5YRSOFHYPERDUB.

would be mad not to post it.

buried attack.

teda nikdy jsem vyloženě nestárnul a neměl přitom z nudy ve vstupní hale fontánky a na chodbách křížový klenby, takže taky nevím, jaký může být vidět, jak vaše manželka už neudrží krok s hosteskama na banketech. ale všichni 90s-techno-dinosauři to zjevně cítí, poplácávají se na zádech s dorostem, co nezaujatě poslouchá jejich exaltovaně popisovaný historky, přes brčko cucá mojito a potahuje z cigarety, ztrácí poslední zbytky ideálů a konečně chápe, proč na něj ten featuring padl. nebo tak nějak si to aspoň přitom, co ty kolaborace slyším, představuju.

k massive attack to moc nejde možná proto, že jako daft punk si spíš odzívnou, než by vydali další desku dřív než po čtyřech letech, do studia se jim chce míň než do parku vyvenčit psa, a tak jako by bylo dopředu jasný, že jim to burial zremixuje.

emotionallystuntedmusicobsessiveistransformedint-oamoderatelyevolvedadult.

kdo má teď v době twitteru pátrat, spekulovat, přít se s ostatními, odkud plynou interpretovy inspirace, když se sám odhalí za ostatní? ještě zajímavější na tom je, že největším pionýrem v tomto ohledu je zomby, který než si začal přepečlivě pěstovat image templáře s kkk-like kápěmi, co miluje ruské skladatele přelomu 19. a 20. století, kurosawu, futuropsychadelii a rave raných 90s, svou id s fotkou stejně přepečlivě spálil. tu ho máte, darebáka.

09/10 goonerpreview.

když už se slavia raději záměrně nechala vyřadit tiraspolem, aby se vyvarovala traumat z dalšího rekordního venkovního skóre 0:35 v základní skupině, zůstávají ladies jediným týmem arsenalu, který máme reálnou šanci vidět v čechách. doufejme. nerad bych jel na další kolo evropské ligy než na sigmu.

poslední kuny, forinty a eura, co mi straší po kapsách, bych na titul nevsadil, ale to je jedno. stejně i to, že by wilsherea, gibbse a velu a všechny další měli zasadit do hydroponií, při pohledu na tohle (mimochodem, eduardo svoje i'm back zvládá líp, než jak by to za něho kdy řekl sil dante) a na druhou stranu tohle je eboué nejlepší fotbalista na světě.

v minulé sezoně nebyl největším zklamáním denilson nebo vůbec post defenzivního záložníka - takový výsledek po tom, co nakonec nepřišel xabi alonso, stejně každý čekal, a tak mnohem víc překvapuje, jak si oproti této době loni vede song; něco jako rozdíl mezi první a pátou deskou talk talk* -, spíš jako většina clichyho výkonů: přes svou rychlost často působil chaoticky, nedodával kvalitní centry do vápna a naopak jich až moc prošlo přes něj. stejně ale ohledně obrany tolik starostí není: vermaelen se dokáže přizpůsobit premier league, gallas je osvědčený, gibbs a traoré clichyho proženou, o sagnu strach nikdo mít nemusí a eboué, pokud se nebude pouštět do útoku, se na pravém kraji ještě docela dá snést. něco jako polívka z jídelny, taky nemůže než pozitivně překvapit.

*no, ne zas tak ...

obrana pod wengerem nebude ideální nikdy, nehledě na kvalitu a zkušenosti hráčů; jde spíš o to, jak arsenal zaostává v útoku - a asi by to nevyřešil(y) další nákup(y) -, postup do něj je šablonovitý, hráčům nechybí technika, ale dynamika a otisk do hry. vždy záleží na tom, kdo kdy dá první gól, jestli se zápas nevyvíjí příznivě, drtivá většina z nich u míče vypadá stejně zaměnitelně jako figurky ve stolním fotbale. do invincibles zatím chybí půl stupně kvality, nejlépe viditelně mezi bergkampem a van persiem. postupným propracováním wilsherea a vely do základu, stárnutím nasriho, walcotta a bendtnera se problém odbourá, jestli to ale bude v této sezoně, tím si moc jistý nejsem.

