Noví Interpol

Miluju Turn on the Bright Lights (vztah k ní mám pomalu jako k opravdu blízkýmu člověku, což se mi fakt nestává často), Antics sice mám raději než spoustu jiných kytarových alb, ale tetraFejlovo (jak se to kua skloňuje?!) nadšení zdaleka nesdílím. Což ale nic nemění na tom, že Interpol jsou v současnosti dost možná mou nejoblíbenější kapelou.

Titulek článečku je asi zavádějící, novou desku nemám a minimálně do 10. července ani mít nebudu, nejsem zastáncem stahování advanced verzí desek, které mají podstatně menší kvalitu než ty z cédéček vyripované (v tom zase s tetraFejlou názor sdílím :-). Proč to všechno říkám? Singl The Heinrich Maneuver z nadcházející desky Our Love to Admire kandiduje na jednu z nejzásadnějších věcí letoška. Stáhni & sleduj!

Arctic Monkeys - Favourite Worst Nightmare

Arctic Monkeys
Favourite Worst Nightmare
Domino [4/2007]

8.8

Spasitel rocku. Fráze? Možná. V posledních letech se tak označuje kdekdo. Ale pouze několika lidem náleží tato nálepka plným právem. A kdybych si měl vybrat jen jednoho, zůstal by jím Alex Turner.

Jestli jste si představovali pod pojmem taneční kytarovky všechno, co zní jako Happy Mondays, vězte, že vás nová deska Arctic Monkeys šokuje. Opice kladou opravdu velký důraz na rytmy, o čemž už Alex ostatně mluvil v jednom z promo rozhovorů.

A změny oproti debutu? Přitvrzení? Spíše zvážnění. Stále to jsou ti Arctic Monkeys, jaké známe z debutu. Mají spousta vrozené a autentické coolness, ve které není žádná známka pózy. Jsou to kluci, kteří – za předpokladu, že byste žili v Británii a měli patnáct – by klidně mohli být vašimi staršími bráchy. A vy byste jejich cédéčka rozdávali svým spolužákům s patřičnou hrdostí a pýchou. A i když vím, že u nás by je mí vrstevníci odstřelili jako další anglánskej sranec, jsem v duchu absolutně přesvědčený, že na rozdíl od ostatních stylově spřízněných kapel tomu tak v jejich případě není. Stejně jako jejich debut, ani druhou desku totiž člověk nedokáže naplno docenit ani po desátém poslechu.

Floutkovství ve stylu V tomhle klubu jsem králem já ale nahradila, jak už je patrné z názvu alba – noční můra a skeptičnost. A emoce. Když zpívá v poslední 505 "But I crumble completely when you cry", nemusíte vůbec vědět, o čem zpívá, ale stejně mu uvěříte každé slovo.

Je v jistém směru dosti podobný Jamiemu T. Objevuje nové věci v zaběhnutých a stokrát zopakovaných trendech a vás jedině naštve, že nejste taky jako on. A zároveň vám tím dokáže svou genialitu bez toho, že by k tomu potřeboval nějaký macho řeči. V porovnání s debutem se ještě méně drží struktury sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén, nebojí se jít do experimentů na způsob Perhaps Vampires Is a Bit Strong But..., díky kterým se stávají jeho písničky nepředvídatelnými. A když už se ve všech těch vyhrávkách ztrácíte a nevíte kudy kam, vždycky na vás vytasí nějaký nečekaný beat, který vás vrátí do obrazu a vytrhne ze semišového křesílka, do kterého jste se svalili po tréninku i přesto, že jste si až to té doby jistí, že vás odsud někdo dostane jenom přes vaši mrtvolu.

Někdy to je sice ještě nevybroušené, přechody mezi frázemi v některých místech trochu skřípou; deska jako taková nedrží tolik pohromadě jako debut a jinak vynikající skladby jako Fluorescent Adolescent (pocta The Strokes) nebo The Bad Thing (pocta The Libertines) se do jejího kontextu příliš nehodí. Ale není to všechno přece nakonec výborná zpráva? Vždyť proč bychom po nich měli chtít všechno hned? Jejich vrchol není ani Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, ani Favourite Worst Nightmare. A předpokládám, že jím nebude ani příští deska. Ale o to víc nám ještě ukážou, uvidíte. Stále je tam ale ještě jeden strašák, se kterým mají pár věcí až mrazivě společných. Jmenuje se Oasis. Jo vlastně - úplně jsem zapomněl na jednu věc: je lepší než debut? Na to vám neodpovím. A rozdíl mezi hodnocením obou desek taky neberte tak vážně. Jisté je jedno: nová deska Arctic Monkeys je nejlepší britskou kytarovou deskou minimálně od poslední desky Arctic Monkeys.

