Absolutní fascinace.

Tato dáma stále nestačí udivovat. Ještě před bombastickým entrée (které budou jednou vysílat po boku projevu Milouška z Červeného hrádku) měla příležitost se předvést jako "velice rázná dáma". Jinak řečeno: ztělesnění všech nejprovařenějších stereotypů feminismu. (Potvrzeno gynekologem.) A ještě jinak řečeno: tuhletu bych doma mít opravdu nechtěl.

Tachecí @ Kraus: 1/2
Tachecí @ Kraus: 2/2

Bonus zdarma:
Tachecí aka Crazy Frog

Ať žije cynismus!

Jak jenom začít ... No prostě člověk má přirozenou tendenci smát se cizímu neštěstí, popřípadě blbosti (i když pak občas narazí na chrabré Jánošíky, kteří mu dávají přednášky o aroganci a sebestřednosti). Ono mu to pak totiž vždycky připomene, že se na světě pohybují i takové existence, které jsou na tom hůř než on. Čas od času se vždycky nějaký nešťastník najde. A nejlíp se to vychutnává tak, když o svém diletanství onen chudák ani neví. A vy to víte. Načež vznikla Hvězdná pěchota (ok, vím, jak je trapný psát o "vyjebané superstare"), soutěže jako (... sakra jak se to jenom ... a jo vlastně ...) Nejslabší, máte padáka atd atd. Občas je to vážně směšná a nevinná sebeparodie, která do puntíku kopíruje předlohu. Ale občas už je to skoro až děsivý.

Čechem srdcem i duší...wtf?

Teda jako vážně nevím, co mě to popadlo (asi to horko...), ale nějak mám chuť objevovat nový a zajímavější starší českej stuff. Na mou obhajobu lze říct, že to dělám spíš z informativního hlediska (stejně si ale nedokážu odůvodnit, proč jsem si vůbec stahoval takovou zbytečnost jako je Pražský výběr II. Lituju uši, že jsem je vystavil na deset minut takovýmu obecnýmu ohrožení, jaký se vyrovná snad jenom radioaktivnímu záření...), nedá se ovšem upřít jistá známka guilty pleasure. Ale je to vlastně ještě guilty pleasure, když se mi líbí i po necelým jednom poslechu kolaborace DJ Wiche a Nironica, The Chronicles of Nomad (a to samý s debutem I&W, My3)? Konečně něco opravdu pořádnýho, co by se mohlo chytit bez problémů i venku, i když Wich už občas ty beaty trochu recykluje.

Navíc jsem moc zvědavej na Blue od Sebastians, konečně obstaraný EP Back to Attraction od Lavagance, taky jestli se mi podaří něco dotahat od Helmutovy stříkačky (od který jsem slyšel zatím pouze Helmut zabíjí Hildu z Destroyerovy kompilace a...líbila se mi), obstarat si nějaký starší věci od Sunshine, na který jsem slyšel samý slova chvály. Nevím, jestli se mám pustit do Xaviho Baumaxy, podle nadsazených slov Pavla Kučery "ústeckého Skinnera", Janičku Kirschner si vzhledem k tomu, že jsem si nepustil ani novou Norah Jones a podle většiny reakcí by měla být jejím odvarem, asi nepustím. Zklamáním jsou pak pro mě noví Tata Bojs, naopak až teď jsem zjistil, jak se mi líbí jejich předchozí desky; na nové Suns nemám ani teď vyhraněný názor, kdybych se ale měl přiklonit k názoru Švelcha nebo Anděla (R&P), souhlasím se Švelchem (=> zklamání).

Absolute guilty pleasure je ale po prvním poslechu (a teď se podržte) nová Anetka Langerová. Písničky nic moc, ale Mouchova produkce to několikanásobně vyvažuje a výsledkem je příjemná věc, která zní, jako kdyby se Extáze rozhodla udělat něco česky komerčního, ale nevěděla, jak na to (a opačně to funguje stejně). Vhodné jako vkusná ukolébavka.

Hrozně se těším na novou Khoibu.

No ale takovej a takovej a tááákovejhle českej patriot zase ještě nejsem, to fakt ne.

What's the matter with that fuckin' Filter?!