s novým rozestavením 4-3-3 (/4-5-1) asi zčásti odpadá denilsonova a songova funkce (přestože kvůli zraněním je téměř jisté, že dnes oba nastoupí) defenzivního záložníka, která se více rozmělní mezi více hráčů na středu; asi proto arséne na konci loňské sezony zkoušel nasriho na denilsonovu pozici; s (ne)možným příchodem rosického by to dávalo smysl, zvlášť když na 6 míst se - v případě plného stavu - tlačí fabregas, nasri, rosický, walcott, arshavin, van persie, bendtner a eduardo (schválně uvedeni ti, kteří jestliže můžou hrát, jsou z 80 % v základu).

cokoliv výš než čtvrté místo v premier league bude úspěch, že všichni soupeři ve skutečnosti oslabili, může být vlastně jen zdání: l'pool přes prodej alonsa posílil johnsonem a aquilanim (hlavně jeho adaptace bude klíčová), united budou chtít dokázat, že přežijí i bez ronalda a tevéze, což je samo o sobě lepší motivační základ, než jakým procházeli minulou sezonou, na druhou stranu chelsea, přestože nejfavorizovanější, se bude soustředit hlavně na ligu mistrů. páté místo znovu pro everton, jestli udrží lescotta; man city nejsou natolik sehraní, aby šli o mnoho výš než loni, i když nehrají v evropě; s aston villou v případě příchodu van der vaarta budou mít znova kluby z big 4 co dělat. titul samozřejmě půjde na white hart lane. jde o to, jaký.

i tak.

COME ON THE ARSENAL!

god bless oink & reactiv-8.

když už s tím otravovat všude, tak tady hlavně.

link.

'ugly=beautiful.'

nerozumim přespříliš ni designu, ni komiksům či contemporary arts (dreimal hanba mi), ale földvári dávid/david foldvari (chcete-li london-verzi) je už pro mě pár týdnů #1. estetika kdesi kolem from hell a kid a, mezi většinou černobílou roztěkaností, stísněností & stěsnaností ukryta absurdní ironie a obsese nápisy na stěnách, lavičkách, etc. no prostě mě to ba.

hotovo.

alespoň tedy z mé strany. díky fuckin' bohu.

no comment.
fantasy premier league.
osud.cz
guilty pleasures.
nejsem budoucnost tohoto národa.
paštiková francie.
herbst (nicht nur) in kremsier.
venkovský učitel.

pdf s finální verzí snad zanedlouho v komentářích.

skrytá identita.

tak už jsem doufal, když jsem (až) dnes zjistil, že strame v italštině znamená litter v angličtině, že by mé alter-ego, které jsem bezděčně stvořil, když jsem ve dvanácti prudil na fóru csm, znamenalo smetí, zvířecí zvratky nebo humus a konečně bych měl dostatečně divnou odpověď na dotazy typu co to teda jako znamená. při přímém překladu jsem ale zjistil, že jsem přece jenom o něco nudnější. ale i představa krmiva pro zvířata je nakonec, když tak poslouchám ty animal collective, docela sexy.

najděte své světlo.

tlačítko 'stránky pouze česky' by na googlu měli co nejdřív zakázat. při stále nepřebernějším kvantu portálů úměrně vzrůstá šance na zabřednutí do nejrůznějších obskurit. a že jich je. opravdovým zjevem je ale teprve osud.cz. už jenom soudě podle jejich anket by se řeklo, že je to buď recese uno perfecto a la monty python, nebo naprostý škvár. příklad:

evropskou unii považuji za:

a) dobrý nápad. (6%)
b) konec práv a osobních svobod. (20%)
c) dotažení záměru nacistů do úspěšného konce, je to hrozba nové totality. (74%)
d) dejte mi pokoj s eu, je mi to jedno. (0%)

nebo pokud není někomu jasné, jak se dá překroutit otázka/možnost odpovědět tak, aby respondent neměl možnost odpovědět jinak než v souladu se záměrem zadavatele, tady má inspiraci:

co si myslíte o smrti jörga haidera?

