viva la gambrinus liga.

až na toho crazy froga tohle prostě nemá chybu. :-)

mariusz szczygiel.

"mám dojem, že patriotismus je odsouzen k zániku a že za padesát let budeme státy vnímat jako zboží. prostě si vyberu mezi zeměmi, které mi dají nejlepší nabídku, jejich jména budou takové obchodní značky."

mariusz szczygiel vs. tereza brdečková, respekt č. 21.

strame’s Awards 2007 I. - Alba

#1
Justice
†

Byly to v největší míře labely Kitsuné, Wichita a hlavně Ed Banger, které určovaly hlavní trendy v roku 2007. Taneční elektronika, zvlášť ta francouzská, znovu jede a nekompromisní bourák † od Justice je diamantem, který se z té sbírky mladých & nadějných klenotů blyštil nejvíc. Pompéznost, ale ne taková, ze které by se vám dělalo nevolno, alespoň teda ne od žaludku, škrtící varhany, slapovaná basa, ohlušující kopáky, supr hostovačky. A nesmírné množství hitů, které s klidem převáží i trochu hlušší přesládlá místa uprostřed desky. A to, že Justice válí nejenom na desce, ale také (a možná ještě víc) naživo, naplno dokazuje třeba tohle video. Doufejme, že to už letos zjistíme i na vlastní oči, a to nejenom vně našich hranic. Byl by to sen. Do the D.A.N.C.E.! Amen.


Takže přece jenom žebříček:

1. Justice: †
2. Burial: Untrue
3. The Arcade Fire: Neon Bible
4. Arctic Monkeys: Favourite Worst Nightmare
5. Klaxons: Myths of the Near Future
6. Bumblebeez: Prince Umberto and the Sister of Ill
7. Panda Bear: Person Pitch
8. A Place to Bury Strangers: A Place to Bury Strangers
9. Bat for Lashes: Fur and Gold
10. Aril Brikha: Ex Machina
11. Radiohead: In Rainbows
12. Candie Payne: I Wish I Could Have Loved You More
13. Jens Lekman: Night Falls over Kortedala
14. Kira Neris: Behind Closed Doors
15. New Young Pony Club: Fantastic Playroom
16. Patrick Wolf: The Magic Position
17. Sondre Lerche: Phantom Punch
18. Shocking Pinks: Shocking Pinks
19. Simian Mobile Disco: Attack Decay Sustain Release
20. M.I.A.: Kala
21. A Sunny Day in Glasgow: Scribble Mural Comic Journal
22. The Twilight Sad: Fourteen Autumns and Fifteen Winters
23. Spoon: Ga Ga Ga Ga Ga
24. Jamie T: Panic Prevention
25. Kings of Leon: Because of the Times
26. Andrew Bird: Armchair Apocrypha
27. !!!: Myth Takes
28. Holy Fuck: LP
29. Stateless: Stateless
30. Surkin: Action Replay


Smolaři, aneb desky, se kterými jsem se seznamoval buď pomalu, nebo pozdě, anebo se prostě z jiných důvodů neprotlačily do elity (ale i tak jsou hodně pozoruhodné):

Apparat: Walls
Battles: Mirrored
Bloc Party: A Weekend in the City
Boys Noize: Oi Oi Oi
Calvin Harris: I Created Disco
Carsick Cars: Carsick Cars
Chromatics: Night Drive
The Clientele: God Save the Clientele
Daft Punk: Alive 2007
Deepchord presents Echospace: The Coldest Season
The Depreciation Guild: In Her Gentle Jaws
Dizzee Rascal: Maths + English
El-P: I'll Sleep When You're Dead
Feist: The Reminder
The Field: From Here We Go Sublime
Fields: Everything Last Winter
Fink: Distance and Time
Grinderman: Grinderman
Gui Boratto: Chromophobia
Interpol: Our Love to Admire
Iron & Wine: Shepherd's Dog
Kate Nash: Made of Bricks
Kathy Diamond: Miss Diamond to You
Kevin Drew: Spirit If...
LCD Soundsystem: Sound of Silver
Liars: Liars
Muscles: Guns Babe Lemonade
New Buffalo: Somewhere Anywhere
The Ponys: Turn the Lights Out
Queens of the Stone Age: Era Vulgaris
Raveonettes: Lust Lust Lust
Robosonic: Sturm und Drang
Róisín Murphy: Overpowered
Shinichi Osawa: The One
The Tough Alliance: A New School
UNKLE: War Stories
The White Stripes: Icky Thump
Working for a Nuclear Free City: Businessmen & Ghosts


Podrobnější info možná doplním později

Summary.