New headphones

Poslouchat hudbu na peckách? Pche, jaké to rouhání! Moje milované Koss Porta Pro už bohužel nevydržely nápor, který na ně byl vyvíjen a musí být odeslány do autorizovaného servisu, abych za ně dostal nové. Mám jediné štěstí, že jsou ještě ve dvouleté záruce. Doživotní záruka je sice hrozně fajne, ale jenom do doby, než si přečtete tu horu výjimek, které ji vyvracejí. Jeden z bodů říká: "je-li výrobek opotřebován nad rámec běžného užívání, mechanické poškození zboží (včetně mechanického poškození přívodních šňůr sluchátek)." Co je to nadměrné používání sluchátek? To, že si je nosím každý den do školy, nebo to, že bych s něma měl házet o stěnu či je eventuálně používat místo toaletního papíru? Pravda je ale taková, že by ze mě asi přece jen servismani v Koss byli celkem rozladění, kdyby viděli, jak skákám jako opice po pokoji, když poslouchám třeba !!!.

A jelikož si chci Porta Pro zachovat na lepší příležitosti, případně se vyhnout administrativním komplikacím při problémech (jako třeba s mým discmanem, který mi po více než půl roce pobytu v servisu stále nebyl vrácen), rozhodl jsem se, že by nebylo od věci koupit si sluchátka nová. Potřebuju něco, s čím budu moct jít do školy, co bude skladný, ale přitom aby se na tom dalo obstojně poslouchat a (image je taky důležitá) mělo to něco do sebe. Něco na tenhle způsob:


A světe div se, mrknu na Aukro a ono to tam normálně je! Aukce končila dnes ráno v 5:36:58. S tatíkem jsme pochopitelně sdíleli obavy, že by nám je mohl někdo v poslední chvíli vyfouknout. Ty se ale nakonec nepotvrdily (ostatně, kterej blázen by vstával dobrovolně o půl šesté a kterej ještě větší blázen označil za konec aukce tuto dobu?), přihodili jsme osm vteřin před skončením aukce, kterou jsme - ano, předpokládáte správně - vyhráli. Konečná cena: 305 (vydražená cena sluchátek) + 45 (náklady na dopravu) = 350 Kč. Slušný, ne? :-)

P.S.: Pro ty, kteří by uvažovali o nákupu téhož typu (tj. Koss KSC7): zde je najdete za nejnižší cenu, kterou jsem byl schopen na internetu nalézt.

Deb4ser

Tak na tenhle shareblog jsem čekal snad celý život. A ani nodatta, ani Kapritska, ani nic jiného mě nedostalo do takových výšin. Jsou tam veškeré novinky, které nenajdu na torrentech a které absolutně odpovídají mému vkusu. Je dost možné, že už Deb4ser znáte, takže nad mým postem mávnete rukou. Říkám to proto, že třeba link nové album Shitdisco byl smazán poté, co sám člen kapely v diskusi vystoupil proti tomu, aby jejich album bylo šířeno. A o co bylo překvapení větší při zjištění, že autor tohoto blogu je Slovák. Takže kdo má se mnou taste-o-meter na very high a výš, nechť se společně se mnou rochní v blahu :-)

Nesnesitelná lehkost bytí

Upozornění na začátek: Tento článek nemá ambice na to, být recenzí. Píšu ho čistě z potěšení a radosti ze čtení. Radosti ze čtení? Co to je? Pravděpodobně bych musel vynalézt hodně úsilí najít knihu, kterou jsem v posledních dvou, třech letech dočetl opravdu až do konce jen proto, že mě vtáhla do sebe a nejmenovala se přitom "Harry Potter a ...". Nesnesitelná lehkost bytí mi ale vrací víru v knihy a všichni ti, co říkají, že literatura nemá v dnešní kultuře co dělat, jsou hlupáci. Protože jsou věci, které se dají sdělit pouze určitým, nezaměnitelným způsobem. Ať už je to ztvárnění filmové (Babel), hudební (Arcade Fire), nebo slovní. Což se děje u Nesnesitelné lehkosti bytí.


