rock for peopula, telegraficky. day I.

mít odstřelený ucho je cool - a tehdy po kode9 v crossu jsem z toho v tramvaji na vršovice měl ten uspokojivě záškodnický pocit děcka, co schválně dupne do každé kaluže -, ale ne ve 14:30 v první den festivalu. na to, že měli co dělat, aby to nějak zvrátili, se ale prostitutes kromě neustálého destroyerova poskakování (a naopak povedenému sólu v boom) do paměti nijak zvlášť nevryli. celý pocit z gigu se mi pak vybavil na tribuně újpestu při jejich úporné odvetě v předkole evropské ligy proti steaue, kdy jsem myslel jen na to, ať už konečně začne premier league.

hadouken! o pár hodin později strhla nad průměr alice, která u kláves tak znuděně podupávala do rytmu, až to nabralo odér e-clashe z dob, kdy se ještě peaches neholila, a podle toho, jak si bloncka otírala nos, bych ji podezíral, že na těch rolandkách měla přichystaných pár lajn. je to trochu rave do školek s michalem nesvadbou aka jamie smithem, všechny ty sirénky a subbasy tam působí jako dětský kladívka a xylofónky, ale docela zabíral.

třeba tak lhostejně líně prostě mluví a ne proto, že by byl nadranej, ale končit místo a certain romance 505 spolu s jeho cobainizovaným all in denim outfitem něco napovídá. až na první půlhodinu, kdy vypálili i bet that you look good on the dancefloor a still take you home, do celého setu prostrčili to nejponuřejší a nejatmosferičtější, co z jejich repertoáru vysáli. některé lidi kolem, co loni vystávali na offspring a letos od am čekali něco podobného, to asi zprudilo a automaticky nereagovali; a i kdyby chtěli, nafrázovat jejich sloku by stejně nezvládli, a sloganů am mají jako u nás žen na kandidátkách. přiště je dovezte do klubu. ehm .. příště? bojim se o něho.

heavy-weight prostitutes.

the prostitutes jsou u nás stejně zjevením. jak si kdo to slovo v rámci (ne)cíleného nedorozumění vyloží na svou stranu, je druhá věc. není jim co závidět, vydávat v čechách desku, v sobě entuziasmus a sebevědomí, a obojí je tak nějak automaticky zkroucený do naivity/buranství a nadutosti. mezi tím totální vakuum, které by každá slušná kapela měla zaplnit a ten šmirgl proměnit v jedlý papír.

prostitutes to nedělají ne proto, že by hudba mluvila za ně, oni si ten rozsek užívají. sami místo lejna na kritiku přilívají olej do ohně. ironizují i dramatizují sebedebilnější výplody o tlustých hovadech; destroyer nedávno v podobné souvislosti začal polemizovat o tom, co by třeba b. slavík psal před listopadem, a i bez toho, že se z těchto odrazů stal časem skoro blogchleba a blogvoda, to vytváří nekompromisně ztěžklou auru nedoktnutelnosti a nezpochybnitelnosti. kam to občas vede, vidno na fórech - negativní reakce jsou v rovnítku s projevem závisti a honěním si trika na kapelách, co něco dokázaly. a to je argumentace náležící spíš fans the prodigy. že ani opozice není moc nápaditá, dokazuje už jen to, na co prostitutes reagují, spor je ale v jádru stejně nudný a zbytečný.

jednoznačně nepůsobí ani jinak celkem pravdivá slova v posledním článku v r&p nebo f:lteru 'recenze s průměrným hodnocením, co dostaneš od člověka píšícího podle šablony, kterou si vytvořil na kabátech, tě dokáže vytočit úplně stejně dobře, jako hodnocení 9/10 od někoho, kdo ví takový hovno, že tě vlastně uráží, že se mu to líbí'. nad zlomkem self-antipreferencí se povaluje odér rozpačitosti z multihvězdičkovýho banneru, co jim visel na myspace asi dva roky, a ať změníme sociální pavučinu, i na last.fm 'they are highly acclaimed by the music press as well as by quickly growing amount of fans'.

no offence vůči self-promu. spousta kapel si to odsere (právem), ale jako axiom pro to, jak se vysmát kapele, to brát nelze prostě proto, že tu pro ně v porovnání se zahraničím na tyto nevděčné účely není k dispozici prakticky nikdo. prostitutes celkem účinně dokážou dostat všechny své aktivity do povědomí a netváří se u toho příliš ztrápeně, jak by se mělo zdát z jejich hudby. proto je trochu zvláštní, že narozdíl od oznámení na remixy a koncerty etc., se o datu a způsobu releasu nové desky tolik nemluvilo. jako by f:lter, tak prostitutes měli strach z prejudicí.

