sound of silver.

r.i.p.

2010-08-14T18:44:00.002+02:00

"it was thought to be cool a couple of years back." (future ted about blogs)

no nepamatuju si to uplně přesně, ale asi tak nějak.

football blogy rulez (arseblog, gunnerblog, three and in, zonalmarking, etc., etc., etc.) a díkybohu za přežívající music (polo-)shareblogy. ostatní je mrtvý (cz hudební blogování, resp. celá cz hudební publicistika), nebo nestíhám sledovat. a po pravdě řečeno, nějak nemám ponětí co sem uploadovat.

tak někdy někde jinde. bavilo mě to.

strame's aw..no, fuck it.

2010-03-03T21:13:00.012+01:00

facebook & sex buried my thoughts. the latter made these charts work at least.

>> alba

#01 zomby | where were you in ’92?

s dudlem v hubě, jestli to chcete vědět. to znamená, že těch dj / mcs / private raves, jak má m.i.a. v textu xr2, z něhož zomby vyloudil název alba, se u mě zrovna moc nekonalo. zomby ale loni v prosinci doslovně zpečetil reminiscence na rané 90s, které už ve vzduchu stejně vířily dost hustě. podobně jako letos the horrors dokázal na současnou produkci naroubovat sytý, euforicky svíravý obtisk, ze kterého budou ještě dlouho – a čím dál bleději – těžit jiní. na spíš punkové než taneční stopáži zastírá těžkotonážní dubstepové subbasy dřevními breakbeatovými rytmy, ale tak, aby se na ně dalo pohupovat stejně zmámeně. špiní filigránskými sirénkami a repetitivními klavírními/synth smyčkami, mutuje raveové vokální linky, a zvuk jako takový působí spíš jako obskurní, patnáct let stará demo kazeta, která je ale stejně stylotvorná a novátorská, jako parallelograms lindy perhacs z roku ’70 pro devendru & jeho new weird spol.

-živel-

#02 the xx | xx

"xx, an album that billows under the sheets but never reveals what's underneath, is far from plaintive. theirs is a secretive conversation, the sort you might have after sex, or on a train, or at a coat check at night's end. on vcr, sim and croft 'watch things on vcr.' what things? pornography? home movies? 'entourage'? 'you, you just know. you just do,' they purr back and forth to each other. the mystery is alluring and maddening--are the two a real couple? what have they done to each other? the dialogue overlaps near the end of the album's centerpiece, "crystalised", as the two breathlessly explain themselves, ignoring their mate. and then, at the end, they find themselves back in harmony. like any good relationship." nejlíp vyzní v ranních autobusech, too sleepy for a read/too awake to fall asleep.

#03 the horrors | primary colours

přestože se to v době debutu vážně nezdá, někdy nakonec nme & uk hype spol. vědí, co říkají. po první desce horrors skoro zapomenutelní nebýt účesů a tragických pokusů o diss s fratellis. to samý s these new purritans, maccabees. a pak u nich kňourat o odpuštění, už jenom když před necelým rokem hodí na myspace sea within a sea. nevím, jaký split z honoráře si za primary colours vezmou cunningham a barrows, každopádně by si nezasloužili odejít od produkce nasucho. geoff nanesl na album všechnu špínu, neklid a podivnost, které jej vyčleňují a ozvláštňují, chris dodal éterično a mysteriozitu. nebo naopak? nakonec je jedno se dohadovat, nakolik je to práce horrors samých (jako že je), už jenom mít takový kámoše o něčem svědčí.

#04 flying lotus | bbc essential mix

o bbc essential mix jsem kdysi kromě jiných hovadin psal i to, že je exoskeletem debutu, na který se mu - doufejme - podaří navázat i letos s cosmogramma. podle mixu k tomu má nejlepší předpoklady. aneb jak udržet koherenci, flow a atmosféru na zdánlivě nesourodém základu: naroubovat do necelých dvou hodin of pure pleasure vedle svých tracků sedmiminutové snové harfové intro, letošní daedelovu glitch-smršť na hrs:mins:secs nebo z podobného ranku moanerz od ruska, a pak se rozpustit ve finále s portishead a all is full of love. (ostatně tracklist a mix ke stažení zde.)

#05 japandroids | post-nothing

she had wet hair / say what you will / i don't care / i couldn't resist her.

#06 atlas sound | logos

bradford goes pop. nebo minimálně na o dost přístupnější level, než jsme zvyklí. trochu víc bavil jeho vznášivý debut, tady zůstává relativně srovnaný a uvědomělý. což mu - protože ho milujem - přejeme, ale stejně bysme ho raději viděli quarantined & kept na nemocničním pokoji, aby nemohl nic než skicovat sny jen na papír a do kytar. jenže pak bysme nedostali nejnádhernější naivní text ever (sheeee-eeeeelia), nejpovedenější reinkarnaci stereolab, byť jen s latetiou a jediným songem, co ale asi stejně přebije všechny jejich ostatní.

#07 bibio | ambivalence avenue

#08 animal collective | fall be kind ep

#09 washed out | high times\life of leisure ep

#10 girls | album

#11 yacht | see mystery lights

#12 animal collective | merriweather post pavillion

#13 the pains of being pure at heart | s/t
#14 dirty projectors | bitte orca

#15 fuck buttons | tarot sport

#16 a sunny day in glasgow | ashes grammar

#17 yo la tengo | popular songs

#18 the drums | summertime! ep

#19 phoenix | wolfgang amadeus phoenix

#20 lotus plaza | the floodlight collective

#21 dead mellotron | ghost light constellation ep

#22 the big pink | a brief history of love

#23 bat for lashes | two suns

#24 the twilight sad | forget the night ahead

#25 bill calahan | sometimes i wish we were an eagle

#26 micachu | jewellery

#27 neon indian | psychic chasms

#28 king midas sound | waiting for you

#29 real estate | s/t

#30 various | 5: five years of hyperdub
___________________________________________________________________

singly nezvládnu. český věci taky ne.

>> flashbacky:

animal collective ve vršovicích v máji // bloc party/placebo/underworld high // běhání&koupání s dismemberment plan // big pink v šestadvacítkách v praze na podzim // islands/that's not my name 7/11 and everytime ever after // double vision celej týden potom // pogo home alone na wet hair // meet me in the bathroom v budapešti, bbc essential mix v metru c tamtéž // recording fujiya & miyagi z radia fm, pár hodin před tím, než to spadlo // j dilla při odjezdu z paříže // nejvíc ze všeho where damage isn't already done z mobilu na schodech před klubem na české na creepy teepee // little joy in my bed with b. // jukebox v kotoru // noční jealous of roses v kh // bittersweet symphony, lovefool, feel good inc., i bet that you look good on the dancefloor na let's dress crazy // všechno, co jsem si pouštěl cestou tam a zpátky.

(in no particular order, ani chronologicky)

>> koncerty:

#01 kode9 @ cross, praha
#02 health @ creepy teepee, kutná hora
#03 tata bojs/bloc party @ rock for people, hradec králové
#04 the bug @ archa, praha
#05 dj vadim @ mokka cuka, budapešť. ne ani tak kvůli koncertu, jako atmosféře.

>> older stuff which ruled last year:

90's us indie, the dismemberment plan a yo la tengo zvlášť.
90's east coast hip-hop - mobb deep, black star, talib kweli quasimoto.
j dilla / donuts.
deerhunter / cryptograms.
linda perhacs / parallelograms.
clinic / internal wrangler.
the books / thought for food.
ben frost / theory of machines.
beth orton / trailer park.
the sea and cake / oui.

i'm back.

2010-03-03T19:43:00.001+01:00

5YRSOFHYPERDUB.

2009-10-03T09:03:00.004+02:00

would be mad not to post it.

buried attack.

2009-10-02T19:48:00.006+02:00

teda nikdy jsem vyloženě nestárnul a neměl přitom z nudy ve vstupní hale fontánky a na chodbách křížový klenby, takže taky nevím, jaký může být vidět, jak vaše manželka už neudrží krok s hosteskama na banketech. ale všichni 90s-techno-dinosauři to zjevně cítí, poplácávají se na zádech s dorostem, co nezaujatě poslouchá jejich exaltovaně popisovaný historky, přes brčko cucá mojito a potahuje z cigarety, ztrácí poslední zbytky ideálů a konečně chápe, proč na něj ten featuring padl. nebo tak nějak si to aspoň přitom, co ty kolaborace slyším, představuju.

k massive attack to moc nejde možná proto, že jako daft punk si spíš odzívnou, než by vydali další desku dřív než po čtyřech letech, do studia se jim chce míň než do parku vyvenčit psa, a tak jako by bylo dopředu jasný, že jim to burial zremixuje.

emotionallystuntedmusicobsessiveistransformedint-oamoderatelyevolvedadult.

2009-09-25T15:24:00.009+02:00

kdo má teď v době twitteru pátrat, spekulovat, přít se s ostatními, odkud plynou interpretovy inspirace, když se sám odhalí za ostatní? ještě zajímavější na tom je, že největším pionýrem v tomto ohledu je zomby, který než si začal přepečlivě pěstovat image templáře s kkk-like kápěmi, co miluje ruské skladatele přelomu 19. a 20. století, kurosawu, futuropsychadelii a rave raných 90s, svou id s fotkou stejně přepečlivě spálil. tu ho máte, darebáka.

09/10 goonerpreview.

2009-08-15T10:43:00.005+02:00

když už se slavia raději záměrně nechala vyřadit tiraspolem, aby se vyvarovala traumat z dalšího rekordního venkovního skóre 0:35 v základní skupině, zůstávají ladies jediným týmem arsenalu, který máme reálnou šanci vidět v čechách. doufejme. nerad bych jel na další kolo evropské ligy než na sigmu.

poslední kuny, forinty a eura, co mi straší po kapsách, bych na titul nevsadil, ale to je jedno. stejně i to, že by wilsherea, gibbse a velu a všechny další měli zasadit do hydroponií, při pohledu na tohle (mimochodem, eduardo svoje i'm back zvládá líp, než jak by to za něho kdy řekl sil dante) a na druhou stranu tohle je eboué nejlepší fotbalista na světě.

v minulé sezoně nebyl největším zklamáním denilson nebo vůbec post defenzivního záložníka - takový výsledek po tom, co nakonec nepřišel xabi alonso, stejně každý čekal, a tak mnohem víc překvapuje, jak si oproti této době loni vede song; něco jako rozdíl mezi první a pátou deskou talk talk* -, spíš jako většina clichyho výkonů: přes svou rychlost často působil chaoticky, nedodával kvalitní centry do vápna a naopak jich až moc prošlo přes něj. stejně ale ohledně obrany tolik starostí není: vermaelen se dokáže přizpůsobit premier league, gallas je osvědčený, gibbs a traoré clichyho proženou, o sagnu strach nikdo mít nemusí a eboué, pokud se nebude pouštět do útoku, se na pravém kraji ještě docela dá snést. něco jako polívka z jídelny, taky nemůže než pozitivně překvapit.

*no, ne zas tak ...

obrana pod wengerem nebude ideální nikdy, nehledě na kvalitu a zkušenosti hráčů; jde spíš o to, jak arsenal zaostává v útoku - a asi by to nevyřešil(y) další nákup(y) -, postup do něj je šablonovitý, hráčům nechybí technika, ale dynamika a otisk do hry. vždy záleží na tom, kdo kdy dá první gól, jestli se zápas nevyvíjí příznivě, drtivá většina z nich u míče vypadá stejně zaměnitelně jako figurky ve stolním fotbale. do invincibles zatím chybí půl stupně kvality, nejlépe viditelně mezi bergkampem a van persiem. postupným propracováním wilsherea a vely do základu, stárnutím nasriho, walcotta a bendtnera se problém odbourá, jestli to ale bude v této sezoně, tím si moc jistý nejsem.

s novým rozestavením 4-3-3 (/4-5-1) asi zčásti odpadá denilsonova a songova funkce (přestože kvůli zraněním je téměř jisté, že dnes oba nastoupí) defenzivního záložníka, která se více rozmělní mezi více hráčů na středu; asi proto arséne na konci loňské sezony zkoušel nasriho na denilsonovu pozici; s (ne)možným příchodem rosického by to dávalo smysl, zvlášť když na 6 míst se - v případě plného stavu - tlačí fabregas, nasri, rosický, walcott, arshavin, van persie, bendtner a eduardo (schválně uvedeni ti, kteří jestliže můžou hrát, jsou z 80 % v základu).

cokoliv výš než čtvrté místo v premier league bude úspěch, že všichni soupeři ve skutečnosti oslabili, může být vlastně jen zdání: l'pool přes prodej alonsa posílil johnsonem a aquilanim (hlavně jeho adaptace bude klíčová), united budou chtít dokázat, že přežijí i bez ronalda a tevéze, což je samo o sobě lepší motivační základ, než jakým procházeli minulou sezonou, na druhou stranu chelsea, přestože nejfavorizovanější, se bude soustředit hlavně na ligu mistrů. páté místo znovu pro everton, jestli udrží lescotta; man city nejsou natolik sehraní, aby šli o mnoho výš než loni, i když nehrají v evropě; s aston villou v případě příchodu van der vaarta budou mít znova kluby z big 4 co dělat. titul samozřejmě půjde na white hart lane. jde o to, jaký.

i tak.

COME ON THE ARSENAL!

god bless oink & reactiv-8.

2009-08-04T23:21:00.002+02:00

když už s tím otravovat všude, tak tady hlavně.

link.

rfp, day II.

2009-08-04T16:19:00.004+02:00

andy's tiny. mezi armádou panáčků z lega by z nich byl ten, co ho rozdupli svisle na dvě půlky, jednu by zahodili a druhá byl on, v černym tričku šlohnutym z dětský konfekce, a bílé bundě, která ještě víc přebíjela těch pětatřicet stupňů, co už ve stanu byly; možná proto, aby ho v outfitu vyvažoval, se basák vysvlekl do půl těla.

mluvim o tom, protože co v repertoáru sunflower c. slili dohromady, přebili kromě stage-performance zvukem s trademarkem, který jiným pražským indie-kapelám neuznají. bez zpěvu idylicky retro mix, co jemně kouše do krku, se zpěvem by se o voňavý afrodyziakum asi připravili. jenom toho bacha ne, prosím. nejsme na jethro tull.

(na southpaw je i něco, o čem by mělo cenu psát?)

mě by u kooks skákat pět metrů do vzduchu hnedka po prvním riffu v jakékoliv písničce nenapadlo, ale je zábavný sledovat ty, který jo. vlastně zábavnější než ty riffy.

trochu light nedělní line-up vlastně až v pondělí vynahradili tata bojs, od parkovacích mardošových průpovídek na zvukovce přes roboticky kraftwerkovský nástup a celý setlist. prej standard, loni ještě o třídu lepší, no ale co. na jejich extatický lasery, hračičkovský kytarový modulace a kroutit u toho hlavou by chtělo vybrat si celej den volna. během glasto kdosi na twitteru komentoval koncert blur, jak běžel na bbc2, a nestačil se divit, odkud ty hity berou. tak ani čeští blur (jakkoliv nesnáším tohle přivlastňování) na rfp nebyli vůbec pozadu.

rock for peopula, telegraficky. day I.

2009-08-03T16:21:00.011+02:00

mít odstřelený ucho je cool - a tehdy po kode9 v crossu jsem z toho v tramvaji na vršovice měl ten uspokojivě záškodnický pocit děcka, co schválně dupne do každé kaluže -, ale ne ve 14:30 v první den festivalu. na to, že měli co dělat, aby to nějak zvrátili, se ale prostitutes kromě neustálého destroyerova poskakování (a naopak povedenému sólu v boom) do paměti nijak zvlášť nevryli. celý pocit z gigu se mi pak vybavil na tribuně újpestu při jejich úporné odvetě v předkole evropské ligy proti steaue, kdy jsem myslel jen na to, ať už konečně začne premier league.

hadouken! o pár hodin později strhla nad průměr alice, která u kláves tak znuděně podupávala do rytmu, až to nabralo odér e-clashe z dob, kdy se ještě peaches neholila, a podle toho, jak si bloncka otírala nos, bych ji podezíral, že na těch rolandkách měla přichystaných pár lajn. je to trochu rave do školek s michalem nesvadbou aka jamie smithem, všechny ty sirénky a subbasy tam působí jako dětský kladívka a xylofónky, ale docela zabíral.

třeba tak lhostejně líně prostě mluví a ne proto, že by byl nadranej, ale končit místo a certain romance 505 spolu s jeho cobainizovaným all in denim outfitem něco napovídá. až na první půlhodinu, kdy vypálili i bet that you look good on the dancefloor a still take you home, do celého setu prostrčili to nejponuřejší a nejatmosferičtější, co z jejich repertoáru vysáli. některé lidi kolem, co loni vystávali na offspring a letos od am čekali něco podobného, to asi zprudilo a automaticky nereagovali; a i kdyby chtěli, nafrázovat jejich sloku by stejně nezvládli, a sloganů am mají jako u nás žen na kandidátkách. přiště je dovezte do klubu. ehm .. příště? bojim se o něho.

music television.

2009-04-13T13:47:00.006+02:00

měl jsem za to, že jsem tu svou slabost pro toma veka ventiloval mnohem víc, než teď vidím. je možná trochu přehnaná, vzhledem k lehké nevyrovnanosti jeho čtyři roky starého debutu we have sound, kdy se vedle sebe v první a poslední třetině mísí geniálně rezervovaná melancholie a naléhavost londýnského solitéra převlečená do pichlavé frackovitosti s na hony rozpoznatelným suchým soundem prostoupeným zneklidňujícími elektro-smyčkami (třeba z té v nothing but green lights opravdu mrazí v zádech)/výstižnými riffy (třeba totéž tamtéž), a na druhou stranu rozbředlý střed. mám-li užívat berličky zní-to-jako, představte si singl give me every little thing od the juan maclean vydaný místo na dfa/2005 na sub pop/1990 a narýsujte si průsečík.

že má ale tom kromě citu pro výběr brýlí a délku vrkočů i cit vygenerovat dotažený pop-song a ušpinit jej do jeho břitké cool-verze, dokazuje snad ještě markantněji (a nevyrovnaněji) na letošní - a asi neoficiální, když o ní na wiki není ani zmínka - sbírce b-sides music television. přičemž bych se nedal zmást tím b-sides a prvními dvěma tracky, které skipuju. pentablok don't jump-music television-one horse race (přístupný mimochodem i na soundtracku ke gta iv)-things are here to stay-blessing in disguise je euforická pocta late 80's raveu, kytarové alternativě raných devadesátek a psychedelii jako takové. a to ještě připočíst k dobru i druhou polovinu složenou z remixů od phones, clor, kaos a digitalism. z nějakýho důvodu mi to celý evokuje playlist na konec srpna. tak ať to máte předem.

bluest light shining.

2009-04-03T20:25:00.001+02:00

alles ist schon heller, když už v těch converskách nemám nehty jak rampouchy a zvlášť zpruzující interlull je u konce. snad i šedivo na pop scéně. jestli se za desky jako je merriweather vybírá nějaká daň, tak teď byla jako ta nedávná obamovská na firemní samoodměny. jen bez té retroaktivity. vědět před čtvrt rokem o self-titled debutu kanadských women, no age na trojce by měli vážný potíže. a paninky uvrhnou v pokušení 6.6. ve studiu rubín na malostranským. škoda data, ve stejnou dobu je planet, ale i přes slušně aktuální line-up (klaxons, white lies, peter bjorn and john) budou dva ze tří na pohodě a s velkou pravděpodobností i na szigetu, schválně jestli se zarazíme na stejných třech jménech (a to jich určitě ještě přibude). rock for people naopak láká z českých nejvíc na arctic monkeys a bloc party, ale tohle všechno je myslim už celkem bla-bla-známý. line-up pohody jinak celkem zklamání, zatím. w:lsonic láká nejvíc, i když no steam, kdo kdy kde.

do jistý míry mi jako průser vychází letos i pohled na bilanci dosavadních desek, vzhledem k tomu, kdo všechno vydával. zachraňuje to snad jen bat for lashes, stejná a stejně dobrá jak minule, celkem povedení wavves, phoenix s koutkama od ucha k uchu a jinak možná doves nebo yeah yeah yeahs, silversun pickups jsem ještě nedával. ale nakonec mě pesimismus i při výhledu na konec sezony bez disturbující reprepauzy opravdu nepřepadá.

heavy-weight prostitutes.

2009-03-07T19:03:00.000+01:00

the prostitutes jsou u nás stejně zjevením. jak si kdo to slovo v rámci (ne)cíleného nedorozumění vyloží na svou stranu, je druhá věc. není jim co závidět, vydávat v čechách desku, v sobě entuziasmus a sebevědomí, a obojí je tak nějak automaticky zkroucený do naivity/buranství a nadutosti. mezi tím totální vakuum, které by každá slušná kapela měla zaplnit a ten šmirgl proměnit v jedlý papír.

prostitutes to nedělají ne proto, že by hudba mluvila za ně, oni si ten rozsek užívají. sami místo lejna na kritiku přilívají olej do ohně. ironizují i dramatizují sebedebilnější výplody o tlustých hovadech; destroyer nedávno v podobné souvislosti začal polemizovat o tom, co by třeba b. slavík psal před listopadem, a i bez toho, že se z těchto odrazů stal časem skoro blogchleba a blogvoda, to vytváří nekompromisně ztěžklou auru nedoktnutelnosti a nezpochybnitelnosti. kam to občas vede, vidno na fórech - negativní reakce jsou v rovnítku s projevem závisti a honěním si trika na kapelách, co něco dokázaly. a to je argumentace náležící spíš fans the prodigy. že ani opozice není moc nápaditá, dokazuje už jen to, na co prostitutes reagují, spor je ale v jádru stejně nudný a zbytečný.

jednoznačně nepůsobí ani jinak celkem pravdivá slova v posledním článku v r&p nebo f:lteru 'recenze s průměrným hodnocením, co dostaneš od člověka píšícího podle šablony, kterou si vytvořil na kabátech, tě dokáže vytočit úplně stejně dobře, jako hodnocení 9/10 od někoho, kdo ví takový hovno, že tě vlastně uráží, že se mu to líbí'. nad zlomkem self-antipreferencí se povaluje odér rozpačitosti z multihvězdičkovýho banneru, co jim visel na myspace asi dva roky, a ať změníme sociální pavučinu, i na last.fm 'they are highly acclaimed by the music press as well as by quickly growing amount of fans'.

no offence vůči self-promu. spousta kapel si to odsere (právem), ale jako axiom pro to, jak se vysmát kapele, to brát nelze prostě proto, že tu pro ně v porovnání se zahraničím na tyto nevděčné účely není k dispozici prakticky nikdo. prostitutes celkem účinně dokážou dostat všechny své aktivity do povědomí a netváří se u toho příliš ztrápeně, jak by se mělo zdát z jejich hudby. proto je trochu zvláštní, že narozdíl od oznámení na remixy a koncerty etc., se o datu a způsobu releasu nové desky tolik nemluvilo. jako by f:lter, tak prostitutes měli strach z prejudicí.

vydat cd s časopisem není špatný nápad. dá se sice úspěšně namítat, že časopis by neměl prodávat to, co hodnotí, ale jako bilaterální živá voda pro tištěné médium i vydavatele to může do jistý míry fungovat. kolik na tom uvidí zisků, je v tomto případě asi vedlejší a je dobře, že to obě strany tuší. celkově jsou tak svým způsobem stylotvorné - bez prostitutes a epitetických zmínek f:lteru o tom, jak jim pomohl myspace a bandzone a virb a blog a aktivita vůbec pro povědomí, až se z toho stal menší mýtus (f:lter-hype byl asi přece jen větší hybatel), bychom tu měli myspace profily u každé nové kapely mnohem později. spolu s tím, jak prostitutes poskytli své debutové ep volně ke stažení ještě v době, kdy i venku byla většina věcí relativně sešněrovaná, chytrým merchandisingem – vtipný placky sorry mum, i spent the night with the prostitutes –, slušnými klipy (zvlášť sunshine), přesvědčivým vystupováním (viz ladí neladí) a slušným debutem založeným na chytlavých riffech, se dá říct, že je to kapela, která jako jedna z mála u nás zoufale nezaostává za děním venku.

demonstrovat to prostitutes chtějí i na nové desce hometown zombies. daří se jim to na její první třetině (napsal bych jedné polovině, kdyby mi nepřipadala tak dlouhá), hlavně díky povrchovým náznakům nu-rave (boom) a 8-bitu (unfaithful sinclair), kdy jsou the prostitutes vyjma produkčních zásahů (mrazivý přechod mezi elephant a leave it like it is) zdaleka nejzábavnější a nejpřekvapivější. celkově ale hometown zombies postrádá lehkost a vzdušnost, která je suplována výbušností (patrnou už hned od poměrně otravného intra) a ambiciózními pokusy o drsnou a smutnou výpověď o maloměšťáctví. zarazí sice, že oproti proklamacím se ústřednímu tématu tolik pozornosti nevěnuje, ale nakonec se adrian v textech docela oprostil od výchovného punku z první desky a la she’s a prostitute. i když si stále čas od času nezadá s bonem, ani zdánlivé banality jako 'i’ve been lost and i’ve been found' nevyzní zas tak nepřiměřeně.

čistý průstřel je obal, co má evokovat parafrázi na parafínově šťastné vánoční rodinky z reklamních letáků, ale jako symbol hometown zombie to spíš než věrně působí prvoplánově a těžkopádně. oproti debutu je druhá deska jako celek tempově volnější, zvukově monumentálnější, chybí však prvky nečekanosti, nějakého zvratu; leave it like it is jako mladší sestra sunshine s hostující, nečekaně vyklidněnou la petite sonjou nezní špatně, ale civilnost je tatam hned s refrénem 'there’s no point in killing each other / there’s no point at all' a sveřepým riffem. většina ostatních věcí teď zní na způsob distortion-dancing-destruction s lehkostí kliků s něčí nohou na zádech, plus je tu ještě editors-hopsačka phreneticus nebo depeche mode-like stories the same, a tři adrianova akustická sóla vybízí ke skipování.

pozitivní stránky copyrightu the prostitutes se bohužel utlumily, jediný adrian výrazně hlasově vyzrál, až na pohrávání se slovy kolem jedné noty v mezihrách, které mě stejně jako koněspřežkové westernové fragmenty vytáčelo už i minule. rozhodně nelze odepřít odvaha odprostit se od zvukové klece minulých desek, ve které uvízli jejich oblíbenci interpol a franz ferdinand, a naléhavost (tentokrát spíš odvržená než čerstvě zamilovaná), ale celkově je hometown zombies jako soté, co pořád potřebuje dokořenit, ale ve finále mu stejně chybí vlastní chuť.

g! #02.

2009-03-03T16:55:00.004+01:00

download.

thx to rdw! | b-girl | franz-goumet. | robert šiška.

anální cestičky.