Hned v jejím úvodu si přečtete: Veškeré adaptace, ať už filmové či divadelní, jsou zakázány. Poté, co si přečtete alespoň první část (a dostanete se přes první kapitolu), pochopíte proč. Já opravdu nechci vidět filmové zpracování té knihy, byť by mohlo být sebelepší. Nejenom proto, že to autor sám v dovětku říká - že z původního příběhu a všeho kolem něho zbylo pouze torzo, ale protože si to sami moc dobře uvědomíte.

Nesnesitelná lehkost bytí je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá je nastíněna z pohledu některé z hlavních postav. Těmi jsou Tomáš, Tereza a svým způsobem Sabina s Franzem. Dalo by se říct, že příběhem si vlastně Kundera napomáhá k tomu, co chce říct, aby to vysvětlování měl jednodušší a čtenář tak jeho sdělení lépe pochopil. Nevede to ale k prvoplánovému mentorování - celý příběh se výjimečným způsobem prolíná s autorovými myšlenkami a úvahami, v každé kapitole, ať už má pouhou necelou stránku, najdete něco, co vám připomene úryvky z vašeho života a vlastně definuje, objasňuje postoje a přístup váš, ale i druhých. Psychologie, sociologie a filozofie v jednom. Pro toho, kdo by některou z uvedených věd měl v úmyslu studovat, je tato kniha podle mě nezbytným pomocníkem a "nakopavačem". A samozřejmě nejenom to.

Kniha zdůrazňuje neexistenci absolutna, proto řeší rozpor mezi kýčem a uměním (velmi zajímavá část), podstatou bytí a s ní spojenou otázku lehkosti a tíže (zamyslete se jen nad jejím geniálním názvem) nebo řeší, co je "dobré" a "špatné". (třeba pasáž o Oidipovi) a nenásilně poukazuje na zrůdnost totalitních režimů. Nevnucuje vám nějakou myšlenku, dává vám pouhý prostor na ztotožnění se s ní, čemuž v kontextu příběhu velmi lehce podlehnete. Mohl bych vám jich tady předložit několik desítek (a já bych moc rád), ale v žádném případě nevyzní tak, jako tehdy, když si je přečtete v knize samotné.

Díky tomu všemu kniha splňuje všechny parametry nadčasovosti a mohli byste si dosadit jakékoliv místo či čas, a i tak vyzní stejně působivě. Není určena pro určitou věkovou skupinu. Je tam mnoho věcí spojených se sexem (kniha se ostatně neštítí žádného tématu nebo vyjádření, ale zase to není proto, aby si na sebe brala nějaký make-up), ale rozhodně nejen z toho důvodu na mě určitě zapůsobí jinak, až budu mít o deset let víc a vezmu si z ní zase něco jiného. Protože už teď mi připadá, že jsem si ji přečetl příliš brzo. Na druhou stranu - lepší, než kdybych si ji přečetl příliš pozdě.

O desce Velvet Underground & Nico se říká, že každý, kdo ji po jejím prvním vydání slyšel, si založil vlastní skupinu. Knižním ekvivalentem je Nesnesitelná lehkost bytí. Já opravdu bezmezně toužím po tom, abych někdy napsal alespoň hodně slabý odvar této (předpokládám - a teď mi odpusťte expresivní vyjádření, které bude následovat) životní zpovědi a - troufám si tvrdit - jednoho ze zásadních děl literatury druhé poloviny 20. století. A asi vám nemusím říkat, že je to nejlepší kniha, co jsem kdy četl, že ne?

Klaxons: od nu-raveu k prog-rocku?

Debut Myths of the Near Future jednoho z největších objevů posledních měsíců na britské scéně, kapely Klaxons, která je momentálně na turné v USA, se ještě ani nestačil ohřát v hitparádách a už se začíná pracovat na jeho následovníkovi.
"Už jsme napsali otvírák k novýmu albu. Přemýšlíme o tom, že bychom ho pojali jako progresivní desku," vyjádřil se na jeho adresu kytarista kapely Simon Taylor a dodal: "Všichni jsme poslouchali anglický kapely jako je třeba Caravan, takže... Jo, rozhodně plánujeme natočit velký, progresivní album."

