1st year of misery.

(Upozornění: V následujícím příspěvku uslyšíte více frází, než je doporučená denní dávka.)

No a je to tu :-) Abych byl upřímnej, mám z toho fakt vcelku radost a jsem překvapenej, že se to tu jakž-takž chytlo, zvlášť proto, že vím, jakej jsem línej diletant a jak dlouho mi trvá nadšení z nových věcí. Má to furt víc much než předností, ale stejně je to celkem dobrej odrazovej můstek do dalšího roku/let. A o to víc se budu snažit to tu nějak udržovat. Každopádně zatím šťastný a veselý. A hezkej novej rok. Prostě ať se vám daří a ať vás to baví. Ať už je to "to" cokoliv. :-)

P.S.: A taková nepřímá zmínka o mně v lednovým rockpopu, to už je přece důkaz toho, že musím něco znamenat, ne? Hledejte sami. Někteří lidé prostě mají sklon určitým věcem (včetně sebe samých) přikládat mnohem větší důležitost, než jakou si opravdu zaslouží.

R.I.P. Deb4ser

Jenom menší post scriptum k minulýmu postu; je to určitě blesková informace, ale nejde k tomu nic neříct: Na to, že Deb4ser fungoval celkem krátce (jenom něco přes rok) se hodně rychle vypracoval na jeden z nejvlivnějších a nejaktuálnějších shareblogů, jaké na internetu bylo možné najít. 1,2 miliónu hits mluví za všechno. Ale je pravda, že přílišná otevřenost musela shulooovi dřív nebo později zlomit vaz. Ale i tak velký big up a dík za každej jeden post.

The Last Breath

Je mi to vskutku trapné.

Trapné vůči těm, kteří doufali, že už zde nic neobjeví, a přesto.

Trapné vůči těm, kterým jsem už před dobrým půl rokem řekl, že chci fakt makat.

A nic.

A pak přijde pitomá olympiáda z češtiny, na který akorát zdržuju chudáka profesora Tučka, protože to dopisuju prakticky sám. Ale aspoň si pospal. A já mohl v klidu dopsat slohovku na téma "Jaký jsem já fanoušek". Nic světobornýho. Ty nejvtipnější a nejzajímavější fráze vykuchaný z Fotbalový horečky, Esquiru a ještě odkudsi. Ale bavilo mě to. Co na tom, že jsem psal samý zmaty a nelogičnosti, který vlastně nikoho nezajímaj. A tohle je další takovej.

V poslední době se to nějak nakumulovalo. Mám samozřejmě na mysli říjen. Radiohead - ať si říká kdo chce co chce, ostatně já si taky myslím, že to byl tak trochu podvod - to vydání desky prostě načasovali úplně geniálně. Na bootlegu z Bay Side (kdesi u San Diega, mám ten pocit) z loňskýho léta zazněla víc než půlka In Rainbows prakticky ve finální podobě, což celkem napovídá tomu, že si to mohli vydat od té doby prakticky kdykoliv. Jasně, jsou to hračičky a druhou půlku klidně mohli nahrát až těsně před vydáním, ale nedá mi to. Kdo by čekal, že za necelý dva týdny zavřou OiNK a na samým konci října skončí Stylus? A nedlouho nato naše milá policie prohlásí, že podala trestní oznámení na 1700 lidí používajících DC++. Celkem slušná výstraha, ze který už není cítit pouhý jemný šimrání v břiše. Ideologie stranou, here comes paranoia.

A na závěr něco na loudavé a štiplavě mrazivé zimní noci:



Od tohoto super uživatele.

P.S.: Nemůžu si pomoct, ale mezi rokama 1990-93 se u nás fakt urodilo neuvěřitelný množství skvělý hudby. A vono to má sakra zeitgeist, kterej funguje. A přímo děsivě dobře. A se vší úctou, nevěřím tomu, že takhle nějak bude mluvit za patnáct let nějakej fakan, co se teď dloube v nosu, o Sunshine, Prostitutes, Roe-Deer nebo i o té - jinak vážně taky super - Khoibě.

Summary.

Začátek školního roku/sezony ve znamení big beatu a vůbec 90’s elektroniky. Chemical Brothers & spol. Nejvíc baví druhá deska, pak třetí a až pak debut. Trochu mě to přivedlo k myšlence, že letošním deskám, o kterých se předpokládá, že s odstupem pár let budou považovány za celkem zásadní, jsem – přiznávám - zatím až tolik nepřišel na chuť. Platí to obzvlášť o nových Animal Collective, Battles, Danu Deaconovi, The Field, Jamie T a M.I.A. Zato moc baví (z těch nejposledněji vydaných a těch, o kterých jsem se ještě moc nezmiňoval) skvělí A Place to Bury Strangers, nádherně zasnění A Sunny Day in Glasgow, tajemná Bat for Lashes, relaxační Deepchord presents Echospace, neprávem podceňovaný fousáč Iron & Wine (refrén v jedné písničce je nebezpečně podobný Nie alebo áno od No Name), úžasný (tak prej je to chlap, no …) Kira Neris a eklektičtí Stateless. Co dál? Radiohead dávám čas, noví Hives se jeví velice sympaticky, Graduation je sice chytrá deska, ale neba, To My Boy, Maps, People Press Play a hlavně José González zatím spíš ne, Babyshambles zatím spíš ano, ale nestihl jsem je naposlouchat natolik, abych je byl schopnej líp posoudit, Black Lips je superretro deska, ale mám to s nima dost podobně, stejně jako s Boys Noize, Kate Nash, Rósín Murphy, Working for a Nuclear Hero Class, Finkem, Jensem Lekmanem, Sondrem Lerche, St. Vincent, Kathy Diamond … mám pokračovat dál? No a ke Caribou, Dinosaur Jr., Dub Pistols, High Contrast, Ianu Brownovi, The Postmarks a Kevinu Drewovi (atd.) jsem se zatím neprokousal vůbec. Málo času jako relevantní výmluva? Jak pro koho. Chodit spát o půlnoci a vstávat v šest ale opravdu není zrovna luxusní záležitost...

The Cribs - Men's Needs, Women's Needs, Whatever

The Cribs
Men’s Needs, Women’s Needs, Whatever
Wichita, [7/2007]

6.0

Vlastně jsem zpočátku ani moc nechtěl, aby se mi ta deska líbila. Postupně ale ten řemen, co udržuje příslovečnej pytel požadavků na takzvaně dobrou desku, nějak povolil, a já jí tak dal šanci.

A vlastně není ani tak blbá. Z té jednolité hmoty indie hmoty šmrnclé humpoláckým emo halekáním se pozvolna vylupují jednotlivé zajímavé fragmenty, které vůbec nejsou marné. Jenom… Jenom jim stále něco chybí. Asi grácie, aura, která obestupuje každý riff od [dosaďte si sami svého oblíbence]. Ambice trochu vyšší, než pobavit na párty jako stvořené pro pomyslného indie maniaka z definice last.fm na uncyclopedii. Ty možná k The Cribs nesedí, ale bacha: čím víc se dostáváme ke konci, paradoxně tím víc dochází zjištění, že tohle je asi poloha, která jim sluší nejvíc. Předpředposlední Be Safe s odrecitovaným (pod)textem od Lee Ronalda ze Sonic Youth, který jim měl původně produkovat celé album (nakonec ale volba padla na Alexe Kapranose), předposlední neustále gradující Ancient History (což je vzhledem k jejímu energickému úvodu hodně na poklonu), která se bude nabourávat dost hluboko do žebříčků o nejlepší letošní singl, a poslední, pouze akustická Shoot the Poets.

