sziget 2008.

nevím, jestli je to tím, že jsem v ní snad jako v jediné metropoli poctěné mou veleváženou přítomností nebyl na nějaké opravdové turistické sightseeing tour, ale každopádně mám budapešť fakt moc rád. i se starými činžáky, jejichž zdi ještě nesou stopy od kulek z šestapadesátého, stojícími vedle docela nových nákupních center, i s třicet let starými autobusy, které do kopce na nejvyšší záběr nevyjedou rychleji než dvacítkou, i s tím, že na druhým největším vlakovým nádraží v maďarsku mají otevřený tři z ubohých čtyř mezinárodních pokladen, na řadu se dostanete po tři čtvrtě hodině a nevrlá pokladní prostě nemá žádný počítač, na kterým by vám vydala jízdenku, takže všechny spoje hledá v pěti rozdrolených starých sešitcích s jízdními řády a tu jízdenku vám vypíše ručně. ne že by vám to nebylo přece jenom trochu proti srsti, ale prostě to k tomu nějak patří. a i když budapešť po demszkiho patnáctiletém působení na magistrátu viditelně trochu chátrá, i tak disponuje atmosférou, která muzejní praze chybí. nádech kosmopolitnosti, prosluněnost. křivolaké a úzké uličky s malebnými domky připomínající, že už jsme skoro na balkáně, spolu s důstojnými pozůstatky slávy rakouska-uherska, nádhernými pavlačovými domy a samozřejmě i nemalým množstvím paneláků. ale všechno to dohromady dává smysl.

a do toho sziget. sziget, který už dávno není útočištěm hipíků, kteří se na týden ocitnou na prakticky neobydleném ostrově uprostřed budapešti. jak idealistické a romantické. dnes už se to těm pravověrným zákonitě nemusí líbit (a taky že nelíbí, a nejenom jim), ale je to prostě megaakce pro každýho. pojem. neopominutelný článek prázdnin pro lidi v maďarsku, kterým je plus mínus dvacet a chtějí si s kámošema povyrazit i trochu jinam než na pár dní na balaton. a nejenom pro ně. neustále procházíte kolem spousty jiných národností (z velké části frantíků) a buď se kocháte, jak některým brutálně seknou uplý oblečky z american apparelu, afra o průměru zhruba 25 cm, anebo povytahujete obočí a zakláníte mírným znechucením hlavu při pohledu na hrstky hipíků s mikinama omotanýma okolo boků, vybírajícími náušnice s vzorem yin-yang; dredaře, junkies a punkery, kteří se probudili z medvědího spánku na páteční koncert sex pistols. ale kolem a kolem je vám to vlastně stále milionkrát milejší než se procházet po ospalé kroměříži a pomalu se zpět uchylovat do průměrnosti a nihilismu maloměsta. a vůbec: na těch dobrých koncertech je stejně nejvíc pěkných holek.

fantastických koncertů v porovnání s loňskem, kdy přijeli unkle, gus gus, devotchka, the good, the bad & the queen, chemical brothers, the rakes, the hives, nin, razorlight, !!!, eagles of death metal, killers atd., malinko ubylo, ale i tak bylo stále dost po čem slintat, v čele s justice. a to jsem toho ještě dost prošvihl. jednak jsem nakonec šel pouze na dva dny, a to ve čtvrtek a neděli, takže z toho důvodu si jako seen live ještě stále nemůžu otagovat třeba mgmt, parova stelara, r.e.m., róisín nebo the cribs a jednak sunshine a modeselektor hráli na a38 stagi ve stejnou dobu, co jamiroquai na hlavním pódiu a úžasní kraak & smaak na converse wan2 stagi o hodinu a půl později.

před nimi jsem ale začínal ve čtvrtek o tři čtvrtě na osm kaiser chiefs. pořadatelé měli zjevně zmatek ohledně původu kapely (což je, ehm, více než překvapivé...) a na panel na hlavním pódiu do pozadí za oznámení 'kaiser chiefs, 19:45' vystavili americkou vlajku. ricky wilson se pak ale nevědomky odvděčil tím, že po první highroyds (myslim) do šedesátitisícového publika zařval 'hi, bucarest!', což každému muselo zákonitě vykouzlit na tváři poněkud potutelený úsměv. od kaisers se nedalo čekat nic moc víc než na-na-naa a whoo-oo-ooo popěvky, ale i přes strašný, zahuhlaný a jednolitý zvuk byli zábavní, kromě svých největších pecek zahráli ještě asi čtyři nové songy, ricky stále někde pobíhal a vůbec to zvládali celkem slušně. ne nad poměry, ale slušně.

