electronic beats 2008 w/ cartonnage.

pátek 14/11, 6:37 ráno. začátek ne zrovna podle představ, vzhledem k tomu, že jsem měl stepovat na 14. nástupišti, klepat se zimou s rukama v rukávech a pomalu nasedat na bus do prahy. místo toho se otupěle probouzím s mobilem někde pod nohou. takže o hodinu později stepuju na druhém, ale vlakovém. to, že po dalších čtyřech a půl hodinách ne nějak vyloženě anstrengend cesty vysedám na hlaváku a ne na florenci, mi mění tak pracně vypočítané plány na cestu sepsané na telefonním papírku. oficiální důvod pro omluvu u mého vzdělávacího ústavu, to jest navštívit americké kulturní středisko a poptat se na stipendium (jako by to mělo něco znamenat ...), tak bere za své. stihnu akorát půlku václaváku s některými přítoky plus utratit pár stovek za ojetá cédéčka a knihy o umění a designu, než volá kačka. jestli jim teda chci pomoct, tak pět před čtvrtou na invalidovně. do té doby - jsou tři a něco - se dostat ke kájeně do bohnic, vyhodit věci, co nejrychleji spořádat (hodně eufemisticky řečeno ...) royal mcchicken s hranolkama a colou a všechen nastřádaný mcpot zase vyhodit při dobíhání sto sedmdesát sedmičky, kterou stejně nestíhám, a instinktivním rychlobloudění při přestupování z céčka na béčko.

na invalidovně v 15:57, kačka ještě v jiným metru a před tím, co potřetí ztratí signál, znovu vysvětluje, jak se dostat do zkušebny na švábkách. můj smysl pro orientaci ale permanentně selhává. až pak, co konečně vlezu do správnýho vjezdu, už jenom najít plechový dveře. hm. to by šlo, jenom kdyby jich tu nebylo tu povícero. párkrát zatáhnu za špatnou kliku, než mi vychází poslední možnost a kdybych byl zaskafandrovanej panďulák v dyna blaster, dostal bych za to docela slušnej bonus. schody po dvou, projít chodbou až na konec a v místnosti s modrými koberci po stěnách, odkud přichází světlo, by konečně mohli být. vstrčím nos, něco ve smyslu je tohle zkušebna cartonnage?. po tom, co se dovídám, že jsem teda asi ten martin, co jim má pomoct a že jsem tu vlastně celkem brzo, se mi docela ulevuje. zatím je tu martin s arminem a dolaďují playbacky, mára pečlivě balí bubny do obrovskýho case ještě s potiskem roe-deer a za chvíli doráží kačka. než budu poprvé v životě dělat bedňáka, ještě chvíli zevluju po zkušebně a chodbě a lituju, že jsem si nevzal foťák, zvlášť při pohledu na f:lter plakety toneless za objev roku a prostitutes za kapelu roku vystavenými hned vedle sebe. zatím vchází vanda, přičemž mě napadá, že cartonnage, respektive vandu snad sponzoruje duracell; jinak si takové množství svérázné energie na tak útlou postavu nedokážu vysvětlit.

o jedno nákládání a hledání páčky k zaseklým zadním dveřím později se už můžeme rozjet poněkud punkovější dodávkou s urvaným & dolepeným zpětným zrcátkem k veletržnímu paláci už stylově osvětlenému dorůžova a vypakujem u zadního vchodu. martin s arminem si opatrují svůj kufřík s hd, kolem pochoduje ochranka s vysílačkama a po tom, co od jednoho zaslechnu 'hele, todlenc zanes k róisín, víš kam, né? v prvním patře doleva ...', se mi docela mísí chutě v žaludku. v pozitivním smyslu slova. áj em šoubiz. doslova. dostanu i artist akreditaci za cartony (přemýšlím, jakou uměleckou složku bych mohl plnit ...) a jak pomáhám s bednama, několikrát projdu tam a zpátky kolem hodně sympaticky vyhlížejícího cateringu, německé televizní crew a převlíkáren red snapper a mr. oiza, od zákulisí oddělených jenom modrým paravanem. jestli to působí nepatřičně, tak ještě víc vyzývavěji.

zatímco první jmenovaní mají zrovna zvukovku a než se na stage dostanou cartonnage, obhlížím sál. ten mi na to, aby pojal tři tisíce lidí, připadá neúměrně malý. a taky si připadám jak v chaplinově grotesce. akorát místo toho, abych z obou stran dostával žebříkem nebo padal do (ne)přehlédnutelné díry v chodníku, na mě osvětlovači zkouší lasery odrážející dým, s nímž si zas patrně pohrávaly jiné vyšší síly, když jsem stál opřený o plotek přímo před ventilem. nevadí. přestože se tu nesmí z nějakých důvodů fotit, si aspoň nesměle sáhnu na blánu kopáku hercules & love affair a prozatím si závany brooklynu jenom představuju. do oficiálního začátku a otevření bran v 19:30 zbývá nějaká půlhodina. cartonnage jsou i s bětou, korejskou američankou/houslistkou/keyboardistkou, a dvěma tanečnicemi komplet, zvučí a já se jdu najíst.

už v androgynně-hippie-bowie kostýmech a těsně před začátkem svého koncertu jsou pak v ne zrovna záviděníhodné pozici: komusi se kamsi ztratil guest list čítající zhruba pětačtyřicet lidí, including třeba mouchu, ale taky kájenu a vénu. nemít artist kartičku, záviděl bych jim pobyt na jednom papíře. některý z podrždeštníků sedí jakože-zúčastněně u stolku a donekonečna opakuje, že 'i completely understand that you're upset, but we can let you just five people in and the rest of them right after your show.' vanda jej nato fuckuje a vyhrožuje, že nebudou hrát. za pár minut se pak inkriminovaný papír se jmény záhadným způsobem nachází a je o jednu věčnou historku z koncertu více. což neznamená, že výčet je konečný.

cartonnage jsou uprostřed show, slušně jim to šlape a ještě než vanda stačí rozházet publiku lízátka při patisserie, márovi vyhodí elektronické bicí a holky musí improvizovat (viz výše). shovívavé publikum je ocení a za pár minut zase pokračují v setu. nemám je sice vyloženě naposlouchané z desky, naživo jsou ale milí i s vystrčenýma drápkama a (i need your) stereo, kterou hrají na závěr, je zářez. škoda jenom docela mono zvuku, ale za ten asi vzhledem k akustice moc nemohli. zato red snapper se ve svém jednolitém acid-jazzovém jamování kromě pár momentů moc nepředvedli. marně čekám na cokoliv z our aim is to satisfy red snapper, a tak slouží jenom jako kulisa při balení se v backstagi. do konce ani nečekáme a chystáme se zpátky vybalit se na švábky. mezitím co se rozjíždíme, zastaví před náma uprostřed ulice bavorák a vystupují z něho dva dobře naladění chlápci v tlustých zimních bundách. ty voe, to jsou orb, ne?. než ale stačíme nějak konkrétněji zareagovat, mizí v útrobách paláce. co už.

začátek hercules & love affair o dvacet minut nestíháme a soudě podle toho, jak je atmosféra pořádně rozjetá, je to asi docela škoda. najdu vénu, který pošilhává po zpěvačce, s níž byste nelitovali mít nějakej love affair. v první chvíli se mi ale tohle na mysl zrovna nedere: měl by tu přece někde být antony, ne? takže vénu mystifikuju a děsím, že to je chlap. během pěti minut se ale nakonec shodnem, že teda ne, no, a můžem ji očumovat bez zábran. antony vůbec nepřijel. a brian molko by mi dal. hercules & love affair naživo každopádně přesvědčují mnohem víc než na slušné, ale docela suché desce. zní hutně a neakademicky, mnohem víc electra s dance-punkem na úkor funku není na škodu a slintám po všech, co jsou na stagei. a to ani nemluvím o filigránským klávesovým motivu, co se prolíná celým setem. brooklyn vládne. a obama u nich.

