nevím, jestli je to tím, že jsem v ní snad jako v jediné metropoli poctěné mou veleváženou přítomností nebyl na nějaké
opravdové turistické sightseeing tour, ale každopádně mám budapešť fakt moc rád. i se starými činžáky, jejichž zdi ještě nesou stopy od kulek z šestapadesátého, stojícími vedle docela nových nákupních center, i s třicet let starými autobusy, které do kopce na nejvyšší záběr nevyjedou rychleji než dvacítkou, i s tím, že na druhým největším vlakovým nádraží v maďarsku mají otevřený tři z ubohých čtyř mezinárodních pokladen, na řadu se dostanete po tři čtvrtě hodině a nevrlá pokladní prostě
nemá žádný počítač, na kterým by vám vydala jízdenku, takže všechny spoje hledá v pěti rozdrolených starých sešitcích s jízdními řády a tu jízdenku vám vypíše ručně. ne že by vám to nebylo přece jenom trochu proti srsti, ale prostě to k tomu nějak patří. a i když budapešť po demszkiho patnáctiletém působení na magistrátu viditelně trochu chátrá, i tak disponuje atmosférou, která muzejní praze chybí. nádech kosmopolitnosti, prosluněnost. křivolaké a úzké uličky s malebnými domky připomínající, že už jsme skoro na balkáně, spolu s důstojnými pozůstatky slávy rakouska-uherska, nádhernými pavlačovými domy a samozřejmě i nemalým množstvím paneláků. ale všechno to dohromady dává smysl.
a do toho sziget. sziget, který už dávno není útočištěm hipíků, kteří se na týden ocitnou na prakticky neobydleném ostrově uprostřed budapešti. jak idealistické a romantické. dnes už se to těm pravověrným zákonitě nemusí líbit (a taky že nelíbí, a nejenom jim), ale je to prostě megaakce pro každýho. pojem. neopominutelný článek prázdnin pro lidi v maďarsku, kterým je plus mínus dvacet a chtějí si s kámošema povyrazit i trochu jinam než na pár dní na balaton. a nejenom pro ně. neustále procházíte kolem spousty jiných národností (z velké části frantíků) a buď se kocháte, jak některým brutálně seknou uplý oblečky z american apparelu, afra o průměru zhruba 25 cm, anebo povytahujete obočí a zakláníte mírným znechucením hlavu při pohledu na hrstky hipíků s mikinama omotanýma okolo boků, vybírajícími náušnice s vzorem yin-yang; dredaře, junkies a punkery, kteří se probudili z medvědího spánku na páteční koncert sex pistols. ale kolem a kolem je vám to vlastně stále milionkrát milejší než se procházet po ospalé kroměříži a pomalu se zpět uchylovat do průměrnosti a nihilismu maloměsta. a vůbec: na těch dobrých koncertech je stejně nejvíc pěkných holek.
fantastických koncertů v porovnání s loňskem, kdy přijeli unkle, gus gus, devotchka, the good, the bad & the queen, chemical brothers, the rakes, the hives, nin, razorlight, !!!, eagles of death metal, killers atd., malinko ubylo, ale i tak bylo stále dost po čem slintat, v čele s justice. a to jsem toho ještě dost prošvihl. jednak jsem nakonec šel pouze na dva dny, a to ve čtvrtek a neděli, takže z toho důvodu si jako
seen live ještě stále nemůžu otagovat třeba mgmt, parova stelara, r.e.m., róisín nebo the cribs a jednak sunshine a modeselektor hráli na a38 stagi ve stejnou dobu, co jamiroquai na hlavním pódiu a úžasní kraak & smaak na converse wan2 stagi o hodinu a půl později.
před nimi jsem ale začínal ve čtvrtek o tři čtvrtě na osm kaiser chiefs. pořadatelé měli zjevně zmatek ohledně původu kapely (což je, ehm, více než překvapivé...) a na panel na hlavním pódiu do pozadí za oznámení 'kaiser chiefs, 19:45' vystavili americkou vlajku. ricky wilson se pak ale nevědomky odvděčil tím, že po první highroyds (myslim) do šedesátitisícového publika zařval 'hi, bucarest!', což každému muselo zákonitě vykouzlit na tváři poněkud potutelený úsměv. od kaisers se nedalo čekat nic moc víc než
na-na-naa a
whoo-oo-ooo popěvky, ale i přes strašný, zahuhlaný a jednolitý zvuk byli zábavní, kromě svých největších pecek zahráli ještě asi čtyři nové songy, ricky stále někde pobíhal a vůbec to zvládali celkem slušně. ne nad poměry, ale slušně.
