mish mash.

jestli existuje jedna skutečnost, který mi v poslední době není líto, tak ta, že jsem se konečně po dlouhých rozmýšleních rozhodl nekoupit si žádnej hudební časák. ono už to posledního půlroku bylo stejně jen a pouze ze setrvačnosti a dnes už si nanejvýš tak z recese prolezu musicserver. ne, jako vážně, už to nemá žádnou cenu. co se týče časopisů, o reportu a musicu snad ani mluvit nemusím, tyhlety zakonzervovaný a udušený časáky se mi nechtělo číst, ani když kulminoval můj největší zájem a hlad po music news, ale rock&pop dnes stagnuje naprosto a definitivně, i když se poslední rok a půl docela úspěšně snažil zvedat z mizérie. ale ani stále slušná práce jardy švelcha, toma komárka a bena slavíka nezabránila tomu, aby se kupříkladu na obálkách objevovaly vykopávky & zjevy, které by si titulní stranu nezasloužily snad ani před 10+ lety. následoval exodus šéfred. sládečka (jehož jsem ve finále celkem i litoval, i přes ty editorialy …), libertina a francoise, and here comes anarchy. ani ve f:lteru to není o moc lepší (kucí, už to s těma anketama docela vaříte z vody, nezdá se vám?): nemít ho předplacený (pch ...), už bych si ho fakt nekoupil. celkový dojem takový, že se ani z jednoho média nedovím něco opravdu novýho a zajímavýho, a když přejdeme faktickou stránku věci, tak už mě to ani vlastně nebaví číst vůbec. jediná naděje se tak zužuje na hype, jehož no. 25 zatím už několik týdnů marně vyhlížím.

stejně jako začátek nový sezony, samozřejmě. jsem vážně zvědavej, jestli ebayor zatím vyčkává na toho, kdo mu dá do 31. srpna nejlepší nabídku, ale ani přes 30 gólů v minulý sezoně by mi nebylo moc líto, kdyby odešel. spíš je mi líto toho, jak si mě přes sezonu získal a já mu vážně věřil, když po gólech líbal znak arsenalu a vždycky byl hodně vstřícnej k fanouškům. (kdo si dnes vzpomene na „adebayor, adebayor, give him the ball and he will score“, ha?) ale stejně mě něco říká, že zatímco i-love-barcelona-deeply-and-honestly hleba (viděli jste thierryho a jeho potutelený úsměvy na tiskovce?) nebude zas tak těžký nahradit, v případě ebayora už by to bylo těžší. sice sedm z osmi šancí nepromění, ale ono se do nich taky dostat, že. ale arséne asi ví, co dělá. přestože mám docela pochybnosti o tom, jestli příští sezonu vyhrajeme titul, protože jsme se všichni přesvědčili o nedostatečně kvalitním širším kádru, rozhodně to nedopadne špatně. arséne dnes ovšem sám potvrdil, že minimálně jednoho hráče ještě chce sehnat, ale něco mi říká, že to nebude na pozici středního záložníka a že denilson a diaby (prosíííím!!! ten kluk se mi sakra líbí, má jeden z nejelegantnějších stylů v týmu, ale mám jistý pochybnosti o tom, jestli na to už letos má, protože v minulý sezoně mě na levym křídle moc nepřesvědčil.) dostanou svoji šanci. bude to zajímavý. u united je zásadní otázka, jak se v týmu vypořádají s ronaldem a (kdyby jenom) jeho trapnýma otročíma výrokama, a jestli ještě vůbec budou mít motivaci, i když ferguson by stále chtěl všechno. chelsea i přes angažování scolariho (třeba teď řeknu hodně velkou blbost, ale myslím, že to nebude zázrak, ten chlap sám řekl, že sem šel kvůli penězům a všichni víme, jak se brazílie málem nedostala z kvalifikace na ms 2002) už třetí rok plánuje nakupovat stejně bezhlavě (kua, na co makelele, ballack, deco a jestli, tak i lampard a kaká do středu zálohy?!) a vůbec, bude tam ještě docela průvan, uvidíte. liverpool vypadá silně, jestliže se mu podaří přivést keana, tak ještě silněji, ale přece jenom ne natolik silně. rafa není ligový trenér a o amerických majitelích každý ví své. zase budou čtvrtí. a ostatní … minimálně v nejbližších pěti letech to ze strany evertonu, aston villy, man city, portsmouthu nebo tottenhamu na atakování big four nevypadá. ne snad tak úplně kvůli financím – man city nebo spurs na tom rozhodně nejsou bídně, ale zatímco takový newcastle funguje jako odložiště nepotřebných hvězd, spurs jsou momentálně spíš školka pro budoucí hvězdy prem league. proto sice dan levy může říkat, že: „irrespective of the outcome and futures of robbie and dimitar, we are continuing to seek to bring in quality, talented players for the future, who want to play in a spurs shirt.” but who wants to play for spurs, anyway? a pochybuju, že crouch, diarra, arteta a další chtějí za své nynější týmy hrát do skonání věků. je to škoda, ale tohle už jsme tu měli i před patnácti a více lety (píše o tom i hornby ve fotbalové horečce).

