would be mad not to post it.
Showing posts with label music. Show all posts
Showing posts with label music. Show all posts
Saturday, October 03, 2009
Friday, September 25, 2009
emotionallystuntedmusicobsessiveistransformedint-oamoderatelyevolvedadult.
kdo má teď v době twitteru pátrat, spekulovat, přít se s ostatními, odkud plynou interpretovy inspirace, když se sám odhalí za ostatní? ještě zajímavější na tom je, že největším pionýrem v tomto ohledu je zomby, který než si začal přepečlivě pěstovat image templáře s kkk-like kápěmi, co miluje ruské skladatele přelomu 19. a 20. století, kurosawu, futuropsychadelii a rave raných 90s, svou id s fotkou stejně přepečlivě spálil. tu ho máte, darebáka.
Tuesday, August 04, 2009
rfp, day II.
andy's tiny. mezi armádou panáčků z lega by z nich byl ten, co ho rozdupli svisle na dvě půlky, jednu by zahodili a druhá byl on, v černym tričku šlohnutym z dětský konfekce, a bílé bundě, která ještě víc přebíjela těch pětatřicet stupňů, co už ve stanu byly; možná proto, aby ho v outfitu vyvažoval, se basák vysvlekl do půl těla.
mluvim o tom, protože co v repertoáru sunflower c. slili dohromady, přebili kromě stage-performance zvukem s trademarkem, který jiným pražským indie-kapelám neuznají. bez zpěvu idylicky retro mix, co jemně kouše do krku, se zpěvem by se o voňavý afrodyziakum asi připravili. jenom toho bacha ne, prosím. nejsme na jethro tull.
(na southpaw je i něco, o čem by mělo cenu psát?)
mě by u kooks skákat pět metrů do vzduchu hnedka po prvním riffu v jakékoliv písničce nenapadlo, ale je zábavný sledovat ty, který jo. vlastně zábavnější než ty riffy.
trochu light nedělní line-up vlastně až v pondělí vynahradili tata bojs, od parkovacích mardošových průpovídek na zvukovce přes roboticky kraftwerkovský nástup a celý setlist. prej standard, loni ještě o třídu lepší, no ale co. na jejich extatický lasery, hračičkovský kytarový modulace a kroutit u toho hlavou by chtělo vybrat si celej den volna. během glasto kdosi na twitteru komentoval koncert blur, jak běžel na bbc2, a nestačil se divit, odkud ty hity berou. tak ani čeští blur (jakkoliv nesnáším tohle přivlastňování) na rfp nebyli vůbec pozadu.
mluvim o tom, protože co v repertoáru sunflower c. slili dohromady, přebili kromě stage-performance zvukem s trademarkem, který jiným pražským indie-kapelám neuznají. bez zpěvu idylicky retro mix, co jemně kouše do krku, se zpěvem by se o voňavý afrodyziakum asi připravili. jenom toho bacha ne, prosím. nejsme na jethro tull.(na southpaw je i něco, o čem by mělo cenu psát?)
mě by u kooks skákat pět metrů do vzduchu hnedka po prvním riffu v jakékoliv písničce nenapadlo, ale je zábavný sledovat ty, který jo. vlastně zábavnější než ty riffy.
trochu light nedělní line-up vlastně až v pondělí vynahradili tata bojs, od parkovacích mardošových průpovídek na zvukovce přes roboticky kraftwerkovský nástup a celý setlist. prej standard, loni ještě o třídu lepší, no ale co. na jejich extatický lasery, hračičkovský kytarový modulace a kroutit u toho hlavou by chtělo vybrat si celej den volna. během glasto kdosi na twitteru komentoval koncert blur, jak běžel na bbc2, a nestačil se divit, odkud ty hity berou. tak ani čeští blur (jakkoliv nesnáším tohle přivlastňování) na rfp nebyli vůbec pozadu.
Monday, April 13, 2009
music television.
měl jsem za to, že jsem tu svou slabost pro toma veka ventiloval mnohem víc, než teď vidím. je možná trochu přehnaná, vzhledem k lehké nevyrovnanosti jeho čtyři roky starého debutu we have sound, kdy se vedle sebe v první a poslední třetině mísí geniálně rezervovaná melancholie a naléhavost londýnského solitéra převlečená do pichlavé frackovitosti s na hony rozpoznatelným suchým soundem prostoupeným zneklidňujícími elektro-smyčkami (třeba z té v nothing but green lights opravdu mrazí v zádech)/výstižnými riffy (třeba totéž tamtéž), a na druhou stranu rozbředlý střed. mám-li užívat berličky zní-to-jako, představte si singl give me every little thing od the juan maclean vydaný místo na dfa/2005 na sub pop/1990 a narýsujte si průsečík.
že má ale tom kromě citu pro výběr brýlí a délku vrkočů i cit vygenerovat dotažený pop-song a ušpinit jej do jeho břitké cool-verze, dokazuje snad ještě markantněji (a nevyrovnaněji) na letošní - a asi neoficiální, když o ní na wiki není ani zmínka - sbírce b-sides music television. přičemž bych se nedal zmást tím b-sides a prvními dvěma tracky, které skipuju. pentablok don't jump-music television-one horse race (přístupný mimochodem i na soundtracku ke gta iv)-things are here to stay-blessing in disguise je euforická pocta late 80's raveu, kytarové alternativě raných devadesátek a psychedelii jako takové. a to ještě připočíst k dobru i druhou polovinu složenou z remixů od phones, clor, kaos a digitalism. z nějakýho důvodu mi to celý evokuje playlist na konec srpna. tak ať to máte předem.
že má ale tom kromě citu pro výběr brýlí a délku vrkočů i cit vygenerovat dotažený pop-song a ušpinit jej do jeho břitké cool-verze, dokazuje snad ještě markantněji (a nevyrovnaněji) na letošní - a asi neoficiální, když o ní na wiki není ani zmínka - sbírce b-sides music television. přičemž bych se nedal zmást tím b-sides a prvními dvěma tracky, které skipuju. pentablok don't jump-music television-one horse race (přístupný mimochodem i na soundtracku ke gta iv)-things are here to stay-blessing in disguise je euforická pocta late 80's raveu, kytarové alternativě raných devadesátek a psychedelii jako takové. a to ještě připočíst k dobru i druhou polovinu složenou z remixů od phones, clor, kaos a digitalism. z nějakýho důvodu mi to celý evokuje playlist na konec srpna. tak ať to máte předem.
Friday, April 03, 2009
bluest light shining.
alles ist schon heller, když už v těch converskách nemám nehty jak rampouchy a zvlášť zpruzující interlull je u konce. snad i šedivo na pop scéně. jestli se za desky jako je merriweather vybírá nějaká daň, tak teď byla jako ta nedávná obamovská na firemní samoodměny. jen bez té retroaktivity. vědět před čtvrt rokem o self-titled debutu kanadských women, no age na trojce by měli vážný potíže. a paninky uvrhnou v pokušení 6.6. ve studiu rubín na malostranským. škoda data, ve stejnou dobu je planet, ale i přes slušně aktuální line-up (klaxons, white lies, peter bjorn and john) budou dva ze tří na pohodě a s velkou pravděpodobností i na szigetu, schválně jestli se zarazíme na stejných třech jménech (a to jich určitě ještě přibude). rock for people naopak láká z českých nejvíc na arctic monkeys a bloc party, ale tohle všechno je myslim už celkem bla-bla-známý. line-up pohody jinak celkem zklamání, zatím. w:lsonic láká nejvíc, i když no steam, kdo kdy kde.
do jistý míry mi jako průser vychází letos i pohled na bilanci dosavadních desek, vzhledem k tomu, kdo všechno vydával. zachraňuje to snad jen bat for lashes, stejná a stejně dobrá jak minule, celkem povedení wavves, phoenix s koutkama od ucha k uchu a jinak možná doves nebo yeah yeah yeahs, silversun pickups jsem ještě nedával. ale nakonec mě pesimismus i při výhledu na konec sezony bez disturbující reprepauzy opravdu nepřepadá.
do jistý míry mi jako průser vychází letos i pohled na bilanci dosavadních desek, vzhledem k tomu, kdo všechno vydával. zachraňuje to snad jen bat for lashes, stejná a stejně dobrá jak minule, celkem povedení wavves, phoenix s koutkama od ucha k uchu a jinak možná doves nebo yeah yeah yeahs, silversun pickups jsem ještě nedával. ale nakonec mě pesimismus i při výhledu na konec sezony bez disturbující reprepauzy opravdu nepřepadá.
Saturday, March 07, 2009
heavy-weight prostitutes.
the prostitutes jsou u nás stejně zjevením. jak si kdo to slovo v rámci (ne)cíleného nedorozumění vyloží na svou stranu, je druhá věc. není jim co závidět, vydávat v čechách desku, v sobě entuziasmus a sebevědomí, a obojí je tak nějak automaticky zkroucený do naivity/buranství a nadutosti. mezi tím totální vakuum, které by každá slušná kapela měla zaplnit a ten šmirgl proměnit v jedlý papír.
prostitutes to nedělají ne proto, že by hudba mluvila za ně, oni si ten rozsek užívají. sami místo lejna na kritiku přilívají olej do ohně. ironizují i dramatizují sebedebilnější výplody o tlustých hovadech; destroyer nedávno v podobné souvislosti začal polemizovat o tom, co by třeba b. slavík psal před listopadem, a i bez toho, že se z těchto odrazů stal časem skoro blogchleba a blogvoda, to vytváří nekompromisně ztěžklou auru nedoktnutelnosti a nezpochybnitelnosti. kam to občas vede, vidno na fórech - negativní reakce jsou v rovnítku s projevem závisti a honěním si trika na kapelách, co něco dokázaly. a to je argumentace náležící spíš fans the prodigy. že ani opozice není moc nápaditá, dokazuje už jen to, na co prostitutes reagují, spor je ale v jádru stejně nudný a zbytečný.
jednoznačně nepůsobí ani jinak celkem pravdivá slova v posledním článku v r&p nebo f:lteru 'recenze s průměrným hodnocením, co dostaneš od člověka píšícího podle šablony, kterou si vytvořil na kabátech, tě dokáže vytočit úplně stejně dobře, jako hodnocení 9/10 od někoho, kdo ví takový hovno, že tě vlastně uráží, že se mu to líbí'. nad zlomkem self-antipreferencí se povaluje odér rozpačitosti z multihvězdičkovýho banneru, co jim visel na myspace asi dva roky, a ať změníme sociální pavučinu, i na last.fm 'they are highly acclaimed by the music press as well as by quickly growing amount of fans'.
no offence vůči self-promu. spousta kapel si to odsere (právem), ale jako axiom pro to, jak se vysmát kapele, to brát nelze prostě proto, že tu pro ně v porovnání se zahraničím na tyto nevděčné účely není k dispozici prakticky nikdo. prostitutes celkem účinně dokážou dostat všechny své aktivity do povědomí a netváří se u toho příliš ztrápeně, jak by se mělo zdát z jejich hudby. proto je trochu zvláštní, že narozdíl od oznámení na remixy a koncerty etc., se o datu a způsobu releasu nové desky tolik nemluvilo. jako by f:lter, tak prostitutes měli strach z prejudicí.
vydat cd s časopisem není špatný nápad. dá se sice úspěšně namítat, že časopis by neměl prodávat to, co hodnotí, ale jako bilaterální živá voda pro tištěné médium i vydavatele to může do jistý míry fungovat. kolik na tom uvidí zisků, je v tomto případě asi vedlejší a je dobře, že to obě strany tuší. celkově jsou tak svým způsobem stylotvorné - bez prostitutes a epitetických zmínek f:lteru o tom, jak jim pomohl myspace a bandzone a virb a blog a aktivita vůbec pro povědomí, až se z toho stal menší mýtus (f:lter-hype byl asi přece jen větší hybatel), bychom tu měli myspace profily u každé nové kapely mnohem později. spolu s tím, jak prostitutes poskytli své debutové ep volně ke stažení ještě v době, kdy i venku byla většina věcí relativně sešněrovaná, chytrým merchandisingem – vtipný placky sorry mum, i spent the night with the prostitutes –, slušnými klipy (zvlášť sunshine), přesvědčivým vystupováním (viz ladí neladí) a slušným debutem založeným na chytlavých riffech, se dá říct, že je to kapela, která jako jedna z mála u nás zoufale nezaostává za děním venku.
demonstrovat to prostitutes chtějí i na nové desce hometown zombies. daří se jim to na její první třetině (napsal bych jedné polovině, kdyby mi nepřipadala tak dlouhá), hlavně díky povrchovým náznakům nu-rave (boom) a 8-bitu (unfaithful sinclair), kdy jsou the prostitutes vyjma produkčních zásahů (mrazivý přechod mezi elephant a leave it like it is) zdaleka nejzábavnější a nejpřekvapivější. celkově ale hometown zombies postrádá lehkost a vzdušnost, která je suplována výbušností (patrnou už hned od poměrně otravného intra) a ambiciózními pokusy o drsnou a smutnou výpověď o maloměšťáctví. zarazí sice, že oproti proklamacím se ústřednímu tématu tolik pozornosti nevěnuje, ale nakonec se adrian v textech docela oprostil od výchovného punku z první desky a la she’s a prostitute. i když si stále čas od času nezadá s bonem, ani zdánlivé banality jako 'i’ve been lost and i’ve been found' nevyzní zas tak nepřiměřeně.
