'ugly=beautiful.'

nerozumim přespříliš ni designu, ni komiksům či contemporary arts (dreimal hanba mi), ale földvári dávid/david foldvari (chcete-li london-verzi) je už pro mě pár týdnů #1. estetika kdesi kolem from hell a kid a, mezi většinou černobílou roztěkaností, stísněností & stěsnaností ukryta absurdní ironie a obsese nápisy na stěnách, lavičkách, etc. no prostě mě to ba.

#2.

erm.. je asi trochu úchylný slavit blogger-narozeniny (a myslet to vážně), takže vynechám chystaný plky o tom, jak to tu symbolizuje moje ego-rising a jenom věnuju instantní a neplnohodnotný dík všem, které to tu nepřestalo, anebo snad naopak začalo víc bavit číst, a i kdyby se ve skutečnosti nikdo takový nenašel, tak jsem stejně vděčný alespoň za optimistické iluze.

jmenovitě děkuju filipu tvrdému za důvěru a inspiraci, benu slavíkovi za plodný i neplodný diskuse, karlu veselému za to, že dává hudební publicistice v čechách smysl, dalším publicistům, bloggerům a vůbec všem ostatním, kteří mají co říct, franzi-goumetovi za pocit, že v tom nejsem až tak sám, honzovi kuligovi za pocit, že na tom nejsem až tak blbě, všem lidem z km, díky kterým to tu za něco stojí (a kterých odsud nakonec není málo, jenom jsme s bětou blbej ročník), arsenalu v poslední době silně probouzejícím mé netušené religiózní sklony, a všechno to tak nějak hlavně díky internetu za možnost objevovat a rozhlížet se.

no a samozřejmě hezký vánoce a novej rok.

& ...

destroyed conversation.

destroyer se snad nebude zlobit, když mu vykradu komentáře z blogu. každopádně hodně zajímavý v mnoha ohledech. in general v pohledech na pojetí psaní, ale hlavně v náhledu na českou scénu.


strame: ... přijde mi a priori docela úchylný se na tvým blogu zastávat bena slavíka a nechci, aby sis myslel, ze tady píšu nějaký jeho tiskový vyjádření. :) jenom to chci napsat ze svýho pohledu a chci mluvit obecně. je mi jasný, že to, jak se zachoval k tobě, pavlovi/jiným před zhruba dvěma rokama, byla neomluvitelná a směšná pičovina. jednak ohledně prostitutes/tebe, jak vaši desku nejdřív neskutečně vychválil a pak, jak se dostal do závěsu komárka (& peřiny), se prostě proti vám a hlavně tobě 'musel' vymezit, i kdyz poradne ani nevěděl, proč. a to, až kam to zašlo, bylo nechutný. ale omluvil bych to věkem, naivitou a blbostí (no jo, ode mě to vyznívá dobře ...) a tím, že si prostě nedomyslel, co by to pro něj v dnešním důsledku mohlo znamenat. o což mi teď ale jde. podle mě se od tý doby, co začal psát do rockpopu, s komárkem a peřinou docela znatelně rozcházel (to trvalo zhruba půl, tři čtvrtě roku od začátku) a dnes je i přes to, jak se občas projevuje, nejnadějnější i proto, že při tom, co píše, opravdu přemýšlí o podstatě věci, což u jiných mladých publicistu skoro nevidím. a možná je to furt z jeho strany prvoplánová frackovitost a potřeba pozurážet, co se mu namane do cesty, a jasně že si asi potřebuje zanechat určitou, řekněme 'kontinuitu' v tom, jak vnímá třeba vás. ale za a) tu frackovitost třeba dokáže balit do lepšího, slušnějšího obalu nebo b) někdy třeba naráží na citlivý místa na naší indie scéně. čímž teď absolutně nechci narážet na jeho článek ani na tvoji reakci, mluvím obecně. jde mi o to, ze u nás se všichni kamarádí, podporují, remixují, a to i ve vztazích publicista/muzikant. jasně, že to prostě u nás asi nejde jinak. netvrdím, ze je to kamarádíčkování a lezení do prdele, prostě se u nás všichni zákonitě musí znát a je to v podstatě ku prospěchu věci, protože nám jde přece o jedno [a to samý (dopis)]. ale co tím vším chci říct: myslim, že ve skutečnosti vlastně nikdo není moc spokojenej s tím současným stavem naší scény a navíc to [provázanost] taky tu kritiku do jistý míry devalvuje. možná blbej, ale příklad: fakt si nepamatuju, že bych vůbec někdy ve filteru uviděl [recenzi na] desku nějaký český indie kapely, která by dostala pod šest nebo sedm. nečekám, že se mnou budeš souhlasit ohledně bena, ale jestli podle tebe nic jinýho neudělá, tak minimálně odstartuje diskusi, ve který se bavíme právě o těchhle věcech.


destroyer: vynechám reakci na bena, protože se asi v zásadě shodujeme, jen já z toho vyvozuju radikálnější postoj (což už jsem napsal v postu), zajímavější je ta část o český scéně. dovedlo me to k přemejšlení nad tím, jestli se můj postoj ke scéně dá nějak sumarizovat. je to asi na delší přemejšlení, ale pokusím se něco napsat. nejsem fundovanej ani studovanej, tak pán promine :-) je to spíš taková snůška toho, co mě napadá, když bych měl obhájit svůj pocit z český scény. a je to dlouhý.

nevím, jestli nespokojeností se scénou myslíš vztahy nebo kvalitu hudby a recenzí. začnu tím prvním. co se týká "vztahů na scéně", nechci to banalizovat, ale mám na to dost jinej pohled. nick kent, jedna z klíčovejch postav anglický hudební publicistiky, byl blízkej kamarád většiny kapel, který zdobily titulku nme, resp. melody makeru v době, kdy na to on měl vliv. nikdy se tím netajil, protože si za tím, co dělal, naprosto stál. ano, protézuju tuhle kapelu, protože je dobrá. proto vy čtete tenhle časák, protože víte, že my protézujeme dobrý kapely a ostatní protézujou sračky. to jsou parafrází řečený jeho postoje a jsou platný pro všechny hudební časopisy na světě. do puntíku. ani jednoho fanouška hudby nezajímá "objektivní" hudební zpravodajství, ve kterým bude zaujímat stejný místo britney spears vedle OTK a santany. objektivita není meta v umělecký žurnalistice. cíl je jasnej názor. což je těžší formulovat, než bejt objektivní. žurnalistika není právo a novinář není státní zástupce nebo advokát nebo dokonce soudce. jde o trh názorů, což speciálně u hudby znamená totální mayhem. trh s postoji, image, módou a v neposlední řadě taky s hudbou. takže “objektivní” žurnalistika neznamená podle mě "na scéně nezúčastněná" ale "na účasti na scéně nezávislá". a takovou tu podle mě zčásti máme.

to, že se tu všichni znaj, se nijak neliší od nyc nebo londána nebo san francisca nebo la. dokud v tom nejsi, nevíš, že se všichni znaj, a nevadí ti to, protože tě to nenapadne. pak do toho vlezeš a vidíš, že to je skoro jedna parta. za všechno jen jeden malej priklad: lidi objevili placebo a byl za tím bowie, kterej je vytáh a dal jim razítko "quality". o pár let uchcáváme z arcade fire a hele, zase bowie a jeho pečeť. máme nesnášet bowieho a "jeho" kapely kvuli kmotrovskejm praktikám? to je blbost a je to jasný. kdyby to neudělal, nebyly by ty kapely lepší nebo horší, ale dost možná bychom se o nich nedozvěděli bez mravenčího hledáni na netu. tady ten napíše, že tohle je super a lidi si to poslechnou a někomu se to líbí a někomu ne. žádnej novinář nemá moc udělat ze sračky kvalitu nebo naopak. a každej moudrej novinář si dá pozor, s čím spojí svoje jméno, protože je to jeho jméno, co dává všanc, ne jméno interpreta, o kterým píše. a to se myslím do značný míry děje i u nás doma.

jasně, že tu existují duplicitní vztahy. někdo je můj kamarád, někdo mě remixuje, pro někoho píšu recenze, s někým zajdu na pivo, někomu natáčím demo, někdo mi nemůže přijít na jméno, někdo mi ani za prachy nepronajme vlastní studio, jinej mi ho nabídne skoro zadarmo. když máš zdravej rozum, dokážeš se v tom orientovat a "nezaprodat se". já sám můžu bejt pro někoho opinionmaker a taky nechválím každou kapelu, se kterou chodím do baru. to, že někoho mám rád nebo si myslím, že má talent, ještě neznamená, že jeho tvorba je super. osobně mám čistý svědomí: na počátku jsem se s "lidma na scéně" seznámil díky tomu, že si našli naši hudbu, nikoliv naopak. znám kapely, který se se stejnejma lidma kamaráděj taky a dostaly od nich na prdel a kamaráděj se s nima dál. taky dobrý znamení toho, že ne všechno je tu prohnilý. a funguje to i naopak: znám kapely, který se s některejma novinářema nemůžou vystát a stejně od těch novinářů dostaly lepší hodnocení, než bych dal třeba já. jednoduše řečeno, nemyslím si, že je tu na nezávislý scéně nějaká mafiánská klanová politika. klany, resp. spíš party tu jsou, ale většinou, až na výjimky, mám pocit, že nepřekračujou hranici novinářský etiky. je to spíš taková hra na to "my máme svůj mejdan a vy svůj". prostě nic, co bychom dobře neznali ze střední. je dobrý si pak vybrat lidi, který me nemanipulujou a nenechaj se zmanipulovat.

jiná věc je hudební kvalita a rozmanitost naší hudební scény a v tom si musíme přiznat, že jsme kolonie. dost často jen přejímáme, dost často se zpožděním, ale nedá se to generalizovat. často se mi stane, ze na mě z itunes začne hrát nějaká písnička, kouknu, co to je za "zahraniční" kapelu a zjistím, že to vzniklo v česku. a to nemluvím o svébytnejch českejch kapelách, co zpívaj česky a můžou se směle rovnat se světovou třídou v originalitě. a k tvý poznámce o hodnocení filteru českejch indie desek. možná máš pravdu, ale já znám hromadu českejch indie desek, který filter vůbec nerecenzoval, protože jim za to nestály a znám i desky, co patřej na nezávislou scénu, resp. by tam patřit chtěly, a odnesly si v recenzi takřka výsměch.