pak jsem místo trochu uvadajícího jamiroquaie zvolil stále ambiciózní suns, a i když na začátku ve stanu bylo zpočátku sotva padesát lidí, z nichž valnou část tvořili právě češi, a po zvukovce naklusali na pódium nějací dva noname-hitlerjugend v ultra-cool-hip-hap-hop hadrech, snad i nalíčení a s třpytkama ve vlasech a začali na halfplayback rapovat něco, čemu jsem opravdu nechtěl rozumět, suns dokázali svou naprostou profesionalitu a ten koncert opravdu neodflákli, naopak. byli strhující, svěží, zvuk slušný a kay v super tričku health řádil jako obvykle. začínalo se maccabre interlude, hrály se především věci z dreamera, zapomnělo se sice na days will never be the same či victoria's secret blackmail, ale na závěr jako přídavek, který chlapci možná ani nečekali, ale vytrvalý potlesk a pískot stanu, který se do té doby naplnil už zhruba do třetiny, je nakonec přesvědčil, aby došlo i na velvet suicide.

zůstat pak po sunshine na modeselektor v první řadě bylo snad to nejlepší, co jsem mohl udělat. ne fakt, ti chlapci mě svým brutálním glitch-elektro-idm-techno setem s geniálními projekcemi naprosto odrovnali. postříkali. šampaňským. šokovali tak, že si dnes z celého koncertu nejsem schopný vybavit skoro nic. prostě jeden velký epileptický záchvat. odvaz. whatever you call it. a myslím, že těch zhruba 800 lidí ve skromným stanu pro sedm set, co tam pařilo jako snad nikdy, to vidělo úplně stejně. ještě do neděle mě bolelo za krkem, jak jsem furt pohazoval hlavou. jediný, co mě na tom štve, ale za to pořádně štve, je, že se mi těsně před koncertem vybila baterka na foťáku.

pak už následoval jenom vitalic live v nabité mastercard party areně. ale přestože jsem se na něj těšil snad nejvíc z celýho čtvrtečního programu, už jsem nějak nemohl: osmihodinový neustálý postávání/popocházení/skákání udělalo svý, když k tomu připočtete nehorázný dusno, zpocený polonahý pupkáče co kolem vás furt choděj s pivama a vylívaj je vám na botky, tak dojem nepřebije ani skvělej set se (znovu) vynikajícíma projekcema. ani jsem to už nevydržel do konce a i když si doteď trochu vyčítám, že jsem nezůstal ještě čtvrt hodiny na poslední poney part 1, byl jsem naprosto spokojenej.

v neděli už na půl pátou, set pendulum na main stage. rozhodně spíš ze zvědavosti než z čiré lásky; ani pro první desku nijak zvlášť nehoruju a jestli má něco být vzorem nevkusu a tuposti, je to in silico. otázku, zda jim dám nějakou druhou šanci, jak jsem udělal po haarp s muse, jsem ale nakonec řešit nemusel: gig byl zrušenej. což s sebou neslo ještě jednu další výhodu: babyshambles, kteří měli hrát po nich (a u kterých jsem se strachoval z toho samýho), nakonec začali o půl hodiny dřív. a během půldruhé hodiny ve mně dokázali doposud rozpačitý pocity změnit v čirý nadšení. už jenom když se mick whitnall rozehrával na supersonic, byl odměněn souhlasným pískotem. a co se dělo potom ... ne že by byli bůhvíjak sehraní, ne že by snad pete uměl zpívat, ale vyzařovalo z nich něco, co se dalo zachytit i na těch 30-40 metrů od pódia a strefovalo se to přesně tam, kam mělo. první půlhodinka byl neskutečně pohodovej jam, kterej vám vykouzlil takovej trvalej úsměv, kterej normálně máte snad jenom po špeku. a jelo to: vykrystalizovaný zvuk, super lidi (hlavně ta nádherná kočena s hnědýma kadeřavýma vlasama v roztomiloučkých květovaných šatičkách, co stála přede mnou a já jí chtěl říct, že ji miluju), pete neskutečně charmante, improvizoval, převáděl summertime od gershwina do dubové úpravy a vysekl s shambles i what katie did, čímž si mě získal absolutně. a o závěrečný fuck forever škoda mluvit. báječný, natolik báječný, že jsem si nakonec koupil i jejich tričko.

pak dvě hodiny pauzy vynucené diletantskou dramaturgií (dát mezi shambles a killers tankcsapdu, což je jakási obdoba možná o něco lepších, ale kabátů, je fakt opruz...), mezi nimiž jsem si zašel na chvíli na converse wan2, kde hráli nizozemsko-angličtí moke, takový středobod mezi editors a snow patrol, s jedním dvěma výbornými singly a průměrnou vycpávkou, a pak už killers. dostat se na ně zhruba do šesté řady stálo hodně úsilí, ale vydržet tam půl hodiny do začátku koncertu, přičemž se odpočítávala každá vteřina + ještě úvodní for reasons unknown, a to bylo vše. přesun o nějakých 10-15 řad dozadu, kde už se dýchalo o něco líp.