čistý průstřel je obal, co má evokovat parafrázi na parafínově šťastné vánoční rodinky z reklamních letáků, ale jako symbol hometown zombie to spíš než věrně působí prvoplánově a těžkopádně. oproti debutu je druhá deska jako celek tempově volnější, zvukově monumentálnější, chybí však prvky nečekanosti, nějakého zvratu; leave it like it is jako mladší sestra sunshine s hostující, nečekaně vyklidněnou la petite sonjou nezní špatně, ale civilnost je tatam hned s refrénem 'there’s no point in killing each other / there’s no point at all' a sveřepým riffem. většina ostatních věcí teď zní na způsob distortion-dancing-destruction s lehkostí kliků s něčí nohou na zádech, plus je tu ještě editors-hopsačka phreneticus nebo depeche mode-like stories the same, a tři adrianova akustická sóla vybízí ke skipování.
pozitivní stránky copyrightu the prostitutes se bohužel utlumily, jediný adrian výrazně hlasově vyzrál, až na pohrávání se slovy kolem jedné noty v mezihrách, které mě stejně jako koněspřežkové westernové fragmenty vytáčelo už i minule. rozhodně nelze odepřít odvaha odprostit se od zvukové klece minulých desek, ve které uvízli jejich oblíbenci interpol a franz ferdinand, a naléhavost (tentokrát spíš odvržená než čerstvě zamilovaná), ale celkově je hometown zombies jako soté, co pořád potřebuje dokořenit, ale ve finále mu stejně chybí vlastní chuť.
prostitutes to nedělají ne proto, že by hudba mluvila za ně, oni si ten rozsek užívají. sami místo lejna na kritiku přilívají olej do ohně. ironizují i dramatizují sebedebilnější výplody o tlustých hovadech; destroyer nedávno v podobné souvislosti začal polemizovat o tom, co by třeba b. slavík psal před listopadem, a i bez toho, že se z těchto odrazů stal časem skoro blogchleba a blogvoda, to vytváří nekompromisně ztěžklou auru nedoktnutelnosti a nezpochybnitelnosti. kam to občas vede, vidno na fórech - negativní reakce jsou v rovnítku s projevem závisti a honěním si trika na kapelách, co něco dokázaly. a to je argumentace náležící spíš fans the prodigy. že ani opozice není moc nápaditá, dokazuje už jen to, na co prostitutes reagují, spor je ale v jádru stejně nudný a zbytečný.
jednoznačně nepůsobí ani jinak celkem pravdivá slova v posledním článku v r&p nebo f:lteru 'recenze s průměrným hodnocením, co dostaneš od člověka píšícího podle šablony, kterou si vytvořil na kabátech, tě dokáže vytočit úplně stejně dobře, jako hodnocení 9/10 od někoho, kdo ví takový hovno, že tě vlastně uráží, že se mu to líbí'. nad zlomkem self-antipreferencí se povaluje odér rozpačitosti z multihvězdičkovýho banneru, co jim visel na myspace asi dva roky, a ať změníme sociální pavučinu, i na last.fm 'they are highly acclaimed by the music press as well as by quickly growing amount of fans'.
no offence vůči self-promu. spousta kapel si to odsere (právem), ale jako axiom pro to, jak se vysmát kapele, to brát nelze prostě proto, že tu pro ně v porovnání se zahraničím na tyto nevděčné účely není k dispozici prakticky nikdo. prostitutes celkem účinně dokážou dostat všechny své aktivity do povědomí a netváří se u toho příliš ztrápeně, jak by se mělo zdát z jejich hudby. proto je trochu zvláštní, že narozdíl od oznámení na remixy a koncerty etc., se o datu a způsobu releasu nové desky tolik nemluvilo. jako by f:lter, tak prostitutes měli strach z prejudicí.
vydat cd s časopisem není špatný nápad. dá se sice úspěšně namítat, že časopis by neměl prodávat to, co hodnotí, ale jako bilaterální živá voda pro tištěné médium i vydavatele to může do jistý míry fungovat. kolik na tom uvidí zisků, je v tomto případě asi vedlejší a je dobře, že to obě strany tuší. celkově jsou tak svým způsobem stylotvorné - bez prostitutes a epitetických zmínek f:lteru o tom, jak jim pomohl myspace a bandzone a virb a blog a aktivita vůbec pro povědomí, až se z toho stal menší mýtus (f:lter-hype byl asi přece jen větší hybatel), bychom tu měli myspace profily u každé nové kapely mnohem později. spolu s tím, jak prostitutes poskytli své debutové ep volně ke stažení ještě v době, kdy i venku byla většina věcí relativně sešněrovaná, chytrým merchandisingem – vtipný placky sorry mum, i spent the night with the prostitutes –, slušnými klipy (zvlášť sunshine), přesvědčivým vystupováním (viz ladí neladí) a slušným debutem založeným na chytlavých riffech, se dá říct, že je to kapela, která jako jedna z mála u nás zoufale nezaostává za děním venku.
demonstrovat to prostitutes chtějí i na nové desce hometown zombies. daří se jim to na její první třetině (napsal bych jedné polovině, kdyby mi nepřipadala tak dlouhá), hlavně díky povrchovým náznakům nu-rave (boom) a 8-bitu (unfaithful sinclair), kdy jsou the prostitutes vyjma produkčních zásahů (mrazivý přechod mezi elephant a leave it like it is) zdaleka nejzábavnější a nejpřekvapivější. celkově ale hometown zombies postrádá lehkost a vzdušnost, která je suplována výbušností (patrnou už hned od poměrně otravného intra) a ambiciózními pokusy o drsnou a smutnou výpověď o maloměšťáctví. zarazí sice, že oproti proklamacím se ústřednímu tématu tolik pozornosti nevěnuje, ale nakonec se adrian v textech docela oprostil od výchovného punku z první desky a la she’s a prostitute. i když si stále čas od času nezadá s bonem, ani zdánlivé banality jako 'i’ve been lost and i’ve been found' nevyzní zas tak nepřiměřeně.
čistý průstřel je obal, co má evokovat parafrázi na parafínově šťastné vánoční rodinky z reklamních letáků, ale jako symbol hometown zombie to spíš než věrně působí prvoplánově a těžkopádně. oproti debutu je druhá deska jako celek tempově volnější, zvukově monumentálnější, chybí však prvky nečekanosti, nějakého zvratu; leave it like it is jako mladší sestra sunshine s hostující, nečekaně vyklidněnou la petite sonjou nezní špatně, ale civilnost je tatam hned s refrénem 'there’s no point in killing each other / there’s no point at all' a sveřepým riffem. většina ostatních věcí teď zní na způsob distortion-dancing-destruction s lehkostí kliků s něčí nohou na zádech, plus je tu ještě editors-hopsačka phreneticus nebo depeche mode-like stories the same, a tři adrianova akustická sóla vybízí ke skipování.
pozitivní stránky copyrightu the prostitutes se bohužel utlumily, jediný adrian výrazně hlasově vyzrál, až na pohrávání se slovy kolem jedné noty v mezihrách, které mě stejně jako koněspřežkové westernové fragmenty vytáčelo už i minule. rozhodně nelze odepřít odvaha odprostit se od zvukové klece minulých desek, ve které uvízli jejich oblíbenci interpol a franz ferdinand, a naléhavost (tentokrát spíš odvržená než čerstvě zamilovaná), ale celkově je hometown zombies jako soté, co pořád potřebuje dokořenit, ale ve finále mu stejně chybí vlastní chuť.
Thursday, January 15, 2009
strame's awards 2008 - tracks.
#01mgmt
time to pretend
'~this is our decision to live fast and die young.
~we've got the vision, now let's have some fun.
~yeah it's overwhelming, but what else can we do?
~get jobs in offices and wake up for the morning commute?
~forget about our mothers and our friends.
~we were fated to pretend.'
#02m83
kim & jessie
'~kim and jessie
~they have a secret world in the twilight
~kids outside worlds
~they are crazy about romance and illusion.'
#03santogold
l.e.s. artistes
'~i can say i hope it will be worth what i give up
~if i could stand up mean for all the things that i believe.'
#04sam sparro
black & gold
'~cause if you're not really here
~then the stars don't even matter
~now i'm filled to the top with fear
~but it's all just a bunch of matter.'
#05why?
good friday
'~if you grew up with white boys
~who only look at black and puerto rican porno
~cause they want something that their dad don't got
~then you know where you're at.'
#06portishead
machine gun
'~for i am guilty
~for the voice that i obey
~too scared to sacrifice
~a choice chosen for me.'
#07dj mujava
township funk
#08the bug
poison dart (feat. warrior queen)
'~me no back, me no if me no cater,
~na mek no fool bwoy come tun me over,
~fore im approach i'm afi think it over
~flex too kool i'm afi study me behavior.'
#09cut copy
out there on the ice
'~yes, no, maybe is all i need to hear from you
~if things go crazy, she's lost herself and lost to you
~now that nothings spoken, she's out there on the ice again
~she's take me down slowly, she's holding on to what she can.'
#10no age
teen creeps
'~wash away what we create
~my sins like funny calls you make
~teen creeps i've seen you on my street
~teen creeps get what they want and me
~i won't end up like them at all.'
#11 the whip | trash
#12 friendly fires | jump in the pool
#13 department of eagles | no one does it like you
#14 tv on the radio | halfway home
#15 crystal castles | vanished
#16 mylo | paris four hundred (sebastian remix)
#17 the verve | love is noise
#18 foals | olympic airways
#19 deerhunter | nothing ever happened
#20 ladyhawke | magic
#21 high places | from stardust to sentience
#22 hot chip | one pure thought
#23 benga | pleasure
#24 wiley | wearing my rolex
#25 health | triceratops (acid girls rmx a)
#26 the cure | underneath the stars
#27 santogold | i'm a lady (diplo mix feat. amanda blank)
#28 flying lotus | testament (feat. gonja sufi)
#29 dj /rupture | homeboys (feat. maga bo)
#30 miss kittin | kittin is high
Tuesday, December 23, 2008
#2.
erm.. je asi trochu úchylný slavit blogger-narozeniny (a myslet to vážně), takže vynechám chystaný plky o tom, jak to tu symbolizuje moje ego-rising a jenom věnuju instantní a neplnohodnotný dík všem, které to tu nepřestalo, anebo snad naopak začalo víc bavit číst, a i kdyby se ve skutečnosti nikdo takový nenašel, tak jsem stejně vděčný alespoň za optimistické iluze.
jmenovitě děkuju filipu tvrdému za důvěru a inspiraci, benu slavíkovi za plodný i neplodný diskuse, karlu veselému za to, že dává hudební publicistice v čechách smysl, dalším publicistům, bloggerům a vůbec všem ostatním, kteří mají co říct, franzi-goumetovi za pocit, že v tom nejsem až tak sám, honzovi kuligovi za pocit, že na tom nejsem až tak blbě, všem lidem z km, díky kterým to tu za něco stojí (a kterých odsud nakonec není málo, jenom jsme s bětou blbej ročník), arsenalu v poslední době silně probouzejícím mé netušené religiózní sklony, a všechno to tak nějak hlavně díky internetu za možnost objevovat a rozhlížet se.
no a samozřejmě hezký vánoce a novej rok.
& ...
jmenovitě děkuju filipu tvrdému za důvěru a inspiraci, benu slavíkovi za plodný i neplodný diskuse, karlu veselému za to, že dává hudební publicistice v čechách smysl, dalším publicistům, bloggerům a vůbec všem ostatním, kteří mají co říct, franzi-goumetovi za pocit, že v tom nejsem až tak sám, honzovi kuligovi za pocit, že na tom nejsem až tak blbě, všem lidem z km, díky kterým to tu za něco stojí (a kterých odsud nakonec není málo, jenom jsme s bětou blbej ročník), arsenalu v poslední době silně probouzejícím mé netušené religiózní sklony, a všechno to tak nějak hlavně díky internetu za možnost objevovat a rozhlížet se.
no a samozřejmě hezký vánoce a novej rok.
& ...