2009-02-21T12:36:00.010+01:00

v záplavě spamových mailů z facebooku je jeden přece jenom rád, když dostane zprávu, co stojí za přečtení. kapelu the roads před pár týdny zjevně popadl nevídaný záchvat osvícení, když se rozhodla popřít zavedené a fousaté zákonitosti koloběhu nových kapel, a rozmístila nástražné zprávy publicistům, že teda 'chtějí, aby se o nich psalo! a psát je rozhodně o čem! the roads s vámi rádi udělají rozhovor, pozvou vás na koncert, pustí vám nejnovější věci ze studia, poskytnou vám fotky a všechno možné! vy o nich napíšete a umožníte tak této kapele snáze dobýt českou hudební scénu!'

who could resist? všeobecně vzato není nad důležitý a mystifičnem-zahalující publicistický styl, kterým někteří oplývají, i když zrovna nejde o rozmístění raket do kaliningradu nebo novou desku massive attack, a tak 'pražská kapela the roads dokončila svou první dlouhohrající desku. album, jehož název prozatím její členové nechtějí zveřejnit, obsahuje 12 nových skladeb ...'

whooo, nových skladeb!

jak mi přišlo druhým, předvčerejším mailem, členové doposud nezveřejnitelný název alba pojali nečekaně - 'bylo po dlouhých debatách (!) o názvu pojmenováno eponymně – the roads.' a jsou to staromilci - 'skladby jsou symbolicky i tematicky seřazeny tak, aby tvořili pomyslnou a a b stranu, jak tomu bylo na starých vinylech.' ba co víc, '"naše deska je sestavena tak, aby působila jako celek, který odráží mnoho výrazových poloh. je to spektrum od tanečně laděných rockových písniček přes apokalypticky monumentální balady až k veselým hříčkám," říká skladatel a klávesista šimon jelínek.'

no jako ... nechtěli byste je..? když na vás tak smutně apokalypticky monumentálně koukaj ...

p.s.: i když on už se jich ujal ten správný. hlavně umět rozpoznat ironii.

the inbetweeners | urban dictionary.

2009-02-06T14:04:00.004+01:00

být the inbetweeners tim samym sitcomem s tim samym scénářem, herci a vším zasazení do středoškolského prostředí jejich transatlantických bratránků, nefungovalo by to. aspoň ne tak. celkem zaměnitelný scénář - na státní ze soukromé do (převedeno na české poměry) sexty přechází will, kadeřavý brýlatý geek s předkusem, budoucí (aspoň) ministr a zlý sen každého, kdo čas od času na poslední chvíli zaráží a polyká nějakou potenciálně devastující poznámku, se po celkem útrpném prvním dni dostává do partičky tří dalších adolescentně-postižených, simona, patrně nejnormálnějšího a na první pohled nejnenápadnějšího, neila, miláčka, ale totálního vypatlance, a jaye, s hairdem + jednáním o pár generací mladšího klona bří gallagherů a jehož ostatně nejlíp vystihuje jeho imaginární bio:

first off, this is not one of those blogs that mongs write to make them feel like they've achieved something with their lives. "oooh, this is what i think, isn't it important, but also funny." no, it's not. it's embarrassing. no one cares. grow up. stop clogging up the internet, you're taking up valuable porn space. blog mongs.

facts worth knowing:
when i was 12 i thrashed lewis hamilton to become national karting champion. fact.
at glastonbury, liam gallagher asked me where i got my clothes. fact.
neil's dad is bent. fact.

... ve skutečnosti bývá o víkendech s rodiči v karavanovém kempu, ale i z toho se dá v jeho podání něco vytřískat.

a čímž se tak nějak dostáváme k tomu, proč teda jako jo. narážky na uk popkulturu, lil'-townie life, hudební prokládačky typu arctic monkeys, hot chip, kate nash, jacka peñateho atd., na vánočním večírku hrajou něco jako the whip; občas absurdní situace ťukající na rameno the office, někdy ale trochu tlačí na pilu (fakt si nejsem jistej, jestli by kdokoliv v jakymkoliv stavu poblil sedmiletýho hošíka); na druhé straně turbodialogy, kterých je tu za jedněch dvacet minut víc než za celých 3,5 hodiny sedmi samurajů, napakované (ne)přeložitelnými hláškami, co znovu projevují nutnost skládat tribute neocenitelnému urban dictionary, kterej si vyloženě říká o pomilování. diy (= wiki-like) výkladový slovník jakéhokoliv výraziva s břitce trefnou aplikací. ale to vám asi nesu dříví do lesa.

takové to duc duc.

2009-02-06T08:14:00.004+01:00

"poláci, švédové a norové vám nepůjdou na operu, ale takové to duc duc," vysvětloval liberecký primátor kittner, proč je součástí doprovodného programu lyžařského ms v liberci maxim turbulenc nebo michal david.

mf dnes, 5.2.2009, sešit c, str. 9.

strame's awards 2008 - vegyes. (it's cool to have headlines in hungarian.)

2009-01-16T22:33:00.010+01:00

tak teď zas pro změnu rýpnutí do vosího hnízda české kotliny.

nejlepší čeští publicisté za rok 2008 (abecedně):
- pavel klusák.
- pavel turek.
- karel veselý.

nejlepší mladý publicista za rok 2008:
- benjamin slavík.

džouk roku:
- vybrané blogy redaktorů musicserveru.
- diskuse na newmusic.

thumbs up v roce 2008:
- promotérům/prom. skupinám za high places, bengu, deerhunter, animal collective ad. v praze.

opruz roku:
- absence jakéhokoliv kvalitního širšího hudebního média.*
- nejmíň zajímavých českých desek za posledních x let.**
- masová hysterie kolem fundamentálně správných iniciativ.

co bude stát za řeč v hudbě & so v roce 2009 i u nás:
- obnovenej živel.
- nový desky www, sunshine, the prostitutes.

* v kontextu trojího dělení hudebních médií na:

a) obecně mainstreamové (stránky deníků a jejich weby)
b) specializovaně mainstreamové (hudební časopisy, co seženete v kojetíně na nádraží + weby jako musicserver, muzikus)
c) periferie (rubriky týdeníků - respekt, reflex atd., součást obecně kulturních časopisů - a2 atd., vyhraněnější časopisy a weby, blogy ...)

je b) správně.

**nevim, jestli jsem jedinej, ale fakt si myslim, že gorila vs. architekt není moc dobrá deska. i kvůli žalostné flow.

+

top music-flashbacky 2008:

#1 underworld - dark & long (dark train) - záď na trajektu od calais, naoranžovělý svit vycházejícího slunce odrážející se od zpěnělé lodní brázdy. ultralyricky řečeno.
#2 the killers - when you were young @ sziget. no need for explanation.
#3 strnulej krk po gigu modeselektor, sziget.
#4 digitalism - pogo v improvizovaném setu mára-já v dodávce průjezdem polospící prahou.
#5 justice - genesis @ sziget. myslel jsem, že se poseru.
#6 hercules & love affair a jejich filigránský klávesový motivy na el beats.
#7 massive attack - angel. stoned in uk.
#8 foals - the french open. extrémní produkce slinových žláz v hmv v portsmouthu.
#9 'ztlum to, blbe!' daft punk - daftendirekt. při (v době vzniku výroku) 13h, 28min. 57s. a 34set. dlouhém nikamnevedoucím výjezdu ve francii.

strame's awards 2008 - tracks.

2009-01-15T21:05:00.013+01:00

#01
mgmt
time to pretend

'~this is our decision to live fast and die young.
~we've got the vision, now let's have some fun.
~yeah it's overwhelming, but what else can we do?
~get jobs in offices and wake up for the morning commute?
~forget about our mothers and our friends.
~we were fated to pretend.'

#02
m83
kim & jessie

'~kim and jessie
~they have a secret world in the twilight
~kids outside worlds
~they are crazy about romance and illusion.'

#03
santogold
l.e.s. artistes

'~i can say i hope it will be worth what i give up
~if i could stand up mean for all the things that i believe.'

#04
sam sparro
black & gold

'~cause if you're not really here
~then the stars don't even matter
~now i'm filled to the top with fear
~but it's all just a bunch of matter.'

#05
why?
good friday

'~if you grew up with white boys
~who only look at black and puerto rican porno
~cause they want something that their dad don't got
~then you know where you're at.'

#06
portishead
machine gun

'~for i am guilty
~for the voice that i obey
~too scared to sacrifice
~a choice chosen for me.'

#07
dj mujava
township funk

#08
the bug
poison dart (feat. warrior queen)

'~me no back, me no if me no cater,
~na mek no fool bwoy come tun me over,
~fore im approach i'm afi think it over
~flex too kool i'm afi study me behavior.'

#09
cut copy
out there on the ice

'~yes, no, maybe is all i need to hear from you
~if things go crazy, she's lost herself and lost to you
~now that nothings spoken, she's out there on the ice again
~she's take me down slowly, she's holding on to what she can.'

#10
no age
teen creeps

'~wash away what we create
~my sins like funny calls you make
~teen creeps i've seen you on my street
~teen creeps get what they want and me
~i won't end up like them at all.'

#11 the whip | trash
#12 friendly fires | jump in the pool
#13 department of eagles | no one does it like you
#14 tv on the radio | halfway home
#15 crystal castles | vanished
#16 mylo | paris four hundred (sebastian remix)
#17 the verve | love is noise
#18 foals | olympic airways
#19 deerhunter | nothing ever happened
#20 ladyhawke | magic
#21 high places | from stardust to sentience
#22 hot chip | one pure thought
#23 benga | pleasure
#24 wiley | wearing my rolex
#25 health | triceratops (acid girls rmx a)
#26 the cure | underneath the stars
#27 santogold | i'm a lady (diplo mix feat. amanda blank)
#28 flying lotus | testament (feat. gonja sufi)
#29 dj /rupture | homeboys (feat. maga bo)
#30 miss kittin | kittin is high

strame's awards 2008 - preview* & alba.

2009-01-14T23:03:00.019+01:00

*stav na zahraniční i české scéně jsem už v průběhu loňska do jistý míry už popisoval tu a tady a nějak mám pocit, že je to aplikovatelný i na tento účel.

je trochu těžký sestavovat žebříček top alb za loňskej rok s vědomím, že venku na blogosférách už plave deska, která všechny následující strčí do kapsy, zároveň s pohledem na žebříčky dle pitchforku, kde se obzvlášť u singlů nelze neidentifikovat s 95 % zařazených věcí od #25 nahoru. + by si už mohli dát pohov. taky bych občas rád vychválil nějakou desku před tím, než dostane 9.6. navíc, kua, když si je fakt zaslouží.

#01
the bug | london zoo
ninja tune

málokdy zpětně rehabilituju určitej styl jako reggae, respektive rasta-mc-ing v souvislosti s london zoo (svůj podíl na tom měli už dříve třeba kode9, ale zdaleka ne v takové míře). postapokalyptika a zmatenost dubstepu, v pozadí ruchy a šumy symbolizující nepřetržitý kysele intoxikovaný déšť přerůstající do ostré šedi. angažovaná, temná a precizní flow hostujících spaceapa, killa-p, warrior queen a vlastně všech dalších. ani jediná instrumentálka freak freak tu nestojí jako pomyslný drymlův fanklub na facebooku. a hlavně beaty. block-rockin‘-beaty. závěrečný destruktivní trojblok warning/poison dart/judgement je pak prostě odstřel mimo všechny dimenze. alternativní podkreslení klipu afrika shox.

#02
cut copy | in ghost colours
dfa

vyčítat druhé desce cut copy obsesi freak-kudrnatým 80s popem je hrozně častý, hrozně jednoduchý a je to hrozně v módě. in ghost colours se mu v jeden moment klaní a vysmívá za zády, obrací jeho nevkus v rafinovanost (všimnout si, jak se kření při všech ta-dy-dý a povzdeších na live performances), ale v pozadí jsou spíš daft punk a la discovery, avalanches, i něco z my bloody valentine. sami cut copy mručí na souhlas a přidávají ještě krautrock. být dva roky zpátky, slyšeli bychom už jenom kvůli návaznosti celé desky v jeden celek řeči o koncepčnosti. z toho všeho nakonec skvělá, nezávažná a optimistická deska plná prosluněných riffů. überpop.

#03
no age | nouns
sub pop

garážovýho lo-fi rocku bylo loni zhruba jako počet nul v deficitu amerického rozpočtu za stejné období, ale proč ne, když jde o no age. noise-ambient-art-punk l.a. dvojice sdílí nemálo styčných bodů s liars, se kterými i jela tour a vydala split single, působí ale o něco naturálněji a neuvěřitelně chytře a živě. inspirovaná ranými 90s v nejlepším smyslu slova (rovná se na to, aby je vykrádala, má příliš mnoho invence). někdy epičtější a údernější, jindy éteričtější, každopádně ze zdvojovaných kytar, vrzavé smyčky a podlomeného hlasu randyho randalla – nejenom - ve things i did when i was dead běží mráz po zádech.

#04
tv on the radio | dear science
4ad

jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. trochu mi chybí jakási monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni onu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo.

#05
foals | antidotes
transgressive/sub pop

těžko říct nejenom, jestli anglická scéna loni vyplivla na scénu zajímavější kytarový debut, ale jestli vůbec nějaký, co jinak stál za řeč. antidotes to ale nijak nedegraduje. průzračně jemné riffy plnící zástupnou definici pro první jarní závan O2, co vás praští přes nos stejně nečekaně jako rozloženej akord v big big love (fig. 2) vaši nepoddajně cynizující mozkovou strukturu, dělají své. mimochodem, hovoříce o kytaře, nejsem si moc jist, zdali znám působivější riff, který zároveň lze zahrát bez levý ruky, než ten v olympic airways. připočteme-li k tomu tintagel & výhledy na atlantik + the french open, co tou dobou hráli v portsmouthu v hmv, kde jsem koupil streets za £17, nepočítaje další věci, z čehož je samozřejmě všechno taky 100 % pure dojmologie, nemůžu jinak.

#06
flying lotus | los angeles
warp

prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď na to, co je to trip-hop docela zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, jen že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.

#07
health | disco
lovepump united

health jsou přesně tak cool, aby se vyjímali na myspace v kolonce favourite music. skoro natolik cool, aby se dala v souvislosti s oblíbeností opominout zmínka o jejich vlastní tvorbě, nebýt disco. počet zremixovaných debutových desek může vzrůstat v nepřímé úměře s jejich kvalitou, disco je ale jedno z nejlepších remixových alb vůbec. své na tom mají samozřejmě acid girls, crystal castles a vůbec všichni ostatní, kteří mění strukturu songů health k nepoznání, citlivě aplikují z původních stop jen to nejnutnější – ale i nejchytlavější – a výsledek je ultimátní.

#08
atlas sound | let the blind lead those who can see but cannot feel
kranky

dlouhý, o to však signifikantnější název asi nejlepšího počinu hrdiny loňska - a že od něj bylo z čeho vybírat. nebudu planě spekulovat, jakými všemi možnými způsoby se na něm mohl podílet marfanův syndrom, kterým bradford cox trpí (rozhodně není první geniální hudebník s touto diagnózou), ale (no ne!) dost možná i kvůli němu je tato deska taková sonic adventure. žánrově nezařaditelné dvou-tříminutové tajemně se vznášející, introvertní ambientně-shoegazové křehoučké koláže zastřené mlhou, sny a paradoxy s jemným, křečovitě zpomaleným expresivním coxovým hlasem. a to jsem ještě nevyplýtval všechny relevantní atributy.

#09
santogold | santogold
downtown

zběsile eklektická s/t prvotina santogold už na začátku roku 2009 vyvolává pocit minimálně tříleté existence; ne snad proto, že by stihla za dobu od vydání vyjít z kurzu, jenom se jeden nestačí divit, co vše stačila 'nová' brooklyn star od loňského března stihnout - kolaborace s diplem na úžasném dřevním mixtapu top ranking, účast v geniální reklamě na nejlepší boty … santi je tomu navzdory in da game už poměrně dlouhou dobu, přičemž se v rámci džobu pro epic records stihla podílet na několika popových prefabrikátech a la ashlee simpson. jestli jí ale právě to pomohlo vytříbit smysl pro ultimátní pop-song, budiž. z nich nakonec santogold je, i přes neporovnatelným způsobem ušlechtilejší inspirace a background.

#10
deadly avenger | blossoms & blood
george v

ach, deadly avenger, hrubě nedoceňovaný a opomíjený. rozmáchlosti a sentimentu sytě barevných starých filmů plný. první deska deep red podle last.fm cult classic, já s ní kvůli nesehnatelnosti neměl tu čest až do, ehm, včerejšího večera, takže tuto část nenápadně opomineme. blossoms & blood je o noření se do orchestrálních eposů podpořených downtempovými rytmy, ale není to tak blbý, jak to zní. respektive, lepší cákance patosu asi neznám.

#11 dj /rupture | uproot
#12 benga | diary of an affro warrior
#13 crystal castles | crystal castles
#14 portishead | third
#15 deerhunter | microcastle / weird era cont.
#16 grouper | dragging a dead deer up a hill
#17 clark | turning dragon
#18 why? | alopecia
#19 vampire weekend | vampire weekend
#20 lykke li | youth novel
#21 funk d'void | sci-fi hi-fi vol. 4
#22 q-tip | the renaissance
#23 deadbeat | roots and wire
#24 m83 | saturdays=youth
#25 times new viking | rip it off
#26 fleet foxes | fleet foxes
#27 gang gang dance | saint dymphna
#28 kode9 & the spaceape | live @ gilles peterson
#29 the last shadow puppets | the age of understatement
#30 the kills | midnight boom

'ugly=beautiful.'

2008-12-28T20:02:00.010+01:00

nerozumim přespříliš ni designu, ni komiksům či contemporary arts (dreimal hanba mi), ale földvári dávid/david foldvari (chcete-li london-verzi) je už pro mě pár týdnů #1. estetika kdesi kolem from hell a kid a, mezi většinou černobílou roztěkaností, stísněností & stěsnaností ukryta absurdní ironie a obsese nápisy na stěnách, lavičkách, etc. no prostě mě to ba.

#2.

2008-12-23T10:17:00.011+01:00

erm.. je asi trochu úchylný slavit blogger-narozeniny (a myslet to vážně), takže vynechám chystaný plky o tom, jak to tu symbolizuje moje ego-rising a jenom věnuju instantní a neplnohodnotný dík všem, které to tu nepřestalo, anebo snad naopak začalo víc bavit číst, a i kdyby se ve skutečnosti nikdo takový nenašel, tak jsem stejně vděčný alespoň za optimistické iluze.

jmenovitě děkuju filipu tvrdému za důvěru a inspiraci, benu slavíkovi za plodný i neplodný diskuse, karlu veselému za to, že dává hudební publicistice v čechách smysl, dalším publicistům, bloggerům a vůbec všem ostatním, kteří mají co říct, franzi-goumetovi za pocit, že v tom nejsem až tak sám, honzovi kuligovi za pocit, že na tom nejsem až tak blbě, všem lidem z km, díky kterým to tu za něco stojí (a kterých odsud nakonec není málo, jenom jsme s bětou blbej ročník), arsenalu v poslední době silně probouzejícím mé netušené religiózní sklony, a všechno to tak nějak hlavně díky internetu za možnost objevovat a rozhlížet se.

no a samozřejmě hezký vánoce a novej rok.

& ...

destroyed conversation.

2008-12-11T19:30:00.006+01:00

destroyer se snad nebude zlobit, když mu vykradu komentáře z blogu. každopádně hodně zajímavý v mnoha ohledech. in general v pohledech na pojetí psaní, ale hlavně v náhledu na českou scénu.

strame: ... přijde mi a priori docela úchylný se na tvým blogu zastávat bena slavíka a nechci, aby sis myslel, ze tady píšu nějaký jeho tiskový vyjádření. :) jenom to chci napsat ze svýho pohledu a chci mluvit obecně. je mi jasný, že to, jak se zachoval k tobě, pavlovi/jiným před zhruba dvěma rokama, byla neomluvitelná a směšná pičovina. jednak ohledně prostitutes/tebe, jak vaši desku nejdřív neskutečně vychválil a pak, jak se dostal do závěsu komárka (& peřiny), se prostě proti vám a hlavně tobě 'musel' vymezit, i kdyz poradne ani nevěděl, proč. a to, až kam to zašlo, bylo nechutný. ale omluvil bych to věkem, naivitou a blbostí (no jo, ode mě to vyznívá dobře ...) a tím, že si prostě nedomyslel, co by to pro něj v dnešním důsledku mohlo znamenat. o což mi teď ale jde. podle mě se od tý doby, co začal psát do rockpopu, s komárkem a peřinou docela znatelně rozcházel (to trvalo zhruba půl, tři čtvrtě roku od začátku) a dnes je i přes to, jak se občas projevuje, nejnadějnější i proto, že při tom, co píše, opravdu přemýšlí o podstatě věci, což u jiných mladých publicistu skoro nevidím. a možná je to furt z jeho strany prvoplánová frackovitost a potřeba pozurážet, co se mu namane do cesty, a jasně že si asi potřebuje zanechat určitou, řekněme 'kontinuitu' v tom, jak vnímá třeba vás. ale za a) tu frackovitost třeba dokáže balit do lepšího, slušnějšího obalu nebo b) někdy třeba naráží na citlivý místa na naší indie scéně. čímž teď absolutně nechci narážet na jeho článek ani na tvoji reakci, mluvím obecně. jde mi o to, ze u nás se všichni kamarádí, podporují, remixují, a to i ve vztazích publicista/muzikant. jasně, že to prostě u nás asi nejde jinak. netvrdím, ze je to kamarádíčkování a lezení do prdele, prostě se u nás všichni zákonitě musí znát a je to v podstatě ku prospěchu věci, protože nám jde přece o jedno [a to samý (dopis)]. ale co tím vším chci říct: myslim, že ve skutečnosti vlastně nikdo není moc spokojenej s tím současným stavem naší scény a navíc to [provázanost] taky tu kritiku do jistý míry devalvuje. možná blbej, ale příklad: fakt si nepamatuju, že bych vůbec někdy ve filteru uviděl [recenzi na] desku nějaký český indie kapely, která by dostala pod šest nebo sedm. nečekám, že se mnou budeš souhlasit ohledně bena, ale jestli podle tebe nic jinýho neudělá, tak minimálně odstartuje diskusi, ve který se bavíme právě o těchhle věcech.

destroyer: vynechám reakci na bena, protože se asi v zásadě shodujeme, jen já z toho vyvozuju radikálnější postoj (což už jsem napsal v postu), zajímavější je ta část o český scéně. dovedlo me to k přemejšlení nad tím, jestli se můj postoj ke scéně dá nějak sumarizovat. je to asi na delší přemejšlení, ale pokusím se něco napsat. nejsem fundovanej ani studovanej, tak pán promine :-) je to spíš taková snůška toho, co mě napadá, když bych měl obhájit svůj pocit z český scény. a je to dlouhý.

nevím, jestli nespokojeností se scénou myslíš vztahy nebo kvalitu hudby a recenzí. začnu tím prvním. co se týká "vztahů na scéně", nechci to banalizovat, ale mám na to dost jinej pohled. nick kent, jedna z klíčovejch postav anglický hudební publicistiky, byl blízkej kamarád většiny kapel, který zdobily titulku nme, resp. melody makeru v době, kdy na to on měl vliv. nikdy se tím netajil, protože si za tím, co dělal, naprosto stál. ano, protézuju tuhle kapelu, protože je dobrá. proto vy čtete tenhle časák, protože víte, že my protézujeme dobrý kapely a ostatní protézujou sračky. to jsou parafrází řečený jeho postoje a jsou platný pro všechny hudební časopisy na světě. do puntíku. ani jednoho fanouška hudby nezajímá "objektivní" hudební zpravodajství, ve kterým bude zaujímat stejný místo britney spears vedle OTK a santany. objektivita není meta v umělecký žurnalistice. cíl je jasnej názor. což je těžší formulovat, než bejt objektivní. žurnalistika není právo a novinář není státní zástupce nebo advokát nebo dokonce soudce. jde o trh názorů, což speciálně u hudby znamená totální mayhem. trh s postoji, image, módou a v neposlední řadě taky s hudbou. takže “objektivní” žurnalistika neznamená podle mě "na scéně nezúčastněná" ale "na účasti na scéně nezávislá". a takovou tu podle mě zčásti máme.

to, že se tu všichni znaj, se nijak neliší od nyc nebo londána nebo san francisca nebo la. dokud v tom nejsi, nevíš, že se všichni znaj, a nevadí ti to, protože tě to nenapadne. pak do toho vlezeš a vidíš, že to je skoro jedna parta. za všechno jen jeden malej priklad: lidi objevili placebo a byl za tím bowie, kterej je vytáh a dal jim razítko "quality". o pár let uchcáváme z arcade fire a hele, zase bowie a jeho pečeť. máme nesnášet bowieho a "jeho" kapely kvuli kmotrovskejm praktikám? to je blbost a je to jasný. kdyby to neudělal, nebyly by ty kapely lepší nebo horší, ale dost možná bychom se o nich nedozvěděli bez mravenčího hledáni na netu. tady ten napíše, že tohle je super a lidi si to poslechnou a někomu se to líbí a někomu ne. žádnej novinář nemá moc udělat ze sračky kvalitu nebo naopak. a každej moudrej novinář si dá pozor, s čím spojí svoje jméno, protože je to jeho jméno, co dává všanc, ne jméno interpreta, o kterým píše. a to se myslím do značný míry děje i u nás doma.

jasně, že tu existují duplicitní vztahy. někdo je můj kamarád, někdo mě remixuje, pro někoho píšu recenze, s někým zajdu na pivo, někomu natáčím demo, někdo mi nemůže přijít na jméno, někdo mi ani za prachy nepronajme vlastní studio, jinej mi ho nabídne skoro zadarmo. když máš zdravej rozum, dokážeš se v tom orientovat a "nezaprodat se". já sám můžu bejt pro někoho opinionmaker a taky nechválím každou kapelu, se kterou chodím do baru. to, že někoho mám rád nebo si myslím, že má talent, ještě neznamená, že jeho tvorba je super. osobně mám čistý svědomí: na počátku jsem se s "lidma na scéně" seznámil díky tomu, že si našli naši hudbu, nikoliv naopak. znám kapely, který se se stejnejma lidma kamaráděj taky a dostaly od nich na prdel a kamaráděj se s nima dál. taky dobrý znamení toho, že ne všechno je tu prohnilý. a funguje to i naopak: znám kapely, který se s některejma novinářema nemůžou vystát a stejně od těch novinářů dostaly lepší hodnocení, než bych dal třeba já. jednoduše řečeno, nemyslím si, že je tu na nezávislý scéně nějaká mafiánská klanová politika. klany, resp. spíš party tu jsou, ale většinou, až na výjimky, mám pocit, že nepřekračujou hranici novinářský etiky. je to spíš taková hra na to "my máme svůj mejdan a vy svůj". prostě nic, co bychom dobře neznali ze střední. je dobrý si pak vybrat lidi, který me nemanipulujou a nenechaj se zmanipulovat.

jiná věc je hudební kvalita a rozmanitost naší hudební scény a v tom si musíme přiznat, že jsme kolonie. dost často jen přejímáme, dost často se zpožděním, ale nedá se to generalizovat. často se mi stane, ze na mě z itunes začne hrát nějaká písnička, kouknu, co to je za "zahraniční" kapelu a zjistím, že to vzniklo v česku. a to nemluvím o svébytnejch českejch kapelách, co zpívaj česky a můžou se směle rovnat se světovou třídou v originalitě. a k tvý poznámce o hodnocení filteru českejch indie desek. možná máš pravdu, ale já znám hromadu českejch indie desek, který filter vůbec nerecenzoval, protože jim za to nestály a znám i desky, co patřej na nezávislou scénu, resp. by tam patřit chtěly, a odnesly si v recenzi takřka výsměch.