každopádně, tahle diskuze není vůbec zbytečná.


strame: já tě chápu, mně jsou tyhlety mechanismy docela jasný, však tady taky nic neříkám o nějakejch mafiánskejch klanech.. :) ale jde mi o to, že nevím, do jaký míry se ty obě roviny u nás úměrně ovlivňují (tzn. kvalita naší scény a kvalita naší kritiky). a asi i docela odbočím.

když budu spekulovat, tak mi přijde, že tohle vzájemný podporování u nás prostě nějak v zásadě není moc žádoucí, jestli si uvědomíš, že tady vlastně existuje jedinej časák, kterej má tak nějak monopol na nový kapely. ostatní buď opisujou, nebo se vymezujou. což by možná na naše poměry ještě tak-tak stačilo, ale po pravdě řečeno, kdo čte v dnešní podobě rockpop nebo kdo čte vůbec report? a říkáš sice, že tady je dostatek alternativního podhoubí, ale nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl třeba od klusáka nebo veselýho dejme tomu recenzi na nějakou českou kapelu (možná vladimir 518, ale to je zas úplně jiná kategorie). a na internetu je newmusic v podstatě akorát další tak-trochu-odnoží filteru, i když péťa tam občas taky pronese nějakej zásadně kontroverzní soud. ale moc nepodloženej argumentama. je to jenom blog. výkřik. musicserver je v žalostným stavu. freemusic píše úplně o jinejch věcech. no a pak jsou tu blogy. ale těch je taky jenom pár a nezdá se mi, že by byly moc opinion-making. což je obrovskej rozdíl oproti zahraničí, kde je to všechno [s náma] zhruba v poměru 1000:1, obrovská pluralita rozdílnejch vlivnejch autorit. takže si prostě jmenovitě nick kent může dovolit svůj vyhraněnej postoj, protože o ostatních kapelách, který by si to třeba od něho zasloužily, prostě napíšou jiný lidi, jiný časopisy, protože je tady spousta odnoží a sub-odnoží. tím neříkám, že tady filter nepíše o kapelách, který by si to zasloužily, prostě píše o všem a píše o tom dosti vágne a zpravidla jenom představuje, než opravdu kritizuje a široce rozebírá.

co se týče naší hudební scény vůbec - alespoň já z toho mám takovej pocit - tady prostě převládá takovej marasmus, zahleděnost do sebe, nedostatek progrese a odvahy. podle mě když si to srovnáš s tím (nevím, jestli se to ale srovnat dá), jak to tady bylo před patnácti rokama a srovnáš si ty špičky (extáze, sebastians, toyen, here, prouza, priessnitz, the naked souls, + rodící se pak ohm square, colorfactory, liquid harmony nedlouho potom) s dneškem. asi to množstv výbornejch a vážně světovejch kapel samozřejmě souvisí s nějakým nadšeným porevolučním zeitgeistem, ale možná že to bylo prostě i daný tím, že tady všeobecně to prostředí a kritika byly zdravější a kvalitnější. a myslím, že to do jistý míry vážně jde ruku v ruce. tehdy tady byla obrovská poptávka po českých kapelách, po hudbě, po dobré kritice. a nabídka byla kvalitní ve všech ohledech. cílovou skupinou tehdy v rockpopu byli z velký části taky clubbeři, vysokoškoláci, což tady vytvářelo prostor pro složitější kritiku. dnes ve filteru jsou cílová skupina hlavně kids a jde o nenáročnou srozumitelnost, rychlost vyjádření a přitažlivost. jenže časopis a v důsledku česká hudba tím taky trpí, první cílovka ho nebere moc vážně. namísto výbornejch mladejch novinářů jsou tady spousty šikovnejch mladejch promotérů, kteří sem jsou schopni dovýzt v poslední době třeba bengu, why? nebo high places. takže proč by ti první měli kua chodit na dorian gray's prostitutes nebo fake tapes? na ty druhý budou chodit kids, který s tím jsou spokojení a ty kapely taky, že na ně někdo chodí. ale ti první na ně už chodit nebudou, což prostě o něčem musí vypovídat.


destroyer: scénu 90. let, kterou popisuješ, jsem zažil na vlastní kůži a byl jsem jí do jistý míry i účasten. když pominu první ep a následující lp eost a první dvě desky priessnitz, tak není nic, co bych do dneška poslouchal. rock a pop byl na začátku opravdu lepší časopis, v praze byly lepší kluby a atmosféra byla opravdu víc elektrizující, ale úroveň všech těch věcí nebyla lepší. byla v průměru horší. myslím, že jen s odstupem některý věci vypadaj jako "historie" a naše současná scéna se vedle toho může zdát málo dějinotvorná. věřím tomu, že na spoustu mladejch kapel dneska se za 15-20 let bude(me) vzpomínat a říkat si: jojo, to bylo tehdy, když tenhle s tamtím měli kapelu a chodilo se na ně do tohodle klubu. ta jejich první deska tenkrát změnila chod dějin atp. prostě věřím, že i z dnešní doby zůstane nějaká kvalitní hudba. jaká to bude s tím odstupem ale dneska težko soudit a nemyslím si, že by si tím většina těch kapel lámala hlavu. a to je podle mě dobře.

sluchátka II.

kde je koupit. proč je tam koupit.

lukáš knap jede.

a jak bojovat proti doživotní záruce.

electronic beats 2008 w/ cartonnage.

pátek 14/11, 6:37 ráno. začátek ne zrovna podle představ, vzhledem k tomu, že jsem měl stepovat na 14. nástupišti, klepat se zimou s rukama v rukávech a pomalu nasedat na bus do prahy. místo toho se otupěle probouzím s mobilem někde pod nohou. takže o hodinu později stepuju na druhém, ale vlakovém. to, že po dalších čtyřech a půl hodinách ne nějak vyloženě anstrengend cesty vysedám na hlaváku a ne na florenci, mi mění tak pracně vypočítané plány na cestu sepsané na telefonním papírku. oficiální důvod pro omluvu u mého vzdělávacího ústavu, to jest navštívit americké kulturní středisko a poptat se na stipendium (jako by to mělo něco znamenat ...), tak bere za své. stihnu akorát půlku václaváku s některými přítoky plus utratit pár stovek za ojetá cédéčka a knihy o umění a designu, než volá kačka. jestli jim teda chci pomoct, tak pět před čtvrtou na invalidovně. do té doby - jsou tři a něco - se dostat ke kájeně do bohnic, vyhodit věci, co nejrychleji spořádat (hodně eufemisticky řečeno ...) royal mcchicken s hranolkama a colou a všechen nastřádaný mcpot zase vyhodit při dobíhání sto sedmdesát sedmičky, kterou stejně nestíhám, a instinktivním rychlobloudění při přestupování z céčka na béčko.

na invalidovně v 15:57, kačka ještě v jiným metru a před tím, co potřetí ztratí signál, znovu vysvětluje, jak se dostat do zkušebny na švábkách. můj smysl pro orientaci ale permanentně selhává. až pak, co konečně vlezu do správnýho vjezdu, už jenom najít plechový dveře. hm. to by šlo, jenom kdyby jich tu nebylo tu povícero. párkrát zatáhnu za špatnou kliku, než mi vychází poslední možnost a kdybych byl zaskafandrovanej panďulák v dyna blaster, dostal bych za to docela slušnej bonus. schody po dvou, projít chodbou až na konec a v místnosti s modrými koberci po stěnách, odkud přichází světlo, by konečně mohli být. vstrčím nos, něco ve smyslu je tohle zkušebna cartonnage?. po tom, co se dovídám, že jsem teda asi ten martin, co jim má pomoct a že jsem tu vlastně celkem brzo, se mi docela ulevuje. zatím je tu martin s arminem a dolaďují playbacky, mára pečlivě balí bubny do obrovskýho case ještě s potiskem roe-deer a za chvíli doráží kačka. než budu poprvé v životě dělat bedňáka, ještě chvíli zevluju po zkušebně a chodbě a lituju, že jsem si nevzal foťák, zvlášť při pohledu na f:lter plakety toneless za objev roku a prostitutes za kapelu roku vystavenými hned vedle sebe. zatím vchází vanda, přičemž mě napadá, že cartonnage, respektive vandu snad sponzoruje duracell; jinak si takové množství svérázné energie na tak útlou postavu nedokážu vysvětlit.

o jedno nákládání a hledání páčky k zaseklým zadním dveřím později se už můžeme rozjet poněkud punkovější dodávkou s urvaným & dolepeným zpětným zrcátkem k veletržnímu paláci už stylově osvětlenému dorůžova a vypakujem u zadního vchodu. martin s arminem si opatrují svůj kufřík s hd, kolem pochoduje ochranka s vysílačkama a po tom, co od jednoho zaslechnu 'hele, todlenc zanes k róisín, víš kam, né? v prvním patře doleva ...', se mi docela mísí chutě v žaludku. v pozitivním smyslu slova. áj em šoubiz. doslova. dostanu i artist akreditaci za cartony (přemýšlím, jakou uměleckou složku bych mohl plnit ...) a jak pomáhám s bednama, několikrát projdu tam a zpátky kolem hodně sympaticky vyhlížejícího cateringu, německé televizní crew a převlíkáren red snapper a mr. oiza, od zákulisí oddělených jenom modrým paravanem. jestli to působí nepatřičně, tak ještě víc vyzývavěji.