vydat cd s časopisem není špatný nápad. dá se sice úspěšně namítat, že časopis by neměl prodávat to, co hodnotí, ale jako bilaterální živá voda pro tištěné médium i vydavatele to může do jistý míry fungovat. kolik na tom uvidí zisků, je v tomto případě asi vedlejší a je dobře, že to obě strany tuší. celkově jsou tak svým způsobem stylotvorné - bez prostitutes a epitetických zmínek f:lteru o tom, jak jim pomohl myspace a bandzone a virb a blog a aktivita vůbec pro povědomí, až se z toho stal menší mýtus (f:lter-hype byl asi přece jen větší hybatel), bychom tu měli myspace profily u každé nové kapely mnohem později. spolu s tím, jak prostitutes poskytli své debutové ep volně ke stažení ještě v době, kdy i venku byla většina věcí relativně sešněrovaná, chytrým merchandisingem – vtipný placky sorry mum, i spent the night with the prostitutes –, slušnými klipy (zvlášť sunshine), přesvědčivým vystupováním (viz ladí neladí) a slušným debutem založeným na chytlavých riffech, se dá říct, že je to kapela, která jako jedna z mála u nás zoufale nezaostává za děním venku.

demonstrovat to prostitutes chtějí i na nové desce hometown zombies. daří se jim to na její první třetině (napsal bych jedné polovině, kdyby mi nepřipadala tak dlouhá), hlavně díky povrchovým náznakům nu-rave (boom) a 8-bitu (unfaithful sinclair), kdy jsou the prostitutes vyjma produkčních zásahů (mrazivý přechod mezi elephant a leave it like it is) zdaleka nejzábavnější a nejpřekvapivější. celkově ale hometown zombies postrádá lehkost a vzdušnost, která je suplována výbušností (patrnou už hned od poměrně otravného intra) a ambiciózními pokusy o drsnou a smutnou výpověď o maloměšťáctví. zarazí sice, že oproti proklamacím se ústřednímu tématu tolik pozornosti nevěnuje, ale nakonec se adrian v textech docela oprostil od výchovného punku z první desky a la she’s a prostitute. i když si stále čas od času nezadá s bonem, ani zdánlivé banality jako 'i’ve been lost and i’ve been found' nevyzní zas tak nepřiměřeně.

čistý průstřel je obal, co má evokovat parafrázi na parafínově šťastné vánoční rodinky z reklamních letáků, ale jako symbol hometown zombie to spíš než věrně působí prvoplánově a těžkopádně. oproti debutu je druhá deska jako celek tempově volnější, zvukově monumentálnější, chybí však prvky nečekanosti, nějakého zvratu; leave it like it is jako mladší sestra sunshine s hostující, nečekaně vyklidněnou la petite sonjou nezní špatně, ale civilnost je tatam hned s refrénem 'there’s no point in killing each other / there’s no point at all' a sveřepým riffem. většina ostatních věcí teď zní na způsob distortion-dancing-destruction s lehkostí kliků s něčí nohou na zádech, plus je tu ještě editors-hopsačka phreneticus nebo depeche mode-like stories the same, a tři adrianova akustická sóla vybízí ke skipování.

pozitivní stránky copyrightu the prostitutes se bohužel utlumily, jediný adrian výrazně hlasově vyzrál, až na pohrávání se slovy kolem jedné noty v mezihrách, které mě stejně jako koněspřežkové westernové fragmenty vytáčelo už i minule. rozhodně nelze odepřít odvaha odprostit se od zvukové klece minulých desek, ve které uvízli jejich oblíbenci interpol a franz ferdinand, a naléhavost (tentokrát spíš odvržená než čerstvě zamilovaná), ale celkově je hometown zombies jako soté, co pořád potřebuje dokořenit, ale ve finále mu stejně chybí vlastní chuť.

strame’s Awards 2007

Je to tady!:) Nejočekávanější anketa roku, strame’s Awards 2007!!:))) Musím se přiznat, že nejvíc jsem laboroval nad zahraniční deskou roku (jasně, je to sranda, ale stejně jsem to nechtěl odfláknout:)). So here are the results!:)

ZAHRANIČNÍ DESKA ROKU

#1: Thom Yorke: The Eraser

Tahle deska se poslouchá nejlíp, když se potřebujete svěřit, ale nemáte komu. Velice intimní album bez vaty se spoustou nádherných melodií je zřejmě nejzpěvnější a nejupřímnější nahrávkou Radiohead, navíc s úžasným bookletem-leporelem s kresbou potápícího se Londýna od Stanleyho Donwooda, který je autorem všech coverů Radiohead od The Bends. A tohle všechno dělá z The Erasera klenot, kterého si musíte cenit, a to tak, že ho nebudete poslouchat příliš často:)) Mimochodem – možná by byla ještě působivější akustická verze, ale nebudu zbytečně rýpat:))

#2: Lady Sovereign: Public Warning

The biggest midget in the game! Yo! Ano, debut Lady Sovereign splnil očekávání. Public Warning je nesmírně zábavná deska se spoustou skvělých hitů s výbornými texty s názorem. Jen je škoda, že na druhé polovině není tolik takových vypalovaček, jako na té první.

#3: Arctic Monkeys: Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not

Bezesporu nejzábavnější kytarová deska uplynulého roku plná syrových hitů s vynikajícími texty. Noví Beatles? To asi ne, přesto Brity musí šimrat v břiše. Druhá deska nám prozradí víc.