nastupuje dj sedloň a korzuju kolem. místo dávno odebraného apendixu (za což dodnes viním fantu divokou malinu na mých desátinách) mám teď tři od american apparelu. chlápkovi u vchodu do zákulisí ani nemusím ukazovat akreditaci, jak neustále poletuju směrem do zákulisí, kde popíjejí a klábosí cartonnage. chválím týpkovi poblíž jeho dfa ohoz, otravuju páju kučeru s dubstepem a pak už róisín. ta jako by chtěla napravovat reputaci po prý nepovedeném roxy na začátku roku a jde jí to obzvlášť dobře. i když na její sólovky už nepřísahám tak jako na debutové moloko, róisín je miláček. v jejím obrovitém péřovitém kostýmu s ještě širším kloboukem, stejně jako omotaná plyšovým maxipanákem, stejně jako v uplém tričku s bradavkami na dohled i těch čtyřicet metrů ke mně. už mi ale po celým dni dřevění nohy způsobem porovnatelným jenom s vitalicem posledně v létě, takže jakkoliv je sebezábavnější, už se mě to moc netýká. a po tom, co si po jejím gigu v cateringu kolem čtvrt na třetí chci nabrat na talíř dvě lžičky kukuřice, mě ochranka čílí s tím, že chce kartičku, a já přestávám mít chuť kalit definitivně. kájena je na tom podobně, a tak už na the orb, ani na mr. oiza nečekáme. prý byl frantík super, ale vem čert. mně stačí vědomí, že odteď není nic nedosažitelný. ale to mi beztak zůstalo z toho, jak jsem si v a3 na eskalátoru četl, proč pro adidas nemožné neexistuje.

hotovo.

alespoň tedy z mé strany. díky fuckin' bohu.

no comment.
fantasy premier league.
osud.cz
guilty pleasures.
nejsem budoucnost tohoto národa.
paštiková francie.
herbst (nicht nur) in kremsier.
venkovský učitel.

pdf s finální verzí snad zanedlouho v komentářích.

význam billa drummonda ve věku kviblingu.

je možná trochu smutné, že většina lidí, co znám a oni znají billa drummonda, jej vnímají jenom jako toho šílence z klf, co střílel ze samopalu na brits a který spálil milion liber. zdálo by se, že je to oběť the age of quibbling, tedy něčeho jako překrucování (ehm, pokud se to budu snažit definovat jako wiki, mediálního zneužití přitažlivosti jednotlivostí na úkor nosné myšlenky celku; asi jako když si z nějaké knihy přečtete jedinou větu a pak budete sáhodlouze referovat, o čem byla), ale bill drummond si za to docela může sám a vzhledem k jeho intelektu si nemyslím, že o tom nic neví. drummond už na začátku devadesátých let veděl, že jestliže chcete zaujmout, pouhá přirozená autorita nestačí. chce to i nějakou pořádnou akci a šok. protože šok vzbuzuje hlad po hledání souvislostí. on sám už po spálení milionu liber a zákonitém řetězci vysvětlování proč pochopil, že 'čím víc jsme se s jimmym pokoušeli oprávnit a vysvětlit to, co jsme udělali, tím víc se přehlížel původní záměr. takže jsme se rozhodli o tom víc nemluvit - pro nás bylo víc důležité nechat tu věc otevřenou: proč jsme tohle vlastně udělali?'. čímž se docela osvětluje i jiný problém, tedy přemíra informací o nových kapelách a rozhovory s nimi v rámci self-proma a v důsledku s tím spojený úbytek mystična a hvězdnosti; proto jsem na začátku roku psal, že 'všeobecné zaujetí subkulturami postupem času povadalo a i díky internetu tomu bude ještě spíš.'

není věčně v opozici proto, že by cíleně a nepřetržitě měl zoufalé nutkání být jiný než ostatní a definovat tak pop-terorismus jako bytí osinou v zadku. jeho cílem je podněcovat a rekonstruovat základy opravdového vnímání hudby. můžete si zdánlivě ťukat na čelo, když říká, že 'pepper byla ta nejhorší věc, která se v popové hudbě během dvacátého století přihodila', ale když on vám vzápětí vysvětlí, že je to tak proto, že 'díky němu hudební průmysl přišel na to, že na albech se dají vydělat peníze. do té doby táhly prodeje singly.', je (krom toho, že jeho výroky prostě nelze brát jednovýznamově) jasné, že se primárně snaží inspirovat ty, o které mu jde především. to znamená, že přestože no music day má díky svému názvu potenciál stát se masovou akcí, nemá to zas natolik v úmyslu. posuďte přece:

no music day exists because music has run its course.

no music day exists to give you time to decide what you now want from music.

no music day is on 21st november, this and every year.

tak to dodrž(uj)te.

as heard on fall of 2008.

někdo by s tím, jak se portishead na začátku letošního roku docela odklonili od přitažlivě temných pomalých beatů a smyčců poloviny devadesátých let a teď publikují zápisky ze svého postapokalypticky úzkostného a bezútěšného deníčku, mohl potlačovat slzy nad tím, že je to definitivní konec trip-hopu, ale není tomu bezpodmínečně tak. jak trip-hop, tak shoegaze (samozřejmě, naše nejmilovanější a nejtrvanlivější ze všech žánrů 90s) se nepoděly někam do zapomnění a už vůbec ne do zatracení, ale ani jeden už se dnes nedá považovat za to, co znamenal v 90s; takže když teď mluvím o shoegaze, nemám tím na mysli zbožňovatele my bloody valentine, takové the meeting places nebo fleeting joys, kteří sladce a mile, ale ne zrovna objevně kráčejí v jejich stopách.

nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.

ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.

a když už jsme u těch letošních desek.

jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.

a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.

mariusz szczygiel.

"mám dojem, že patriotismus je odsouzen k zániku a že za padesát let budeme státy vnímat jako zboží. prostě si vyberu mezi zeměmi, které mi dají nejlepší nabídku, jejich jména budou takové obchodní značky."

mariusz szczygiel vs. tereza brdečková, respekt č. 21.

strame’s Awards 2007 - preview

Hodně těžký výběr. Hlavně teda s albama. Sice je to nejdřív jen tak ze srandy, ale pak se to přece jenom nehodí odfláknout. A tenhleten rok mi to fakt neulehčil. Strašná spousta zajímavých alb, nad kterými se tyčí jeden ledoborec (to doslova), ale ani ten se neobešel bez slabin. Pak některá alba sice výrazná, ale mnohdy vyhypovaná (za všechny LCD Soundsystem) nebo mnou nepochopená (Animal Collective) či nedoceněná (M.I.A.). Ale obecně vzato - do té pomyslné nejlepší dvacítky v jiných 00’s letech by se klidně mohlo vejít dost alb z těch, která se do té letošní nedostaly. O singlech nemluvě. Ty roky se sedmičkama na konci jsou asi vážně něčím posvěcený. Ale je taky dost dobře možný, že to píšu prostě proto, že už se hudbě & věcem kolem ní věnuju skoro na plný úvazek.

Tak jako tak, kdybych měl letošek nějak zgeneralizovat, vypíchl bych pár věcí: fenoménu britských kytarovek (The ***s) už opravdu, neoddiskutovatelně a definitivně odzvonilo, ani jeden opravdu silný debut z čistě kytarové ‚mainstreamové‘ scény jsem nezaznamenal (bijte mě, jestli se pletu), naopak z pseudotermínu „hnutí nu-rave“ už mi začínají rašet pupínky na zadku, i když ta hudba samotná a style s ní spojený mě baví. Dost. Spíš se to letos ještě víc a výrazněji rozdroluje než loni, kdy přece jenom vycházely hodně zajímavý desky, ale nebylo to ještě tak výrazný, jako letos. A vlastně ani letos to bůhvíjak výrazný, co do porovnání s deskama z před deseti-patnácti let, nebylo.

Že se pomyslná scéna kolem jednoho našeho časopisu snaží protlačit A, pomyslná scéna okolo našeho druhého časopisu ono A popírá, horuje ale za B, do něhož se dá obsáhnout všechno, jen ne to, co sebemíň souvisí s A, je hodně úsměvný a malicherný. Přesto ale nesouhlasím s názorem, že český hudební média už nemá cenu sledovat, že je to ztráta času. Každopádně vás to aspoň nutí o věcech víc přemýšlet, brát to s nadhledem a vzít si z obojího to podstatný a zajímavý. A pak vám to do sebe vlastně zapadne.

Budu konkrétní. Nebudou noví Beatles. Nebude něco tak mocnýho, jako byl v sedmasedmdesátým punk nebo v časech Nirvany grunge. Už jenom když se nad tím maličko pozastavíte, tak zjistíte, že všeobecný zaujetí těmahle subkulturama postupem času povadalo. A díky internetu tomu tak bude ještě spíš. Každý si pojede to svý a stále bude těžší to prosadit a pro druhou stranu to objevit. Nedá se jasně říct, jestli je to dobře nebo špatně, ale tvář hudební politiky, tak jak se jeví na začátku roku 2008, mě moc k optimismu nenutí. Takže: viva la individualismus!