zatímco první jmenovaní mají zrovna zvukovku a než se na stage dostanou cartonnage, obhlížím sál. ten mi na to, aby pojal tři tisíce lidí, připadá neúměrně malý. a taky si připadám jak v chaplinově grotesce. akorát místo toho, abych z obou stran dostával žebříkem nebo padal do (ne)přehlédnutelné díry v chodníku, na mě osvětlovači zkouší lasery odrážející dým, s nímž si zas patrně pohrávaly jiné vyšší síly, když jsem stál opřený o plotek přímo před ventilem. nevadí. přestože se tu nesmí z nějakých důvodů fotit, si aspoň nesměle sáhnu na blánu kopáku hercules & love affair a prozatím si závany brooklynu jenom představuju. do oficiálního začátku a otevření bran v 19:30 zbývá nějaká půlhodina. cartonnage jsou i s bětou, korejskou američankou/houslistkou/keyboardistkou, a dvěma tanečnicemi komplet, zvučí a já se jdu najíst.

už v androgynně-hippie-bowie kostýmech a těsně před začátkem svého koncertu jsou pak v ne zrovna záviděníhodné pozici: komusi se kamsi ztratil guest list čítající zhruba pětačtyřicet lidí, including třeba mouchu, ale taky kájenu a vénu. nemít artist kartičku, záviděl bych jim pobyt na jednom papíře. některý z podrždeštníků sedí jakože-zúčastněně u stolku a donekonečna opakuje, že 'i completely understand that you're upset, but we can let you just five people in and the rest of them right after your show.' vanda jej nato fuckuje a vyhrožuje, že nebudou hrát. za pár minut se pak inkriminovaný papír se jmény záhadným způsobem nachází a je o jednu věčnou historku z koncertu více. což neznamená, že výčet je konečný.

cartonnage jsou uprostřed show, slušně jim to šlape a ještě než vanda stačí rozházet publiku lízátka při patisserie, márovi vyhodí elektronické bicí a holky musí improvizovat (viz výše). shovívavé publikum je ocení a za pár minut zase pokračují v setu. nemám je sice vyloženě naposlouchané z desky, naživo jsou ale milí i s vystrčenýma drápkama a (i need your) stereo, kterou hrají na závěr, je zářez. škoda jenom docela mono zvuku, ale za ten asi vzhledem k akustice moc nemohli. zato red snapper se ve svém jednolitém acid-jazzovém jamování kromě pár momentů moc nepředvedli. marně čekám na cokoliv z our aim is to satisfy red snapper, a tak slouží jenom jako kulisa při balení se v backstagi. do konce ani nečekáme a chystáme se zpátky vybalit se na švábky. mezitím co se rozjíždíme, zastaví před náma uprostřed ulice bavorák a vystupují z něho dva dobře naladění chlápci v tlustých zimních bundách. ty voe, to jsou orb, ne?. než ale stačíme nějak konkrétněji zareagovat, mizí v útrobách paláce. co už.

začátek hercules & love affair o dvacet minut nestíháme a soudě podle toho, jak je atmosféra pořádně rozjetá, je to asi docela škoda. najdu vénu, který pošilhává po zpěvačce, s níž byste nelitovali mít nějakej love affair. v první chvíli se mi ale tohle na mysl zrovna nedere: měl by tu přece někde být antony, ne? takže vénu mystifikuju a děsím, že to je chlap. během pěti minut se ale nakonec shodnem, že teda ne, no, a můžem ji očumovat bez zábran. antony vůbec nepřijel. a brian molko by mi dal. hercules & love affair naživo každopádně přesvědčují mnohem víc než na slušné, ale docela suché desce. zní hutně a neakademicky, mnohem víc electra s dance-punkem na úkor funku není na škodu a slintám po všech, co jsou na stagei. a to ani nemluvím o filigránským klávesovým motivu, co se prolíná celým setem. brooklyn vládne. a obama u nich.

nastupuje dj sedloň a korzuju kolem. místo dávno odebraného apendixu (za což dodnes viním fantu divokou malinu na mých desátinách) mám teď tři od american apparelu. chlápkovi u vchodu do zákulisí ani nemusím ukazovat akreditaci, jak neustále poletuju směrem do zákulisí, kde popíjejí a klábosí cartonnage. chválím týpkovi poblíž jeho dfa ohoz, otravuju páju kučeru s dubstepem a pak už róisín. ta jako by chtěla napravovat reputaci po prý nepovedeném roxy na začátku roku a jde jí to obzvlášť dobře. i když na její sólovky už nepřísahám tak jako na debutové moloko, róisín je miláček. v jejím obrovitém péřovitém kostýmu s ještě širším kloboukem, stejně jako omotaná plyšovým maxipanákem, stejně jako v uplém tričku s bradavkami na dohled i těch čtyřicet metrů ke mně. už mi ale po celým dni dřevění nohy způsobem porovnatelným jenom s vitalicem posledně v létě, takže jakkoliv je sebezábavnější, už se mě to moc netýká. a po tom, co si po jejím gigu v cateringu kolem čtvrt na třetí chci nabrat na talíř dvě lžičky kukuřice, mě ochranka čílí s tím, že chce kartičku, a já přestávám mít chuť kalit definitivně. kájena je na tom podobně, a tak už na the orb, ani na mr. oiza nečekáme. prý byl frantík super, ale vem čert. mně stačí vědomí, že odteď není nic nedosažitelný. ale to mi beztak zůstalo z toho, jak jsem si v a3 na eskalátoru četl, proč pro adidas nemožné neexistuje.

hotovo.

alespoň tedy z mé strany. díky fuckin' bohu.

no comment.
fantasy premier league.
osud.cz
guilty pleasures.
nejsem budoucnost tohoto národa.
paštiková francie.
herbst (nicht nur) in kremsier.
venkovský učitel.

pdf s finální verzí snad zanedlouho v komentářích.

skrytá identita.

tak už jsem doufal, když jsem (až) dnes zjistil, že strame v italštině znamená litter v angličtině, že by mé alter-ego, které jsem bezděčně stvořil, když jsem ve dvanácti prudil na fóru csm, znamenalo smetí, zvířecí zvratky nebo humus a konečně bych měl dostatečně divnou odpověď na dotazy typu co to teda jako znamená. při přímém překladu jsem ale zjistil, že jsem přece jenom o něco nudnější. ale i představa krmiva pro zvířata je nakonec, když tak poslouchám ty animal collective, docela sexy.

najděte své světlo.

tlačítko 'stránky pouze česky' by na googlu měli co nejdřív zakázat. při stále nepřebernějším kvantu portálů úměrně vzrůstá šance na zabřednutí do nejrůznějších obskurit. a že jich je. opravdovým zjevem je ale teprve osud.cz. už jenom soudě podle jejich anket by se řeklo, že je to buď recese uno perfecto a la monty python, nebo naprostý škvár. příklad:

evropskou unii považuji za:

a) dobrý nápad. (6%)
b) konec práv a osobních svobod. (20%)
c) dotažení záměru nacistů do úspěšného konce, je to hrozba nové totality. (74%)
d) dejte mi pokoj s eu, je mi to jedno. (0%)

nebo pokud není někomu jasné, jak se dá překroutit otázka/možnost odpovědět tak, aby respondent neměl možnost odpovědět jinak než v souladu se záměrem zadavatele, tady má inspiraci:

co si myslíte o smrti jörga haidera?

a) byl surově zavražděn... (44%)
b) těch indicií je nějak moc, zřejmě to nebyla normální nehoda.. (52%)
c) nevím, co si mám myslet. (3%)
d) věřím masovým médiím, byl opilý a boural. (1%)

celá stránka je navíc prokládána úsměvnými statěmi samozvaných odborníků prohlašujích a sáhodlouze argumentujících, že "karel steigerwald šíří protičeskou nenávist", ačkoliv jestliže si pročtete jeho citace, které jsou tu obráceny proti němu, například "češi jsou odrůda podivná. zbabělá, pokrytecká, slizká, která svůj rasismus halí do všelijakých humanistických lží a medů, jimiž sytí lid. český rasista není přímočarý, nýbrž zakuklený.", nezbývá než souhlasit. a vůbec. jestli si někdo pamatujete na tu prapodivnou vysklenou tabuli na slovanu od knihovny směrem k velehradské, na které nejdříve visely komunistické letáky, a naposledy jsem tam viděl plakát vesmírných lidí, tak osud.cz je ještě zvrácenější mix obojího.

herbst (nicht nur) in kremsier.

the bug | poison dart feat. warrior queen | london zoo 2008
bloc party | signs | intimacy 2008
bon iver | lump sum | for emma, forever ago 2008
clark | ted | body riddle 2006
david holmes | holy pictures | holy pictures 2008
department of eagles | no one does it like you | in ear park 2008
deerhunter | vox celeste | weird era cont. 2008
dj /rupture | maga bo - homeboys feat. max normal | uproot 2008
doves | the cedar room | lost souls 2000
elliott smith | speed trials | either/or 1997
flying lotus | testament feat. gonja sufi | los angeles 2008
friendly fires | jump in the pool | friendly fires 2008
kings of leon | closer | only by the night 2008
ladyhawke | magic | ladyhawke 2008
m83 | kim & jessie | saturdays=youth 2008
moloko | day for night | do you like my tight sweather? 1995
photek | rings around saturn (peshay&decoder rmx) | form&function 1998
portishead | undenied | portishead 1997
red snapper | keeping pigs together | our aim is to satisfy ... 2000
radiohead | all i need | in rainbows 2007
tom vek | nothing but green lights | we have sound 2005
tv on the radio | halfway home | dear science 2008
why? | good friday | alopecia 2008
zoo brazil | shadow dance | no place like home 2008

in no particular order.

význam billa drummonda ve věku kviblingu.