pak jsem místo trochu uvadajícího jamiroquaie zvolil stále ambiciózní suns, a i když na začátku ve stanu bylo zpočátku sotva padesát lidí, z nichž valnou část tvořili právě češi, a po zvukovce naklusali na pódium nějací dva noname-hitlerjugend v
ultra-cool-hip-hap-hop hadrech, snad i nalíčení a s třpytkama ve vlasech a začali na halfplayback rapovat něco, čemu jsem opravdu nechtěl rozumět, suns dokázali svou naprostou profesionalitu a ten koncert opravdu neodflákli, naopak. byli strhující, svěží, zvuk slušný a kay v super tričku health řádil jako obvykle. začínalo se maccabre interlude, hrály se především věci z dreamera, zapomnělo se sice na days will never be the same či victoria's secret blackmail, ale na závěr jako přídavek, který chlapci možná ani nečekali, ale vytrvalý potlesk a pískot stanu, který se do té doby naplnil už zhruba do třetiny, je nakonec přesvědčil, aby došlo i na velvet suicide.
zůstat pak po sunshine na modeselektor v první řadě bylo snad to nejlepší, co jsem mohl udělat. ne fakt, ti chlapci mě svým brutálním glitch-elektro-idm-techno setem s geniálními projekcemi naprosto odrovnali. postříkali. šampaňským. šokovali tak, že si dnes z celého koncertu nejsem schopný vybavit skoro nic. prostě jeden velký epileptický záchvat. odvaz.
whatever you call it. a myslím, že těch zhruba 800 lidí ve skromným stanu pro sedm set, co tam pařilo jako snad nikdy, to vidělo úplně stejně. ještě do neděle mě bolelo za krkem, jak jsem furt pohazoval hlavou. jediný, co mě na tom štve, ale za to pořádně štve, je, že se mi těsně před koncertem vybila baterka na foťáku.
pak už následoval jenom vitalic live v nabité mastercard party areně. ale přestože jsem se na něj těšil snad nejvíc z celýho čtvrtečního programu, už jsem nějak nemohl: osmihodinový neustálý postávání/popocházení/skákání udělalo svý, když k tomu připočtete nehorázný dusno, zpocený polonahý pupkáče co kolem vás furt choděj s pivama a vylívaj je vám na botky, tak dojem nepřebije ani skvělej set se (znovu) vynikajícíma projekcema. ani jsem to už nevydržel do konce a i když si doteď trochu vyčítám, že jsem nezůstal ještě čtvrt hodiny na poslední poney part 1, byl jsem naprosto spokojenej.
v neděli už na půl pátou, set pendulum na main stage. rozhodně spíš ze zvědavosti než z čiré lásky; ani pro první desku nijak zvlášť nehoruju a jestli má něco být vzorem nevkusu a tuposti, je to in silico. otázku, zda jim dám nějakou druhou šanci, jak jsem udělal po haarp s muse, jsem ale nakonec řešit nemusel: gig byl zrušenej. což s sebou neslo ještě jednu další výhodu: babyshambles, kteří měli hrát po nich (a u kterých jsem se strachoval z toho samýho), nakonec začali o půl hodiny dřív. a během půldruhé hodiny ve mně dokázali doposud rozpačitý pocity změnit v čirý nadšení. už jenom když se mick whitnall rozehrával na supersonic, byl odměněn souhlasným pískotem. a co se dělo potom ... ne že by byli bůhvíjak sehraní, ne že by snad pete uměl zpívat, ale vyzařovalo z nich něco, co se dalo zachytit i na těch 30-40 metrů od pódia a strefovalo se to přesně tam, kam mělo. první půlhodinka byl neskutečně pohodovej jam, kterej vám vykouzlil takovej trvalej úsměv, kterej normálně máte snad jenom po špeku. a jelo to: vykrystalizovaný zvuk, super lidi (hlavně ta nádherná kočena s hnědýma kadeřavýma vlasama v roztomiloučkých květovaných šatičkách, co stála přede mnou a já jí chtěl říct, že ji miluju), pete neskutečně
charmante, improvizoval, převáděl summertime od gershwina do dubové úpravy a vysekl s shambles i what katie did, čímž si mě získal absolutně. a o závěrečný fuck forever škoda mluvit. báječný, natolik báječný, že jsem si nakonec koupil i jejich tričko.