Thursday, December 11, 2008
destroyed conversation.
destroyer se snad nebude zlobit, když mu vykradu komentáře z blogu. každopádně hodně zajímavý v mnoha ohledech. in general v pohledech na pojetí psaní, ale hlavně v náhledu na českou scénu.
strame: ... přijde mi a priori docela úchylný se na tvým blogu zastávat bena slavíka a nechci, aby sis myslel, ze tady píšu nějaký jeho tiskový vyjádření. :) jenom to chci napsat ze svýho pohledu a chci mluvit obecně. je mi jasný, že to, jak se zachoval k tobě, pavlovi/jiným před zhruba dvěma rokama, byla neomluvitelná a směšná pičovina. jednak ohledně prostitutes/tebe, jak vaši desku nejdřív neskutečně vychválil a pak, jak se dostal do závěsu komárka (& peřiny), se prostě proti vám a hlavně tobě 'musel' vymezit, i kdyz poradne ani nevěděl, proč. a to, až kam to zašlo, bylo nechutný. ale omluvil bych to věkem, naivitou a blbostí (no jo, ode mě to vyznívá dobře ...) a tím, že si prostě nedomyslel, co by to pro něj v dnešním důsledku mohlo znamenat. o což mi teď ale jde. podle mě se od tý doby, co začal psát do rockpopu, s komárkem a peřinou docela znatelně rozcházel (to trvalo zhruba půl, tři čtvrtě roku od začátku) a dnes je i přes to, jak se občas projevuje, nejnadějnější i proto, že při tom, co píše, opravdu přemýšlí o podstatě věci, což u jiných mladých publicistu skoro nevidím. a možná je to furt z jeho strany prvoplánová frackovitost a potřeba pozurážet, co se mu namane do cesty, a jasně že si asi potřebuje zanechat určitou, řekněme 'kontinuitu' v tom, jak vnímá třeba vás. ale za a) tu frackovitost třeba dokáže balit do lepšího, slušnějšího obalu nebo b) někdy třeba naráží na citlivý místa na naší indie scéně. čímž teď absolutně nechci narážet na jeho článek ani na tvoji reakci, mluvím obecně. jde mi o to, ze u nás se všichni kamarádí, podporují, remixují, a to i ve vztazích publicista/muzikant. jasně, že to prostě u nás asi nejde jinak. netvrdím, ze je to kamarádíčkování a lezení do prdele, prostě se u nás všichni zákonitě musí znát a je to v podstatě ku prospěchu věci, protože nám jde přece o jedno [a to samý (dopis)]. ale co tím vším chci říct: myslim, že ve skutečnosti vlastně nikdo není moc spokojenej s tím současným stavem naší scény a navíc to [provázanost] taky tu kritiku do jistý míry devalvuje. možná blbej, ale příklad: fakt si nepamatuju, že bych vůbec někdy ve filteru uviděl [recenzi na] desku nějaký český indie kapely, která by dostala pod šest nebo sedm. nečekám, že se mnou budeš souhlasit ohledně bena, ale jestli podle tebe nic jinýho neudělá, tak minimálně odstartuje diskusi, ve který se bavíme právě o těchhle věcech.
destroyer: vynechám reakci na bena, protože se asi v zásadě shodujeme, jen já z toho vyvozuju radikálnější postoj (což už jsem napsal v postu), zajímavější je ta část o český scéně. dovedlo me to k přemejšlení nad tím, jestli se můj postoj ke scéně dá nějak sumarizovat. je to asi na delší přemejšlení, ale pokusím se něco napsat. nejsem fundovanej ani studovanej, tak pán promine :-) je to spíš taková snůška toho, co mě napadá, když bych měl obhájit svůj pocit z český scény. a je to dlouhý.
nevím, jestli nespokojeností se scénou myslíš vztahy nebo kvalitu hudby a recenzí. začnu tím prvním. co se týká "vztahů na scéně", nechci to banalizovat, ale mám na to dost jinej pohled. nick kent, jedna z klíčovejch postav anglický hudební publicistiky, byl blízkej kamarád většiny kapel, který zdobily titulku nme, resp. melody makeru v době, kdy na to on měl vliv. nikdy se tím netajil, protože si za tím, co dělal, naprosto stál. ano, protézuju tuhle kapelu, protože je dobrá. proto vy čtete tenhle časák, protože víte, že my protézujeme dobrý kapely a ostatní protézujou sračky. to jsou parafrází řečený jeho postoje a jsou platný pro všechny hudební časopisy na světě. do puntíku. ani jednoho fanouška hudby nezajímá "objektivní" hudební zpravodajství, ve kterým bude zaujímat stejný místo britney spears vedle OTK a santany. objektivita není meta v umělecký žurnalistice. cíl je jasnej názor. což je těžší formulovat, než bejt objektivní. žurnalistika není právo a novinář není státní zástupce nebo advokát nebo dokonce soudce. jde o trh názorů, což speciálně u hudby znamená totální mayhem. trh s postoji, image, módou a v neposlední řadě taky s hudbou. takže “objektivní” žurnalistika neznamená podle mě "na scéně nezúčastněná" ale "na účasti na scéně nezávislá". a takovou tu podle mě zčásti máme.
to, že se tu všichni znaj, se nijak neliší od nyc nebo londána nebo san francisca nebo la. dokud v tom nejsi, nevíš, že se všichni znaj, a nevadí ti to, protože tě to nenapadne. pak do toho vlezeš a vidíš, že to je skoro jedna parta. za všechno jen jeden malej priklad: lidi objevili placebo a byl za tím bowie, kterej je vytáh a dal jim razítko "quality". o pár let uchcáváme z arcade fire a hele, zase bowie a jeho pečeť. máme nesnášet bowieho a "jeho" kapely kvuli kmotrovskejm praktikám? to je blbost a je to jasný. kdyby to neudělal, nebyly by ty kapely lepší nebo horší, ale dost možná bychom se o nich nedozvěděli bez mravenčího hledáni na netu. tady ten napíše, že tohle je super a lidi si to poslechnou a někomu se to líbí a někomu ne. žádnej novinář nemá moc udělat ze sračky kvalitu nebo naopak. a každej moudrej novinář si dá pozor, s čím spojí svoje jméno, protože je to jeho jméno, co dává všanc, ne jméno interpreta, o kterým píše. a to se myslím do značný míry děje i u nás doma.
jasně, že tu existují duplicitní vztahy. někdo je můj kamarád, někdo mě remixuje, pro někoho píšu recenze, s někým zajdu na pivo, někomu natáčím demo, někdo mi nemůže přijít na jméno, někdo mi ani za prachy nepronajme vlastní studio, jinej mi ho nabídne skoro zadarmo. když máš zdravej rozum, dokážeš se v tom orientovat a "nezaprodat se". já sám můžu bejt pro někoho opinionmaker a taky nechválím každou kapelu, se kterou chodím do baru. to, že někoho mám rád nebo si myslím, že má talent, ještě neznamená, že jeho tvorba je super. osobně mám čistý svědomí: na počátku jsem se s "lidma na scéně" seznámil díky tomu, že si našli naši hudbu, nikoliv naopak. znám kapely, který se se stejnejma lidma kamaráděj taky a dostaly od nich na prdel a kamaráděj se s nima dál. taky dobrý znamení toho, že ne všechno je tu prohnilý. a funguje to i naopak: znám kapely, který se s některejma novinářema nemůžou vystát a stejně od těch novinářů dostaly lepší hodnocení, než bych dal třeba já. jednoduše řečeno, nemyslím si, že je tu na nezávislý scéně nějaká mafiánská klanová politika. klany, resp. spíš party tu jsou, ale většinou, až na výjimky, mám pocit, že nepřekračujou hranici novinářský etiky. je to spíš taková hra na to "my máme svůj mejdan a vy svůj". prostě nic, co bychom dobře neznali ze střední. je dobrý si pak vybrat lidi, který me nemanipulujou a nenechaj se zmanipulovat.
jiná věc je hudební kvalita a rozmanitost naší hudební scény a v tom si musíme přiznat, že jsme kolonie. dost často jen přejímáme, dost často se zpožděním, ale nedá se to generalizovat. často se mi stane, ze na mě z itunes začne hrát nějaká písnička, kouknu, co to je za "zahraniční" kapelu a zjistím, že to vzniklo v česku. a to nemluvím o svébytnejch českejch kapelách, co zpívaj česky a můžou se směle rovnat se světovou třídou v originalitě. a k tvý poznámce o hodnocení filteru českejch indie desek. možná máš pravdu, ale já znám hromadu českejch indie desek, který filter vůbec nerecenzoval, protože jim za to nestály a znám i desky, co patřej na nezávislou scénu, resp. by tam patřit chtěly, a odnesly si v recenzi takřka výsměch.
každopádně, tahle diskuze není vůbec zbytečná.
strame: já tě chápu, mně jsou tyhlety mechanismy docela jasný, však tady taky nic neříkám o nějakejch mafiánskejch klanech.. :) ale jde mi o to, že nevím, do jaký míry se ty obě roviny u nás úměrně ovlivňují (tzn. kvalita naší scény a kvalita naší kritiky). a asi i docela odbočím.
když budu spekulovat, tak mi přijde, že tohle vzájemný podporování u nás prostě nějak v zásadě není moc žádoucí, jestli si uvědomíš, že tady vlastně existuje jedinej časák, kterej má tak nějak monopol na nový kapely. ostatní buď opisujou, nebo se vymezujou. což by možná na naše poměry ještě tak-tak stačilo, ale po pravdě řečeno, kdo čte v dnešní podobě rockpop nebo kdo čte vůbec report? a říkáš sice, že tady je dostatek alternativního podhoubí, ale nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl třeba od klusáka nebo veselýho dejme tomu recenzi na nějakou českou kapelu (možná vladimir 518, ale to je zas úplně jiná kategorie). a na internetu je newmusic v podstatě akorát další tak-trochu-odnoží filteru, i když péťa tam občas taky pronese nějakej zásadně kontroverzní soud. ale moc nepodloženej argumentama. je to jenom blog. výkřik. musicserver je v žalostným stavu. freemusic píše úplně o jinejch věcech. no a pak jsou tu blogy. ale těch je taky jenom pár a nezdá se mi, že by byly moc opinion-making. což je obrovskej rozdíl oproti zahraničí, kde je to všechno [s náma] zhruba v poměru 1000:1, obrovská pluralita rozdílnejch vlivnejch autorit. takže si prostě jmenovitě nick kent může dovolit svůj vyhraněnej postoj, protože o ostatních kapelách, který by si to třeba od něho zasloužily, prostě napíšou jiný lidi, jiný časopisy, protože je tady spousta odnoží a sub-odnoží. tím neříkám, že tady filter nepíše o kapelách, který by si to zasloužily, prostě píše o všem a píše o tom dosti vágne a zpravidla jenom představuje, než opravdu kritizuje a široce rozebírá.
co se týče naší hudební scény vůbec - alespoň já z toho mám takovej pocit - tady prostě převládá takovej marasmus, zahleděnost do sebe, nedostatek progrese a odvahy. podle mě když si to srovnáš s tím (nevím, jestli se to ale srovnat dá), jak to tady bylo před patnácti rokama a srovnáš si ty špičky (extáze, sebastians, toyen, here, prouza, priessnitz, the naked souls, + rodící se pak ohm square, colorfactory, liquid harmony nedlouho potom) s dneškem. asi to množstv výbornejch a vážně světovejch kapel samozřejmě souvisí s nějakým nadšeným porevolučním zeitgeistem, ale možná že to bylo prostě i daný tím, že tady všeobecně to prostředí a kritika byly zdravější a kvalitnější. a myslím, že to do jistý míry vážně jde ruku v ruce. tehdy tady byla obrovská poptávka po českých kapelách, po hudbě, po dobré kritice. a nabídka byla kvalitní ve všech ohledech. cílovou skupinou tehdy v rockpopu byli z velký části taky clubbeři, vysokoškoláci, což tady vytvářelo prostor pro složitější kritiku. dnes ve filteru jsou cílová skupina hlavně kids a jde o nenáročnou srozumitelnost, rychlost vyjádření a přitažlivost. jenže časopis a v důsledku česká hudba tím taky trpí, první cílovka ho nebere moc vážně. namísto výbornejch mladejch novinářů jsou tady spousty šikovnejch mladejch promotérů, kteří sem jsou schopni dovýzt v poslední době třeba bengu, why? nebo high places. takže proč by ti první měli kua chodit na dorian gray's prostitutes nebo fake tapes? na ty druhý budou chodit kids, který s tím jsou spokojení a ty kapely taky, že na ně někdo chodí. ale ti první na ně už chodit nebudou, což prostě o něčem musí vypovídat.
destroyer: scénu 90. let, kterou popisuješ, jsem zažil na vlastní kůži a byl jsem jí do jistý míry i účasten. když pominu první ep a následující lp eost a první dvě desky priessnitz, tak není nic, co bych do dneška poslouchal. rock a pop byl na začátku opravdu lepší časopis, v praze byly lepší kluby a atmosféra byla opravdu víc elektrizující, ale úroveň všech těch věcí nebyla lepší. byla v průměru horší. myslím, že jen s odstupem některý věci vypadaj jako "historie" a naše současná scéna se vedle toho může zdát málo dějinotvorná. věřím tomu, že na spoustu mladejch kapel dneska se za 15-20 let bude(me) vzpomínat a říkat si: jojo, to bylo tehdy, když tenhle s tamtím měli kapelu a chodilo se na ně do tohodle klubu. ta jejich první deska tenkrát změnila chod dějin atp. prostě věřím, že i z dnešní doby zůstane nějaká kvalitní hudba. jaká to bude s tím odstupem ale dneska težko soudit a nemyslím si, že by si tím většina těch kapel lámala hlavu. a to je podle mě dobře.