je možná trochu smutné, že většina lidí, co znám a oni znají billa drummonda, jej vnímají jenom jako toho šílence z klf, co střílel ze samopalu na brits a který spálil milion liber. zdálo by se, že je to oběť the age of quibbling, tedy něčeho jako překrucování (ehm, pokud se to budu snažit definovat jako wiki, mediálního zneužití přitažlivosti jednotlivostí na úkor nosné myšlenky celku; asi jako když si z nějaké knihy přečtete jedinou větu a pak budete sáhodlouze referovat, o čem byla), ale bill drummond si za to docela může sám a vzhledem k jeho intelektu si nemyslím, že o tom nic neví. drummond už na začátku devadesátých let veděl, že jestliže chcete zaujmout, pouhá přirozená autorita nestačí. chce to i nějakou pořádnou akci a šok. protože šok vzbuzuje hlad po hledání souvislostí. on sám už po spálení milionu liber a zákonitém řetězci vysvětlování proč pochopil, že 'čím víc jsme se s jimmym pokoušeli oprávnit a vysvětlit to, co jsme udělali, tím víc se přehlížel původní záměr. takže jsme se rozhodli o tom víc nemluvit - pro nás bylo víc důležité nechat tu věc otevřenou: proč jsme tohle vlastně udělali?'. čímž se docela osvětluje i jiný problém, tedy přemíra informací o nových kapelách a rozhovory s nimi v rámci self-proma a v důsledku s tím spojený úbytek mystična a hvězdnosti; proto jsem na začátku roku psal, že 'všeobecné zaujetí subkulturami postupem času povadalo a i díky internetu tomu bude ještě spíš.'

není věčně v opozici proto, že by cíleně a nepřetržitě měl zoufalé nutkání být jiný než ostatní a definovat tak pop-terorismus jako bytí osinou v zadku. jeho cílem je podněcovat a rekonstruovat základy opravdového vnímání hudby. můžete si zdánlivě ťukat na čelo, když říká, že 'pepper byla ta nejhorší věc, která se v popové hudbě během dvacátého století přihodila', ale když on vám vzápětí vysvětlí, že je to tak proto, že 'díky němu hudební průmysl přišel na to, že na albech se dají vydělat peníze. do té doby táhly prodeje singly.', je (krom toho, že jeho výroky prostě nelze brát jednovýznamově) jasné, že se primárně snaží inspirovat ty, o které mu jde především. to znamená, že přestože no music day má díky svému názvu potenciál stát se masovou akcí, nemá to zas natolik v úmyslu. posuďte přece:

no music day exists because music has run its course.

no music day exists to give you time to decide what you now want from music.

no music day is on 21st november, this and every year.

tak to dodrž(uj)te.

g!

už nějakou dobu a se spoustou různých lidí ze školy mívám takovej celkem rychle utichající impuls něco napsat/něco vydat/před někým se s tím předvýst. pokud ještě nepřestávám vnímat výraz studentský časopis jako spolek naivních šprtíků, co vyhrávají olympiády v češtině a ekologicky zaměřené literární soutěže a sami si vytvářejí triviální pocit ctihodnosti a vážnosti tím, že teda jako píšou do časopisu a i se pod to podepisují (prostě taková hra na dospělý, kdo měl v životě aspoň jednou tu příležitost zažít zasedání, ehm, studentského parlamentu, ví, o čem mluvim.), tak to teď (aspoň v sobě) chci převrátit naruby. redefinovat to. psát anonymně. nejenom o věcech, který mě baví/nebaví, ale i o věcech, který podvědomě zajímají každýho, kdo má aspoň minimální pochybnosti o svých postmaturitních plánech. ptát se profesorů v rozhovorech na otázky, který by vám v normální hodině nevyplavaly na jazyk. nešokovat obsahem samotným, ale formou a přístupem.

doufám, že z toho konečně něco vyleze.

as heard on fall of 2008.

někdo by s tím, jak se portishead na začátku letošního roku docela odklonili od přitažlivě temných pomalých beatů a smyčců poloviny devadesátých let a teď publikují zápisky ze svého postapokalypticky úzkostného a bezútěšného deníčku, mohl potlačovat slzy nad tím, že je to definitivní konec trip-hopu, ale není tomu bezpodmínečně tak. jak trip-hop, tak shoegaze (samozřejmě, naše nejmilovanější a nejtrvanlivější ze všech žánrů 90s) se nepoděly někam do zapomnění a už vůbec ne do zatracení, ale ani jeden už se dnes nedá považovat za to, co znamenal v 90s; takže když teď mluvím o shoegaze, nemám tím na mysli zbožňovatele my bloody valentine, takové the meeting places nebo fleeting joys, kteří sladce a mile, ale ne zrovna objevně kráčejí v jejich stopách.

nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.

ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.

a když už jsme u těch letošních desek.

jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.

a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.

když už jsme u toho ...

co se týče senátních voleb a voleb do krajských zastupitelstev, nechci se pouštět do nějakých velkých debat a tak podobně, jenom mě v poslední době zaujalo pár drobností:

a) míra objevených (pseudo)kauz ods těsně před volbami, a to i v prýpravicové mf dnes. zvlášť kauza morava-tlustý je vyloženě vykonstruovaná a secvičená. tak, že jedině v mladé frontě (a jestli na nově nevím, nesleduju) z toho ještě nepřestávají uchcávat. viz dcera zubové na titulní stránce minulotýdenního magazínu dnes.

b) diskuze o snížení věkové hranice volebního práva na 16 let. i vzhledem k tomu, jak s volebními výsledky v rakousku zamávali prvovoliči, je mi z pomyšlení na to, jak by hlasovala většina mých vrstevníků, docela mdlo. navíc mám pocit, že i 18 let je docela na spodní hranici. 21 by bylo adekvátní. a o tom, že bych odebral volební právo některým skupinám lidí, jejichž dispozice jsou více než diskutabilní, netřeba mluvit.

c) jakékoliv volební plakáty byly, jsou a nepřestanou být srandovní. vždy převelice seriózní, spokojeně samolibé tváře a slušné a nevýrazné slogany u pravice (i když zhruba desetimetrový portrét libora lukáše uprostřed kroměříže viditelný ze všech čtyř světových stran působí nadmíru arogantně a velkobratrovsky), demagogická, bulvární, agresivní a trapně překroucená hesla čssd - za všechny třeba plakát s mladou matkou s dítětem + 'minule jsem nešla k volbám a všechno nám zdražili. 17. října už volit půjdu.' a rozteklé hovno připláclé na tvář na letáku ksčm na kollárově ulici vypovídá o všem.

sziget 2008.

nevím, jestli je to tím, že jsem v ní snad jako v jediné metropoli poctěné mou veleváženou přítomností nebyl na nějaké opravdové turistické sightseeing tour, ale každopádně mám budapešť fakt moc rád. i se starými činžáky, jejichž zdi ještě nesou stopy od kulek z šestapadesátého, stojícími vedle docela nových nákupních center, i s třicet let starými autobusy, které do kopce na nejvyšší záběr nevyjedou rychleji než dvacítkou, i s tím, že na druhým největším vlakovým nádraží v maďarsku mají otevřený tři z ubohých čtyř mezinárodních pokladen, na řadu se dostanete po tři čtvrtě hodině a nevrlá pokladní prostě nemá žádný počítač, na kterým by vám vydala jízdenku, takže všechny spoje hledá v pěti rozdrolených starých sešitcích s jízdními řády a tu jízdenku vám vypíše ručně. ne že by vám to nebylo přece jenom trochu proti srsti, ale prostě to k tomu nějak patří. a i když budapešť po demszkiho patnáctiletém působení na magistrátu viditelně trochu chátrá, i tak disponuje atmosférou, která muzejní praze chybí. nádech kosmopolitnosti, prosluněnost. křivolaké a úzké uličky s malebnými domky připomínající, že už jsme skoro na balkáně, spolu s důstojnými pozůstatky slávy rakouska-uherska, nádhernými pavlačovými domy a samozřejmě i nemalým množstvím paneláků. ale všechno to dohromady dává smysl.

a do toho sziget. sziget, který už dávno není útočištěm hipíků, kteří se na týden ocitnou na prakticky neobydleném ostrově uprostřed budapešti. jak idealistické a romantické. dnes už se to těm pravověrným zákonitě nemusí líbit (a taky že nelíbí, a nejenom jim), ale je to prostě megaakce pro každýho. pojem. neopominutelný článek prázdnin pro lidi v maďarsku, kterým je plus mínus dvacet a chtějí si s kámošema povyrazit i trochu jinam než na pár dní na balaton. a nejenom pro ně. neustále procházíte kolem spousty jiných národností (z velké části frantíků) a buď se kocháte, jak některým brutálně seknou uplý oblečky z american apparelu, afra o průměru zhruba 25 cm, anebo povytahujete obočí a zakláníte mírným znechucením hlavu při pohledu na hrstky hipíků s mikinama omotanýma okolo boků, vybírajícími náušnice s vzorem yin-yang; dredaře, junkies a punkery, kteří se probudili z medvědího spánku na páteční koncert sex pistols. ale kolem a kolem je vám to vlastně stále milionkrát milejší než se procházet po ospalé kroměříži a pomalu se zpět uchylovat do průměrnosti a nihilismu maloměsta. a vůbec: na těch dobrých koncertech je stejně nejvíc pěkných holek.

fantastických koncertů v porovnání s loňskem, kdy přijeli unkle, gus gus, devotchka, the good, the bad & the queen, chemical brothers, the rakes, the hives, nin, razorlight, !!!, eagles of death metal, killers atd., malinko ubylo, ale i tak bylo stále dost po čem slintat, v čele s justice. a to jsem toho ještě dost prošvihl. jednak jsem nakonec šel pouze na dva dny, a to ve čtvrtek a neděli, takže z toho důvodu si jako seen live ještě stále nemůžu otagovat třeba mgmt, parova stelara, r.e.m., róisín nebo the cribs a jednak sunshine a modeselektor hráli na a38 stagi ve stejnou dobu, co jamiroquai na hlavním pódiu a úžasní kraak & smaak na converse wan2 stagi o hodinu a půl později.

