rock for peopula, telegraficky. day I.

mít odstřelený ucho je cool - a tehdy po kode9 v crossu jsem z toho v tramvaji na vršovice měl ten uspokojivě záškodnický pocit děcka, co schválně dupne do každé kaluže -, ale ne ve 14:30 v první den festivalu. na to, že měli co dělat, aby to nějak zvrátili, se ale prostitutes kromě neustálého destroyerova poskakování (a naopak povedenému sólu v boom) do paměti nijak zvlášť nevryli. celý pocit z gigu se mi pak vybavil na tribuně újpestu při jejich úporné odvetě v předkole evropské ligy proti steaue, kdy jsem myslel jen na to, ať už konečně začne premier league.

hadouken! o pár hodin později strhla nad průměr alice, která u kláves tak znuděně podupávala do rytmu, až to nabralo odér e-clashe z dob, kdy se ještě peaches neholila, a podle toho, jak si bloncka otírala nos, bych ji podezíral, že na těch rolandkách měla přichystaných pár lajn. je to trochu rave do školek s michalem nesvadbou aka jamie smithem, všechny ty sirénky a subbasy tam působí jako dětský kladívka a xylofónky, ale docela zabíral.

třeba tak lhostejně líně prostě mluví a ne proto, že by byl nadranej, ale končit místo a certain romance 505 spolu s jeho cobainizovaným all in denim outfitem něco napovídá. až na první půlhodinu, kdy vypálili i bet that you look good on the dancefloor a still take you home, do celého setu prostrčili to nejponuřejší a nejatmosferičtější, co z jejich repertoáru vysáli. některé lidi kolem, co loni vystávali na offspring a letos od am čekali něco podobného, to asi zprudilo a automaticky nereagovali; a i kdyby chtěli, nafrázovat jejich sloku by stejně nezvládli, a sloganů am mají jako u nás žen na kandidátkách. přiště je dovezte do klubu. ehm .. příště? bojim se o něho.

Arctic Monkeys - Favourite Worst Nightmare

Arctic Monkeys
Favourite Worst Nightmare
Domino [4/2007]

8.8

Spasitel rocku. Fráze? Možná. V posledních letech se tak označuje kdekdo. Ale pouze několika lidem náleží tato nálepka plným právem. A kdybych si měl vybrat jen jednoho, zůstal by jím Alex Turner.

Jestli jste si představovali pod pojmem taneční kytarovky všechno, co zní jako Happy Mondays, vězte, že vás nová deska Arctic Monkeys šokuje. Opice kladou opravdu velký důraz na rytmy, o čemž už Alex ostatně mluvil v jednom z promo rozhovorů.

A změny oproti debutu? Přitvrzení? Spíše zvážnění. Stále to jsou ti Arctic Monkeys, jaké známe z debutu. Mají spousta vrozené a autentické coolness, ve které není žádná známka pózy. Jsou to kluci, kteří – za předpokladu, že byste žili v Británii a měli patnáct – by klidně mohli být vašimi staršími bráchy. A vy byste jejich cédéčka rozdávali svým spolužákům s patřičnou hrdostí a pýchou. A i když vím, že u nás by je mí vrstevníci odstřelili jako další anglánskej sranec, jsem v duchu absolutně přesvědčený, že na rozdíl od ostatních stylově spřízněných kapel tomu tak v jejich případě není. Stejně jako jejich debut, ani druhou desku totiž člověk nedokáže naplno docenit ani po desátém poslechu.

Floutkovství ve stylu V tomhle klubu jsem králem já ale nahradila, jak už je patrné z názvu alba – noční můra a skeptičnost. A emoce. Když zpívá v poslední 505 "But I crumble completely when you cry", nemusíte vůbec vědět, o čem zpívá, ale stejně mu uvěříte každé slovo.

Je v jistém směru dosti podobný Jamiemu T. Objevuje nové věci v zaběhnutých a stokrát zopakovaných trendech a vás jedině naštve, že nejste taky jako on. A zároveň vám tím dokáže svou genialitu bez toho, že by k tomu potřeboval nějaký macho řeči. V porovnání s debutem se ještě méně drží struktury sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén, nebojí se jít do experimentů na způsob Perhaps Vampires Is a Bit Strong But..., díky kterým se stávají jeho písničky nepředvídatelnými. A když už se ve všech těch vyhrávkách ztrácíte a nevíte kudy kam, vždycky na vás vytasí nějaký nečekaný beat, který vás vrátí do obrazu a vytrhne ze semišového křesílka, do kterého jste se svalili po tréninku i přesto, že jste si až to té doby jistí, že vás odsud někdo dostane jenom přes vaši mrtvolu.