Kromě toho také kapela dává možnost fanouškům natočit klip k jejich nadcházejícímu singlu Totem on the Timeline. Nejlepší návrh bude vybrán z těch, které budou uveřejněny na stránce Qoob.tv.

zdroj: NME

Sice jsem Caravan v životě neslyšel, ale od geniálních dvouminutovek k prog-rocku? To nemůžou myslet vážně... Doufám, že si chlapci jenom dělají prdel, nicméně nezbývá než počkat, jak tomu bude doopravdy.

When I was a little boy

Tak jako se kapely vracejí ke svým začátkům, i já se odhodlal poslechnout si svou první kazetu, na kterou jsem si nahrál převážně písničky z Fun Radia. Zřejmě poslední kapkou bylo, když jsem si nedávno poprvé poslechl Walking Wounded od Everything but the Girl a za boha si nemohl vzpomenout, odkud znám Wrong. Jestli to byla teta, která mi ji pouštěla, či jsem ji si ji nahrál na nějakou kazetu. Druhá možnost byla správná.


Kultovnost této kazety potvrzuje nejenom to, že mi při jejím vzniku bylo devět let (Ha! Kdo z vás poslouchal v devíti Paranoid Android, Walking on Broken Glass nebo 19-2000? Já se tím chlubit můžu!), stejně jako zvuková (ne)kvalita nahrávky, díky níž jsem měl mnohdy pocit, že poslouchám předrevoluční emgetonku se stokrát přehranou a překopírovanou zápaďáckou deskou, ale také pokus o to, dát skladbám anglický název (vidíte, už v tomto věku jsem věci bral tak vážně...), což se dostává do takových zvrhlostí, jako jsou v podstatě nechtěné fonetické přepisy těch slov, která jsem ve skladbě slyšel nejvíckrát. Takže místo oné Wrong vidím "ZHEVY GO AM FOR YOU" (v refrénu je doopravdy "Wherever you go, I will follow you") a mnoho dalších úsměvných názvů. Ultimátní je také legenda u skladeb (můžete si jí všimnout na straně A dole vpravo, je poněkud vybledlá, patrně jsem se ji snažil vygumovat).
Pozn.: zřejmě poznáte, že vpisy propiskou Stabilo nejsou původní. Škoda, pro zachování autentičnosti by originální zápisy byly velmi přínosné.

Přestože je tam několik opravdových zvráceností typu DJ Bobo, jakási teplá maďarská popina či další europopové tucky s hlasem prohnaným vokodérem, zahnalo to do určité míry moje obavy, že celý můj hudební vkus je jenom póza, díky které jsem se chtěl pseudointelektuálně vymezit proti tomu, co dělá většina mých vrstevníků. Ba co víc, ani dnes ta kazeta nepůsobí hloupě a ještě k tomu všemu se celkem pilně snažím vypídit po všech těch interpretech a názvech písniček, které se na ní objevují. Pomůžete mi?

Blog NMM

Blog NMM. Nejdřív jsem ho považoval za výborný nápad, díky kterému jsem měl možnost se dostat ke spoustě dobré hudby a byla to jakási forma náhražky absolutní absence článků na NMM samotném. Zpočátku tomu tak bylo, na blog ještě kromě plisky psal macaroff spolu s destroyerem (např. sekce retro byla velice přínosná), ovšem v poslední době je blog výhradně v režii pp.

Není žádných sporů o tom, že hudbě rozumí a má čich i na zajímavé music-vychytávky na internetu i mimo něj (objevení pojmu grower je toho důkazem), pravdou ale zůstává, že to s blogem jde do kytek. Víc než kdy jindy je to o tom, že chce být cíleně "out of the crowd" tím, že napíše ne zrovna lichotivý post o Tata Bojs či EOST, naváží se do všeho, co mu jenom trochu nevoní a ostatní publicisty poučuje o tom, jak by měli psát, navzdory tomu, že když necháme stranou jeho trefné jedovaté ironické komentáře, sám pisatelským talentem taky dvakrát neoplývá (a teď se kvůli stejnému důvodu zase nepouštějte do mě:)).

