Away

Už jste si mezi někým připadali jako největší idioti? Já už několikrát, ale teprve tentokrát to bude opravdu síla. Kroměřížská knihovna dostala dopis od vedení zlínskýho festivalu pro děti a mládež, jestli by sem nechtěli vyslat nějakého svého zástupce. Přeposlala ho ředitelce našeho gymplu, ta jej přeposlala našemu třídnímu a ... ten se mě zeptal, jestli bych to vzal. A byl bych neskutečnej debil, kdybych řekl ne. Těším se. Hrozně moc. Nevím sice, co od toho mám očekávat, ale asi je to dobrý znamení. Jenže se zároveň bojím, jestli to zvládnu a jestli mezi touhletou partičkou nebudu největším blbečkem. Dost mi zamrazilo, když jsem to složení poroty uviděl poprvý. Lidi z (podle všeho) poněkud prestižnějších škol, než je naše gymnázium, ze osmi lidí jsou dva z Itálie, dvě z Německa, jedna z Kanady a kromě mě další dva z Čech. Točí dokumenty, nebo je pro ně film alespoň "vášní". A vedle nich já. Debilní fotka, debilní popisek, ze kterýho působím jako žáček ZUŠ na flétnu (na kterou už stejně rok nehraju). My ego has landed. Tak mi aspoň držte na ten týden, co tu nebudu, palce.

P.S.: Tady se o tom fesťáku dozvíte víc.

The Strokes - Live at Alexandra Palace

Po prvních pěti posleších Is This It? jsem vážně nevěděl, co na nich všichni vidí. Postupně se mi ale dostali pod kůži a dneska už desku samozřejmě považuju za klasiku indie-kytarovkový scény. Kdybych ale Strokes neznal a měl s nimi mít první seznámení, sáhl bych určitě spíš po živáku z Alexandra Palace v Londýně. Nečekal jsem, že mě tak strhne. Vážně ne. Nářez jak sviňa: Julian zpívá víc než přesvědčivě, chlapci to řežou do těch kytar hodně slušně, bubeník tluče do soupravy jako o život. Pětačtyřicet minut nadupaných hitovkami z prvních dvou alb, které najednou dostávají nový rozměr. Teď bych ještě chtěl vidět naživo Arctic Monkeys. :-)

download

thx 2 BS

Osvětim & Krakov

Kdybych řekl, že jsem se těšil, vyzní to minimálně sadisticky. Takže radši řeknu, že jsem byl hodně zvědavý. Zvědavý proto, že jsem od toho čekal ledacos. Prý i Beckham se tam rozbrečel. A hafo lidí odtud jde předčasně pryč, protože to nezvládá. Co je na tom tak místě vlastně tak mystického? Člověk si odpoví sám i bez toho, že by sem potřeboval jet. Ale vlastní zkušenost je přece jenom něco jiného, než o tom slyšet v hodinách dějepisu, jakkoliv je to působivé (v tom negativním smyslu slova) z pouhého vyprávění útržků příběhů.

Po vstupu do areálu jsme byli rozdělení na dvě části - jednu z větší části tvořilo dívčí osazenstvo naší třídy + zbytek kluků, který nebyl v druhé skupině spolu se (zhruba) polovinou 1.A, kde jsem se nakonec octl i já. Trochu jsem litoval, že jsem nebyl v první jmenované skupině. Ne kvůli holkám, ty mi v tu chvíli přišlo vcelku bezvýznamné, respektive abych byl upřímnější a přesnější: chtěl jsem, aby mi přišly bezvýznamné. Pravý důvod ale nakonec byl přeci jen jinde. V průvodci. Tedy v našem případě průvodkyni. Po pravdě řečeno, nevím, co mi na ní konkrétně vadilo; přebývalo či naopak chybělo - povídala velice emotivně a zapáleně, bohužel se ale často opakovala ve způsobu, jakém povídala, takže to navzdory samozřejmě známému utrpení zavánělo továrnou na emoce. Jinak řečeno, že to možná prožívala víc než my všichni dohromady. Vlastně celkově jsem od toho pobytu v koncentráku očekával víc, že to tu bude chmurnější, depresivnější a morbidnější. Ale nakonec na tom všem bylo nejděsivější to, že to všechno to působilo tak šíleně neuvěřitelně, že to člověku ani po tom týdnu neleze do hlavy, nedokáže si to uvědomit - tady se to všechno dělo? Vždyť to tu vlastně nevypadalo tak mysticky jako z těch vyprávění. Přesto (nebo právě proto?) jsem se tu procházel s naprostým prázdnem v hlavě a vlastně skoro nikdo z naší skupiny během přemisťování se mezi bloky nepromluvil, pouze lenivě vykračoval se svěšenou hlavou. Přiblížně dvě a půl hodiny jsme strávili v Osvětimi I, tedy v prvním koncentračním táboře celého tohoto komplexu. Původně to byly kasárny pro německé vojáky, takže se materiál budov i rozloha výrazně liší od Birkenau, kam jsme zajeli nakonec. O tom ale později.