1st year of misery.

(Upozornění: V následujícím příspěvku uslyšíte více frází, než je doporučená denní dávka.)

No a je to tu :-) Abych byl upřímnej, mám z toho fakt vcelku radost a jsem překvapenej, že se to tu jakž-takž chytlo, zvlášť proto, že vím, jakej jsem línej diletant a jak dlouho mi trvá nadšení z nových věcí. Má to furt víc much než předností, ale stejně je to celkem dobrej odrazovej můstek do dalšího roku/let. A o to víc se budu snažit to tu nějak udržovat. Každopádně zatím šťastný a veselý. A hezkej novej rok. Prostě ať se vám daří a ať vás to baví. Ať už je to "to" cokoliv. :-)

P.S.: A taková nepřímá zmínka o mně v lednovým rockpopu, to už je přece důkaz toho, že musím něco znamenat, ne? Hledejte sami. Někteří lidé prostě mají sklon určitým věcem (včetně sebe samých) přikládat mnohem větší důležitost, než jakou si opravdu zaslouží.

The Last Breath

Je mi to vskutku trapné.

Trapné vůči těm, kteří doufali, že už zde nic neobjeví, a přesto.

Trapné vůči těm, kterým jsem už před dobrým půl rokem řekl, že chci fakt makat.

A nic.

A pak přijde pitomá olympiáda z češtiny, na který akorát zdržuju chudáka profesora Tučka, protože to dopisuju prakticky sám. Ale aspoň si pospal. A já mohl v klidu dopsat slohovku na téma "Jaký jsem já fanoušek". Nic světobornýho. Ty nejvtipnější a nejzajímavější fráze vykuchaný z Fotbalový horečky, Esquiru a ještě odkudsi. Ale bavilo mě to. Co na tom, že jsem psal samý zmaty a nelogičnosti, který vlastně nikoho nezajímaj. A tohle je další takovej.

V poslední době se to nějak nakumulovalo. Mám samozřejmě na mysli říjen. Radiohead - ať si říká kdo chce co chce, ostatně já si taky myslím, že to byl tak trochu podvod - to vydání desky prostě načasovali úplně geniálně. Na bootlegu z Bay Side (kdesi u San Diega, mám ten pocit) z loňskýho léta zazněla víc než půlka In Rainbows prakticky ve finální podobě, což celkem napovídá tomu, že si to mohli vydat od té doby prakticky kdykoliv. Jasně, jsou to hračičky a druhou půlku klidně mohli nahrát až těsně před vydáním, ale nedá mi to. Kdo by čekal, že za necelý dva týdny zavřou OiNK a na samým konci října skončí Stylus? A nedlouho nato naše milá policie prohlásí, že podala trestní oznámení na 1700 lidí používajících DC++. Celkem slušná výstraha, ze který už není cítit pouhý jemný šimrání v břiše. Ideologie stranou, here comes paranoia.

A na závěr něco na loudavé a štiplavě mrazivé zimní noci:



Od tohoto super uživatele.

P.S.: Nemůžu si pomoct, ale mezi rokama 1990-93 se u nás fakt urodilo neuvěřitelný množství skvělý hudby. A vono to má sakra zeitgeist, kterej funguje. A přímo děsivě dobře. A se vší úctou, nevěřím tomu, že takhle nějak bude mluvit za patnáct let nějakej fakan, co se teď dloube v nosu, o Sunshine, Prostitutes, Roe-Deer nebo i o té - jinak vážně taky super - Khoibě.

Summary.

Začátek školního roku/sezony ve znamení big beatu a vůbec 90’s elektroniky. Chemical Brothers & spol. Nejvíc baví druhá deska, pak třetí a až pak debut. Trochu mě to přivedlo k myšlence, že letošním deskám, o kterých se předpokládá, že s odstupem pár let budou považovány za celkem zásadní, jsem – přiznávám - zatím až tolik nepřišel na chuť. Platí to obzvlášť o nových Animal Collective, Battles, Danu Deaconovi, The Field, Jamie T a M.I.A. Zato moc baví (z těch nejposledněji vydaných a těch, o kterých jsem se ještě moc nezmiňoval) skvělí A Place to Bury Strangers, nádherně zasnění A Sunny Day in Glasgow, tajemná Bat for Lashes, relaxační Deepchord presents Echospace, neprávem podceňovaný fousáč Iron & Wine (refrén v jedné písničce je nebezpečně podobný Nie alebo áno od No Name), úžasný (tak prej je to chlap, no …) Kira Neris a eklektičtí Stateless. Co dál? Radiohead dávám čas, noví Hives se jeví velice sympaticky, Graduation je sice chytrá deska, ale neba, To My Boy, Maps, People Press Play a hlavně José González zatím spíš ne, Babyshambles zatím spíš ano, ale nestihl jsem je naposlouchat natolik, abych je byl schopnej líp posoudit, Black Lips je superretro deska, ale mám to s nima dost podobně, stejně jako s Boys Noize, Kate Nash, Rósín Murphy, Working for a Nuclear Hero Class, Finkem, Jensem Lekmanem, Sondrem Lerche, St. Vincent, Kathy Diamond … mám pokračovat dál? No a ke Caribou, Dinosaur Jr., Dub Pistols, High Contrast, Ianu Brownovi, The Postmarks a Kevinu Drewovi (atd.) jsem se zatím neprokousal vůbec. Málo času jako relevantní výmluva? Jak pro koho. Chodit spát o půlnoci a vstávat v šest ale opravdu není zrovna luxusní záležitost...

musicserver

Co je moc, to je moc. Když mi kámoška řekne, že má ráda Ewu Farnu, no tak co už - vypálím jí nějakou kompilaci a za chvíli dostane rozum. Když se o desce takového formátu napíše na blog jako guilty pleasure pro pobavení kámošů, je to ještě taky v pohodě. A i když dostane právě něco takovýho v recenzi 6/10, ale rozumným způsobem se to vysvětlí, uvede na pravou míru a je znát postoj autora k věci, stejně jako fakt, že si asi ve volném čase pustí něco úplně jiného, než je Ewička, dá se to pochopit.

Ale pokud se o ní píše do rubriky Co poslouchá musicserver, které má ve svém mottu větu "Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka.", už to není ani k smíchu, ale vážně spíš k pláči. S takovou fundovaností redaktorů by sem totiž mohli psát i leckteří mí přátelé a spolužáci z gymplu a vyšlo by to nastejno. A pokud to takovým tempem bude pokračovat dál, bude to vypadat asi jako na fóru Metal vs. hip-hop na lidé.cz. Vliv internetové hudební publicistiky ve světě stoupá závratnou rychlostí (jestli už je dokonce vlivnější než tištěná forma je ale na jinou debatu) a u nás její kvalita paradoxně klesá stejně rychle.

Je to do jisté míry i proto, že konkrétně musicserver ztrácí respekt tím, že recenzenti ve svých článcích opravdu nešetří osmičkami nebo devítkami. To je ale vlastně logické. Je totiž zvláštní, že i přes velikost serveru má každý monopol na své desky, které většinou nekriticky, až hystericky vychválí. Nemluvě o nemalém počtu redaktorů, kteří dost často neví, která bije, ale snaží se vypadat inťošsky, a tak vychválí jinak průměrná alba interpretů, jejichž jména zní tak nějak nezávisle. A to často za pomoci vět typu: "Její hlas se poslouchá velice příjemně a do písniček se moc hodí." Nebo se pomocí vysokého hodnocení snaží sami zviditelnit, ale většinou to vede hlavně ke ztrapnění. Nejvtipnější ale vždycky je, když už mají dost arogance na to, aby v makrorecenzi odsoudili desku, která jinak (oprávněně) dostává vysoká hodnocení, což pak vlastně vede k tomu, že tím potvrdí její kvalitativní status.

Jistě že se v mottu makrorecenze nese, že můžou přinést pohled i od redaktorů, kteří ten či onen styl moc neposlouchají, což je vlastně dobrý nápad, ale naráží na absenci nějakého základního přehledu v hudbě, který nechybí autorům na zahraničních serverech. A jeden (na české poměry) naprosto špičkový redaktor plus několik velice slušných to nezachrání. A pak to tak taky bohužel dopadá. Beztvarost a nejasná vyprofilovanost musicserveru je toho výsledkem.