Lhal bych ale, kdybych řekl, že mě tahle uvolněná třičtvrtěhodinka nedostává víc, než megalomanské, a ve výsledku unylé až žalostné druhé pokusy některých "nejlepších nových kapel" (druhý opus Hard-Fi budiž důkazem). Ale do nových Babyshambles to má na hony daleko. Takže trochu rozpor. Když ale nebudete nic zvlášť řešit (což je asi jejich záměr), dojdete k závěru, že to není nic, co by vás rozhodilo z denního rytmu a nenechalo spát, ale i tak prostě … v pohodě.

musicserver

Co je moc, to je moc. Když mi kámoška řekne, že má ráda Ewu Farnu, no tak co už - vypálím jí nějakou kompilaci a za chvíli dostane rozum. Když se o desce takového formátu napíše na blog jako guilty pleasure pro pobavení kámošů, je to ještě taky v pohodě. A i když dostane právě něco takovýho v recenzi 6/10, ale rozumným způsobem se to vysvětlí, uvede na pravou míru a je znát postoj autora k věci, stejně jako fakt, že si asi ve volném čase pustí něco úplně jiného, než je Ewička, dá se to pochopit.

Ale pokud se o ní píše do rubriky Co poslouchá musicserver, které má ve svém mottu větu "Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka.", už to není ani k smíchu, ale vážně spíš k pláči. S takovou fundovaností redaktorů by sem totiž mohli psát i leckteří mí přátelé a spolužáci z gymplu a vyšlo by to nastejno. A pokud to takovým tempem bude pokračovat dál, bude to vypadat asi jako na fóru Metal vs. hip-hop na lidé.cz. Vliv internetové hudební publicistiky ve světě stoupá závratnou rychlostí (jestli už je dokonce vlivnější než tištěná forma je ale na jinou debatu) a u nás její kvalita paradoxně klesá stejně rychle.

Je to do jisté míry i proto, že konkrétně musicserver ztrácí respekt tím, že recenzenti ve svých článcích opravdu nešetří osmičkami nebo devítkami. To je ale vlastně logické. Je totiž zvláštní, že i přes velikost serveru má každý monopol na své desky, které většinou nekriticky, až hystericky vychválí. Nemluvě o nemalém počtu redaktorů, kteří dost často neví, která bije, ale snaží se vypadat inťošsky, a tak vychválí jinak průměrná alba interpretů, jejichž jména zní tak nějak nezávisle. A to často za pomoci vět typu: "Její hlas se poslouchá velice příjemně a do písniček se moc hodí." Nebo se pomocí vysokého hodnocení snaží sami zviditelnit, ale většinou to vede hlavně ke ztrapnění. Nejvtipnější ale vždycky je, když už mají dost arogance na to, aby v makrorecenzi odsoudili desku, která jinak (oprávněně) dostává vysoká hodnocení, což pak vlastně vede k tomu, že tím potvrdí její kvalitativní status.

Jistě že se v mottu makrorecenze nese, že můžou přinést pohled i od redaktorů, kteří ten či onen styl moc neposlouchají, což je vlastně dobrý nápad, ale naráží na absenci nějakého základního přehledu v hudbě, který nechybí autorům na zahraničních serverech. A jeden (na české poměry) naprosto špičkový redaktor plus několik velice slušných to nezachrání. A pak to tak taky bohužel dopadá. Beztvarost a nejasná vyprofilovanost musicserveru je toho výsledkem.

Čeští Gorillaz? Ale jděte...

V poslední době je to tu dost retro, nepřijde vám?

(A propós, retro: jak F:, tak R&P vsadili v záříjovém čísle na téma retro, respektive comebacky, ale proto to tu nerozebírám, stejně jako hlavní téma, ke kterému se dobereme níže; mimochodem - jako obvykle možná dost nepodstatná a hnidopišská poznámka, ale ve F: zaznělo něco jako "Jestli kapela XY nebude do roka hvězdou, sníme celý loňský ročník časopisu Report". Že by už R&P nebyl hlavní konkurencí? Nebo snad jiný důvod?)

Tentokrát mě zaujal článek na idnes o zrození "českých Gorillaz". Čtyřlístku. První reakce byla trochu rozpačitá, na jednu stranu je pro mě Čtyřlístek je pro mě naprosto kultovní záležitost (byl to první časopis, který jsem si pravidelně kupoval - pravda, tehdy ho vlastně ještě kupovala mamka... - a teď, jak jsem se prohrabával ve starých věcech jsem narazil na seznam těchhle komiksů, který jsem dal dohromady, když mi mohlo být nanejvýš osm, a věřte nebo ne, ale mám asi 85 % Čtyřlístků včetně těch úplně prvních až po číslo 300, takže přibližně 8 let zpátky. No a v tomhle duchu bych mohl pokračovat dál), na druhou mě od konceptu odrazoval despekt k podobným pokusům u nás (ty modrý socky, co po nich pojmenovali tu divnou zmrzku) a v duchu jsem se děsil, jestli to náhodou nebude dělat Landa. Landa to nakonec není, vyjádření pana Kočandrleho ("Cílovou skupinou jsou totiž nejen děti ve věku 7–10 let, ale i jejich rodiče. Je to zcela soudobá hudba, navíc plná chytrého humoru. Lou Fanánek Hagen a Matěj Homola jsou tou nejlepší zárukou") mě však stejně moc neuklidnilo, ukázka z prvního singlu (hehe) Myšpulínův modulátor už vůbec ne. Škoda... Třeba takoví Tata Bojs by na to padli jako ulití. Ale o něčem takovým, stejně jako o profilu na bandzone (klidně i z recese, ale nejdřív jsem si vážně dělal planý naděje, že by to mohlo být i pro inteligentnější cílovou skupinu, když už to označení "čeští Gorillaz", jakkoliv mimoňský) si asi budeme muset nechat jen zdát...

P.S.: Vtipně to mimochodem glusuje Šumař.

Die Rolling Stones des Ostblocks

Jak moc velkej koeficient trapnosti má u indie-intelektuálů post o první oblíbené kapele? Zvlášť když je to, ehm, (ovšem z úplně odlišných důvodů) nejoblíbenější kapela mého dědečka, jemuž imponuje třeba tenhleten zoufalec, a většina jejích nejznámějších (ne největších!) hitů vznikala v 70’s a 80’s, a to ne na západní straně opony, ale v Maďarsku?

Omega to zkrátka měla zabalit už tak před dvaceti rokama. Namísto toho od roku 1987 stihla vydat tři alba, z toho jedno ještě vcelku únosné, ostatní už ale žalostná, zvlášť to poslední, Égi jel, vydané loni; uspořádala několik obřích koncertů na budapešťském národním stadioně (dnes Stadion Ference Puskáse), přičemž ten první v roce 1994 se konal ještě tehdy, kdy ještě měla Omega status legendy. Pro většinu návštěvníků je nezapomenutelný – dvouhodinový průřez kariérou plný hitů a support původních členů kapely před 70 000 diváky se navíc konal v jedné z největších bouřek té doby a na záznamu je jasně vidět, že každý zúčastněný má obrovský strach, aby se něco nestalo, ale zároveň jej nehodlá dát najevo. Prostě megakoncert se vším všudy. O to větší průser ale byla druhá půlka koncertu v devadesátém devátém, kdy už zpěváku Jánosi Kóborovi zůstala tak maximálně blonďatá kudrnatá mařena na hlavě, ale ne výšky, které prostě neodzpíval (jako příměr by mohl posloužit nedávný koncert Ozzyho v Praze).

Do roku 2001 se jakž-takž dali dohromady a spolu s kapelami Illés a Metro vystoupili jakožto "svatá trojice (maďarského) (big)beatu" na megalomanském koncertu v tom samém prostředí. Tehdy jsem si jich všiml poprvé. Pamatuju si na to dost matně, ale vím, že mi připadli od druhých něčím jiní. Kosmopolitnější. Čímž se od jiných, pro mateřské země legendárních a dlouhohrajících, kapel lišili. Ale tehdy jsem to tak ještě nevnímal. Prostě se mi líbili, jen jsem nedokázal popsat, proč.

Ta kosmopolita se tam ale nemohla vzít jen tak sama od sebe. To, že je režim nechal vystupovat a nahrávat v Západním Německu, jsem držel v povědomí už vcelku dlouho, ale až teď, poté, co jsem v Dunajské Stredě viděl většinu jejich reedovaných desek přezpívaných i anglicky a měl nutkání si některou z nich koupit, mě napadlo se poohlédnout po jejich kariéře důkladněji a při té příležitosti si jejich diskografii doplnit o řadová alba, protože většina kazet, které vlastním, jsou vlastně jen kompilace toho nejdůležitějšího.