Bloky v Osvětimi byly víceméně upraveny na muzea. Dvě tuny lidských vlasů (pro srovnání: na jedné ženě je zhruba 10 dkg vlasů) a síť nebo plátno z nich vyrobené. Plno zdeformovaných kufrů s adresami napsanými křídami. Oblečení. Ať už dospělé nebo dětské (což mě osobně dostalo do kolen nejvíc, když jsem spatřil ty miniaturní šatičky a botičky). Plno fotografií, mezi nimi i srovnání před a po. Ne, vážně nemluvím o reklamě na prací prášek, ale o jakési paní Margit. Nejde jenom o to, jak ta paní vypadá, ale o celkovou atmosféru těch fotografií, která mi čímsi připomíná svatební fotku amerického vojáka s plastovou lebkou. Předtím: kdesi na prosluněné dovolené. Neusmívají se, ale přesto každému dojde, že přece musela být šťastná. Poté: zmrzačená, naprosto vyzáblá, nahá, ponížená, téměř neschopná pohybu - patrně v nemocnici. Nemocniční sestra jí pomáhá vstát z postele. A celou dobu mi vrtá hlavou myšlenka: jak o tom může někdo pochybovat? Ona neuvěřilnost je však tak veliká, že vám to nedá alespoň na chvíli pouvažovat, jestli tomu tak vážně bylo.

Ale bylo. Po přesunutí se do tří kilometrů vzdáleného Birkenau už jsem opravdu uvěřil. Hodně surrealistický pohled jako na mnohokrát zvětšenou dobytčí stáj. Bez nadsázky. A to už člověku fakt došlo, že tady něco nehraje a že tohle přece není nejen krajně nehumánní, ale absolutně neomluvitelné. A nemusel se o tom sám přesvědčovat a ujišťovat. Ten pohled z věže ho v tom dokonale utvrdil a ujistil sám. To, co jsem se pak ještě dozvěděl o samotném životě uvězněných/zotročených, už bylo pouhé zatloukání hřebíků do rakve myšlenek pochybovačů holocaustu.

P.S.: Jestli mi to prominete, tak o Krakově někdy jindy. Nejlíp po ICQ. K tomuhle se to fakt nehodí. Navíc na to ani teď po tom všem nemám náladu psát.

Kaiser Chiefs - Yours Truly, Angry Mob

Kaiser Chiefs
Yours Truly, Angry Mob
B-Unique [2/2007]

5.7

Je to bludný kruh. Už jsem o tom mluvil v souvislosti s dvojkou Bloc Party – indie-hvězdičky se s druhou deskou buď vzdají původního zvuku a image, anebo zopakují model debutu. Pak už nastává obligátní situace. Jsou desky-dvojky, které se už s datem vydání stanou všestranně přijatými za klasiku přesahující hranice svého žánru (Nevermind, The Grand Don’t Come for Free aj.) a ty dvojky, které jsou z nejrůznějších důvodů přijaté rozporuplně. A těch je drtivá většina.

Kaiser Chiefs vsadili vše na druhou možnost. Vlastně se jim ani nelze divit – když vyhrajete tři ceny na Brits a vyprodáváte haly, předpokládám, že by se vám taky do nějakých radikálních změn taky nechtělo. Takže je jasné, že záleží na tom, jaký je váš postoj k debutu Employment. Máte ho rádi? V tom případě vás Yours Truly, Angry Mob nezklame. Rozčiluje vás? Yours Truly, Angry Mob bude ještě víc.

"Kdybych měl pocit, že se z nás stává kapela jako Kaiser Chiefs, balím to." Alex Turner. Jistě, věta je vytržená z kontextu. Ale možná si ji NME schová na doby největší krize ostrovního indie-rocku, aby spustila válku na způsob Oasis vs. Blur. Kdo by vlastně v tomto imaginárním souboji byl Oasis a kdo Blur? Inspirace Beatles, The Jam a Franz Ferdinand a zvuková podobnost a bezstarostnost, která je patrná z raných nahrávek Blur. To je to, co k nim váže Kaiser Chiefs.