strame: ... přijde mi a priori docela úchylný se na tvým blogu zastávat bena slavíka a nechci, aby sis myslel, ze tady píšu nějaký jeho tiskový vyjádření. :) jenom to chci napsat ze svýho pohledu a chci mluvit obecně. je mi jasný, že to, jak se zachoval k tobě, pavlovi/jiným před zhruba dvěma rokama, byla neomluvitelná a směšná pičovina. jednak ohledně prostitutes/tebe, jak vaši desku nejdřív neskutečně vychválil a pak, jak se dostal do závěsu komárka (& peřiny), se prostě proti vám a hlavně tobě 'musel' vymezit, i kdyz poradne ani nevěděl, proč. a to, až kam to zašlo, bylo nechutný. ale omluvil bych to věkem, naivitou a blbostí (no jo, ode mě to vyznívá dobře ...) a tím, že si prostě nedomyslel, co by to pro něj v dnešním důsledku mohlo znamenat. o což mi teď ale jde. podle mě se od tý doby, co začal psát do rockpopu, s komárkem a peřinou docela znatelně rozcházel (to trvalo zhruba půl, tři čtvrtě roku od začátku) a dnes je i přes to, jak se občas projevuje, nejnadějnější i proto, že při tom, co píše, opravdu přemýšlí o podstatě věci, což u jiných mladých publicistu skoro nevidím. a možná je to furt z jeho strany prvoplánová frackovitost a potřeba pozurážet, co se mu namane do cesty, a jasně že si asi potřebuje zanechat určitou, řekněme 'kontinuitu' v tom, jak vnímá třeba vás. ale za a) tu frackovitost třeba dokáže balit do lepšího, slušnějšího obalu nebo b) někdy třeba naráží na citlivý místa na naší indie scéně. čímž teď absolutně nechci narážet na jeho článek ani na tvoji reakci, mluvím obecně. jde mi o to, ze u nás se všichni kamarádí, podporují, remixují, a to i ve vztazích publicista/muzikant. jasně, že to prostě u nás asi nejde jinak. netvrdím, ze je to kamarádíčkování a lezení do prdele, prostě se u nás všichni zákonitě musí znát a je to v podstatě ku prospěchu věci, protože nám jde přece o jedno [a to samý (dopis)]. ale co tím vším chci říct: myslim, že ve skutečnosti vlastně nikdo není moc spokojenej s tím současným stavem naší scény a navíc to [provázanost] taky tu kritiku do jistý míry devalvuje. možná blbej, ale příklad: fakt si nepamatuju, že bych vůbec někdy ve filteru uviděl [recenzi na] desku nějaký český indie kapely, která by dostala pod šest nebo sedm. nečekám, že se mnou budeš souhlasit ohledně bena, ale jestli podle tebe nic jinýho neudělá, tak minimálně odstartuje diskusi, ve který se bavíme právě o těchhle věcech.
destroyer: vynechám reakci na bena, protože se asi v zásadě shodujeme, jen já z toho vyvozuju radikálnější postoj (což už jsem napsal v postu), zajímavější je ta část o český scéně. dovedlo me to k přemejšlení nad tím, jestli se můj postoj ke scéně dá nějak sumarizovat. je to asi na delší přemejšlení, ale pokusím se něco napsat. nejsem fundovanej ani studovanej, tak pán promine :-) je to spíš taková snůška toho, co mě napadá, když bych měl obhájit svůj pocit z český scény. a je to dlouhý.
nevím, jestli nespokojeností se scénou myslíš vztahy nebo kvalitu hudby a recenzí. začnu tím prvním. co se týká "vztahů na scéně", nechci to banalizovat, ale mám na to dost jinej pohled. nick kent, jedna z klíčovejch postav anglický hudební publicistiky, byl blízkej kamarád většiny kapel, který zdobily titulku nme, resp. melody makeru v době, kdy na to on měl vliv. nikdy se tím netajil, protože si za tím, co dělal, naprosto stál. ano, protézuju tuhle kapelu, protože je dobrá. proto vy čtete tenhle časák, protože víte, že my protézujeme dobrý kapely a ostatní protézujou sračky. to jsou parafrází řečený jeho postoje a jsou platný pro všechny hudební časopisy na světě. do puntíku. ani jednoho fanouška hudby nezajímá "objektivní" hudební zpravodajství, ve kterým bude zaujímat stejný místo britney spears vedle OTK a santany. objektivita není meta v umělecký žurnalistice. cíl je jasnej názor. což je těžší formulovat, než bejt objektivní. žurnalistika není právo a novinář není státní zástupce nebo advokát nebo dokonce soudce. jde o trh názorů, což speciálně u hudby znamená totální mayhem. trh s postoji, image, módou a v neposlední řadě taky s hudbou. takže “objektivní” žurnalistika neznamená podle mě "na scéně nezúčastněná" ale "na účasti na scéně nezávislá". a takovou tu podle mě zčásti máme.
to, že se tu všichni znaj, se nijak neliší od nyc nebo londána nebo san francisca nebo la. dokud v tom nejsi, nevíš, že se všichni znaj, a nevadí ti to, protože tě to nenapadne. pak do toho vlezeš a vidíš, že to je skoro jedna parta. za všechno jen jeden malej priklad: lidi objevili placebo a byl za tím bowie, kterej je vytáh a dal jim razítko "quality". o pár let uchcáváme z arcade fire a hele, zase bowie a jeho pečeť. máme nesnášet bowieho a "jeho" kapely kvuli kmotrovskejm praktikám? to je blbost a je to jasný. kdyby to neudělal, nebyly by ty kapely lepší nebo horší, ale dost možná bychom se o nich nedozvěděli bez mravenčího hledáni na netu. tady ten napíše, že tohle je super a lidi si to poslechnou a někomu se to líbí a někomu ne. žádnej novinář nemá moc udělat ze sračky kvalitu nebo naopak. a každej moudrej novinář si dá pozor, s čím spojí svoje jméno, protože je to jeho jméno, co dává všanc, ne jméno interpreta, o kterým píše. a to se myslím do značný míry děje i u nás doma.
jasně, že tu existují duplicitní vztahy. někdo je můj kamarád, někdo mě remixuje, pro někoho píšu recenze, s někým zajdu na pivo, někomu natáčím demo, někdo mi nemůže přijít na jméno, někdo mi ani za prachy nepronajme vlastní studio, jinej mi ho nabídne skoro zadarmo. když máš zdravej rozum, dokážeš se v tom orientovat a "nezaprodat se". já sám můžu bejt pro někoho opinionmaker a taky nechválím každou kapelu, se kterou chodím do baru. to, že někoho mám rád nebo si myslím, že má talent, ještě neznamená, že jeho tvorba je super. osobně mám čistý svědomí: na počátku jsem se s "lidma na scéně" seznámil díky tomu, že si našli naši hudbu, nikoliv naopak. znám kapely, který se se stejnejma lidma kamaráděj taky a dostaly od nich na prdel a kamaráděj se s nima dál. taky dobrý znamení toho, že ne všechno je tu prohnilý. a funguje to i naopak: znám kapely, který se s některejma novinářema nemůžou vystát a stejně od těch novinářů dostaly lepší hodnocení, než bych dal třeba já. jednoduše řečeno, nemyslím si, že je tu na nezávislý scéně nějaká mafiánská klanová politika. klany, resp. spíš party tu jsou, ale většinou, až na výjimky, mám pocit, že nepřekračujou hranici novinářský etiky. je to spíš taková hra na to "my máme svůj mejdan a vy svůj". prostě nic, co bychom dobře neznali ze střední. je dobrý si pak vybrat lidi, který me nemanipulujou a nenechaj se zmanipulovat.
jiná věc je hudební kvalita a rozmanitost naší hudební scény a v tom si musíme přiznat, že jsme kolonie. dost často jen přejímáme, dost často se zpožděním, ale nedá se to generalizovat. často se mi stane, ze na mě z itunes začne hrát nějaká písnička, kouknu, co to je za "zahraniční" kapelu a zjistím, že to vzniklo v česku. a to nemluvím o svébytnejch českejch kapelách, co zpívaj česky a můžou se směle rovnat se světovou třídou v originalitě. a k tvý poznámce o hodnocení filteru českejch indie desek. možná máš pravdu, ale já znám hromadu českejch indie desek, který filter vůbec nerecenzoval, protože jim za to nestály a znám i desky, co patřej na nezávislou scénu, resp. by tam patřit chtěly, a odnesly si v recenzi takřka výsměch.
každopádně, tahle diskuze není vůbec zbytečná.
strame: já tě chápu, mně jsou tyhlety mechanismy docela jasný, však tady taky nic neříkám o nějakejch mafiánskejch klanech.. :) ale jde mi o to, že nevím, do jaký míry se ty obě roviny u nás úměrně ovlivňují (tzn. kvalita naší scény a kvalita naší kritiky). a asi i docela odbočím.
když budu spekulovat, tak mi přijde, že tohle vzájemný podporování u nás prostě nějak v zásadě není moc žádoucí, jestli si uvědomíš, že tady vlastně existuje jedinej časák, kterej má tak nějak monopol na nový kapely. ostatní buď opisujou, nebo se vymezujou. což by možná na naše poměry ještě tak-tak stačilo, ale po pravdě řečeno, kdo čte v dnešní podobě rockpop nebo kdo čte vůbec report? a říkáš sice, že tady je dostatek alternativního podhoubí, ale nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl třeba od klusáka nebo veselýho dejme tomu recenzi na nějakou českou kapelu (možná vladimir 518, ale to je zas úplně jiná kategorie). a na internetu je newmusic v podstatě akorát další tak-trochu-odnoží filteru, i když péťa tam občas taky pronese nějakej zásadně kontroverzní soud. ale moc nepodloženej argumentama. je to jenom blog. výkřik. musicserver je v žalostným stavu. freemusic píše úplně o jinejch věcech. no a pak jsou tu blogy. ale těch je taky jenom pár a nezdá se mi, že by byly moc opinion-making. což je obrovskej rozdíl oproti zahraničí, kde je to všechno [s náma] zhruba v poměru 1000:1, obrovská pluralita rozdílnejch vlivnejch autorit. takže si prostě jmenovitě nick kent může dovolit svůj vyhraněnej postoj, protože o ostatních kapelách, který by si to třeba od něho zasloužily, prostě napíšou jiný lidi, jiný časopisy, protože je tady spousta odnoží a sub-odnoží. tím neříkám, že tady filter nepíše o kapelách, který by si to zasloužily, prostě píše o všem a píše o tom dosti vágne a zpravidla jenom představuje, než opravdu kritizuje a široce rozebírá.
co se týče naší hudební scény vůbec - alespoň já z toho mám takovej pocit - tady prostě převládá takovej marasmus, zahleděnost do sebe, nedostatek progrese a odvahy. podle mě když si to srovnáš s tím (nevím, jestli se to ale srovnat dá), jak to tady bylo před patnácti rokama a srovnáš si ty špičky (extáze, sebastians, toyen, here, prouza, priessnitz, the naked souls, + rodící se pak ohm square, colorfactory, liquid harmony nedlouho potom) s dneškem. asi to množstv výbornejch a vážně světovejch kapel samozřejmě souvisí s nějakým nadšeným porevolučním zeitgeistem, ale možná že to bylo prostě i daný tím, že tady všeobecně to prostředí a kritika byly zdravější a kvalitnější. a myslím, že to do jistý míry vážně jde ruku v ruce. tehdy tady byla obrovská poptávka po českých kapelách, po hudbě, po dobré kritice. a nabídka byla kvalitní ve všech ohledech. cílovou skupinou tehdy v rockpopu byli z velký části taky clubbeři, vysokoškoláci, což tady vytvářelo prostor pro složitější kritiku. dnes ve filteru jsou cílová skupina hlavně kids a jde o nenáročnou srozumitelnost, rychlost vyjádření a přitažlivost. jenže časopis a v důsledku česká hudba tím taky trpí, první cílovka ho nebere moc vážně. namísto výbornejch mladejch novinářů jsou tady spousty šikovnejch mladejch promotérů, kteří sem jsou schopni dovýzt v poslední době třeba bengu, why? nebo high places. takže proč by ti první měli kua chodit na dorian gray's prostitutes nebo fake tapes? na ty druhý budou chodit kids, který s tím jsou spokojení a ty kapely taky, že na ně někdo chodí. ale ti první na ně už chodit nebudou, což prostě o něčem musí vypovídat.
destroyer: scénu 90. let, kterou popisuješ, jsem zažil na vlastní kůži a byl jsem jí do jistý míry i účasten. když pominu první ep a následující lp eost a první dvě desky priessnitz, tak není nic, co bych do dneška poslouchal. rock a pop byl na začátku opravdu lepší časopis, v praze byly lepší kluby a atmosféra byla opravdu víc elektrizující, ale úroveň všech těch věcí nebyla lepší. byla v průměru horší. myslím, že jen s odstupem některý věci vypadaj jako "historie" a naše současná scéna se vedle toho může zdát málo dějinotvorná. věřím tomu, že na spoustu mladejch kapel dneska se za 15-20 let bude(me) vzpomínat a říkat si: jojo, to bylo tehdy, když tenhle s tamtím měli kapelu a chodilo se na ně do tohodle klubu. ta jejich první deska tenkrát změnila chod dějin atp. prostě věřím, že i z dnešní doby zůstane nějaká kvalitní hudba. jaká to bude s tím odstupem ale dneska težko soudit a nemyslím si, že by si tím většina těch kapel lámala hlavu. a to je podle mě dobře.