Jeden z dobrých kamarádů mého dědečka se může pyšnit tím, že byl na jednom z jejich prvních koncertů v roce 1962, kdy začali v září poprvé oficiálně vystupovat jako Omega, to ale ještě se zpěvačkou. Skupina tehdy vznikla sloučením dvou gympláckých partiček a úplně první zmínky o jedné z nich se datují až do roku 1960, kdy si (pozdější zpěvák) Kóbor, (pozdější kytarista) Kovacsics a (pozdější bubeník) Laux své nástroje určili prostě – podle losu. Během šedesátých let proběhlo v kapele mnoho přeskupení, příchodů a odchodů, kapela také vydala pár singlů/EP, nejdříve s covery jejich zahraničních vzorů, mezi které mimo jiné patřili i Rolling Stones. Po příchodu Mihálye (baskytara), ale především Pressera (který se staral o tvorbu písniček spolu s Annou Adamis, jež psala texty) se však soustředila výhradně na vlastní tvorbu. Kapela pak vydala několik vynikajících singlů, které jsou zrekapitulovány a sjednoceny až na kompilaci Az Omega összes kislemezei z roku 1992. Přes několikeré vystoupení na prestižních domácích festivalech se tak dostáváme až do roku 1968, kdy se v kapele objevil kytarista Molnár, a který je pro Omegu zlomový.

Zatímco u nás vrcholilo Pražské jaro, v Budapešti proběhlo několik koncertů kapel jako Spencer Davis Group, ale také Traffic (zajímavý paradox, vždyť Stevie Winwood, zakladatel Traffic, začínal právě v grupě pojmenované po jejím kapelníkovi). Tomu ovšem ještě předcházelo pozvání Omegy Johnem Martinem na anglické turné, v jehož rámci kapela vystoupila v Londýně s úspěchem, který korunovala pochvalná vyjádření na jejich adresu od takových umělců, jako je George Harrison nebo Eric Clapton. Toho honem využil label Decca, který měl toho času pod palcem samotné Rolling Stones, a během tří dnů tak vzniklo album Omega: Red Star from Hungary, dnes vysoce raritní záležitost obsahující songy nazpívané Mihályem v angličtině vyjma jednoho, který byl ponechán v maďarštině v interpretaci Kóbora. Dnes možná toto LP působí trochu legračně – texty byly nepochybně psané narychlo a jednalo se v podstatě o přepisy těch maďarských se stejným významem, byť naivní, ale ne pitomé (v maďarštině ale mají mnohem větší kouzlo a bezstarostný humor); v nahrávce je evidentně slyšet mnoho chyb a aranžmá je chudší a méně nápadité, než na později vzniklém domácím debutu. Pochopitelně to ale vyrovnává o dost lepší (=sytější a hutnější) zvuk.

Dění okolo kapely v rodném Maďarsku samozřejmě nemohlo být ponecháno jen tak: hned po návratu z inkriminovaného turné se kolem ní spustil obrovský skandál na oficiálních pozicích: Jak je možné, že první LP tak nadějné (je nutno dodat, že na Západě první a nadlouho také jediné úspěšnější) kapely vyjde nejdřív v Anglii? Na popud tak rychle vznikl i mladší bratříček Red Star, oficiální debut nazvaný Trombitás Frédi és a rettenetes emberek; slogan v lecčems připomíná Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Obsah velice podobný Red Star s rozdílem několika songů a tím vším, co bylo popsáno výš. Vrchol ale ještě měl přijít.
Rok 1969 – ne nadarmo nazývaný jako "Rok Omegy" - byl pro kapelu neméně úspěšný, než ten předchozí. Důvod? A vy snad neznáte Gyöngyhajú lány? Jasně. Bezpochyby největší hit kapely (úvodní klávesový motiv je prostě nesmrtelný), přezpívaný i u nás Arakainy a o šestadvacet let později i Scorpions, kteří s Omegou mimochodem vystupovali na již zmiňovaném koncertě v devadesátém čtvrtém. K nalezení je na druhé desce 10 000 lépés (10 000 kroků), kterou maďarská veřejnost i kritici považují za nejzásadnější domácí desku všech dob. A oprávněně. Model z debutu dotáhli dál, deska působí vyzráleji a uceleněji. Na základě alba pak vznikl i stejnojmenný pořad v televizi, ale hlavně ovlivnilo dění na scéně maďarské pop-music vlastně až doteď.

Další rok 1970 se nesl ve znamení úspěchu alba (Gyöngyhajú lány vyhrála ceny na několika přehlídkách a Omega se znovu vydala na turné po Anglii) a díky tvůrčímu přetlaku v kapele zanedlouho vzniklo třetí LP Az éjszakai országúton, psychedeličtější a celkově atmosféričtější a smutnější než dosavadní opusy. Bohužel byl také posledním, který vznikl v původní sestavě.

Rok nato Presser s Lauxem z kapely odešli, aby mohli rozvinout své jazzové choutky ve vlastní superskupině Locomotiv GT (mnohdy se uvádí pouze zkrácená verze LGT). Ke zbylým členům se přidali odpadlík klávesák László Benkő a nový bubeník Ferenc Debreceni. Od té doby už k žádným personálním změnám ve skupině nedošlo, vystupuje tak dodnes. Nejdřív s tím měli problémy u vydavatelství Hungaroton (obdoba Supraphonu u nás), které dávalo přednost právě LGT, ale poté se rozštěpilo na dvě větve: klasickou (Qualiton) a populární (Pepitu), kam také Omega patřila. Tím ale peripetie znovuzrozené kapely nekončily. Vzhlédla v hard-rocku, k čemuž patřila radikální změna vizáže, ale začala také mnohem otevřeněji provokovat v textech. A Hungaroton, respektive jeho ředitel, kterému byl určeny narážky v songu Szex-apó na chystané desce 200 évvel az utolsó háború után (200 let po poslední válce), si to nenechal líbil, a tak Omeze v roce 1972 odmítl tuto desku vydat. Na trhu se objevila až v remasterované edici před pěti lety.

Navzdory tomu Omega nepřestala koncertovat v NSR a UK (na fotce vlevo je zrovna v Praze) a nadále vydávat další a další desky. Na rozdíl od mnoha jiných kapel a přes okolnosti, které nastaly, ji neopustila stálá snaha být progresivní a jít s dobou, která ji provázela už od začátků – převážně úspěšně měnila styly podle západoevropských trendů, její vývoj ale byl konstantní, nešel ode zdi ke zdi a měl smysl. Omega se nepřiživovala tupě na úspěchu zahraničních songů, které kdesi čirou náhodou uslyšeli třeba tihleti zoufalci. Díky tomu, že měli možnost vystupovat jinde, než v Ein Kessel Buntes, dokázali – když vzali na vědomí nějaký koncept, který jim připadal přitažlivý – jej pochopit i v širších souvislostech, a tak ho rozvinout po svém. Tím byli odlišní od ostatních kapel v socialistickém bloku. Proto ta kosmopolita.

Dokázali vytvořit přesvědčivé psychedelické plochy bez toho, že by při tom museli brát LSD. Na přelomu sedmé a osmé dekády dokázali napsat působivé 7-a více-minutové skladby á la Pink Floyd, přitom se nedá mluvit o vykrádání nebo řízení se heslem „dohnat a předehnat“, jak tomu bylo na oficiálních pozicích. Ba co víc, jejich deska Időrabló/Timerobber (1976) s a-side nazpívanou maďarsky, b-side anglicky, inspirovaná právě anglickými art-rockovými legendami, je jejich dodnes nejlépe prodávanou, na odbyt jí šlo přes jeden milion kusů. O rok později navázali kontakt se Scorpions, z čehož vyplynulo společné koncertování a patřičné rozhněvání východoberlínských politiků, kteří poslali stěžovací dopis maďarské straně. To vyústilo v závěr, že Omega se doma nesmí veřejně vyjadřovat ke svým úspěchům v zahraničí. (Což, když uvážíte fakt, že kapela během onoho roku v Maďarsku dohromady strávila necelé tři měsíce, bylo více než nemožné – a vzhledem k relativně uvolněnějším poměrům v zemi ne nezbytné - zakrýt.)