a) byl surově zavražděn... (44%)
b) těch indicií je nějak moc, zřejmě to nebyla normální nehoda.. (52%)
c) nevím, co si mám myslet. (3%)
d) věřím masovým médiím, byl opilý a boural. (1%)

celá stránka je navíc prokládána úsměvnými statěmi samozvaných odborníků prohlašujích a sáhodlouze argumentujících, že "karel steigerwald šíří protičeskou nenávist", ačkoliv jestliže si pročtete jeho citace, které jsou tu obráceny proti němu, například "češi jsou odrůda podivná. zbabělá, pokrytecká, slizká, která svůj rasismus halí do všelijakých humanistických lží a medů, jimiž sytí lid. český rasista není přímočarý, nýbrž zakuklený.", nezbývá než souhlasit. a vůbec. jestli si někdo pamatujete na tu prapodivnou vysklenou tabuli na slovanu od knihovny směrem k velehradské, na které nejdříve visely komunistické letáky, a naposledy jsem tam viděl plakát vesmírných lidí, tak osud.cz je ještě zvrácenější mix obojího.

as heard on fall of 2008.

někdo by s tím, jak se portishead na začátku letošního roku docela odklonili od přitažlivě temných pomalých beatů a smyčců poloviny devadesátých let a teď publikují zápisky ze svého postapokalypticky úzkostného a bezútěšného deníčku, mohl potlačovat slzy nad tím, že je to definitivní konec trip-hopu, ale není tomu bezpodmínečně tak. jak trip-hop, tak shoegaze (samozřejmě, naše nejmilovanější a nejtrvanlivější ze všech žánrů 90s) se nepoděly někam do zapomnění a už vůbec ne do zatracení, ale ani jeden už se dnes nedá považovat za to, co znamenal v 90s; takže když teď mluvím o shoegaze, nemám tím na mysli zbožňovatele my bloody valentine, takové the meeting places nebo fleeting joys, kteří sladce a mile, ale ne zrovna objevně kráčejí v jejich stopách.

nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.

ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.

a když už jsme u těch letošních desek.

jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.

a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.

a vo čem zpívaj, amrite?

tonda kocábek se už sice k poslednímu dílu ladí neladí rozepsal jinde, ale ne zrovna o tom, o čem bych chtěl já. majkláči vs. the swan bride (myslim teda.). pro mladý & nesmělý swan bride byla dramaturgie zabíjející; ono pozvat si vedle vás do stejnýho dílu zaprvý michael's uncle, který mi sice hudebně nějak extra nepasujou, ale jsou to prostě legendy. absolutní. už jenom samozřejmě proto, čím vším si prošli: nahánění režimem a z toho vyplývající obrovská zásoba neuvěřitelných historek & stories, low-end tour po evropě těsně po revoluci a samozřejmě drogy. a pak proto, s jakou přesvědčivostí, upřímností a sympatičností mluvili, a to nejenom v tom pořadu samotným. parta chlápků, který by si někdo měl pozvat do akcí drop-in po středních školách. respekt. zadruhý vojtu lindaura, kterej je na tom s těma zkušenostma dost podobně, přestože už dnes působí spíš jako hodnej strejda vyprávějící o tom, jaký to kua tehdy byly časy. no a zatřetí zmaštěnýho toma komárka, kterej vás sejme hnedka v první větě. a bohužel právem.