Die Rolling Stones des Ostblocks

Jak moc velkej koeficient trapnosti má u indie-intelektuálů post o první oblíbené kapele? Zvlášť když je to, ehm, (ovšem z úplně odlišných důvodů) nejoblíbenější kapela mého dědečka, jemuž imponuje třeba tenhleten zoufalec, a většina jejích nejznámějších (ne největších!) hitů vznikala v 70’s a 80’s, a to ne na západní straně opony, ale v Maďarsku?

Omega to zkrátka měla zabalit už tak před dvaceti rokama. Namísto toho od roku 1987 stihla vydat tři alba, z toho jedno ještě vcelku únosné, ostatní už ale žalostná, zvlášť to poslední, Égi jel, vydané loni; uspořádala několik obřích koncertů na budapešťském národním stadioně (dnes Stadion Ference Puskáse), přičemž ten první v roce 1994 se konal ještě tehdy, kdy ještě měla Omega status legendy. Pro většinu návštěvníků je nezapomenutelný – dvouhodinový průřez kariérou plný hitů a support původních členů kapely před 70 000 diváky se navíc konal v jedné z největších bouřek té doby a na záznamu je jasně vidět, že každý zúčastněný má obrovský strach, aby se něco nestalo, ale zároveň jej nehodlá dát najevo. Prostě megakoncert se vším všudy. O to větší průser ale byla druhá půlka koncertu v devadesátém devátém, kdy už zpěváku Jánosi Kóborovi zůstala tak maximálně blonďatá kudrnatá mařena na hlavě, ale ne výšky, které prostě neodzpíval (jako příměr by mohl posloužit nedávný koncert Ozzyho v Praze).

Do roku 2001 se jakž-takž dali dohromady a spolu s kapelami Illés a Metro vystoupili jakožto "svatá trojice (maďarského) (big)beatu" na megalomanském koncertu v tom samém prostředí. Tehdy jsem si jich všiml poprvé. Pamatuju si na to dost matně, ale vím, že mi připadli od druhých něčím jiní. Kosmopolitnější. Čímž se od jiných, pro mateřské země legendárních a dlouhohrajících, kapel lišili. Ale tehdy jsem to tak ještě nevnímal. Prostě se mi líbili, jen jsem nedokázal popsat, proč.

Ta kosmopolita se tam ale nemohla vzít jen tak sama od sebe. To, že je režim nechal vystupovat a nahrávat v Západním Německu, jsem držel v povědomí už vcelku dlouho, ale až teď, poté, co jsem v Dunajské Stredě viděl většinu jejich reedovaných desek přezpívaných i anglicky a měl nutkání si některou z nich koupit, mě napadlo se poohlédnout po jejich kariéře důkladněji a při té příležitosti si jejich diskografii doplnit o řadová alba, protože většina kazet, které vlastním, jsou vlastně jen kompilace toho nejdůležitějšího.

Jeden z dobrých kamarádů mého dědečka se může pyšnit tím, že byl na jednom z jejich prvních koncertů v roce 1962, kdy začali v září poprvé oficiálně vystupovat jako Omega, to ale ještě se zpěvačkou. Skupina tehdy vznikla sloučením dvou gympláckých partiček a úplně první zmínky o jedné z nich se datují až do roku 1960, kdy si (pozdější zpěvák) Kóbor, (pozdější kytarista) Kovacsics a (pozdější bubeník) Laux své nástroje určili prostě – podle losu. Během šedesátých let proběhlo v kapele mnoho přeskupení, příchodů a odchodů, kapela také vydala pár singlů/EP, nejdříve s covery jejich zahraničních vzorů, mezi které mimo jiné patřili i Rolling Stones. Po příchodu Mihálye (baskytara), ale především Pressera (který se staral o tvorbu písniček spolu s Annou Adamis, jež psala texty) se však soustředila výhradně na vlastní tvorbu. Kapela pak vydala několik vynikajících singlů, které jsou zrekapitulovány a sjednoceny až na kompilaci Az Omega összes kislemezei z roku 1992. Přes několikeré vystoupení na prestižních domácích festivalech se tak dostáváme až do roku 1968, kdy se v kapele objevil kytarista Molnár, a který je pro Omegu zlomový.

Zatímco u nás vrcholilo Pražské jaro, v Budapešti proběhlo několik koncertů kapel jako Spencer Davis Group, ale také Traffic (zajímavý paradox, vždyť Stevie Winwood, zakladatel Traffic, začínal právě v grupě pojmenované po jejím kapelníkovi). Tomu ovšem ještě předcházelo pozvání Omegy Johnem Martinem na anglické turné, v jehož rámci kapela vystoupila v Londýně s úspěchem, který korunovala pochvalná vyjádření na jejich adresu od takových umělců, jako je George Harrison nebo Eric Clapton. Toho honem využil label Decca, který měl toho času pod palcem samotné Rolling Stones, a během tří dnů tak vzniklo album Omega: Red Star from Hungary, dnes vysoce raritní záležitost obsahující songy nazpívané Mihályem v angličtině vyjma jednoho, který byl ponechán v maďarštině v interpretaci Kóbora. Dnes možná toto LP působí trochu legračně – texty byly nepochybně psané narychlo a jednalo se v podstatě o přepisy těch maďarských se stejným významem, byť naivní, ale ne pitomé (v maďarštině ale mají mnohem větší kouzlo a bezstarostný humor); v nahrávce je evidentně slyšet mnoho chyb a aranžmá je chudší a méně nápadité, než na později vzniklém domácím debutu. Pochopitelně to ale vyrovnává o dost lepší (=sytější a hutnější) zvuk.

Dění okolo kapely v rodném Maďarsku samozřejmě nemohlo být ponecháno jen tak: hned po návratu z inkriminovaného turné se kolem ní spustil obrovský skandál na oficiálních pozicích: Jak je možné, že první LP tak nadějné (je nutno dodat, že na Západě první a nadlouho také jediné úspěšnější) kapely vyjde nejdřív v Anglii? Na popud tak rychle vznikl i mladší bratříček Red Star, oficiální debut nazvaný Trombitás Frédi és a rettenetes emberek; slogan v lecčems připomíná Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Obsah velice podobný Red Star s rozdílem několika songů a tím vším, co bylo popsáno výš. Vrchol ale ještě měl přijít.
Rok 1969 – ne nadarmo nazývaný jako "Rok Omegy" - byl pro kapelu neméně úspěšný, než ten předchozí. Důvod? A vy snad neznáte Gyöngyhajú lány? Jasně. Bezpochyby největší hit kapely (úvodní klávesový motiv je prostě nesmrtelný), přezpívaný i u nás Arakainy a o šestadvacet let později i Scorpions, kteří s Omegou mimochodem vystupovali na již zmiňovaném koncertě v devadesátém čtvrtém. K nalezení je na druhé desce 10 000 lépés (10 000 kroků), kterou maďarská veřejnost i kritici považují za nejzásadnější domácí desku všech dob. A oprávněně. Model z debutu dotáhli dál, deska působí vyzráleji a uceleněji. Na základě alba pak vznikl i stejnojmenný pořad v televizi, ale hlavně ovlivnilo dění na scéně maďarské pop-music vlastně až doteď.

Další rok 1970 se nesl ve znamení úspěchu alba (Gyöngyhajú lány vyhrála ceny na několika přehlídkách a Omega se znovu vydala na turné po Anglii) a díky tvůrčímu přetlaku v kapele zanedlouho vzniklo třetí LP Az éjszakai országúton, psychedeličtější a celkově atmosféričtější a smutnější než dosavadní opusy. Bohužel byl také posledním, který vznikl v původní sestavě.