Samozřejmě bylo známo o expanzi do Německa – jak Východního, tak Západního (bonmot říká, že jedna z mála věcí, co měli NSR- a NDRáci společného, byla Omega). O tu se Omega pokoušela celkem dlouho a dařilo se jí vyjma meziobdobí kolem osmdesátého roku, kdy byl na ni vyvíjen tlak na to, aby používala více syntezátorů, zvlášť s příchodem neue deutsche welle. To se u členů kapely nesetkalo s nijak velkým nadšením, tím pádem tedy Omega německý trh opustila a další desky přezpívané anglicky nebyly. Od té doby aura kolem Omegy pozvolna opadávala a zase se oklikou dostáváme do roku 1987, kdy k těm synťákům nakonec stejně došlo. A ostatní už znáte.

Rolling Stones (kdo jiný?:)) se kdysi (poněkud pateticky) nechali slyšet, že to byl rock’n’roll, co zničil komunismus. Je však smutně paradoxní, že jedna z kapel, která k tomu nějakou měrou určitě pomohla, loni brázdila lecjaké zapadákovy "zadarmo" na kampaních zreformovaných komunistů, kteří nakonec vyhráli volby díky tomu, že lhali voličům o stavu ekonomie. Ale S-P-R-Á-V-N-E-J rock’n’roll (jenom protentokrát lituju, že diskuse na NMM k White Stripes byla smazána) nezná happy-ending. Ale zato zná bez diskuse (bývalou) nejlepší kapelu (bývalýho) socialistickýho bloku. A překvapí vás, když je v jednom článku na německém webu mdr.de označí za "Die Rolling Stones des Ostblocks"?

Není rádio jako rádio

Je to celkem opruz, když nejste z Prahy nebo středních Čech, a tak nechytáte Radio 1, Wave nebo Expres ad. jinak, než přes internet, což vlastně není žádná výhra, když máte last.fm a spoustu nenaposlouchaných desek. Rádio na last.fm ale porovnat s normálním rádiem nejde, vždycky je tu totiž možnost shuffle, když se zničehonic objeví třeba taková Ruby. Ale je to vždycky paradoxně povznášející pocit, slyšet tu samou skladbu na nějakým připosraně konvenčním rádiu. Protože (vzato konkrétně) už to samo o sobě, že ta Evropa 2 (kterou jsem přestal natruc poslouchat, když jsem měl asi jedenáct nebo dvanáct, protože v ní Somewhere I Belong protáčeli frekvencí 8x za den) hraje kapelu jako je Kaiser Chiefs (osobní nechuť k nim teď nechám stranou) vedle všech těch sraček, který zaplevelujou playlisty (tady být konrétní snad není potřeba, slabší žaludky by nemusely vydržet…), je megaprogrese.

Radio FM je naproti tomu úplně jinde. Playlist a hitparáda to jasně dokazuje. Jen by mohlo ubýt věcí made in Slovakia. To ale není zásadní problém a vlastně se to dá vcelku pochopit, když je to čtvrtý program veřejnoprávního Slovenského rozhlasu. Zásadní problém je, že signál ve Zlínským kraji prostě nechytnete, takže tenhle post je tak trochu s prošlou záruční lhůtou. Napravuje to ale chvályhodný fakt, že rádio má Slovensko celoplošně pokryté. Takže až příště pojedete do Tater, víte, co máte naladit.

"Rádio_FM má ambíciu stať sa nie najpočúvanejším, ale najpočúvateľnejším rádiom."

Never more, Honzo Kuligu.

Tenhle fim by mohl být za největší koncentraci hollywoodských srdceryvných hlášek zapsanej do Guinnesovy knihy rekordů.

Kvůli téhle recenzi, potažmo za největší koncentraci ubohých recenzentských frází na tisíc znaků zahajuji petici "Never more, Honzo Kuligu."

Az én kis falum

3/8/2007, 20:35, m2.

Díky své znalosti maďarštiny, kterou bych ohodnotil dvojcitoslovcovím jakž-takž, neboli chabá, leč k obyčejným dorozumívacím účelům zhruba postačující, jsem měl možnost porovnat originální a předabovanou maďarskou verzi Vesničko má středisková. Samozřejmě – největší sranda na tom je slyšet známé české herce mluvit s jinou barvou hlasu (zvlášť poslouchat Hartla mluvit hlasem, který by na míru pasoval d’Artagnanovi je fakt psycho) v jiné řeči. Pak k odstartování debaty, které filmy jsou v předabované verzi lepší než v originálu.

Jasně, předabovaná verze se v 99 % případů nikdy nevyrovná originálu. To jedno procento – a budu fádní, protože se příznám, že jsem nad tím nikdy výjimečně nepřemýšel – jsou pro mě filmy s Louisem Finésem (F. Filipovský), možná Simpsonovi a M*A*S*H. Co se týče maďarštiny, pak lze bezpochyby zvolit jejich verzi Flinstonových, která je předabovaná neskutečně vtipně, do rýmů (!), díky čemuž si vysloužila uznání samotných tvůrců seriálu za nejlepší předabovanou verzi Flinstonových vůbec, a to ještě nejeden z nich říkal, že je i lepší než originál. Maďaři mají drtivou většinu filmů předabovaných (nutno dodat, že velice slušně), narozdíl například od Rumunů, jejichž kanál podobný HBO, ale dostupný ne pouze přes satelit, vysílá filmy téměř s totožnou aktualitou jako jeho celosvětový starší bratříček, ale všechny jsou s titulky. Nejinak je tomu i u jejich státní televize a vlastně všech cizích filmů. (Mimochodem – asi nepodstatný postřeh, ale v poslední době dost často zaznamenávám změnu nálady nejen u filmových fandů: nikomu už se zdaleka tolik nechce na předabované filmy jako na ty s titulkami.)

Možná by i v případě Vesničko má středisková bylo lepší ponechat snímek v původní verzi s titulky. Herci dabující postavy ve filmu mluví hodně nezúčastněně, skoro vypravěčsky, což hodně mění náladu filmu, který tak dostává trochu nezáživný kabát. Překlad samotný však není špatný, ale přesto je vidět, že svébytná poetika české verze trochu strádá. Na druhou stranu až teď jsem si uvědomil, jak silná Vesničko má středisková vlastně je. Určitě není první, kdo popisuje život na vesnici, ale Menzel dokáže vyprávět tak silně, působivě a uvěřitelně, že nemůže být náhodou, že byla nominována na Oscara – a v tomto kontextu vlastně není div, že jej nakonec nezískala.

VH1’s 100 Greatest Songs of 80’s.

Jako že jsem si nechtěl hnedka sednout hnedka k notebooku/televizi jenom jak jsme přijeli k bábi, ale co už... Odchytl jsem to tak od #65 a od počátku bylo vcelku jasný, že tu nebudou dominovat králové tehdejší ostrovní indie-scény. Místo toho povětšinou one-hit wonders, slizcí heavy-metaláci s mařenami a ukníkanýma kytarovýma sólama a ještě ukníkanějšími hlasy zpěváků snažících se o připodobnění orgasmu hraboše (druh si už určete sami dle vlastní fantazie). Odporné já-nevím-jak-to-nazvat (jestli popový projekt nebo one-hit-wonder) snažící se dnes o reinkarnaci pomocí Celebrity Big Brother v klipech, které by dnes působily jako recese, oblečené do podobných kostýmků, ve kterých dnes potkáte pacienty z ústavů pro mentálně postižené.

Maso.


