The Good, the Bad & the QueenThe Good, the Bad & the Queen
Parlophone [1/2007]
5.3
Albarnovým deskám, zvlášť těm, které vznikly po roce 2000, musíš dát čas a naplno je doceníš až po několika posleších.
Tak přesně tohle jsem si říkal předtím, než jsem poprvé protočil ve winampu Damonův nový projekt The Good, the Bad & the Queen. Přestože však od té doby uplynulo několik měsíců a desce jsem dal opravdu dost šancí k tomu, abych ji docenil, je pro mě v konečném součtu zklamáním.
Stejně jako u předchozího veleúspěšného projektu Gorillaz je producentem Danger Mouse, ale tentokrát se jde až na dřeň samotných písniček a…není to dobře. Jistě, má to originální zvuk a když se sejde tolik osobností, nemůže vzniknout vyloženě špatná deska, ale samotná jména ještě nezaručují, že to bude bomba. A ona to bomba taky není. A přes všechny snahy prezentovat The Good, the Bad & the Queen jako kapelu (se vší úctou k ostatním hráčům – nebýt Paula Simonona by o ní ani nemohla být řeč) na vás bude ze všech stran dýchat Albarnův rukopis. Jeho způsob skládání je obnažen a to bohužel degraduje nejen The Good, the Bad & the Queen, ale do jisté míry i obě desky Gorillaz a Think Tank od domovských Blur –zmíněná alba přesto i teď považuji za jedna z nejlepších, co vznikla v novém století. The Good, the Bad & the Queen k nim však nepatří. Působí spíš jako soubor béček nahromaděných od 13 než dojmem plnohodnotného alba; to sice vzhledem ke kvalitě oněch děl není taková hrůza, jenže právě z toho důvodu logicky čekám od Albarna trochu víc.Nechci vytvářet konspirační teorie, ale mám pocit, jakoby Damon chtěl stále dávat na odiv svým odvěkým rivalům z Oasis svou progresivitu. S Demon Days jsem mu to žral a užíval si, že je na světě taky nějaká spravedlnost, ale teď už to vyznívá jako honění si vlastního ega ve stylu: "Heč, já umím i tohle!". Což by si mohla persona jeho formátu odpustit.