Thursday, November 20, 2008
electronic beats 2008 w/ cartonnage.
pátek 14/11, 6:37 ráno. začátek ne zrovna podle představ, vzhledem k tomu, že jsem měl stepovat na 14. nástupišti, klepat se zimou s rukama v rukávech a pomalu nasedat na bus do prahy. místo toho se otupěle probouzím s mobilem někde pod nohou. takže o hodinu později stepuju na druhém, ale vlakovém. to, že po dalších čtyřech a půl hodinách ne nějak vyloženě anstrengend cesty vysedám na hlaváku a ne na florenci, mi mění tak pracně vypočítané plány na cestu sepsané na telefonním papírku. oficiální důvod pro omluvu u mého vzdělávacího ústavu, to jest navštívit americké kulturní středisko a poptat se na stipendium (jako by to mělo něco znamenat ...), tak bere za své. stihnu akorát půlku václaváku s některými přítoky plus utratit pár stovek za ojetá cédéčka a knihy o umění a designu, než volá kačka. jestli jim teda chci pomoct, tak pět před čtvrtou na invalidovně. do té doby - jsou tři a něco - se dostat ke kájeně do bohnic, vyhodit věci, co nejrychleji spořádat (hodně eufemisticky řečeno ...) royal mcchicken s hranolkama a colou a všechen nastřádaný mcpot zase vyhodit při dobíhání sto sedmdesát sedmičky, kterou stejně nestíhám, a instinktivním rychlobloudění při přestupování z céčka na béčko.
na invalidovně v 15:57, kačka ještě v jiným metru a před tím, co potřetí ztratí signál, znovu vysvětluje, jak se dostat do zkušebny na švábkách. můj smysl pro orientaci ale permanentně selhává. až pak, co konečně vlezu do správnýho vjezdu, už jenom najít plechový dveře. hm. to by šlo, jenom kdyby jich tu nebylo tu povícero. párkrát zatáhnu za špatnou kliku, než mi vychází poslední možnost a kdybych byl zaskafandrovanej panďulák v dyna blaster, dostal bych za to docela slušnej bonus. schody po dvou, projít chodbou až na konec a v místnosti s modrými koberci po stěnách, odkud přichází světlo, by konečně mohli být. vstrčím nos, něco ve smyslu je tohle zkušebna cartonnage?. po tom, co se dovídám, že jsem teda asi ten martin, co jim má pomoct a že jsem tu vlastně celkem brzo, se mi docela ulevuje. zatím je tu martin s arminem a dolaďují playbacky, mára pečlivě balí bubny do obrovskýho case ještě s potiskem roe-deer a za chvíli doráží kačka. než budu poprvé v životě dělat bedňáka, ještě chvíli zevluju po zkušebně a chodbě a lituju, že jsem si nevzal foťák, zvlášť při pohledu na f:lter plakety toneless za objev roku a prostitutes za kapelu roku vystavenými hned vedle sebe. zatím vchází vanda, přičemž mě napadá, že cartonnage, respektive vandu snad sponzoruje duracell; jinak si takové množství svérázné energie na tak útlou postavu nedokážu vysvětlit.
o jedno nákládání a hledání páčky k zaseklým zadním dveřím později se už můžeme rozjet poněkud punkovější dodávkou s urvaným & dolepeným zpětným zrcátkem k veletržnímu paláci už stylově osvětlenému dorůžova a vypakujem u zadního vchodu. martin s arminem si opatrují svůj kufřík s hd, kolem pochoduje ochranka s vysílačkama a po tom, co od jednoho zaslechnu 'hele, todlenc zanes k róisín, víš kam, né? v prvním patře doleva ...', se mi docela mísí chutě v žaludku. v pozitivním smyslu slova. áj em šoubiz. doslova. dostanu i artist akreditaci za cartony (přemýšlím, jakou uměleckou složku bych mohl plnit ...) a jak pomáhám s bednama, několikrát projdu tam a zpátky kolem hodně sympaticky vyhlížejícího cateringu, německé televizní crew a převlíkáren red snapper a mr. oiza, od zákulisí oddělených jenom modrým paravanem. jestli to působí nepatřičně, tak ještě víc vyzývavěji.
zatímco první jmenovaní mají zrovna zvukovku a než se na stage dostanou cartonnage, obhlížím sál. ten mi na to, aby pojal tři tisíce lidí, připadá neúměrně malý. a taky si připadám jak v chaplinově grotesce. akorát místo toho, abych z obou stran dostával žebříkem nebo padal do (ne)přehlédnutelné díry v chodníku, na mě osvětlovači zkouší lasery odrážející dým, s nímž si zas patrně pohrávaly jiné vyšší síly, když jsem stál opřený o plotek přímo před ventilem. nevadí. přestože se tu nesmí z nějakých důvodů fotit, si aspoň nesměle sáhnu na blánu kopáku hercules & love affair a prozatím si závany brooklynu jenom představuju. do oficiálního začátku a otevření bran v 19:30 zbývá nějaká půlhodina. cartonnage jsou i s bětou, korejskou američankou/houslistkou/keyboardistkou, a dvěma tanečnicemi komplet, zvučí a já se jdu najíst.
už v androgynně-hippie-bowie kostýmech a těsně před začátkem svého koncertu jsou pak v ne zrovna záviděníhodné pozici: komusi se kamsi ztratil guest list čítající zhruba pětačtyřicet lidí, including třeba mouchu, ale taky kájenu a vénu. nemít artist kartičku, záviděl bych jim pobyt na jednom papíře. některý z podrždeštníků sedí jakože-zúčastněně u stolku a donekonečna opakuje, že 'i completely understand that you're upset, but we can let you just five people in and the rest of them right after your show.' vanda jej nato fuckuje a vyhrožuje, že nebudou hrát. za pár minut se pak inkriminovaný papír se jmény záhadným způsobem nachází a je o jednu věčnou historku z koncertu více. což neznamená, že výčet je konečný.
cartonnage jsou uprostřed show, slušně jim to šlape a ještě než vanda stačí rozházet publiku lízátka při patisserie, márovi vyhodí elektronické bicí a holky musí improvizovat (viz výše). shovívavé publikum je ocení a za pár minut zase pokračují v setu. nemám je sice vyloženě naposlouchané z desky, naživo jsou ale milí i s vystrčenýma drápkama a (i need your) stereo, kterou hrají na závěr, je zářez. škoda jenom docela mono zvuku, ale za ten asi vzhledem k akustice moc nemohli. zato red snapper se ve svém jednolitém acid-jazzovém jamování kromě pár momentů moc nepředvedli. marně čekám na cokoliv z our aim is to satisfy red snapper, a tak slouží jenom jako kulisa při balení se v backstagi. do konce ani nečekáme a chystáme se zpátky vybalit se na švábky. mezitím co se rozjíždíme, zastaví před náma uprostřed ulice bavorák a vystupují z něho dva dobře naladění chlápci v tlustých zimních bundách. ty voe, to jsou orb, ne?. než ale stačíme nějak konkrétněji zareagovat, mizí v útrobách paláce. co už.
začátek hercules & love affair o dvacet minut nestíháme a soudě podle toho, jak je atmosféra pořádně rozjetá, je to asi docela škoda. najdu vénu, který pošilhává po zpěvačce, s níž byste nelitovali mít nějakej love affair. v první chvíli se mi ale tohle na mysl zrovna nedere: měl by tu přece někde být antony, ne? takže vénu mystifikuju a děsím, že to je chlap. během pěti minut se ale nakonec shodnem, že teda ne, no, a můžem ji očumovat bez zábran. antony vůbec nepřijel. a brian molko by mi dal. hercules & love affair naživo každopádně přesvědčují mnohem víc než na slušné, ale docela suché desce. zní hutně a neakademicky, mnohem víc electra s dance-punkem na úkor funku není na škodu a slintám po všech, co jsou na stagei. a to ani nemluvím o filigránským klávesovým motivu, co se prolíná celým setem. brooklyn vládne. a obama u nich.
nastupuje dj sedloň a korzuju kolem. místo dávno odebraného apendixu (za což dodnes viním fantu divokou malinu na mých desátinách) mám teď tři od american apparelu. chlápkovi u vchodu do zákulisí ani nemusím ukazovat akreditaci, jak neustále poletuju směrem do zákulisí, kde popíjejí a klábosí cartonnage. chválím týpkovi poblíž jeho dfa ohoz, otravuju páju kučeru s dubstepem a pak už róisín. ta jako by chtěla napravovat reputaci po prý nepovedeném roxy na začátku roku a jde jí to obzvlášť dobře. i když na její sólovky už nepřísahám tak jako na debutové moloko, róisín je miláček. v jejím obrovitém péřovitém kostýmu s ještě širším kloboukem, stejně jako omotaná plyšovým maxipanákem, stejně jako v uplém tričku s bradavkami na dohled i těch čtyřicet metrů ke mně. už mi ale po celým dni dřevění nohy způsobem porovnatelným jenom s vitalicem posledně v létě, takže jakkoliv je sebezábavnější, už se mě to moc netýká. a po tom, co si po jejím gigu v cateringu kolem čtvrt na třetí chci nabrat na talíř dvě lžičky kukuřice, mě ochranka čílí s tím, že chce kartičku, a já přestávám mít chuť kalit definitivně. kájena je na tom podobně, a tak už na the orb, ani na mr. oiza nečekáme. prý byl frantík super, ale vem čert. mně stačí vědomí, že odteď není nic nedosažitelný. ale to mi beztak zůstalo z toho, jak jsem si v a3 na eskalátoru četl, proč pro adidas nemožné neexistuje.
na invalidovně v 15:57, kačka ještě v jiným metru a před tím, co potřetí ztratí signál, znovu vysvětluje, jak se dostat do zkušebny na švábkách. můj smysl pro orientaci ale permanentně selhává. až pak, co konečně vlezu do správnýho vjezdu, už jenom najít plechový dveře. hm. to by šlo, jenom kdyby jich tu nebylo tu povícero. párkrát zatáhnu za špatnou kliku, než mi vychází poslední možnost a kdybych byl zaskafandrovanej panďulák v dyna blaster, dostal bych za to docela slušnej bonus. schody po dvou, projít chodbou až na konec a v místnosti s modrými koberci po stěnách, odkud přichází světlo, by konečně mohli být. vstrčím nos, něco ve smyslu je tohle zkušebna cartonnage?. po tom, co se dovídám, že jsem teda asi ten martin, co jim má pomoct a že jsem tu vlastně celkem brzo, se mi docela ulevuje. zatím je tu martin s arminem a dolaďují playbacky, mára pečlivě balí bubny do obrovskýho case ještě s potiskem roe-deer a za chvíli doráží kačka. než budu poprvé v životě dělat bedňáka, ještě chvíli zevluju po zkušebně a chodbě a lituju, že jsem si nevzal foťák, zvlášť při pohledu na f:lter plakety toneless za objev roku a prostitutes za kapelu roku vystavenými hned vedle sebe. zatím vchází vanda, přičemž mě napadá, že cartonnage, respektive vandu snad sponzoruje duracell; jinak si takové množství svérázné energie na tak útlou postavu nedokážu vysvětlit.
o jedno nákládání a hledání páčky k zaseklým zadním dveřím později se už můžeme rozjet poněkud punkovější dodávkou s urvaným & dolepeným zpětným zrcátkem k veletržnímu paláci už stylově osvětlenému dorůžova a vypakujem u zadního vchodu. martin s arminem si opatrují svůj kufřík s hd, kolem pochoduje ochranka s vysílačkama a po tom, co od jednoho zaslechnu 'hele, todlenc zanes k róisín, víš kam, né? v prvním patře doleva ...', se mi docela mísí chutě v žaludku. v pozitivním smyslu slova. áj em šoubiz. doslova. dostanu i artist akreditaci za cartony (přemýšlím, jakou uměleckou složku bych mohl plnit ...) a jak pomáhám s bednama, několikrát projdu tam a zpátky kolem hodně sympaticky vyhlížejícího cateringu, německé televizní crew a převlíkáren red snapper a mr. oiza, od zákulisí oddělených jenom modrým paravanem. jestli to působí nepatřičně, tak ještě víc vyzývavěji.
zatímco první jmenovaní mají zrovna zvukovku a než se na stage dostanou cartonnage, obhlížím sál. ten mi na to, aby pojal tři tisíce lidí, připadá neúměrně malý. a taky si připadám jak v chaplinově grotesce. akorát místo toho, abych z obou stran dostával žebříkem nebo padal do (ne)přehlédnutelné díry v chodníku, na mě osvětlovači zkouší lasery odrážející dým, s nímž si zas patrně pohrávaly jiné vyšší síly, když jsem stál opřený o plotek přímo před ventilem. nevadí. přestože se tu nesmí z nějakých důvodů fotit, si aspoň nesměle sáhnu na blánu kopáku hercules & love affair a prozatím si závany brooklynu jenom představuju. do oficiálního začátku a otevření bran v 19:30 zbývá nějaká půlhodina. cartonnage jsou i s bětou, korejskou američankou/houslistkou/keyboardistkou, a dvěma tanečnicemi komplet, zvučí a já se jdu najíst.
už v androgynně-hippie-bowie kostýmech a těsně před začátkem svého koncertu jsou pak v ne zrovna záviděníhodné pozici: komusi se kamsi ztratil guest list čítající zhruba pětačtyřicet lidí, including třeba mouchu, ale taky kájenu a vénu. nemít artist kartičku, záviděl bych jim pobyt na jednom papíře. některý z podrždeštníků sedí jakože-zúčastněně u stolku a donekonečna opakuje, že 'i completely understand that you're upset, but we can let you just five people in and the rest of them right after your show.' vanda jej nato fuckuje a vyhrožuje, že nebudou hrát. za pár minut se pak inkriminovaný papír se jmény záhadným způsobem nachází a je o jednu věčnou historku z koncertu více. což neznamená, že výčet je konečný.