Začátek školního roku/sezony ve znamení big beatu a vůbec 90’s elektroniky. Chemical Brothers & spol. Nejvíc baví druhá deska, pak třetí a až pak debut. Trochu mě to přivedlo k myšlence, že letošním deskám, o kterých se předpokládá, že s odstupem pár let budou považovány za celkem zásadní, jsem – přiznávám - zatím až tolik nepřišel na chuť. Platí to obzvlášť o nových Animal Collective, Battles, Danu Deaconovi, The Field, Jamie T a M.I.A. Zato moc baví (z těch nejposledněji vydaných a těch, o kterých jsem se ještě moc nezmiňoval) skvělí A Place to Bury Strangers, nádherně zasnění A Sunny Day in Glasgow, tajemná Bat for Lashes, relaxační Deepchord presents Echospace, neprávem podceňovaný fousáč Iron & Wine (refrén v jedné písničce je nebezpečně podobný Nie alebo áno od No Name), úžasný (tak prej je to chlap, no …) Kira Neris a eklektičtí Stateless. Co dál? Radiohead dávám čas, noví Hives se jeví velice sympaticky, Graduation je sice chytrá deska, ale neba, To My Boy, Maps, People Press Play a hlavně José González zatím spíš ne, Babyshambles zatím spíš ano, ale nestihl jsem je naposlouchat natolik, abych je byl schopnej líp posoudit, Black Lips je superretro deska, ale mám to s nima dost podobně, stejně jako s Boys Noize, Kate Nash, Rósín Murphy, Working for a Nuclear Hero Class, Finkem, Jensem Lekmanem, Sondrem Lerche, St. Vincent, Kathy Diamond … mám pokračovat dál? No a ke Caribou, Dinosaur Jr., Dub Pistols, High Contrast, Ianu Brownovi, The Postmarks a Kevinu Drewovi (atd.) jsem se zatím neprokousal vůbec. Málo času jako relevantní výmluva? Jak pro koho. Chodit spát o půlnoci a vstávat v šest ale opravdu není zrovna luxusní záležitost...

sharedmusic

Další vychytávka, kterou sice už možná znáte a lhal při tvrzení, že je tu absolutně všechno, co bych si přál, ale i tak je to pro mě moc příjemnej objev. Check it out!

Sharedmusic.net

indie beats

I když jsem několikrát říkal, že už mě zdaleka kytary nebaví tak jako dřív, tak to přece jenom nebude tak úplně pravda. Kdo říká, že indie-kytarovková scéna už je dávno mrtvá, ať si poslechne tuhle kompilaci. Předpokládám, že drtivou většinu songů, nebo snad všechny už znáte, ale zkusil jsem dát dohromady něco z toho, co mě zaujalo nejvíc, aby to znělo kompaktně a dobře se to poslouchalo. Proto tu není třeba No Cars Go od Arcade Fire, No Pussy Blues od Grinderman atd. Tak tady to máte:

1. The Cinematics: Break
2. Black Rebel Motorcycle Club: Need Some Air
3. Arctic Monkeys: Old Yellow Bricks
4. The Rakes: We Danced Together
5. Bloc Party: Hunting for Witches
6. Kubichek!: Nightjoy
7. Interpol: The Heinrich Maneuver
8. !!!: Heart of Hearts
9. LCD Soundsystem: North American Scum
10: New Young Pony Club: The Bomb
11: Klaxons: It's Not Over Yet
12. Jamie T: If You Got the Money

download!

Noví Interpol

Miluju Turn on the Bright Lights (vztah k ní mám pomalu jako k opravdu blízkýmu člověku, což se mi fakt nestává často), Antics sice mám raději než spoustu jiných kytarových alb, ale tetraFejlovo (jak se to kua skloňuje?!) nadšení zdaleka nesdílím. Což ale nic nemění na tom, že Interpol jsou v současnosti dost možná mou nejoblíbenější kapelou.

Titulek článečku je asi zavádějící, novou desku nemám a minimálně do 10. července ani mít nebudu, nejsem zastáncem stahování advanced verzí desek, které mají podstatně menší kvalitu než ty z cédéček vyripované (v tom zase s tetraFejlou názor sdílím :-). Proč to všechno říkám? Singl The Heinrich Maneuver z nadcházející desky Our Love to Admire kandiduje na jednu z nejzásadnějších věcí letoška. Stáhni & sleduj!

Deb4ser

Tak na tenhle shareblog jsem čekal snad celý život. A ani nodatta, ani Kapritska, ani nic jiného mě nedostalo do takových výšin. Jsou tam veškeré novinky, které nenajdu na torrentech a které absolutně odpovídají mému vkusu. Je dost možné, že už Deb4ser znáte, takže nad mým postem mávnete rukou. Říkám to proto, že třeba link nové album Shitdisco byl smazán poté, co sám člen kapely v diskusi vystoupil proti tomu, aby jejich album bylo šířeno. A o co bylo překvapení větší při zjištění, že autor tohoto blogu je Slovák. Takže kdo má se mnou taste-o-meter na very high a výš, nechť se společně se mnou rochní v blahu :-)

Nesnesitelná lehkost bytí

Upozornění na začátek: Tento článek nemá ambice na to, být recenzí. Píšu ho čistě z potěšení a radosti ze čtení. Radosti ze čtení? Co to je? Pravděpodobně bych musel vynalézt hodně úsilí najít knihu, kterou jsem v posledních dvou, třech letech dočetl opravdu až do konce jen proto, že mě vtáhla do sebe a nejmenovala se přitom "Harry Potter a ...". Nesnesitelná lehkost bytí mi ale vrací víru v knihy a všichni ti, co říkají, že literatura nemá v dnešní kultuře co dělat, jsou hlupáci. Protože jsou věci, které se dají sdělit pouze určitým, nezaměnitelným způsobem. Ať už je to ztvárnění filmové (Babel), hudební (Arcade Fire), nebo slovní. Což se děje u Nesnesitelné lehkosti bytí.