stage koncipována ... no ... řekněme, že to vypadalo jako na koncertě killers. typisch světla jako z jejich loga & typisch syntezátor obestřený typisch světly. uprostřed obrovská váza se zhruba stovkou květin, za synťákem neonový nápis 'welcome!' a v pozadí plátno s podzimní krajinou, přesně jako na obalu sawdust. hrátky s kýčem, přičemž vyvstávají otázky jako 'je tohle parodie, nebo jsou to prostě jenom vážně nabubřelí amíci?' ne, parodie ne, ale stejně tak ne nabubřelí amíci. killers jsou velcí. a je jim tak asi dobře a pokud budou prezentovat druhou desku tak, jako předminulou neděli, tak je to dobře i pro nás. protože jasná odpověď pro ty, kterým se sam's town nelíbí je, že ta nelibost může jít jen a pouze na vrub produkci. všechno to pasovalo dohromady, killers se předvedli v plné síle a ještě dnes v třicetistupňovým vedru mi přebíhá mráz po zádech, když si poslechnu jak jenny was a friend of mine, tak when you were young. závěrečný obligátní 'i got soul but i'm not a soldier', kisses od holky, co stojí vedle mě a můžem jít na justice.

jestli by měl existovat koncert, na kterej bych chtěl ze všeho nejvíc, pak by to byli právě our friends. ti udělali za festivalem v narvané party areně vážně fantastickou tečku. justice byli spoří na jakékoliv projekce, lasery nebo epileptická světla; vystačili si pouze s obrovským oslepujícím křížem uprostřed pódia, ale na nezapomenutelný zážitek by každýmu stačilo snad už jenom to, kdyby přijeli, zamávali a odjeli. justice každopádně splnili očekávání. to znamená, byli skvělí. začali docela očekávatelně genesis, na kterou pak začali roubovat další motivy, aby se ten původní na nějakou dobu vytratil a pak jej zase vytáhli z pozadí a ukončili ho a tak pokračovali dál a dál. mezi to velice často (ale ne lacině) vkládali sampl 'because we ...', aby si pak se zbytkem party arena dokázala poradit po svém, tak, jak měla. začali přesně o půlnoci a končili asi o hodinu a čtvrt později. a o další hodinu později už cestou zpět všichni stánkaři balili. někteří nedomrdlí nadržení žadonivci ještě před východem žebrali o lístky, ale nějak se mi nechtělo být hodný a velkodušný. bude mi chybět to pískání v uších před spaním, to vám můžu říct.

3 kopečky zmrzliny

Tak o ty jsme se vsadili s kámoškou. Bárou. Tu jsem včera potkal cestou z klavíru a chlubila se mi novýma Interpol, že už je má dva týdny. Valil jsem bulvy a nemohl uvěřit. Že prý "tak se vsaďme o tři kopečky zmrzliny, že to jsou noví Interpol". Já stejně nevěřil a vyžádal si screen.


Ale jak vidíte, tak jsem valil bulvy ještě víc. Vypálila, donesla. Já je před pár minutama přetáhl na počítač, zapl jsem nedočkavě první písničku a hle! Je to Sam's Town od The Killers. Početně to nesedí, nevadí - dva přebývající tracky ze Sam's Town jsou tu jako bonusy.

Svědčí to jenom a pouze o tom, jak je Our Love to Admire neskutečně očekávaná deska. První fake v podobě Cut City, teď je tu návnada v podobě The Killers... Kdo to má zapotřebí a co bude dál? Já pevně věřím, že už konečně ta pravá verze.

Brits '07

"Bohužel" jsem včera večer nebyl doma, a tak si nemohl poslechnout Brits na Expresu. Ale myslím, že kdybych postupně zjišťoval, kdo vyhrál, tak bych se akorát naštval. Z britské části ty nejprovařenější (tím sice nemyslím, že jsou špatná, ale rozhodně by se našly i lepší) jména místního mainstreamu, pak nějaká ta indie kapela, o které bylo slyšet (Arctic Monkeys, Fratellis) a samozřejmě Muse. Lily Allen bohužel nikde, což avizovali už v Daily Telegraph ještě před rozdáním cen, vidu ani slechu taktéž po Guillemots. Cena za mimořádný přínos hudbě putuje (jestli oprávněně, o tom se dají vést spory) k Oasis. Ti nakonec zahrají Cigarettes & Alcohol, Don't Look Back in Anger, Morning Glory, The Meaning of Soul a Rock'n'Roll Star. Nutno podotknout, že ten randál vyzněl celkem působivě.