cartonnage jsou uprostřed show, slušně jim to šlape a ještě než vanda stačí rozházet publiku lízátka při patisserie, márovi vyhodí elektronické bicí a holky musí improvizovat (viz výše). shovívavé publikum je ocení a za pár minut zase pokračují v setu. nemám je sice vyloženě naposlouchané z desky, naživo jsou ale milí i s vystrčenýma drápkama a (i need your) stereo, kterou hrají na závěr, je zářez. škoda jenom docela mono zvuku, ale za ten asi vzhledem k akustice moc nemohli. zato red snapper se ve svém jednolitém acid-jazzovém jamování kromě pár momentů moc nepředvedli. marně čekám na cokoliv z our aim is to satisfy red snapper, a tak slouží jenom jako kulisa při balení se v backstagi. do konce ani nečekáme a chystáme se zpátky vybalit se na švábky. mezitím co se rozjíždíme, zastaví před náma uprostřed ulice bavorák a vystupují z něho dva dobře naladění chlápci v tlustých zimních bundách. ty voe, to jsou orb, ne?. než ale stačíme nějak konkrétněji zareagovat, mizí v útrobách paláce. co už.
začátek hercules & love affair o dvacet minut nestíháme a soudě podle toho, jak je atmosféra pořádně rozjetá, je to asi docela škoda. najdu vénu, který pošilhává po zpěvačce, s níž byste nelitovali mít nějakej love affair. v první chvíli se mi ale tohle na mysl zrovna nedere: měl by tu přece někde být antony, ne? takže vénu mystifikuju a děsím, že to je chlap. během pěti minut se ale nakonec shodnem, že teda ne, no, a můžem ji očumovat bez zábran. antony vůbec nepřijel. a brian molko by mi dal. hercules & love affair naživo každopádně přesvědčují mnohem víc než na slušné, ale docela suché desce. zní hutně a neakademicky, mnohem víc electra s dance-punkem na úkor funku není na škodu a slintám po všech, co jsou na stagei. a to ani nemluvím o filigránským klávesovým motivu, co se prolíná celým setem. brooklyn vládne. a obama u nich.
nastupuje dj sedloň a korzuju kolem. místo dávno odebraného apendixu (za což dodnes viním fantu divokou malinu na mých desátinách) mám teď tři od american apparelu. chlápkovi u vchodu do zákulisí ani nemusím ukazovat akreditaci, jak neustále poletuju směrem do zákulisí, kde popíjejí a klábosí cartonnage. chválím týpkovi poblíž jeho dfa ohoz, otravuju páju kučeru s dubstepem a pak už róisín. ta jako by chtěla napravovat reputaci po prý nepovedeném roxy na začátku roku a jde jí to obzvlášť dobře. i když na její sólovky už nepřísahám tak jako na debutové moloko, róisín je miláček. v jejím obrovitém péřovitém kostýmu s ještě širším kloboukem, stejně jako omotaná plyšovým maxipanákem, stejně jako v uplém tričku s bradavkami na dohled i těch čtyřicet metrů ke mně. už mi ale po celým dni dřevění nohy způsobem porovnatelným jenom s vitalicem posledně v létě, takže jakkoliv je sebezábavnější, už se mě to moc netýká. a po tom, co si po jejím gigu v cateringu kolem čtvrt na třetí chci nabrat na talíř dvě lžičky kukuřice, mě ochranka čílí s tím, že chce kartičku, a já přestávám mít chuť kalit definitivně. kájena je na tom podobně, a tak už na the orb, ani na mr. oiza nečekáme. prý byl frantík super, ale vem čert. mně stačí vědomí, že odteď není nic nedosažitelný. ale to mi beztak zůstalo z toho, jak jsem si v a3 na eskalátoru četl, proč pro adidas nemožné neexistuje.
Monday, November 17, 2008
hotovo.
alespoň tedy z mé strany. díky fuckin' bohu.no comment.
fantasy premier league.
osud.cz
guilty pleasures.
nejsem budoucnost tohoto národa.
paštiková francie.
herbst (nicht nur) in kremsier.
venkovský učitel.
pdf s finální verzí snad zanedlouho v komentářích.
Saturday, November 08, 2008
herbst (nicht nur) in kremsier.
the bug | poison dart feat. warrior queen | london zoo 2008
bloc party | signs | intimacy 2008
bon iver | lump sum | for emma, forever ago 2008
clark | ted | body riddle 2006
david holmes | holy pictures | holy pictures 2008
department of eagles | no one does it like you | in ear park 2008
deerhunter | vox celeste | weird era cont. 2008
dj /rupture | maga bo - homeboys feat. max normal | uproot 2008
doves | the cedar room | lost souls 2000
elliott smith | speed trials | either/or 1997
flying lotus | testament feat. gonja sufi | los angeles 2008
friendly fires | jump in the pool | friendly fires 2008
kings of leon | closer | only by the night 2008
ladyhawke | magic | ladyhawke 2008
m83 | kim & jessie | saturdays=youth 2008
moloko | day for night | do you like my tight sweather? 1995
photek | rings around saturn (peshay&decoder rmx) | form&function 1998
portishead | undenied | portishead 1997
red snapper | keeping pigs together | our aim is to satisfy ... 2000
radiohead | all i need | in rainbows 2007
tom vek | nothing but green lights | we have sound 2005
tv on the radio | halfway home | dear science 2008
why? | good friday | alopecia 2008
zoo brazil | shadow dance | no place like home 2008
in no particular order.
bloc party | signs | intimacy 2008
bon iver | lump sum | for emma, forever ago 2008
clark | ted | body riddle 2006
david holmes | holy pictures | holy pictures 2008
department of eagles | no one does it like you | in ear park 2008
deerhunter | vox celeste | weird era cont. 2008
dj /rupture | maga bo - homeboys feat. max normal | uproot 2008
doves | the cedar room | lost souls 2000
elliott smith | speed trials | either/or 1997
flying lotus | testament feat. gonja sufi | los angeles 2008
friendly fires | jump in the pool | friendly fires 2008
kings of leon | closer | only by the night 2008
ladyhawke | magic | ladyhawke 2008
m83 | kim & jessie | saturdays=youth 2008
moloko | day for night | do you like my tight sweather? 1995
photek | rings around saturn (peshay&decoder rmx) | form&function 1998
portishead | undenied | portishead 1997
red snapper | keeping pigs together | our aim is to satisfy ... 2000
radiohead | all i need | in rainbows 2007
tom vek | nothing but green lights | we have sound 2005
tv on the radio | halfway home | dear science 2008
why? | good friday | alopecia 2008
zoo brazil | shadow dance | no place like home 2008
in no particular order.
Thursday, October 23, 2008
význam billa drummonda ve věku kviblingu.
je možná trochu smutné, že většina lidí, co znám a oni znají billa drummonda, jej vnímají jenom jako toho šílence z klf, co střílel ze samopalu na brits a který spálil milion liber. zdálo by se, že je to oběť the age of quibbling, tedy něčeho jako překrucování (ehm, pokud se to budu snažit definovat jako wiki, mediálního zneužití přitažlivosti jednotlivostí na úkor nosné myšlenky celku; asi jako když si z nějaké knihy přečtete jedinou větu a pak budete sáhodlouze referovat, o čem byla), ale bill drummond si za to docela může sám a vzhledem k jeho intelektu si nemyslím, že o tom nic neví. drummond už na začátku devadesátých let veděl, že jestliže chcete zaujmout, pouhá přirozená autorita nestačí. chce to i nějakou pořádnou akci a šok. protože šok vzbuzuje hlad po hledání souvislostí. on sám už po spálení milionu liber a zákonitém řetězci vysvětlování proč pochopil, že 'čím víc jsme se s jimmym pokoušeli oprávnit a vysvětlit to, co jsme udělali, tím víc se přehlížel původní záměr. takže jsme se rozhodli o tom víc nemluvit - pro nás bylo víc důležité nechat tu věc otevřenou: proč jsme tohle vlastně udělali?'. čímž se docela osvětluje i jiný problém, tedy přemíra informací o nových kapelách a rozhovory s nimi v rámci self-proma a v důsledku s tím spojený úbytek mystična a hvězdnosti; proto jsem na začátku roku psal, že 'všeobecné zaujetí subkulturami postupem času povadalo a i díky internetu tomu bude ještě spíš.'
není věčně v opozici proto, že by cíleně a nepřetržitě měl zoufalé nutkání být jiný než ostatní a definovat tak pop-terorismus jako bytí osinou v zadku. jeho cílem je podněcovat a rekonstruovat základy opravdového vnímání hudby. můžete si zdánlivě ťukat na čelo, když říká, že 'pepper byla ta nejhorší věc, která se v popové hudbě během dvacátého století přihodila', ale když on vám vzápětí vysvětlí, že je to tak proto, že 'díky němu hudební průmysl přišel na to, že na albech se dají vydělat peníze. do té doby táhly prodeje singly.', je (krom toho, že jeho výroky prostě nelze brát jednovýznamově) jasné, že se primárně snaží inspirovat ty, o které mu jde především. to znamená, že přestože no music day má díky svému názvu potenciál stát se masovou akcí, nemá to zas natolik v úmyslu. posuďte přece:
no music day exists because music has run its course.
no music day exists to give you time to decide what you now want from music.
no music day is on 21st november, this and every year.
tak to dodrž(uj)te.
není věčně v opozici proto, že by cíleně a nepřetržitě měl zoufalé nutkání být jiný než ostatní a definovat tak pop-terorismus jako bytí osinou v zadku. jeho cílem je podněcovat a rekonstruovat základy opravdového vnímání hudby. můžete si zdánlivě ťukat na čelo, když říká, že 'pepper byla ta nejhorší věc, která se v popové hudbě během dvacátého století přihodila', ale když on vám vzápětí vysvětlí, že je to tak proto, že 'díky němu hudební průmysl přišel na to, že na albech se dají vydělat peníze. do té doby táhly prodeje singly.', je (krom toho, že jeho výroky prostě nelze brát jednovýznamově) jasné, že se primárně snaží inspirovat ty, o které mu jde především. to znamená, že přestože no music day má díky svému názvu potenciál stát se masovou akcí, nemá to zas natolik v úmyslu. posuďte přece:
no music day exists because music has run its course.
no music day exists to give you time to decide what you now want from music.
no music day is on 21st november, this and every year.
tak to dodrž(uj)te.
Sunday, October 12, 2008
as heard on fall of 2008.
někdo by s tím, jak se portishead na začátku letošního roku docela odklonili od přitažlivě temných pomalých beatů a smyčců poloviny devadesátých let a teď publikují zápisky ze svého postapokalypticky úzkostného a bezútěšného deníčku, mohl potlačovat slzy nad tím, že je to definitivní konec trip-hopu, ale není tomu bezpodmínečně tak. jak trip-hop, tak shoegaze (samozřejmě, naše nejmilovanější a nejtrvanlivější ze všech žánrů 90s) se nepoděly někam do zapomnění a už vůbec ne do zatracení, ale ani jeden už se dnes nedá považovat za to, co znamenal v 90s; takže když teď mluvím o shoegaze, nemám tím na mysli zbožňovatele my bloody valentine, takové the meeting places nebo fleeting joys, kteří sladce a mile, ale ne zrovna objevně kráčejí v jejich stopách.
nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.
ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.
a když už jsme u těch letošních desek.
jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.
a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.
nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.
ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.
a když už jsme u těch letošních desek.
jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.
a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.
Monday, August 25, 2008
sziget 2008.
nevím, jestli je to tím, že jsem v ní snad jako v jediné metropoli poctěné mou veleváženou přítomností nebyl na nějaké opravdové turistické sightseeing tour, ale každopádně mám budapešť fakt moc rád. i se starými činžáky, jejichž zdi ještě nesou stopy od kulek z šestapadesátého, stojícími vedle docela nových nákupních center, i s třicet let starými autobusy, které do kopce na nejvyšší záběr nevyjedou rychleji než dvacítkou, i s tím, že na druhým největším vlakovým nádraží v maďarsku mají otevřený tři z ubohých čtyř mezinárodních pokladen, na řadu se dostanete po tři čtvrtě hodině a nevrlá pokladní prostě nemá žádný počítač, na kterým by vám vydala jízdenku, takže všechny spoje hledá v pěti rozdrolených starých sešitcích s jízdními řády a tu jízdenku vám vypíše ručně. ne že by vám to nebylo přece jenom trochu proti srsti, ale prostě to k tomu nějak patří. a i když budapešť po demszkiho patnáctiletém působení na magistrátu viditelně trochu chátrá, i tak disponuje atmosférou, která muzejní praze chybí. nádech kosmopolitnosti, prosluněnost. křivolaké a úzké uličky s malebnými domky připomínající, že už jsme skoro na balkáně, spolu s důstojnými pozůstatky slávy rakouska-uherska, nádhernými pavlačovými domy a samozřejmě i nemalým množstvím paneláků. ale všechno to dohromady dává smysl.
a do toho sziget. sziget, který už dávno není útočištěm hipíků, kteří se na týden ocitnou na prakticky neobydleném ostrově uprostřed budapešti. jak idealistické a romantické. dnes už se to těm pravověrným zákonitě nemusí líbit (a taky že nelíbí, a nejenom jim), ale je to prostě megaakce pro každýho. pojem. neopominutelný článek prázdnin pro lidi v maďarsku, kterým je plus mínus dvacet a chtějí si s kámošema povyrazit i trochu jinam než na pár dní na balaton. a nejenom pro ně. neustále procházíte kolem spousty jiných národností (z velké části frantíků) a buď se kocháte, jak některým brutálně seknou uplý oblečky z american apparelu, afra o průměru zhruba 25 cm, anebo povytahujete obočí a zakláníte mírným znechucením hlavu při pohledu na hrstky hipíků s mikinama omotanýma okolo boků, vybírajícími náušnice s vzorem yin-yang; dredaře, junkies a punkery, kteří se probudili z medvědího spánku na páteční koncert sex pistols. ale kolem a kolem je vám to vlastně stále milionkrát milejší než se procházet po ospalé kroměříži a pomalu se zpět uchylovat do průměrnosti a nihilismu maloměsta. a vůbec: na těch dobrých koncertech je stejně nejvíc pěkných holek.