Hned v jejím úvodu si přečtete: Veškeré adaptace, ať už filmové či divadelní, jsou zakázány. Poté, co si přečtete alespoň první část (a dostanete se přes první kapitolu), pochopíte proč. Já opravdu nechci vidět filmové zpracování té knihy, byť by mohlo být sebelepší. Nejenom proto, že to autor sám v dovětku říká - že z původního příběhu a všeho kolem něho zbylo pouze torzo, ale protože si to sami moc dobře uvědomíte.

Nesnesitelná lehkost bytí je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá je nastíněna z pohledu některé z hlavních postav. Těmi jsou Tomáš, Tereza a svým způsobem Sabina s Franzem. Dalo by se říct, že příběhem si vlastně Kundera napomáhá k tomu, co chce říct, aby to vysvětlování měl jednodušší a čtenář tak jeho sdělení lépe pochopil. Nevede to ale k prvoplánovému mentorování - celý příběh se výjimečným způsobem prolíná s autorovými myšlenkami a úvahami, v každé kapitole, ať už má pouhou necelou stránku, najdete něco, co vám připomene úryvky z vašeho života a vlastně definuje, objasňuje postoje a přístup váš, ale i druhých. Psychologie, sociologie a filozofie v jednom. Pro toho, kdo by některou z uvedených věd měl v úmyslu studovat, je tato kniha podle mě nezbytným pomocníkem a "nakopavačem". A samozřejmě nejenom to.

Kniha zdůrazňuje neexistenci absolutna, proto řeší rozpor mezi kýčem a uměním (velmi zajímavá část), podstatou bytí a s ní spojenou otázku lehkosti a tíže (zamyslete se jen nad jejím geniálním názvem) nebo řeší, co je "dobré" a "špatné". (třeba pasáž o Oidipovi) a nenásilně poukazuje na zrůdnost totalitních režimů. Nevnucuje vám nějakou myšlenku, dává vám pouhý prostor na ztotožnění se s ní, čemuž v kontextu příběhu velmi lehce podlehnete. Mohl bych vám jich tady předložit několik desítek (a já bych moc rád), ale v žádném případě nevyzní tak, jako tehdy, když si je přečtete v knize samotné.

Díky tomu všemu kniha splňuje všechny parametry nadčasovosti a mohli byste si dosadit jakékoliv místo či čas, a i tak vyzní stejně působivě. Není určena pro určitou věkovou skupinu. Je tam mnoho věcí spojených se sexem (kniha se ostatně neštítí žádného tématu nebo vyjádření, ale zase to není proto, aby si na sebe brala nějaký make-up), ale rozhodně nejen z toho důvodu na mě určitě zapůsobí jinak, až budu mít o deset let víc a vezmu si z ní zase něco jiného. Protože už teď mi připadá, že jsem si ji přečetl příliš brzo. Na druhou stranu - lepší, než kdybych si ji přečetl příliš pozdě.

O desce Velvet Underground & Nico se říká, že každý, kdo ji po jejím prvním vydání slyšel, si založil vlastní skupinu. Knižním ekvivalentem je Nesnesitelná lehkost bytí. Já opravdu bezmezně toužím po tom, abych někdy napsal alespoň hodně slabý odvar této (předpokládám - a teď mi odpusťte expresivní vyjádření, které bude následovat) životní zpovědi a - troufám si tvrdit - jednoho ze zásadních děl literatury druhé poloviny 20. století. A asi vám nemusím říkat, že je to nejlepší kniha, co jsem kdy četl, že ne?

Hlásím se do klubu poníků!

Přiznávám se, že nejsem nějakej extra zoofil, zvlášť koníky a poníky beru jako záležitost afektovaných childish spolužaček, se kterýma se moc nebavíte a - co si budem nalhávat - jako sexuální objekt vás taky zrovna dvakrát neinspirujou (nebo máš snad jinej názor, ty ortodoxní greenpeaceáku?).

No dobře, nechme urážek & pseudocoolness (ampersand je mimochodem jedním z jejích hlavních znaků) a k věci: S těmahle poníkama bych se narozdíl od těch spolužaček bavil celkem rád, protože oni jsou neskutečně cool a sexy! Druhej přídomek platí aspoň na tu něžnější polovičku kapely.


Elektropopových kapel se špetkou toho kytarovýho koření je teď najednou jako hub po dešti a těch dobrých není nikdy dost. Jsem přesvědčený, že New Young Pony Club patří mezi ty lepší. Možná jedny z nejlepších - to za podmínky, že jejich debut naplánovaný na letošek bude tak nadupaný, jako jejich singly Ice Cream a Bomb. A jestli jo, tak teda fakt thumbs up na obou rukách a nohách.