Ze zahraničních interpretů uspěli The Killers, kteří si odvezli do Las Vegas cenu za nejlepší kapelu a desku, která (jak vtipně podotknul Pavel Kučera) je asi tak strhující jako uklouznutí na banánové slupce. Totálně jsem ale čuměl na jejich performance. Ne že by mě dostala When You Were Young samotná, spíš to, jak Brandon nezazpíval snad jedinou notu špatně (!), až jsem ho tak trochu paranoidně podezíral, že to dával na playback. Celkem mě překvapilo, že RHCP z nominace nakonec nevytěžili cenu za nejlepší band, ovšem ve srovnání s Killers moc nevím, jestli se mám radovat. Spíš tak napůl. Očekávaně uspěli Justin Timberlake (zahr. interpret), Nelly Furtado (zahr. interpretka) a Orson (objev). Prostě taková rekapitulace roku, žádný překvápko se nekoná. Ale i tak furt lepší než Andělé, to se musí nechat.

The Killers - Sam's Town

The Killers
Sam's Town
Island

4.6

Změna je život. A ten je plný paradoxů. The Killers před vydáním této desky avizovali dvě zásadní změny. Jedna byla, že budou znít víc americky, ta druhá, že už nebudou psát texty o náctiletých holkách. Obojí mě celkem zarazilo, protože to, čeho se chtěli zbavit, byly věci, které jsem na nich měl nejraději. A podle všeho nejenom já.
Zabijákům z Las Vegas zřejmě narostlo po úspěšném debutu Hot Fuss ego. Pravděpodobně si mysleli, že jsou natolik dobrou a velkou kapelou, že to ustojí. Udělali desku se záměrem udržet si staré fanoušky a získat kvanta dalších; cílovou oblastí alba nebylo nic jiného než již zmiňovaná Amerika.
Jenže narazili. Snad žádná kapela současné indie scény, která zaznamenala úspěch i s druhou deskou, neměla záměr natočit ji s výrazně odlišným zvukem, než jaký byl na debutu – viz např. The Strokes, Interpol, The Libertines anebo třeba Franz Ferdinand. Ale ono možná ani nejde o změnu zvuku, jako spíš o to, že The Killers chybí skladatelská jistota, která sálá z debutu. Místo toho je to celé jakýsi upachtěný bezsmyslný hybrid. Přišli s „koncepčním“ albem bez jakéhokoliv většího hitu, na kterém by se dalo stavět. Přidali smyčce (When You Were Young), jsou zde dechové vyhrávky (Bones) a hlavně patos. Ano, americký zvuk v tom nejhorším smyslu slova. Bohužel.
Schválně si zkuste v polovině vyhodit cédéčko z přehrávače, strčit do něj debut Hot Fuss, nařídit mu, aby přehrál dvojku, tedy Mr. Brightside, a hned zjistíte, co Sam’s Town chybí. Chytlavá a výrazná melodie, coolness, naléhavost, upřímnost a obrovská energie, která se na vás z té písničky přímo valí. No a taky právě „britský“ zvuk a skvělý text.
Je tu ale ještě jedna změna, o které se ale kapela raději nezmiňovala. Jsem sice zastáncem toho názoru, že je celkem jedno, jak ten či onen zpěvák umí zpívat, hlavně když dokáže napsat písničku, do které jeho hlas prostě sedí (třeba Iva Frühlingová nebo Pete Doherty), jenže v případě The Killers je to zoufalé. Brandon Flowers neumí moc zpívat, ale přesto se tváří že ano, a to je sebevražedné. Na debutu se většinou držel ve spodních polohách anebo kolem jedné noty, takže to nebylo tak poznatelné jako tady. Kolikrát si říkáte, že ta písnička má celkem slibný úvod a zajímavý riff, jenže pak přijde na řadu Flowers a vaše naděje zhasnou hned s jeho prvním tónem. Jeho stařecké vibrování je příšerně otravné a přepínáte na další a další písničku, doufáte, že to bude lepší, ale ono to už bohužel lepší nebude. První polovina desky ještě jakž takž ujde, když to překousnete, ale ta druhá, to je nuda ve smrtící kombinaci s Flowersovým hlasem.
Jsem opravdu zvědavý, s čím přijdou The Killers příště. Jestli na tom budou jako Oasis, kteří po nepovedené Be Here Now točili jednu stejnější desku než druhou, anebo jestli si vezmou k srdci „hlas lidu“ a pokusí se s tím něco udělat. Protože Sam’s Town působí ze všeho nejvíc jako parodie. Parodie na U2, na americký zvuk, ale i na sebe samé.


Nej kousky:
Read My Mind, For Reasons Unknown