Někdy to je sice ještě nevybroušené, přechody mezi frázemi v některých místech trochu skřípou; deska jako taková nedrží tolik pohromadě jako debut a jinak vynikající skladby jako Fluorescent Adolescent (pocta The Strokes) nebo The Bad Thing (pocta The Libertines) se do jejího kontextu příliš nehodí. Ale není to všechno přece nakonec výborná zpráva? Vždyť proč bychom po nich měli chtít všechno hned? Jejich vrchol není ani Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, ani Favourite Worst Nightmare. A předpokládám, že jím nebude ani příští deska. Ale o to víc nám ještě ukážou, uvidíte. Stále je tam ale ještě jeden strašák, se kterým mají pár věcí až mrazivě společných. Jmenuje se Oasis. Jo vlastně - úplně jsem zapomněl na jednu věc: je lepší než debut? Na to vám neodpovím. A rozdíl mezi hodnocením obou desek taky neberte tak vážně. Jisté je jedno: nová deska Arctic Monkeys je nejlepší britskou kytarovou deskou minimálně od poslední desky Arctic Monkeys.

Klipy I.

Arctic Monkeys made me dance!

Arctic Monkeys: Brianstorm



Nejsem zas takovej fanda Norah Jones a novou desku jsem ještě neslyšel, ale tenhle roztomilej klípek mě dostal:)

Norah Jones: Thinking About You




...a klasika hádejte od koho:))

Radiohead: Knives out

strame’s Awards 2007

Je to tady!:) Nejočekávanější anketa roku, strame’s Awards 2007!!:))) Musím se přiznat, že nejvíc jsem laboroval nad zahraniční deskou roku (jasně, je to sranda, ale stejně jsem to nechtěl odfláknout:)). So here are the results!:)

ZAHRANIČNÍ DESKA ROKU

#1: Thom Yorke: The Eraser

Tahle deska se poslouchá nejlíp, když se potřebujete svěřit, ale nemáte komu. Velice intimní album bez vaty se spoustou nádherných melodií je zřejmě nejzpěvnější a nejupřímnější nahrávkou Radiohead, navíc s úžasným bookletem-leporelem s kresbou potápícího se Londýna od Stanleyho Donwooda, který je autorem všech coverů Radiohead od The Bends. A tohle všechno dělá z The Erasera klenot, kterého si musíte cenit, a to tak, že ho nebudete poslouchat příliš často:)) Mimochodem – možná by byla ještě působivější akustická verze, ale nebudu zbytečně rýpat:))

#2: Lady Sovereign: Public Warning

The biggest midget in the game! Yo! Ano, debut Lady Sovereign splnil očekávání. Public Warning je nesmírně zábavná deska se spoustou skvělých hitů s výbornými texty s názorem. Jen je škoda, že na druhé polovině není tolik takových vypalovaček, jako na té první.

#3: Arctic Monkeys: Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not

Bezesporu nejzábavnější kytarová deska uplynulého roku plná syrových hitů s vynikajícími texty. Noví Beatles? To asi ne, přesto Brity musí šimrat v břiše. Druhá deska nám prozradí víc.

ČESKÁ DESKA ROKU

The Ecstasy of Saint Theresa: Watching Black

Jediná letošní česká deska, která v porovnání s tím nejlepším ze zahraničí nedostává přes hubu. Noví EOST jsou na nové desce oproti Slowthinking hitovější, používají více akustických nástrojů a zase úspěšně skloubili všechny možné styly tak, aby nakonec zněli originálně. Což se cení.

ZAHRANIČNÍ SONG ROKU

#1: Gnarls Barkley: Crazy

Úžasný sarkastický song s neskutečně působivou atmosférou. Hit, který vám učaruje hned poprvé, když ho jen mimochodem někde zaslechnete a hned začnete pátrat, kdo to vlastně hraje a jak se to jmenuje. Mohl jsem vybrat Over and Over od Hot Chip, co do propracovanosti a výstavby skladby je na tom zřejmě lépe, ale Crazy je prostě hymnou uplynulého roku, kterou ještě po letech uslyšíte z rádií.