Pokud je The Rapture, Cansei de Ser Sexy nebo Hot Chip v kombinaci s vašema barevnýma tričkama a teniskama, kterým se smějou heavymetaláci s ledvinkama, co vás maj za teplouše, to, čím žijete, vyfuckujte s rozzářeným úsměvem ty blbečky, co tomu hovno rozuměj (identifikujete je podle popisu výše), nakupte si spoustu Hariba (mým tajným tipem je Pico Balla) a do New Young Pony Club bez rozmyslu jděte. Vaše heslo? Optimismus! Je přece nádherně!

!!! - Myth Takes

!!!
Myth Takes
Warp [3/2007]

8.6

Být šílencem je někdy celkem sranda. A často je to doslova zapotřebí.

Pamatujete si na scénu ze Samotářů, kdy Ivan Trojan křepčí v koupelně nad zjištěním, že se jeho ex rozešla se Sašou Rašilovem (jestli tomu bylo naopak, to už nevím)? Asi tak nějak se budete chovat při poslechu třetí desky průkopníků dance-punku z Brooklynu. Už předchozí deska Louden Up Now (eponymní debut se mi do rukou nedostal) naznačovala, že i přes některé nedotažené kousky, pravděpodobně kvůli kterým jsem si desku podruhé nepustil, tady koexistuje kapela s velkým potenciálem. A aktuální novinka Myth Takes už předpoklady beze zbytku naplňuje.

Už si nepamatuju, kdy jsem naposledy protančil – teda jestli se moje pohyby tak dají nazvat – celou desku (dobře, až na poslední Infinifold, ale nic není dokonalý, že jo…). Při úvodní stejnojmenné Myth Takes, která by klidně mohla být použita v soundtracku k Addamsově rodině, si ujasníte pravidla hry, v Must Be the Moon tančíte kozáčka, zatímco vám někdo mlátí do hlavy sešitem; pilotní singl Heart of Hearts aspiruje na pozici největšího hitu kapely, disko v blázinci dále pokračuje Sweet Life s vyřváváním v refrénu „A! A! B! B! CCDD!“. Na rozdíl od neposlouchatelně dlouhých věcí z předešlého alba vůbec nevadí, že dobrá polovina tracků na Myth Takes má přes pět minut, ba ani osmiminutová Bend Over Beethoven nenudí, naopak – lze ji považovat jako důkaz, že se dá složit rozsáhlou skladbu, která si tyká s genialitou a interpret se přitom nemusí jmenovat Pink Floyd a přesně tak vědět, co a jak chce udělat.

!!! (vyslovuj „chk chk chk“) se evidentně neberou zas tak vážně a mainstream je jim vcelku volný. A vám bude poté, co si Myth Takes poslechnete, taky. Skladby jsou takové, jaké jsou – ušpiněné. Mohly by být vyšperkované, navoněné, vyprané a vyžehlené, ale na co? Myth Takes je jako mít džíny potrhané doopravdy, ne je tak koupit v Kenvelu. Dejme tomu, že se to dá považovat za punk. A zároveň je tam dance. Takže dance-punk. Tahle škatule na ně pasuje jako na nikoho jiného. Není to proto, že by se ve skladbách sem tam mihly kytary, jako tomu je u LCD Soundsystem (zvlášť to platí o Murphyho nové desce), je to především o přístupu k hudbě.

Vůbec onomu srovnání se Sound of Silver od zmiňovaného projektu se pravděpodobně nedá vyhnout. Rozdíly se odvíjí od jednoho prostého poměru počtu členů, tj. 8:1 ve prospěch !!!. To znamená, že Myth Takes je živočišnější, živelnější, méně promyšlená (pozor, neplést si s povrchní, to by byla zvlášť u !!! zásadní chyba) a přirozenější deska. James Murphy zase strhává body na svou stranu díky větší míře chytlavosti a tím, že dokáže přesně vycítit hranici mezi mainstreamem a alternativou přijatelnou jak pro širší masy, tak pro kritiky. Bohužel ale skladby už příliš rozmělňuje a ty kvůli, podle mého názoru až trochu přehnanému, povyku způsobenému jinak vynikajícím debutem občas působí vypočítavě a svázaně.

Ne ale u !!!. Ti jsou v pozici černého koně, které využili bezvadně. Natočili desku, která baví a zároveň irituje, udělá z vás krále parketu stejně jako zanutí k zamyšlení a důkladnějšímu poslechu. Je to všechno, jenom ne nuda.

The Cinematics - A Strange Education

The Cinematics
A Strange Education
TVT [3/2007]

7.5

Do prčic! Vysvětlete mi už někdo, jak je možný, že se najednou roztrhl pytel s dobrýma deskama a za necelé tři měsíce od začátku letoška je k mání snad víc pozoruhodných děl než loni za celý rok! A tahle smršť rozhodně nekončí – v indie-rockových vodách by měla pokračovat minimálně v podobě nových řadovek Arctic Monkeys, Interpol a White Stripes. Ale už debut skotských The Cinematics předznamenává, že ani o vynikající debuty letos rozhodně nebude nouze.