Občas se mihne záblesk něčeho povědomého (čti lepšího) a s tím i plané naděje v podobě The Clash, The Cure a Michaela Jacksona (ne, nedělám si prdel), že by už to teda odteď snad mohlo být lepší. Zvlášť při srovnávání dobových fotografií s těmi dnešními z toho U2 a Beastie Boys vycházejí zdaleka nejlíp a svým způsobem jsem na ně vlastně i pyšnej (i když: kdo by mezi takovou společností nebyl...), že jsou tak zachovalí a nevypadají jako oživlé postavy z muzea voskových figurín jako Rolling Stones.

Ale čím se dostáváme blíž ke konci, tím jsem rozhozenější: Tajnej tip na první místo je pecka od Depeche Mode, ale to ani náhodou.

Zkurvený.

Vašek Trávníček si určitě při pohledu na tenhle žebříček spokojeně pobrukuje.

Každopádně důkaz, že mainstreamový 80’s byla jedna velká freakshow.

#50 Eurythmics|Sweet Dreams
#49 Beastie Boys|Fight for Your Right to Party
#48 Bruce Springsteen|Born in the USA
#47 Twisted Sister|We’re Not Gonna Take It
#46 The Police|Every Breath You Take
#45 Janet Jackson|Nasty
#44 Bananarama|Cruel Summer
#43 ABC|The Look of Love
#42 The Clash|London Calling
#41 Mötley Crüe|Dr Feelgood
#40 The B52’s|Love Shack
#39 Modern English|I Melt With You
#38 U2|Pride
#37 Aerosmith|Janie’s Got a Gun
#36 Tommy Tutone|867-5309
#35 Phil Collins|In the Air Tonight
#34 Poison|Every Rose Has It’s Thorn
#33 Soft Cell|Tainted Love
#32 Night Ranger|Sister Christian
#31 Queen/David Bowie|Under Pressure
#30 Pat Benatar|Love Is a Battlefield
#29 Talking Heads|Burning Down This House
#28 Wham!|Wake Me Up Before You Go-Go
#27 Kajagoogoo|Too Shy
#26 Guns’n’Roses|Welcome to the Jungle
#25 The Go-Go’s|Our Lips Are Sealed
#24 A-Ha|Take on Me
#23 Cyndi Lauper|Girls Just Want to Have Fun
#22 The Cure|Just Like Heaven
#21 Michael Jackson|Beat It
#20 Rick Springfield|Jessie’s Girl
#19 Cyndi Lauper|Time After Time
#18 Dexy’s Midnight Runners|Come on Eileen
#17 Whitesnake|Here I Go Again
#16 INXS|Need You Tonight
#15 Van Halen|Jump
#14 The Bangles|Walk Like an Egyptian
#13 U2|With Or Without You
#12 Whitney Houston|How Will I Know
#11 Journey|Don’t Stop Believin’
#10 AC/DC|You Shook Me All Night Long
#09 Run-DMC (feat. Aerosmith)|Walk This Way
#08 Madonna|Like a Virgin
#07 Guns’n’Roses|Sweet Child O’Mine
#06 Hall & Oates|I Can’t Go for That
#05 Prince|When Doves Cry
#04 Michael Jackson|Billie Jean
#03 Duran Duran|Hungry Like the Wolf
#02 Def Leppard|Pour Some Sugar on Me
#01 Bon Jovi|Living on the Prayer


P.S.: Nechtěl bych vidět pokus o podobnou anketu v našich luzích a hájích.

Back in da Game

First time I've ever seen Trainspotting, nečekaně dobří Bonanza Banzai (chystám článek), obnovená polozávislost na CSM, Balaton, my soulmate tetička a naproti tomu druhá, o to horší tetička, strhnutej puchýř na levý noze při fotbale o velikosti 5 cm čtverečních atd atd.

x

Tři týdny a tři dny bez společnosti, se kterou jste prakticky každej den + zásilka všech čísel F:lteru, který mě scházely + dozvědět se, že jsem (kurva!) udělal ty city & guilds + tři vodárky. A pak jsou ze mě všeci (co mě neznaj) celkem vyjukaní, že jsem nějakej hyperaktivní. Jinak řečeno: chovám se jako sebelitující megakokot (nejhorší kombinace) a ještě mi chvíli potrvá, než se dostanu do normálu (jestli vůbec).

Po včerejší exkurzi v Tokiu s Billem Murrayem a Scarlett Johansson právě poslouchám úžasně zasněnej soundtrack s Kevinem Shieldsem (ex-My Bloody Valentine, kteří se tam taky objevují se Sometimes), The Jesus & Mary Chain, Air, Phoenix, Squarepusher a mnoho dalších lahůdek. Soundtrack nejenom k tomu filmu, ale opožděně (a paradoxně) i k celýmu létu.

Ridiculous Thoughts. (No. I)

Znáte takovej ten pocit, když vás něco napadne a pak se dostanete do takovýho euforickýho (až skoro fanatickýho) stavu, že nad tím přemýšlíte, dostáváte se k dalším a dalším tématům a žasnete nad tím, jak je to všechno dohromady propojený a dává to smysl? Něco takovýho jsem naposledy zažil, když jsem se dodíval na poslední díl Six Feet Under; tentokrát byla podnětem parádní bestofka od Afghan Whigs. Fakt chuťovka a protože jsem si s sebou vezl notebook a externí HD se všemi alby a písničkami, který mám, zmocnila se mě ona euforie v tomto případě z toho, že si konečně pustím to a to a pak zas to. Žádný pitomý psaní recenzí. Už mi to fakt lezlo krkem a ptal jsem se sám sebe, jakej to má vlastně smysl.

V hlavě akorát samý negativní vlivy. Poslech hudby už pro mě nebyl ani podklad ke psaní recenzí, ale pouhý stahování všeho novýho a posedlost jeho hodnocením. Nebo si sednout k počítači, ve winampu asi 1200 písniček, hnusnej paradox, že mám tolik věcí, že nevím, kterou z nich si pustit nejdřív. Nakonec si pouštím album na první poslech, abych tak měl rozmanitější žebříček na last.fm. Teď asi trochu přeháním, nebylo to (snad) zas až tak vyhrocený, ale je pravda, že už se pro mě hudba a všechno kolem ní začalo stávat jakýmsi druhem sportu, po čemž jsem samozřejmě netoužil.

(Nejenom) já & vrstevníci jsou dílem internetu vychovaní v tom, že si hudbu, kterou poslouchají, můžou obstarat naprosto jednoduše a bezplatně. Na jednu stranu paráda – člověk může získat obrovskej rozhled, na druhou stranu si ale taky toho, co získá, moc neváží. Příklad z vlastní zkušenosti z nedávna: Zrovna poslouchám vynikající desku Dial ‚M‘ for Money od Bonobo, k níž jsem se dostal přes Similar Artists Amona Tobina a ještě kohosi na last.fm. Skvělý. Dá se říct, že jsem se k ní dostal vlastním přičiněním. Dá se to ale srovnat s pocitem (kterej jsem mimochodem nikdy nezažil a předpokládám, že by to tak mohlo být), že zajdu do vyhlášenýho kamennýho obchodu s hudbou a vyštrachám nějaký cédéčko od interpreta, o kterým jsem předtím jakživ neslyšel, koupím si ho, strčím do věže a užívám si ho naplno a jsem ne-zas-tak-nebezpečně spokojenej sám ze sebe? Nebo se před deseti lety dostat ke skvělý hudbě tak, že si koupím cédéčko na základě pozitivní recenze v Rock&Popu. Třeba.

V daným kontextu se teda ptám, jestli ještě má smysl psát recenze, když jsou na internetu shareblogy typu Boards of Electronica, kde blogger uvede interpreta, název alba, rok vydání, styl a případně „a must-have!“ a vy mu uvěříte, protože jste se takhle dostali už ke spoustě zajímavých desek. Ale taky existuje newmusic, díky kterému se dostanete k další spoustě zajímavých desek; o Pitchforku, Stylusu, Drowned in Sound a dalších zahraničních webech nemluvě. Takže to upřesním. Má smysl psát recenze na desky, o kterých je slyšet všude možně ještě před jejich vydáním (o comebacích teď není řeč) a pak je internet (mám na mysli hlavně české prostředí) zamořený recenzemi, které v některých případech vlastně říkají jedno a to samé a nepřinášejí žádný nový pohled na věc (viz makrorecenze Dotyku Anety Langerové na musicserveru)?