#2: Hot Chip: Over and Over

Psal jsem o něm už v minulém článku. Cituji: "Šílený, ujetý, praštěný, neotřelý, originální, skvěle pospojovaný, s dvojitým úžasným rytmem, který vás nutí kroutit zadkem, s neskutečným množstvím perfektních zvuků. To vše pospojované v jeden celek tvoří tento skvělý (i když pro někoho možná fakt až moc švihlý) song". Nemám víc, co bych k tomu dodal:)

#3: Peter Bjorn and John: Young Folks (feat. Victoria Bergsman)

If I told you things I’ve did before / told you how it used to be / would you go home with someone like me?
I did before and had my share / it didn't lead nowhere / I would go home with someone like you / it doesn't matter what you did / who you were hanging with / we could stick around and see this night through
Mohlo být něco jiného hitem uplynulého léta?

ČESKÝ SONG ROKU

The Prostitutes: Sunshine

The Prostitutes jsou kapelou evropského formátu, což stvrdili velmi povedeným debutem Get Me Out of Here a hlavně dojákem Sunshine, navíc (pro mě) s nejlepším českým loňským klipem. Koho nevezme refrén, měl by se nad sebou zamyslet.

KLIP ROKU

OK Go: Here It Goes Again

Jak už jsem se jednou zmiňoval, miluju Gondryho a proto pro mě nemohl být klipem roku žádný jiný kousek než cover No Good od Plana B (původně od Prodigy). Stačily ale pouhé tři minuty, abych změnil názor. Totálně mě totiž rozsekala parta maňasů s jejich tanečkem na běžících pásech. Pánové mají holt štěstí, že kromě toho, že dokážou nahrát sice ne nijak konvence bořící, ale zábavnou kytarovou písničku, se umějí taky hýbat a udělat nápaditý klip, který si můžete v podstatě natočit vy sami.

ZAHRANIČNÍ KAPELA ROKU

Arctic Monkeys

Vyhajpovaný sračky a lá NME? Ale kdeže, lépe řečeno - zdaleka nejen to. Opice jsou sehrané jako málokdo, umí si získat publikum, mají charizma, hity, věk, a jak sami říkají, „už nás kurva nebaví hrát ty samý songy furt dokola“. Což je dobře, a tak se můžeme po EP Who the Fuck Are Arctic Monkeys a singlu Leave Before the Lights Come On s vtipným klipem už letos těšit na pokračování úspěšného debutu Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, oproti kterému prý chtějí zpomalit. Uvidíme. Já osobně jim přeju, ať jim to vyjde co nejlíp.

ČESKÁ KAPELA ROKU

Kryštof

Měli pozitivně přijatou desku Rubikon, úspěšné turné po halách a výborný singl Rubikon šitý na míru rádiím. A já jsem za to vlastně rád, je to stále lepší, než bezkrevní Chinaski anebo trapné hrůzy typu Divokej Bill.

INTERPRET ROKU

Thom Yorke

A vlastně kdo jiný? Thom byl prostě letos vidět - měl úspěšnou sólovku i koncerty s domovskými Radiohead. Kromě toho podporuje ekologickou organizaci Friends of the Earth, bojuje za férový obchod, ale na rozdíl od Bona, jak sám říká, si nedokáže potřásat rukou se světovými vůdci, ale spíš by jim dal jednu přes hubu. A tak se drží v ústraní.

INTERPRETKA ROKU

Nelly Furtado

Klidně mi nadávejte do středoproudovýho sračkoposluchače, ale když si to přeberete, tak vám z toho zůstane stejně jenom Nelly. Vystupovala na nejednom festivalu, měla vynikající singly Maneater a Promiscuous a vůbec – zažila přelomový rok a byla prakticky všude.

OBJEV ROKU

Lily Allen

Jakoby to bylo domluvené – vynikající popůvka Smile - a najednou byla všude. Začaly se propírat všechny její excesy – od prodávání drog na Ibize po nadávání Bobu Geldofovi do čuráků. Hostovala i na nové Robbieho desce, ale hlavně - vydala skvělý nepřehlédnutelný debut Alright, Still! plný hitů.