Parta, která mě posadila po prvním poslechu na prdel. Parta, jejíž debut jsem si poslechl pětkrát (!) za jeden den a po prvních posleších mu měl tendenci dát rovných deset z deseti. Je to nakonec tak horké? Asi ne.

Ale je fakt, že u každé desky, jejíž první polovina byla jízda jako s Bugatti Veyron, jsem se děsil, že už déle nemůže vydržet. Jak se pak také ukázalo, oprávněně. U A Strange Education tomu s oním strachem nebylo jinak, ale hned na první poslech mi bylo jasné, že tahle deska jede od začátku do konce (sice s menšími zádrhely, ale o tom si povíme níže). Avšak aby jejich debut byl na stejném (či dokonce vyšším) levelu než ty od spřízněných The Killers, Editors či Bloc Party, mu chybí alespoň špetka něčeho, co nesdílí s někým jiným. The Cinematics totiž třeba v Keep Forgetting připomínají/vykrádají (nehodící se škrtněte) všechny tři zmíněné dohromady. Počáteční riff nápadně podobný Banquet, refrén na způsob čehokoliv (lepšího) z Hot Fuss a skoro až emo-rockový nápřah, který je spojuje s Editors. Taky je pravda, že na to, co A Strange Education potřebuje třiapadesát minut, to Killers řekli na Hot Fuss (je tím myšlena její první polovina) za necelou polovinu stopáže. Ale to už je jiná pohádka. Pokud vám je totiž tohle všechno putna a pídíte se po hitech, zbyde konstatování, že každý jejich song je skvěle vystavěný, zahraný, zaranžovaný i zprodukovaný, na čemž má nepochybně zásluhu Stephen Hague, který si vzal na svědomí například legendární singl od New Order, World in Motion.

A Strange Education je dospělá deska navíc s vynikajícími texty ("No, it’s not what I want, yeah / At least she’s holding my hand"). Jen je škoda, že působí trochu roztříštěně a nemá jednotnou náladu. The Cinematics (ještě) není kapela formátu The Cure, aby vystavěla album jako celek a do něj šikovně vměstnala i silné a přitom masově přístupné skladby do rádií. Působí dojmem kluků, které sere, že nemaj‘ tu pravou holku, ale přesto chtějí být veselí – vždyť jsou ještě mladí a mají si užívat. Pak jakoby jim došlo, že to není jejich styl, chytnou je depky, z nichž se vypíšou třeba v A Strange Education a Human, kde se svěřují, že "I can’t pick you up again / I’ve been breaking my back with the weight of your height". Ale působí to trochu komicky, když hned potom přijde na řadu bezoblačný popík, ve kterém hned zkraje roztrubují, že "It’s all so beautiful tonight". A strange education. Výstižné.

Pamatuju si ale, když jsem si poprvé přečetl Harryho Pottera. Dodnes v sobě nosím jakýsi punc výjimečnosti a prvenství, že jsem to nečetl až když knihu mělo doma každé dítko, které jinak čte Bravo a na hřbetě ruky má tetování ze žvýkaček. Znáte to. A s A Strange Education je to totéž. Stahujte je dřív, než o ten pocit přijdete. Jak on, tak deska totiž vážně stojí za to.

Vs.

Hodně, ale vážně hodně zajímavou rubriku si založili na Stylusu: Vs. Nejde jenom o ten nápad, porovnávat kapely jako v prvním případě U2 a R.E.M. a v tom druhém The Cure a Depeche Mode, jde i o zpracování.

Taková menší odbočka: Je to přesně o tom, o čem sním, abych dosáhl v budoucnu i já: dokázat své myšlenky vyjádřit jasně, ale přitom ne polopaticky, věcně, výstižně, trefně s mnoha přirovnáními, ve kterých se najde každý a přesto nejde o vlezdoprdelkování, a tak, aby to bylo přijatelné jak pro laiky, tak i pro (pseudo)odborníky. Těžký cíl, že? Nedělám si iluze, že k tomu musí časem dojít a že to tak na sto procent bude, ale budu se snažit. Věřte :-)

A teď zase zpátky: I přestože se MusicServer sice může pyšnit zajímavými náměty, články samotné z valné části pokulhávají. A zmiňované articles na Stylusu vážně doporučuju k přečtení, není to vůbec těžké k pochopení a alespoň si procvičíte slovní zásobu :-)

P.S.: pro mě (zatím) nejzajímavější výňatek:
"Depeche Mode influenced more good music, but the Cure influenced more important music."

Klipy I.

Arctic Monkeys made me dance!