před nimi jsem ale začínal ve čtvrtek o tři čtvrtě na osm kaiser chiefs. pořadatelé měli zjevně zmatek ohledně původu kapely (což je, ehm, více než překvapivé...) a na panel na hlavním pódiu do pozadí za oznámení 'kaiser chiefs, 19:45' vystavili americkou vlajku. ricky wilson se pak ale nevědomky odvděčil tím, že po první highroyds (myslim) do šedesátitisícového publika zařval 'hi, bucarest!', což každému muselo zákonitě vykouzlit na tváři poněkud potutelený úsměv. od kaisers se nedalo čekat nic moc víc než na-na-naa a whoo-oo-ooo popěvky, ale i přes strašný, zahuhlaný a jednolitý zvuk byli zábavní, kromě svých největších pecek zahráli ještě asi čtyři nové songy, ricky stále někde pobíhal a vůbec to zvládali celkem slušně. ne nad poměry, ale slušně.

pak jsem místo trochu uvadajícího jamiroquaie zvolil stále ambiciózní suns, a i když na začátku ve stanu bylo zpočátku sotva padesát lidí, z nichž valnou část tvořili právě češi, a po zvukovce naklusali na pódium nějací dva noname-hitlerjugend v ultra-cool-hip-hap-hop hadrech, snad i nalíčení a s třpytkama ve vlasech a začali na halfplayback rapovat něco, čemu jsem opravdu nechtěl rozumět, suns dokázali svou naprostou profesionalitu a ten koncert opravdu neodflákli, naopak. byli strhující, svěží, zvuk slušný a kay v super tričku health řádil jako obvykle. začínalo se maccabre interlude, hrály se především věci z dreamera, zapomnělo se sice na days will never be the same či victoria's secret blackmail, ale na závěr jako přídavek, který chlapci možná ani nečekali, ale vytrvalý potlesk a pískot stanu, který se do té doby naplnil už zhruba do třetiny, je nakonec přesvědčil, aby došlo i na velvet suicide.

zůstat pak po sunshine na modeselektor v první řadě bylo snad to nejlepší, co jsem mohl udělat. ne fakt, ti chlapci mě svým brutálním glitch-elektro-idm-techno setem s geniálními projekcemi naprosto odrovnali. postříkali. šampaňským. šokovali tak, že si dnes z celého koncertu nejsem schopný vybavit skoro nic. prostě jeden velký epileptický záchvat. odvaz. whatever you call it. a myslím, že těch zhruba 800 lidí ve skromným stanu pro sedm set, co tam pařilo jako snad nikdy, to vidělo úplně stejně. ještě do neděle mě bolelo za krkem, jak jsem furt pohazoval hlavou. jediný, co mě na tom štve, ale za to pořádně štve, je, že se mi těsně před koncertem vybila baterka na foťáku.

pak už následoval jenom vitalic live v nabité mastercard party areně. ale přestože jsem se na něj těšil snad nejvíc z celýho čtvrtečního programu, už jsem nějak nemohl: osmihodinový neustálý postávání/popocházení/skákání udělalo svý, když k tomu připočtete nehorázný dusno, zpocený polonahý pupkáče co kolem vás furt choděj s pivama a vylívaj je vám na botky, tak dojem nepřebije ani skvělej set se (znovu) vynikajícíma projekcema. ani jsem to už nevydržel do konce a i když si doteď trochu vyčítám, že jsem nezůstal ještě čtvrt hodiny na poslední poney part 1, byl jsem naprosto spokojenej.

v neděli už na půl pátou, set pendulum na main stage. rozhodně spíš ze zvědavosti než z čiré lásky; ani pro první desku nijak zvlášť nehoruju a jestli má něco být vzorem nevkusu a tuposti, je to in silico. otázku, zda jim dám nějakou druhou šanci, jak jsem udělal po haarp s muse, jsem ale nakonec řešit nemusel: gig byl zrušenej. což s sebou neslo ještě jednu další výhodu: babyshambles, kteří měli hrát po nich (a u kterých jsem se strachoval z toho samýho), nakonec začali o půl hodiny dřív. a během půldruhé hodiny ve mně dokázali doposud rozpačitý pocity změnit v čirý nadšení. už jenom když se mick whitnall rozehrával na supersonic, byl odměněn souhlasným pískotem. a co se dělo potom ... ne že by byli bůhvíjak sehraní, ne že by snad pete uměl zpívat, ale vyzařovalo z nich něco, co se dalo zachytit i na těch 30-40 metrů od pódia a strefovalo se to přesně tam, kam mělo. první půlhodinka byl neskutečně pohodovej jam, kterej vám vykouzlil takovej trvalej úsměv, kterej normálně máte snad jenom po špeku. a jelo to: vykrystalizovaný zvuk, super lidi (hlavně ta nádherná kočena s hnědýma kadeřavýma vlasama v roztomiloučkých květovaných šatičkách, co stála přede mnou a já jí chtěl říct, že ji miluju), pete neskutečně charmante, improvizoval, převáděl summertime od gershwina do dubové úpravy a vysekl s shambles i what katie did, čímž si mě získal absolutně. a o závěrečný fuck forever škoda mluvit. báječný, natolik báječný, že jsem si nakonec koupil i jejich tričko.

pak dvě hodiny pauzy vynucené diletantskou dramaturgií (dát mezi shambles a killers tankcsapdu, což je jakási obdoba možná o něco lepších, ale kabátů, je fakt opruz...), mezi nimiž jsem si zašel na chvíli na converse wan2, kde hráli nizozemsko-angličtí moke, takový středobod mezi editors a snow patrol, s jedním dvěma výbornými singly a průměrnou vycpávkou, a pak už killers. dostat se na ně zhruba do šesté řady stálo hodně úsilí, ale vydržet tam půl hodiny do začátku koncertu, přičemž se odpočítávala každá vteřina + ještě úvodní for reasons unknown, a to bylo vše. přesun o nějakých 10-15 řad dozadu, kde už se dýchalo o něco líp.

stage koncipována ... no ... řekněme, že to vypadalo jako na koncertě killers. typisch světla jako z jejich loga & typisch syntezátor obestřený typisch světly. uprostřed obrovská váza se zhruba stovkou květin, za synťákem neonový nápis 'welcome!' a v pozadí plátno s podzimní krajinou, přesně jako na obalu sawdust. hrátky s kýčem, přičemž vyvstávají otázky jako 'je tohle parodie, nebo jsou to prostě jenom vážně nabubřelí amíci?' ne, parodie ne, ale stejně tak ne nabubřelí amíci. killers jsou velcí. a je jim tak asi dobře a pokud budou prezentovat druhou desku tak, jako předminulou neděli, tak je to dobře i pro nás. protože jasná odpověď pro ty, kterým se sam's town nelíbí je, že ta nelibost může jít jen a pouze na vrub produkci. všechno to pasovalo dohromady, killers se předvedli v plné síle a ještě dnes v třicetistupňovým vedru mi přebíhá mráz po zádech, když si poslechnu jak jenny was a friend of mine, tak when you were young. závěrečný obligátní 'i got soul but i'm not a soldier', kisses od holky, co stojí vedle mě a můžem jít na justice.

jestli by měl existovat koncert, na kterej bych chtěl ze všeho nejvíc, pak by to byli právě our friends. ti udělali za festivalem v narvané party areně vážně fantastickou tečku. justice byli spoří na jakékoliv projekce, lasery nebo epileptická světla; vystačili si pouze s obrovským oslepujícím křížem uprostřed pódia, ale na nezapomenutelný zážitek by každýmu stačilo snad už jenom to, kdyby přijeli, zamávali a odjeli. justice každopádně splnili očekávání. to znamená, byli skvělí. začali docela očekávatelně genesis, na kterou pak začali roubovat další motivy, aby se ten původní na nějakou dobu vytratil a pak jej zase vytáhli z pozadí a ukončili ho a tak pokračovali dál a dál. mezi to velice často (ale ne lacině) vkládali sampl 'because we ...', aby si pak se zbytkem party arena dokázala poradit po svém, tak, jak měla. začali přesně o půlnoci a končili asi o hodinu a čtvrt později. a o další hodinu později už cestou zpět všichni stánkaři balili. někteří nedomrdlí nadržení žadonivci ještě před východem žebrali o lístky, ale nějak se mi nechtělo být hodný a velkodušný. bude mi chybět to pískání v uších před spaním, to vám můžu říct.

a vo čem zpívaj, amrite?

tonda kocábek se už sice k poslednímu dílu ladí neladí rozepsal jinde, ale ne zrovna o tom, o čem bych chtěl já. majkláči vs. the swan bride (myslim teda.). pro mladý & nesmělý swan bride byla dramaturgie zabíjející; ono pozvat si vedle vás do stejnýho dílu zaprvý michael's uncle, který mi sice hudebně nějak extra nepasujou, ale jsou to prostě legendy. absolutní. už jenom samozřejmě proto, čím vším si prošli: nahánění režimem a z toho vyplývající obrovská zásoba neuvěřitelných historek & stories, low-end tour po evropě těsně po revoluci a samozřejmě drogy. a pak proto, s jakou přesvědčivostí, upřímností a sympatičností mluvili, a to nejenom v tom pořadu samotným. parta chlápků, který by si někdo měl pozvat do akcí drop-in po středních školách. respekt. zadruhý vojtu lindaura, kterej je na tom s těma zkušenostma dost podobně, přestože už dnes působí spíš jako hodnej strejda vyprávějící o tom, jaký to kua tehdy byly časy. no a zatřetí zmaštěnýho toma komárka, kterej vás sejme hnedka v první větě. a bohužel právem.

the swan bride naplno dokázali, v čem že to tkví ten problém cz-sk kapel. podobně jako jejich kolegové bridgeheads těží z práce jejich uk mtv2 miláčků, recyklují je, nepřidávaj nic doopravdy svýho a co je nejhorší, ještě k tomu by mohli s bridgeheads uspořádat konkurz na nějakou parody-revival kapelu. bridgeheads by neměli problém obsadit všechny posty u editors-revival, a o swan bride ... těžko říct. lindaur v něm slyší druhýho roberta smithe, tak dejme tomu třeba black kids. což už je s ohledem na jejich debutovou desku hodně sado-maso odvar. vyřvávat do mikrofonu jenom proto, že se chtějí vyblbnout (což můžou udělat i ve zkušebně, zabarikádovat se tam a nelozit s tím před lidi, kór do televize) je dost hrůzný, co je ale ještě horší je, že to budou skrývat za nějakou pseudo-nasranost.* protože pak dopadnou jako nebohý (asi)kytarista, který řekl zhruba dvě velmi invenční věty o hypotékách a zabezpečení, načež byl zastaven někým jiným. a pak taky s tou angličtinou ... on jim to už dal spískat tom hned na začátku (viz titulek), ale pak to nedalo ani už tak dosti smířlivým moderátorům. ono zpívat v angličtině je (nejenom) pro cz/sk kapely velice vhodnou a příjemnou zástěrkou. můžete totiž zpívat jakoukoliv kokotinu, ale třeba "i woke up/had a breakfast" bude znít setsakramentsky víc cool než "vstal jsem/a pak si dal snídani". je to jakási forma mystifikace a odosobnění, vytváření pocitu, že máte nějaký tajemství, o kterym ani vy pořádně nevíte všechno. a fans už vůbec ne. jenže vytvořit výbornej text v češtině, respektive ve slovenštině jde i na, ehm, synkopickou (tak ji swan bride popisovali) muziku (důkazem budiž právě majkláči). jen to chce mít odvahu. bridgeheads ani swan bride totiž nejsou zas tak beznadějní.

