Pel mel.

Poslední týden to mám celkem rozháraný. Jednak celkem osobní věci, který se mi nechce zrovna dvakrát rozebírat a (nejen) kvůli kterým bych to u babi bych to bez tetičky (kua to zní, jako kdybych mluvil o nějaký stařence ...), Lo-Fi-FNK, fotbalu, super jídla, mobu a čtení (btw březnový číslo r&p je, pokud nepočítám starou éru, asi to nejpovedenější od doby, co jsem ho začal kupovat; jen tak dál) asi nedal. Nemuseli by mi sice psát ti, po kterých se mi zrovna dvakrát nestýskalo & naopak, ale nobody really gives a fuck when you're on your own, že jo. Tývoe, teď jsem se snad poprvý v životě politoval. Hm.

No ... k něčemu věcnějšímu: zas nevim, nakolik jsem s tim novej/pozadu: už po vánočních prázdninách jsem na ně měl posvíceno, ale nějak jsem je zasklil, tak teda nahlas a pořádně. Noisecut a jejich singl Elefant. Na jejich myspace ho budete moct stáhnout spolu s dalšíma songama a prvním albem Landscapes z roku dva tři. Ještě jsem ho neslyšel, ale teď si ho tahám do mp3jky. Tak do toho mládeži. Ten slaďučkej trip-pop, kterej praktikujou malinko podobně třeba Stateless, za to fakt stojí. Minimálně ten singl.

Ať žije cynismus!

Jak jenom začít ... No prostě člověk má přirozenou tendenci smát se cizímu neštěstí, popřípadě blbosti (i když pak občas narazí na chrabré Jánošíky, kteří mu dávají přednášky o aroganci a sebestřednosti). Ono mu to pak totiž vždycky připomene, že se na světě pohybují i takové existence, které jsou na tom hůř než on. Čas od času se vždycky nějaký nešťastník najde. A nejlíp se to vychutnává tak, když o svém diletanství onen chudák ani neví. A vy to víte. Načež vznikla Hvězdná pěchota (ok, vím, jak je trapný psát o "vyjebané superstare"), soutěže jako (... sakra jak se to jenom ... a jo vlastně ...) Nejslabší, máte padáka atd atd. Občas je to vážně směšná a nevinná sebeparodie, která do puntíku kopíruje předlohu. Ale občas už je to skoro až děsivý.