the swan bride naplno dokázali, v čem že to tkví ten problém cz-sk kapel. podobně jako jejich kolegové bridgeheads těží z práce jejich uk mtv2 miláčků, recyklují je, nepřidávaj nic doopravdy svýho a co je nejhorší, ještě k tomu by mohli s bridgeheads uspořádat konkurz na nějakou parody-revival kapelu. bridgeheads by neměli problém obsadit všechny posty u editors-revival, a o swan bride ... těžko říct. lindaur v něm slyší druhýho roberta smithe, tak dejme tomu třeba black kids. což už je s ohledem na jejich debutovou desku hodně sado-maso odvar. vyřvávat do mikrofonu jenom proto, že se chtějí vyblbnout (což můžou udělat i ve zkušebně, zabarikádovat se tam a nelozit s tím před lidi, kór do televize) je dost hrůzný, co je ale ještě horší je, že to budou skrývat za nějakou pseudo-nasranost.* protože pak dopadnou jako nebohý (asi)kytarista, který řekl zhruba dvě velmi invenční věty o hypotékách a zabezpečení, načež byl zastaven někým jiným. a pak taky s tou angličtinou ... on jim to už dal spískat tom hned na začátku (viz titulek), ale pak to nedalo ani už tak dosti smířlivým moderátorům. ono zpívat v angličtině je (nejenom) pro cz/sk kapely velice vhodnou a příjemnou zástěrkou. můžete totiž zpívat jakoukoliv kokotinu, ale třeba "i woke up/had a breakfast" bude znít setsakramentsky víc cool než "vstal jsem/a pak si dal snídani". je to jakási forma mystifikace a odosobnění, vytváření pocitu, že máte nějaký tajemství, o kterym ani vy pořádně nevíte všechno. a fans už vůbec ne. jenže vytvořit výbornej text v češtině, respektive ve slovenštině jde i na, ehm, synkopickou (tak ji swan bride popisovali) muziku (důkazem budiž právě majkláči). jen to chce mít odvahu. bridgeheads ani swan bride totiž nejsou zas tak beznadějní.

*taky totiž můžete skončit jako tenhleten českej lev.

villain of the year.

netřeba nic dodávat.

p.s.: přemýšlel jsem, že přihodím i nějakej ten season review, ale když to chlapci z arsenal-mania (o arseblogu nemluvě) zvládaj tak brilantně (example #1, example #2) a mně dycky v testech vědomostí v pro-footballu & sportu vychází 0-5 bodů (zvlášť pohořívám na otázkách typu: záležitost xy se udála v a) únoru 1973, b) březnu 1973, c) dubnu 1973), rozhodl jsem se, že to asi vzdám ... koneckonců i hans' diary na gunners.cz je nejen na české poměry výborným shrnutím. občas mám fakt pocit, že má větší cenu číst o fotbale, než o hudbě.

p.p.s.: toho nasriho bych fakt bral.

update: yaya touré <-> hleb + cash: to vypadá tak slibně, že se mi tomu až nechce věřit.

tv on the radio jsou poppunk!

je radost otevřít sobotní kulturní speciál mf dnes, zvláště jeho hudební sekci: jestliže zde nenajdete oslavné promo články šité na míru major labelům, pak vás jistě zarazí erudovanost přispěvatelů, jež je mnohdy vskutku obdivuhodná.

p.s.: památný je také rozhovor katky hejdové s monkey business, při němž nevydýchala donebevolající sprosťárny pánů úchyláků rupperta & holého, a minimálně třikrát jej chtěla ukončit.

unknown song.

před nějakým rokem jsem tu psal o mé nejprvnější kazetě s radio hits. pár věcí jsem už identifikovat dokázal, tuhletu super písničku ale bohužel ne. pamatuju si, jak jsem kdysi viděl klip na mtv (?) a pamatuju si taky, jak v něm chlápek chodil po nějakym velkoměstě převlečenej za chlupatý růžový srdíčko. moc milý. chtěl bych vědět název. tomu dobrodinci, který bude tak převelice shovívavý a laskavý, pošlu 500mb na účet na megarapid.eu

zde je link.

Ať žije cynismus!

Jak jenom začít ... No prostě člověk má přirozenou tendenci smát se cizímu neštěstí, popřípadě blbosti (i když pak občas narazí na chrabré Jánošíky, kteří mu dávají přednášky o aroganci a sebestřednosti). Ono mu to pak totiž vždycky připomene, že se na světě pohybují i takové existence, které jsou na tom hůř než on. Čas od času se vždycky nějaký nešťastník najde. A nejlíp se to vychutnává tak, když o svém diletanství onen chudák ani neví. A vy to víte. Načež vznikla Hvězdná pěchota (ok, vím, jak je trapný psát o "vyjebané superstare"), soutěže jako (... sakra jak se to jenom ... a jo vlastně ...) Nejslabší, máte padáka atd atd. Občas je to vážně směšná a nevinná sebeparodie, která do puntíku kopíruje předlohu. Ale občas už je to skoro až děsivý.