Věštění velké budoucnosti, dvě desky – jedna lepší než druhá, obě hitové a obě v něčem jiné. Zdravé postpubertální spratkovství. To jsou zase spojnice Oasis a Arctic Monkeys. Tu story o Oasis nemám rád a bojím se, že tak skončí nejedna z mých oblíbených kapel včetně takových Coldplay (když vynechám tu sebestřednost). A Opice k těm oblíbeným kapelám bezesporu patří. To proto, že v sobě mají něco, co je odlišuje právě od takových kapel, jako je Kaiser Chiefs.

U Kaiser Chiefs jde o to, že v ničem nevybočují z řady. Dělají jen lépe to, co se nedaří jiným - antidonchuánům Fratellis a nadrženým gymplákům Little Man Tate; když to převedu na naše poměry, tak je na Óčku uvidím mnohem raději než Tokio Hotel apod. Oproti prvním jmenovaným mají glanc, nedá se jim upřít čich na hity, ať už jsou jakkoliv žoviální a nabubřelé, protože mají přesně to, co českým kapelám chybí – skladatelská jistota, kterou "polosvětoví" a živě diskutovaní Sunshine prostě nemají. Rozhodně by mě pobavili po pár pivech na nějakém stadioně, ostatně většina skladeb je na ně jako dělaná, hlavně u takové Try Your Best si živě dokážu představit, jak ji dohromady zpívá xy tisíc lidí (vidíte, proč jsem mluvil o tom, že nakonec budou ty spojnice vést opačným směrem? Přístup k hudbě se tomu říká…).

Ale to vše ještě nedělá dobrou desku. Jako na dva tři poslechy dobrý. Jenže pokud chcete něco, co sice vychází z minulosti, ale není v ní zasmrádlé a zkyslé a zároveň přináší nové prvky, víte, kterou desku máte zvolit. Yours Truly, Angry Mob jí vážně nebude.

Dance! aneb Klipy II.

Simian Mobile Disco: It's the Beat

Simian Mobile Disco stojí na základech dnes už nebyvších Simian, jejichž druhou desku We Are Your Friends si právě stahuju, stejně jako remix Never Be Alone od Justice, který byl pojmenován stejně jako ona deska. Pro mě jsou to nástupci Basement Jaxx - jsou minimálně stejně chytlaví a neméně chytří. It's the Beat je jedna z jejich největších hitovek z debutu s hrozně vtipným klipem. Jo a mimochodem, Attack Decay Sustain Release je (zatím) taneční deska roku. Uvidíme, co na to Justice a New Young Pony Club.



Justice: D.A.N.C.E.

Chci ty trička!



Justice: Waters of Nazareth

A ještě jednou Justice. Tentokrát je to klip, kterej sám natočil jeden fanda. Fakt povedený. "Was bored, felt like dancin'". Cool, dude!

it's all in music, baby!

Původně jsem sem nechtěl psát o osobních věcech před cizíma lidma, ale nakonec mám pocit, že když to zůstane u nekonkrétností, neuškodí to ani mně, ani vám. A navíc asi pochopíte, proč jsem přejmenoval blog právě tak, jak jsem ho přejmenoval.

Jestli byla na loňském podzimu nějaká pozitiva, bylo to jednoznačně seznámení s Turn on the Bright Lights. Znáte to, vždycky máte nějaký období s nějakou kapelou/deskou. Konkrétně u mě to bylo až do předloňska cokoliv od U2 nebo Coldplay. Z Parachutes jsem už ale (zřejmě) vyčerpal její veškerý potenciál, takže musela nastoupit jiná léčiva/antidepresiva. Anebo Placebo, se kterými jsem strávil celé loňské jaro. Nevím, jestli pomohli, nebo byli spíš soundtrackem k náladě (nebo ji dokonce podnítili?), která se vezla ve stylu "Mám ji fakt rád, nebo si to jenom namlouvám?".

Léto. Měsíc pryč, nepočítaje smsky bez možnosti komunikace s přáteli. Odcizení. Měsíc oklepávání se z rozpadu vztahu, ne zbytečného, ale s odstupem času rozhodně ne nezbytného. Transformace. Čas dát věci do pořádku, což se ale nakonec stejně nestalo. Disintegration.

Počátkem podzimu období OK Computer, Kid A a The Erasera. A pak - polovina října, změna času - dny se krátí. Turn on the Bright Lights!