"JAMIE T
PANIC PREVENTION

GENIÁLNÍ ULIČNÍK

Tohle je teda sakra britská deska, na kterou si všichni, kdo nejsou rodilí Britové, budou muset asi chvíli zvykat. Její kouzlo je ale v tom, že ty písničky jsou do té míry dobré, že si vás nakonec získají, i když nejste dvacetiletý floutek z londýnského štrýtu. Jako Jamie T. Kluk z Wimbledonu, čtvrti, kde se nakupuje a hraje tenis. Uličník, který si doma kutil na koleně svoje tracky, ale byly tak dobré, že brzy skončily ve vysílání britského Radia 1. O Jamiem se říká, že je něco mezi The Streets a Arctic Monkeys, což naprosto sedí. A nejen protože má hlas téměř zaměnitelně stejný jako Alex z Arktiků. Je v tom britský hip hop, stejně jako punk, mladistvá drzost, stejně jako ohromná otevřenost. Odvaha brát zvuky, kde se dá a když to jinak nejde, vystačit si jen s ošuntělou akustickou basou, které Jamie věnoval úvodní song: "Šel jsem si koupit bouchačku, ale nakonec jsme utratil všechny prachy za ten krám, kterýmu se říká baskytara." Jamie T je velký skladatelský talent, stejně jako přirozený experimantátor a hlavně hlas svojí generace - Bob Dylan internetové éry, chcete-li."

Radek Bureš, Filter, 5/2007

Nic proti recenzi samotné (až na pár drobností), ta je dobrá, ale jen tak pro zajímavost: kolik hvězdiček byste na jejím základě desce tipli? Čtyři a půl? Nebo dokonce pět? Ale prosím vás, co vás to nemá! Tři a půl! A to má být chyba tisku, nebo autora? Autora, který dává tři hvězdy materiálu, který si zaslouží poněkud jiné hodnoty. To platí o Ewě Farné, Tokio Hotel a aktuálně o novince Good Charlotte. Pořád dost daleko od toho, aby byl považován za (definitivního) intelektuálního vyvrhela a od toho, aby mu fanynky s blogísky nevydrápaly oči prsty s nehty nalakovanými načerno.

A teď všeobecně: když třeba máme desku, kterou jsme moc ve věžicce neprotočili a má zajímavý jméno, kolik jí dáme bodíků? Tři a půl? Tím člověk nikdy nic nezkazí. My už to nějak ukecáme na svou stranu. Dát jí podprůměr? To už vyžaduje hodně odvahy. A taky pisatelské zručnosti na obhájení argumentů, aby to nevypadalo jen jako kydání hnoje s naprostou absencí konstruktivní kritiky.

Aby bylo jasno: já jsem strašně vděčný Filteru za to, že mě přivedl k hudbě, kterou v současnosti poslouchám, a tento výchovný faktor určitě v dobrém působí i na mnoho dalších mladých lidí. Není sporů o tom, že je velice dobře graficky udělaný a má vcelku zajímavá témata a rozhovory s aktuálními jmény na světové hudební scéně. Ale proč na mě sakra stále působí dojmem plátku, který se snaží vypadat velmi prestižně a fundovaně? Přestože by podle příspěvku v diskusi na blogu NMM Pavla Kučery ("solidne delany stredne proudy webzin je tady urcite zapotrebi - ostatne o neco podobneho v tistene podobe se snazime s Filterem") být vyvoláván neměl a tato pseudoaurela je výstřelky jako označení My Chemical Romance za kapelu roku znehodnocována?

Ta nevyrovnanost nejen popisovaných subjektů, ale jejich provedení je zrovna v tomhle čísle do očí bijící. Konkrétně třeba u Pavla Kučery: proč musím číst recenzi na Arctic Monkeys, jedné z nejlepších, co jsem kdy četl, vedle něčeho, co si říká recenze na koncert Nine Inch Nails, i když jsou to, s prominutím, samý zaujatý kecy a bláboly? Nejsem žádným bezmezným fandou Trenta Reznora, a taky uznávám, že některý obraty jsou napsaný vcelku vtipně, ale co to mění na faktu, že se o koncertu samotném dozvím absolutní hovno? Sorry, Pavle, ale tohle byl fakt krok vedle a jestli někdo mluví o recenzi na Sunz jako o totálním přehmatu, já volím mnohem spíš report na NIN, kterej patří maximálně na blog. A možná ani tam ne. A už vůbec se to nedá označit jako recenzi. Propříště trochu míň ega!

To všechno je Filter model (minimálně) květen 2007. Úlitba tomu, aby se prodával co nejvíc? Vypadá to tak. Stále je to podle mého názoru nejlepší hudební časopis na trhu, ale stále víc mi připadá jako hybrid, který nemá pořádně vybranou cílovou skupinu. V současné době to totiž není ani materiál pro intelektuály zaměřené na zahraniční hudební scénu (kteří si ostatně dokážou najít drtivou většinu všeho podstatného, co zde zazní a mnohem víc věcí k tomu na internetu), ani pro šedý průměr v podobě poslouchačů Zdivočelýho Billa či Vypasené fixy, a ani pro ty holky s blogísky.