každopádně, tahle diskuze není vůbec zbytečná.

strame: já tě chápu, mně jsou tyhlety mechanismy docela jasný, však tady taky nic neříkám o nějakejch mafiánskejch klanech.. :) ale jde mi o to, že nevím, do jaký míry se ty obě roviny u nás úměrně ovlivňují (tzn. kvalita naší scény a kvalita naší kritiky). a asi i docela odbočím.

když budu spekulovat, tak mi přijde, že tohle vzájemný podporování u nás prostě nějak v zásadě není moc žádoucí, jestli si uvědomíš, že tady vlastně existuje jedinej časák, kterej má tak nějak monopol na nový kapely. ostatní buď opisujou, nebo se vymezujou. což by možná na naše poměry ještě tak-tak stačilo, ale po pravdě řečeno, kdo čte v dnešní podobě rockpop nebo kdo čte vůbec report? a říkáš sice, že tady je dostatek alternativního podhoubí, ale nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl třeba od klusáka nebo veselýho dejme tomu recenzi na nějakou českou kapelu (možná vladimir 518, ale to je zas úplně jiná kategorie). a na internetu je newmusic v podstatě akorát další tak-trochu-odnoží filteru, i když péťa tam občas taky pronese nějakej zásadně kontroverzní soud. ale moc nepodloženej argumentama. je to jenom blog. výkřik. musicserver je v žalostným stavu. freemusic píše úplně o jinejch věcech. no a pak jsou tu blogy. ale těch je taky jenom pár a nezdá se mi, že by byly moc opinion-making. což je obrovskej rozdíl oproti zahraničí, kde je to všechno [s náma] zhruba v poměru 1000:1, obrovská pluralita rozdílnejch vlivnejch autorit. takže si prostě jmenovitě nick kent může dovolit svůj vyhraněnej postoj, protože o ostatních kapelách, který by si to třeba od něho zasloužily, prostě napíšou jiný lidi, jiný časopisy, protože je tady spousta odnoží a sub-odnoží. tím neříkám, že tady filter nepíše o kapelách, který by si to zasloužily, prostě píše o všem a píše o tom dosti vágne a zpravidla jenom představuje, než opravdu kritizuje a široce rozebírá.

co se týče naší hudební scény vůbec - alespoň já z toho mám takovej pocit - tady prostě převládá takovej marasmus, zahleděnost do sebe, nedostatek progrese a odvahy. podle mě když si to srovnáš s tím (nevím, jestli se to ale srovnat dá), jak to tady bylo před patnácti rokama a srovnáš si ty špičky (extáze, sebastians, toyen, here, prouza, priessnitz, the naked souls, + rodící se pak ohm square, colorfactory, liquid harmony nedlouho potom) s dneškem. asi to množstv výbornejch a vážně světovejch kapel samozřejmě souvisí s nějakým nadšeným porevolučním zeitgeistem, ale možná že to bylo prostě i daný tím, že tady všeobecně to prostředí a kritika byly zdravější a kvalitnější. a myslím, že to do jistý míry vážně jde ruku v ruce. tehdy tady byla obrovská poptávka po českých kapelách, po hudbě, po dobré kritice. a nabídka byla kvalitní ve všech ohledech. cílovou skupinou tehdy v rockpopu byli z velký části taky clubbeři, vysokoškoláci, což tady vytvářelo prostor pro složitější kritiku. dnes ve filteru jsou cílová skupina hlavně kids a jde o nenáročnou srozumitelnost, rychlost vyjádření a přitažlivost. jenže časopis a v důsledku česká hudba tím taky trpí, první cílovka ho nebere moc vážně. namísto výbornejch mladejch novinářů jsou tady spousty šikovnejch mladejch promotérů, kteří sem jsou schopni dovýzt v poslední době třeba bengu, why? nebo high places. takže proč by ti první měli kua chodit na dorian gray's prostitutes nebo fake tapes? na ty druhý budou chodit kids, který s tím jsou spokojení a ty kapely taky, že na ně někdo chodí. ale ti první na ně už chodit nebudou, což prostě o něčem musí vypovídat.

destroyer: scénu 90. let, kterou popisuješ, jsem zažil na vlastní kůži a byl jsem jí do jistý míry i účasten. když pominu první ep a následující lp eost a první dvě desky priessnitz, tak není nic, co bych do dneška poslouchal. rock a pop byl na začátku opravdu lepší časopis, v praze byly lepší kluby a atmosféra byla opravdu víc elektrizující, ale úroveň všech těch věcí nebyla lepší. byla v průměru horší. myslím, že jen s odstupem některý věci vypadaj jako "historie" a naše současná scéna se vedle toho může zdát málo dějinotvorná. věřím tomu, že na spoustu mladejch kapel dneska se za 15-20 let bude(me) vzpomínat a říkat si: jojo, to bylo tehdy, když tenhle s tamtím měli kapelu a chodilo se na ně do tohodle klubu. ta jejich první deska tenkrát změnila chod dějin atp. prostě věřím, že i z dnešní doby zůstane nějaká kvalitní hudba. jaká to bude s tím odstupem ale dneska težko soudit a nemyslím si, že by si tím většina těch kapel lámala hlavu. a to je podle mě dobře.

sluchátka II.

2008-11-30T11:59:00.004+01:00

kde je koupit. proč je tam koupit.

lukáš knap jede.

a jak bojovat proti doživotní záruce.

electronic beats 2008 w/ cartonnage.

2008-11-20T20:00:00.017+01:00

pátek 14/11, 6:37 ráno. začátek ne zrovna podle představ, vzhledem k tomu, že jsem měl stepovat na 14. nástupišti, klepat se zimou s rukama v rukávech a pomalu nasedat na bus do prahy. místo toho se otupěle probouzím s mobilem někde pod nohou. takže o hodinu později stepuju na druhém, ale vlakovém. to, že po dalších čtyřech a půl hodinách ne nějak vyloženě anstrengend cesty vysedám na hlaváku a ne na florenci, mi mění tak pracně vypočítané plány na cestu sepsané na telefonním papírku. oficiální důvod pro omluvu u mého vzdělávacího ústavu, to jest navštívit americké kulturní středisko a poptat se na stipendium (jako by to mělo něco znamenat ...), tak bere za své. stihnu akorát půlku václaváku s některými přítoky plus utratit pár stovek za ojetá cédéčka a knihy o umění a designu, než volá kačka. jestli jim teda chci pomoct, tak pět před čtvrtou na invalidovně. do té doby - jsou tři a něco - se dostat ke kájeně do bohnic, vyhodit věci, co nejrychleji spořádat (hodně eufemisticky řečeno ...) royal mcchicken s hranolkama a colou a všechen nastřádaný mcpot zase vyhodit při dobíhání sto sedmdesát sedmičky, kterou stejně nestíhám, a instinktivním rychlobloudění při přestupování z céčka na béčko.

na invalidovně v 15:57, kačka ještě v jiným metru a před tím, co potřetí ztratí signál, znovu vysvětluje, jak se dostat do zkušebny na švábkách. můj smysl pro orientaci ale permanentně selhává. až pak, co konečně vlezu do správnýho vjezdu, už jenom najít plechový dveře. hm. to by šlo, jenom kdyby jich tu nebylo tu povícero. párkrát zatáhnu za špatnou kliku, než mi vychází poslední možnost a kdybych byl zaskafandrovanej panďulák v dyna blaster, dostal bych za to docela slušnej bonus. schody po dvou, projít chodbou až na konec a v místnosti s modrými koberci po stěnách, odkud přichází světlo, by konečně mohli být. vstrčím nos, něco ve smyslu je tohle zkušebna cartonnage?. po tom, co se dovídám, že jsem teda asi ten martin, co jim má pomoct a že jsem tu vlastně celkem brzo, se mi docela ulevuje. zatím je tu martin s arminem a dolaďují playbacky, mára pečlivě balí bubny do obrovskýho case ještě s potiskem roe-deer a za chvíli doráží kačka. než budu poprvé v životě dělat bedňáka, ještě chvíli zevluju po zkušebně a chodbě a lituju, že jsem si nevzal foťák, zvlášť při pohledu na f:lter plakety toneless za objev roku a prostitutes za kapelu roku vystavenými hned vedle sebe. zatím vchází vanda, přičemž mě napadá, že cartonnage, respektive vandu snad sponzoruje duracell; jinak si takové množství svérázné energie na tak útlou postavu nedokážu vysvětlit.

o jedno nákládání a hledání páčky k zaseklým zadním dveřím později se už můžeme rozjet poněkud punkovější dodávkou s urvaným & dolepeným zpětným zrcátkem k veletržnímu paláci už stylově osvětlenému dorůžova a vypakujem u zadního vchodu. martin s arminem si opatrují svůj kufřík s hd, kolem pochoduje ochranka s vysílačkama a po tom, co od jednoho zaslechnu 'hele, todlenc zanes k róisín, víš kam, né? v prvním patře doleva ...', se mi docela mísí chutě v žaludku. v pozitivním smyslu slova. áj em šoubiz. doslova. dostanu i artist akreditaci za cartony (přemýšlím, jakou uměleckou složku bych mohl plnit ...) a jak pomáhám s bednama, několikrát projdu tam a zpátky kolem hodně sympaticky vyhlížejícího cateringu, německé televizní crew a převlíkáren red snapper a mr. oiza, od zákulisí oddělených jenom modrým paravanem. jestli to působí nepatřičně, tak ještě víc vyzývavěji.

zatímco první jmenovaní mají zrovna zvukovku a než se na stage dostanou cartonnage, obhlížím sál. ten mi na to, aby pojal tři tisíce lidí, připadá neúměrně malý. a taky si připadám jak v chaplinově grotesce. akorát místo toho, abych z obou stran dostával žebříkem nebo padal do (ne)přehlédnutelné díry v chodníku, na mě osvětlovači zkouší lasery odrážející dým, s nímž si zas patrně pohrávaly jiné vyšší síly, když jsem stál opřený o plotek přímo před ventilem. nevadí. přestože se tu nesmí z nějakých důvodů fotit, si aspoň nesměle sáhnu na blánu kopáku hercules & love affair a prozatím si závany brooklynu jenom představuju. do oficiálního začátku a otevření bran v 19:30 zbývá nějaká půlhodina. cartonnage jsou i s bětou, korejskou američankou/houslistkou/keyboardistkou, a dvěma tanečnicemi komplet, zvučí a já se jdu najíst.

už v androgynně-hippie-bowie kostýmech a těsně před začátkem svého koncertu jsou pak v ne zrovna záviděníhodné pozici: komusi se kamsi ztratil guest list čítající zhruba pětačtyřicet lidí, including třeba mouchu, ale taky kájenu a vénu. nemít artist kartičku, záviděl bych jim pobyt na jednom papíře. některý z podrždeštníků sedí jakože-zúčastněně u stolku a donekonečna opakuje, že 'i completely understand that you're upset, but we can let you just five people in and the rest of them right after your show.' vanda jej nato fuckuje a vyhrožuje, že nebudou hrát. za pár minut se pak inkriminovaný papír se jmény záhadným způsobem nachází a je o jednu věčnou historku z koncertu více. což neznamená, že výčet je konečný.

cartonnage jsou uprostřed show, slušně jim to šlape a ještě než vanda stačí rozházet publiku lízátka při patisserie, márovi vyhodí elektronické bicí a holky musí improvizovat (viz výše). shovívavé publikum je ocení a za pár minut zase pokračují v setu. nemám je sice vyloženě naposlouchané z desky, naživo jsou ale milí i s vystrčenýma drápkama a (i need your) stereo, kterou hrají na závěr, je zářez. škoda jenom docela mono zvuku, ale za ten asi vzhledem k akustice moc nemohli. zato red snapper se ve svém jednolitém acid-jazzovém jamování kromě pár momentů moc nepředvedli. marně čekám na cokoliv z our aim is to satisfy red snapper, a tak slouží jenom jako kulisa při balení se v backstagi. do konce ani nečekáme a chystáme se zpátky vybalit se na švábky. mezitím co se rozjíždíme, zastaví před náma uprostřed ulice bavorák a vystupují z něho dva dobře naladění chlápci v tlustých zimních bundách. ty voe, to jsou orb, ne?. než ale stačíme nějak konkrétněji zareagovat, mizí v útrobách paláce. co už.

začátek hercules & love affair o dvacet minut nestíháme a soudě podle toho, jak je atmosféra pořádně rozjetá, je to asi docela škoda. najdu vénu, který pošilhává po zpěvačce, s níž byste nelitovali mít nějakej love affair. v první chvíli se mi ale tohle na mysl zrovna nedere: měl by tu přece někde být antony, ne? takže vénu mystifikuju a děsím, že to je chlap. během pěti minut se ale nakonec shodnem, že teda ne, no, a můžem ji očumovat bez zábran. antony vůbec nepřijel. a brian molko by mi dal. hercules & love affair naživo každopádně přesvědčují mnohem víc než na slušné, ale docela suché desce. zní hutně a neakademicky, mnohem víc electra s dance-punkem na úkor funku není na škodu a slintám po všech, co jsou na stagei. a to ani nemluvím o filigránským klávesovým motivu, co se prolíná celým setem. brooklyn vládne. a obama u nich.

nastupuje dj sedloň a korzuju kolem. místo dávno odebraného apendixu (za což dodnes viním fantu divokou malinu na mých desátinách) mám teď tři od american apparelu. chlápkovi u vchodu do zákulisí ani nemusím ukazovat akreditaci, jak neustále poletuju směrem do zákulisí, kde popíjejí a klábosí cartonnage. chválím týpkovi poblíž jeho dfa ohoz, otravuju páju kučeru s dubstepem a pak už róisín. ta jako by chtěla napravovat reputaci po prý nepovedeném roxy na začátku roku a jde jí to obzvlášť dobře. i když na její sólovky už nepřísahám tak jako na debutové moloko, róisín je miláček. v jejím obrovitém péřovitém kostýmu s ještě širším kloboukem, stejně jako omotaná plyšovým maxipanákem, stejně jako v uplém tričku s bradavkami na dohled i těch čtyřicet metrů ke mně. už mi ale po celým dni dřevění nohy způsobem porovnatelným jenom s vitalicem posledně v létě, takže jakkoliv je sebezábavnější, už se mě to moc netýká. a po tom, co si po jejím gigu v cateringu kolem čtvrt na třetí chci nabrat na talíř dvě lžičky kukuřice, mě ochranka čílí s tím, že chce kartičku, a já přestávám mít chuť kalit definitivně. kájena je na tom podobně, a tak už na the orb, ani na mr. oiza nečekáme. prý byl frantík super, ale vem čert. mně stačí vědomí, že odteď není nic nedosažitelný. ale to mi beztak zůstalo z toho, jak jsem si v a3 na eskalátoru četl, proč pro adidas nemožné neexistuje.

hotovo.

2008-11-17T21:11:00.008+01:00

alespoň tedy z mé strany. díky fuckin' bohu.

no comment.
fantasy premier league.
osud.cz
guilty pleasures.
nejsem budoucnost tohoto národa.
paštiková francie.
herbst (nicht nur) in kremsier.
venkovský učitel.

pdf s finální verzí snad zanedlouho v komentářích.

skrytá identita.

2008-11-16T15:12:00.005+01:00

tak už jsem doufal, když jsem (až) dnes zjistil, že strame v italštině znamená litter v angličtině, že by mé alter-ego, které jsem bezděčně stvořil, když jsem ve dvanácti prudil na fóru csm, znamenalo smetí, zvířecí zvratky nebo humus a konečně bych měl dostatečně divnou odpověď na dotazy typu co to teda jako znamená. při přímém překladu jsem ale zjistil, že jsem přece jenom o něco nudnější. ale i představa krmiva pro zvířata je nakonec, když tak poslouchám ty animal collective, docela sexy.

najděte své světlo.

2008-11-10T20:27:00.005+01:00

tlačítko 'stránky pouze česky' by na googlu měli co nejdřív zakázat. při stále nepřebernějším kvantu portálů úměrně vzrůstá šance na zabřednutí do nejrůznějších obskurit. a že jich je. opravdovým zjevem je ale teprve osud.cz. už jenom soudě podle jejich anket by se řeklo, že je to buď recese uno perfecto a la monty python, nebo naprostý škvár. příklad:

evropskou unii považuji za:

a) dobrý nápad. (6%)
b) konec práv a osobních svobod. (20%)
c) dotažení záměru nacistů do úspěšného konce, je to hrozba nové totality. (74%)
d) dejte mi pokoj s eu, je mi to jedno. (0%)

nebo pokud není někomu jasné, jak se dá překroutit otázka/možnost odpovědět tak, aby respondent neměl možnost odpovědět jinak než v souladu se záměrem zadavatele, tady má inspiraci:

co si myslíte o smrti jörga haidera?

a) byl surově zavražděn... (44%)
b) těch indicií je nějak moc, zřejmě to nebyla normální nehoda.. (52%)
c) nevím, co si mám myslet. (3%)
d) věřím masovým médiím, byl opilý a boural. (1%)

celá stránka je navíc prokládána úsměvnými statěmi samozvaných odborníků prohlašujích a sáhodlouze argumentujících, že "karel steigerwald šíří protičeskou nenávist", ačkoliv jestliže si pročtete jeho citace, které jsou tu obráceny proti němu, například "češi jsou odrůda podivná. zbabělá, pokrytecká, slizká, která svůj rasismus halí do všelijakých humanistických lží a medů, jimiž sytí lid. český rasista není přímočarý, nýbrž zakuklený.", nezbývá než souhlasit. a vůbec. jestli si někdo pamatujete na tu prapodivnou vysklenou tabuli na slovanu od knihovny směrem k velehradské, na které nejdříve visely komunistické letáky, a naposledy jsem tam viděl plakát vesmírných lidí, tak osud.cz je ještě zvrácenější mix obojího.

herbst (nicht nur) in kremsier.

2008-11-08T10:28:00.021+01:00

význam billa drummonda ve věku kviblingu.

2008-10-23T15:37:00.008+02:00

je možná trochu smutné, že většina lidí, co znám a oni znají billa drummonda, jej vnímají jenom jako toho šílence z klf, co střílel ze samopalu na brits a který spálil milion liber. zdálo by se, že je to oběť the age of quibbling, tedy něčeho jako překrucování (ehm, pokud se to budu snažit definovat jako wiki, mediálního zneužití přitažlivosti jednotlivostí na úkor nosné myšlenky celku; asi jako když si z nějaké knihy přečtete jedinou větu a pak budete sáhodlouze referovat, o čem byla), ale bill drummond si za to docela může sám a vzhledem k jeho intelektu si nemyslím, že o tom nic neví. drummond už na začátku devadesátých let veděl, že jestliže chcete zaujmout, pouhá přirozená autorita nestačí. chce to i nějakou pořádnou akci a šok. protože šok vzbuzuje hlad po hledání souvislostí. on sám už po spálení milionu liber a zákonitém řetězci vysvětlování proč pochopil, že 'čím víc jsme se s jimmym pokoušeli oprávnit a vysvětlit to, co jsme udělali, tím víc se přehlížel původní záměr. takže jsme se rozhodli o tom víc nemluvit - pro nás bylo víc důležité nechat tu věc otevřenou: proč jsme tohle vlastně udělali?'. čímž se docela osvětluje i jiný problém, tedy přemíra informací o nových kapelách a rozhovory s nimi v rámci self-proma a v důsledku s tím spojený úbytek mystična a hvězdnosti; proto jsem na začátku roku psal, že 'všeobecné zaujetí subkulturami postupem času povadalo a i díky internetu tomu bude ještě spíš.'

není věčně v opozici proto, že by cíleně a nepřetržitě měl zoufalé nutkání být jiný než ostatní a definovat tak pop-terorismus jako bytí osinou v zadku. jeho cílem je podněcovat a rekonstruovat základy opravdového vnímání hudby. můžete si zdánlivě ťukat na čelo, když říká, že 'pepper byla ta nejhorší věc, která se v popové hudbě během dvacátého století přihodila', ale když on vám vzápětí vysvětlí, že je to tak proto, že 'díky němu hudební průmysl přišel na to, že na albech se dají vydělat peníze. do té doby táhly prodeje singly.', je (krom toho, že jeho výroky prostě nelze brát jednovýznamově) jasné, že se primárně snaží inspirovat ty, o které mu jde především. to znamená, že přestože no music day má díky svému názvu potenciál stát se masovou akcí, nemá to zas natolik v úmyslu. posuďte přece:

no music day exists because music has run its course.

no music day exists to give you time to decide what you now want from music.

no music day is on 21st november, this and every year.

tak to dodrž(uj)te.

g!

2008-10-17T21:24:00.005+02:00

už nějakou dobu a se spoustou různých lidí ze školy mívám takovej celkem rychle utichající impuls něco napsat/něco vydat/před někým se s tím předvýst. pokud ještě nepřestávám vnímat výraz studentský časopis jako spolek naivních šprtíků, co vyhrávají olympiády v češtině a ekologicky zaměřené literární soutěže a sami si vytvářejí triviální pocit ctihodnosti a vážnosti tím, že teda jako píšou do časopisu a i se pod to podepisují (prostě taková hra na dospělý, kdo měl v životě aspoň jednou tu příležitost zažít zasedání, ehm, studentského parlamentu, ví, o čem mluvim.), tak to teď (aspoň v sobě) chci převrátit naruby. redefinovat to. psát anonymně. nejenom o věcech, který mě baví/nebaví, ale i o věcech, který podvědomě zajímají každýho, kdo má aspoň minimální pochybnosti o svých postmaturitních plánech. ptát se profesorů v rozhovorech na otázky, který by vám v normální hodině nevyplavaly na jazyk. nešokovat obsahem samotným, ale formou a přístupem.

doufám, že z toho konečně něco vyleze.

as heard on fall of 2008.

2008-10-12T12:20:00.009+02:00

někdo by s tím, jak se portishead na začátku letošního roku docela odklonili od přitažlivě temných pomalých beatů a smyčců poloviny devadesátých let a teď publikují zápisky ze svého postapokalypticky úzkostného a bezútěšného deníčku, mohl potlačovat slzy nad tím, že je to definitivní konec trip-hopu, ale není tomu bezpodmínečně tak. jak trip-hop, tak shoegaze (samozřejmě, naše nejmilovanější a nejtrvanlivější ze všech žánrů 90s) se nepoděly někam do zapomnění a už vůbec ne do zatracení, ale ani jeden už se dnes nedá považovat za to, co znamenal v 90s; takže když teď mluvím o shoegaze, nemám tím na mysli zbožňovatele my bloody valentine, takové the meeting places nebo fleeting joys, kteří sladce a mile, ale ne zrovna objevně kráčejí v jejich stopách.

nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.

ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.

a když už jsme u těch letošních desek.

jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.

a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.

když už jsme u toho ...

2008-10-12T10:49:00.003+02:00

co se týče senátních voleb a voleb do krajských zastupitelstev, nechci se pouštět do nějakých velkých debat a tak podobně, jenom mě v poslední době zaujalo pár drobností:

a) míra objevených (pseudo)kauz ods těsně před volbami, a to i v prýpravicové mf dnes. zvlášť kauza morava-tlustý je vyloženě vykonstruovaná a secvičená. tak, že jedině v mladé frontě (a jestli na nově nevím, nesleduju) z toho ještě nepřestávají uchcávat. viz dcera zubové na titulní stránce minulotýdenního magazínu dnes.

b) diskuze o snížení věkové hranice volebního práva na 16 let. i vzhledem k tomu, jak s volebními výsledky v rakousku zamávali prvovoliči, je mi z pomyšlení na to, jak by hlasovala většina mých vrstevníků, docela mdlo. navíc mám pocit, že i 18 let je docela na spodní hranici. 21 by bylo adekvátní. a o tom, že bych odebral volební právo některým skupinám lidí, jejichž dispozice jsou více než diskutabilní, netřeba mluvit.

c) jakékoliv volební plakáty byly, jsou a nepřestanou být srandovní. vždy převelice seriózní, spokojeně samolibé tváře a slušné a nevýrazné slogany u pravice (i když zhruba desetimetrový portrét libora lukáše uprostřed kroměříže viditelný ze všech čtyř světových stran působí nadmíru arogantně a velkobratrovsky), demagogická, bulvární, agresivní a trapně překroucená hesla čssd - za všechny třeba plakát s mladou matkou s dítětem + 'minule jsem nešla k volbám a všechno nám zdražili. 17. října už volit půjdu.' a rozteklé hovno připláclé na tvář na letáku ksčm na kollárově ulici vypovídá o všem.

sziget 2008.