Když se chcete vymanit ze stereotypu, kterým žijete den co den, procházíte se městem, z něhož chcete utéct, protože každé jeho zákoutí znáte nazpaměť, už vás tu nemůže nic překvapit. Když máte pocit, že se nic neděje a vám je z toho zle, že everyday is exactly the same. Když ze sebe chcete smazat tíhu citů k někomu, koho nechcete milovat, jenom mít rád jiným způsobem. Když už jste si sami sebou jistí, a přesto se zas a znovu necháte nachytat. Když máte pocit, že se na nikoho nemůžete spolehnout, že nemáte opravdového přítele. Když máte pocit, že vás nikdo nezná takového, jakým se sám sobě opravdu jevíte, a to jak v dobrém, tak ve špatném světle. Když pro vás není nic dobré. Když po něčem toužíte, ale nevíte, jak to má vypadat, jenom si představujete, jak by to mělo působit. Když ležíte pozdě večer na posteli mezi čtyřmi stěnami a nejradši byste ji v té tmě s někým sdíleli. Když chcete něco strašně moc říct, ale už je na to pozdě. Když se vám všechno blízké zdá najednou strašně vzdálené a udělali byste cokoliv, abyste to mohli chytit, cítit ve svých rukou... Je toho moc. A Turn on the Bright Lights to z vás všechno smyje, pohltí jako déšť všechnu špínu, která se všude nahromadila. Jsou mi u prdele nějaký posraný hvězdičky, čísla nebo písmenka. Nebudu říkat, že je to moje nejoblíbenější deska, protože bych ji pak srovnával s ostatními. Turn on the Bright Lights je pro mě nesrovnatelná, je pro mě něčím víc. Vymyká se z jakéhokoliv stereotypu, přestože vypadá na první pohled obyčejně. Je v ní všechno. It's all in music, baby...

P.S.: Nesnáším patos, ale vím, že tady je ho spousta. Nějak se pokusím zapracovat na tom, aby tu příště nebyl. :-)

Panda Bear - Person Pitch

Panda Bear
Person Pitch
Paw Tracks [3/2007]

8.5

Když jedeme s tátou do Zlína na chatu, nikdy se nezapomene stavit do antikvariátů. Totiž – on je amatérský fotograf a zajímá se o české foťáky a kamery a jedna z cest, jak se k nim dostat, je právě chodit po antikvariátech. Já to obyčejně nesnáším a radši bych se místo toho mrknul, jestli v Adidasu nemají novou kolekci tenisek. Ovšem jeden z antikvariátů, který je umístěný do některé z budov bývalých Baťových továren, mám upřímně rád. Nechci, abyste mě měli za někoho, kdo je jen a jen posedlý hudbou a nic jiného ho nezajímá – tak to snad není, ale vždycky, když do té rozsáhlé místnosti vstoupím, uhrane mě. Na všech těch zachovalých věcech po našich předcích, co tu jsou, vlastně není nic až tak příšerně neobvyklého, spíš jde o tu nezvyklou atmosféru. Na ní má z velké části podíl hudba, kterou tu do obrovitých reproduktorů pouští (zřejmě) majitel. Od hudby afrických domorodých kmenů až po předválečné songy. Možná to nezní bůhvíjak lákavě nebo převratně, ale já jsem fakt nic podobného nikde jinde neslyšel.

Když jsem si poprvé pustil Person Pitch, nemohl jsem se ubránit nutkání ihned zajet do Zlína a v tom antikvariátu si ji přehrát. Atmosférou mi tam zapadala jako poslední chybějící kousíček puzzle do skládanky. Ale její kouzlo je v tom, že mi vůbec nevyvolává asociace jenom na to jedno konkrétní místo. Je tak originální a působivá, že pokaždé, co ji poslouchám, mi dá něco nového, něco, co bych od jiné desky nečekal ani v nejmenším. Když vás přepadne nostalgie, vzpomínky a s nimi spojené představy, zarezlé a zažloutlé v tom nejzazším koutě mozku, najednou vyplavou na povrch. Nezkreslené, bez jediné kapky hořkosti a v té nejkrásnější podobě, jako když sledujete váš oblíbený seriál z dětství.