Blog NMM

Blog NMM. Nejdřív jsem ho považoval za výborný nápad, díky kterému jsem měl možnost se dostat ke spoustě dobré hudby a byla to jakási forma náhražky absolutní absence článků na NMM samotném. Zpočátku tomu tak bylo, na blog ještě kromě plisky psal macaroff spolu s destroyerem (např. sekce retro byla velice přínosná), ovšem v poslední době je blog výhradně v režii pp.

Není žádných sporů o tom, že hudbě rozumí a má čich i na zajímavé music-vychytávky na internetu i mimo něj (objevení pojmu grower je toho důkazem), pravdou ale zůstává, že to s blogem jde do kytek. Víc než kdy jindy je to o tom, že chce být cíleně "out of the crowd" tím, že napíše ne zrovna lichotivý post o Tata Bojs či EOST, naváží se do všeho, co mu jenom trochu nevoní a ostatní publicisty poučuje o tom, jak by měli psát, navzdory tomu, že když necháme stranou jeho trefné jedovaté ironické komentáře, sám pisatelským talentem taky dvakrát neoplývá (a teď se kvůli stejnému důvodu zase nepouštějte do mě:)).

Buďme sice rádi, že tu je někdo, kdo se nebojí vyslovit svůj názor, v mnoha případech v zásadě pravdivý, ale proč to dělat tímto stylem a více než hudbu rozebírat osobní spory? Že by už neměl co říct a všechny náboje vystřílel na začátku? Tak proč tam teda nepíše nikdo jiný? Co Pavel Smutný? Pavel Kučera? Nemají čas? Anebo jim přijde zbytečné se tím zaobírat? Nebo - a to je nejpravděpodobnější - je to domluva?

Jisté je jedno: že to svým způsobem bulvarizuje a degraduje úroveň nejlepšího a nejprogresivnějšího českého webu. Alespoň tedy z mého úhlu pohledu.

P.S.: Když už už jsem nakousl otázku českých webů, těšte se na článek zaměřený na tuto tématiku.

Eurosong: hezky česky. To znamená blbě.

Nevím, asi jsem sebedestruktivní typ, říkal jsem si předtím, než jsem se začal dívat na tuhletu komedii. Vlastně jsem ji ani neviděl celou, pouze od momentu, kdy začala zpívat Zeťová. A tak jsem slyšel zaprvé naprosto průměrnou baladu z jejích úst, potom Sámera, kterej předved ještě průměrnější r'n'b a nakonec Kabáty. Komu od začátku nebylo jasný, že musí vyhrát, ten ať se jde vyšetřit. Je to kapitola sama pro sebe - o to, že ta jejich písnička nebyla na jejich poměry až tak špatná, tady ani tak nejde, jako spíš o alarmující fakt, že nás prostě v zahraničí reprezentuje kapela, která odráží českou mentalitu, náturu a v mnoha případech i bohužel vkus. Kdyby si měli lidi vybrat sami - neřeknu. Nebo řeknu, ale pochopím. Ale když interprety vybírala sama ČT?


Václav Moravec v jednom rozhovoru, myslím, že to bylo pro týdeník Rozhlas, říkal, že ČT by jako veřejnoprávní televize sice měla vysílat zábavné pořady, ale i s nějakou tou přidanou hodnotou. A o to jde. Kde je v Eurosongu ona přidaná hodnota?

Asi nemá cenu ji hledat. Stačí se podívat na seznam těch, co vyhráli v minulosti. Chvástat se tím, že soutěž Eurovize objevila Abbu, opravdu nestačí. Prostřihy z loňska ukazující třeba glam-metalové kokoty Lordi mě ujistily v tom, že za Švédsko tady asi nebudou Mando Diao, Peter Bjorn and John, Lo-Fi-FNK (schválně jsem nenapsal The Hives, tak abyste mě nechytali za slovo:) a jiní, ale spíš HammerFall (skoro se až stydím za to, že to jméno dokážu napsat), za Německo si nezasoutěží Mediengruppe Telekommander (apropós - neposlal by mi je někdo? Ještě jsem je neslyšel, ale tuším, že jsou dobří...), ale dejme tomu Tokio Hotel. Ty první jmenované by to totiž neměly zapotřebí. A proto tuhle taškařici asi nemá cenu řešit.