fantastických koncertů v porovnání s loňskem, kdy přijeli unkle, gus gus, devotchka, the good, the bad & the queen, chemical brothers, the rakes, the hives, nin, razorlight, !!!, eagles of death metal, killers atd., malinko ubylo, ale i tak bylo stále dost po čem slintat, v čele s justice. a to jsem toho ještě dost prošvihl. jednak jsem nakonec šel pouze na dva dny, a to ve čtvrtek a neděli, takže z toho důvodu si jako seen live ještě stále nemůžu otagovat třeba mgmt, parova stelara, r.e.m., róisín nebo the cribs a jednak sunshine a modeselektor hráli na a38 stagi ve stejnou dobu, co jamiroquai na hlavním pódiu a úžasní kraak & smaak na converse wan2 stagi o hodinu a půl později.
před nimi jsem ale začínal ve čtvrtek o tři čtvrtě na osm kaiser chiefs. pořadatelé měli zjevně zmatek ohledně původu kapely (což je, ehm, více než překvapivé...) a na panel na hlavním pódiu do pozadí za oznámení 'kaiser chiefs, 19:45' vystavili americkou vlajku. ricky wilson se pak ale nevědomky odvděčil tím, že po první highroyds (myslim) do šedesátitisícového publika zařval 'hi, bucarest!', což každému muselo zákonitě vykouzlit na tváři poněkud potutelený úsměv. od kaisers se nedalo čekat nic moc víc než na-na-naa a whoo-oo-ooo popěvky, ale i přes strašný, zahuhlaný a jednolitý zvuk byli zábavní, kromě svých největších pecek zahráli ještě asi čtyři nové songy, ricky stále někde pobíhal a vůbec to zvládali celkem slušně. ne nad poměry, ale slušně.
pak jsem místo trochu uvadajícího jamiroquaie zvolil stále ambiciózní suns, a i když na začátku ve stanu bylo zpočátku sotva padesát lidí, z nichž valnou část tvořili právě češi, a po zvukovce naklusali na pódium nějací dva noname-hitlerjugend v ultra-cool-hip-hap-hop hadrech, snad i nalíčení a s třpytkama ve vlasech a začali na halfplayback rapovat něco, čemu jsem opravdu nechtěl rozumět, suns dokázali svou naprostou profesionalitu a ten koncert opravdu neodflákli, naopak. byli strhující, svěží, zvuk slušný a kay v super tričku health řádil jako obvykle. začínalo se maccabre interlude, hrály se především věci z dreamera, zapomnělo se sice na days will never be the same či victoria's secret blackmail, ale na závěr jako přídavek, který chlapci možná ani nečekali, ale vytrvalý potlesk a pískot stanu, který se do té doby naplnil už zhruba do třetiny, je nakonec přesvědčil, aby došlo i na velvet suicide.
zůstat pak po sunshine na modeselektor v první řadě bylo snad to nejlepší, co jsem mohl udělat. ne fakt, ti chlapci mě svým brutálním glitch-elektro-idm-techno setem s geniálními projekcemi naprosto odrovnali. postříkali. šampaňským. šokovali tak, že si dnes z celého koncertu nejsem schopný vybavit skoro nic. prostě jeden velký epileptický záchvat. odvaz. whatever you call it. a myslím, že těch zhruba 800 lidí ve skromným stanu pro sedm set, co tam pařilo jako snad nikdy, to vidělo úplně stejně. ještě do neděle mě bolelo za krkem, jak jsem furt pohazoval hlavou. jediný, co mě na tom štve, ale za to pořádně štve, je, že se mi těsně před koncertem vybila baterka na foťáku.
pak už následoval jenom vitalic live v nabité mastercard party areně. ale přestože jsem se na něj těšil snad nejvíc z celýho čtvrtečního programu, už jsem nějak nemohl: osmihodinový neustálý postávání/popocházení/skákání udělalo svý, když k tomu připočtete nehorázný dusno, zpocený polonahý pupkáče co kolem vás furt choděj s pivama a vylívaj je vám na botky, tak dojem nepřebije ani skvělej set se (znovu) vynikajícíma projekcema. ani jsem to už nevydržel do konce a i když si doteď trochu vyčítám, že jsem nezůstal ještě čtvrt hodiny na poslední poney part 1, byl jsem naprosto spokojenej.
v neděli už na půl pátou, set pendulum na main stage. rozhodně spíš ze zvědavosti než z čiré lásky; ani pro první desku nijak zvlášť nehoruju a jestli má něco být vzorem nevkusu a tuposti, je to in silico. otázku, zda jim dám nějakou druhou šanci, jak jsem udělal po haarp s muse, jsem ale nakonec řešit nemusel: gig byl zrušenej. což s sebou neslo ještě jednu další výhodu: babyshambles, kteří měli hrát po nich (a u kterých jsem se strachoval z toho samýho), nakonec začali o půl hodiny dřív. a během půldruhé hodiny ve mně dokázali doposud rozpačitý pocity změnit v čirý nadšení. už jenom když se mick whitnall rozehrával na supersonic, byl odměněn souhlasným pískotem. a co se dělo potom ... ne že by byli bůhvíjak sehraní, ne že by snad pete uměl zpívat, ale vyzařovalo z nich něco, co se dalo zachytit i na těch 30-40 metrů od pódia a strefovalo se to přesně tam, kam mělo. první půlhodinka byl neskutečně pohodovej jam, kterej vám vykouzlil takovej trvalej úsměv, kterej normálně máte snad jenom po špeku. a jelo to: vykrystalizovaný zvuk, super lidi (hlavně ta nádherná kočena s hnědýma kadeřavýma vlasama v roztomiloučkých květovaných šatičkách, co stála přede mnou a já jí chtěl říct, že ji miluju), pete neskutečně charmante, improvizoval, převáděl summertime od gershwina do dubové úpravy a vysekl s shambles i what katie did, čímž si mě získal absolutně. a o závěrečný fuck forever škoda mluvit. báječný, natolik báječný, že jsem si nakonec koupil i jejich tričko.
pak dvě hodiny pauzy vynucené diletantskou dramaturgií (dát mezi shambles a killers tankcsapdu, což je jakási obdoba možná o něco lepších, ale kabátů, je fakt opruz...), mezi nimiž jsem si zašel na chvíli na converse wan2, kde hráli nizozemsko-angličtí moke, takový středobod mezi editors a snow patrol, s jedním dvěma výbornými singly a průměrnou vycpávkou, a pak už killers. dostat se na ně zhruba do šesté řady stálo hodně úsilí, ale vydržet tam půl hodiny do začátku koncertu, přičemž se odpočítávala každá vteřina + ještě úvodní for reasons unknown, a to bylo vše. přesun o nějakých 10-15 řad dozadu, kde už se dýchalo o něco líp.
stage koncipována ... no ... řekněme, že to vypadalo jako na koncertě killers. typisch světla jako z jejich loga & typisch syntezátor obestřený typisch světly. uprostřed obrovská váza se zhruba stovkou květin, za synťákem neonový nápis 'welcome!' a v pozadí plátno s podzimní krajinou, přesně jako na obalu sawdust. hrátky s kýčem, přičemž vyvstávají otázky jako 'je tohle parodie, nebo jsou to prostě jenom vážně nabubřelí amíci?' ne, parodie ne, ale stejně tak ne nabubřelí amíci. killers jsou velcí. a je jim tak asi dobře a pokud budou prezentovat druhou desku tak, jako předminulou neděli, tak je to dobře i pro nás. protože jasná odpověď pro ty, kterým se sam's town nelíbí je, že ta nelibost může jít jen a pouze na vrub produkci. všechno to pasovalo dohromady, killers se předvedli v plné síle a ještě dnes v třicetistupňovým vedru mi přebíhá mráz po zádech, když si poslechnu jak jenny was a friend of mine, tak when you were young. závěrečný obligátní 'i got soul but i'm not a soldier', kisses od holky, co stojí vedle mě a můžem jít na justice.
jestli by měl existovat koncert, na kterej bych chtěl ze všeho nejvíc, pak by to byli právě our friends. ti udělali za festivalem v narvané party areně vážně fantastickou tečku. justice byli spoří na jakékoliv projekce, lasery nebo epileptická světla; vystačili si pouze s obrovským oslepujícím křížem uprostřed pódia, ale na nezapomenutelný zážitek by každýmu stačilo snad už jenom to, kdyby přijeli, zamávali a odjeli. justice každopádně splnili očekávání. to znamená, byli skvělí. začali docela očekávatelně genesis, na kterou pak začali roubovat další motivy, aby se ten původní na nějakou dobu vytratil a pak jej zase vytáhli z pozadí a ukončili ho a tak pokračovali dál a dál. mezi to velice často (ale ne lacině) vkládali sampl 'because we ...', aby si pak se zbytkem party arena dokázala poradit po svém, tak, jak měla. začali přesně o půlnoci a končili asi o hodinu a čtvrt později. a o další hodinu později už cestou zpět všichni stánkaři balili. někteří nedomrdlí nadržení žadonivci ještě před východem žebrali o lístky, ale nějak se mi nechtělo být hodný a velkodušný. bude mi chybět to pískání v uších před spaním, to vám můžu říct.
a do toho sziget. sziget, který už dávno není útočištěm hipíků, kteří se na týden ocitnou na prakticky neobydleném ostrově uprostřed budapešti. jak idealistické a romantické. dnes už se to těm pravověrným zákonitě nemusí líbit (a taky že nelíbí, a nejenom jim), ale je to prostě megaakce pro každýho. pojem. neopominutelný článek prázdnin pro lidi v maďarsku, kterým je plus mínus dvacet a chtějí si s kámošema povyrazit i trochu jinam než na pár dní na balaton. a nejenom pro ně. neustále procházíte kolem spousty jiných národností (z velké části frantíků) a buď se kocháte, jak některým brutálně seknou uplý oblečky z american apparelu, afra o průměru zhruba 25 cm, anebo povytahujete obočí a zakláníte mírným znechucením hlavu při pohledu na hrstky hipíků s mikinama omotanýma okolo boků, vybírajícími náušnice s vzorem yin-yang; dredaře, junkies a punkery, kteří se probudili z medvědího spánku na páteční koncert sex pistols. ale kolem a kolem je vám to vlastně stále milionkrát milejší než se procházet po ospalé kroměříži a pomalu se zpět uchylovat do průměrnosti a nihilismu maloměsta. a vůbec: na těch dobrých koncertech je stejně nejvíc pěkných holek.
fantastických koncertů v porovnání s loňskem, kdy přijeli unkle, gus gus, devotchka, the good, the bad & the queen, chemical brothers, the rakes, the hives, nin, razorlight, !!!, eagles of death metal, killers atd., malinko ubylo, ale i tak bylo stále dost po čem slintat, v čele s justice. a to jsem toho ještě dost prošvihl. jednak jsem nakonec šel pouze na dva dny, a to ve čtvrtek a neděli, takže z toho důvodu si jako seen live ještě stále nemůžu otagovat třeba mgmt, parova stelara, r.e.m., róisín nebo the cribs a jednak sunshine a modeselektor hráli na a38 stagi ve stejnou dobu, co jamiroquai na hlavním pódiu a úžasní kraak & smaak na converse wan2 stagi o hodinu a půl později.
před nimi jsem ale začínal ve čtvrtek o tři čtvrtě na osm kaiser chiefs. pořadatelé měli zjevně zmatek ohledně původu kapely (což je, ehm, více než překvapivé...) a na panel na hlavním pódiu do pozadí za oznámení 'kaiser chiefs, 19:45' vystavili americkou vlajku. ricky wilson se pak ale nevědomky odvděčil tím, že po první highroyds (myslim) do šedesátitisícového publika zařval 'hi, bucarest!', což každému muselo zákonitě vykouzlit na tváři poněkud potutelený úsměv. od kaisers se nedalo čekat nic moc víc než na-na-naa a whoo-oo-ooo popěvky, ale i přes strašný, zahuhlaný a jednolitý zvuk byli zábavní, kromě svých největších pecek zahráli ještě asi čtyři nové songy, ricky stále někde pobíhal a vůbec to zvládali celkem slušně. ne nad poměry, ale slušně.pak jsem místo trochu uvadajícího jamiroquaie zvolil stále ambiciózní suns, a i když na začátku ve stanu bylo zpočátku sotva padesát lidí, z nichž valnou část tvořili právě češi, a po zvukovce naklusali na pódium nějací dva noname-hitlerjugend v ultra-cool-hip-hap-hop hadrech, snad i nalíčení a s třpytkama ve vlasech a začali na halfplayback rapovat něco, čemu jsem opravdu nechtěl rozumět, suns dokázali svou naprostou profesionalitu a ten koncert opravdu neodflákli, naopak. byli strhující, svěží, zvuk slušný a kay v super tričku health řádil jako obvykle. začínalo se maccabre interlude, hrály se především věci z dreamera, zapomnělo se sice na days will never be the same či victoria's secret blackmail, ale na závěr jako přídavek, který chlapci možná ani nečekali, ale vytrvalý potlesk a pískot stanu, který se do té doby naplnil už zhruba do třetiny, je nakonec přesvědčil, aby došlo i na velvet suicide.
