heavy-weight prostitutes.

the prostitutes jsou u nás stejně zjevením. jak si kdo to slovo v rámci (ne)cíleného nedorozumění vyloží na svou stranu, je druhá věc. není jim co závidět, vydávat v čechách desku, v sobě entuziasmus a sebevědomí, a obojí je tak nějak automaticky zkroucený do naivity/buranství a nadutosti. mezi tím totální vakuum, které by každá slušná kapela měla zaplnit a ten šmirgl proměnit v jedlý papír.

prostitutes to nedělají ne proto, že by hudba mluvila za ně, oni si ten rozsek užívají. sami místo lejna na kritiku přilívají olej do ohně. ironizují i dramatizují sebedebilnější výplody o tlustých hovadech; destroyer nedávno v podobné souvislosti začal polemizovat o tom, co by třeba b. slavík psal před listopadem, a i bez toho, že se z těchto odrazů stal časem skoro blogchleba a blogvoda, to vytváří nekompromisně ztěžklou auru nedoktnutelnosti a nezpochybnitelnosti. kam to občas vede, vidno na fórech - negativní reakce jsou v rovnítku s projevem závisti a honěním si trika na kapelách, co něco dokázaly. a to je argumentace náležící spíš fans the prodigy. že ani opozice není moc nápaditá, dokazuje už jen to, na co prostitutes reagují, spor je ale v jádru stejně nudný a zbytečný.

jednoznačně nepůsobí ani jinak celkem pravdivá slova v posledním článku v r&p nebo f:lteru 'recenze s průměrným hodnocením, co dostaneš od člověka píšícího podle šablony, kterou si vytvořil na kabátech, tě dokáže vytočit úplně stejně dobře, jako hodnocení 9/10 od někoho, kdo ví takový hovno, že tě vlastně uráží, že se mu to líbí'. nad zlomkem self-antipreferencí se povaluje odér rozpačitosti z multihvězdičkovýho banneru, co jim visel na myspace asi dva roky, a ať změníme sociální pavučinu, i na last.fm 'they are highly acclaimed by the music press as well as by quickly growing amount of fans'.

no offence vůči self-promu. spousta kapel si to odsere (právem), ale jako axiom pro to, jak se vysmát kapele, to brát nelze prostě proto, že tu pro ně v porovnání se zahraničím na tyto nevděčné účely není k dispozici prakticky nikdo. prostitutes celkem účinně dokážou dostat všechny své aktivity do povědomí a netváří se u toho příliš ztrápeně, jak by se mělo zdát z jejich hudby. proto je trochu zvláštní, že narozdíl od oznámení na remixy a koncerty etc., se o datu a způsobu releasu nové desky tolik nemluvilo. jako by f:lter, tak prostitutes měli strach z prejudicí.

vydat cd s časopisem není špatný nápad. dá se sice úspěšně namítat, že časopis by neměl prodávat to, co hodnotí, ale jako bilaterální živá voda pro tištěné médium i vydavatele to může do jistý míry fungovat. kolik na tom uvidí zisků, je v tomto případě asi vedlejší a je dobře, že to obě strany tuší. celkově jsou tak svým způsobem stylotvorné - bez prostitutes a epitetických zmínek f:lteru o tom, jak jim pomohl myspace a bandzone a virb a blog a aktivita vůbec pro povědomí, až se z toho stal menší mýtus (f:lter-hype byl asi přece jen větší hybatel), bychom tu měli myspace profily u každé nové kapely mnohem později. spolu s tím, jak prostitutes poskytli své debutové ep volně ke stažení ještě v době, kdy i venku byla většina věcí relativně sešněrovaná, chytrým merchandisingem – vtipný placky sorry mum, i spent the night with the prostitutes –, slušnými klipy (zvlášť sunshine), přesvědčivým vystupováním (viz ladí neladí) a slušným debutem založeným na chytlavých riffech, se dá říct, že je to kapela, která jako jedna z mála u nás zoufale nezaostává za děním venku.

demonstrovat to prostitutes chtějí i na nové desce hometown zombies. daří se jim to na její první třetině (napsal bych jedné polovině, kdyby mi nepřipadala tak dlouhá), hlavně díky povrchovým náznakům nu-rave (boom) a 8-bitu (unfaithful sinclair), kdy jsou the prostitutes vyjma produkčních zásahů (mrazivý přechod mezi elephant a leave it like it is) zdaleka nejzábavnější a nejpřekvapivější. celkově ale hometown zombies postrádá lehkost a vzdušnost, která je suplována výbušností (patrnou už hned od poměrně otravného intra) a ambiciózními pokusy o drsnou a smutnou výpověď o maloměšťáctví. zarazí sice, že oproti proklamacím se ústřednímu tématu tolik pozornosti nevěnuje, ale nakonec se adrian v textech docela oprostil od výchovného punku z první desky a la she’s a prostitute. i když si stále čas od času nezadá s bonem, ani zdánlivé banality jako 'i’ve been lost and i’ve been found' nevyzní zas tak nepřiměřeně.

čistý průstřel je obal, co má evokovat parafrázi na parafínově šťastné vánoční rodinky z reklamních letáků, ale jako symbol hometown zombie to spíš než věrně působí prvoplánově a těžkopádně. oproti debutu je druhá deska jako celek tempově volnější, zvukově monumentálnější, chybí však prvky nečekanosti, nějakého zvratu; leave it like it is jako mladší sestra sunshine s hostující, nečekaně vyklidněnou la petite sonjou nezní špatně, ale civilnost je tatam hned s refrénem 'there’s no point in killing each other / there’s no point at all' a sveřepým riffem. většina ostatních věcí teď zní na způsob distortion-dancing-destruction s lehkostí kliků s něčí nohou na zádech, plus je tu ještě editors-hopsačka phreneticus nebo depeche mode-like stories the same, a tři adrianova akustická sóla vybízí ke skipování.

pozitivní stránky copyrightu the prostitutes se bohužel utlumily, jediný adrian výrazně hlasově vyzrál, až na pohrávání se slovy kolem jedné noty v mezihrách, které mě stejně jako koněspřežkové westernové fragmenty vytáčelo už i minule. rozhodně nelze odepřít odvaha odprostit se od zvukové klece minulých desek, ve které uvízli jejich oblíbenci interpol a franz ferdinand, a naléhavost (tentokrát spíš odvržená než čerstvě zamilovaná), ale celkově je hometown zombies jako soté, co pořád potřebuje dokořenit, ale ve finále mu stejně chybí vlastní chuť.