(Půl minuty na rozmyšlenou)

Má.

Kdo říká, že ne, totiž zapomíná na jednu věc. A to tu, že je tu stále drtivá většina lidí, kteří nehýbnou prstem pro to, aby se dostali k hudbě, takže si ji kupříkladu nechají naládovat do hlavy prostřednictvím Evropy 2. Když už totiž byla řeč o NMM, tak platí, že zde – slovy tucznaka – „panuje taková familiérní atmosféra“. Souhlas. Pouze čas od času se sem dostane někdo nový, ale NMM nemá ambice přinášet novinky ze světa hudebního byznysu a psát články, které pasují na musicserver, nebo jejichž potenciální ekvivalenty už byly uveřejněny na zmiňovaných zahraničních webech, protože se v prvním případě od čtenářů předpokládá, že to nebudou brát zas tak vážně a v druhém zase že už to mají ve většině případů zjištěné. O tom, že mi tam přesto ta druhá skupina článků chybí – přece jenom by byli první, kdo by články/žebříčky/cokoliv v Čechách vytvořil na jiné úrovni – (a víc) ale jindy. Prostě a jednoduše: NMM je spíš takový „obrozenecký kroužek“ (hehe) pro zasvěcené. A to jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu. Je to nekomerční záležitost s tím, že si kvůli tomu všemu (popsáno výš) nedělá reklamu. Čeká na to, aby ho někdo objevil.

Reklamu si ovšem dělá F:lter, díky němuž se ona pasivní většina má možnost dostat k mnohem barvitější a nepochybně i lepší hudbě (než která je prezentována v převážné části českých komerčních rádií). Stranou nechme výhrady, ty už jsem ze sebe vyklopil dřív a zaměřme se na to podstatné, k čemu se chci dostat, totiž že opravdu má smysl dělat recenze na „ty propírané desky“. Většina lidí se tím, že jej odbírá a poté postupně prokopává hlouběji a hlouběji, může nakonec dostat mnohem dál, než jenom k tomu, že bude mít přehled o hudbě vysoko nad obecné poměry. Tady už je pak prostor k sebeobohacování i v jiných odvětvích kultury (kinematografie, literatura, výtvarné umění, design aj.). A v tom já vidím smysl psaní.

Jenže je tu – konkrétně pro mě – nemalé množství překážek. Například to, že se má pisatelská (ne)zručnost rovná té výtvarné (jak jsem měl možnost poznat z hodin výtvarné výchovy, se kterou jsem sekl před dvěma roky), tedy že mám jakousi pochybnou vizi, ze které mám dobrý pocit a pracuju nad ní řekněme dvě hodiny. Půldruhé hodiny to vypadá vcelku slušně a v té poslední půlhodině tomu chci dát nějaký finální kabát, ale celý to tím nakonec zmrším. Takže asi tak. Ale stejně mě to vlastně baví. I přesto po tom totiž mám jakýsi pocit zadostiučinění/samolibosti. Asi jako když dá fotbalista gól a raduje se nad tím, že to vidí nejenom on, ale i ostatní. Hlavně ti, na kterých mu záleží, aby to viděli. Pasuju se ale maximálně na okresní přebor. Jestli bych se chtěl dostat dál? A kdo ne? Má to ale opravdovej smysl?

Když se totiž vrátím k tomu, o čem jsem mluvil předtím (žádnej novej pohled na věc, podobnost kritik), vznikl další nový problém způsobený internetem: kritika kritiky, čímž se vlastně kritika staví do pozice umění, když je i na ni kritika. (Pochopili?) Zamyslel jsem se nad tím nedlouho potom, co mi kdosi na musiczone na recenzi Kaiser Chiefs napsal: Škoda, že není možnost dávat korunky i za recenze. Tohle by totiž byla jasná jednička (ze sedmi). Když se nad tím pořádně zamyslíte ... no nepřijde vám to zvrácený? :-)

P.S.: Zvrácený ne kvůli tý jedničce (ze sedmi). Tou se já v duchu hodnotím neustále. :-)

P.P.S. (Po dvou týdnech): S tou kritikou jako uměním to asi nebude tak horký... Vždyť kritika existuje i na to, jak kdo vykope kanál, a to snad považujete za druh umění? :-)

Tomorrow I'm leaving. (& some future plans)

2–3 týdny u babičky. Notebook (snad) s sebou. Doufám, že se mi podaří napsat co nejvíc článků a recenzí, aby byl návrat ve velkým stylu:)) (Snad) se máte na co těšit. Dobrej nákop do prdele je ten, že jsem dnes objevil na musiczone recku na nový Interpol. Nečet jsem ji. Ale co člověk nadělá, že. Jedině nebejt línej a víc makat. Už jenom proto, že na musiczone mám dělat obdobu rubriky Mladá krev, co vychází ve F:lteru, takže (snad) připravím nějaký články o mladých zahraničních kapelách, o kterých (snad) ještě uslyšíme. Zatím se mějte a užívejte si prázdnin.

CZ&SK Hip-hop stan No. 9

Venku 13,5 °C, prší, tuny bahna. Z Karlova Sony Ericssonu vyhrávaj Indy & Wich, Rytmus, PSH, ale třeba taky Wolfmother. Reklamy halt dělaj svý. Hrajem pinec, bavíme se v altánku s prvačkama nebo jsme zalezlí v naší chatce. Rozhovory se většinou uvíjejí kolem těchto hlášek:

"Meleš hovna..."
"Drž pec."
"Pizda..."
"TA JE MOJE!" (to pouze jednou, pozn. aut.)
"Držíš to jak prase kost!"
"Jasně, Xeno."
"Šumí stromy po skalinách..."
"Čistý originál."
"Saíd."
"To je ta Týna, co dá všem."

Kdo nebyl, nepochopí. Nepropásněte aspoň vy ročník 2008 (bude-li), když už se na něj my na 99,9 % nebudeme moct zúčastnit.

Trocha fotodokumentace:

I Liam Gallagher se podíval na Jablůnku.

Naprcanej kačer.

Náš postoj k autoritám.

East Coast or West Coast?

I Jurovi se kouří z hlavy. (Opravdu!)

Saíd odhodlán k boji.

Dítě ulice po prohraném fightu.

Ne, nebojte, neprovádíme nic neslučitelného se školním řádem (to až později).

Vytvořit přijatelný účes dá občas zabrat...

...že, Tome?

Sunshine - Dreamer

Sunshine
Dreamer
Universal, [3/2007]

(bez hodnocení)

Můžete mi klidně omlátit o hlavu fakt, že od vydání desky už uplynul nějaký ten měsíc. Ale po všech těch peripetiích a rozporuplném přijetí z mnoha stran jsem se rozhodl, že bych taky mohl zaujmout vlastní (=pořádné a jasné) stanovisko k desce. Pořádné a jasné ne ve smyslu, jestli zdvihnu palec, nebo ji naopak zavrhnu a nic mezi tím – tak černobíle se to v tomhle případě prostě odbýt nedá.

Nová deska Sunshine je bezesporu vděčné téma k diskusi. Nebudeme teď ale vůbec řešit, jestli maximálním způsobem vychválená jak deska samotná, tak koncert, byla na NMM věc předem domluvená, ani to, že Ghetto je vykrádačka vy-víte-koho a že hóóódně podobný obal už jsme viděli u vy-víte-koho-no.2. Každopádně je ale na druhém zmiňovaném případu vidět, jakým revivalem revivalu (zdravím tucznaka) se Suns na Dreamerovi stali.