Rok nato Presser s Lauxem z kapely odešli, aby mohli rozvinout své jazzové choutky ve vlastní superskupině Locomotiv GT (mnohdy se uvádí pouze zkrácená verze LGT). Ke zbylým členům se přidali odpadlík klávesák László Benkő a nový bubeník Ferenc Debreceni. Od té doby už k žádným personálním změnám ve skupině nedošlo, vystupuje tak dodnes. Nejdřív s tím měli problémy u vydavatelství Hungaroton (obdoba Supraphonu u nás), které dávalo přednost právě LGT, ale poté se rozštěpilo na dvě větve: klasickou (Qualiton) a populární (Pepitu), kam také Omega patřila. Tím ale peripetie znovuzrozené kapely nekončily. Vzhlédla v hard-rocku, k čemuž patřila radikální změna vizáže, ale začala také mnohem otevřeněji provokovat v textech. A Hungaroton, respektive jeho ředitel, kterému byl určeny narážky v songu Szex-apó na chystané desce 200 évvel az utolsó háború után (200 let po poslední válce), si to nenechal líbil, a tak Omeze v roce 1972 odmítl tuto desku vydat. Na trhu se objevila až v remasterované edici před pěti lety.

Navzdory tomu Omega nepřestala koncertovat v NSR a UK (na fotce vlevo je zrovna v Praze) a nadále vydávat další a další desky. Na rozdíl od mnoha jiných kapel a přes okolnosti, které nastaly, ji neopustila stálá snaha být progresivní a jít s dobou, která ji provázela už od začátků – převážně úspěšně měnila styly podle západoevropských trendů, její vývoj ale byl konstantní, nešel ode zdi ke zdi a měl smysl. Omega se nepřiživovala tupě na úspěchu zahraničních songů, které kdesi čirou náhodou uslyšeli třeba tihleti zoufalci. Díky tomu, že měli možnost vystupovat jinde, než v Ein Kessel Buntes, dokázali – když vzali na vědomí nějaký koncept, který jim připadal přitažlivý – jej pochopit i v širších souvislostech, a tak ho rozvinout po svém. Tím byli odlišní od ostatních kapel v socialistickém bloku. Proto ta kosmopolita.

Dokázali vytvořit přesvědčivé psychedelické plochy bez toho, že by při tom museli brát LSD. Na přelomu sedmé a osmé dekády dokázali napsat působivé 7-a více-minutové skladby á la Pink Floyd, přitom se nedá mluvit o vykrádání nebo řízení se heslem „dohnat a předehnat“, jak tomu bylo na oficiálních pozicích. Ba co víc, jejich deska Időrabló/Timerobber (1976) s a-side nazpívanou maďarsky, b-side anglicky, inspirovaná právě anglickými art-rockovými legendami, je jejich dodnes nejlépe prodávanou, na odbyt jí šlo přes jeden milion kusů. O rok později navázali kontakt se Scorpions, z čehož vyplynulo společné koncertování a patřičné rozhněvání východoberlínských politiků, kteří poslali stěžovací dopis maďarské straně. To vyústilo v závěr, že Omega se doma nesmí veřejně vyjadřovat ke svým úspěchům v zahraničí. (Což, když uvážíte fakt, že kapela během onoho roku v Maďarsku dohromady strávila necelé tři měsíce, bylo více než nemožné – a vzhledem k relativně uvolněnějším poměrům v zemi ne nezbytné - zakrýt.)

Samozřejmě bylo známo o expanzi do Německa – jak Východního, tak Západního (bonmot říká, že jedna z mála věcí, co měli NSR- a NDRáci společného, byla Omega). O tu se Omega pokoušela celkem dlouho a dařilo se jí vyjma meziobdobí kolem osmdesátého roku, kdy byl na ni vyvíjen tlak na to, aby používala více syntezátorů, zvlášť s příchodem neue deutsche welle. To se u členů kapely nesetkalo s nijak velkým nadšením, tím pádem tedy Omega německý trh opustila a další desky přezpívané anglicky nebyly. Od té doby aura kolem Omegy pozvolna opadávala a zase se oklikou dostáváme do roku 1987, kdy k těm synťákům nakonec stejně došlo. A ostatní už znáte.

Rolling Stones (kdo jiný?:)) se kdysi (poněkud pateticky) nechali slyšet, že to byl rock’n’roll, co zničil komunismus. Je však smutně paradoxní, že jedna z kapel, která k tomu nějakou měrou určitě pomohla, loni brázdila lecjaké zapadákovy "zadarmo" na kampaních zreformovaných komunistů, kteří nakonec vyhráli volby díky tomu, že lhali voličům o stavu ekonomie. Ale S-P-R-Á-V-N-E-J rock’n’roll (jenom protentokrát lituju, že diskuse na NMM k White Stripes byla smazána) nezná happy-ending. Ale zato zná bez diskuse (bývalou) nejlepší kapelu (bývalýho) socialistickýho bloku. A překvapí vás, když je v jednom článku na německém webu mdr.de označí za "Die Rolling Stones des Ostblocks"?

Az én kis falum

3/8/2007, 20:35, m2.

Díky své znalosti maďarštiny, kterou bych ohodnotil dvojcitoslovcovím jakž-takž, neboli chabá, leč k obyčejným dorozumívacím účelům zhruba postačující, jsem měl možnost porovnat originální a předabovanou maďarskou verzi Vesničko má středisková. Samozřejmě – největší sranda na tom je slyšet známé české herce mluvit s jinou barvou hlasu (zvlášť poslouchat Hartla mluvit hlasem, který by na míru pasoval d’Artagnanovi je fakt psycho) v jiné řeči. Pak k odstartování debaty, které filmy jsou v předabované verzi lepší než v originálu.

Jasně, předabovaná verze se v 99 % případů nikdy nevyrovná originálu. To jedno procento – a budu fádní, protože se příznám, že jsem nad tím nikdy výjimečně nepřemýšel – jsou pro mě filmy s Louisem Finésem (F. Filipovský), možná Simpsonovi a M*A*S*H. Co se týče maďarštiny, pak lze bezpochyby zvolit jejich verzi Flinstonových, která je předabovaná neskutečně vtipně, do rýmů (!), díky čemuž si vysloužila uznání samotných tvůrců seriálu za nejlepší předabovanou verzi Flinstonových vůbec, a to ještě nejeden z nich říkal, že je i lepší než originál. Maďaři mají drtivou většinu filmů předabovaných (nutno dodat, že velice slušně), narozdíl například od Rumunů, jejichž kanál podobný HBO, ale dostupný ne pouze přes satelit, vysílá filmy téměř s totožnou aktualitou jako jeho celosvětový starší bratříček, ale všechny jsou s titulky. Nejinak je tomu i u jejich státní televize a vlastně všech cizích filmů. (Mimochodem – asi nepodstatný postřeh, ale v poslední době dost často zaznamenávám změnu nálady nejen u filmových fandů: nikomu už se zdaleka tolik nechce na předabované filmy jako na ty s titulkami.)

Možná by i v případě Vesničko má středisková bylo lepší ponechat snímek v původní verzi s titulky. Herci dabující postavy ve filmu mluví hodně nezúčastněně, skoro vypravěčsky, což hodně mění náladu filmu, který tak dostává trochu nezáživný kabát. Překlad samotný však není špatný, ale přesto je vidět, že svébytná poetika české verze trochu strádá. Na druhou stranu až teď jsem si uvědomil, jak silná Vesničko má středisková vlastně je. Určitě není první, kdo popisuje život na vesnici, ale Menzel dokáže vyprávět tak silně, působivě a uvěřitelně, že nemůže být náhodou, že byla nominována na Oscara – a v tomto kontextu vlastně není div, že jej nakonec nezískala.

VH1’s 100 Greatest Songs of 80’s.

Jako že jsem si nechtěl hnedka sednout hnedka k notebooku/televizi jenom jak jsme přijeli k bábi, ale co už... Odchytl jsem to tak od #65 a od počátku bylo vcelku jasný, že tu nebudou dominovat králové tehdejší ostrovní indie-scény. Místo toho povětšinou one-hit wonders, slizcí heavy-metaláci s mařenami a ukníkanýma kytarovýma sólama a ještě ukníkanějšími hlasy zpěváků snažících se o připodobnění orgasmu hraboše (druh si už určete sami dle vlastní fantazie). Odporné já-nevím-jak-to-nazvat (jestli popový projekt nebo one-hit-wonder) snažící se dnes o reinkarnaci pomocí Celebrity Big Brother v klipech, které by dnes působily jako recese, oblečené do podobných kostýmků, ve kterých dnes potkáte pacienty z ústavů pro mentálně postižené.

Maso.