2008-08-25T10:23:00.022+02:00

nevím, jestli je to tím, že jsem v ní snad jako v jediné metropoli poctěné mou veleváženou přítomností nebyl na nějaké opravdové turistické sightseeing tour, ale každopádně mám budapešť fakt moc rád. i se starými činžáky, jejichž zdi ještě nesou stopy od kulek z šestapadesátého, stojícími vedle docela nových nákupních center, i s třicet let starými autobusy, které do kopce na nejvyšší záběr nevyjedou rychleji než dvacítkou, i s tím, že na druhým největším vlakovým nádraží v maďarsku mají otevřený tři z ubohých čtyř mezinárodních pokladen, na řadu se dostanete po tři čtvrtě hodině a nevrlá pokladní prostě nemá žádný počítač, na kterým by vám vydala jízdenku, takže všechny spoje hledá v pěti rozdrolených starých sešitcích s jízdními řády a tu jízdenku vám vypíše ručně. ne že by vám to nebylo přece jenom trochu proti srsti, ale prostě to k tomu nějak patří. a i když budapešť po demszkiho patnáctiletém působení na magistrátu viditelně trochu chátrá, i tak disponuje atmosférou, která muzejní praze chybí. nádech kosmopolitnosti, prosluněnost. křivolaké a úzké uličky s malebnými domky připomínající, že už jsme skoro na balkáně, spolu s důstojnými pozůstatky slávy rakouska-uherska, nádhernými pavlačovými domy a samozřejmě i nemalým množstvím paneláků. ale všechno to dohromady dává smysl.

a do toho sziget. sziget, který už dávno není útočištěm hipíků, kteří se na týden ocitnou na prakticky neobydleném ostrově uprostřed budapešti. jak idealistické a romantické. dnes už se to těm pravověrným zákonitě nemusí líbit (a taky že nelíbí, a nejenom jim), ale je to prostě megaakce pro každýho. pojem. neopominutelný článek prázdnin pro lidi v maďarsku, kterým je plus mínus dvacet a chtějí si s kámošema povyrazit i trochu jinam než na pár dní na balaton. a nejenom pro ně. neustále procházíte kolem spousty jiných národností (z velké části frantíků) a buď se kocháte, jak některým brutálně seknou uplý oblečky z american apparelu, afra o průměru zhruba 25 cm, anebo povytahujete obočí a zakláníte mírným znechucením hlavu při pohledu na hrstky hipíků s mikinama omotanýma okolo boků, vybírajícími náušnice s vzorem yin-yang; dredaře, junkies a punkery, kteří se probudili z medvědího spánku na páteční koncert sex pistols. ale kolem a kolem je vám to vlastně stále milionkrát milejší než se procházet po ospalé kroměříži a pomalu se zpět uchylovat do průměrnosti a nihilismu maloměsta. a vůbec: na těch dobrých koncertech je stejně nejvíc pěkných holek.

fantastických koncertů v porovnání s loňskem, kdy přijeli unkle, gus gus, devotchka, the good, the bad & the queen, chemical brothers, the rakes, the hives, nin, razorlight, !!!, eagles of death metal, killers atd., malinko ubylo, ale i tak bylo stále dost po čem slintat, v čele s justice. a to jsem toho ještě dost prošvihl. jednak jsem nakonec šel pouze na dva dny, a to ve čtvrtek a neděli, takže z toho důvodu si jako seen live ještě stále nemůžu otagovat třeba mgmt, parova stelara, r.e.m., róisín nebo the cribs a jednak sunshine a modeselektor hráli na a38 stagi ve stejnou dobu, co jamiroquai na hlavním pódiu a úžasní kraak & smaak na converse wan2 stagi o hodinu a půl později.

před nimi jsem ale začínal ve čtvrtek o tři čtvrtě na osm kaiser chiefs. pořadatelé měli zjevně zmatek ohledně původu kapely (což je, ehm, více než překvapivé...) a na panel na hlavním pódiu do pozadí za oznámení 'kaiser chiefs, 19:45' vystavili americkou vlajku. ricky wilson se pak ale nevědomky odvděčil tím, že po první highroyds (myslim) do šedesátitisícového publika zařval 'hi, bucarest!', což každému muselo zákonitě vykouzlit na tváři poněkud potutelený úsměv. od kaisers se nedalo čekat nic moc víc než na-na-naa a whoo-oo-ooo popěvky, ale i přes strašný, zahuhlaný a jednolitý zvuk byli zábavní, kromě svých největších pecek zahráli ještě asi čtyři nové songy, ricky stále někde pobíhal a vůbec to zvládali celkem slušně. ne nad poměry, ale slušně.

pak jsem místo trochu uvadajícího jamiroquaie zvolil stále ambiciózní suns, a i když na začátku ve stanu bylo zpočátku sotva padesát lidí, z nichž valnou část tvořili právě češi, a po zvukovce naklusali na pódium nějací dva noname-hitlerjugend v ultra-cool-hip-hap-hop hadrech, snad i nalíčení a s třpytkama ve vlasech a začali na halfplayback rapovat něco, čemu jsem opravdu nechtěl rozumět, suns dokázali svou naprostou profesionalitu a ten koncert opravdu neodflákli, naopak. byli strhující, svěží, zvuk slušný a kay v super tričku health řádil jako obvykle. začínalo se maccabre interlude, hrály se především věci z dreamera, zapomnělo se sice na days will never be the same či victoria's secret blackmail, ale na závěr jako přídavek, který chlapci možná ani nečekali, ale vytrvalý potlesk a pískot stanu, který se do té doby naplnil už zhruba do třetiny, je nakonec přesvědčil, aby došlo i na velvet suicide.

zůstat pak po sunshine na modeselektor v první řadě bylo snad to nejlepší, co jsem mohl udělat. ne fakt, ti chlapci mě svým brutálním glitch-elektro-idm-techno setem s geniálními projekcemi naprosto odrovnali. postříkali. šampaňským. šokovali tak, že si dnes z celého koncertu nejsem schopný vybavit skoro nic. prostě jeden velký epileptický záchvat. odvaz. whatever you call it. a myslím, že těch zhruba 800 lidí ve skromným stanu pro sedm set, co tam pařilo jako snad nikdy, to vidělo úplně stejně. ještě do neděle mě bolelo za krkem, jak jsem furt pohazoval hlavou. jediný, co mě na tom štve, ale za to pořádně štve, je, že se mi těsně před koncertem vybila baterka na foťáku.

pak už následoval jenom vitalic live v nabité mastercard party areně. ale přestože jsem se na něj těšil snad nejvíc z celýho čtvrtečního programu, už jsem nějak nemohl: osmihodinový neustálý postávání/popocházení/skákání udělalo svý, když k tomu připočtete nehorázný dusno, zpocený polonahý pupkáče co kolem vás furt choděj s pivama a vylívaj je vám na botky, tak dojem nepřebije ani skvělej set se (znovu) vynikajícíma projekcema. ani jsem to už nevydržel do konce a i když si doteď trochu vyčítám, že jsem nezůstal ještě čtvrt hodiny na poslední poney part 1, byl jsem naprosto spokojenej.

v neděli už na půl pátou, set pendulum na main stage. rozhodně spíš ze zvědavosti než z čiré lásky; ani pro první desku nijak zvlášť nehoruju a jestli má něco být vzorem nevkusu a tuposti, je to in silico. otázku, zda jim dám nějakou druhou šanci, jak jsem udělal po haarp s muse, jsem ale nakonec řešit nemusel: gig byl zrušenej. což s sebou neslo ještě jednu další výhodu: babyshambles, kteří měli hrát po nich (a u kterých jsem se strachoval z toho samýho), nakonec začali o půl hodiny dřív. a během půldruhé hodiny ve mně dokázali doposud rozpačitý pocity změnit v čirý nadšení. už jenom když se mick whitnall rozehrával na supersonic, byl odměněn souhlasným pískotem. a co se dělo potom ... ne že by byli bůhvíjak sehraní, ne že by snad pete uměl zpívat, ale vyzařovalo z nich něco, co se dalo zachytit i na těch 30-40 metrů od pódia a strefovalo se to přesně tam, kam mělo. první půlhodinka byl neskutečně pohodovej jam, kterej vám vykouzlil takovej trvalej úsměv, kterej normálně máte snad jenom po špeku. a jelo to: vykrystalizovaný zvuk, super lidi (hlavně ta nádherná kočena s hnědýma kadeřavýma vlasama v roztomiloučkých květovaných šatičkách, co stála přede mnou a já jí chtěl říct, že ji miluju), pete neskutečně charmante, improvizoval, převáděl summertime od gershwina do dubové úpravy a vysekl s shambles i what katie did, čímž si mě získal absolutně. a o závěrečný fuck forever škoda mluvit. báječný, natolik báječný, že jsem si nakonec koupil i jejich tričko.

pak dvě hodiny pauzy vynucené diletantskou dramaturgií (dát mezi shambles a killers tankcsapdu, což je jakási obdoba možná o něco lepších, ale kabátů, je fakt opruz...), mezi nimiž jsem si zašel na chvíli na converse wan2, kde hráli nizozemsko-angličtí moke, takový středobod mezi editors a snow patrol, s jedním dvěma výbornými singly a průměrnou vycpávkou, a pak už killers. dostat se na ně zhruba do šesté řady stálo hodně úsilí, ale vydržet tam půl hodiny do začátku koncertu, přičemž se odpočítávala každá vteřina + ještě úvodní for reasons unknown, a to bylo vše. přesun o nějakých 10-15 řad dozadu, kde už se dýchalo o něco líp.

stage koncipována ... no ... řekněme, že to vypadalo jako na koncertě killers. typisch světla jako z jejich loga & typisch syntezátor obestřený typisch světly. uprostřed obrovská váza se zhruba stovkou květin, za synťákem neonový nápis 'welcome!' a v pozadí plátno s podzimní krajinou, přesně jako na obalu sawdust. hrátky s kýčem, přičemž vyvstávají otázky jako 'je tohle parodie, nebo jsou to prostě jenom vážně nabubřelí amíci?' ne, parodie ne, ale stejně tak ne nabubřelí amíci. killers jsou velcí. a je jim tak asi dobře a pokud budou prezentovat druhou desku tak, jako předminulou neděli, tak je to dobře i pro nás. protože jasná odpověď pro ty, kterým se sam's town nelíbí je, že ta nelibost může jít jen a pouze na vrub produkci. všechno to pasovalo dohromady, killers se předvedli v plné síle a ještě dnes v třicetistupňovým vedru mi přebíhá mráz po zádech, když si poslechnu jak jenny was a friend of mine, tak when you were young. závěrečný obligátní 'i got soul but i'm not a soldier', kisses od holky, co stojí vedle mě a můžem jít na justice.

jestli by měl existovat koncert, na kterej bych chtěl ze všeho nejvíc, pak by to byli právě our friends. ti udělali za festivalem v narvané party areně vážně fantastickou tečku. justice byli spoří na jakékoliv projekce, lasery nebo epileptická světla; vystačili si pouze s obrovským oslepujícím křížem uprostřed pódia, ale na nezapomenutelný zážitek by každýmu stačilo snad už jenom to, kdyby přijeli, zamávali a odjeli. justice každopádně splnili očekávání. to znamená, byli skvělí. začali docela očekávatelně genesis, na kterou pak začali roubovat další motivy, aby se ten původní na nějakou dobu vytratil a pak jej zase vytáhli z pozadí a ukončili ho a tak pokračovali dál a dál. mezi to velice často (ale ne lacině) vkládali sampl 'because we ...', aby si pak se zbytkem party arena dokázala poradit po svém, tak, jak měla. začali přesně o půlnoci a končili asi o hodinu a čtvrt později. a o další hodinu později už cestou zpět všichni stánkaři balili. někteří nedomrdlí nadržení žadonivci ještě před východem žebrali o lístky, ale nějak se mi nechtělo být hodný a velkodušný. bude mi chybět to pískání v uších před spaním, to vám můžu říct.

a vo čem zpívaj, amrite?

2008-07-29T20:22:00.005+02:00

tonda kocábek se už sice k poslednímu dílu ladí neladí rozepsal jinde, ale ne zrovna o tom, o čem bych chtěl já. majkláči vs. the swan bride (myslim teda.). pro mladý & nesmělý swan bride byla dramaturgie zabíjející; ono pozvat si vedle vás do stejnýho dílu zaprvý michael's uncle, který mi sice hudebně nějak extra nepasujou, ale jsou to prostě legendy. absolutní. už jenom samozřejmě proto, čím vším si prošli: nahánění režimem a z toho vyplývající obrovská zásoba neuvěřitelných historek & stories, low-end tour po evropě těsně po revoluci a samozřejmě drogy. a pak proto, s jakou přesvědčivostí, upřímností a sympatičností mluvili, a to nejenom v tom pořadu samotným. parta chlápků, který by si někdo měl pozvat do akcí drop-in po středních školách. respekt. zadruhý vojtu lindaura, kterej je na tom s těma zkušenostma dost podobně, přestože už dnes působí spíš jako hodnej strejda vyprávějící o tom, jaký to kua tehdy byly časy. no a zatřetí zmaštěnýho toma komárka, kterej vás sejme hnedka v první větě. a bohužel právem.

the swan bride naplno dokázali, v čem že to tkví ten problém cz-sk kapel. podobně jako jejich kolegové bridgeheads těží z práce jejich uk mtv2 miláčků, recyklují je, nepřidávaj nic doopravdy svýho a co je nejhorší, ještě k tomu by mohli s bridgeheads uspořádat konkurz na nějakou parody-revival kapelu. bridgeheads by neměli problém obsadit všechny posty u editors-revival, a o swan bride ... těžko říct. lindaur v něm slyší druhýho roberta smithe, tak dejme tomu třeba black kids. což už je s ohledem na jejich debutovou desku hodně sado-maso odvar. vyřvávat do mikrofonu jenom proto, že se chtějí vyblbnout (což můžou udělat i ve zkušebně, zabarikádovat se tam a nelozit s tím před lidi, kór do televize) je dost hrůzný, co je ale ještě horší je, že to budou skrývat za nějakou pseudo-nasranost.* protože pak dopadnou jako nebohý (asi)kytarista, který řekl zhruba dvě velmi invenční věty o hypotékách a zabezpečení, načež byl zastaven někým jiným. a pak taky s tou angličtinou ... on jim to už dal spískat tom hned na začátku (viz titulek), ale pak to nedalo ani už tak dosti smířlivým moderátorům. ono zpívat v angličtině je (nejenom) pro cz/sk kapely velice vhodnou a příjemnou zástěrkou. můžete totiž zpívat jakoukoliv kokotinu, ale třeba "i woke up/had a breakfast" bude znít setsakramentsky víc cool než "vstal jsem/a pak si dal snídani". je to jakási forma mystifikace a odosobnění, vytváření pocitu, že máte nějaký tajemství, o kterym ani vy pořádně nevíte všechno. a fans už vůbec ne. jenže vytvořit výbornej text v češtině, respektive ve slovenštině jde i na, ehm, synkopickou (tak ji swan bride popisovali) muziku (důkazem budiž právě majkláči). jen to chce mít odvahu. bridgeheads ani swan bride totiž nejsou zas tak beznadějní.

*taky totiž můžete skončit jako tenhleten českej lev.

já chci taky modrou košili!

2008-07-21T18:59:00.005+02:00

tak jsem se včera ze srandy s otcem podíval na televizní noviny po pětadvaceti letech. mimochodem, je neuvěřitelný, že tenhleten pořad mohl vůbec někdo brát vážně. ale u čeho mě vyloženě spadla brada, byl pavel dumbrovský ještě s vlasy černými jako uhel, předkládající minutovou reportáž o nedostatečných dodávkách modrých pionýrských košil do plzně. mrkněte se na to, tohle je fakt klasika. (zhruba na 11:25)

mish mash.

2008-07-20T18:30:00.006+02:00

jestli existuje jedna skutečnost, který mi v poslední době není líto, tak ta, že jsem se konečně po dlouhých rozmýšleních rozhodl nekoupit si žádnej hudební časák. ono už to posledního půlroku bylo stejně jen a pouze ze setrvačnosti a dnes už si nanejvýš tak z recese prolezu musicserver. ne, jako vážně, už to nemá žádnou cenu. co se týče časopisů, o reportu a musicu snad ani mluvit nemusím, tyhlety zakonzervovaný a udušený časáky se mi nechtělo číst, ani když kulminoval můj největší zájem a hlad po music news, ale rock&pop dnes stagnuje naprosto a definitivně, i když se poslední rok a půl docela úspěšně snažil zvedat z mizérie. ale ani stále slušná práce jardy švelcha, toma komárka a bena slavíka nezabránila tomu, aby se kupříkladu na obálkách objevovaly vykopávky & zjevy, které by si titulní stranu nezasloužily snad ani před 10+ lety. následoval exodus šéfred. sládečka (jehož jsem ve finále celkem i litoval, i přes ty editorialy …), libertina a francoise, and here comes anarchy. ani ve f:lteru to není o moc lepší (kucí, už to s těma anketama docela vaříte z vody, nezdá se vám?): nemít ho předplacený (pch ...), už bych si ho fakt nekoupil. celkový dojem takový, že se ani z jednoho média nedovím něco opravdu novýho a zajímavýho, a když přejdeme faktickou stránku věci, tak už mě to ani vlastně nebaví číst vůbec. jediná naděje se tak zužuje na hype, jehož no. 25 zatím už několik týdnů marně vyhlížím.

stejně jako začátek nový sezony, samozřejmě. jsem vážně zvědavej, jestli ebayor zatím vyčkává na toho, kdo mu dá do 31. srpna nejlepší nabídku, ale ani přes 30 gólů v minulý sezoně by mi nebylo moc líto, kdyby odešel. spíš je mi líto toho, jak si mě přes sezonu získal a já mu vážně věřil, když po gólech líbal znak arsenalu a vždycky byl hodně vstřícnej k fanouškům. (kdo si dnes vzpomene na „adebayor, adebayor, give him the ball and he will score“, ha?) ale stejně mě něco říká, že zatímco i-love-barcelona-deeply-and-honestly hleba (viděli jste thierryho a jeho potutelený úsměvy na tiskovce?) nebude zas tak těžký nahradit, v případě ebayora už by to bylo těžší. sice sedm z osmi šancí nepromění, ale ono se do nich taky dostat, že. ale arséne asi ví, co dělá. přestože mám docela pochybnosti o tom, jestli příští sezonu vyhrajeme titul, protože jsme se všichni přesvědčili o nedostatečně kvalitním širším kádru, rozhodně to nedopadne špatně. arséne dnes ovšem sám potvrdil, že minimálně jednoho hráče ještě chce sehnat, ale něco mi říká, že to nebude na pozici středního záložníka a že denilson a diaby (prosíííím!!! ten kluk se mi sakra líbí, má jeden z nejelegantnějších stylů v týmu, ale mám jistý pochybnosti o tom, jestli na to už letos má, protože v minulý sezoně mě na levym křídle moc nepřesvědčil.) dostanou svoji šanci. bude to zajímavý. u united je zásadní otázka, jak se v týmu vypořádají s ronaldem a (kdyby jenom) jeho trapnýma otročíma výrokama, a jestli ještě vůbec budou mít motivaci, i když ferguson by stále chtěl všechno. chelsea i přes angažování scolariho (třeba teď řeknu hodně velkou blbost, ale myslím, že to nebude zázrak, ten chlap sám řekl, že sem šel kvůli penězům a všichni víme, jak se brazílie málem nedostala z kvalifikace na ms 2002) už třetí rok plánuje nakupovat stejně bezhlavě (kua, na co makelele, ballack, deco a jestli, tak i lampard a kaká do středu zálohy?!) a vůbec, bude tam ještě docela průvan, uvidíte. liverpool vypadá silně, jestliže se mu podaří přivést keana, tak ještě silněji, ale přece jenom ne natolik silně. rafa není ligový trenér a o amerických majitelích každý ví své. zase budou čtvrtí. a ostatní … minimálně v nejbližších pěti letech to ze strany evertonu, aston villy, man city, portsmouthu nebo tottenhamu na atakování big four nevypadá. ne snad tak úplně kvůli financím – man city nebo spurs na tom rozhodně nejsou bídně, ale zatímco takový newcastle funguje jako odložiště nepotřebných hvězd, spurs jsou momentálně spíš školka pro budoucí hvězdy prem league. proto sice dan levy může říkat, že: „irrespective of the outcome and futures of robbie and dimitar, we are continuing to seek to bring in quality, talented players for the future, who want to play in a spurs shirt.” but who wants to play for spurs, anyway? a pochybuju, že crouch, diarra, arteta a další chtějí za své nynější týmy hrát do skonání věků. je to škoda, ale tohle už jsme tu měli i před patnácti a více lety (píše o tom i hornby ve fotbalové horečce).

když už jsme u fotbalu, nelze se nepozastavit u volby reprezentačního trenéra. po pravdě řečeno, přiznávám se, že nevidím zas natolik do zákonitostí české fotbalové diplomacie (jestli se to tak dá nazvat), ale co mě dostalo, byla úroveň, se kterou volba probíhala. snad už i jak to popisoval štěpán mareš mi připadá důstojnější (ech … nemám rád to slovo), než realita. jakési bludné fikce o parreirovi (ne, ne předchozí trenér brazílie, ale chlápek, který už tak zhruba 40 let netrénoval), podivné motanice kolem haška a nakonec dva zbylí a oba celkem zbyteční. proč bychom měli zpátky angažovat chovance, který v trenérské kariéře doopravdy nic nezískal, nemluvě o radovi, jehož teplice před týdnem vypadnou v prvním dvojzápase (!) intertoto cupu (!!) s kispestem honvéd (!!!)? a před pár dny vyjde najevo (předpokládám, že napůl kachna), že naši repre mohl vést i terry venables (cha…), jehož jedinou motivací vést repre bylo přátelské utkání za měsíc na wembley. každopádně, máme petra radu. zdali je to volba dobrá, špatná, či pouze úměrná (to by odpovídalo nejvíc, kdo viděl předevčírem nezapomenutelnou debatu oty černého a pavla čapka s hrdličkou, řepkou, vackem a radou, novými goodfellas českého fotbalu, dá mi za pravdu), se dozvíme zanedlouho.

a ještě tak namátkou na konec: vratné lahve jsou přehlídkou všeho nejzbytečnějšího a nejokoukanějšího, co jste mohli v českém filmu za poslední dobu vidět. namísto nějakého pokusu o věrný obraz stárnutí, za který se film měl ambice vydávat (a co se výborně podařilo třeba v babím létu), máme křečovitý scénář (všichni mluví jako zdeněk svěrák, až mi to připomíná scénu z being john malkovich, kdy se malkovich vydává do vlastního portálu a všichni jsou malkovich a všichni znají jenom slovo malkovich), nějaké rádobyvtipné jednotlivosti, při kterých si maminky a babičky řeknou jó, to je přesně tak, jak to chodí!, trochu, ehm, erotiky, která je ale asi tak erotická, jako je tortillová omáčka z lidlu tortillovou omáčkou. trochu nějaké té strašně nebezpečné akce na závěr, při které ale každý ví, že nakonec dopadne všechno tak, jak má a všichni se nakonec budou mít rádi. řekněte mi někdo, proč se kua i tak furt těším na nějaký prý dobrý český film, nebo prý dobrou českou desku.

p.s.: už jsem si sem zvykl dávat nějaká videa z youtube ... tak zase. japonci prostě mají nějaký zvláštní smysl pro chování před brankou.

janko slota.

2008-07-12T14:12:00.003+02:00

janko slota je fakt třída. nejenom proto, že je jedním z mála lidí, kteří mě vždy dokážou přesvědčit o tom, že na tom česká politická scéna přece jenom není až tak bledě, jak si mnozí myslíme. a hlavně: když už mystifikovat a vytvářet konspirace, tak aspoň pořádně. ne jak nějakej béčkovej samir hauser. janko vždycky dokáže překvapit. třeba za celej týden a půl, co jsem tady u bábi, atakoval top 10 svých výroků hned několikrát.

třeba jeho reakce na účast prezidentské kandidátky ivety radičové na výročním zasedání smk/mkp (pro méně angažované: strana maďarské koalice). „neuveritelný hnus, toto ... paní radičová by radšej mala byť prezidentkou hordy potkanov, namiesto toho, aby kandidovala na prezidentku slovenského národa.“ následovaly ostré odsudky ze strany opozice, jak už to tak většinou bývá, třeba výzva eduarda kukana, bývalého ministra zahraničí a takykandidáta na prezidenta v minulých prezidentských volbách, aby vláda nesla odpovědnost za slotova slova a distancovala se od nich, načež vystoupila ficova mluvčí a pronesla, že „pán slota nie je členom vlády a ta tak nenesie odpovednosť za jeho slová.“ jasný, ne?

janko ale má respekt. odboj proti maďarským podvratným silám je jeho srdcovka, kterou nehodlá pustit za žádnou cenu. to už i jirka paroubek si radši zajde za šéfíky stem nebo sc&c, aby si zkontroloval, jestli náhodou neříká něco, co by si nemyslela většina jeho oveček. slota ale do maďarů šije hlava nehlava bez ohledu na preference, přestože je druhým nejdůvěryhodnějším politikem na slovensku. jižní slovensko přece může být novým kosovem, kua! svině mongolský jsou všude kolem nás. jeho iniciativa je tak nezdolná a vytrvalá (koneckonců, už i goebbels věděl, že když po někom soustavně hážete bláto, je jisté, že na něm alespoň nějaké smítko ulpí), že už i ministr vnitra kaliňák uvěřil tomu, že by se někdo chtěl sám zmlátit a dělal by to aspoň zpola tak přesvědčivě, jako ed norton ve fight club. a ještě k tomu byl maďarský fundamentalistický separatista. jak si totiž jinak vysvětlit, že robo před veřejností s absolutní vážností vystoupil s tím, že celá kauza se zmlácenou studentkou hedvikou malinovou byla vymyšlenou fingovanou provokací? ale celý je to nakonec jinak. janko na to totiž kápl. celou záležitost zinscenovala maďarská tajná služba. vůbec přitom nevadí, že advokát malinové tvrdí, že v celym případě není ani zbla po tom, co povídá janko. nu, co už.

těžko říct, zda janko představuje pro slušnou a civilizovanou společnost nějaké opravdu reálné nebezpečí. pravděpodobnost, že nasedne se svýma fellas do tanků a srovná budapešť se zemí, sice není zrovna obrovská, ale přesto má mnohem větší vliv než českými médii pranýřovaný dan landa (i když je to taky slušnej kokot); je to vidět například na dosti bázlivých reakcích opozice: například sama radičová na otázku, zda by šla na zasedání smk znovu, odpověděla dost vyhýbavě a skoro jako by hledala slova omluvy. ale kdo by mu to nežral, že jo (viz reakce na youtube, ty fakt stojí za to) … vždyť on přece mluví za nás, je jedním z nás! a tyhlety předáky lze zastavit fakt hodně těžko. pokud se ale nad tím nechcete pateticky pozastavovat, tak musíte uznat, že jeho skeče maj fakt grády.

