význam billa drummonda ve věku kviblingu.

je možná trochu smutné, že většina lidí, co znám a oni znají billa drummonda, jej vnímají jenom jako toho šílence z klf, co střílel ze samopalu na brits a který spálil milion liber. zdálo by se, že je to oběť the age of quibbling, tedy něčeho jako překrucování (ehm, pokud se to budu snažit definovat jako wiki, mediálního zneužití přitažlivosti jednotlivostí na úkor nosné myšlenky celku; asi jako když si z nějaké knihy přečtete jedinou větu a pak budete sáhodlouze referovat, o čem byla), ale bill drummond si za to docela může sám a vzhledem k jeho intelektu si nemyslím, že o tom nic neví. drummond už na začátku devadesátých let veděl, že jestliže chcete zaujmout, pouhá přirozená autorita nestačí. chce to i nějakou pořádnou akci a šok. protože šok vzbuzuje hlad po hledání souvislostí. on sám už po spálení milionu liber a zákonitém řetězci vysvětlování proč pochopil, že 'čím víc jsme se s jimmym pokoušeli oprávnit a vysvětlit to, co jsme udělali, tím víc se přehlížel původní záměr. takže jsme se rozhodli o tom víc nemluvit - pro nás bylo víc důležité nechat tu věc otevřenou: proč jsme tohle vlastně udělali?'. čímž se docela osvětluje i jiný problém, tedy přemíra informací o nových kapelách a rozhovory s nimi v rámci self-proma a v důsledku s tím spojený úbytek mystična a hvězdnosti; proto jsem na začátku roku psal, že 'všeobecné zaujetí subkulturami postupem času povadalo a i díky internetu tomu bude ještě spíš.'

není věčně v opozici proto, že by cíleně a nepřetržitě měl zoufalé nutkání být jiný než ostatní a definovat tak pop-terorismus jako bytí osinou v zadku. jeho cílem je podněcovat a rekonstruovat základy opravdového vnímání hudby. můžete si zdánlivě ťukat na čelo, když říká, že 'pepper byla ta nejhorší věc, která se v popové hudbě během dvacátého století přihodila', ale když on vám vzápětí vysvětlí, že je to tak proto, že 'díky němu hudební průmysl přišel na to, že na albech se dají vydělat peníze. do té doby táhly prodeje singly.', je (krom toho, že jeho výroky prostě nelze brát jednovýznamově) jasné, že se primárně snaží inspirovat ty, o které mu jde především. to znamená, že přestože no music day má díky svému názvu potenciál stát se masovou akcí, nemá to zas natolik v úmyslu. posuďte přece:

no music day exists because music has run its course.

no music day exists to give you time to decide what you now want from music.

no music day is on 21st november, this and every year.

tak to dodrž(uj)te.

g!

už nějakou dobu a se spoustou různých lidí ze školy mívám takovej celkem rychle utichající impuls něco napsat/něco vydat/před někým se s tím předvýst. pokud ještě nepřestávám vnímat výraz studentský časopis jako spolek naivních šprtíků, co vyhrávají olympiády v češtině a ekologicky zaměřené literární soutěže a sami si vytvářejí triviální pocit ctihodnosti a vážnosti tím, že teda jako píšou do časopisu a i se pod to podepisují (prostě taková hra na dospělý, kdo měl v životě aspoň jednou tu příležitost zažít zasedání, ehm, studentského parlamentu, ví, o čem mluvim.), tak to teď (aspoň v sobě) chci převrátit naruby. redefinovat to. psát anonymně. nejenom o věcech, který mě baví/nebaví, ale i o věcech, který podvědomě zajímají každýho, kdo má aspoň minimální pochybnosti o svých postmaturitních plánech. ptát se profesorů v rozhovorech na otázky, který by vám v normální hodině nevyplavaly na jazyk. nešokovat obsahem samotným, ale formou a přístupem.

doufám, že z toho konečně něco vyleze.

as heard on fall of 2008.

někdo by s tím, jak se portishead na začátku letošního roku docela odklonili od přitažlivě temných pomalých beatů a smyčců poloviny devadesátých let a teď publikují zápisky ze svého postapokalypticky úzkostného a bezútěšného deníčku, mohl potlačovat slzy nad tím, že je to definitivní konec trip-hopu, ale není tomu bezpodmínečně tak. jak trip-hop, tak shoegaze (samozřejmě, naše nejmilovanější a nejtrvanlivější ze všech žánrů 90s) se nepoděly někam do zapomnění a už vůbec ne do zatracení, ale ani jeden už se dnes nedá považovat za to, co znamenal v 90s; takže když teď mluvím o shoegaze, nemám tím na mysli zbožňovatele my bloody valentine, takové the meeting places nebo fleeting joys, kteří sladce a mile, ale ne zrovna objevně kráčejí v jejich stopách.

nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.

ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.

a když už jsme u těch letošních desek.

jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.

a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.

když už jsme u toho ...

co se týče senátních voleb a voleb do krajských zastupitelstev, nechci se pouštět do nějakých velkých debat a tak podobně, jenom mě v poslední době zaujalo pár drobností:

a) míra objevených (pseudo)kauz ods těsně před volbami, a to i v prýpravicové mf dnes. zvlášť kauza morava-tlustý je vyloženě vykonstruovaná a secvičená. tak, že jedině v mladé frontě (a jestli na nově nevím, nesleduju) z toho ještě nepřestávají uchcávat. viz dcera zubové na titulní stránce minulotýdenního magazínu dnes.

b) diskuze o snížení věkové hranice volebního práva na 16 let. i vzhledem k tomu, jak s volebními výsledky v rakousku zamávali prvovoliči, je mi z pomyšlení na to, jak by hlasovala většina mých vrstevníků, docela mdlo. navíc mám pocit, že i 18 let je docela na spodní hranici. 21 by bylo adekvátní. a o tom, že bych odebral volební právo některým skupinám lidí, jejichž dispozice jsou více než diskutabilní, netřeba mluvit.

c) jakékoliv volební plakáty byly, jsou a nepřestanou být srandovní. vždy převelice seriózní, spokojeně samolibé tváře a slušné a nevýrazné slogany u pravice (i když zhruba desetimetrový portrét libora lukáše uprostřed kroměříže viditelný ze všech čtyř světových stran působí nadmíru arogantně a velkobratrovsky), demagogická, bulvární, agresivní a trapně překroucená hesla čssd - za všechny třeba plakát s mladou matkou s dítětem + 'minule jsem nešla k volbám a všechno nám zdražili. 17. října už volit půjdu.' a rozteklé hovno připláclé na tvář na letáku ksčm na kollárově ulici vypovídá o všem.