To by se jim ovšem dalo prominout, kdyby každá skladba z desky byla hitovka. Jenže jedinou jakž-takž dotaženou hitovkou je Days Will Never Be the Same. Ostatní zní jako demáče některých jejich slavnějších zahraničních vzorů (…ehm, dobře, kolegů…) a také obnažují skladatelské slabiny Suns, které jste dřív díky bordelu ve skladbách nepostřehli buď vůbec, nebo alespoň ne naplno, jako teď. A tak se to kluci snaží umně zamaskovat nejčastěji smyčci, jenže to pak působí, jako když dáváte kus puzzle do místa, kam sice zapadá tvarem, ale ne tím, co zobrazuje. Zdvojování kytar a zahuštění zvuku? Ne, toho se na Dreamerovi nedočkáte, vyjma ruchů, šumů a skřípotů, asi tak, jak to dělali Placebo v roce 2003, takže vlastně nic moc novýho.

Elektronické pokusy a smyčky na začátcích skladeb působí nadějně, ale pak se kamsi vytratí a to, co zůstane, je osekaná verze něčeho, co nakonec dohromady nedává moc velký smysl. Jenom zabijácké refrény nestačí. Minimálně půlka desky (nekecám) toho budiž důkazem. V Black Painted Room k neskutečně silnému kytarovému sólu musíte přetočit půlku písničky – Kayovi melancholická poloha moc nesluší, hlavně je to ale celkem nuda, stejně jako víceméně celá druhá polovina desky počítaje od zbytečné mezihry Macabre Interlude.

Kdybych to měl shrnout: emoce v písničkách jsou skutečné a při koncertu jistě strhnou a smažou všechny pochyby z desky, ale hudebně je to jenom derivát Bloc Party, The Killers, Kasabian, zahraný (možná) po svém, ale na mě to nepůsobí bůhvíjak uvěřitelně (a to ještě nemluvím o textech) a navíc: vám snad chutná Coca Cola, kterou jste si koupili včera v Tescu, půlku jste z ní upili a to, co v ní do dneška zbylo, jste zředili s vodou?

P.S.: Poslechněte si eponymní debut The Bravery, srovnejte s Dreamerem a najděte deset styčných bodů korespondujících s obsahem této recenze. Kdo to zvládne, tomu koupím růžovýho plyšovýho králíčka.

New Young Pony Club - Fantastic Playroom

New Young Pony Club
Fantastic Playroom
Modular, [6/2007]

8.1

Londýnští New Young Pony Club jsou přesným příkladem kapely, o kterou se v diskusích peru za každou cenu, protože jsou mi prostě neskutečně sympatisch, a pak si při poslechu desky koušu nehty, jestli ta všechna objajoba byla oprávněná. Ale upřímně, zase nemůžu říct, že by jejich dlouhohrající debut Fantastic Playroom mohl být jakýkoliv, a i tak bych ho vynášel do nebes jenom proto, že bych si v opačném případě odporoval. Ta deska je totiž fakt dobrá.

Jistě že bych jim mohl strhnout body za to, že je to do jisté míry prvoplánová záležitost a že na patnáctý poslech už to nebude ono, ale o to jim ani nejde. Chtějí si to užít a být jasně nad věcí, ale přitom ne (jenom) blábolit o tom, kdo je z nás větší štětka, takže to nejsou art bitches jako stylově/imagem hodně spříznění Cansei de Ser Sexy, i když i v případě brazilského projektu jde o sebeironii, ale poněkud lacinou.

A i hudba je, co se týče New Young Pony Club, minimálně o třídu výš. Sice jsou v podstatě všechny písničky sestaveny podle vzorce vyzývavé bicí/tajemná a podmanivá basa/rozverná kytara/hypnotizující synťáky, co se vznášejí ve vzduchu jako afrodyziakum/sexy, so sexy hlas zpěvačky Tahity Bulmer, která by lhala při tvrzení, že nikdy neslyšela zpívat Madonnu (v závěrečné Tight Fit je to více než patrné), ale zaručeně nenudí, písničky nesplývají v jednu upatlanou hmotu.

New Young Pony Club dokážou koketovat tak neodolatelně, že se jim prostě neubráníte (Ice Cream), jako se i stydlivě odvracet a ukázat hlubší rovinu v nejlepším kousku alba, skladbě The Get Go, stejně jako být mile infantilní, až už to pak občas tahá uši (Grey). Ale i se všemi výhradami je jasné, že New Young Pony Club nahráli možná nejhitovější, ale určitě nejpřístupnější dance-punkovou desku, až už je to vlastně popík. Ale zato parádní popík.

Think I'm in love but it makes me kind of nervous to say so...

... a teď něco z úplně jinýho soudku. Ani ne půlhodina lehké konverzace, sympatie na obou stranách & je to úplně jiný než kdy jindy (fráze? dušuju se, že jsem ji nikdy předtím neřekl). Tak snad si zas nenabiju čumák ... :-)

Starší & okoukaný, ale hrozně milý. A přesně to, co v tom klipu je, miluju :-)

Be brave, Arsenal!

Jako tehdy, když jsem se dozvěděl, že budu mít bráchu - taky jsem si to uvědomoval ještě dlouho potom. Jenže tohle je opačná situace. Tohle není vůbec nic, co by se dalo označit za příjemnou věc. Bolí to, a to hodně. Nemyslel jsem si, že to bude takový, zvlášť když už mě poslední dobou fakt nebaví číst časáky o fotbale, kde se stejně akorát rozebíraj věci jako "klub xy se v sezoně 1993/94 umístil v lize na třetím místě, což mu zaručovalo postup do poháru UEFA".

Ne, neberu Thierryho za zrádce, co utíká za penězi, zřejmě potřeboval nový impuls, kterého se mu v posledním roce, kdy ho permanentně sužovala zranění, prostě nedostávalo. Dost velkou roli také mohlo sehrát plánované převzetí Arsenalu jinými majiteli a tím provázený odchod superchytrého šéfa Davida Deina. Ale absolutně jsem to nečekal a zklamalo mě jeho jednání, zvlášť po loňském roce, kdy se už-už schylovalo ke stejnému přesunu, ale nakonec "jeho srdce zůstalo v Arsenalu" a podepsal čtyřletý kontrakt. Ale já už těmhle prohlášením prostě nevěřím, ať už se jedná o kohokoliv - o Gerrarda, Terryho či Torrese.

Každopádně se ale v posledních třech letech Arsenal musel pokaždé rozloučit s jednou velice silnou a platnou oporou:

2005 - Patrick Vieira
2006 - Cashley Cole
2007 - Thierry Henry
&
2008 - Arséne Wenger

And it will be never ever like before...



něco z dřívějška...


a lahůdka na závěr


Once a Gooner, always will be a Gooner...

The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

Čechem srdcem i duší...wtf?

Teda jako vážně nevím, co mě to popadlo (asi to horko...), ale nějak mám chuť objevovat nový a zajímavější starší českej stuff. Na mou obhajobu lze říct, že to dělám spíš z informativního hlediska (stejně si ale nedokážu odůvodnit, proč jsem si vůbec stahoval takovou zbytečnost jako je Pražský výběr II. Lituju uši, že jsem je vystavil na deset minut takovýmu obecnýmu ohrožení, jaký se vyrovná snad jenom radioaktivnímu záření...), nedá se ovšem upřít jistá známka guilty pleasure. Ale je to vlastně ještě guilty pleasure, když se mi líbí i po necelým jednom poslechu kolaborace DJ Wiche a Nironica, The Chronicles of Nomad (a to samý s debutem I&W, My3)? Konečně něco opravdu pořádnýho, co by se mohlo chytit bez problémů i venku, i když Wich už občas ty beaty trochu recykluje.

Navíc jsem moc zvědavej na Blue od Sebastians, konečně obstaraný EP Back to Attraction od Lavagance, taky jestli se mi podaří něco dotahat od Helmutovy stříkačky (od který jsem slyšel zatím pouze Helmut zabíjí Hildu z Destroyerovy kompilace a...líbila se mi), obstarat si nějaký starší věci od Sunshine, na který jsem slyšel samý slova chvály. Nevím, jestli se mám pustit do Xaviho Baumaxy, podle nadsazených slov Pavla Kučery "ústeckého Skinnera", Janičku Kirschner si vzhledem k tomu, že jsem si nepustil ani novou Norah Jones a podle většiny reakcí by měla být jejím odvarem, asi nepustím. Zklamáním jsou pak pro mě noví Tata Bojs, naopak až teď jsem zjistil, jak se mi líbí jejich předchozí desky; na nové Suns nemám ani teď vyhraněný názor, kdybych se ale měl přiklonit k názoru Švelcha nebo Anděla (R&P), souhlasím se Švelchem (=> zklamání).