6+5

2008-06-22T13:36:00.006+02:00

už se tady z toho stává tak trochu fotbalovej blog, já vim. ale jsou věci, ke kterým se fakt sluší něco napsat. například letošní euro, který je celý tak trochu vzhůru nohama. a je to tak dobře. v souvislosti s tím nelze zapomenout na zoufalej návrh fa, to naše známý 6+5. řekněme si to hned a jasně: je to nehorázná stupidnost. a to snad ve všech rovinách. představte si, že jste ambiciózní devatenáctiletej student, kterej zrovna odmaturoval a chystá se třeba na londýnskou univerzitu (dopředu oznamuju, že neznám přijímací kritéria - tohle je jenom příklad:) a má k tomu nejlepší předpoklady: o co pak musí být jeho překvapení větší, když zjistí, že, aha, sakra, nemohl jsem být přijatej, protože tu bylo 150 studentů s výsledky sice o 20 % horšími, ale zato jsou z sheffieldu, bornemouthu ... prostě z uk. a tak tam prostě musí být přijati. není to absurdní? a přinejmenším stejně absurdní je chystaný pravidlo fa 6+5. bez jakýchkoliv zábran se dá mluvit o šovinismu, populismu, demagogii, zpátečnictví a tak dále a tak dále. chápu, že každý opravdový fanoušek by rád viděl ve svém dresu co nejvíce odchovanců, to jistě. ale jestliže ti odchovanci jednoduše na vrcholový fotbal nestačí, anebo (a to v horším a častějším případě) svůj talent leností a přílišným sebeuspokojením promrhají, mají prostě smůlu. jistěže k fotbalu patří patriotismus a jednoduché rozhodování hráčů na bázi 'kdo dá víc', je scestné a pohrdáníhodné, ale například v případě arsenalu se ukázalo, že takový clichy (francouz) je týmu mnohem platnější, odhodlanější a loajálnější (i když to slovo nemám rád), než ashley "cuntley-cunt-the-biggest-cunt -ever-to-play-for-arsenal-and-if-there-was-a-list-for-the-top-50-cunts-to-ever-play-for -arsenal-he-should-be-in-all-50-positions-the-little-cunt" cole. důkaz, že původ není vše. a vůbec, co je na tom tak patriotistickýho, když koupíte hráče, kterej sice je původem z uk, ale jeho rodný město má s londýnem společnýho akorát unifikovanej obchod s nike zbožím a předražený desky v hmv a nedělalo by mu problém přestoupit do liverpoolu nebo manchesteru, pokud by to pro něho bylo výhodnější? touhle cestou že se máme vydávat? co by nám z toho zbylo v praxi? nesmyslný honění se za každým sebemenším talentem v uk, jejich absurdní předražování, vyhazování zahraničních hráčů se slovy "sorry, byls skvělej, ale ten, co ho kupujeme za tebe, je z anglie", což zákonitě musí vést k pořádný frustraci a k tomu, že se pak v klubech budou hráči čím dál víc skupinkovat. ti zahraniční se začnou víc a víc strachovat o svý místa a když o ně přijdou, za chvíli nebudou mít kam přestupovat, protože v nejlepších klubech světa, do kterých kvalitativně bezpochyby patří, budou muset zůstat pouze ti supernejlepší. ceny 'loserů' pak půjdou rapidně dolů a pro menší a horší ligy, jakou je například ta česká, tak nebude plynout dostatečný přítok peněz. a tohle všechno má být důsledkem toho, že anglická repre prostě a jednoduše posrala zápas s chorvaty? reprezentacím to nemá jak pomoct; argument, že si angličtí hráči vinou toho, že hrají v kvalitativně horších týmech premier league, nemůžou osahat evropský poháry, je scestný - to jim nestačí zápasy se čtyřmi nejlepšími týmy světa a alespoň s pěti dalšími kluby, kteří na ty samé pozice aspirují?

jistě, že mám taky ten pocit, že to není tak úplně v pohodě, když za arsenal (zatím) v základu nenastupuje žádnej anglán a je nějakou desetinou procenta možný, že i kvůli tomu, že chyběl nějakej ten prvek zarputilosti, se poslední část sezony nepovedla, a arsenal tak přišel o všechny poháry, ale ani tím to docela není. vše je o výběru typu hráčů. wenger v poslední době důvěřuje hračičkům, dokonce i na stoperu jsou spíše techničtěji založení touré a gallas. a kdyby chtěl vybrat nějakého rozbíječe, tak ho koupí třeba ze skandinávie nebo německa, protože jsou jednoduše levnější a hodí se mu lépe do sestavy. tento systém je spravedlivý, kluby (mohou být odkudkoliv) nejsou náhražky reprezentačních výběrů a ani jimi nikdy neměly být, pokud to ovšem není jejich ideologie, která vyplývá z nějakých historických kontextů, což je případem takového athletica bilbao a jejich systematickému udržování striktně baskického týmu. (když už jsme u těch španělů, i ty regulace mimoevropských hráčů jsou potupné - jen proto, aby mohli hrát v týmu, ve kterém chtějí, si musí obstarat takový brazilec španělský pas?) a když třeba zabrousíme k tomu, jak se někdo mračí nad označením arsenalu za anglický klub, za který nehraje žádný anglán: označení anglický klub i v případě arsenalu jednoznačně zůstat může, proč sakra ne? má angličtější vedení než kterýkoliv jiný klub z big four, hraje ligu na anglické půdě, styl hry a její rychlost má přece stále anglický nádech, má historii, na kterou se může hrdě odkazovat, a stále přece mluvíme o té nepřekonatelné atmosféře na anglických stadionech. pouze squaddra je poněkud kosmopolitnější. ale to je přece dobrá vizitka všem zahraničním fanouškům, kteří pak mohou mít pocit, že milovaný klub je alespoň o něco větším dílem jejich. a malí kluci mají nepřeberné množství inspirací v tom, či onom hráči a snaží se mu přiblížit a mají větší motivaci stát se lepším fotbalistou. a navíc: všechny kluby - a nejenom ty fotbalové kluby a nejenom kluby vůbec - dnes uvažují tržně; dávají adresátovi všanc svou adresu a nabídku a říkají, že teď už je to jenom na tobě: buď se ztotožníš s námi, nebo si oblíbíš někoho jiného. a zase proč ne? i za takovýchto podmínek to nijak nejde proti filozofii toho, že budete celý život příznivcem jednoho klubu. pouze máte větší příležitosti si vybrat a nic vám v tom nebrání. pokud chcete, aby tomu tak bylo nadále, pak neposlouchejte vedení uefa a fa a dejte najevo svůj nesouhlas. jak už včera psal jarda bosák (mimochodem, článek jsem psal nezávisle na něm) - jestliže tohle projde anglické fotbalové asociaci u evropské unie, pak už si s tím samým může dovolit přijít kdokoliv. a s tím, jaký poprask vyvolalo bosmanovo pravidlo před nějakými patnácti léty, bych jí to opravdu nedoporučoval.

p.s.: něco pěkného na závěr. :-)

get smashed!

2008-06-07T21:37:00.005+02:00

kompilace vzniklá asi před měsícem, byl jsem moc línej ji uploadovat dřív. snad se bude líbit. a už jsem lačnej konečně po nějakých ohlasech. :)

link!

(jestli je heslo, tak spacewaster.)

euro mania.

2008-06-07T11:46:00.004+02:00

no jo, je trochu podbízivý a laciný psát o euru a o tom, jak to našim z celýho srdce přejem a budem chodit v tričku 'czech' a malovat si na tváře vlaječky. ne, nemám to rád. stejně jako nemám rád, když, ejhle, všechny nadnárodní koncerny během těchhle pár týdnů vyvěsí billboardy s hesly 'fandíme českému národnímu týmu'. ale nejvíc jsem sáček potřeboval včera, s tím, jak ve zlíně na náměstí míru při nějaký dětský akci spojený s festivalem (o kterým si mimochodem povykládáme jindy), tzn. magda reifová, standa hložek + nějaký anonymní hvězdy, tamten onen moderátor asi čtvrt hodiny v kuse vykřikoval do zfanatizovanýho dětskýho davu 'kdo neskáče, není čech', a aby dojem byl stoprocentní, pustil k tomu zbrusu nový song zbrusu nových agrometalových hvězdiček, které jste přece mohli vidět na předávání cen fotbalisty roku. sada.

ale jako jo, jasně, že se těším. hlavně mě dycky baví číst zahraniční předpovědi/komentáře/reakce/whatever, co se týče našich hochů. možná i proto, že je to víc objektivní, proto, že je to větší sranda, proto, že je to líp zpracovaný, a, v neposlední řadě proto, že samochvála smrdí. a pro ty, co rádi spekulují a variují a všemu rozumí, je tu možnost si vytvořit vlastní jedenáctku. a pánové z bbc mysleli na všechno: rozestavení & možnost přibrat do týmu tři hráče, které bychom na euru viděli radši included. třeba u takové francie je to bezpochyby nejzajímavější.

villain of the year.

2008-05-30T22:01:00.006+02:00

netřeba nic dodávat.

p.s.: přemýšlel jsem, že přihodím i nějakej ten season review, ale když to chlapci z arsenal-mania (o arseblogu nemluvě) zvládaj tak brilantně (example #1, example #2) a mně dycky v testech vědomostí v pro-footballu & sportu vychází 0-5 bodů (zvlášť pohořívám na otázkách typu: záležitost xy se udála v a) únoru 1973, b) březnu 1973, c) dubnu 1973), rozhodl jsem se, že to asi vzdám ... koneckonců i hans' diary na gunners.cz je nejen na české poměry výborným shrnutím. občas mám fakt pocit, že má větší cenu číst o fotbale, než o hudbě.

p.p.s.: toho nasriho bych fakt bral.

update: yaya touré <-> hleb + cash: to vypadá tak slibně, že se mi tomu až nechce věřit.

coldplay in prague.

2008-05-28T16:55:00.005+02:00

takže tak. 22/9. doufám, že mi to vyjde líp než s pohodou. a jim že to vyjde mnohem líp, než s tím pěkně připosranym violet hill. někdo si může myslet opak, každopádně soudím, že u mě se to obejde bez účasti maminky.

tv on the radio jsou poppunk!

2008-05-25T17:22:00.005+02:00

je radost otevřít sobotní kulturní speciál mf dnes, zvláště jeho hudební sekci: jestliže zde nenajdete oslavné promo články šité na míru major labelům, pak vás jistě zarazí erudovanost přispěvatelů, jež je mnohdy vskutku obdivuhodná.

p.s.: památný je také rozhovor katky hejdové s monkey business, při němž nevydýchala donebevolající sprosťárny pánů úchyláků rupperta & holého, a minimálně třikrát jej chtěla ukončit.

viva la gambrinus liga.

2008-05-25T11:58:00.001+02:00

až na toho crazy froga tohle prostě nemá chybu. :-)

strame podlehl kouzlu seriálů.

2008-05-20T19:24:00.004+02:00

všimněte si, jak často tuhletu frázi můžete vidět v titulcích novinek na musicserveru, většinou ve spojitosti s nějakými drogovými či alkoholovými úlety. mně ale jde o seriály. za prvé o six feet under, o kterym snad stačí, abych přeposlal link na článek tetrafejly na emaracaně, namísto toho, abych jej de facto vykrádal, protože k tomu nemám co dodat, snad až na to, že před pár dny jsem zkoukl díl, jehož závěr bylo to první, co jsem ze seriálu kdy viděl (s4e03 - parralel play - fischerovi se zbavují starých věcí, a tak je podpalují + claire pouští lucky od radiohead, kteří přesahují až do závěrečné znělky = slušná depka. tím spíš, že toho večera umřel taťka mýho nej kámoše.)

učebnicí totálně ulítlýho, šílenýho, ale geniálně inteligentního a trefnýho humoru jsou samozřejmě pythoni & jejich flying circus (ano, kamenujte mě, že jsem je neviděl už dřív ...), kterej je ale občas až tak sofistikovaný, až je urážející se tomu smát. každopádně skeče o killer joku, závodu malířů, myšosexuálech & jejich myšparties, sebeobrana proti čerstvému ovoci, soutěž o vola vyšších vrstev, mr. hilter, ron obvious a jeho agent luigi vercotti, hell's grannies &td. &td. patří k tomu nejúžasnějšímu, co jsem kdy viděl.

a chystám se a moc se těším na the sopranos a další spoustu seriálů, ke kterým se dostanu časem. nemůžu uvěřit tomu, že mě kdysi mohlo bavit místo nahoře.

unknown song.

2008-05-20T19:08:00.004+02:00

před nějakým rokem jsem tu psal o mé nejprvnější kazetě s radio hits. pár věcí jsem už identifikovat dokázal, tuhletu super písničku ale bohužel ne. pamatuju si, jak jsem kdysi viděl klip na mtv (?) a pamatuju si taky, jak v něm chlápek chodil po nějakym velkoměstě převlečenej za chlupatý růžový srdíčko. moc milý. chtěl bych vědět název. tomu dobrodinci, který bude tak převelice shovívavý a laskavý, pošlu 500mb na účet na megarapid.eu

zde je link.

mariusz szczygiel.

2008-05-20T18:46:00.004+02:00

"mám dojem, že patriotismus je odsouzen k zániku a že za padesát let budeme státy vnímat jako zboží. prostě si vyberu mezi zeměmi, které mi dají nejlepší nabídku, jejich jména budou takové obchodní značky."

mariusz szczygiel vs. tereza brdečková, respekt č. 21.

the show must go on.

2008-05-11T10:12:00.004+02:00

ňák se mi zdá, že se v poslední době každá kapela buď rozpadá, nebo uspořádává reuniony. ty teď nechme stranou, pro nás důležitější je zpráva ne-tak-docela-a-pouze lokálního významu: na nmm pouze strohá a nepříliš invenční větička o odchodu emy z khoiby, na jejich myspace blogu už je to ale trochu větší sada ... není těžké si domyslet, co z toho všechno bude pramenit ... každopádně, škoda jich ...

Janička

2008-05-07T22:08:00.002+02:00

Tak tohle bylo fakt za trest. Porodit tuhletu sračku trvalo rok.

Jana Kirschner
Shine
3.2

Moc těžký je odstřelit nejnovější počin Jany Kirschner. Už jenom proto, jak vypadá. Krásná & jemná, řek by romantik. More than fuckable, řekli by The Teenagers. A pak (a hlavně taky) proto, že těm, kteří se snaží prorazit venku, se klacky pod nohy prostě nehážou. Z těch, kteří by tak učinili, budou pomalu vlastizrádci. (Po oscarové aféře novinářů Týdne s tím máme vskutku čerstvé zkušenosti.) Co ale dělat, když ta deska prostě dobrá není? Zamést to pod koberec s tím, že není ani špatná a že je hrozně vkusná a … vkusná, jak se tomu stalo v případě Shine je trochu krátkozraký: s čím bychom se měli spokojit menším, než s tím, že je to vkusný?

Ramones měli drive – Green Day ho taky měli – a dá se přitom mluvit o tom samym punku? Jakkoliv je to laciný srovnání, nedá se odpovědět kladně. Pop-punk ten drive měl, ale už byl zmutovanej do podoby, ve který ho leckdo nechtěl nikdy vidět. Dobře, tak horký to s Shine zas není a je fér uznat, že s pop-folkem přičmoudlym trochou country a s akustickou kapelou za zády asi moc revolty nepodniknete, ale to taky není jeho cíl. Cíl je chytnout a nepustit ve smyslu okouzlit a vyvolávat závratě. A když tohohle cílu nedosáhnete, výsledek pak není moc uvěřitelný a podstata problému, jaký byl u pop-punku, je u Shine a jejího pop-folku stejný - tzn. popové melodie a přístup + pokus o indie zvuk a estetiku. Což by samo o sobě nemusel být ten nejpalčivější problém, ale.

Jana se sice snaží, ale stát se femme fatale jako v případě takové Feist a sta padesáti šesti dalších velice nadějných holek, které se vyrojily loni a následují ji, se jí přece jenom nedaří. Na to má příliš předvídatelné frázování a jakkoliv příjemný, ale zaměnitelný hlas. I když místo přímých inspirací bych místo Feist dosadil jednoznačně spíš Norah Jones. Ale vůbec – proč bychom měli mít slovenské klony Norah Jones (zvlášť když už pár let není až tak v kurzu)? Mám pocit, že z toho věku už jsme vyrostli; tím spíš, že dnes si můžeme prakticky bez rozdílu obstarat originál, který navíc zpívá ve stejné řeči, ve kterym sice užívá mnohdy naivních, ale už ne banálních fráziček typu „You’re so cool/I’m such a fool“. A píše se mi to těžko, ale to už bych raději bral její „starou verzi“, která soustavně kultivizuje domácí mainstreamový éter, než tenhleten nedotažený pokus se zvukem vysoustruženym na míru těm, „ke kterym by se to mělo dostat“. Je to škoda a je mi jí líto, že kvůli tomu obětovala tolik, ale upřímně, vezmu si do huby už i ten trapnej roční odstup, který mi dává za pravdu: zkoušeli jste třeba na musicserveru do vyhledávače zadat "jana kirschner"? Ano? A ze kdy že je tam o ní poslední zpráva ... ?

Pel mel.

2008-03-10T21:05:00.004+01:00

Poslední týden to mám celkem rozháraný. Jednak celkem osobní věci, který se mi nechce zrovna dvakrát rozebírat a (nejen) kvůli kterým bych to u babi bych to bez tetičky (kua to zní, jako kdybych mluvil o nějaký stařence ...), Lo-Fi-FNK, fotbalu, super jídla, mobu a čtení (btw březnový číslo r&p je, pokud nepočítám starou éru, asi to nejpovedenější od doby, co jsem ho začal kupovat; jen tak dál) asi nedal. Nemuseli by mi sice psát ti, po kterých se mi zrovna dvakrát nestýskalo & naopak, ale nobody really gives a fuck when you're on your own, že jo. Tývoe, teď jsem se snad poprvý v životě politoval. Hm.

No ... k něčemu věcnějšímu: zas nevim, nakolik jsem s tim novej/pozadu: už po vánočních prázdninách jsem na ně měl posvíceno, ale nějak jsem je zasklil, tak teda nahlas a pořádně. Noisecut a jejich singl Elefant. Na jejich myspace ho budete moct stáhnout spolu s dalšíma songama a prvním albem Landscapes z roku dva tři. Ještě jsem ho neslyšel, ale teď si ho tahám do mp3jky. Tak do toho mládeži. Ten slaďučkej trip-pop, kterej praktikujou malinko podobně třeba Stateless, za to fakt stojí. Minimálně ten singl.

The Streets na Pohodě!!!

2008-03-10T20:45:00.003+01:00

The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!! The Streets na Pohodě!!!

+ Audio Bullys. Fatboy Slim. Brazilian Girls. Etc.

Už dlouho jsem nebyl víc v extázi. Srovnatelně asi jenom před týdnem při Cescově gólu. Boží. Tohle snad ještě víc. Musim tam být, kurva fix. There's no other way. Kdo jede se mnou? :)

program. (zatím.)

Nostalgie.

2008-02-17T12:17:00.008+01:00

Vždycky mě hrozně vytočí a rozchláme zároveň, když slyším boriny ještě mladší než já mluvit o tom, jak trávily své dětství a jak za celej svůj život prožily to a ono. Nevim, kde se v nich bere ta rétorika zhrzených ještě-furt-svobodných/už-rozvedených paniček ve středním věku. (Například.) Proto mě svým způsobem tak trochu děsí, že mě v šestnácti přepadá taková nostalgie po dětských letech. Ehm, no ... Prostě. Když jsme ještě bydleli na starým a nebylo mi víc než jedenáct, měl jsem na svý oldskůlový černobílý 386kový Toshibě mraky her, který jsem postupně (i s dosluhující Toshibou) ztratil. A dost mě to mrzí, protože jsem až na dvě výjimky (Wolf 3D & Dyna Blaster) zapomněl i jejich jména. Vůbec mám hroznou slabost pro všechny pravěký počítačový vymoženosti, ať už je to textovej editor T602 (na kterým jsem (no tyvoe) psal svoje první detektivky (mezi náma - hrozný bláboly :)), českej manažer (jehož jméno už jsem úspěšně zapomněl), nebo taky snad první opravdu vymakanější verze Windows (dobře, oxymoron) před pětadevadesátkama - 3.1. Tak nějak mi to připomíná takový ty stereotypní momenty, na který časem vzpomínáte až možná s potlačovanou slzou v oku. No co no. A díkybohu za Peťu, se kterým jsme se k těmhle hrám v pátek nějak prokousali a on je má. Všecky. Jak úplně nejstarší Prince of Persia (který teď pařím jak blbej), tak třeba Quackshot (hehe) a spousta dalších. No prostě psycho. Už dávno jsem se na něco tolik netěšil.

OT: Sjet za sebou Borata a Atonement je schizofrenie nejhrubšího zrna. Ale důležitý je, že obojí funguje. A ta Keira ...

strame’s Awards 2007 I. - Alba

2008-02-08T19:33:00.000+01:00

#1
Justice
†

Byly to v největší míře labely Kitsuné, Wichita a hlavně Ed Banger, které určovaly hlavní trendy v roku 2007. Taneční elektronika, zvlášť ta francouzská, znovu jede a nekompromisní bourák † od Justice je diamantem, který se z té sbírky mladých & nadějných klenotů blyštil nejvíc. Pompéznost, ale ne taková, ze které by se vám dělalo nevolno, alespoň teda ne od žaludku, škrtící varhany, slapovaná basa, ohlušující kopáky, supr hostovačky. A nesmírné množství hitů, které s klidem převáží i trochu hlušší přesládlá místa uprostřed desky. A to, že Justice válí nejenom na desce, ale také (a možná ještě víc) naživo, naplno dokazuje třeba tohle video. Doufejme, že to už letos zjistíme i na vlastní oči, a to nejenom vně našich hranic. Byl by to sen. Do the D.A.N.C.E.! Amen.

Takže přece jenom žebříček:

1. Justice: †
2. Burial: Untrue
3. The Arcade Fire: Neon Bible
4. Arctic Monkeys: Favourite Worst Nightmare
5. Klaxons: Myths of the Near Future
6. Bumblebeez: Prince Umberto and the Sister of Ill
7. Panda Bear: Person Pitch
8. A Place to Bury Strangers: A Place to Bury Strangers
9. Bat for Lashes: Fur and Gold
10. Aril Brikha: Ex Machina
11. Radiohead: In Rainbows
12. Candie Payne: I Wish I Could Have Loved You More
13. Jens Lekman: Night Falls over Kortedala
14. Kira Neris: Behind Closed Doors
15. New Young Pony Club: Fantastic Playroom
16. Patrick Wolf: The Magic Position
17. Sondre Lerche: Phantom Punch
18. Shocking Pinks: Shocking Pinks
19. Simian Mobile Disco: Attack Decay Sustain Release
20. M.I.A.: Kala
21. A Sunny Day in Glasgow: Scribble Mural Comic Journal
22. The Twilight Sad: Fourteen Autumns and Fifteen Winters
23. Spoon: Ga Ga Ga Ga Ga
24. Jamie T: Panic Prevention
25. Kings of Leon: Because of the Times
26. Andrew Bird: Armchair Apocrypha
27. !!!: Myth Takes
28. Holy Fuck: LP
29. Stateless: Stateless
30. Surkin: Action Replay

Smolaři, aneb desky, se kterými jsem se seznamoval buď pomalu, nebo pozdě, anebo se prostě z jiných důvodů neprotlačily do elity (ale i tak jsou hodně pozoruhodné):

Apparat: Walls
Battles: Mirrored
Bloc Party: A Weekend in the City
Boys Noize: Oi Oi Oi
Calvin Harris: I Created Disco
Carsick Cars: Carsick Cars
Chromatics: Night Drive
The Clientele: God Save the Clientele
Daft Punk: Alive 2007
Deepchord presents Echospace: The Coldest Season
The Depreciation Guild: In Her Gentle Jaws
Dizzee Rascal: Maths + English
El-P: I'll Sleep When You're Dead
Feist: The Reminder
The Field: From Here We Go Sublime
Fields: Everything Last Winter
Fink: Distance and Time
Grinderman: Grinderman
Gui Boratto: Chromophobia
Interpol: Our Love to Admire
Iron & Wine: Shepherd's Dog
Kate Nash: Made of Bricks
Kathy Diamond: Miss Diamond to You
Kevin Drew: Spirit If...
LCD Soundsystem: Sound of Silver
Liars: Liars
Muscles: Guns Babe Lemonade
New Buffalo: Somewhere Anywhere
The Ponys: Turn the Lights Out
Queens of the Stone Age: Era Vulgaris
Raveonettes: Lust Lust Lust
Robosonic: Sturm und Drang
Róisín Murphy: Overpowered
Shinichi Osawa: The One
The Tough Alliance: A New School
UNKLE: War Stories
The White Stripes: Icky Thump
Working for a Nuclear Free City: Businessmen & Ghosts

Podrobnější info možná doplním později

strame’s Awards 2007 - preview

2008-01-26T17:45:00.000+01:00

Hodně těžký výběr. Hlavně teda s albama. Sice je to nejdřív jen tak ze srandy, ale pak se to přece jenom nehodí odfláknout. A tenhleten rok mi to fakt neulehčil. Strašná spousta zajímavých alb, nad kterými se tyčí jeden ledoborec (to doslova), ale ani ten se neobešel bez slabin. Pak některá alba sice výrazná, ale mnohdy vyhypovaná (za všechny LCD Soundsystem) nebo mnou nepochopená (Animal Collective) či nedoceněná (M.I.A.). Ale obecně vzato - do té pomyslné nejlepší dvacítky v jiných 00’s letech by se klidně mohlo vejít dost alb z těch, která se do té letošní nedostaly. O singlech nemluvě. Ty roky se sedmičkama na konci jsou asi vážně něčím posvěcený. Ale je taky dost dobře možný, že to píšu prostě proto, že už se hudbě & věcem kolem ní věnuju skoro na plný úvazek.

Tak jako tak, kdybych měl letošek nějak zgeneralizovat, vypíchl bych pár věcí: fenoménu britských kytarovek (The ***s) už opravdu, neoddiskutovatelně a definitivně odzvonilo, ani jeden opravdu silný debut z čistě kytarové ‚mainstreamové‘ scény jsem nezaznamenal (bijte mě, jestli se pletu), naopak z pseudotermínu „hnutí nu-rave“ už mi začínají rašet pupínky na zadku, i když ta hudba samotná a style s ní spojený mě baví. Dost. Spíš se to letos ještě víc a výrazněji rozdroluje než loni, kdy přece jenom vycházely hodně zajímavý desky, ale nebylo to ještě tak výrazný, jako letos. A vlastně ani letos to bůhvíjak výrazný, co do porovnání s deskama z před deseti-patnácti let, nebylo.

Že se pomyslná scéna kolem jednoho našeho časopisu snaží protlačit A, pomyslná scéna okolo našeho druhého časopisu ono A popírá, horuje ale za B, do něhož se dá obsáhnout všechno, jen ne to, co sebemíň souvisí s A, je hodně úsměvný a malicherný. Přesto ale nesouhlasím s názorem, že český hudební média už nemá cenu sledovat, že je to ztráta času. Každopádně vás to aspoň nutí o věcech víc přemýšlet, brát to s nadhledem a vzít si z obojího to podstatný a zajímavý. A pak vám to do sebe vlastně zapadne.

Budu konkrétní. Nebudou noví Beatles. Nebude něco tak mocnýho, jako byl v sedmasedmdesátým punk nebo v časech Nirvany grunge. Už jenom když se nad tím maličko pozastavíte, tak zjistíte, že všeobecný zaujetí těmahle subkulturama postupem času povadalo. A díky internetu tomu tak bude ještě spíš. Každý si pojede to svý a stále bude těžší to prosadit a pro druhou stranu to objevit. Nedá se jasně říct, jestli je to dobře nebo špatně, ale tvář hudební politiky, tak jak se jeví na začátku roku 2008, mě moc k optimismu nenutí. Takže: viva la individualismus!

Absolutní fascinace.

2008-01-24T20:08:00.000+01:00

Tato dáma stále nestačí udivovat. Ještě před bombastickým entrée (které budou jednou vysílat po boku projevu Milouška z Červeného hrádku) měla příležitost se předvést jako "velice rázná dáma". Jinak řečeno: ztělesnění všech nejprovařenějších stereotypů feminismu. (Potvrzeno gynekologem.) A ještě jinak řečeno: tuhletu bych doma mít opravdu nechtěl.

Tachecí @ Kraus: 1/2
Tachecí @ Kraus: 2/2

Bonus zdarma:
Tachecí aka Crazy Frog

Ať žije cynismus!

2008-01-20T13:03:00.000+01:00

Jak jenom začít ... No prostě člověk má přirozenou tendenci smát se cizímu neštěstí, popřípadě blbosti (i když pak občas narazí na chrabré Jánošíky, kteří mu dávají přednášky o aroganci a sebestřednosti). Ono mu to pak totiž vždycky připomene, že se na světě pohybují i takové existence, které jsou na tom hůř než on. Čas od času se vždycky nějaký nešťastník najde. A nejlíp se to vychutnává tak, když o svém diletanství onen chudák ani neví. A vy to víte. Načež vznikla Hvězdná pěchota (ok, vím, jak je trapný psát o "vyjebané superstare"), soutěže jako (... sakra jak se to jenom ... a jo vlastně ...) Nejslabší, máte padáka atd atd. Občas je to vážně směšná a nevinná sebeparodie, která do puntíku kopíruje předlohu. Ale občas už je to skoro až děsivý.

1st year of misery.