když už jsme u fotbalu, nelze se nepozastavit u volby reprezentačního trenéra. po pravdě řečeno, přiznávám se, že nevidím zas natolik do zákonitostí české fotbalové diplomacie (jestli se to tak dá nazvat), ale co mě dostalo, byla úroveň, se kterou volba probíhala. snad už i jak to popisoval štěpán mareš mi připadá důstojnější (ech … nemám rád to slovo), než realita. jakési bludné fikce o parreirovi (ne, ne předchozí trenér brazílie, ale chlápek, který už tak zhruba 40 let netrénoval), podivné motanice kolem haška a nakonec dva zbylí a oba celkem zbyteční. proč bychom měli zpátky angažovat chovance, který v trenérské kariéře doopravdy nic nezískal, nemluvě o radovi, jehož teplice před týdnem vypadnou v prvním dvojzápase (!) intertoto cupu (!!) s kispestem honvéd (!!!)? a před pár dny vyjde najevo (předpokládám, že napůl kachna), že naši repre mohl vést i terry venables (cha…), jehož jedinou motivací vést repre bylo přátelské utkání za měsíc na wembley. každopádně, máme petra radu. zdali je to volba dobrá, špatná, či pouze úměrná (to by odpovídalo nejvíc, kdo viděl předevčírem nezapomenutelnou debatu oty černého a pavla čapka s hrdličkou, řepkou, vackem a radou, novými goodfellas českého fotbalu, dá mi za pravdu), se dozvíme zanedlouho.

a ještě tak namátkou na konec: vratné lahve jsou přehlídkou všeho nejzbytečnějšího a nejokoukanějšího, co jste mohli v českém filmu za poslední dobu vidět. namísto nějakého pokusu o věrný obraz stárnutí, za který se film měl ambice vydávat (a co se výborně podařilo třeba v babím létu), máme křečovitý scénář (všichni mluví jako zdeněk svěrák, až mi to připomíná scénu z being john malkovich, kdy se malkovich vydává do vlastního portálu a všichni jsou malkovich a všichni znají jenom slovo malkovich), nějaké rádobyvtipné jednotlivosti, při kterých si maminky a babičky řeknou jó, to je přesně tak, jak to chodí!, trochu, ehm, erotiky, která je ale asi tak erotická, jako je tortillová omáčka z lidlu tortillovou omáčkou. trochu nějaké té strašně nebezpečné akce na závěr, při které ale každý ví, že nakonec dopadne všechno tak, jak má a všichni se nakonec budou mít rádi. řekněte mi někdo, proč se kua i tak furt těším na nějaký prý dobrý český film, nebo prý dobrou českou desku.

p.s.: už jsem si sem zvykl dávat nějaká videa z youtube ... tak zase. japonci prostě mají nějaký zvláštní smysl pro chování před brankou.

What's the matter with that fuckin' Filter?!

"JAMIE T
PANIC PREVENTION

GENIÁLNÍ ULIČNÍK

Tohle je teda sakra britská deska, na kterou si všichni, kdo nejsou rodilí Britové, budou muset asi chvíli zvykat. Její kouzlo je ale v tom, že ty písničky jsou do té míry dobré, že si vás nakonec získají, i když nejste dvacetiletý floutek z londýnského štrýtu. Jako Jamie T. Kluk z Wimbledonu, čtvrti, kde se nakupuje a hraje tenis. Uličník, který si doma kutil na koleně svoje tracky, ale byly tak dobré, že brzy skončily ve vysílání britského Radia 1. O Jamiem se říká, že je něco mezi The Streets a Arctic Monkeys, což naprosto sedí. A nejen protože má hlas téměř zaměnitelně stejný jako Alex z Arktiků. Je v tom britský hip hop, stejně jako punk, mladistvá drzost, stejně jako ohromná otevřenost. Odvaha brát zvuky, kde se dá a když to jinak nejde, vystačit si jen s ošuntělou akustickou basou, které Jamie věnoval úvodní song: "Šel jsem si koupit bouchačku, ale nakonec jsme utratil všechny prachy za ten krám, kterýmu se říká baskytara." Jamie T je velký skladatelský talent, stejně jako přirozený experimantátor a hlavně hlas svojí generace - Bob Dylan internetové éry, chcete-li."