*taky totiž můžete skončit jako tenhleten českej lev.

já chci taky modrou košili!

tak jsem se včera ze srandy s otcem podíval na televizní noviny po pětadvaceti letech. mimochodem, je neuvěřitelný, že tenhleten pořad mohl vůbec někdo brát vážně. ale u čeho mě vyloženě spadla brada, byl pavel dumbrovský ještě s vlasy černými jako uhel, předkládající minutovou reportáž o nedostatečných dodávkách modrých pionýrských košil do plzně. mrkněte se na to, tohle je fakt klasika. (zhruba na 11:25)

mish mash.

jestli existuje jedna skutečnost, který mi v poslední době není líto, tak ta, že jsem se konečně po dlouhých rozmýšleních rozhodl nekoupit si žádnej hudební časák. ono už to posledního půlroku bylo stejně jen a pouze ze setrvačnosti a dnes už si nanejvýš tak z recese prolezu musicserver. ne, jako vážně, už to nemá žádnou cenu. co se týče časopisů, o reportu a musicu snad ani mluvit nemusím, tyhlety zakonzervovaný a udušený časáky se mi nechtělo číst, ani když kulminoval můj největší zájem a hlad po music news, ale rock&pop dnes stagnuje naprosto a definitivně, i když se poslední rok a půl docela úspěšně snažil zvedat z mizérie. ale ani stále slušná práce jardy švelcha, toma komárka a bena slavíka nezabránila tomu, aby se kupříkladu na obálkách objevovaly vykopávky & zjevy, které by si titulní stranu nezasloužily snad ani před 10+ lety. následoval exodus šéfred. sládečka (jehož jsem ve finále celkem i litoval, i přes ty editorialy …), libertina a francoise, and here comes anarchy. ani ve f:lteru to není o moc lepší (kucí, už to s těma anketama docela vaříte z vody, nezdá se vám?): nemít ho předplacený (pch ...), už bych si ho fakt nekoupil. celkový dojem takový, že se ani z jednoho média nedovím něco opravdu novýho a zajímavýho, a když přejdeme faktickou stránku věci, tak už mě to ani vlastně nebaví číst vůbec. jediná naděje se tak zužuje na hype, jehož no. 25 zatím už několik týdnů marně vyhlížím.

stejně jako začátek nový sezony, samozřejmě. jsem vážně zvědavej, jestli ebayor zatím vyčkává na toho, kdo mu dá do 31. srpna nejlepší nabídku, ale ani přes 30 gólů v minulý sezoně by mi nebylo moc líto, kdyby odešel. spíš je mi líto toho, jak si mě přes sezonu získal a já mu vážně věřil, když po gólech líbal znak arsenalu a vždycky byl hodně vstřícnej k fanouškům. (kdo si dnes vzpomene na „adebayor, adebayor, give him the ball and he will score“, ha?) ale stejně mě něco říká, že zatímco i-love-barcelona-deeply-and-honestly hleba (viděli jste thierryho a jeho potutelený úsměvy na tiskovce?) nebude zas tak těžký nahradit, v případě ebayora už by to bylo těžší. sice sedm z osmi šancí nepromění, ale ono se do nich taky dostat, že. ale arséne asi ví, co dělá. přestože mám docela pochybnosti o tom, jestli příští sezonu vyhrajeme titul, protože jsme se všichni přesvědčili o nedostatečně kvalitním širším kádru, rozhodně to nedopadne špatně. arséne dnes ovšem sám potvrdil, že minimálně jednoho hráče ještě chce sehnat, ale něco mi říká, že to nebude na pozici středního záložníka a že denilson a diaby (prosíííím!!! ten kluk se mi sakra líbí, má jeden z nejelegantnějších stylů v týmu, ale mám jistý pochybnosti o tom, jestli na to už letos má, protože v minulý sezoně mě na levym křídle moc nepřesvědčil.) dostanou svoji šanci. bude to zajímavý. u united je zásadní otázka, jak se v týmu vypořádají s ronaldem a (kdyby jenom) jeho trapnýma otročíma výrokama, a jestli ještě vůbec budou mít motivaci, i když ferguson by stále chtěl všechno. chelsea i přes angažování scolariho (třeba teď řeknu hodně velkou blbost, ale myslím, že to nebude zázrak, ten chlap sám řekl, že sem šel kvůli penězům a všichni víme, jak se brazílie málem nedostala z kvalifikace na ms 2002) už třetí rok plánuje nakupovat stejně bezhlavě (kua, na co makelele, ballack, deco a jestli, tak i lampard a kaká do středu zálohy?!) a vůbec, bude tam ještě docela průvan, uvidíte. liverpool vypadá silně, jestliže se mu podaří přivést keana, tak ještě silněji, ale přece jenom ne natolik silně. rafa není ligový trenér a o amerických majitelích každý ví své. zase budou čtvrtí. a ostatní … minimálně v nejbližších pěti letech to ze strany evertonu, aston villy, man city, portsmouthu nebo tottenhamu na atakování big four nevypadá. ne snad tak úplně kvůli financím – man city nebo spurs na tom rozhodně nejsou bídně, ale zatímco takový newcastle funguje jako odložiště nepotřebných hvězd, spurs jsou momentálně spíš školka pro budoucí hvězdy prem league. proto sice dan levy může říkat, že: „irrespective of the outcome and futures of robbie and dimitar, we are continuing to seek to bring in quality, talented players for the future, who want to play in a spurs shirt.” but who wants to play for spurs, anyway? a pochybuju, že crouch, diarra, arteta a další chtějí za své nynější týmy hrát do skonání věků. je to škoda, ale tohle už jsme tu měli i před patnácti a více lety (píše o tom i hornby ve fotbalové horečce).

když už jsme u fotbalu, nelze se nepozastavit u volby reprezentačního trenéra. po pravdě řečeno, přiznávám se, že nevidím zas natolik do zákonitostí české fotbalové diplomacie (jestli se to tak dá nazvat), ale co mě dostalo, byla úroveň, se kterou volba probíhala. snad už i jak to popisoval štěpán mareš mi připadá důstojnější (ech … nemám rád to slovo), než realita. jakési bludné fikce o parreirovi (ne, ne předchozí trenér brazílie, ale chlápek, který už tak zhruba 40 let netrénoval), podivné motanice kolem haška a nakonec dva zbylí a oba celkem zbyteční. proč bychom měli zpátky angažovat chovance, který v trenérské kariéře doopravdy nic nezískal, nemluvě o radovi, jehož teplice před týdnem vypadnou v prvním dvojzápase (!) intertoto cupu (!!) s kispestem honvéd (!!!)? a před pár dny vyjde najevo (předpokládám, že napůl kachna), že naši repre mohl vést i terry venables (cha…), jehož jedinou motivací vést repre bylo přátelské utkání za měsíc na wembley. každopádně, máme petra radu. zdali je to volba dobrá, špatná, či pouze úměrná (to by odpovídalo nejvíc, kdo viděl předevčírem nezapomenutelnou debatu oty černého a pavla čapka s hrdličkou, řepkou, vackem a radou, novými goodfellas českého fotbalu, dá mi za pravdu), se dozvíme zanedlouho.

a ještě tak namátkou na konec: vratné lahve jsou přehlídkou všeho nejzbytečnějšího a nejokoukanějšího, co jste mohli v českém filmu za poslední dobu vidět. namísto nějakého pokusu o věrný obraz stárnutí, za který se film měl ambice vydávat (a co se výborně podařilo třeba v babím létu), máme křečovitý scénář (všichni mluví jako zdeněk svěrák, až mi to připomíná scénu z being john malkovich, kdy se malkovich vydává do vlastního portálu a všichni jsou malkovich a všichni znají jenom slovo malkovich), nějaké rádobyvtipné jednotlivosti, při kterých si maminky a babičky řeknou jó, to je přesně tak, jak to chodí!, trochu, ehm, erotiky, která je ale asi tak erotická, jako je tortillová omáčka z lidlu tortillovou omáčkou. trochu nějaké té strašně nebezpečné akce na závěr, při které ale každý ví, že nakonec dopadne všechno tak, jak má a všichni se nakonec budou mít rádi. řekněte mi někdo, proč se kua i tak furt těším na nějaký prý dobrý český film, nebo prý dobrou českou desku.

p.s.: už jsem si sem zvykl dávat nějaká videa z youtube ... tak zase. japonci prostě mají nějaký zvláštní smysl pro chování před brankou.

janko slota.

janko slota je fakt třída. nejenom proto, že je jedním z mála lidí, kteří mě vždy dokážou přesvědčit o tom, že na tom česká politická scéna přece jenom není až tak bledě, jak si mnozí myslíme. a hlavně: když už mystifikovat a vytvářet konspirace, tak aspoň pořádně. ne jak nějakej béčkovej samir hauser. janko vždycky dokáže překvapit. třeba za celej týden a půl, co jsem tady u bábi, atakoval top 10 svých výroků hned několikrát.