Čeští Gorillaz? Ale jděte...

V poslední době je to tu dost retro, nepřijde vám?

(A propós, retro: jak F:, tak R&P vsadili v záříjovém čísle na téma retro, respektive comebacky, ale proto to tu nerozebírám, stejně jako hlavní téma, ke kterému se dobereme níže; mimochodem - jako obvykle možná dost nepodstatná a hnidopišská poznámka, ale ve F: zaznělo něco jako "Jestli kapela XY nebude do roka hvězdou, sníme celý loňský ročník časopisu Report". Že by už R&P nebyl hlavní konkurencí? Nebo snad jiný důvod?)

Tentokrát mě zaujal článek na idnes o zrození "českých Gorillaz". Čtyřlístku. První reakce byla trochu rozpačitá, na jednu stranu je pro mě Čtyřlístek je pro mě naprosto kultovní záležitost (byl to první časopis, který jsem si pravidelně kupoval - pravda, tehdy ho vlastně ještě kupovala mamka... - a teď, jak jsem se prohrabával ve starých věcech jsem narazil na seznam těchhle komiksů, který jsem dal dohromady, když mi mohlo být nanejvýš osm, a věřte nebo ne, ale mám asi 85 % Čtyřlístků včetně těch úplně prvních až po číslo 300, takže přibližně 8 let zpátky. No a v tomhle duchu bych mohl pokračovat dál), na druhou mě od konceptu odrazoval despekt k podobným pokusům u nás (ty modrý socky, co po nich pojmenovali tu divnou zmrzku) a v duchu jsem se děsil, jestli to náhodou nebude dělat Landa. Landa to nakonec není, vyjádření pana Kočandrleho ("Cílovou skupinou jsou totiž nejen děti ve věku 7–10 let, ale i jejich rodiče. Je to zcela soudobá hudba, navíc plná chytrého humoru. Lou Fanánek Hagen a Matěj Homola jsou tou nejlepší zárukou") mě však stejně moc neuklidnilo, ukázka z prvního singlu (hehe) Myšpulínův modulátor už vůbec ne. Škoda... Třeba takoví Tata Bojs by na to padli jako ulití. Ale o něčem takovým, stejně jako o profilu na bandzone (klidně i z recese, ale nejdřív jsem si vážně dělal planý naděje, že by to mohlo být i pro inteligentnější cílovou skupinu, když už to označení "čeští Gorillaz", jakkoliv mimoňský) si asi budeme muset nechat jen zdát...

P.S.: Vtipně to mimochodem glusuje Šumař.

Tomorrow I'm leaving. (& some future plans)

2–3 týdny u babičky. Notebook (snad) s sebou. Doufám, že se mi podaří napsat co nejvíc článků a recenzí, aby byl návrat ve velkým stylu:)) (Snad) se máte na co těšit. Dobrej nákop do prdele je ten, že jsem dnes objevil na musiczone recku na nový Interpol. Nečet jsem ji. Ale co člověk nadělá, že. Jedině nebejt línej a víc makat. Už jenom proto, že na musiczone mám dělat obdobu rubriky Mladá krev, co vychází ve F:lteru, takže (snad) připravím nějaký články o mladých zahraničních kapelách, o kterých (snad) ještě uslyšíme. Zatím se mějte a užívejte si prázdnin.

