it's all in music, baby!

Původně jsem sem nechtěl psát o osobních věcech před cizíma lidma, ale nakonec mám pocit, že když to zůstane u nekonkrétností, neuškodí to ani mně, ani vám. A navíc asi pochopíte, proč jsem přejmenoval blog právě tak, jak jsem ho přejmenoval.

Jestli byla na loňském podzimu nějaká pozitiva, bylo to jednoznačně seznámení s Turn on the Bright Lights. Znáte to, vždycky máte nějaký období s nějakou kapelou/deskou. Konkrétně u mě to bylo až do předloňska cokoliv od U2 nebo Coldplay. Z Parachutes jsem už ale (zřejmě) vyčerpal její veškerý potenciál, takže musela nastoupit jiná léčiva/antidepresiva. Anebo Placebo, se kterými jsem strávil celé loňské jaro. Nevím, jestli pomohli, nebo byli spíš soundtrackem k náladě (nebo ji dokonce podnítili?), která se vezla ve stylu "Mám ji fakt rád, nebo si to jenom namlouvám?".

Léto. Měsíc pryč, nepočítaje smsky bez možnosti komunikace s přáteli. Odcizení. Měsíc oklepávání se z rozpadu vztahu, ne zbytečného, ale s odstupem času rozhodně ne nezbytného. Transformace. Čas dát věci do pořádku, což se ale nakonec stejně nestalo. Disintegration.

Počátkem podzimu období OK Computer, Kid A a The Erasera. A pak - polovina října, změna času - dny se krátí. Turn on the Bright Lights!

Když se chcete vymanit ze stereotypu, kterým žijete den co den, procházíte se městem, z něhož chcete utéct, protože každé jeho zákoutí znáte nazpaměť, už vás tu nemůže nic překvapit. Když máte pocit, že se nic neděje a vám je z toho zle, že everyday is exactly the same. Když ze sebe chcete smazat tíhu citů k někomu, koho nechcete milovat, jenom mít rád jiným způsobem. Když už jste si sami sebou jistí, a přesto se zas a znovu necháte nachytat. Když máte pocit, že se na nikoho nemůžete spolehnout, že nemáte opravdového přítele. Když máte pocit, že vás nikdo nezná takového, jakým se sám sobě opravdu jevíte, a to jak v dobrém, tak ve špatném světle. Když pro vás není nic dobré. Když po něčem toužíte, ale nevíte, jak to má vypadat, jenom si představujete, jak by to mělo působit. Když ležíte pozdě večer na posteli mezi čtyřmi stěnami a nejradši byste ji v té tmě s někým sdíleli. Když chcete něco strašně moc říct, ale už je na to pozdě. Když se vám všechno blízké zdá najednou strašně vzdálené a udělali byste cokoliv, abyste to mohli chytit, cítit ve svých rukou... Je toho moc. A Turn on the Bright Lights to z vás všechno smyje, pohltí jako déšť všechnu špínu, která se všude nahromadila. Jsou mi u prdele nějaký posraný hvězdičky, čísla nebo písmenka. Nebudu říkat, že je to moje nejoblíbenější deska, protože bych ji pak srovnával s ostatními. Turn on the Bright Lights je pro mě nesrovnatelná, je pro mě něčím víc. Vymyká se z jakéhokoliv stereotypu, přestože vypadá na první pohled obyčejně. Je v ní všechno. It's all in music, baby...

P.S.: Nesnáším patos, ale vím, že tady je ho spousta. Nějak se pokusím zapracovat na tom, aby tu příště nebyl. :-)