třeba jeho reakce na účast prezidentské kandidátky ivety radičové na výročním zasedání smk/mkp (pro méně angažované: strana maďarské koalice). „neuveritelný hnus, toto ... paní radičová by radšej mala byť prezidentkou hordy potkanov, namiesto toho, aby kandidovala na prezidentku slovenského národa.“ následovaly ostré odsudky ze strany opozice, jak už to tak většinou bývá, třeba výzva eduarda kukana, bývalého ministra zahraničí a takykandidáta na prezidenta v minulých prezidentských volbách, aby vláda nesla odpovědnost za slotova slova a distancovala se od nich, načež vystoupila ficova mluvčí a pronesla, že „pán slota nie je členom vlády a ta tak nenesie odpovednosť za jeho slová.“ jasný, ne?

janko ale má respekt. odboj proti maďarským podvratným silám je jeho srdcovka, kterou nehodlá pustit za žádnou cenu. to už i jirka paroubek si radši zajde za šéfíky stem nebo sc&c, aby si zkontroloval, jestli náhodou neříká něco, co by si nemyslela většina jeho oveček. slota ale do maďarů šije hlava nehlava bez ohledu na preference, přestože je druhým nejdůvěryhodnějším politikem na slovensku. jižní slovensko přece může být novým kosovem, kua! svině mongolský jsou všude kolem nás. jeho iniciativa je tak nezdolná a vytrvalá (koneckonců, už i goebbels věděl, že když po někom soustavně hážete bláto, je jisté, že na něm alespoň nějaké smítko ulpí), že už i ministr vnitra kaliňák uvěřil tomu, že by se někdo chtěl sám zmlátit a dělal by to aspoň zpola tak přesvědčivě, jako ed norton ve fight club. a ještě k tomu byl maďarský fundamentalistický separatista. jak si totiž jinak vysvětlit, že robo před veřejností s absolutní vážností vystoupil s tím, že celá kauza se zmlácenou studentkou hedvikou malinovou byla vymyšlenou fingovanou provokací? ale celý je to nakonec jinak. janko na to totiž kápl. celou záležitost zinscenovala maďarská tajná služba. vůbec přitom nevadí, že advokát malinové tvrdí, že v celym případě není ani zbla po tom, co povídá janko. nu, co už.

těžko říct, zda janko představuje pro slušnou a civilizovanou společnost nějaké opravdu reálné nebezpečí. pravděpodobnost, že nasedne se svýma fellas do tanků a srovná budapešť se zemí, sice není zrovna obrovská, ale přesto má mnohem větší vliv než českými médii pranýřovaný dan landa (i když je to taky slušnej kokot); je to vidět například na dosti bázlivých reakcích opozice: například sama radičová na otázku, zda by šla na zasedání smk znovu, odpověděla dost vyhýbavě a skoro jako by hledala slova omluvy. ale kdo by mu to nežral, že jo (viz reakce na youtube, ty fakt stojí za to) … vždyť on přece mluví za nás, je jedním z nás! a tyhlety předáky lze zastavit fakt hodně těžko. pokud se ale nad tím nechcete pateticky pozastavovat, tak musíte uznat, že jeho skeče maj fakt grády.

6+5

už se tady z toho stává tak trochu fotbalovej blog, já vim. ale jsou věci, ke kterým se fakt sluší něco napsat. například letošní euro, který je celý tak trochu vzhůru nohama. a je to tak dobře. v souvislosti s tím nelze zapomenout na zoufalej návrh fa, to naše známý 6+5. řekněme si to hned a jasně: je to nehorázná stupidnost. a to snad ve všech rovinách. představte si, že jste ambiciózní devatenáctiletej student, kterej zrovna odmaturoval a chystá se třeba na londýnskou univerzitu (dopředu oznamuju, že neznám přijímací kritéria - tohle je jenom příklad:) a má k tomu nejlepší předpoklady: o co pak musí být jeho překvapení větší, když zjistí, že, aha, sakra, nemohl jsem být přijatej, protože tu bylo 150 studentů s výsledky sice o 20 % horšími, ale zato jsou z sheffieldu, bornemouthu ... prostě z uk. a tak tam prostě musí být přijati. není to absurdní? a přinejmenším stejně absurdní je chystaný pravidlo fa 6+5. bez jakýchkoliv zábran se dá mluvit o šovinismu, populismu, demagogii, zpátečnictví a tak dále a tak dále. chápu, že každý opravdový fanoušek by rád viděl ve svém dresu co nejvíce odchovanců, to jistě. ale jestliže ti odchovanci jednoduše na vrcholový fotbal nestačí, anebo (a to v horším a častějším případě) svůj talent leností a přílišným sebeuspokojením promrhají, mají prostě smůlu. jistěže k fotbalu patří patriotismus a jednoduché rozhodování hráčů na bázi 'kdo dá víc', je scestné a pohrdáníhodné, ale například v případě arsenalu se ukázalo, že takový clichy (francouz) je týmu mnohem platnější, odhodlanější a loajálnější (i když to slovo nemám rád), než ashley "cuntley-cunt-the-biggest-cunt -ever-to-play-for-arsenal-and-if-there-was-a-list-for-the-top-50-cunts-to-ever-play-for -arsenal-he-should-be-in-all-50-positions-the-little-cunt" cole. důkaz, že původ není vše. a vůbec, co je na tom tak patriotistickýho, když koupíte hráče, kterej sice je původem z uk, ale jeho rodný město má s londýnem společnýho akorát unifikovanej obchod s nike zbožím a předražený desky v hmv a nedělalo by mu problém přestoupit do liverpoolu nebo manchesteru, pokud by to pro něho bylo výhodnější? touhle cestou že se máme vydávat? co by nám z toho zbylo v praxi? nesmyslný honění se za každým sebemenším talentem v uk, jejich absurdní předražování, vyhazování zahraničních hráčů se slovy "sorry, byls skvělej, ale ten, co ho kupujeme za tebe, je z anglie", což zákonitě musí vést k pořádný frustraci a k tomu, že se pak v klubech budou hráči čím dál víc skupinkovat. ti zahraniční se začnou víc a víc strachovat o svý místa a když o ně přijdou, za chvíli nebudou mít kam přestupovat, protože v nejlepších klubech světa, do kterých kvalitativně bezpochyby patří, budou muset zůstat pouze ti supernejlepší. ceny 'loserů' pak půjdou rapidně dolů a pro menší a horší ligy, jakou je například ta česká, tak nebude plynout dostatečný přítok peněz. a tohle všechno má být důsledkem toho, že anglická repre prostě a jednoduše posrala zápas s chorvaty? reprezentacím to nemá jak pomoct; argument, že si angličtí hráči vinou toho, že hrají v kvalitativně horších týmech premier league, nemůžou osahat evropský poháry, je scestný - to jim nestačí zápasy se čtyřmi nejlepšími týmy světa a alespoň s pěti dalšími kluby, kteří na ty samé pozice aspirují?

jistě, že mám taky ten pocit, že to není tak úplně v pohodě, když za arsenal (zatím) v základu nenastupuje žádnej anglán a je nějakou desetinou procenta možný, že i kvůli tomu, že chyběl nějakej ten prvek zarputilosti, se poslední část sezony nepovedla, a arsenal tak přišel o všechny poháry, ale ani tím to docela není. vše je o výběru typu hráčů. wenger v poslední době důvěřuje hračičkům, dokonce i na stoperu jsou spíše techničtěji založení touré a gallas. a kdyby chtěl vybrat nějakého rozbíječe, tak ho koupí třeba ze skandinávie nebo německa, protože jsou jednoduše levnější a hodí se mu lépe do sestavy. tento systém je spravedlivý, kluby (mohou být odkudkoliv) nejsou náhražky reprezentačních výběrů a ani jimi nikdy neměly být, pokud to ovšem není jejich ideologie, která vyplývá z nějakých historických kontextů, což je případem takového athletica bilbao a jejich systematickému udržování striktně baskického týmu. (když už jsme u těch španělů, i ty regulace mimoevropských hráčů jsou potupné - jen proto, aby mohli hrát v týmu, ve kterém chtějí, si musí obstarat takový brazilec španělský pas?) a když třeba zabrousíme k tomu, jak se někdo mračí nad označením arsenalu za anglický klub, za který nehraje žádný anglán: označení anglický klub i v případě arsenalu jednoznačně zůstat může, proč sakra ne? má angličtější vedení než kterýkoliv jiný klub z big four, hraje ligu na anglické půdě, styl hry a její rychlost má přece stále anglický nádech, má historii, na kterou se může hrdě odkazovat, a stále přece mluvíme o té nepřekonatelné atmosféře na anglických stadionech. pouze squaddra je poněkud kosmopolitnější. ale to je přece dobrá vizitka všem zahraničním fanouškům, kteří pak mohou mít pocit, že milovaný klub je alespoň o něco větším dílem jejich. a malí kluci mají nepřeberné množství inspirací v tom, či onom hráči a snaží se mu přiblížit a mají větší motivaci stát se lepším fotbalistou. a navíc: všechny kluby - a nejenom ty fotbalové kluby a nejenom kluby vůbec - dnes uvažují tržně; dávají adresátovi všanc svou adresu a nabídku a říkají, že teď už je to jenom na tobě: buď se ztotožníš s námi, nebo si oblíbíš někoho jiného. a zase proč ne? i za takovýchto podmínek to nijak nejde proti filozofii toho, že budete celý život příznivcem jednoho klubu. pouze máte větší příležitosti si vybrat a nic vám v tom nebrání. pokud chcete, aby tomu tak bylo nadále, pak neposlouchejte vedení uefa a fa a dejte najevo svůj nesouhlas. jak už včera psal jarda bosák (mimochodem, článek jsem psal nezávisle na něm) - jestliže tohle projde anglické fotbalové asociaci u evropské unie, pak už si s tím samým může dovolit přijít kdokoliv. a s tím, jaký poprask vyvolalo bosmanovo pravidlo před nějakými patnácti léty, bych jí to opravdu nedoporučoval.

p.s.: něco pěkného na závěr. :-)

get smashed!

kompilace vzniklá asi před měsícem, byl jsem moc línej ji uploadovat dřív. snad se bude líbit. a už jsem lačnej konečně po nějakých ohlasech. :)

link!