Buďme sice rádi, že tu je někdo, kdo se nebojí vyslovit svůj názor, v mnoha případech v zásadě pravdivý, ale proč to dělat tímto stylem a více než hudbu rozebírat osobní spory? Že by už neměl co říct a všechny náboje vystřílel na začátku? Tak proč tam teda nepíše nikdo jiný? Co Pavel Smutný? Pavel Kučera? Nemají čas? Anebo jim přijde zbytečné se tím zaobírat? Nebo - a to je nejpravděpodobnější - je to domluva?

Jisté je jedno: že to svým způsobem bulvarizuje a degraduje úroveň nejlepšího a nejprogresivnějšího českého webu. Alespoň tedy z mého úhlu pohledu.

P.S.: Když už už jsem nakousl otázku českých webů, těšte se na článek zaměřený na tuto tématiku.

Hlásím se do klubu poníků!

Přiznávám se, že nejsem nějakej extra zoofil, zvlášť koníky a poníky beru jako záležitost afektovaných childish spolužaček, se kterýma se moc nebavíte a - co si budem nalhávat - jako sexuální objekt vás taky zrovna dvakrát neinspirujou (nebo máš snad jinej názor, ty ortodoxní greenpeaceáku?).

No dobře, nechme urážek & pseudocoolness (ampersand je mimochodem jedním z jejích hlavních znaků) a k věci: S těmahle poníkama bych se narozdíl od těch spolužaček bavil celkem rád, protože oni jsou neskutečně cool a sexy! Druhej přídomek platí aspoň na tu něžnější polovičku kapely.


Elektropopových kapel se špetkou toho kytarovýho koření je teď najednou jako hub po dešti a těch dobrých není nikdy dost. Jsem přesvědčený, že New Young Pony Club patří mezi ty lepší. Možná jedny z nejlepších - to za podmínky, že jejich debut naplánovaný na letošek bude tak nadupaný, jako jejich singly Ice Cream a Bomb. A jestli jo, tak teda fakt thumbs up na obou rukách a nohách.



Pokud je The Rapture, Cansei de Ser Sexy nebo Hot Chip v kombinaci s vašema barevnýma tričkama a teniskama, kterým se smějou heavymetaláci s ledvinkama, co vás maj za teplouše, to, čím žijete, vyfuckujte s rozzářeným úsměvem ty blbečky, co tomu hovno rozuměj (identifikujete je podle popisu výše), nakupte si spoustu Hariba (mým tajným tipem je Pico Balla) a do New Young Pony Club bez rozmyslu jděte. Vaše heslo? Optimismus! Je přece nádherně!

!!! - Myth Takes

!!!
Myth Takes
Warp [3/2007]

8.6

Být šílencem je někdy celkem sranda. A často je to doslova zapotřebí.

Pamatujete si na scénu ze Samotářů, kdy Ivan Trojan křepčí v koupelně nad zjištěním, že se jeho ex rozešla se Sašou Rašilovem (jestli tomu bylo naopak, to už nevím)? Asi tak nějak se budete chovat při poslechu třetí desky průkopníků dance-punku z Brooklynu. Už předchozí deska Louden Up Now (eponymní debut se mi do rukou nedostal) naznačovala, že i přes některé nedotažené kousky, pravděpodobně kvůli kterým jsem si desku podruhé nepustil, tady koexistuje kapela s velkým potenciálem. A aktuální novinka Myth Takes už předpoklady beze zbytku naplňuje.

Už si nepamatuju, kdy jsem naposledy protančil – teda jestli se moje pohyby tak dají nazvat – celou desku (dobře, až na poslední Infinifold, ale nic není dokonalý, že jo…). Při úvodní stejnojmenné Myth Takes, která by klidně mohla být použita v soundtracku k Addamsově rodině, si ujasníte pravidla hry, v Must Be the Moon tančíte kozáčka, zatímco vám někdo mlátí do hlavy sešitem; pilotní singl Heart of Hearts aspiruje na pozici největšího hitu kapely, disko v blázinci dále pokračuje Sweet Life s vyřváváním v refrénu „A! A! B! B! CCDD!“. Na rozdíl od neposlouchatelně dlouhých věcí z předešlého alba vůbec nevadí, že dobrá polovina tracků na Myth Takes má přes pět minut, ba ani osmiminutová Bend Over Beethoven nenudí, naopak – lze ji považovat jako důkaz, že se dá složit rozsáhlou skladbu, která si tyká s genialitou a interpret se přitom nemusí jmenovat Pink Floyd a přesně tak vědět, co a jak chce udělat.