Občas se mihne záblesk něčeho povědomého (čti lepšího) a s tím i plané naděje v podobě The Clash, The Cure a Michaela Jacksona (ne, nedělám si prdel), že by už to teda odteď snad mohlo být lepší. Zvlášť při srovnávání dobových fotografií s těmi dnešními z toho U2 a Beastie Boys vycházejí zdaleka nejlíp a svým způsobem jsem na ně vlastně i pyšnej (i když: kdo by mezi takovou společností nebyl...), že jsou tak zachovalí a nevypadají jako oživlé postavy z muzea voskových figurín jako Rolling Stones.

Ale čím se dostáváme blíž ke konci, tím jsem rozhozenější: Tajnej tip na první místo je pecka od Depeche Mode, ale to ani náhodou.

Zkurvený.

Vašek Trávníček si určitě při pohledu na tenhle žebříček spokojeně pobrukuje.

Každopádně důkaz, že mainstreamový 80’s byla jedna velká freakshow.

#50 Eurythmics|Sweet Dreams
#49 Beastie Boys|Fight for Your Right to Party
#48 Bruce Springsteen|Born in the USA
#47 Twisted Sister|We’re Not Gonna Take It
#46 The Police|Every Breath You Take
#45 Janet Jackson|Nasty
#44 Bananarama|Cruel Summer
#43 ABC|The Look of Love
#42 The Clash|London Calling
#41 Mötley Crüe|Dr Feelgood
#40 The B52’s|Love Shack
#39 Modern English|I Melt With You
#38 U2|Pride
#37 Aerosmith|Janie’s Got a Gun
#36 Tommy Tutone|867-5309
#35 Phil Collins|In the Air Tonight
#34 Poison|Every Rose Has It’s Thorn
#33 Soft Cell|Tainted Love
#32 Night Ranger|Sister Christian
#31 Queen/David Bowie|Under Pressure
#30 Pat Benatar|Love Is a Battlefield
#29 Talking Heads|Burning Down This House
#28 Wham!|Wake Me Up Before You Go-Go
#27 Kajagoogoo|Too Shy
#26 Guns’n’Roses|Welcome to the Jungle
#25 The Go-Go’s|Our Lips Are Sealed
#24 A-Ha|Take on Me
#23 Cyndi Lauper|Girls Just Want to Have Fun
#22 The Cure|Just Like Heaven
#21 Michael Jackson|Beat It
#20 Rick Springfield|Jessie’s Girl
#19 Cyndi Lauper|Time After Time
#18 Dexy’s Midnight Runners|Come on Eileen
#17 Whitesnake|Here I Go Again
#16 INXS|Need You Tonight
#15 Van Halen|Jump
#14 The Bangles|Walk Like an Egyptian
#13 U2|With Or Without You
#12 Whitney Houston|How Will I Know
#11 Journey|Don’t Stop Believin’
#10 AC/DC|You Shook Me All Night Long
#09 Run-DMC (feat. Aerosmith)|Walk This Way
#08 Madonna|Like a Virgin
#07 Guns’n’Roses|Sweet Child O’Mine
#06 Hall & Oates|I Can’t Go for That
#05 Prince|When Doves Cry
#04 Michael Jackson|Billie Jean
#03 Duran Duran|Hungry Like the Wolf
#02 Def Leppard|Pour Some Sugar on Me
#01 Bon Jovi|Living on the Prayer


P.S.: Nechtěl bych vidět pokus o podobnou anketu v našich luzích a hájích.

Čechem srdcem i duší...wtf?

Teda jako vážně nevím, co mě to popadlo (asi to horko...), ale nějak mám chuť objevovat nový a zajímavější starší českej stuff. Na mou obhajobu lze říct, že to dělám spíš z informativního hlediska (stejně si ale nedokážu odůvodnit, proč jsem si vůbec stahoval takovou zbytečnost jako je Pražský výběr II. Lituju uši, že jsem je vystavil na deset minut takovýmu obecnýmu ohrožení, jaký se vyrovná snad jenom radioaktivnímu záření...), nedá se ovšem upřít jistá známka guilty pleasure. Ale je to vlastně ještě guilty pleasure, když se mi líbí i po necelým jednom poslechu kolaborace DJ Wiche a Nironica, The Chronicles of Nomad (a to samý s debutem I&W, My3)? Konečně něco opravdu pořádnýho, co by se mohlo chytit bez problémů i venku, i když Wich už občas ty beaty trochu recykluje.

Navíc jsem moc zvědavej na Blue od Sebastians, konečně obstaraný EP Back to Attraction od Lavagance, taky jestli se mi podaří něco dotahat od Helmutovy stříkačky (od který jsem slyšel zatím pouze Helmut zabíjí Hildu z Destroyerovy kompilace a...líbila se mi), obstarat si nějaký starší věci od Sunshine, na který jsem slyšel samý slova chvály. Nevím, jestli se mám pustit do Xaviho Baumaxy, podle nadsazených slov Pavla Kučery "ústeckého Skinnera", Janičku Kirschner si vzhledem k tomu, že jsem si nepustil ani novou Norah Jones a podle většiny reakcí by měla být jejím odvarem, asi nepustím. Zklamáním jsou pak pro mě noví Tata Bojs, naopak až teď jsem zjistil, jak se mi líbí jejich předchozí desky; na nové Suns nemám ani teď vyhraněný názor, kdybych se ale měl přiklonit k názoru Švelcha nebo Anděla (R&P), souhlasím se Švelchem (=> zklamání).

Absolute guilty pleasure je ale po prvním poslechu (a teď se podržte) nová Anetka Langerová. Písničky nic moc, ale Mouchova produkce to několikanásobně vyvažuje a výsledkem je příjemná věc, která zní, jako kdyby se Extáze rozhodla udělat něco česky komerčního, ale nevěděla, jak na to (a opačně to funguje stejně). Vhodné jako vkusná ukolébavka.

Hrozně se těším na novou Khoibu.

No ale takovej a takovej a tááákovejhle českej patriot zase ještě nejsem, to fakt ne.

3 kopečky zmrzliny

Tak o ty jsme se vsadili s kámoškou. Bárou. Tu jsem včera potkal cestou z klavíru a chlubila se mi novýma Interpol, že už je má dva týdny. Valil jsem bulvy a nemohl uvěřit. Že prý "tak se vsaďme o tři kopečky zmrzliny, že to jsou noví Interpol". Já stejně nevěřil a vyžádal si screen.


Ale jak vidíte, tak jsem valil bulvy ještě víc. Vypálila, donesla. Já je před pár minutama přetáhl na počítač, zapl jsem nedočkavě první písničku a hle! Je to Sam's Town od The Killers. Početně to nesedí, nevadí - dva přebývající tracky ze Sam's Town jsou tu jako bonusy.

Svědčí to jenom a pouze o tom, jak je Our Love to Admire neskutečně očekávaná deska. První fake v podobě Cut City, teď je tu návnada v podobě The Killers... Kdo to má zapotřebí a co bude dál? Já pevně věřím, že už konečně ta pravá verze.

Osvětim & Krakov

Kdybych řekl, že jsem se těšil, vyzní to minimálně sadisticky. Takže radši řeknu, že jsem byl hodně zvědavý. Zvědavý proto, že jsem od toho čekal ledacos. Prý i Beckham se tam rozbrečel. A hafo lidí odtud jde předčasně pryč, protože to nezvládá. Co je na tom tak místě vlastně tak mystického? Člověk si odpoví sám i bez toho, že by sem potřeboval jet. Ale vlastní zkušenost je přece jenom něco jiného, než o tom slyšet v hodinách dějepisu, jakkoliv je to působivé (v tom negativním smyslu slova) z pouhého vyprávění útržků příběhů.