The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

The Strokes - Live at Alexandra Palace

Po prvních pěti posleších Is This It? jsem vážně nevěděl, co na nich všichni vidí. Postupně se mi ale dostali pod kůži a dneska už desku samozřejmě považuju za klasiku indie-kytarovkový scény. Kdybych ale Strokes neznal a měl s nimi mít první seznámení, sáhl bych určitě spíš po živáku z Alexandra Palace v Londýně. Nečekal jsem, že mě tak strhne. Vážně ne. Nářez jak sviňa: Julian zpívá víc než přesvědčivě, chlapci to řežou do těch kytar hodně slušně, bubeník tluče do soupravy jako o život. Pětačtyřicet minut nadupaných hitovkami z prvních dvou alb, které najednou dostávají nový rozměr. Teď bych ještě chtěl vidět naživo Arctic Monkeys. :-)

download

thx 2 BS

Panda Bear - Person Pitch

Panda Bear
Person Pitch
Paw Tracks [3/2007]

8.5

Když jedeme s tátou do Zlína na chatu, nikdy se nezapomene stavit do antikvariátů. Totiž – on je amatérský fotograf a zajímá se o české foťáky a kamery a jedna z cest, jak se k nim dostat, je právě chodit po antikvariátech. Já to obyčejně nesnáším a radši bych se místo toho mrknul, jestli v Adidasu nemají novou kolekci tenisek. Ovšem jeden z antikvariátů, který je umístěný do některé z budov bývalých Baťových továren, mám upřímně rád. Nechci, abyste mě měli za někoho, kdo je jen a jen posedlý hudbou a nic jiného ho nezajímá – tak to snad není, ale vždycky, když do té rozsáhlé místnosti vstoupím, uhrane mě. Na všech těch zachovalých věcech po našich předcích, co tu jsou, vlastně není nic až tak příšerně neobvyklého, spíš jde o tu nezvyklou atmosféru. Na ní má z velké části podíl hudba, kterou tu do obrovitých reproduktorů pouští (zřejmě) majitel. Od hudby afrických domorodých kmenů až po předválečné songy. Možná to nezní bůhvíjak lákavě nebo převratně, ale já jsem fakt nic podobného nikde jinde neslyšel.

Když jsem si poprvé pustil Person Pitch, nemohl jsem se ubránit nutkání ihned zajet do Zlína a v tom antikvariátu si ji přehrát. Atmosférou mi tam zapadala jako poslední chybějící kousíček puzzle do skládanky. Ale její kouzlo je v tom, že mi vůbec nevyvolává asociace jenom na to jedno konkrétní místo. Je tak originální a působivá, že pokaždé, co ji poslouchám, mi dá něco nového, něco, co bych od jiné desky nečekal ani v nejmenším. Když vás přepadne nostalgie, vzpomínky a s nimi spojené představy, zarezlé a zažloutlé v tom nejzazším koutě mozku, najednou vyplavou na povrch. Nezkreslené, bez jediné kapky hořkosti a v té nejkrásnější podobě, jako když sledujete váš oblíbený seriál z dětství.

Nikdy jsem nebyl v Riu nebo Lisabonu, kde aktuálně Panda Bear, vlastním jménem Noah Lennox a člen newyorského new-weird-america spolku Annimal Collective, žije, ale třeba Bros. na mě působí, jako když ležíte ve dvacátém patře hotelu ve vaně se šampaňským v ruce a posloucháte ruch o poznání komornějšího karnevalu, který prochází vedlejší hlavní ulicí. A než se pak stačíte obléknout a vyparádit, při Search for Delicious už s rukama v kapsách zadumaně procházíte prázdným půlnočním městem, kde poletují sáčky a blikají neonové nápisy erotických klubů.

"Nepopsatelná koláž samplů a nebeských melodíí". Nikdo by Person Pitch po hudební stránce asi nemohl v jedné větě shrnout výstižněji a trefněji než Francois ve svém rozhovoru právě s Pandou Bear na Newmusic. Ona ta jedna věta totiž bohatě stačí. Kde končí popisy hudebních postupů, tam začínají působit vlastní pocity z hudby. Person Pitch má nepochybně na každého jiný účinek, a proto u této recenze (jestli ji tak vůbec můžu nazvat) zapomeňte na nějakou objektivitu a raději si Person Pitch pořiďte. Není sice nahrávkou pro každý den, ale o to víc pro vás bude cennější.