(jestli je heslo, tak spacewaster.)

euro mania.

no jo, je trochu podbízivý a laciný psát o euru a o tom, jak to našim z celýho srdce přejem a budem chodit v tričku 'czech' a malovat si na tváře vlaječky. ne, nemám to rád. stejně jako nemám rád, když, ejhle, všechny nadnárodní koncerny během těchhle pár týdnů vyvěsí billboardy s hesly 'fandíme českému národnímu týmu'. ale nejvíc jsem sáček potřeboval včera, s tím, jak ve zlíně na náměstí míru při nějaký dětský akci spojený s festivalem (o kterým si mimochodem povykládáme jindy), tzn. magda reifová, standa hložek + nějaký anonymní hvězdy, tamten onen moderátor asi čtvrt hodiny v kuse vykřikoval do zfanatizovanýho dětskýho davu 'kdo neskáče, není čech', a aby dojem byl stoprocentní, pustil k tomu zbrusu nový song zbrusu nových agrometalových hvězdiček, které jste přece mohli vidět na předávání cen fotbalisty roku. sada.

ale jako jo, jasně, že se těším. hlavně mě dycky baví číst zahraniční předpovědi/komentáře/reakce/whatever, co se týče našich hochů. možná i proto, že je to víc objektivní, proto, že je to větší sranda, proto, že je to líp zpracovaný, a, v neposlední řadě proto, že samochvála smrdí. a pro ty, co rádi spekulují a variují a všemu rozumí, je tu možnost si vytvořit vlastní jedenáctku. a pánové z bbc mysleli na všechno: rozestavení & možnost přibrat do týmu tři hráče, které bychom na euru viděli radši included. třeba u takové francie je to bezpochyby nejzajímavější.

villain of the year.

netřeba nic dodávat.

p.s.: přemýšlel jsem, že přihodím i nějakej ten season review, ale když to chlapci z arsenal-mania (o arseblogu nemluvě) zvládaj tak brilantně (example #1, example #2) a mně dycky v testech vědomostí v pro-footballu & sportu vychází 0-5 bodů (zvlášť pohořívám na otázkách typu: záležitost xy se udála v a) únoru 1973, b) březnu 1973, c) dubnu 1973), rozhodl jsem se, že to asi vzdám ... koneckonců i hans' diary na gunners.cz je nejen na české poměry výborným shrnutím. občas mám fakt pocit, že má větší cenu číst o fotbale, než o hudbě.

p.p.s.: toho nasriho bych fakt bral.

update: yaya touré <-> hleb + cash: to vypadá tak slibně, že se mi tomu až nechce věřit.

coldplay in prague.

takže tak. 22/9. doufám, že mi to vyjde líp než s pohodou. a jim že to vyjde mnohem líp, než s tím pěkně připosranym violet hill. někdo si může myslet opak, každopádně soudím, že u mě se to obejde bez účasti maminky.

tv on the radio jsou poppunk!

je radost otevřít sobotní kulturní speciál mf dnes, zvláště jeho hudební sekci: jestliže zde nenajdete oslavné promo články šité na míru major labelům, pak vás jistě zarazí erudovanost přispěvatelů, jež je mnohdy vskutku obdivuhodná.

p.s.: památný je také rozhovor katky hejdové s monkey business, při němž nevydýchala donebevolající sprosťárny pánů úchyláků rupperta & holého, a minimálně třikrát jej chtěla ukončit.

viva la gambrinus liga.

až na toho crazy froga tohle prostě nemá chybu. :-)

strame podlehl kouzlu seriálů.

všimněte si, jak často tuhletu frázi můžete vidět v titulcích novinek na musicserveru, většinou ve spojitosti s nějakými drogovými či alkoholovými úlety. mně ale jde o seriály. za prvé o six feet under, o kterym snad stačí, abych přeposlal link na článek tetrafejly na emaracaně, namísto toho, abych jej de facto vykrádal, protože k tomu nemám co dodat, snad až na to, že před pár dny jsem zkoukl díl, jehož závěr bylo to první, co jsem ze seriálu kdy viděl (s4e03 - parralel play - fischerovi se zbavují starých věcí, a tak je podpalují + claire pouští lucky od radiohead, kteří přesahují až do závěrečné znělky = slušná depka. tím spíš, že toho večera umřel taťka mýho nej kámoše.)

učebnicí totálně ulítlýho, šílenýho, ale geniálně inteligentního a trefnýho humoru jsou samozřejmě pythoni & jejich flying circus (ano, kamenujte mě, že jsem je neviděl už dřív ...), kterej je ale občas až tak sofistikovaný, až je urážející se tomu smát. každopádně skeče o killer joku, závodu malířů, myšosexuálech & jejich myšparties, sebeobrana proti čerstvému ovoci, soutěž o vola vyšších vrstev, mr. hilter, ron obvious a jeho agent luigi vercotti, hell's grannies &td. &td. patří k tomu nejúžasnějšímu, co jsem kdy viděl.

a chystám se a moc se těším na the sopranos a další spoustu seriálů, ke kterým se dostanu časem. nemůžu uvěřit tomu, že mě kdysi mohlo bavit místo nahoře.

unknown song.

před nějakým rokem jsem tu psal o mé nejprvnější kazetě s radio hits. pár věcí jsem už identifikovat dokázal, tuhletu super písničku ale bohužel ne. pamatuju si, jak jsem kdysi viděl klip na mtv (?) a pamatuju si taky, jak v něm chlápek chodil po nějakym velkoměstě převlečenej za chlupatý růžový srdíčko. moc milý. chtěl bych vědět název. tomu dobrodinci, který bude tak převelice shovívavý a laskavý, pošlu 500mb na účet na megarapid.eu

zde je link.

mariusz szczygiel.

"mám dojem, že patriotismus je odsouzen k zániku a že za padesát let budeme státy vnímat jako zboží. prostě si vyberu mezi zeměmi, které mi dají nejlepší nabídku, jejich jména budou takové obchodní značky."

mariusz szczygiel vs. tereza brdečková, respekt č. 21.

the show must go on.

ňák se mi zdá, že se v poslední době každá kapela buď rozpadá, nebo uspořádává reuniony. ty teď nechme stranou, pro nás důležitější je zpráva ne-tak-docela-a-pouze lokálního významu: na nmm pouze strohá a nepříliš invenční větička o odchodu emy z khoiby, na jejich myspace blogu už je to ale trochu větší sada ... není těžké si domyslet, co z toho všechno bude pramenit ... každopádně, škoda jich ...

Janička

Tak tohle bylo fakt za trest. Porodit tuhletu sračku trvalo rok.


Jana Kirschner
Shine
3.2


Moc těžký je odstřelit nejnovější počin Jany Kirschner. Už jenom proto, jak vypadá. Krásná & jemná, řek by romantik. More than fuckable, řekli by The Teenagers. A pak (a hlavně taky) proto, že těm, kteří se snaží prorazit venku, se klacky pod nohy prostě nehážou. Z těch, kteří by tak učinili, budou pomalu vlastizrádci. (Po oscarové aféře novinářů Týdne s tím máme vskutku čerstvé zkušenosti.) Co ale dělat, když ta deska prostě dobrá není? Zamést to pod koberec s tím, že není ani špatná a že je hrozně vkusná a … vkusná, jak se tomu stalo v případě Shine je trochu krátkozraký: s čím bychom se měli spokojit menším, než s tím, že je to vkusný?

Ramones měli drive – Green Day ho taky měli – a dá se přitom mluvit o tom samym punku? Jakkoliv je to laciný srovnání, nedá se odpovědět kladně. Pop-punk ten drive měl, ale už byl zmutovanej do podoby, ve který ho leckdo nechtěl nikdy vidět. Dobře, tak horký to s Shine zas není a je fér uznat, že s pop-folkem přičmoudlym trochou country a s akustickou kapelou za zády asi moc revolty nepodniknete, ale to taky není jeho cíl. Cíl je chytnout a nepustit ve smyslu okouzlit a vyvolávat závratě. A když tohohle cílu nedosáhnete, výsledek pak není moc uvěřitelný a podstata problému, jaký byl u pop-punku, je u Shine a jejího pop-folku stejný - tzn. popové melodie a přístup + pokus o indie zvuk a estetiku. Což by samo o sobě nemusel být ten nejpalčivější problém, ale.

Jana se sice snaží, ale stát se femme fatale jako v případě takové Feist a sta padesáti šesti dalších velice nadějných holek, které se vyrojily loni a následují ji, se jí přece jenom nedaří. Na to má příliš předvídatelné frázování a jakkoliv příjemný, ale zaměnitelný hlas. I když místo přímých inspirací bych místo Feist dosadil jednoznačně spíš Norah Jones. Ale vůbec – proč bychom měli mít slovenské klony Norah Jones (zvlášť když už pár let není až tak v kurzu)? Mám pocit, že z toho věku už jsme vyrostli; tím spíš, že dnes si můžeme prakticky bez rozdílu obstarat originál, který navíc zpívá ve stejné řeči, ve kterym sice užívá mnohdy naivních, ale už ne banálních fráziček typu „You’re so cool/I’m such a fool“. A píše se mi to těžko, ale to už bych raději bral její „starou verzi“, která soustavně kultivizuje domácí mainstreamový éter, než tenhleten nedotažený pokus se zvukem vysoustruženym na míru těm, „ke kterym by se to mělo dostat“. Je to škoda a je mi jí líto, že kvůli tomu obětovala tolik, ale upřímně, vezmu si do huby už i ten trapnej roční odstup, který mi dává za pravdu: zkoušeli jste třeba na musicserveru do vyhledávače zadat "jana kirschner"? Ano? A ze kdy že je tam o ní poslední zpráva ... ?