P.S.: za pár dní tady bude sampler s tím nejlepším z roku 2006;)))

Deska roku pro Arctic Monkeys

Časopis NME vyhlašoval 50 nejlepších alb roku 2006 a vítězem této ankety se stala prvotina sheffieldských Arctic Monkeys "Whatever People Say I Am, That's What I'm Not".

Na medailových pozicích stanuli ještě Yeah Yeah Yeahs se svou druhou deskou "Show Your Bones" a třetí skončilo nejnovější dílo Muse, "Black Holes and Revelations".

Na této stránce se můžete podívat na všechny vítěze předchozích ročníků od roku 1996, kdy vyhrál Beck se svou přelomovou deskou "Odelay". Zároveň byly vyhlášeny nejlepší songy roku 2006. Cenu získali Hot Chip za píseň "Over and Over".

Ocenění za album roku předával také americký magazín Rolling Stone. To putovalo k Bobu Dylanovi za jeho aktuální "Modern Times". Zde se můžete podívat na dalších 49 nejlepších děl podle tohoto amerického časopisu.

Arctic Monkeys - Whatever People Say I Am, That's What I'm Not

Arctic Monkeys
Whatever People Say I Am, That's What I'm Not
Domino

8.4

Vždycky jsem si přál mít ve stojanu na cédéčka nějaké album, které vás nabije energií, nakopne vás a dodá vám sebevědomí. Zkoušel jsem American Idiot od Green Day, zkoušel jsem Reise Reise od Rammstein, ale nikdo mě nepřesvědčil tak, jako tito čtyři kluci z Sheffieldu, kterým dohromady není ani osmdesát a jsou velkým objevem (nejen) tohoto roku. Mladí lidé, hlavně Britové, je zbožňují, kritici po celém světě uznávají.
Do povědomí společnosti se dostali díky serveru myspace.com. Jejich dema, která byla rozdána po koncertech, úplně zamořila internet, a když měli vydat desku, všechny labely se předháněly v nabízení smluv. Na konci se mohlo smát vydavatelství Domino, které už má pod palcem například skupinu Franz Ferdinand. A odměna pro Arctic Monkeys? Královský milion liber. Ale přitom zůstali underground – dokázali to třeba tím, že si na předávání cen Brit Awards nepřišli pro cenu pro objev roku, protože se jim „Brits“ zdály příliš komerční.
U nás jim ale není věnována přílišná pozornost a je to velká škoda, protože Arctic Monkeys si ji určitě zaslouží. Můžeme žehrat na nepříliš vybraný český hudební vkus, ale (jak by řekl Jára Cimrman) to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat.
Ale proč? Vždyť jsou tak mladiství, energičtí, drzí, syroví, skvěle sehraní, jejich hudba má spád a rytmus, trochu do funku a punku, jsou prostě hrozně „cool“. Chytnou si vás hned od prvního úderu bicích a nepustí až do posledního akordického rozkladu kytary v Certain Romance. Pokud se při jejím poslechu nebudete skákat, vlnit, nebo alespoň pokyvovat hlavou, jste buď zarytý posluchač vážné hudby, nemáte vkus, anebo jste ze dřeva.
Texty jsou také jejich velkou devízou. Jsou ze života, přímé, civilní, skvěle napsané a přirozené. Stojí za přeložení. A jestli se vám do toho nechce, můžete se alespoň podívat na arcticmonkeys.blog.cz, kde najdete překlady dvou prvních singlů.
Možná se tak budete ptát, proč jim tedy dávám „pouhých“ 8.4. Je to za prvé tím, že písničky splývají. Nechci tím říct, že jsou všechny stejné, ale nejednou se mi stalo například to, že když už jsem měl desku poslechnutou snad stokrát, měl jsem v hlavě úryvek z jedné písničky a vůbec jsem si nedokázal vybavit, která to byla. Za druhé, do pop music nepřináší nic opravdu převratného, co by bořilo vše, co tu bylo. Viz (abychom nechodili daleko) The Libertines.
Přesto se ale Whatever People Say… poslouchá skvěle, Arctic Monkeys mají obrovský potenciál a doporučuji je opravdu všem.