zůstat pak po sunshine na modeselektor v první řadě bylo snad to nejlepší, co jsem mohl udělat. ne fakt, ti chlapci mě svým brutálním glitch-elektro-idm-techno setem s geniálními projekcemi naprosto odrovnali. postříkali. šampaňským. šokovali tak, že si dnes z celého koncertu nejsem schopný vybavit skoro nic. prostě jeden velký epileptický záchvat. odvaz. whatever you call it. a myslím, že těch zhruba 800 lidí ve skromným stanu pro sedm set, co tam pařilo jako snad nikdy, to vidělo úplně stejně. ještě do neděle mě bolelo za krkem, jak jsem furt pohazoval hlavou. jediný, co mě na tom štve, ale za to pořádně štve, je, že se mi těsně před koncertem vybila baterka na foťáku.pak už následoval jenom vitalic live v nabité mastercard party areně. ale přestože jsem se na něj těšil snad nejvíc z celýho čtvrtečního programu, už jsem nějak nemohl: osmihodinový neustálý postávání/popocházení/skákání udělalo svý, když k tomu připočtete nehorázný dusno, zpocený polonahý pupkáče co kolem vás furt choděj s pivama a vylívaj je vám na botky, tak dojem nepřebije ani skvělej set se (znovu) vynikajícíma projekcema. ani jsem to už nevydržel do konce a i když si doteď trochu vyčítám, že jsem nezůstal ještě čtvrt hodiny na poslední poney part 1, byl jsem naprosto spokojenej.
v neděli už na půl pátou, set pendulum na main stage. rozhodně spíš ze zvědavosti než z čiré lásky; ani pro první desku nijak zvlášť nehoruju a jestli má něco být vzorem nevkusu a tuposti, je to in silico. otázku, zda jim dám nějakou druhou šanci, jak jsem udělal po haarp s muse, jsem ale nakonec řešit nemusel: gig byl zrušenej. což s sebou neslo ještě jednu další výhodu: babyshambles, kteří měli hrát po nich (a u kterých jsem se strachoval z toho samýho), nakonec začali o půl hodiny dřív. a během půldruhé hodiny ve mně dokázali doposud rozpačitý pocity změnit v čirý nadšení. už jenom když se mick whitnall rozehrával na supersonic, byl odměněn souhlasným pískotem. a co se dělo potom ... ne že by byli bůhvíjak sehraní, ne že by snad pete uměl zpívat, ale vyzařovalo z nich něco, co se dalo zachytit i na těch 30-40 metrů od pódia a strefovalo se to přesně tam, kam mělo. první půlhodinka byl neskutečně pohodovej jam, kterej vám vykouzlil takovej trvalej úsměv, kterej normálně máte snad jenom po špeku. a jelo to: vykrystalizovaný zvuk, super lidi (hlavně ta nádherná kočena s hnědýma kadeřavýma vlasama v roztomiloučkých květovaných šatičkách, co stála přede mnou a já jí chtěl říct, že ji miluju), pete neskutečně charmante, improvizoval, převáděl summertime od gershwina do dubové úpravy a vysekl s shambles i what katie did, čímž si mě získal absolutně. a o závěrečný fuck forever škoda mluvit. báječný, natolik báječný, že jsem si nakonec koupil i jejich tričko.
pak dvě hodiny pauzy vynucené diletantskou dramaturgií (dát mezi shambles a killers tankcsapdu, což je jakási obdoba možná o něco lepších, ale kabátů, je fakt opruz...), mezi nimiž jsem si zašel na chvíli na converse wan2, kde hráli nizozemsko-angličtí moke, takový středobod mezi editors a snow patrol, s jedním dvěma výbornými singly a průměrnou vycpávkou, a pak už killers. dostat se na ně zhruba do šesté řady stálo hodně úsilí, ale vydržet tam půl hodiny do začátku koncertu, přičemž se odpočítávala každá vteřina + ještě úvodní for reasons unknown, a to bylo vše. přesun o nějakých 10-15 řad dozadu, kde už se dýchalo o něco líp.
stage koncipována ... no ... řekněme, že to vypadalo jako na koncertě killers. typisch světla jako z jejich loga & typisch syntezátor obestřený typisch světly. uprostřed obrovská váza se zhruba stovkou květin, za synťákem neonový nápis 'welcome!' a v pozadí plátno s podzimní krajinou, přesně jako na obalu sawdust. hrátky s kýčem, přičemž vyvstávají otázky jako 'je tohle parodie, nebo jsou to prostě jenom vážně nabubřelí amíci?' ne, parodie ne, ale stejně tak ne nabubřelí amíci. killers jsou velcí. a je jim tak asi dobře a pokud budou prezentovat druhou desku tak, jako předminulou neděli, tak je to dobře i pro nás. protože jasná odpověď pro ty, kterým se sam's town nelíbí je, že ta nelibost může jít jen a pouze na vrub produkci. všechno to pasovalo dohromady, killers se předvedli v plné síle a ještě dnes v třicetistupňovým vedru mi přebíhá mráz po zádech, když si poslechnu jak jenny was a friend of mine, tak when you were young. závěrečný obligátní 'i got soul but i'm not a soldier', kisses od holky, co stojí vedle mě a můžem jít na justice.
jestli by měl existovat koncert, na kterej bych chtěl ze všeho nejvíc, pak by to byli právě our friends. ti udělali za festivalem v narvané party areně vážně fantastickou tečku. justice byli spoří na jakékoliv projekce, lasery nebo epileptická světla; vystačili si pouze s obrovským oslepujícím křížem uprostřed pódia, ale na nezapomenutelný zážitek by každýmu stačilo snad už jenom to, kdyby přijeli, zamávali a odjeli. justice každopádně splnili očekávání. to znamená, byli skvělí. začali docela očekávatelně genesis, na kterou pak začali roubovat další motivy, aby se ten původní na nějakou dobu vytratil a pak jej zase vytáhli z pozadí a ukončili ho a tak pokračovali dál a dál. mezi to velice často (ale ne lacině) vkládali sampl 'because we ...', aby si pak se zbytkem party arena dokázala poradit po svém, tak, jak měla. začali přesně o půlnoci a končili asi o hodinu a čtvrt později. a o další hodinu později už cestou zpět všichni stánkaři balili. někteří nedomrdlí nadržení žadonivci ještě před východem žebrali o lístky, ale nějak se mi nechtělo být hodný a velkodušný. bude mi chybět to pískání v uších před spaním, to vám můžu říct.
Tuesday, July 29, 2008
a vo čem zpívaj, amrite?
tonda kocábek se už sice k poslednímu dílu ladí neladí rozepsal jinde, ale ne zrovna o tom, o čem bych chtěl já. majkláči vs. the swan bride (myslim teda.). pro mladý & nesmělý swan bride byla dramaturgie zabíjející; ono pozvat si vedle vás do stejnýho dílu zaprvý michael's uncle, který mi sice hudebně nějak extra nepasujou, ale jsou to prostě legendy. absolutní. už jenom samozřejmě proto, čím vším si prošli: nahánění režimem a z toho vyplývající obrovská zásoba neuvěřitelných historek & stories, low-end tour po evropě těsně po revoluci a samozřejmě drogy. a pak proto, s jakou přesvědčivostí, upřímností a sympatičností mluvili, a to nejenom v tom pořadu samotným. parta chlápků, který by si někdo měl pozvat do akcí drop-in po středních školách. respekt. zadruhý vojtu lindaura, kterej je na tom s těma zkušenostma dost podobně, přestože už dnes působí spíš jako hodnej strejda vyprávějící o tom, jaký to kua tehdy byly časy. no a zatřetí zmaštěnýho toma komárka, kterej vás sejme hnedka v první větě. a bohužel právem.
the swan bride naplno dokázali, v čem že to tkví ten problém cz-sk kapel. podobně jako jejich kolegové bridgeheads těží z práce jejich uk mtv2 miláčků, recyklují je, nepřidávaj nic doopravdy svýho a co je nejhorší, ještě k tomu by mohli s bridgeheads uspořádat konkurz na nějakou parody-revival kapelu. bridgeheads by neměli problém obsadit všechny posty u editors-revival, a o swan bride ... těžko říct. lindaur v něm slyší druhýho roberta smithe, tak dejme tomu třeba black kids. což už je s ohledem na jejich debutovou desku hodně sado-maso odvar. vyřvávat do mikrofonu jenom proto, že se chtějí vyblbnout (což můžou udělat i ve zkušebně, zabarikádovat se tam a nelozit s tím před lidi, kór do televize) je dost hrůzný, co je ale ještě horší je, že to budou skrývat za nějakou pseudo-nasranost.* protože pak dopadnou jako nebohý (asi)kytarista, který řekl zhruba dvě velmi invenční věty o hypotékách a zabezpečení, načež byl zastaven někým jiným. a pak taky s tou angličtinou ... on jim to už dal spískat tom hned na začátku (viz titulek), ale pak to nedalo ani už tak dosti smířlivým moderátorům. ono zpívat v angličtině je (nejenom) pro cz/sk kapely velice vhodnou a příjemnou zástěrkou. můžete totiž zpívat jakoukoliv kokotinu, ale třeba "i woke up/had a breakfast" bude znít setsakramentsky víc cool než "vstal jsem/a pak si dal snídani". je to jakási forma mystifikace a odosobnění, vytváření pocitu, že máte nějaký tajemství, o kterym ani vy pořádně nevíte všechno. a fans už vůbec ne. jenže vytvořit výbornej text v češtině, respektive ve slovenštině jde i na, ehm, synkopickou (tak ji swan bride popisovali) muziku (důkazem budiž právě majkláči). jen to chce mít odvahu. bridgeheads ani swan bride totiž nejsou zas tak beznadějní.
*taky totiž můžete skončit jako tenhleten českej lev.
the swan bride naplno dokázali, v čem že to tkví ten problém cz-sk kapel. podobně jako jejich kolegové bridgeheads těží z práce jejich uk mtv2 miláčků, recyklují je, nepřidávaj nic doopravdy svýho a co je nejhorší, ještě k tomu by mohli s bridgeheads uspořádat konkurz na nějakou parody-revival kapelu. bridgeheads by neměli problém obsadit všechny posty u editors-revival, a o swan bride ... těžko říct. lindaur v něm slyší druhýho roberta smithe, tak dejme tomu třeba black kids. což už je s ohledem na jejich debutovou desku hodně sado-maso odvar. vyřvávat do mikrofonu jenom proto, že se chtějí vyblbnout (což můžou udělat i ve zkušebně, zabarikádovat se tam a nelozit s tím před lidi, kór do televize) je dost hrůzný, co je ale ještě horší je, že to budou skrývat za nějakou pseudo-nasranost.* protože pak dopadnou jako nebohý (asi)kytarista, který řekl zhruba dvě velmi invenční věty o hypotékách a zabezpečení, načež byl zastaven někým jiným. a pak taky s tou angličtinou ... on jim to už dal spískat tom hned na začátku (viz titulek), ale pak to nedalo ani už tak dosti smířlivým moderátorům. ono zpívat v angličtině je (nejenom) pro cz/sk kapely velice vhodnou a příjemnou zástěrkou. můžete totiž zpívat jakoukoliv kokotinu, ale třeba "i woke up/had a breakfast" bude znít setsakramentsky víc cool než "vstal jsem/a pak si dal snídani". je to jakási forma mystifikace a odosobnění, vytváření pocitu, že máte nějaký tajemství, o kterym ani vy pořádně nevíte všechno. a fans už vůbec ne. jenže vytvořit výbornej text v češtině, respektive ve slovenštině jde i na, ehm, synkopickou (tak ji swan bride popisovali) muziku (důkazem budiž právě majkláči). jen to chce mít odvahu. bridgeheads ani swan bride totiž nejsou zas tak beznadějní.
*taky totiž můžete skončit jako tenhleten českej lev.
Saturday, June 07, 2008
get smashed!
kompilace vzniklá asi před měsícem, byl jsem moc línej ji uploadovat dřív. snad se bude líbit. a už jsem lačnej konečně po nějakých ohlasech. :)
link!
(jestli je heslo, tak spacewaster.)
link!
(jestli je heslo, tak spacewaster.)
Wednesday, May 28, 2008
coldplay in prague.
takže tak. 22/9. doufám, že mi to vyjde líp než s pohodou. a jim že to vyjde mnohem líp, než s tím pěkně připosranym violet hill. někdo si může myslet opak, každopádně soudím, že u mě se to obejde bez účasti maminky.
Sunday, May 25, 2008
tv on the radio jsou poppunk!
je radost otevřít sobotní kulturní speciál mf dnes, zvláště jeho hudební sekci: jestliže zde nenajdete oslavné promo články šité na míru major labelům, pak vás jistě zarazí erudovanost přispěvatelů, jež je mnohdy vskutku obdivuhodná.p.s.: památný je také rozhovor katky hejdové s monkey business, při němž nevydýchala donebevolající sprosťárny pánů úchyláků rupperta & holého, a minimálně třikrát jej chtěla ukončit.
Subscribe to:
Posts (Atom)