Arctic Monkeys: Brianstorm



Nejsem zas takovej fanda Norah Jones a novou desku jsem ještě neslyšel, ale tenhle roztomilej klípek mě dostal:)

Norah Jones: Thinking About You




...a klasika hádejte od koho:))

Radiohead: Knives out

The Arcade Fire - Neon Bible

The Arcade Fire
Neon Bible
Merge [3/2007]

9.5


Překonat debut. Věc, o kterou se snaží snad každá kapela. Zvlášť dnes ty, které svými prvotinami zazářily a staly se miláčky publika, hlavně toho britského. Jelikož si chtějí upevnit pozice, na které se derou stále novější seskupení, snaží se svými dvojkami o zásadní sdělení, často doprovázené radikálním odklonem od původního zvuku. To ale často vede k tomu, že výsledek působí příliš dospěle a taky ne zrovna uvěřitelně. Takových desek jsme v loňském roce mohli vidět hned několik (za všechny uveďme třeba ty od The Killers a Kasabian). V tomto roce to ale zatím vypadá velmi nadějně. Snad jakoby kapely pochopily, že tudy cesta nevede a jdou spíše směrem rozvíjení debutu. Což taky přináší své ovoce.
Arcade Fire, kteří na tom byli obdobně jako mnoho dalších indie hvězdiček, když vytřeli kritice zrak extrémně dobrým prvním albem Funeral, to ale vzali celkem šalamounsky. Jakoby si založili nějakou instituci, jež zkoumala, jak dopadla ta která druhá indie deska, spojili všechny dobré vlivy z obou stran dohromady a šoupli to na novou Neon Bible. Hned se tak nabízí otázka: je lepší než (už tak nesmírně vynikající) Funeral?
Samozřejmě je mnohem promakanější – kapela si na ní dala záležet, Win Butler se vzdaluje naříkání, mnohdy až vytí (které jsem mu ale i tak na Funeral sežral s navijákem), zvuk je sytější, plnější. Poznáte to nejednom tím, že si porovnáte první verzi No Cars Go z EP Arcade Fire a tu z Neon Bible, ale také si nebudete moct nevšimnout mnoha přírodních zvukových efektů (například audiozáznam bouře či moře). Jiným kapelám bych se za to vysmál, Arcade Fire to ale dokážou zamaskovat. Vlastně ne zamaskovat, spíš to tam spolu s jinými věcmi nenápadně šoupnout a nechat na vás, co všechno si z toho vezmete. Něco jako rada od kámoše, na níž v prvním okamžiku nezareagujete tak, že se vám obrátí svět naruby, ale až postupem času si vzpomenete, jak moc pro vás byla důležitá. Nevymývají vám mozek svými vizemi a představami, dobře vědí, že v konečném součtu by se přehnané horování obrátilo proti nim. Neznějí jako továrna na citové výlevy, přitom ať si pustíte kterýkoliv track z alba, dojme vás k slzám. Fakt.

Jistě – i na Neon Bible by se s trochou hnidopišství dala najít slabší místa, v tom ale podstata desky netkví. Sálá z ní totiž absolutní lidskost, kterou jinde prostě neuslyšíte, upřímnost umocněná prvnotřídními texty a čistá krása. A to všechno dohromady dělá z druhého alba Arcade Fire jednu z nejzásadnějších nahrávek posledních let.

Náhoda?

Dneska jsem si vzpomněl na Wandering Star od Portishead a celý den si ji prozpěvuju, pak mrknu na net, jmenovitě na Pitchfork a uvidím tam tohle... Více se dozvíte tady. Opravdu neexistují náhody, Michale?

Váš nehynoucí hrdina Chuck Norris

Taky se vám stává, že objevíte nějakou věc a najednou o ní slyšíte odevšad? Nějak tak je to teď u mě s geniálními vtipy o Chucku Norrisovi. Nejdřív jsem slyšel jeden od Peti Vašáka, pak jsme se o nich bavili ve třídě a poslední kapka byla dneska - byli jsme v anglině v tercii B a tam měli celou nástěnku plnou vtipů o Chuckovi. A fakt - jeden lepší, než druhý, každý totálně absurdní (třeba "Chuck Norris umí prásknout otáčivými dveřmi.", "Chuck Norris napočítal do nekonečna. Dvakrát.", "Chuck Norris je častým dárcem krve pro Červený kříž. Jen ne svojí vlastní."), a právě to je na nich to nejskvělejší. Pokochat na nich se můžete na splachovači, na tomto blogu či na jedné slovenské stránce. Všem silně doporučeno!

Wow!

Vím, že to asi není zrovna nejžhavější aktualita, ale přesto - tohle mě totálně dostalo:)) Udělejte si nějaký večer čas, uvařte si kávičku a podívejte se na to všechno. I když je tam mnoho opomenutí (mám pocit, že zde není nic od Gondryho, ani Cunninghama a ani jeden klip pro Fatboye Slima), v zásadě všechno je něčím zajímavé.
Mohl bych se tady dlouze o každém z nich rozpovídat, ale myslím, že je to celkem nepodstatné, konečně - můžete se na to podívat sami - a já osobně vám to silně doporučuju:)

strame’s Awards 2007

Je to tady!:) Nejočekávanější anketa roku, strame’s Awards 2007!!:))) Musím se přiznat, že nejvíc jsem laboroval nad zahraniční deskou roku (jasně, je to sranda, ale stejně jsem to nechtěl odfláknout:)). So here are the results!:)