Absolute guilty pleasure je ale po prvním poslechu (a teď se podržte) nová Anetka Langerová. Písničky nic moc, ale Mouchova produkce to několikanásobně vyvažuje a výsledkem je příjemná věc, která zní, jako kdyby se Extáze rozhodla udělat něco česky komerčního, ale nevěděla, jak na to (a opačně to funguje stejně). Vhodné jako vkusná ukolébavka.

Hrozně se těším na novou Khoibu.

No ale takovej a takovej a tááákovejhle českej patriot zase ještě nejsem, to fakt ne.

Tata Bojs - Kluci kde ste?

Tata Bojs
Kluci kde ste?
Warner [4/2007]

5.4

Pokud bych na Kluci kde ste? nahlížel jako na nahrávku od anonymní české kapely, řekl bych si asi OK, není to špatný, a už si ji nikdy jindy nepustil. Ale protože se jedná o novou desku hanspaulských hračičků-vtipálků Tata Bojs, a tak ji beru v kontextu jejich dřívější tvorby, nemůžu být nestranný. A řeknu to hned na rovinu: Kluci kde ste? je pro mě zklamání, přestože s každým poslechem mi dochází víc a víc, že tahle kapela nikdy nenatočí vyloženě špatnou desku.

Pověst experimentátorů a hračičků, kteří dělají věci jinak, se však tentokrát bohužel nenaplňuje a nezachrání to ani písnička nazpívaná v korejštině nebo mužský pěvecký soubor Ženy. Kluci kde ste? je na první (zhruba) čtyři poslechy vyklidněná, šedá hmota svázaná českými konvencemi (i co se týče zvuku).

"Chtěli jsme původně udělat udělat rychlou desku. Odlepit se od mírně zatěžkaného Nanoalba. Špinavou, uvolněnou a syrovou. Ale myslím si, že to se nám moc nepodařilo, že už je to zase takový mazlení." Ano. Syrová je, ale pouze co se týče skoro úplného oproštění se od elektronických udělátek, samplů a tanečních rytmů. A právě proto jak Futuretro, tak i Biorytmy a hlavně předposlední Nanoalbum vyzní nejen současněji a moderněji, ale také různoroději.

Kluci kde ste? na mě navíc působí jestli ne unylým, tak alespoň dosti rezignovaným dojmem ("Nemůžu se probudit, aspoň žádný věci nemusí se dít"). Možná je chyba ve mně, potažmo v mém věku, protože se fakt víc chytám na slogany z dřívějška jako "Malý lži jsou lžičky a malý lásky lasičky" (Lasičky, Futuretro) anebo "Kdyby život měl smysl jasnější, i já bych byl trochu šťastnější" (Šťastnější, Biorytmy) než "Všichni jednou bez urážky budem krásný vykopávky" (Trilobeat), anebo "Zlobí se na nás naše planeta/my ještě nevíme, co je to odveta, přestože hned potom přijde vtipný rým "Zlobí se na nás čím dál tím víc/začíná tady být globální hic" (Eko Echo).

Jistěže jsou tu stále silná místa, a to hned úvodní Pěšáci (když nebudeme počítat intro) s tak vtipným a výstižným textem, jak to umí jenom Tatáči; po zmiňovaném čtvrtém poslechu se přece jenom vyloupnou na povrch opravdové, kupodivu pomalejší a atmosférické hity Nedám si, díky nebo Spáč. Což jsem upřímně od Tata Bojs nečekal. Ale takového skvělého propojení obsahu textu a hudby, jako tomu bylo u minulého opusu Nanoalbum, na kterém je perfektní jak nápad, tak zpracování, se už asi nedočkám. Ale rád se bych se nechal překvapit. Kluci kde ste? mi však i přes jasné známky kvality a invence tak nějak strhl tu auru nedotknutelnosti kapely. A přestože těch neotřelých slovních hříček mají stále tucty, už to všechno – a hlavně hudebně – spadá pouze do kategorie "milé" a "neškodné". A (jenom) to přece od Tata Bojs slyšet nechceme. Nebo teda aspoň já ne.

3 kopečky zmrzliny

Tak o ty jsme se vsadili s kámoškou. Bárou. Tu jsem včera potkal cestou z klavíru a chlubila se mi novýma Interpol, že už je má dva týdny. Valil jsem bulvy a nemohl uvěřit. Že prý "tak se vsaďme o tři kopečky zmrzliny, že to jsou noví Interpol". Já stejně nevěřil a vyžádal si screen.


Ale jak vidíte, tak jsem valil bulvy ještě víc. Vypálila, donesla. Já je před pár minutama přetáhl na počítač, zapl jsem nedočkavě první písničku a hle! Je to Sam's Town od The Killers. Početně to nesedí, nevadí - dva přebývající tracky ze Sam's Town jsou tu jako bonusy.

Svědčí to jenom a pouze o tom, jak je Our Love to Admire neskutečně očekávaná deska. První fake v podobě Cut City, teď je tu návnada v podobě The Killers... Kdo to má zapotřebí a co bude dál? Já pevně věřím, že už konečně ta pravá verze.

sharedmusic

Další vychytávka, kterou sice už možná znáte a lhal při tvrzení, že je tu absolutně všechno, co bych si přál, ale i tak je to pro mě moc příjemnej objev. Check it out!

Sharedmusic.net

Icky Icky Icky Thump!

Jedinej poslech, abych měl jasno. Už to zase zvládli. Pošestý + The Raconteurs. A zase trochu jinak. Tentokrát s experimenty - absurdními výlety do latina, který ale právě proto fungujou (Conquest - ujetej cover původně od Patti Page), v některých místech podstatnej důraz na country (ale nesere mě to) a obal desky prakticky s absencí červené (no fakt!). A opakuju: zase to funguje. A Jack ten rukáv musí mít fakt hooodně dlouhej, že se z něho ty chytlavý riffy furt sypou. Jeho rukopis je prostě nezaměnitelnej (písničky občas jo, ale co na tom, když jsou všechny dobrý?), ale ty riffy se sypat nepřestanou, věřte, že ne!

The Office Dance

Nesnáším "slovo" lol, ale toto je prostě lol. A tak trapnej snad ještě nejsem :-D



The Office on Vs.
The Office on wiki

btw: Ne že bych byl po prvních dvou dílech The Office, který jsem viděl na ČT2 vyloženě zklamanej, ale možná jsem čekal trochu víc.

Away

Už jste si mezi někým připadali jako největší idioti? Já už několikrát, ale teprve tentokrát to bude opravdu síla. Kroměřížská knihovna dostala dopis od vedení zlínskýho festivalu pro děti a mládež, jestli by sem nechtěli vyslat nějakého svého zástupce. Přeposlala ho ředitelce našeho gymplu, ta jej přeposlala našemu třídnímu a ... ten se mě zeptal, jestli bych to vzal. A byl bych neskutečnej debil, kdybych řekl ne. Těším se. Hrozně moc. Nevím sice, co od toho mám očekávat, ale asi je to dobrý znamení. Jenže se zároveň bojím, jestli to zvládnu a jestli mezi touhletou partičkou nebudu největším blbečkem. Dost mi zamrazilo, když jsem to složení poroty uviděl poprvý. Lidi z (podle všeho) poněkud prestižnějších škol, než je naše gymnázium, ze osmi lidí jsou dva z Itálie, dvě z Německa, jedna z Kanady a kromě mě další dva z Čech. Točí dokumenty, nebo je pro ně film alespoň "vášní". A vedle nich já. Debilní fotka, debilní popisek, ze kterýho působím jako žáček ZUŠ na flétnu (na kterou už stejně rok nehraju). My ego has landed. Tak mi aspoň držte na ten týden, co tu nebudu, palce.

P.S.: Tady se o tom fesťáku dozvíte víc.