Nikdy jsem nebyl v Riu nebo Lisabonu, kde aktuálně Panda Bear, vlastním jménem Noah Lennox a člen newyorského new-weird-america spolku Annimal Collective, žije, ale třeba Bros. na mě působí, jako když ležíte ve dvacátém patře hotelu ve vaně se šampaňským v ruce a posloucháte ruch o poznání komornějšího karnevalu, který prochází vedlejší hlavní ulicí. A než se pak stačíte obléknout a vyparádit, při Search for Delicious už s rukama v kapsách zadumaně procházíte prázdným půlnočním městem, kde poletují sáčky a blikají neonové nápisy erotických klubů.

"Nepopsatelná koláž samplů a nebeských melodíí". Nikdo by Person Pitch po hudební stránce asi nemohl v jedné větě shrnout výstižněji a trefněji než Francois ve svém rozhovoru právě s Pandou Bear na Newmusic. Ona ta jedna věta totiž bohatě stačí. Kde končí popisy hudebních postupů, tam začínají působit vlastní pocity z hudby. Person Pitch má nepochybně na každého jiný účinek, a proto u této recenze (jestli ji tak vůbec můžu nazvat) zapomeňte na nějakou objektivitu a raději si Person Pitch pořiďte. Není sice nahrávkou pro každý den, ale o to víc pro vás bude cennější.

The Field: Jsem blbej já, nebo ta deska?

Tak nevím. Poslouchám to odpředu odzadu furt dokola a stejně nemůžu přijít na to, čím si zasloužila From Here We Go Sublime tak vysoký hodnocení. Na metacriticu jsem průměrný hodnocení 96 (viděl jsem to před pár dny, dneska je tam 93) fakt dost dlouho neviděl. Jenže mně se ta deska nelíbí. Tak trochu jsem si vzpomněl na doby, kdy jsem poprvý poslouchal druhou desku Franz Ferdinand a debut Strokes. Oběma jsem nemohl přijít na chuť a měl jsem ty samý pocity. Že You Could Have It So Much Better nemám rád dodneška a Is This It? naopak mám rád čím dál víc je celkem nepodstatný, spíš tím chci říct, že než jsem se do toho stylu dokázal ponořit a pochopit ho, tak mi to dalo zabrat. Tak si říkám, že je to třeba podobný s minimal technem a zanedlouho The Fielda těžce docením. Ale nevypadá to tak.

Zní to dobře, chtělo by se říct ušlechtile. Ambiciózní začátky skladeb, které spíš zní jako prostředek sebe sama, minimální změna beatu, dva nebo tři motivy divně nalepené na leitmotiv. Do zblbnutí opakování postupu a až na Everday žádná pointa, rozuzlení, vyvrcholení. Jen tak to kolem vás propluje. A to je většina výplně From Here We Go Sublime. Vypadá to tak, že jsem ji nepochopil, takže může mi někdo vysvětlit podstatu toho, v čem je tak dobrá?

indie beats

I když jsem několikrát říkal, že už mě zdaleka kytary nebaví tak jako dřív, tak to přece jenom nebude tak úplně pravda. Kdo říká, že indie-kytarovková scéna už je dávno mrtvá, ať si poslechne tuhle kompilaci. Předpokládám, že drtivou většinu songů, nebo snad všechny už znáte, ale zkusil jsem dát dohromady něco z toho, co mě zaujalo nejvíc, aby to znělo kompaktně a dobře se to poslouchalo. Proto tu není třeba No Cars Go od Arcade Fire, No Pussy Blues od Grinderman atd. Tak tady to máte:

1. The Cinematics: Break
2. Black Rebel Motorcycle Club: Need Some Air
3. Arctic Monkeys: Old Yellow Bricks
4. The Rakes: We Danced Together
5. Bloc Party: Hunting for Witches
6. Kubichek!: Nightjoy
7. Interpol: The Heinrich Maneuver
8. !!!: Heart of Hearts
9. LCD Soundsystem: North American Scum
10: New Young Pony Club: The Bomb
11: Klaxons: It's Not Over Yet
12. Jamie T: If You Got the Money

download!

What's the matter with that fuckin' Filter?!