Po vstupu do areálu jsme byli rozdělení na dvě části - jednu z větší části tvořilo dívčí osazenstvo naší třídy + zbytek kluků, který nebyl v druhé skupině spolu se (zhruba) polovinou 1.A, kde jsem se nakonec octl i já. Trochu jsem litoval, že jsem nebyl v první jmenované skupině. Ne kvůli holkám, ty mi v tu chvíli přišlo vcelku bezvýznamné, respektive abych byl upřímnější a přesnější: chtěl jsem, aby mi přišly bezvýznamné. Pravý důvod ale nakonec byl přeci jen jinde. V průvodci. Tedy v našem případě průvodkyni. Po pravdě řečeno, nevím, co mi na ní konkrétně vadilo; přebývalo či naopak chybělo - povídala velice emotivně a zapáleně, bohužel se ale často opakovala ve způsobu, jakém povídala, takže to navzdory samozřejmě známému utrpení zavánělo továrnou na emoce. Jinak řečeno, že to možná prožívala víc než my všichni dohromady. Vlastně celkově jsem od toho pobytu v koncentráku očekával víc, že to tu bude chmurnější, depresivnější a morbidnější. Ale nakonec na tom všem bylo nejděsivější to, že to všechno to působilo tak šíleně neuvěřitelně, že to člověku ani po tom týdnu neleze do hlavy, nedokáže si to uvědomit - tady se to všechno dělo? Vždyť to tu vlastně nevypadalo tak mysticky jako z těch vyprávění. Přesto (nebo právě proto?) jsem se tu procházel s naprostým prázdnem v hlavě a vlastně skoro nikdo z naší skupiny během přemisťování se mezi bloky nepromluvil, pouze lenivě vykračoval se svěšenou hlavou. Přiblížně dvě a půl hodiny jsme strávili v Osvětimi I, tedy v prvním koncentračním táboře celého tohoto komplexu. Původně to byly kasárny pro německé vojáky, takže se materiál budov i rozloha výrazně liší od Birkenau, kam jsme zajeli nakonec. O tom ale později.

Bloky v Osvětimi byly víceméně upraveny na muzea. Dvě tuny lidských vlasů (pro srovnání: na jedné ženě je zhruba 10 dkg vlasů) a síť nebo plátno z nich vyrobené. Plno zdeformovaných kufrů s adresami napsanými křídami. Oblečení. Ať už dospělé nebo dětské (což mě osobně dostalo do kolen nejvíc, když jsem spatřil ty miniaturní šatičky a botičky). Plno fotografií, mezi nimi i srovnání před a po. Ne, vážně nemluvím o reklamě na prací prášek, ale o jakési paní Margit. Nejde jenom o to, jak ta paní vypadá, ale o celkovou atmosféru těch fotografií, která mi čímsi připomíná svatební fotku amerického vojáka s plastovou lebkou. Předtím: kdesi na prosluněné dovolené. Neusmívají se, ale přesto každému dojde, že přece musela být šťastná. Poté: zmrzačená, naprosto vyzáblá, nahá, ponížená, téměř neschopná pohybu - patrně v nemocnici. Nemocniční sestra jí pomáhá vstát z postele. A celou dobu mi vrtá hlavou myšlenka: jak o tom může někdo pochybovat? Ona neuvěřilnost je však tak veliká, že vám to nedá alespoň na chvíli pouvažovat, jestli tomu tak vážně bylo.

Ale bylo. Po přesunutí se do tří kilometrů vzdáleného Birkenau už jsem opravdu uvěřil. Hodně surrealistický pohled jako na mnohokrát zvětšenou dobytčí stáj. Bez nadsázky. A to už člověku fakt došlo, že tady něco nehraje a že tohle přece není nejen krajně nehumánní, ale absolutně neomluvitelné. A nemusel se o tom sám přesvědčovat a ujišťovat. Ten pohled z věže ho v tom dokonale utvrdil a ujistil sám. To, co jsem se pak ještě dozvěděl o samotném životě uvězněných/zotročených, už bylo pouhé zatloukání hřebíků do rakve myšlenek pochybovačů holocaustu.

P.S.: Jestli mi to prominete, tak o Krakově někdy jindy. Nejlíp po ICQ. K tomuhle se to fakt nehodí. Navíc na to ani teď po tom všem nemám náladu psát.

The Field: Jsem blbej já, nebo ta deska?

Tak nevím. Poslouchám to odpředu odzadu furt dokola a stejně nemůžu přijít na to, čím si zasloužila From Here We Go Sublime tak vysoký hodnocení. Na metacriticu jsem průměrný hodnocení 96 (viděl jsem to před pár dny, dneska je tam 93) fakt dost dlouho neviděl. Jenže mně se ta deska nelíbí. Tak trochu jsem si vzpomněl na doby, kdy jsem poprvý poslouchal druhou desku Franz Ferdinand a debut Strokes. Oběma jsem nemohl přijít na chuť a měl jsem ty samý pocity. Že You Could Have It So Much Better nemám rád dodneška a Is This It? naopak mám rád čím dál víc je celkem nepodstatný, spíš tím chci říct, že než jsem se do toho stylu dokázal ponořit a pochopit ho, tak mi to dalo zabrat. Tak si říkám, že je to třeba podobný s minimal technem a zanedlouho The Fielda těžce docením. Ale nevypadá to tak.

Zní to dobře, chtělo by se říct ušlechtile. Ambiciózní začátky skladeb, které spíš zní jako prostředek sebe sama, minimální změna beatu, dva nebo tři motivy divně nalepené na leitmotiv. Do zblbnutí opakování postupu a až na Everday žádná pointa, rozuzlení, vyvrcholení. Jen tak to kolem vás propluje. A to je většina výplně From Here We Go Sublime. Vypadá to tak, že jsem ji nepochopil, takže může mi někdo vysvětlit podstatu toho, v čem je tak dobrá?

What's the matter with that fuckin' Filter?!

"JAMIE T
PANIC PREVENTION

GENIÁLNÍ ULIČNÍK

Tohle je teda sakra britská deska, na kterou si všichni, kdo nejsou rodilí Britové, budou muset asi chvíli zvykat. Její kouzlo je ale v tom, že ty písničky jsou do té míry dobré, že si vás nakonec získají, i když nejste dvacetiletý floutek z londýnského štrýtu. Jako Jamie T. Kluk z Wimbledonu, čtvrti, kde se nakupuje a hraje tenis. Uličník, který si doma kutil na koleně svoje tracky, ale byly tak dobré, že brzy skončily ve vysílání britského Radia 1. O Jamiem se říká, že je něco mezi The Streets a Arctic Monkeys, což naprosto sedí. A nejen protože má hlas téměř zaměnitelně stejný jako Alex z Arktiků. Je v tom britský hip hop, stejně jako punk, mladistvá drzost, stejně jako ohromná otevřenost. Odvaha brát zvuky, kde se dá a když to jinak nejde, vystačit si jen s ošuntělou akustickou basou, které Jamie věnoval úvodní song: "Šel jsem si koupit bouchačku, ale nakonec jsme utratil všechny prachy za ten krám, kterýmu se říká baskytara." Jamie T je velký skladatelský talent, stejně jako přirozený experimantátor a hlavně hlas svojí generace - Bob Dylan internetové éry, chcete-li."

Radek Bureš, Filter, 5/2007

Nic proti recenzi samotné (až na pár drobností), ta je dobrá, ale jen tak pro zajímavost: kolik hvězdiček byste na jejím základě desce tipli? Čtyři a půl? Nebo dokonce pět? Ale prosím vás, co vás to nemá! Tři a půl! A to má být chyba tisku, nebo autora? Autora, který dává tři hvězdy materiálu, který si zaslouží poněkud jiné hodnoty. To platí o Ewě Farné, Tokio Hotel a aktuálně o novince Good Charlotte. Pořád dost daleko od toho, aby byl považován za (definitivního) intelektuálního vyvrhela a od toho, aby mu fanynky s blogísky nevydrápaly oči prsty s nehty nalakovanými načerno.

A teď všeobecně: když třeba máme desku, kterou jsme moc ve věžicce neprotočili a má zajímavý jméno, kolik jí dáme bodíků? Tři a půl? Tím člověk nikdy nic nezkazí. My už to nějak ukecáme na svou stranu. Dát jí podprůměr? To už vyžaduje hodně odvahy. A taky pisatelské zručnosti na obhájení argumentů, aby to nevypadalo jen jako kydání hnoje s naprostou absencí konstruktivní kritiky.

Aby bylo jasno: já jsem strašně vděčný Filteru za to, že mě přivedl k hudbě, kterou v současnosti poslouchám, a tento výchovný faktor určitě v dobrém působí i na mnoho dalších mladých lidí. Není sporů o tom, že je velice dobře graficky udělaný a má vcelku zajímavá témata a rozhovory s aktuálními jmény na světové hudební scéně. Ale proč na mě sakra stále působí dojmem plátku, který se snaží vypadat velmi prestižně a fundovaně? Přestože by podle příspěvku v diskusi na blogu NMM Pavla Kučery ("solidne delany stredne proudy webzin je tady urcite zapotrebi - ostatne o neco podobneho v tistene podobe se snazime s Filterem") být vyvoláván neměl a tato pseudoaurela je výstřelky jako označení My Chemical Romance za kapelu roku znehodnocována?

