Lily Allen - Alright, Still

Lily Allen
Alright, Still
Regal Zonophone

7.9


Už dlouho mi to vrtá hlavou. Není nijak zvlášť pěkná. Ona sama podle všeho nijak zvlášť nepřekypuje inteligencí. Tak proč se mi sakra líbí?
Protože je prostě upřímná. Na rozdíl od zpěvaček typu Pink (fuj), Avril Lavigne (fuj fuj) anebo Kelly Clarkson (fuj fuj fuj) si nepotřebuje hrát na drsnou rockerku nebo mít vlasy nabarvené narůžovo, aby byla rebelkou. Ona si totiž opravdu (i když toto klišé nesnáším) na nic nehraje.
Ne nadarmo se jí říká Mike Skinner v sukni. Kromě podobného ksichtu mají společné chytré songy (přestože si u nejednoho z nich říkáte, že zrovna tuto melodii už jste přece někdy slyšeli), takový ten milý polozpěv, ale hlavně skvělé trefné texty ze života. Na rozdíl od Mikea ale Lily probírá hlavně vztahy, vztahy a zase vztahy. A to na jakýkoliv způsob. Je nadrzlá, mluví jednoduše, jde přímo k jádru věci a v jejich textech najdete určitě alespoň jednu hlášku, která vám sedne na tělo. A na rozdíl od svých amerických kolegyň není patetická. Smutné věci dokáže přetavit ve veselé chytré popovky řízlé skáčkem a reggae, které nejsou vlezlé a dají se poslouchat znovu a znovu.
Alright, Still je letní deska, ale zabírá stejně v třicetistupňových vedrech jako v polovině podzimu, kdy venku prší, sedíte doma a do ničeho se vám nechce. Proč? Protože je to album plné hitovek od začátku do konce a nezní tak, jako kdyby bylo určeno (jen) pro ty věkové kategorie, které Lily vyjmenovala. Tedy pro teenagery ve věku třinácti a čtrnácti let. Na druhou stranu u nás ta věta vyznívá o mnoho jinak, říct tu něco takového by asi byla umělecká sebevražda a interpret by asi navždy měl nálepku komerční, ale Británie je prostě Británie.
Tak nějak mám pocit, že Lily (ačkoliv tomu dost lidí nevěří) není hvězdičkou jen na jeden rok a že bude mít vždy co říct. Co já vím, třeba se mýlím, ale jednu věc vím jistě. A to tu, že tuhle desku byste rozhodně neměli minout.