ZAHRANIČNÍ DESKA ROKU

#1: Thom Yorke: The Eraser

Tahle deska se poslouchá nejlíp, když se potřebujete svěřit, ale nemáte komu. Velice intimní album bez vaty se spoustou nádherných melodií je zřejmě nejzpěvnější a nejupřímnější nahrávkou Radiohead, navíc s úžasným bookletem-leporelem s kresbou potápícího se Londýna od Stanleyho Donwooda, který je autorem všech coverů Radiohead od The Bends. A tohle všechno dělá z The Erasera klenot, kterého si musíte cenit, a to tak, že ho nebudete poslouchat příliš často:)) Mimochodem – možná by byla ještě působivější akustická verze, ale nebudu zbytečně rýpat:))

#2: Lady Sovereign: Public Warning

The biggest midget in the game! Yo! Ano, debut Lady Sovereign splnil očekávání. Public Warning je nesmírně zábavná deska se spoustou skvělých hitů s výbornými texty s názorem. Jen je škoda, že na druhé polovině není tolik takových vypalovaček, jako na té první.

#3: Arctic Monkeys: Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not

Bezesporu nejzábavnější kytarová deska uplynulého roku plná syrových hitů s vynikajícími texty. Noví Beatles? To asi ne, přesto Brity musí šimrat v břiše. Druhá deska nám prozradí víc.

ČESKÁ DESKA ROKU

The Ecstasy of Saint Theresa: Watching Black

Jediná letošní česká deska, která v porovnání s tím nejlepším ze zahraničí nedostává přes hubu. Noví EOST jsou na nové desce oproti Slowthinking hitovější, používají více akustických nástrojů a zase úspěšně skloubili všechny možné styly tak, aby nakonec zněli originálně. Což se cení.

ZAHRANIČNÍ SONG ROKU

#1: Gnarls Barkley: Crazy

Úžasný sarkastický song s neskutečně působivou atmosférou. Hit, který vám učaruje hned poprvé, když ho jen mimochodem někde zaslechnete a hned začnete pátrat, kdo to vlastně hraje a jak se to jmenuje. Mohl jsem vybrat Over and Over od Hot Chip, co do propracovanosti a výstavby skladby je na tom zřejmě lépe, ale Crazy je prostě hymnou uplynulého roku, kterou ještě po letech uslyšíte z rádií.

#2: Hot Chip: Over and Over

Psal jsem o něm už v minulém článku. Cituji: "Šílený, ujetý, praštěný, neotřelý, originální, skvěle pospojovaný, s dvojitým úžasným rytmem, který vás nutí kroutit zadkem, s neskutečným množstvím perfektních zvuků. To vše pospojované v jeden celek tvoří tento skvělý (i když pro někoho možná fakt až moc švihlý) song". Nemám víc, co bych k tomu dodal:)

#3: Peter Bjorn and John: Young Folks (feat. Victoria Bergsman)

If I told you things I’ve did before / told you how it used to be / would you go home with someone like me?
I did before and had my share / it didn't lead nowhere / I would go home with someone like you / it doesn't matter what you did / who you were hanging with / we could stick around and see this night through
Mohlo být něco jiného hitem uplynulého léta?

ČESKÝ SONG ROKU

The Prostitutes: Sunshine

The Prostitutes jsou kapelou evropského formátu, což stvrdili velmi povedeným debutem Get Me Out of Here a hlavně dojákem Sunshine, navíc (pro mě) s nejlepším českým loňským klipem. Koho nevezme refrén, měl by se nad sebou zamyslet.

KLIP ROKU

OK Go: Here It Goes Again

Jak už jsem se jednou zmiňoval, miluju Gondryho a proto pro mě nemohl být klipem roku žádný jiný kousek než cover No Good od Plana B (původně od Prodigy). Stačily ale pouhé tři minuty, abych změnil názor. Totálně mě totiž rozsekala parta maňasů s jejich tanečkem na běžících pásech. Pánové mají holt štěstí, že kromě toho, že dokážou nahrát sice ne nijak konvence bořící, ale zábavnou kytarovou písničku, se umějí taky hýbat a udělat nápaditý klip, který si můžete v podstatě natočit vy sami.

ZAHRANIČNÍ KAPELA ROKU

Arctic Monkeys

Vyhajpovaný sračky a lá NME? Ale kdeže, lépe řečeno - zdaleka nejen to. Opice jsou sehrané jako málokdo, umí si získat publikum, mají charizma, hity, věk, a jak sami říkají, „už nás kurva nebaví hrát ty samý songy furt dokola“. Což je dobře, a tak se můžeme po EP Who the Fuck Are Arctic Monkeys a singlu Leave Before the Lights Come On s vtipným klipem už letos těšit na pokračování úspěšného debutu Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, oproti kterému prý chtějí zpomalit. Uvidíme. Já osobně jim přeju, ať jim to vyjde co nejlíp.

ČESKÁ KAPELA ROKU

Kryštof

Měli pozitivně přijatou desku Rubikon, úspěšné turné po halách a výborný singl Rubikon šitý na míru rádiím. A já jsem za to vlastně rád, je to stále lepší, než bezkrevní Chinaski anebo trapné hrůzy typu Divokej Bill.