2007-12-23T19:12:00.000+01:00

(Upozornění: V následujícím příspěvku uslyšíte více frází, než je doporučená denní dávka.)

No a je to tu :-) Abych byl upřímnej, mám z toho fakt vcelku radost a jsem překvapenej, že se to tu jakž-takž chytlo, zvlášť proto, že vím, jakej jsem línej diletant a jak dlouho mi trvá nadšení z nových věcí. Má to furt víc much než předností, ale stejně je to celkem dobrej odrazovej můstek do dalšího roku/let. A o to víc se budu snažit to tu nějak udržovat. Každopádně zatím šťastný a veselý. A hezkej novej rok. Prostě ať se vám daří a ať vás to baví. Ať už je to "to" cokoliv. :-)

P.S.: A taková nepřímá zmínka o mně v lednovým rockpopu, to už je přece důkaz toho, že musím něco znamenat, ne? Hledejte sami. Někteří lidé prostě mají sklon určitým věcem (včetně sebe samých) přikládat mnohem větší důležitost, než jakou si opravdu zaslouží.

R.I.P. Deb4ser

2007-12-20T21:03:00.000+01:00

Jenom menší post scriptum k minulýmu postu; je to určitě blesková informace, ale nejde k tomu nic neříct: Na to, že Deb4ser fungoval celkem krátce (jenom něco přes rok) se hodně rychle vypracoval na jeden z nejvlivnějších a nejaktuálnějších shareblogů, jaké na internetu bylo možné najít. 1,2 miliónu hits mluví za všechno. Ale je pravda, že přílišná otevřenost musela shulooovi dřív nebo později zlomit vaz. Ale i tak velký big up a dík za každej jeden post.

The Last Breath

2007-12-19T15:47:00.000+01:00

Je mi to vskutku trapné.

Trapné vůči těm, kteří doufali, že už zde nic neobjeví, a přesto.

Trapné vůči těm, kterým jsem už před dobrým půl rokem řekl, že chci fakt makat.

A nic.

A pak přijde pitomá olympiáda z češtiny, na který akorát zdržuju chudáka profesora Tučka, protože to dopisuju prakticky sám. Ale aspoň si pospal. A já mohl v klidu dopsat slohovku na téma "Jaký jsem já fanoušek". Nic světobornýho. Ty nejvtipnější a nejzajímavější fráze vykuchaný z Fotbalový horečky, Esquiru a ještě odkudsi. Ale bavilo mě to. Co na tom, že jsem psal samý zmaty a nelogičnosti, který vlastně nikoho nezajímaj. A tohle je další takovej.

V poslední době se to nějak nakumulovalo. Mám samozřejmě na mysli říjen. Radiohead - ať si říká kdo chce co chce, ostatně já si taky myslím, že to byl tak trochu podvod - to vydání desky prostě načasovali úplně geniálně. Na bootlegu z Bay Side (kdesi u San Diega, mám ten pocit) z loňskýho léta zazněla víc než půlka In Rainbows prakticky ve finální podobě, což celkem napovídá tomu, že si to mohli vydat od té doby prakticky kdykoliv. Jasně, jsou to hračičky a druhou půlku klidně mohli nahrát až těsně před vydáním, ale nedá mi to. Kdo by čekal, že za necelý dva týdny zavřou OiNK a na samým konci října skončí Stylus? A nedlouho nato naše milá policie prohlásí, že podala trestní oznámení na 1700 lidí používajících DC++. Celkem slušná výstraha, ze který už není cítit pouhý jemný šimrání v břiše. Ideologie stranou, here comes paranoia.

A na závěr něco na loudavé a štiplavě mrazivé zimní noci:

Od tohoto super uživatele.

P.S.: Nemůžu si pomoct, ale mezi rokama 1990-93 se u nás fakt urodilo neuvěřitelný množství skvělý hudby. A vono to má sakra zeitgeist, kterej funguje. A přímo děsivě dobře. A se vší úctou, nevěřím tomu, že takhle nějak bude mluvit za patnáct let nějakej fakan, co se teď dloube v nosu, o Sunshine, Prostitutes, Roe-Deer nebo i o té - jinak vážně taky super - Khoibě.

Summary.

2007-10-13T12:37:00.000+02:00

Začátek školního roku/sezony ve znamení big beatu a vůbec 90’s elektroniky. Chemical Brothers & spol. Nejvíc baví druhá deska, pak třetí a až pak debut. Trochu mě to přivedlo k myšlence, že letošním deskám, o kterých se předpokládá, že s odstupem pár let budou považovány za celkem zásadní, jsem – přiznávám - zatím až tolik nepřišel na chuť. Platí to obzvlášť o nových Animal Collective, Battles, Danu Deaconovi, The Field, Jamie T a M.I.A. Zato moc baví (z těch nejposledněji vydaných a těch, o kterých jsem se ještě moc nezmiňoval) skvělí A Place to Bury Strangers, nádherně zasnění A Sunny Day in Glasgow, tajemná Bat for Lashes, relaxační Deepchord presents Echospace, neprávem podceňovaný fousáč Iron & Wine (refrén v jedné písničce je nebezpečně podobný Nie alebo áno od No Name), úžasný (tak prej je to chlap, no …) Kira Neris a eklektičtí Stateless. Co dál? Radiohead dávám čas, noví Hives se jeví velice sympaticky, Graduation je sice chytrá deska, ale neba, To My Boy, Maps, People Press Play a hlavně José González zatím spíš ne, Babyshambles zatím spíš ano, ale nestihl jsem je naposlouchat natolik, abych je byl schopnej líp posoudit, Black Lips je superretro deska, ale mám to s nima dost podobně, stejně jako s Boys Noize, Kate Nash, Rósín Murphy, Working for a Nuclear Hero Class, Finkem, Jensem Lekmanem, Sondrem Lerche, St. Vincent, Kathy Diamond … mám pokračovat dál? No a ke Caribou, Dinosaur Jr., Dub Pistols, High Contrast, Ianu Brownovi, The Postmarks a Kevinu Drewovi (atd.) jsem se zatím neprokousal vůbec. Málo času jako relevantní výmluva? Jak pro koho. Chodit spát o půlnoci a vstávat v šest ale opravdu není zrovna luxusní záležitost...

The Cribs - Men's Needs, Women's Needs, Whatever

2007-09-30T12:05:00.000+02:00

The Cribs
Men’s Needs, Women’s Needs, Whatever
Wichita, [7/2007]

6.0

Vlastně jsem zpočátku ani moc nechtěl, aby se mi ta deska líbila. Postupně ale ten řemen, co udržuje příslovečnej pytel požadavků na takzvaně dobrou desku, nějak povolil, a já jí tak dal šanci.

A vlastně není ani tak blbá. Z té jednolité hmoty indie hmoty šmrnclé humpoláckým emo halekáním se pozvolna vylupují jednotlivé zajímavé fragmenty, které vůbec nejsou marné. Jenom… Jenom jim stále něco chybí. Asi grácie, aura, která obestupuje každý riff od [dosaďte si sami svého oblíbence]. Ambice trochu vyšší, než pobavit na párty jako stvořené pro pomyslného indie maniaka z definice last.fm na uncyclopedii. Ty možná k The Cribs nesedí, ale bacha: čím víc se dostáváme ke konci, paradoxně tím víc dochází zjištění, že tohle je asi poloha, která jim sluší nejvíc. Předpředposlední Be Safe s odrecitovaným (pod)textem od Lee Ronalda ze Sonic Youth, který jim měl původně produkovat celé album (nakonec ale volba padla na Alexe Kapranose), předposlední neustále gradující Ancient History (což je vzhledem k jejímu energickému úvodu hodně na poklonu), která se bude nabourávat dost hluboko do žebříčků o nejlepší letošní singl, a poslední, pouze akustická Shoot the Poets.

Lhal bych ale, kdybych řekl, že mě tahle uvolněná třičtvrtěhodinka nedostává víc, než megalomanské, a ve výsledku unylé až žalostné druhé pokusy některých "nejlepších nových kapel" (druhý opus Hard-Fi budiž důkazem). Ale do nových Babyshambles to má na hony daleko. Takže trochu rozpor. Když ale nebudete nic zvlášť řešit (což je asi jejich záměr), dojdete k závěru, že to není nic, co by vás rozhodilo z denního rytmu a nenechalo spát, ale i tak prostě … v pohodě.

musicserver

2007-09-22T10:47:00.000+02:00

Co je moc, to je moc. Když mi kámoška řekne, že má ráda Ewu Farnu, no tak co už - vypálím jí nějakou kompilaci a za chvíli dostane rozum. Když se o desce takového formátu napíše na blog jako guilty pleasure pro pobavení kámošů, je to ještě taky v pohodě. A i když dostane právě něco takovýho v recenzi 6/10, ale rozumným způsobem se to vysvětlí, uvede na pravou míru a je znát postoj autora k věci, stejně jako fakt, že si asi ve volném čase pustí něco úplně jiného, než je Ewička, dá se to pochopit.

Ale pokud se o ní píše do rubriky Co poslouchá musicserver, které má ve svém mottu větu "Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka.", už to není ani k smíchu, ale vážně spíš k pláči. S takovou fundovaností redaktorů by sem totiž mohli psát i leckteří mí přátelé a spolužáci z gymplu a vyšlo by to nastejno. A pokud to takovým tempem bude pokračovat dál, bude to vypadat asi jako na fóru Metal vs. hip-hop na lidé.cz. Vliv internetové hudební publicistiky ve světě stoupá závratnou rychlostí (jestli už je dokonce vlivnější než tištěná forma je ale na jinou debatu) a u nás její kvalita paradoxně klesá stejně rychle.

Je to do jisté míry i proto, že konkrétně musicserver ztrácí respekt tím, že recenzenti ve svých článcích opravdu nešetří osmičkami nebo devítkami. To je ale vlastně logické. Je totiž zvláštní, že i přes velikost serveru má každý monopol na své desky, které většinou nekriticky, až hystericky vychválí. Nemluvě o nemalém počtu redaktorů, kteří dost často neví, která bije, ale snaží se vypadat inťošsky, a tak vychválí jinak průměrná alba interpretů, jejichž jména zní tak nějak nezávisle. A to často za pomoci vět typu: "Její hlas se poslouchá velice příjemně a do písniček se moc hodí." Nebo se pomocí vysokého hodnocení snaží sami zviditelnit, ale většinou to vede hlavně ke ztrapnění. Nejvtipnější ale vždycky je, když už mají dost arogance na to, aby v makrorecenzi odsoudili desku, která jinak (oprávněně) dostává vysoká hodnocení, což pak vlastně vede k tomu, že tím potvrdí její kvalitativní status.

Jistě že se v mottu makrorecenze nese, že můžou přinést pohled i od redaktorů, kteří ten či onen styl moc neposlouchají, což je vlastně dobrý nápad, ale naráží na absenci nějakého základního přehledu v hudbě, který nechybí autorům na zahraničních serverech. A jeden (na české poměry) naprosto špičkový redaktor plus několik velice slušných to nezachrání. A pak to tak taky bohužel dopadá. Beztvarost a nejasná vyprofilovanost musicserveru je toho výsledkem.

Čeští Gorillaz? Ale jděte...

2007-09-06T18:30:00.000+02:00

V poslední době je to tu dost retro, nepřijde vám?

(A propós, retro: jak F:, tak R&P vsadili v záříjovém čísle na téma retro, respektive comebacky, ale proto to tu nerozebírám, stejně jako hlavní téma, ke kterému se dobereme níže; mimochodem - jako obvykle možná dost nepodstatná a hnidopišská poznámka, ale ve F: zaznělo něco jako "Jestli kapela XY nebude do roka hvězdou, sníme celý loňský ročník časopisu Report". Že by už R&P nebyl hlavní konkurencí? Nebo snad jiný důvod?)

Tentokrát mě zaujal článek na idnes o zrození "českých Gorillaz". Čtyřlístku. První reakce byla trochu rozpačitá, na jednu stranu je pro mě Čtyřlístek je pro mě naprosto kultovní záležitost (byl to první časopis, který jsem si pravidelně kupoval - pravda, tehdy ho vlastně ještě kupovala mamka... - a teď, jak jsem se prohrabával ve starých věcech jsem narazil na seznam těchhle komiksů, který jsem dal dohromady, když mi mohlo být nanejvýš osm, a věřte nebo ne, ale mám asi 85 % Čtyřlístků včetně těch úplně prvních až po číslo 300, takže přibližně 8 let zpátky. No a v tomhle duchu bych mohl pokračovat dál), na druhou mě od konceptu odrazoval despekt k podobným pokusům u nás (ty modrý socky, co po nich pojmenovali tu divnou zmrzku) a v duchu jsem se děsil, jestli to náhodou nebude dělat Landa. Landa to nakonec není, vyjádření pana Kočandrleho ("Cílovou skupinou jsou totiž nejen děti ve věku 7–10 let, ale i jejich rodiče. Je to zcela soudobá hudba, navíc plná chytrého humoru. Lou Fanánek Hagen a Matěj Homola jsou tou nejlepší zárukou") mě však stejně moc neuklidnilo, ukázka z prvního singlu (hehe) Myšpulínův modulátor už vůbec ne. Škoda... Třeba takoví Tata Bojs by na to padli jako ulití. Ale o něčem takovým, stejně jako o profilu na bandzone (klidně i z recese, ale nejdřív jsem si vážně dělal planý naděje, že by to mohlo být i pro inteligentnější cílovou skupinu, když už to označení "čeští Gorillaz", jakkoliv mimoňský) si asi budeme muset nechat jen zdát...

P.S.: Vtipně to mimochodem glusuje Šumař.

Die Rolling Stones des Ostblocks

2007-09-03T19:46:00.000+02:00

Jak moc velkej koeficient trapnosti má u indie-intelektuálů post o první oblíbené kapele? Zvlášť když je to, ehm, (ovšem z úplně odlišných důvodů) nejoblíbenější kapela mého dědečka, jemuž imponuje třeba tenhleten zoufalec, a většina jejích nejznámějších (ne největších!) hitů vznikala v 70’s a 80’s, a to ne na západní straně opony, ale v Maďarsku?

Omega to zkrátka měla zabalit už tak před dvaceti rokama. Namísto toho od roku 1987 stihla vydat tři alba, z toho jedno ještě vcelku únosné, ostatní už ale žalostná, zvlášť to poslední, Égi jel, vydané loni; uspořádala několik obřích koncertů na budapešťském národním stadioně (dnes Stadion Ference Puskáse), přičemž ten první v roce 1994 se konal ještě tehdy, kdy ještě měla Omega status legendy. Pro většinu návštěvníků je nezapomenutelný – dvouhodinový průřez kariérou plný hitů a support původních členů kapely před 70 000 diváky se navíc konal v jedné z největších bouřek té doby a na záznamu je jasně vidět, že každý zúčastněný má obrovský strach, aby se něco nestalo, ale zároveň jej nehodlá dát najevo. Prostě megakoncert se vším všudy. O to větší průser ale byla druhá půlka koncertu v devadesátém devátém, kdy už zpěváku Jánosi Kóborovi zůstala tak maximálně blonďatá kudrnatá mařena na hlavě, ale ne výšky, které prostě neodzpíval (jako příměr by mohl posloužit nedávný koncert Ozzyho v Praze).

Do roku 2001 se jakž-takž dali dohromady a spolu s kapelami Illés a Metro vystoupili jakožto "svatá trojice (maďarského) (big)beatu" na megalomanském koncertu v tom samém prostředí. Tehdy jsem si jich všiml poprvé. Pamatuju si na to dost matně, ale vím, že mi připadli od druhých něčím jiní. Kosmopolitnější. Čímž se od jiných, pro mateřské země legendárních a dlouhohrajících, kapel lišili. Ale tehdy jsem to tak ještě nevnímal. Prostě se mi líbili, jen jsem nedokázal popsat, proč.

Ta kosmopolita se tam ale nemohla vzít jen tak sama od sebe. To, že je režim nechal vystupovat a nahrávat v Západním Německu, jsem držel v povědomí už vcelku dlouho, ale až teď, poté, co jsem v Dunajské Stredě viděl většinu jejich reedovaných desek přezpívaných i anglicky a měl nutkání si některou z nich koupit, mě napadlo se poohlédnout po jejich kariéře důkladněji a při té příležitosti si jejich diskografii doplnit o řadová alba, protože většina kazet, které vlastním, jsou vlastně jen kompilace toho nejdůležitějšího.

Jeden z dobrých kamarádů mého dědečka se může pyšnit tím, že byl na jednom z jejich prvních koncertů v roce 1962, kdy začali v září poprvé oficiálně vystupovat jako Omega, to ale ještě se zpěvačkou. Skupina tehdy vznikla sloučením dvou gympláckých partiček a úplně první zmínky o jedné z nich se datují až do roku 1960, kdy si (pozdější zpěvák) Kóbor, (pozdější kytarista) Kovacsics a (pozdější bubeník) Laux své nástroje určili prostě – podle losu. Během šedesátých let proběhlo v kapele mnoho přeskupení, příchodů a odchodů, kapela také vydala pár singlů/EP, nejdříve s covery jejich zahraničních vzorů, mezi které mimo jiné patřili i Rolling Stones. Po příchodu Mihálye (baskytara), ale především Pressera (který se staral o tvorbu písniček spolu s Annou Adamis, jež psala texty) se však soustředila výhradně na vlastní tvorbu. Kapela pak vydala několik vynikajících singlů, které jsou zrekapitulovány a sjednoceny až na kompilaci Az Omega összes kislemezei z roku 1992. Přes několikeré vystoupení na prestižních domácích festivalech se tak dostáváme až do roku 1968, kdy se v kapele objevil kytarista Molnár, a který je pro Omegu zlomový.

Zatímco u nás vrcholilo Pražské jaro, v Budapešti proběhlo několik koncertů kapel jako Spencer Davis Group, ale také Traffic (zajímavý paradox, vždyť Stevie Winwood, zakladatel Traffic, začínal právě v grupě pojmenované po jejím kapelníkovi). Tomu ovšem ještě předcházelo pozvání Omegy Johnem Martinem na anglické turné, v jehož rámci kapela vystoupila v Londýně s úspěchem, který korunovala pochvalná vyjádření na jejich adresu od takových umělců, jako je George Harrison nebo Eric Clapton. Toho honem využil label Decca, který měl toho času pod palcem samotné Rolling Stones, a během tří dnů tak vzniklo album Omega: Red Star from Hungary, dnes vysoce raritní záležitost obsahující songy nazpívané Mihályem v angličtině vyjma jednoho, který byl ponechán v maďarštině v interpretaci Kóbora. Dnes možná toto LP působí trochu legračně – texty byly nepochybně psané narychlo a jednalo se v podstatě o přepisy těch maďarských se stejným významem, byť naivní, ale ne pitomé (v maďarštině ale mají mnohem větší kouzlo a bezstarostný humor); v nahrávce je evidentně slyšet mnoho chyb a aranžmá je chudší a méně nápadité, než na později vzniklém domácím debutu. Pochopitelně to ale vyrovnává o dost lepší (=sytější a hutnější) zvuk.

Dění okolo kapely v rodném Maďarsku samozřejmě nemohlo být ponecháno jen tak: hned po návratu z inkriminovaného turné se kolem ní spustil obrovský skandál na oficiálních pozicích: Jak je možné, že první LP tak nadějné (je nutno dodat, že na Západě první a nadlouho také jediné úspěšnější) kapely vyjde nejdřív v Anglii? Na popud tak rychle vznikl i mladší bratříček Red Star, oficiální debut nazvaný Trombitás Frédi és a rettenetes emberek; slogan v lecčems připomíná Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Obsah velice podobný Red Star s rozdílem několika songů a tím vším, co bylo popsáno výš. Vrchol ale ještě měl přijít.
Rok 1969 – ne nadarmo nazývaný jako "Rok Omegy" - byl pro kapelu neméně úspěšný, než ten předchozí. Důvod? A vy snad neznáte Gyöngyhajú lány? Jasně. Bezpochyby největší hit kapely (úvodní klávesový motiv je prostě nesmrtelný), přezpívaný i u nás Arakainy a o šestadvacet let později i Scorpions, kteří s Omegou mimochodem vystupovali na již zmiňovaném koncertě v devadesátém čtvrtém. K nalezení je na druhé desce 10 000 lépés (10 000 kroků), kterou maďarská veřejnost i kritici považují za nejzásadnější domácí desku všech dob. A oprávněně. Model z debutu dotáhli dál, deska působí vyzráleji a uceleněji. Na základě alba pak vznikl i stejnojmenný pořad v televizi, ale hlavně ovlivnilo dění na scéně maďarské pop-music vlastně až doteď.

Další rok 1970 se nesl ve znamení úspěchu alba (Gyöngyhajú lány vyhrála ceny na několika přehlídkách a Omega se znovu vydala na turné po Anglii) a díky tvůrčímu přetlaku v kapele zanedlouho vzniklo třetí LP Az éjszakai országúton, psychedeličtější a celkově atmosféričtější a smutnější než dosavadní opusy. Bohužel byl také posledním, který vznikl v původní sestavě.

Rok nato Presser s Lauxem z kapely odešli, aby mohli rozvinout své jazzové choutky ve vlastní superskupině Locomotiv GT (mnohdy se uvádí pouze zkrácená verze LGT). Ke zbylým členům se přidali odpadlík klávesák László Benkő a nový bubeník Ferenc Debreceni. Od té doby už k žádným personálním změnám ve skupině nedošlo, vystupuje tak dodnes. Nejdřív s tím měli problémy u vydavatelství Hungaroton (obdoba Supraphonu u nás), které dávalo přednost právě LGT, ale poté se rozštěpilo na dvě větve: klasickou (Qualiton) a populární (Pepitu), kam také Omega patřila. Tím ale peripetie znovuzrozené kapely nekončily. Vzhlédla v hard-rocku, k čemuž patřila radikální změna vizáže, ale začala také mnohem otevřeněji provokovat v textech. A Hungaroton, respektive jeho ředitel, kterému byl určeny narážky v songu Szex-apó na chystané desce 200 évvel az utolsó háború után (200 let po poslední válce), si to nenechal líbil, a tak Omeze v roce 1972 odmítl tuto desku vydat. Na trhu se objevila až v remasterované edici před pěti lety.

Navzdory tomu Omega nepřestala koncertovat v NSR a UK (na fotce vlevo je zrovna v Praze) a nadále vydávat další a další desky. Na rozdíl od mnoha jiných kapel a přes okolnosti, které nastaly, ji neopustila stálá snaha být progresivní a jít s dobou, která ji provázela už od začátků – převážně úspěšně měnila styly podle západoevropských trendů, její vývoj ale byl konstantní, nešel ode zdi ke zdi a měl smysl. Omega se nepřiživovala tupě na úspěchu zahraničních songů, které kdesi čirou náhodou uslyšeli třeba tihleti zoufalci. Díky tomu, že měli možnost vystupovat jinde, než v Ein Kessel Buntes, dokázali – když vzali na vědomí nějaký koncept, který jim připadal přitažlivý – jej pochopit i v širších souvislostech, a tak ho rozvinout po svém. Tím byli odlišní od ostatních kapel v socialistickém bloku. Proto ta kosmopolita.

Dokázali vytvořit přesvědčivé psychedelické plochy bez toho, že by při tom museli brát LSD. Na přelomu sedmé a osmé dekády dokázali napsat působivé 7-a více-minutové skladby á la Pink Floyd, přitom se nedá mluvit o vykrádání nebo řízení se heslem „dohnat a předehnat“, jak tomu bylo na oficiálních pozicích. Ba co víc, jejich deska Időrabló/Timerobber (1976) s a-side nazpívanou maďarsky, b-side anglicky, inspirovaná právě anglickými art-rockovými legendami, je jejich dodnes nejlépe prodávanou, na odbyt jí šlo přes jeden milion kusů. O rok později navázali kontakt se Scorpions, z čehož vyplynulo společné koncertování a patřičné rozhněvání východoberlínských politiků, kteří poslali stěžovací dopis maďarské straně. To vyústilo v závěr, že Omega se doma nesmí veřejně vyjadřovat ke svým úspěchům v zahraničí. (Což, když uvážíte fakt, že kapela během onoho roku v Maďarsku dohromady strávila necelé tři měsíce, bylo více než nemožné – a vzhledem k relativně uvolněnějším poměrům v zemi ne nezbytné - zakrýt.)

Samozřejmě bylo známo o expanzi do Německa – jak Východního, tak Západního (bonmot říká, že jedna z mála věcí, co měli NSR- a NDRáci společného, byla Omega). O tu se Omega pokoušela celkem dlouho a dařilo se jí vyjma meziobdobí kolem osmdesátého roku, kdy byl na ni vyvíjen tlak na to, aby používala více syntezátorů, zvlášť s příchodem neue deutsche welle. To se u členů kapely nesetkalo s nijak velkým nadšením, tím pádem tedy Omega německý trh opustila a další desky přezpívané anglicky nebyly. Od té doby aura kolem Omegy pozvolna opadávala a zase se oklikou dostáváme do roku 1987, kdy k těm synťákům nakonec stejně došlo. A ostatní už znáte.

Rolling Stones (kdo jiný?:)) se kdysi (poněkud pateticky) nechali slyšet, že to byl rock’n’roll, co zničil komunismus. Je však smutně paradoxní, že jedna z kapel, která k tomu nějakou měrou určitě pomohla, loni brázdila lecjaké zapadákovy "zadarmo" na kampaních zreformovaných komunistů, kteří nakonec vyhráli volby díky tomu, že lhali voličům o stavu ekonomie. Ale S-P-R-Á-V-N-E-J rock’n’roll (jenom protentokrát lituju, že diskuse na NMM k White Stripes byla smazána) nezná happy-ending. Ale zato zná bez diskuse (bývalou) nejlepší kapelu (bývalýho) socialistickýho bloku. A překvapí vás, když je v jednom článku na německém webu mdr.de označí za "Die Rolling Stones des Ostblocks"?

Není rádio jako rádio

2007-08-27T14:20:00.000+02:00

Je to celkem opruz, když nejste z Prahy nebo středních Čech, a tak nechytáte Radio 1, Wave nebo Expres ad. jinak, než přes internet, což vlastně není žádná výhra, když máte last.fm a spoustu nenaposlouchaných desek. Rádio na last.fm ale porovnat s normálním rádiem nejde, vždycky je tu totiž možnost shuffle, když se zničehonic objeví třeba taková Ruby. Ale je to vždycky paradoxně povznášející pocit, slyšet tu samou skladbu na nějakým připosraně konvenčním rádiu. Protože (vzato konkrétně) už to samo o sobě, že ta Evropa 2 (kterou jsem přestal natruc poslouchat, když jsem měl asi jedenáct nebo dvanáct, protože v ní Somewhere I Belong protáčeli frekvencí 8x za den) hraje kapelu jako je Kaiser Chiefs (osobní nechuť k nim teď nechám stranou) vedle všech těch sraček, který zaplevelujou playlisty (tady být konrétní snad není potřeba, slabší žaludky by nemusely vydržet…), je megaprogrese.