ČESKÁ DESKA ROKU

The Ecstasy of Saint Theresa: Watching Black

Jediná letošní česká deska, která v porovnání s tím nejlepším ze zahraničí nedostává přes hubu. Noví EOST jsou na nové desce oproti Slowthinking hitovější, používají více akustických nástrojů a zase úspěšně skloubili všechny možné styly tak, aby nakonec zněli originálně. Což se cení.

ZAHRANIČNÍ SONG ROKU

#1: Gnarls Barkley: Crazy

Úžasný sarkastický song s neskutečně působivou atmosférou. Hit, který vám učaruje hned poprvé, když ho jen mimochodem někde zaslechnete a hned začnete pátrat, kdo to vlastně hraje a jak se to jmenuje. Mohl jsem vybrat Over and Over od Hot Chip, co do propracovanosti a výstavby skladby je na tom zřejmě lépe, ale Crazy je prostě hymnou uplynulého roku, kterou ještě po letech uslyšíte z rádií.

#2: Hot Chip: Over and Over

Psal jsem o něm už v minulém článku. Cituji: "Šílený, ujetý, praštěný, neotřelý, originální, skvěle pospojovaný, s dvojitým úžasným rytmem, který vás nutí kroutit zadkem, s neskutečným množstvím perfektních zvuků. To vše pospojované v jeden celek tvoří tento skvělý (i když pro někoho možná fakt až moc švihlý) song". Nemám víc, co bych k tomu dodal:)

#3: Peter Bjorn and John: Young Folks (feat. Victoria Bergsman)

If I told you things I’ve did before / told you how it used to be / would you go home with someone like me?
I did before and had my share / it didn't lead nowhere / I would go home with someone like you / it doesn't matter what you did / who you were hanging with / we could stick around and see this night through
Mohlo být něco jiného hitem uplynulého léta?

ČESKÝ SONG ROKU

The Prostitutes: Sunshine

The Prostitutes jsou kapelou evropského formátu, což stvrdili velmi povedeným debutem Get Me Out of Here a hlavně dojákem Sunshine, navíc (pro mě) s nejlepším českým loňským klipem. Koho nevezme refrén, měl by se nad sebou zamyslet.

KLIP ROKU

OK Go: Here It Goes Again

Jak už jsem se jednou zmiňoval, miluju Gondryho a proto pro mě nemohl být klipem roku žádný jiný kousek než cover No Good od Plana B (původně od Prodigy). Stačily ale pouhé tři minuty, abych změnil názor. Totálně mě totiž rozsekala parta maňasů s jejich tanečkem na běžících pásech. Pánové mají holt štěstí, že kromě toho, že dokážou nahrát sice ne nijak konvence bořící, ale zábavnou kytarovou písničku, se umějí taky hýbat a udělat nápaditý klip, který si můžete v podstatě natočit vy sami.

ZAHRANIČNÍ KAPELA ROKU

Arctic Monkeys

Vyhajpovaný sračky a lá NME? Ale kdeže, lépe řečeno - zdaleka nejen to. Opice jsou sehrané jako málokdo, umí si získat publikum, mají charizma, hity, věk, a jak sami říkají, „už nás kurva nebaví hrát ty samý songy furt dokola“. Což je dobře, a tak se můžeme po EP Who the Fuck Are Arctic Monkeys a singlu Leave Before the Lights Come On s vtipným klipem už letos těšit na pokračování úspěšného debutu Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, oproti kterému prý chtějí zpomalit. Uvidíme. Já osobně jim přeju, ať jim to vyjde co nejlíp.

ČESKÁ KAPELA ROKU

Kryštof

Měli pozitivně přijatou desku Rubikon, úspěšné turné po halách a výborný singl Rubikon šitý na míru rádiím. A já jsem za to vlastně rád, je to stále lepší, než bezkrevní Chinaski anebo trapné hrůzy typu Divokej Bill.

INTERPRET ROKU

Thom Yorke

A vlastně kdo jiný? Thom byl prostě letos vidět - měl úspěšnou sólovku i koncerty s domovskými Radiohead. Kromě toho podporuje ekologickou organizaci Friends of the Earth, bojuje za férový obchod, ale na rozdíl od Bona, jak sám říká, si nedokáže potřásat rukou se světovými vůdci, ale spíš by jim dal jednu přes hubu. A tak se drží v ústraní.

INTERPRETKA ROKU

Nelly Furtado

Klidně mi nadávejte do středoproudovýho sračkoposluchače, ale když si to přeberete, tak vám z toho zůstane stejně jenom Nelly. Vystupovala na nejednom festivalu, měla vynikající singly Maneater a Promiscuous a vůbec – zažila přelomový rok a byla prakticky všude.

OBJEV ROKU

Lily Allen

Jakoby to bylo domluvené – vynikající popůvka Smile - a najednou byla všude. Začaly se propírat všechny její excesy – od prodávání drog na Ibize po nadávání Bobu Geldofovi do čuráků. Hostovala i na nové Robbieho desce, ale hlavně - vydala skvělý nepřehlédnutelný debut Alright, Still! plný hitů.

P.S.: za pár dní tady bude sampler s tím nejlepším z roku 2006;)))