INTERPRET ROKU

Thom Yorke

A vlastně kdo jiný? Thom byl prostě letos vidět - měl úspěšnou sólovku i koncerty s domovskými Radiohead. Kromě toho podporuje ekologickou organizaci Friends of the Earth, bojuje za férový obchod, ale na rozdíl od Bona, jak sám říká, si nedokáže potřásat rukou se světovými vůdci, ale spíš by jim dal jednu přes hubu. A tak se drží v ústraní.

INTERPRETKA ROKU

Nelly Furtado

Klidně mi nadávejte do středoproudovýho sračkoposluchače, ale když si to přeberete, tak vám z toho zůstane stejně jenom Nelly. Vystupovala na nejednom festivalu, měla vynikající singly Maneater a Promiscuous a vůbec – zažila přelomový rok a byla prakticky všude.

OBJEV ROKU

Lily Allen

Jakoby to bylo domluvené – vynikající popůvka Smile - a najednou byla všude. Začaly se propírat všechny její excesy – od prodávání drog na Ibize po nadávání Bobu Geldofovi do čuráků. Hostovala i na nové Robbieho desce, ale hlavně - vydala skvělý nepřehlédnutelný debut Alright, Still! plný hitů.

P.S.: za pár dní tady bude sampler s tím nejlepším z roku 2006;)))

Vánoce, Vánoce odcházejí...

Resumé?
Notebook. Sice Acer, ale darovanému koni na zuby nekoukej:). mp3 přehrávač. A spousta dalších blbinek. Nejhorší na tom všem je, že už ani vlastně nevím, co si mám k Vánocům přát, protože kromě hadrů a CDček mě nic jiného nenapadá. Ale co už.
No a jelikož jsem byl pár dní u babičky, tak jsem si oba hlavní dárečky vyzkoušel, poslechl si nezanedbatelné množství alb a konečně se podíval na DVDčka s klipy a taky tím vším pěkně prudil své příbuzné, od kterých jsem věčně slyšel, ať už si sundám ty sluchátka z uší, protože ve třiceti budu hluchý.
Nicméně tady jsou moje první dojmy:

Chris Cunningham

Wow! Ještě na druhý den jsem byl z té temné geniality celkem paf... Všechny klipy, od Aphex Twina (Come to Daddy) přes Madonnu (Frozen) a Portishead (Only You) až po Björk (All is Full of Love) mají neskutečnou atmosféru a nápaditost, takže si každý z nich pamatuju.

Michel Gondry

Tak po zhlédnutí obou DVD je Gondry asi můj nejoblíbenější režisér. Nejde jenom o ty neskutečně invenční klipy (například pro White Stripes - jeden celý z kostiček lega na Fell in Love with a Girl nebo The Hardest Button to Button s pochodujícími bubny, ale také třeba plno klipů pro Björk v čele s Bachelorette, což je geniální soulad obrazu a hudby, anebo také Around the World pro Daft Punk i Come Into My World pro Kylie Minogue), ale také skvělé reklamy pro Leviho a Polaroid a krátký film ve francouzštině, La Lettre.

Alba

Tak o tomto by se dalo vyprávět celkem dlouho, nicméně zkrátím to - co mě asi nejvíc zaujalo, byli Autolux se svou deskou Future Perfect. Naopak zklamáním je pro mě (zatím) nová Gwen Stefani. Ani po třetím poslechu jsem The Sweet Escape nepřišel na chuť. A co třeba dál?
The Concretes: In Colour (2006) - přijemná indie-popová nuda
DJ Shadow: The Private Press (2002) - vynikající hip-hopový mišmaš
Ecstasy of St. Theresa - kdyby ...fluidtrance centauri... EP mělo délku dlouhohrajícího alba, je to dost možná nejlepší česká deska všech dob. Nová deska je vynikající, snad i lepší než Slowthinking.
The Futureheads: News and Tributes (2006) - divné, ale rozhodně ne špatné
The Go! Team: Thunder Lightning Strike (2004) - s každým poslechem je to o něco lepší album
Plan B: Who Needs Actions When You Got Words (2006) - pokus o inovaci grimu používáním kytary a jiných nástrojů. Dobré a pěkně drsné (mluvím o textech), ale Plan B rozhodně nemá takové charizma jako Skinner nebo Sov.
Architecture in Helsinki: In Case We Die (2005) - celkem dobrá indie deska, ale jen tak kolem mě proplula...
Sufjan Stevens: Illinois (2005) - na druhý poslech se z toho konečně vylouplo to, co jsem očekával - tedy vynikající deska.
Red Hot Chili Peppers: One Hot Minute (1995) - jediná deska, kterou jsem nedokázal doposlouchat do konce. To o něčem vypovídá...
The White Stripes: White Blood Cells (2002) - ještě nemám naposlouchanou celou diskografii sourozenců Whiteových, ale White Blood Cells je skvělá deska, přestože Meg White v bubnování nijak zvlášť nevyniká. Ale to je prostě jedno, stejně je to k sežrání:)
Indy & Wich: Hádej kdo (2006) - už chápu, proč tomu Filter dal 10/10

...a na závěr dvě písničky, které mě totálně rozsekaly: Smashing Pumpkins: 1979 a Foo Fighters: Everlong