Ta nevyrovnanost nejen popisovaných subjektů, ale jejich provedení je zrovna v tomhle čísle do očí bijící. Konkrétně třeba u Pavla Kučery: proč musím číst recenzi na Arctic Monkeys, jedné z nejlepších, co jsem kdy četl, vedle něčeho, co si říká recenze na koncert Nine Inch Nails, i když jsou to, s prominutím, samý zaujatý kecy a bláboly? Nejsem žádným bezmezným fandou Trenta Reznora, a taky uznávám, že některý obraty jsou napsaný vcelku vtipně, ale co to mění na faktu, že se o koncertu samotném dozvím absolutní hovno? Sorry, Pavle, ale tohle byl fakt krok vedle a jestli někdo mluví o recenzi na Sunz jako o totálním přehmatu, já volím mnohem spíš report na NIN, kterej patří maximálně na blog. A možná ani tam ne. A už vůbec se to nedá označit jako recenzi. Propříště trochu míň ega!

To všechno je Filter model (minimálně) květen 2007. Úlitba tomu, aby se prodával co nejvíc? Vypadá to tak. Stále je to podle mého názoru nejlepší hudební časopis na trhu, ale stále víc mi připadá jako hybrid, který nemá pořádně vybranou cílovou skupinu. V současné době to totiž není ani materiál pro intelektuály zaměřené na zahraniční hudební scénu (kteří si ostatně dokážou najít drtivou většinu všeho podstatného, co zde zazní a mnohem víc věcí k tomu na internetu), ani pro šedý průměr v podobě poslouchačů Zdivočelýho Billa či Vypasené fixy, a ani pro ty holky s blogísky.

New headphones

Poslouchat hudbu na peckách? Pche, jaké to rouhání! Moje milované Koss Porta Pro už bohužel nevydržely nápor, který na ně byl vyvíjen a musí být odeslány do autorizovaného servisu, abych za ně dostal nové. Mám jediné štěstí, že jsou ještě ve dvouleté záruce. Doživotní záruka je sice hrozně fajne, ale jenom do doby, než si přečtete tu horu výjimek, které ji vyvracejí. Jeden z bodů říká: "je-li výrobek opotřebován nad rámec běžného užívání, mechanické poškození zboží (včetně mechanického poškození přívodních šňůr sluchátek)." Co je to nadměrné používání sluchátek? To, že si je nosím každý den do školy, nebo to, že bych s něma měl házet o stěnu či je eventuálně používat místo toaletního papíru? Pravda je ale taková, že by ze mě asi přece jen servismani v Koss byli celkem rozladění, kdyby viděli, jak skákám jako opice po pokoji, když poslouchám třeba !!!.

A jelikož si chci Porta Pro zachovat na lepší příležitosti, případně se vyhnout administrativním komplikacím při problémech (jako třeba s mým discmanem, který mi po více než půl roce pobytu v servisu stále nebyl vrácen), rozhodl jsem se, že by nebylo od věci koupit si sluchátka nová. Potřebuju něco, s čím budu moct jít do školy, co bude skladný, ale přitom aby se na tom dalo obstojně poslouchat a (image je taky důležitá) mělo to něco do sebe. Něco na tenhle způsob:


A světe div se, mrknu na Aukro a ono to tam normálně je! Aukce končila dnes ráno v 5:36:58. S tatíkem jsme pochopitelně sdíleli obavy, že by nám je mohl někdo v poslední chvíli vyfouknout. Ty se ale nakonec nepotvrdily (ostatně, kterej blázen by vstával dobrovolně o půl šesté a kterej ještě větší blázen označil za konec aukce tuto dobu?), přihodili jsme osm vteřin před skončením aukce, kterou jsme - ano, předpokládáte správně - vyhráli. Konečná cena: 305 (vydražená cena sluchátek) + 45 (náklady na dopravu) = 350 Kč. Slušný, ne? :-)

P.S.: Pro ty, kteří by uvažovali o nákupu téhož typu (tj. Koss KSC7): zde je najdete za nejnižší cenu, kterou jsem byl schopen na internetu nalézt.

Nesnesitelná lehkost bytí

Upozornění na začátek: Tento článek nemá ambice na to, být recenzí. Píšu ho čistě z potěšení a radosti ze čtení. Radosti ze čtení? Co to je? Pravděpodobně bych musel vynalézt hodně úsilí najít knihu, kterou jsem v posledních dvou, třech letech dočetl opravdu až do konce jen proto, že mě vtáhla do sebe a nejmenovala se přitom "Harry Potter a ...". Nesnesitelná lehkost bytí mi ale vrací víru v knihy a všichni ti, co říkají, že literatura nemá v dnešní kultuře co dělat, jsou hlupáci. Protože jsou věci, které se dají sdělit pouze určitým, nezaměnitelným způsobem. Ať už je to ztvárnění filmové (Babel), hudební (Arcade Fire), nebo slovní. Což se děje u Nesnesitelné lehkosti bytí.


Hned v jejím úvodu si přečtete: Veškeré adaptace, ať už filmové či divadelní, jsou zakázány. Poté, co si přečtete alespoň první část (a dostanete se přes první kapitolu), pochopíte proč. Já opravdu nechci vidět filmové zpracování té knihy, byť by mohlo být sebelepší. Nejenom proto, že to autor sám v dovětku říká - že z původního příběhu a všeho kolem něho zbylo pouze torzo, ale protože si to sami moc dobře uvědomíte.

Nesnesitelná lehkost bytí je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá je nastíněna z pohledu některé z hlavních postav. Těmi jsou Tomáš, Tereza a svým způsobem Sabina s Franzem. Dalo by se říct, že příběhem si vlastně Kundera napomáhá k tomu, co chce říct, aby to vysvětlování měl jednodušší a čtenář tak jeho sdělení lépe pochopil. Nevede to ale k prvoplánovému mentorování - celý příběh se výjimečným způsobem prolíná s autorovými myšlenkami a úvahami, v každé kapitole, ať už má pouhou necelou stránku, najdete něco, co vám připomene úryvky z vašeho života a vlastně definuje, objasňuje postoje a přístup váš, ale i druhých. Psychologie, sociologie a filozofie v jednom. Pro toho, kdo by některou z uvedených věd měl v úmyslu studovat, je tato kniha podle mě nezbytným pomocníkem a "nakopavačem". A samozřejmě nejenom to.

Kniha zdůrazňuje neexistenci absolutna, proto řeší rozpor mezi kýčem a uměním (velmi zajímavá část), podstatou bytí a s ní spojenou otázku lehkosti a tíže (zamyslete se jen nad jejím geniálním názvem) nebo řeší, co je "dobré" a "špatné". (třeba pasáž o Oidipovi) a nenásilně poukazuje na zrůdnost totalitních režimů. Nevnucuje vám nějakou myšlenku, dává vám pouhý prostor na ztotožnění se s ní, čemuž v kontextu příběhu velmi lehce podlehnete. Mohl bych vám jich tady předložit několik desítek (a já bych moc rád), ale v žádném případě nevyzní tak, jako tehdy, když si je přečtete v knize samotné.

Díky tomu všemu kniha splňuje všechny parametry nadčasovosti a mohli byste si dosadit jakékoliv místo či čas, a i tak vyzní stejně působivě. Není určena pro určitou věkovou skupinu. Je tam mnoho věcí spojených se sexem (kniha se ostatně neštítí žádného tématu nebo vyjádření, ale zase to není proto, aby si na sebe brala nějaký make-up), ale rozhodně nejen z toho důvodu na mě určitě zapůsobí jinak, až budu mít o deset let víc a vezmu si z ní zase něco jiného. Protože už teď mi připadá, že jsem si ji přečetl příliš brzo. Na druhou stranu - lepší, než kdybych si ji přečetl příliš pozdě.

O desce Velvet Underground & Nico se říká, že každý, kdo ji po jejím prvním vydání slyšel, si založil vlastní skupinu. Knižním ekvivalentem je Nesnesitelná lehkost bytí. Já opravdu bezmezně toužím po tom, abych někdy napsal alespoň hodně slabý odvar této (předpokládám - a teď mi odpusťte expresivní vyjádření, které bude následovat) životní zpovědi a - troufám si tvrdit - jednoho ze zásadních děl literatury druhé poloviny 20. století. A asi vám nemusím říkat, že je to nejlepší kniha, co jsem kdy četl, že ne?