Radio FM je naproti tomu úplně jinde. Playlist a hitparáda to jasně dokazuje. Jen by mohlo ubýt věcí made in Slovakia. To ale není zásadní problém a vlastně se to dá vcelku pochopit, když je to čtvrtý program veřejnoprávního Slovenského rozhlasu. Zásadní problém je, že signál ve Zlínským kraji prostě nechytnete, takže tenhle post je tak trochu s prošlou záruční lhůtou. Napravuje to ale chvályhodný fakt, že rádio má Slovensko celoplošně pokryté. Takže až příště pojedete do Tater, víte, co máte naladit.

"Rádio_FM má ambíciu stať sa nie najpočúvanejším, ale najpočúvateľnejším rádiom."

Never more, Honzo Kuligu.

2007-08-18T11:48:00.000+02:00

Tenhle fim by mohl být za největší koncentraci hollywoodských srdceryvných hlášek zapsanej do Guinnesovy knihy rekordů.

Kvůli téhle recenzi, potažmo za největší koncentraci ubohých recenzentských frází na tisíc znaků zahajuji petici "Never more, Honzo Kuligu."

Az én kis falum

2007-08-18T11:43:00.000+02:00

3/8/2007, 20:35, m2.

Díky své znalosti maďarštiny, kterou bych ohodnotil dvojcitoslovcovím jakž-takž, neboli chabá, leč k obyčejným dorozumívacím účelům zhruba postačující, jsem měl možnost porovnat originální a předabovanou maďarskou verzi Vesničko má středisková. Samozřejmě – největší sranda na tom je slyšet známé české herce mluvit s jinou barvou hlasu (zvlášť poslouchat Hartla mluvit hlasem, který by na míru pasoval d’Artagnanovi je fakt psycho) v jiné řeči. Pak k odstartování debaty, které filmy jsou v předabované verzi lepší než v originálu.

Jasně, předabovaná verze se v 99 % případů nikdy nevyrovná originálu. To jedno procento – a budu fádní, protože se příznám, že jsem nad tím nikdy výjimečně nepřemýšel – jsou pro mě filmy s Louisem Finésem (F. Filipovský), možná Simpsonovi a M*A*S*H. Co se týče maďarštiny, pak lze bezpochyby zvolit jejich verzi Flinstonových, která je předabovaná neskutečně vtipně, do rýmů (!), díky čemuž si vysloužila uznání samotných tvůrců seriálu za nejlepší předabovanou verzi Flinstonových vůbec, a to ještě nejeden z nich říkal, že je i lepší než originál. Maďaři mají drtivou většinu filmů předabovaných (nutno dodat, že velice slušně), narozdíl například od Rumunů, jejichž kanál podobný HBO, ale dostupný ne pouze přes satelit, vysílá filmy téměř s totožnou aktualitou jako jeho celosvětový starší bratříček, ale všechny jsou s titulky. Nejinak je tomu i u jejich státní televize a vlastně všech cizích filmů. (Mimochodem – asi nepodstatný postřeh, ale v poslední době dost často zaznamenávám změnu nálady nejen u filmových fandů: nikomu už se zdaleka tolik nechce na předabované filmy jako na ty s titulkami.)

Možná by i v případě Vesničko má středisková bylo lepší ponechat snímek v původní verzi s titulky. Herci dabující postavy ve filmu mluví hodně nezúčastněně, skoro vypravěčsky, což hodně mění náladu filmu, který tak dostává trochu nezáživný kabát. Překlad samotný však není špatný, ale přesto je vidět, že svébytná poetika české verze trochu strádá. Na druhou stranu až teď jsem si uvědomil, jak silná Vesničko má středisková vlastně je. Určitě není první, kdo popisuje život na vesnici, ale Menzel dokáže vyprávět tak silně, působivě a uvěřitelně, že nemůže být náhodou, že byla nominována na Oscara – a v tomto kontextu vlastně není div, že jej nakonec nezískala.

VH1’s 100 Greatest Songs of 80’s.

2007-08-14T21:58:00.000+02:00

Jako že jsem si nechtěl hnedka sednout hnedka k notebooku/televizi jenom jak jsme přijeli k bábi, ale co už... Odchytl jsem to tak od #65 a od počátku bylo vcelku jasný, že tu nebudou dominovat králové tehdejší ostrovní indie-scény. Místo toho povětšinou one-hit wonders, slizcí heavy-metaláci s mařenami a ukníkanýma kytarovýma sólama a ještě ukníkanějšími hlasy zpěváků snažících se o připodobnění orgasmu hraboše (druh si už určete sami dle vlastní fantazie). Odporné já-nevím-jak-to-nazvat (jestli popový projekt nebo one-hit-wonder) snažící se dnes o reinkarnaci pomocí Celebrity Big Brother v klipech, které by dnes působily jako recese, oblečené do podobných kostýmků, ve kterých dnes potkáte pacienty z ústavů pro mentálně postižené.

Maso.

Občas se mihne záblesk něčeho povědomého (čti lepšího) a s tím i plané naděje v podobě The Clash, The Cure a Michaela Jacksona (ne, nedělám si prdel), že by už to teda odteď snad mohlo být lepší. Zvlášť při srovnávání dobových fotografií s těmi dnešními z toho U2 a Beastie Boys vycházejí zdaleka nejlíp a svým způsobem jsem na ně vlastně i pyšnej (i když: kdo by mezi takovou společností nebyl...), že jsou tak zachovalí a nevypadají jako oživlé postavy z muzea voskových figurín jako Rolling Stones.

Ale čím se dostáváme blíž ke konci, tím jsem rozhozenější: Tajnej tip na první místo je pecka od Depeche Mode, ale to ani náhodou.

Zkurvený.

Vašek Trávníček si určitě při pohledu na tenhle žebříček spokojeně pobrukuje.

Každopádně důkaz, že mainstreamový 80’s byla jedna velká freakshow.

#50 Eurythmics|Sweet Dreams
#49 Beastie Boys|Fight for Your Right to Party
#48 Bruce Springsteen|Born in the USA
#47 Twisted Sister|We’re Not Gonna Take It
#46 The Police|Every Breath You Take
#45 Janet Jackson|Nasty
#44 Bananarama|Cruel Summer
#43 ABC|The Look of Love
#42 The Clash|London Calling
#41 Mötley Crüe|Dr Feelgood
#40 The B52’s|Love Shack
#39 Modern English|I Melt With You
#38 U2|Pride
#37 Aerosmith|Janie’s Got a Gun
#36 Tommy Tutone|867-5309
#35 Phil Collins|In the Air Tonight
#34 Poison|Every Rose Has It’s Thorn
#33 Soft Cell|Tainted Love
#32 Night Ranger|Sister Christian
#31 Queen/David Bowie|Under Pressure
#30 Pat Benatar|Love Is a Battlefield
#29 Talking Heads|Burning Down This House
#28 Wham!|Wake Me Up Before You Go-Go
#27 Kajagoogoo|Too Shy
#26 Guns’n’Roses|Welcome to the Jungle
#25 The Go-Go’s|Our Lips Are Sealed
#24 A-Ha|Take on Me
#23 Cyndi Lauper|Girls Just Want to Have Fun
#22 The Cure|Just Like Heaven
#21 Michael Jackson|Beat It
#20 Rick Springfield|Jessie’s Girl
#19 Cyndi Lauper|Time After Time
#18 Dexy’s Midnight Runners|Come on Eileen
#17 Whitesnake|Here I Go Again
#16 INXS|Need You Tonight
#15 Van Halen|Jump
#14 The Bangles|Walk Like an Egyptian
#13 U2|With Or Without You
#12 Whitney Houston|How Will I Know
#11 Journey|Don’t Stop Believin’
#10 AC/DC|You Shook Me All Night Long
#09 Run-DMC (feat. Aerosmith)|Walk This Way
#08 Madonna|Like a Virgin
#07 Guns’n’Roses|Sweet Child O’Mine
#06 Hall & Oates|I Can’t Go for That
#05 Prince|When Doves Cry
#04 Michael Jackson|Billie Jean
#03 Duran Duran|Hungry Like the Wolf
#02 Def Leppard|Pour Some Sugar on Me
#01 Bon Jovi|Living on the Prayer

P.S.: Nechtěl bych vidět pokus o podobnou anketu v našich luzích a hájích.

Back in da Game

2007-08-14T12:24:00.000+02:00

First time I've ever seen Trainspotting, nečekaně dobří Bonanza Banzai (chystám článek), obnovená polozávislost na CSM, Balaton, my soulmate tetička a naproti tomu druhá, o to horší tetička, strhnutej puchýř na levý noze při fotbale o velikosti 5 cm čtverečních atd atd.

x

Tři týdny a tři dny bez společnosti, se kterou jste prakticky každej den + zásilka všech čísel F:lteru, který mě scházely + dozvědět se, že jsem (kurva!) udělal ty city & guilds + tři vodárky. A pak jsou ze mě všeci (co mě neznaj) celkem vyjukaní, že jsem nějakej hyperaktivní. Jinak řečeno: chovám se jako sebelitující megakokot (nejhorší kombinace) a ještě mi chvíli potrvá, než se dostanu do normálu (jestli vůbec).

Po včerejší exkurzi v Tokiu s Billem Murrayem a Scarlett Johansson právě poslouchám úžasně zasněnej soundtrack s Kevinem Shieldsem (ex-My Bloody Valentine, kteří se tam taky objevují se Sometimes), The Jesus & Mary Chain, Air, Phoenix, Squarepusher a mnoho dalších lahůdek. Soundtrack nejenom k tomu filmu, ale opožděně (a paradoxně) i k celýmu létu.

Ridiculous Thoughts. (No. I)

2007-08-12T19:31:00.000+02:00

Znáte takovej ten pocit, když vás něco napadne a pak se dostanete do takovýho euforickýho (až skoro fanatickýho) stavu, že nad tím přemýšlíte, dostáváte se k dalším a dalším tématům a žasnete nad tím, jak je to všechno dohromady propojený a dává to smysl? Něco takovýho jsem naposledy zažil, když jsem se dodíval na poslední díl Six Feet Under; tentokrát byla podnětem parádní bestofka od Afghan Whigs. Fakt chuťovka a protože jsem si s sebou vezl notebook a externí HD se všemi alby a písničkami, který mám, zmocnila se mě ona euforie v tomto případě z toho, že si konečně pustím to a to a pak zas to. Žádný pitomý psaní recenzí. Už mi to fakt lezlo krkem a ptal jsem se sám sebe, jakej to má vlastně smysl.

V hlavě akorát samý negativní vlivy. Poslech hudby už pro mě nebyl ani podklad ke psaní recenzí, ale pouhý stahování všeho novýho a posedlost jeho hodnocením. Nebo si sednout k počítači, ve winampu asi 1200 písniček, hnusnej paradox, že mám tolik věcí, že nevím, kterou z nich si pustit nejdřív. Nakonec si pouštím album na první poslech, abych tak měl rozmanitější žebříček na last.fm. Teď asi trochu přeháním, nebylo to (snad) zas až tak vyhrocený, ale je pravda, že už se pro mě hudba a všechno kolem ní začalo stávat jakýmsi druhem sportu, po čemž jsem samozřejmě netoužil.

(Nejenom) já & vrstevníci jsou dílem internetu vychovaní v tom, že si hudbu, kterou poslouchají, můžou obstarat naprosto jednoduše a bezplatně. Na jednu stranu paráda – člověk může získat obrovskej rozhled, na druhou stranu si ale taky toho, co získá, moc neváží. Příklad z vlastní zkušenosti z nedávna: Zrovna poslouchám vynikající desku Dial ‚M‘ for Money od Bonobo, k níž jsem se dostal přes Similar Artists Amona Tobina a ještě kohosi na last.fm. Skvělý. Dá se říct, že jsem se k ní dostal vlastním přičiněním. Dá se to ale srovnat s pocitem (kterej jsem mimochodem nikdy nezažil a předpokládám, že by to tak mohlo být), že zajdu do vyhlášenýho kamennýho obchodu s hudbou a vyštrachám nějaký cédéčko od interpreta, o kterým jsem předtím jakživ neslyšel, koupím si ho, strčím do věže a užívám si ho naplno a jsem ne-zas-tak-nebezpečně spokojenej sám ze sebe? Nebo se před deseti lety dostat ke skvělý hudbě tak, že si koupím cédéčko na základě pozitivní recenze v Rock&Popu. Třeba.

V daným kontextu se teda ptám, jestli ještě má smysl psát recenze, když jsou na internetu shareblogy typu Boards of Electronica, kde blogger uvede interpreta, název alba, rok vydání, styl a případně „a must-have!“ a vy mu uvěříte, protože jste se takhle dostali už ke spoustě zajímavých desek. Ale taky existuje newmusic, díky kterému se dostanete k další spoustě zajímavých desek; o Pitchforku, Stylusu, Drowned in Sound a dalších zahraničních webech nemluvě. Takže to upřesním. Má smysl psát recenze na desky, o kterých je slyšet všude možně ještě před jejich vydáním (o comebacích teď není řeč) a pak je internet (mám na mysli hlavně české prostředí) zamořený recenzemi, které v některých případech vlastně říkají jedno a to samé a nepřinášejí žádný nový pohled na věc (viz makrorecenze Dotyku Anety Langerové na musicserveru)?

(Půl minuty na rozmyšlenou)

Má.

Kdo říká, že ne, totiž zapomíná na jednu věc. A to tu, že je tu stále drtivá většina lidí, kteří nehýbnou prstem pro to, aby se dostali k hudbě, takže si ji kupříkladu nechají naládovat do hlavy prostřednictvím Evropy 2. Když už totiž byla řeč o NMM, tak platí, že zde – slovy tucznaka – „panuje taková familiérní atmosféra“. Souhlas. Pouze čas od času se sem dostane někdo nový, ale NMM nemá ambice přinášet novinky ze světa hudebního byznysu a psát články, které pasují na musicserver, nebo jejichž potenciální ekvivalenty už byly uveřejněny na zmiňovaných zahraničních webech, protože se v prvním případě od čtenářů předpokládá, že to nebudou brát zas tak vážně a v druhém zase že už to mají ve většině případů zjištěné. O tom, že mi tam přesto ta druhá skupina článků chybí – přece jenom by byli první, kdo by články/žebříčky/cokoliv v Čechách vytvořil na jiné úrovni – (a víc) ale jindy. Prostě a jednoduše: NMM je spíš takový „obrozenecký kroužek“ (hehe) pro zasvěcené. A to jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu. Je to nekomerční záležitost s tím, že si kvůli tomu všemu (popsáno výš) nedělá reklamu. Čeká na to, aby ho někdo objevil.

Reklamu si ovšem dělá F:lter, díky němuž se ona pasivní většina má možnost dostat k mnohem barvitější a nepochybně i lepší hudbě (než která je prezentována v převážné části českých komerčních rádií). Stranou nechme výhrady, ty už jsem ze sebe vyklopil dřív a zaměřme se na to podstatné, k čemu se chci dostat, totiž že opravdu má smysl dělat recenze na „ty propírané desky“. Většina lidí se tím, že jej odbírá a poté postupně prokopává hlouběji a hlouběji, může nakonec dostat mnohem dál, než jenom k tomu, že bude mít přehled o hudbě vysoko nad obecné poměry. Tady už je pak prostor k sebeobohacování i v jiných odvětvích kultury (kinematografie, literatura, výtvarné umění, design aj.). A v tom já vidím smysl psaní.

Jenže je tu – konkrétně pro mě – nemalé množství překážek. Například to, že se má pisatelská (ne)zručnost rovná té výtvarné (jak jsem měl možnost poznat z hodin výtvarné výchovy, se kterou jsem sekl před dvěma roky), tedy že mám jakousi pochybnou vizi, ze které mám dobrý pocit a pracuju nad ní řekněme dvě hodiny. Půldruhé hodiny to vypadá vcelku slušně a v té poslední půlhodině tomu chci dát nějaký finální kabát, ale celý to tím nakonec zmrším. Takže asi tak. Ale stejně mě to vlastně baví. I přesto po tom totiž mám jakýsi pocit zadostiučinění/samolibosti. Asi jako když dá fotbalista gól a raduje se nad tím, že to vidí nejenom on, ale i ostatní. Hlavně ti, na kterých mu záleží, aby to viděli. Pasuju se ale maximálně na okresní přebor. Jestli bych se chtěl dostat dál? A kdo ne? Má to ale opravdovej smysl?

Když se totiž vrátím k tomu, o čem jsem mluvil předtím (žádnej novej pohled na věc, podobnost kritik), vznikl další nový problém způsobený internetem: kritika kritiky, čímž se vlastně kritika staví do pozice umění, když je i na ni kritika. (Pochopili?) Zamyslel jsem se nad tím nedlouho potom, co mi kdosi na musiczone na recenzi Kaiser Chiefs napsal: Škoda, že není možnost dávat korunky i za recenze. Tohle by totiž byla jasná jednička (ze sedmi). Když se nad tím pořádně zamyslíte ... no nepřijde vám to zvrácený? :-)

P.S.: Zvrácený ne kvůli tý jedničce (ze sedmi). Tou se já v duchu hodnotím neustále. :-)

P.P.S. (Po dvou týdnech): S tou kritikou jako uměním to asi nebude tak horký... Vždyť kritika existuje i na to, jak kdo vykope kanál, a to snad považujete za druh umění? :-)

Tomorrow I'm leaving. (& some future plans)

2007-07-18T22:54:00.000+02:00

2–3 týdny u babičky. Notebook (snad) s sebou. Doufám, že se mi podaří napsat co nejvíc článků a recenzí, aby byl návrat ve velkým stylu:)) (Snad) se máte na co těšit. Dobrej nákop do prdele je ten, že jsem dnes objevil na musiczone recku na nový Interpol. Nečet jsem ji. Ale co člověk nadělá, že. Jedině nebejt línej a víc makat. Už jenom proto, že na musiczone mám dělat obdobu rubriky Mladá krev, co vychází ve F:lteru, takže (snad) připravím nějaký články o mladých zahraničních kapelách, o kterých (snad) ještě uslyšíme. Zatím se mějte a užívejte si prázdnin.

CZ&SK Hip-hop stan No. 9

2007-07-16T08:20:00.000+02:00

Venku 13,5 °C, prší, tuny bahna. Z Karlova Sony Ericssonu vyhrávaj Indy & Wich, Rytmus, PSH, ale třeba taky Wolfmother. Reklamy halt dělaj svý. Hrajem pinec, bavíme se v altánku s prvačkama nebo jsme zalezlí v naší chatce. Rozhovory se většinou uvíjejí kolem těchto hlášek:

"Meleš hovna..."
"Drž pec."
"Pizda..."
"TA JE MOJE!" (to pouze jednou, pozn. aut.)
"Držíš to jak prase kost!"
"Jasně, Xeno."
"Šumí stromy po skalinách..."
"Čistý originál."
"Saíd."
"To je ta Týna, co dá všem."

Kdo nebyl, nepochopí. Nepropásněte aspoň vy ročník 2008 (bude-li), když už se na něj my na 99,9 % nebudeme moct zúčastnit.

Trocha fotodokumentace:

I Liam Gallagher se podíval na Jablůnku.

Naprcanej kačer.

Náš postoj k autoritám.

East Coast or West Coast?

I Jurovi se kouří z hlavy. (Opravdu!)

Saíd odhodlán k boji.

Dítě ulice po prohraném fightu.

Ne, nebojte, neprovádíme nic neslučitelného se školním řádem (to až později).

Vytvořit přijatelný účes dá občas zabrat...

...že, Tome?

Sunshine - Dreamer

2007-07-06T15:21:00.001+02:00

Sunshine
Dreamer
Universal, [3/2007]

(bez hodnocení)

Můžete mi klidně omlátit o hlavu fakt, že od vydání desky už uplynul nějaký ten měsíc. Ale po všech těch peripetiích a rozporuplném přijetí z mnoha stran jsem se rozhodl, že bych taky mohl zaujmout vlastní (=pořádné a jasné) stanovisko k desce. Pořádné a jasné ne ve smyslu, jestli zdvihnu palec, nebo ji naopak zavrhnu a nic mezi tím – tak černobíle se to v tomhle případě prostě odbýt nedá.

Nová deska Sunshine je bezesporu vděčné téma k diskusi. Nebudeme teď ale vůbec řešit, jestli maximálním způsobem vychválená jak deska samotná, tak koncert, byla na NMM věc předem domluvená, ani to, že Ghetto je vykrádačka vy-víte-koho a že hóóódně podobný obal už jsme viděli u vy-víte-koho-no.2. Každopádně je ale na druhém zmiňovaném případu vidět, jakým revivalem revivalu (zdravím tucznaka) se Suns na Dreamerovi stali.

To by se jim ovšem dalo prominout, kdyby každá skladba z desky byla hitovka. Jenže jedinou jakž-takž dotaženou hitovkou je Days Will Never Be the Same. Ostatní zní jako demáče některých jejich slavnějších zahraničních vzorů (…ehm, dobře, kolegů…) a také obnažují skladatelské slabiny Suns, které jste dřív díky bordelu ve skladbách nepostřehli buď vůbec, nebo alespoň ne naplno, jako teď. A tak se to kluci snaží umně zamaskovat nejčastěji smyčci, jenže to pak působí, jako když dáváte kus puzzle do místa, kam sice zapadá tvarem, ale ne tím, co zobrazuje. Zdvojování kytar a zahuštění zvuku? Ne, toho se na Dreamerovi nedočkáte, vyjma ruchů, šumů a skřípotů, asi tak, jak to dělali Placebo v roce 2003, takže vlastně nic moc novýho.

Elektronické pokusy a smyčky na začátcích skladeb působí nadějně, ale pak se kamsi vytratí a to, co zůstane, je osekaná verze něčeho, co nakonec dohromady nedává moc velký smysl. Jenom zabijácké refrény nestačí. Minimálně půlka desky (nekecám) toho budiž důkazem. V Black Painted Room k neskutečně silnému kytarovému sólu musíte přetočit půlku písničky – Kayovi melancholická poloha moc nesluší, hlavně je to ale celkem nuda, stejně jako víceméně celá druhá polovina desky počítaje od zbytečné mezihry Macabre Interlude.

Kdybych to měl shrnout: emoce v písničkách jsou skutečné a při koncertu jistě strhnou a smažou všechny pochyby z desky, ale hudebně je to jenom derivát Bloc Party, The Killers, Kasabian, zahraný (možná) po svém, ale na mě to nepůsobí bůhvíjak uvěřitelně (a to ještě nemluvím o textech) a navíc: vám snad chutná Coca Cola, kterou jste si koupili včera v Tescu, půlku jste z ní upili a to, co v ní do dneška zbylo, jste zředili s vodou?

P.S.: Poslechněte si eponymní debut The Bravery, srovnejte s Dreamerem a najděte deset styčných bodů korespondujících s obsahem této recenze. Kdo to zvládne, tomu koupím růžovýho plyšovýho králíčka.

New Young Pony Club - Fantastic Playroom

2007-07-04T15:02:00.000+02:00

New Young Pony Club
Fantastic Playroom
Modular, [6/2007]

8.1

Londýnští New Young Pony Club jsou přesným příkladem kapely, o kterou se v diskusích peru za každou cenu, protože jsou mi prostě neskutečně sympatisch, a pak si při poslechu desky koušu nehty, jestli ta všechna objajoba byla oprávněná. Ale upřímně, zase nemůžu říct, že by jejich dlouhohrající debut Fantastic Playroom mohl být jakýkoliv, a i tak bych ho vynášel do nebes jenom proto, že bych si v opačném případě odporoval. Ta deska je totiž fakt dobrá.

Jistě že bych jim mohl strhnout body za to, že je to do jisté míry prvoplánová záležitost a že na patnáctý poslech už to nebude ono, ale o to jim ani nejde. Chtějí si to užít a být jasně nad věcí, ale přitom ne (jenom) blábolit o tom, kdo je z nás větší štětka, takže to nejsou art bitches jako stylově/imagem hodně spříznění Cansei de Ser Sexy, i když i v případě brazilského projektu jde o sebeironii, ale poněkud lacinou.

A i hudba je, co se týče New Young Pony Club, minimálně o třídu výš. Sice jsou v podstatě všechny písničky sestaveny podle vzorce vyzývavé bicí/tajemná a podmanivá basa/rozverná kytara/hypnotizující synťáky, co se vznášejí ve vzduchu jako afrodyziakum/sexy, so sexy hlas zpěvačky Tahity Bulmer, která by lhala při tvrzení, že nikdy neslyšela zpívat Madonnu (v závěrečné Tight Fit je to více než patrné), ale zaručeně nenudí, písničky nesplývají v jednu upatlanou hmotu.

New Young Pony Club dokážou koketovat tak neodolatelně, že se jim prostě neubráníte (Ice Cream), jako se i stydlivě odvracet a ukázat hlubší rovinu v nejlepším kousku alba, skladbě The Get Go, stejně jako být mile infantilní, až už to pak občas tahá uši (Grey). Ale i se všemi výhradami je jasné, že New Young Pony Club nahráli možná nejhitovější, ale určitě nejpřístupnější dance-punkovou desku, až už je to vlastně popík. Ale zato parádní popík.

Think I'm in love but it makes me kind of nervous to say so...

2007-06-23T21:15:00.000+02:00

... a teď něco z úplně jinýho soudku. Ani ne půlhodina lehké konverzace, sympatie na obou stranách & je to úplně jiný než kdy jindy (fráze? dušuju se, že jsem ji nikdy předtím neřekl). Tak snad si zas nenabiju čumák ... :-)

Starší & okoukaný, ale hrozně milý. A přesně to, co v tom klipu je, miluju :-)

Be brave, Arsenal!

2007-06-23T20:12:00.000+02:00

Jako tehdy, když jsem se dozvěděl, že budu mít bráchu - taky jsem si to uvědomoval ještě dlouho potom. Jenže tohle je opačná situace. Tohle není vůbec nic, co by se dalo označit za příjemnou věc. Bolí to, a to hodně. Nemyslel jsem si, že to bude takový, zvlášť když už mě poslední dobou fakt nebaví číst časáky o fotbale, kde se stejně akorát rozebíraj věci jako "klub xy se v sezoně 1993/94 umístil v lize na třetím místě, což mu zaručovalo postup do poháru UEFA".

Ne, neberu Thierryho za zrádce, co utíká za penězi, zřejmě potřeboval nový impuls, kterého se mu v posledním roce, kdy ho permanentně sužovala zranění, prostě nedostávalo. Dost velkou roli také mohlo sehrát plánované převzetí Arsenalu jinými majiteli a tím provázený odchod superchytrého šéfa Davida Deina. Ale absolutně jsem to nečekal a zklamalo mě jeho jednání, zvlášť po loňském roce, kdy se už-už schylovalo ke stejnému přesunu, ale nakonec "jeho srdce zůstalo v Arsenalu" a podepsal čtyřletý kontrakt. Ale já už těmhle prohlášením prostě nevěřím, ať už se jedná o kohokoliv - o Gerrarda, Terryho či Torrese.

Každopádně se ale v posledních třech letech Arsenal musel pokaždé rozloučit s jednou velice silnou a platnou oporou:

2005 - Patrick Vieira
2006 - Cashley Cole
2007 - Thierry Henry
&
2008 - Arséne Wenger

And it will be never ever like before...

něco z dřívějška...

a lahůdka na závěr

Once a Gooner, always will be a Gooner...