Radek Bureš, Filter, 5/2007

Nic proti recenzi samotné (až na pár drobností), ta je dobrá, ale jen tak pro zajímavost: kolik hvězdiček byste na jejím základě desce tipli? Čtyři a půl? Nebo dokonce pět? Ale prosím vás, co vás to nemá! Tři a půl! A to má být chyba tisku, nebo autora? Autora, který dává tři hvězdy materiálu, který si zaslouží poněkud jiné hodnoty. To platí o Ewě Farné, Tokio Hotel a aktuálně o novince Good Charlotte. Pořád dost daleko od toho, aby byl považován za (definitivního) intelektuálního vyvrhela a od toho, aby mu fanynky s blogísky nevydrápaly oči prsty s nehty nalakovanými načerno.

A teď všeobecně: když třeba máme desku, kterou jsme moc ve věžicce neprotočili a má zajímavý jméno, kolik jí dáme bodíků? Tři a půl? Tím člověk nikdy nic nezkazí. My už to nějak ukecáme na svou stranu. Dát jí podprůměr? To už vyžaduje hodně odvahy. A taky pisatelské zručnosti na obhájení argumentů, aby to nevypadalo jen jako kydání hnoje s naprostou absencí konstruktivní kritiky.

Aby bylo jasno: já jsem strašně vděčný Filteru za to, že mě přivedl k hudbě, kterou v současnosti poslouchám, a tento výchovný faktor určitě v dobrém působí i na mnoho dalších mladých lidí. Není sporů o tom, že je velice dobře graficky udělaný a má vcelku zajímavá témata a rozhovory s aktuálními jmény na světové hudební scéně. Ale proč na mě sakra stále působí dojmem plátku, který se snaží vypadat velmi prestižně a fundovaně? Přestože by podle příspěvku v diskusi na blogu NMM Pavla Kučery ("solidne delany stredne proudy webzin je tady urcite zapotrebi - ostatne o neco podobneho v tistene podobe se snazime s Filterem") být vyvoláván neměl a tato pseudoaurela je výstřelky jako označení My Chemical Romance za kapelu roku znehodnocována?

Ta nevyrovnanost nejen popisovaných subjektů, ale jejich provedení je zrovna v tomhle čísle do očí bijící. Konkrétně třeba u Pavla Kučery: proč musím číst recenzi na Arctic Monkeys, jedné z nejlepších, co jsem kdy četl, vedle něčeho, co si říká recenze na koncert Nine Inch Nails, i když jsou to, s prominutím, samý zaujatý kecy a bláboly? Nejsem žádným bezmezným fandou Trenta Reznora, a taky uznávám, že některý obraty jsou napsaný vcelku vtipně, ale co to mění na faktu, že se o koncertu samotném dozvím absolutní hovno? Sorry, Pavle, ale tohle byl fakt krok vedle a jestli někdo mluví o recenzi na Sunz jako o totálním přehmatu, já volím mnohem spíš report na NIN, kterej patří maximálně na blog. A možná ani tam ne. A už vůbec se to nedá označit jako recenzi. Propříště trochu míň ega!

To všechno je Filter model (minimálně) květen 2007. Úlitba tomu, aby se prodával co nejvíc? Vypadá to tak. Stále je to podle mého názoru nejlepší hudební časopis na trhu, ale stále víc mi připadá jako hybrid, který nemá pořádně vybranou cílovou skupinu. V současné době to totiž není ani materiál pro intelektuály zaměřené na zahraniční hudební scénu (kteří si ostatně dokážou najít drtivou většinu všeho podstatného, co zde zazní a mnohem víc věcí k tomu na internetu), ani pro šedý průměr v podobě poslouchačů Zdivočelýho Billa či Vypasené fixy, a ani pro ty holky s blogísky.