"JAMIE T
PANIC PREVENTION

GENIÁLNÍ ULIČNÍK

Tohle je teda sakra britská deska, na kterou si všichni, kdo nejsou rodilí Britové, budou muset asi chvíli zvykat. Její kouzlo je ale v tom, že ty písničky jsou do té míry dobré, že si vás nakonec získají, i když nejste dvacetiletý floutek z londýnského štrýtu. Jako Jamie T. Kluk z Wimbledonu, čtvrti, kde se nakupuje a hraje tenis. Uličník, který si doma kutil na koleně svoje tracky, ale byly tak dobré, že brzy skončily ve vysílání britského Radia 1. O Jamiem se říká, že je něco mezi The Streets a Arctic Monkeys, což naprosto sedí. A nejen protože má hlas téměř zaměnitelně stejný jako Alex z Arktiků. Je v tom britský hip hop, stejně jako punk, mladistvá drzost, stejně jako ohromná otevřenost. Odvaha brát zvuky, kde se dá a když to jinak nejde, vystačit si jen s ošuntělou akustickou basou, které Jamie věnoval úvodní song: "Šel jsem si koupit bouchačku, ale nakonec jsme utratil všechny prachy za ten krám, kterýmu se říká baskytara." Jamie T je velký skladatelský talent, stejně jako přirozený experimantátor a hlavně hlas svojí generace - Bob Dylan internetové éry, chcete-li."

Radek Bureš, Filter, 5/2007

Nic proti recenzi samotné (až na pár drobností), ta je dobrá, ale jen tak pro zajímavost: kolik hvězdiček byste na jejím základě desce tipli? Čtyři a půl? Nebo dokonce pět? Ale prosím vás, co vás to nemá! Tři a půl! A to má být chyba tisku, nebo autora? Autora, který dává tři hvězdy materiálu, který si zaslouží poněkud jiné hodnoty. To platí o Ewě Farné, Tokio Hotel a aktuálně o novince Good Charlotte. Pořád dost daleko od toho, aby byl považován za (definitivního) intelektuálního vyvrhela a od toho, aby mu fanynky s blogísky nevydrápaly oči prsty s nehty nalakovanými načerno.

A teď všeobecně: když třeba máme desku, kterou jsme moc ve věžicce neprotočili a má zajímavý jméno, kolik jí dáme bodíků? Tři a půl? Tím člověk nikdy nic nezkazí. My už to nějak ukecáme na svou stranu. Dát jí podprůměr? To už vyžaduje hodně odvahy. A taky pisatelské zručnosti na obhájení argumentů, aby to nevypadalo jen jako kydání hnoje s naprostou absencí konstruktivní kritiky.

Aby bylo jasno: já jsem strašně vděčný Filteru za to, že mě přivedl k hudbě, kterou v současnosti poslouchám, a tento výchovný faktor určitě v dobrém působí i na mnoho dalších mladých lidí. Není sporů o tom, že je velice dobře graficky udělaný a má vcelku zajímavá témata a rozhovory s aktuálními jmény na světové hudební scéně. Ale proč na mě sakra stále působí dojmem plátku, který se snaží vypadat velmi prestižně a fundovaně? Přestože by podle příspěvku v diskusi na blogu NMM Pavla Kučery ("solidne delany stredne proudy webzin je tady urcite zapotrebi - ostatne o neco podobneho v tistene podobe se snazime s Filterem") být vyvoláván neměl a tato pseudoaurela je výstřelky jako označení My Chemical Romance za kapelu roku znehodnocována?

Ta nevyrovnanost nejen popisovaných subjektů, ale jejich provedení je zrovna v tomhle čísle do očí bijící. Konkrétně třeba u Pavla Kučery: proč musím číst recenzi na Arctic Monkeys, jedné z nejlepších, co jsem kdy četl, vedle něčeho, co si říká recenze na koncert Nine Inch Nails, i když jsou to, s prominutím, samý zaujatý kecy a bláboly? Nejsem žádným bezmezným fandou Trenta Reznora, a taky uznávám, že některý obraty jsou napsaný vcelku vtipně, ale co to mění na faktu, že se o koncertu samotném dozvím absolutní hovno? Sorry, Pavle, ale tohle byl fakt krok vedle a jestli někdo mluví o recenzi na Sunz jako o totálním přehmatu, já volím mnohem spíš report na NIN, kterej patří maximálně na blog. A možná ani tam ne. A už vůbec se to nedá označit jako recenzi. Propříště trochu míň ega!

To všechno je Filter model (minimálně) květen 2007. Úlitba tomu, aby se prodával co nejvíc? Vypadá to tak. Stále je to podle mého názoru nejlepší hudební časopis na trhu, ale stále víc mi připadá jako hybrid, který nemá pořádně vybranou cílovou skupinu. V současné době to totiž není ani materiál pro intelektuály zaměřené na zahraniční hudební scénu (kteří si ostatně dokážou najít drtivou většinu všeho podstatného, co zde zazní a mnohem víc věcí k tomu na internetu), ani pro šedý průměr v podobě poslouchačů Zdivočelýho Billa či Vypasené fixy, a ani pro ty holky s blogísky.