The Post with No Name

2007-06-23T07:51:00.001+02:00

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

Čechem srdcem i duší...wtf?

2007-06-14T21:15:00.000+02:00

Teda jako vážně nevím, co mě to popadlo (asi to horko...), ale nějak mám chuť objevovat nový a zajímavější starší českej stuff. Na mou obhajobu lze říct, že to dělám spíš z informativního hlediska (stejně si ale nedokážu odůvodnit, proč jsem si vůbec stahoval takovou zbytečnost jako je Pražský výběr II. Lituju uši, že jsem je vystavil na deset minut takovýmu obecnýmu ohrožení, jaký se vyrovná snad jenom radioaktivnímu záření...), nedá se ovšem upřít jistá známka guilty pleasure. Ale je to vlastně ještě guilty pleasure, když se mi líbí i po necelým jednom poslechu kolaborace DJ Wiche a Nironica, The Chronicles of Nomad (a to samý s debutem I&W, My3)? Konečně něco opravdu pořádnýho, co by se mohlo chytit bez problémů i venku, i když Wich už občas ty beaty trochu recykluje.

Navíc jsem moc zvědavej na Blue od Sebastians, konečně obstaraný EP Back to Attraction od Lavagance, taky jestli se mi podaří něco dotahat od Helmutovy stříkačky (od který jsem slyšel zatím pouze Helmut zabíjí Hildu z Destroyerovy kompilace a...líbila se mi), obstarat si nějaký starší věci od Sunshine, na který jsem slyšel samý slova chvály. Nevím, jestli se mám pustit do Xaviho Baumaxy, podle nadsazených slov Pavla Kučery "ústeckého Skinnera", Janičku Kirschner si vzhledem k tomu, že jsem si nepustil ani novou Norah Jones a podle většiny reakcí by měla být jejím odvarem, asi nepustím. Zklamáním jsou pak pro mě noví Tata Bojs, naopak až teď jsem zjistil, jak se mi líbí jejich předchozí desky; na nové Suns nemám ani teď vyhraněný názor, kdybych se ale měl přiklonit k názoru Švelcha nebo Anděla (R&P), souhlasím se Švelchem (=> zklamání).

Absolute guilty pleasure je ale po prvním poslechu (a teď se podržte) nová Anetka Langerová. Písničky nic moc, ale Mouchova produkce to několikanásobně vyvažuje a výsledkem je příjemná věc, která zní, jako kdyby se Extáze rozhodla udělat něco česky komerčního, ale nevěděla, jak na to (a opačně to funguje stejně). Vhodné jako vkusná ukolébavka.

Hrozně se těším na novou Khoibu.

No ale takovej a takovej a tááákovejhle českej patriot zase ještě nejsem, to fakt ne.

Tata Bojs - Kluci kde ste?

2007-06-14T20:50:00.000+02:00

Tata Bojs
Kluci kde ste?
Warner [4/2007]

5.4

Pokud bych na Kluci kde ste? nahlížel jako na nahrávku od anonymní české kapely, řekl bych si asi OK, není to špatný, a už si ji nikdy jindy nepustil. Ale protože se jedná o novou desku hanspaulských hračičků-vtipálků Tata Bojs, a tak ji beru v kontextu jejich dřívější tvorby, nemůžu být nestranný. A řeknu to hned na rovinu: Kluci kde ste? je pro mě zklamání, přestože s každým poslechem mi dochází víc a víc, že tahle kapela nikdy nenatočí vyloženě špatnou desku.

Pověst experimentátorů a hračičků, kteří dělají věci jinak, se však tentokrát bohužel nenaplňuje a nezachrání to ani písnička nazpívaná v korejštině nebo mužský pěvecký soubor Ženy. Kluci kde ste? je na první (zhruba) čtyři poslechy vyklidněná, šedá hmota svázaná českými konvencemi (i co se týče zvuku).

"Chtěli jsme původně udělat udělat rychlou desku. Odlepit se od mírně zatěžkaného Nanoalba. Špinavou, uvolněnou a syrovou. Ale myslím si, že to se nám moc nepodařilo, že už je to zase takový mazlení." Ano. Syrová je, ale pouze co se týče skoro úplného oproštění se od elektronických udělátek, samplů a tanečních rytmů. A právě proto jak Futuretro, tak i Biorytmy a hlavně předposlední Nanoalbum vyzní nejen současněji a moderněji, ale také různoroději.

Kluci kde ste? na mě navíc působí jestli ne unylým, tak alespoň dosti rezignovaným dojmem ("Nemůžu se probudit, aspoň žádný věci nemusí se dít"). Možná je chyba ve mně, potažmo v mém věku, protože se fakt víc chytám na slogany z dřívějška jako "Malý lži jsou lžičky a malý lásky lasičky" (Lasičky, Futuretro) anebo "Kdyby život měl smysl jasnější, i já bych byl trochu šťastnější" (Šťastnější, Biorytmy) než "Všichni jednou bez urážky budem krásný vykopávky" (Trilobeat), anebo "Zlobí se na nás naše planeta/my ještě nevíme, co je to odveta, přestože hned potom přijde vtipný rým "Zlobí se na nás čím dál tím víc/začíná tady být globální hic" (Eko Echo).

Jistěže jsou tu stále silná místa, a to hned úvodní Pěšáci (když nebudeme počítat intro) s tak vtipným a výstižným textem, jak to umí jenom Tatáči; po zmiňovaném čtvrtém poslechu se přece jenom vyloupnou na povrch opravdové, kupodivu pomalejší a atmosférické hity Nedám si, díky nebo Spáč. Což jsem upřímně od Tata Bojs nečekal. Ale takového skvělého propojení obsahu textu a hudby, jako tomu bylo u minulého opusu Nanoalbum, na kterém je perfektní jak nápad, tak zpracování, se už asi nedočkám. Ale rád se bych se nechal překvapit. Kluci kde ste? mi však i přes jasné známky kvality a invence tak nějak strhl tu auru nedotknutelnosti kapely. A přestože těch neotřelých slovních hříček mají stále tucty, už to všechno – a hlavně hudebně – spadá pouze do kategorie "milé" a "neškodné". A (jenom) to přece od Tata Bojs slyšet nechceme. Nebo teda aspoň já ne.

3 kopečky zmrzliny

2007-06-14T14:09:00.000+02:00

Tak o ty jsme se vsadili s kámoškou. Bárou. Tu jsem včera potkal cestou z klavíru a chlubila se mi novýma Interpol, že už je má dva týdny. Valil jsem bulvy a nemohl uvěřit. Že prý "tak se vsaďme o tři kopečky zmrzliny, že to jsou noví Interpol". Já stejně nevěřil a vyžádal si screen.

Ale jak vidíte, tak jsem valil bulvy ještě víc. Vypálila, donesla. Já je před pár minutama přetáhl na počítač, zapl jsem nedočkavě první písničku a hle! Je to Sam's Town od The Killers. Početně to nesedí, nevadí - dva přebývající tracky ze Sam's Town jsou tu jako bonusy.

Svědčí to jenom a pouze o tom, jak je Our Love to Admire neskutečně očekávaná deska. První fake v podobě Cut City, teď je tu návnada v podobě The Killers... Kdo to má zapotřebí a co bude dál? Já pevně věřím, že už konečně ta pravá verze.

sharedmusic

2007-06-11T17:27:00.001+02:00

Další vychytávka, kterou sice už možná znáte a lhal při tvrzení, že je tu absolutně všechno, co bych si přál, ale i tak je to pro mě moc příjemnej objev. Check it out!

Sharedmusic.net

Icky Icky Icky Thump!

2007-06-07T19:43:00.000+02:00

Jedinej poslech, abych měl jasno. Už to zase zvládli. Pošestý + The Raconteurs. A zase trochu jinak. Tentokrát s experimenty - absurdními výlety do latina, který ale právě proto fungujou (Conquest - ujetej cover původně od Patti Page), v některých místech podstatnej důraz na country (ale nesere mě to) a obal desky prakticky s absencí červené (no fakt!). A opakuju: zase to funguje. A Jack ten rukáv musí mít fakt hooodně dlouhej, že se z něho ty chytlavý riffy furt sypou. Jeho rukopis je prostě nezaměnitelnej (písničky občas jo, ale co na tom, když jsou všechny dobrý?), ale ty riffy se sypat nepřestanou, věřte, že ne!

The Office Dance

2007-06-03T14:07:00.000+02:00

Nesnáším "slovo" lol, ale toto je prostě lol. A tak trapnej snad ještě nejsem :-D

The Office on Vs.
The Office on wiki

btw: Ne že bych byl po prvních dvou dílech The Office, který jsem viděl na ČT2 vyloženě zklamanej, ale možná jsem čekal trochu víc.

Away

2007-05-26T11:09:00.000+02:00

Už jste si mezi někým připadali jako největší idioti? Já už několikrát, ale teprve tentokrát to bude opravdu síla. Kroměřížská knihovna dostala dopis od vedení zlínskýho festivalu pro děti a mládež, jestli by sem nechtěli vyslat nějakého svého zástupce. Přeposlala ho ředitelce našeho gymplu, ta jej přeposlala našemu třídnímu a ... ten se mě zeptal, jestli bych to vzal. A byl bych neskutečnej debil, kdybych řekl ne. Těším se. Hrozně moc. Nevím sice, co od toho mám očekávat, ale asi je to dobrý znamení. Jenže se zároveň bojím, jestli to zvládnu a jestli mezi touhletou partičkou nebudu největším blbečkem. Dost mi zamrazilo, když jsem to složení poroty uviděl poprvý. Lidi z (podle všeho) poněkud prestižnějších škol, než je naše gymnázium, ze osmi lidí jsou dva z Itálie, dvě z Německa, jedna z Kanady a kromě mě další dva z Čech. Točí dokumenty, nebo je pro ně film alespoň "vášní". A vedle nich já. Debilní fotka, debilní popisek, ze kterýho působím jako žáček ZUŠ na flétnu (na kterou už stejně rok nehraju). My ego has landed. Tak mi aspoň držte na ten týden, co tu nebudu, palce.

P.S.: Tady se o tom fesťáku dozvíte víc.

The Strokes - Live at Alexandra Palace

2007-05-19T14:28:00.000+02:00

Po prvních pěti posleších Is This It? jsem vážně nevěděl, co na nich všichni vidí. Postupně se mi ale dostali pod kůži a dneska už desku samozřejmě považuju za klasiku indie-kytarovkový scény. Kdybych ale Strokes neznal a měl s nimi mít první seznámení, sáhl bych určitě spíš po živáku z Alexandra Palace v Londýně. Nečekal jsem, že mě tak strhne. Vážně ne. Nářez jak sviňa: Julian zpívá víc než přesvědčivě, chlapci to řežou do těch kytar hodně slušně, bubeník tluče do soupravy jako o život. Pětačtyřicet minut nadupaných hitovkami z prvních dvou alb, které najednou dostávají nový rozměr. Teď bych ještě chtěl vidět naživo Arctic Monkeys. :-)

download

thx 2 BS

Osvětim & Krakov

2007-05-18T22:53:00.000+02:00

Kdybych řekl, že jsem se těšil, vyzní to minimálně sadisticky. Takže radši řeknu, že jsem byl hodně zvědavý. Zvědavý proto, že jsem od toho čekal ledacos. Prý i Beckham se tam rozbrečel. A hafo lidí odtud jde předčasně pryč, protože to nezvládá. Co je na tom tak místě vlastně tak mystického? Člověk si odpoví sám i bez toho, že by sem potřeboval jet. Ale vlastní zkušenost je přece jenom něco jiného, než o tom slyšet v hodinách dějepisu, jakkoliv je to působivé (v tom negativním smyslu slova) z pouhého vyprávění útržků příběhů.

Po vstupu do areálu jsme byli rozdělení na dvě části - jednu z větší části tvořilo dívčí osazenstvo naší třídy + zbytek kluků, který nebyl v druhé skupině spolu se (zhruba) polovinou 1.A, kde jsem se nakonec octl i já. Trochu jsem litoval, že jsem nebyl v první jmenované skupině. Ne kvůli holkám, ty mi v tu chvíli přišlo vcelku bezvýznamné, respektive abych byl upřímnější a přesnější: chtěl jsem, aby mi přišly bezvýznamné. Pravý důvod ale nakonec byl přeci jen jinde. V průvodci. Tedy v našem případě průvodkyni. Po pravdě řečeno, nevím, co mi na ní konkrétně vadilo; přebývalo či naopak chybělo - povídala velice emotivně a zapáleně, bohužel se ale často opakovala ve způsobu, jakém povídala, takže to navzdory samozřejmě známému utrpení zavánělo továrnou na emoce. Jinak řečeno, že to možná prožívala víc než my všichni dohromady. Vlastně celkově jsem od toho pobytu v koncentráku očekával víc, že to tu bude chmurnější, depresivnější a morbidnější. Ale nakonec na tom všem bylo nejděsivější to, že to všechno to působilo tak šíleně neuvěřitelně, že to člověku ani po tom týdnu neleze do hlavy, nedokáže si to uvědomit - tady se to všechno dělo? Vždyť to tu vlastně nevypadalo tak mysticky jako z těch vyprávění. Přesto (nebo právě proto?) jsem se tu procházel s naprostým prázdnem v hlavě a vlastně skoro nikdo z naší skupiny během přemisťování se mezi bloky nepromluvil, pouze lenivě vykračoval se svěšenou hlavou. Přiblížně dvě a půl hodiny jsme strávili v Osvětimi I, tedy v prvním koncentračním táboře celého tohoto komplexu. Původně to byly kasárny pro německé vojáky, takže se materiál budov i rozloha výrazně liší od Birkenau, kam jsme zajeli nakonec. O tom ale později.

Bloky v Osvětimi byly víceméně upraveny na muzea. Dvě tuny lidských vlasů (pro srovnání: na jedné ženě je zhruba 10 dkg vlasů) a síť nebo plátno z nich vyrobené. Plno zdeformovaných kufrů s adresami napsanými křídami. Oblečení. Ať už dospělé nebo dětské (což mě osobně dostalo do kolen nejvíc, když jsem spatřil ty miniaturní šatičky a botičky). Plno fotografií, mezi nimi i srovnání před a po. Ne, vážně nemluvím o reklamě na prací prášek, ale o jakési paní Margit. Nejde jenom o to, jak ta paní vypadá, ale o celkovou atmosféru těch fotografií, která mi čímsi připomíná svatební fotku amerického vojáka s plastovou lebkou. Předtím: kdesi na prosluněné dovolené. Neusmívají se, ale přesto každému dojde, že přece musela být šťastná. Poté: zmrzačená, naprosto vyzáblá, nahá, ponížená, téměř neschopná pohybu - patrně v nemocnici. Nemocniční sestra jí pomáhá vstát z postele. A celou dobu mi vrtá hlavou myšlenka: jak o tom může někdo pochybovat? Ona neuvěřilnost je však tak veliká, že vám to nedá alespoň na chvíli pouvažovat, jestli tomu tak vážně bylo.

Ale bylo. Po přesunutí se do tří kilometrů vzdáleného Birkenau už jsem opravdu uvěřil. Hodně surrealistický pohled jako na mnohokrát zvětšenou dobytčí stáj. Bez nadsázky. A to už člověku fakt došlo, že tady něco nehraje a že tohle přece není nejen krajně nehumánní, ale absolutně neomluvitelné. A nemusel se o tom sám přesvědčovat a ujišťovat. Ten pohled z věže ho v tom dokonale utvrdil a ujistil sám. To, co jsem se pak ještě dozvěděl o samotném životě uvězněných/zotročených, už bylo pouhé zatloukání hřebíků do rakve myšlenek pochybovačů holocaustu.

P.S.: Jestli mi to prominete, tak o Krakově někdy jindy. Nejlíp po ICQ. K tomuhle se to fakt nehodí. Navíc na to ani teď po tom všem nemám náladu psát.

Kaiser Chiefs - Yours Truly, Angry Mob

2007-05-16T22:13:00.000+02:00

Kaiser Chiefs
Yours Truly, Angry Mob
B-Unique [2/2007]

5.7

Je to bludný kruh. Už jsem o tom mluvil v souvislosti s dvojkou Bloc Party – indie-hvězdičky se s druhou deskou buď vzdají původního zvuku a image, anebo zopakují model debutu. Pak už nastává obligátní situace. Jsou desky-dvojky, které se už s datem vydání stanou všestranně přijatými za klasiku přesahující hranice svého žánru (Nevermind, The Grand Don’t Come for Free aj.) a ty dvojky, které jsou z nejrůznějších důvodů přijaté rozporuplně. A těch je drtivá většina.

Kaiser Chiefs vsadili vše na druhou možnost. Vlastně se jim ani nelze divit – když vyhrajete tři ceny na Brits a vyprodáváte haly, předpokládám, že by se vám taky do nějakých radikálních změn taky nechtělo. Takže je jasné, že záleží na tom, jaký je váš postoj k debutu Employment. Máte ho rádi? V tom případě vás Yours Truly, Angry Mob nezklame. Rozčiluje vás? Yours Truly, Angry Mob bude ještě víc.

"Kdybych měl pocit, že se z nás stává kapela jako Kaiser Chiefs, balím to." Alex Turner. Jistě, věta je vytržená z kontextu. Ale možná si ji NME schová na doby největší krize ostrovního indie-rocku, aby spustila válku na způsob Oasis vs. Blur. Kdo by vlastně v tomto imaginárním souboji byl Oasis a kdo Blur? Inspirace Beatles, The Jam a Franz Ferdinand a zvuková podobnost a bezstarostnost, která je patrná z raných nahrávek Blur. To je to, co k nim váže Kaiser Chiefs.

Věštění velké budoucnosti, dvě desky – jedna lepší než druhá, obě hitové a obě v něčem jiné. Zdravé postpubertální spratkovství. To jsou zase spojnice Oasis a Arctic Monkeys. Tu story o Oasis nemám rád a bojím se, že tak skončí nejedna z mých oblíbených kapel včetně takových Coldplay (když vynechám tu sebestřednost). A Opice k těm oblíbeným kapelám bezesporu patří. To proto, že v sobě mají něco, co je odlišuje právě od takových kapel, jako je Kaiser Chiefs.

U Kaiser Chiefs jde o to, že v ničem nevybočují z řady. Dělají jen lépe to, co se nedaří jiným - antidonchuánům Fratellis a nadrženým gymplákům Little Man Tate; když to převedu na naše poměry, tak je na Óčku uvidím mnohem raději než Tokio Hotel apod. Oproti prvním jmenovaným mají glanc, nedá se jim upřít čich na hity, ať už jsou jakkoliv žoviální a nabubřelé, protože mají přesně to, co českým kapelám chybí – skladatelská jistota, kterou "polosvětoví" a živě diskutovaní Sunshine prostě nemají. Rozhodně by mě pobavili po pár pivech na nějakém stadioně, ostatně většina skladeb je na ně jako dělaná, hlavně u takové Try Your Best si živě dokážu představit, jak ji dohromady zpívá xy tisíc lidí (vidíte, proč jsem mluvil o tom, že nakonec budou ty spojnice vést opačným směrem? Přístup k hudbě se tomu říká…).

Ale to vše ještě nedělá dobrou desku. Jako na dva tři poslechy dobrý. Jenže pokud chcete něco, co sice vychází z minulosti, ale není v ní zasmrádlé a zkyslé a zároveň přináší nové prvky, víte, kterou desku máte zvolit. Yours Truly, Angry Mob jí vážně nebude.

Dance! aneb Klipy II.

2007-05-12T21:18:00.000+02:00

Simian Mobile Disco: It's the Beat

Simian Mobile Disco stojí na základech dnes už nebyvších Simian, jejichž druhou desku We Are Your Friends si právě stahuju, stejně jako remix Never Be Alone od Justice, který byl pojmenován stejně jako ona deska. Pro mě jsou to nástupci Basement Jaxx - jsou minimálně stejně chytlaví a neméně chytří. It's the Beat je jedna z jejich největších hitovek z debutu s hrozně vtipným klipem. Jo a mimochodem, Attack Decay Sustain Release je (zatím) taneční deska roku. Uvidíme, co na to Justice a New Young Pony Club.

Justice: D.A.N.C.E.

Chci ty trička!

Justice: Waters of Nazareth

A ještě jednou Justice. Tentokrát je to klip, kterej sám natočil jeden fanda. Fakt povedený. "Was bored, felt like dancin'". Cool, dude!

it's all in music, baby!

2007-05-08T18:10:00.000+02:00

Původně jsem sem nechtěl psát o osobních věcech před cizíma lidma, ale nakonec mám pocit, že když to zůstane u nekonkrétností, neuškodí to ani mně, ani vám. A navíc asi pochopíte, proč jsem přejmenoval blog právě tak, jak jsem ho přejmenoval.

Jestli byla na loňském podzimu nějaká pozitiva, bylo to jednoznačně seznámení s Turn on the Bright Lights. Znáte to, vždycky máte nějaký období s nějakou kapelou/deskou. Konkrétně u mě to bylo až do předloňska cokoliv od U2 nebo Coldplay. Z Parachutes jsem už ale (zřejmě) vyčerpal její veškerý potenciál, takže musela nastoupit jiná léčiva/antidepresiva. Anebo Placebo, se kterými jsem strávil celé loňské jaro. Nevím, jestli pomohli, nebo byli spíš soundtrackem k náladě (nebo ji dokonce podnítili?), která se vezla ve stylu "Mám ji fakt rád, nebo si to jenom namlouvám?".

Léto. Měsíc pryč, nepočítaje smsky bez možnosti komunikace s přáteli. Odcizení. Měsíc oklepávání se z rozpadu vztahu, ne zbytečného, ale s odstupem času rozhodně ne nezbytného. Transformace. Čas dát věci do pořádku, což se ale nakonec stejně nestalo. Disintegration.

Počátkem podzimu období OK Computer, Kid A a The Erasera. A pak - polovina října, změna času - dny se krátí. Turn on the Bright Lights!

Když se chcete vymanit ze stereotypu, kterým žijete den co den, procházíte se městem, z něhož chcete utéct, protože každé jeho zákoutí znáte nazpaměť, už vás tu nemůže nic překvapit. Když máte pocit, že se nic neděje a vám je z toho zle, že everyday is exactly the same. Když ze sebe chcete smazat tíhu citů k někomu, koho nechcete milovat, jenom mít rád jiným způsobem. Když už jste si sami sebou jistí, a přesto se zas a znovu necháte nachytat. Když máte pocit, že se na nikoho nemůžete spolehnout, že nemáte opravdového přítele. Když máte pocit, že vás nikdo nezná takového, jakým se sám sobě opravdu jevíte, a to jak v dobrém, tak ve špatném světle. Když pro vás není nic dobré. Když po něčem toužíte, ale nevíte, jak to má vypadat, jenom si představujete, jak by to mělo působit. Když ležíte pozdě večer na posteli mezi čtyřmi stěnami a nejradši byste ji v té tmě s někým sdíleli. Když chcete něco strašně moc říct, ale už je na to pozdě. Když se vám všechno blízké zdá najednou strašně vzdálené a udělali byste cokoliv, abyste to mohli chytit, cítit ve svých rukou... Je toho moc. A Turn on the Bright Lights to z vás všechno smyje, pohltí jako déšť všechnu špínu, která se všude nahromadila. Jsou mi u prdele nějaký posraný hvězdičky, čísla nebo písmenka. Nebudu říkat, že je to moje nejoblíbenější deska, protože bych ji pak srovnával s ostatními. Turn on the Bright Lights je pro mě nesrovnatelná, je pro mě něčím víc. Vymyká se z jakéhokoliv stereotypu, přestože vypadá na první pohled obyčejně. Je v ní všechno. It's all in music, baby...

P.S.: Nesnáším patos, ale vím, že tady je ho spousta. Nějak se pokusím zapracovat na tom, aby tu příště nebyl. :-)

Panda Bear - Person Pitch

2007-05-06T13:08:00.000+02:00

Panda Bear
Person Pitch
Paw Tracks [3/2007]

8.5

Když jedeme s tátou do Zlína na chatu, nikdy se nezapomene stavit do antikvariátů. Totiž – on je amatérský fotograf a zajímá se o české foťáky a kamery a jedna z cest, jak se k nim dostat, je právě chodit po antikvariátech. Já to obyčejně nesnáším a radši bych se místo toho mrknul, jestli v Adidasu nemají novou kolekci tenisek. Ovšem jeden z antikvariátů, který je umístěný do některé z budov bývalých Baťových továren, mám upřímně rád. Nechci, abyste mě měli za někoho, kdo je jen a jen posedlý hudbou a nic jiného ho nezajímá – tak to snad není, ale vždycky, když do té rozsáhlé místnosti vstoupím, uhrane mě. Na všech těch zachovalých věcech po našich předcích, co tu jsou, vlastně není nic až tak příšerně neobvyklého, spíš jde o tu nezvyklou atmosféru. Na ní má z velké části podíl hudba, kterou tu do obrovitých reproduktorů pouští (zřejmě) majitel. Od hudby afrických domorodých kmenů až po předválečné songy. Možná to nezní bůhvíjak lákavě nebo převratně, ale já jsem fakt nic podobného nikde jinde neslyšel.

Když jsem si poprvé pustil Person Pitch, nemohl jsem se ubránit nutkání ihned zajet do Zlína a v tom antikvariátu si ji přehrát. Atmosférou mi tam zapadala jako poslední chybějící kousíček puzzle do skládanky. Ale její kouzlo je v tom, že mi vůbec nevyvolává asociace jenom na to jedno konkrétní místo. Je tak originální a působivá, že pokaždé, co ji poslouchám, mi dá něco nového, něco, co bych od jiné desky nečekal ani v nejmenším. Když vás přepadne nostalgie, vzpomínky a s nimi spojené představy, zarezlé a zažloutlé v tom nejzazším koutě mozku, najednou vyplavou na povrch. Nezkreslené, bez jediné kapky hořkosti a v té nejkrásnější podobě, jako když sledujete váš oblíbený seriál z dětství.

Nikdy jsem nebyl v Riu nebo Lisabonu, kde aktuálně Panda Bear, vlastním jménem Noah Lennox a člen newyorského new-weird-america spolku Annimal Collective, žije, ale třeba Bros. na mě působí, jako když ležíte ve dvacátém patře hotelu ve vaně se šampaňským v ruce a posloucháte ruch o poznání komornějšího karnevalu, který prochází vedlejší hlavní ulicí. A než se pak stačíte obléknout a vyparádit, při Search for Delicious už s rukama v kapsách zadumaně procházíte prázdným půlnočním městem, kde poletují sáčky a blikají neonové nápisy erotických klubů.

"Nepopsatelná koláž samplů a nebeských melodíí". Nikdo by Person Pitch po hudební stránce asi nemohl v jedné větě shrnout výstižněji a trefněji než Francois ve svém rozhovoru právě s Pandou Bear na Newmusic. Ona ta jedna věta totiž bohatě stačí. Kde končí popisy hudebních postupů, tam začínají působit vlastní pocity z hudby. Person Pitch má nepochybně na každého jiný účinek, a proto u této recenze (jestli ji tak vůbec můžu nazvat) zapomeňte na nějakou objektivitu a raději si Person Pitch pořiďte. Není sice nahrávkou pro každý den, ale o to víc pro vás bude cennější.