!!! (vyslovuj „chk chk chk“) se evidentně neberou zas tak vážně a mainstream je jim vcelku volný. A vám bude poté, co si Myth Takes poslechnete, taky. Skladby jsou takové, jaké jsou – ušpiněné. Mohly by být vyšperkované, navoněné, vyprané a vyžehlené, ale na co? Myth Takes je jako mít džíny potrhané doopravdy, ne je tak koupit v Kenvelu. Dejme tomu, že se to dá považovat za punk. A zároveň je tam dance. Takže dance-punk. Tahle škatule na ně pasuje jako na nikoho jiného. Není to proto, že by se ve skladbách sem tam mihly kytary, jako tomu je u LCD Soundsystem (zvlášť to platí o Murphyho nové desce), je to především o přístupu k hudbě.

Vůbec onomu srovnání se Sound of Silver od zmiňovaného projektu se pravděpodobně nedá vyhnout. Rozdíly se odvíjí od jednoho prostého poměru počtu členů, tj. 8:1 ve prospěch !!!. To znamená, že Myth Takes je živočišnější, živelnější, méně promyšlená (pozor, neplést si s povrchní, to by byla zvlášť u !!! zásadní chyba) a přirozenější deska. James Murphy zase strhává body na svou stranu díky větší míře chytlavosti a tím, že dokáže přesně vycítit hranici mezi mainstreamem a alternativou přijatelnou jak pro širší masy, tak pro kritiky. Bohužel ale skladby už příliš rozmělňuje a ty kvůli, podle mého názoru až trochu přehnanému, povyku způsobenému jinak vynikajícím debutem občas působí vypočítavě a svázaně.

Ne ale u !!!. Ti jsou v pozici černého koně, které využili bezvadně. Natočili desku, která baví a zároveň irituje, udělá z vás krále parketu stejně jako zanutí k zamyšlení a důkladnějšímu poslechu. Je to všechno, jenom ne nuda.

The Good, the Bad & the Queen - The Good, the Bad & the Queen

The Good, the Bad & the Queen
The Good, the Bad & the Queen
Parlophone [1/2007]

5.3

Albarnovým deskám, zvlášť těm, které vznikly po roce 2000, musíš dát čas a naplno je doceníš až po několika posleších.

Tak přesně tohle jsem si říkal předtím, než jsem poprvé protočil ve winampu Damonův nový projekt The Good, the Bad & the Queen. Přestože však od té doby uplynulo několik měsíců a desce jsem dal opravdu dost šancí k tomu, abych ji docenil, je pro mě v konečném součtu zklamáním.

Stejně jako u předchozího veleúspěšného projektu Gorillaz je producentem Danger Mouse, ale tentokrát se jde až na dřeň samotných písniček a…není to dobře. Jistě, má to originální zvuk a když se sejde tolik osobností, nemůže vzniknout vyloženě špatná deska, ale samotná jména ještě nezaručují, že to bude bomba. A ona to bomba taky není. A přes všechny snahy prezentovat The Good, the Bad & the Queen jako kapelu (se vší úctou k ostatním hráčům – nebýt Paula Simonona by o ní ani nemohla být řeč) na vás bude ze všech stran dýchat Albarnův rukopis. Jeho způsob skládání je obnažen a to bohužel degraduje nejen The Good, the Bad & the Queen, ale do jisté míry i obě desky Gorillaz a Think Tank od domovských Blur –zmíněná alba přesto i teď považuji za jedna z nejlepších, co vznikla v novém století. The Good, the Bad & the Queen k nim však nepatří. Působí spíš jako soubor béček nahromaděných od 13 než dojmem plnohodnotného alba; to sice vzhledem ke kvalitě oněch děl není taková hrůza, jenže právě z toho důvodu logicky čekám od Albarna trochu víc.

Nechci vytvářet konspirační teorie, ale mám pocit, jakoby Damon chtěl stále dávat na odiv svým odvěkým rivalům z Oasis svou progresivitu. S Demon Days jsem mu to žral a užíval si, že je na světě taky nějaká spravedlnost, ale teď už to vyznívá jako honění si vlastního ega ve stylu: "Heč, já umím i tohle!". Což by si mohla persona jeho formátu odpustit.