pak dvě hodiny pauzy vynucené diletantskou dramaturgií (dát mezi shambles a killers tankcsapdu, což je jakási obdoba možná o něco lepších, ale kabátů, je fakt opruz...), mezi nimiž jsem si zašel na chvíli na converse wan2, kde hráli nizozemsko-angličtí moke, takový středobod mezi editors a snow patrol, s jedním dvěma výbornými singly a průměrnou vycpávkou, a pak už killers. dostat se na ně zhruba do šesté řady stálo hodně úsilí, ale vydržet tam půl hodiny do začátku koncertu, přičemž se odpočítávala každá vteřina + ještě úvodní for reasons unknown, a to bylo vše. přesun o nějakých 10-15 řad dozadu, kde už se dýchalo o něco líp.
stage koncipována ... no ... řekněme, že to vypadalo jako na koncertě killers. typisch světla jako z jejich loga & typisch syntezátor obestřený typisch světly. uprostřed obrovská váza se zhruba stovkou květin, za synťákem neonový nápis 'welcome!' a v pozadí plátno s podzimní krajinou, přesně jako na obalu sawdust. hrátky s kýčem, přičemž vyvstávají otázky jako 'je tohle parodie, nebo jsou to prostě jenom vážně nabubřelí amíci?' ne, parodie ne, ale stejně tak ne nabubřelí amíci. killers jsou velcí. a je jim tak asi dobře a pokud budou prezentovat druhou desku tak, jako předminulou neděli, tak je to dobře i pro nás. protože jasná odpověď pro ty, kterým se sam's town nelíbí je, že ta nelibost může jít jen a pouze na vrub produkci. všechno to pasovalo dohromady, killers se předvedli v plné síle a ještě dnes v třicetistupňovým vedru mi přebíhá mráz po zádech, když si poslechnu jak jenny was a friend of mine, tak when you were young. závěrečný obligátní '
i got soul but i'm not a soldier', kisses od holky, co stojí vedle mě a můžem jít na justice.
jestli by měl existovat koncert, na kterej bych chtěl ze všeho nejvíc, pak by to byli právě
our friends. ti udělali za festivalem v narvané party areně vážně fantastickou tečku. justice byli spoří na jakékoliv projekce, lasery nebo epileptická světla; vystačili si pouze s obrovským oslepujícím křížem uprostřed pódia, ale na nezapomenutelný zážitek by každýmu stačilo snad už jenom to, kdyby přijeli, zamávali a odjeli. justice každopádně splnili očekávání. to znamená, byli skvělí. začali docela očekávatelně genesis, na kterou pak začali roubovat další motivy, aby se ten původní na nějakou dobu vytratil a pak jej zase vytáhli z pozadí a ukončili ho a tak pokračovali dál a dál. mezi to velice často (ale ne lacině) vkládali sampl '
because we ...', aby si pak se zbytkem party arena dokázala poradit po svém, tak, jak měla. začali přesně o půlnoci a končili asi o hodinu a čtvrt později. a o další hodinu později už cestou zpět všichni stánkaři balili. někteří nedomrdlí nadržení žadonivci ještě před východem žebrali o lístky, ale nějak se mi nechtělo být hodný a velkodušný. bude mi chybět to pískání v uších před spaním, to vám můžu říct.
mluvim o tom, protože co v repertoáru sunflower c. slili dohromady, přebili kromě stage-performance zvukem s trademarkem, který jiným pražským indie-kapelám neuznají. bez zpěvu idylicky retro mix, co jemně kouše do krku, se zpěvem by se o voňavý afrodyziakum asi připravili. jenom toho bacha ne, prosím. nejsme na jethro tull.
trochu light nedělní line-up vlastně až v pondělí vynahradili tata bojs, od parkovacích mardošových průpovídek na zvukovce přes roboticky kraftwerkovský nástup a celý setlist. prej standard, loni ještě o třídu lepší, no ale co. na jejich extatický lasery, hračičkovský kytarový modulace a kroutit u toho hlavou by chtělo vybrat si celej den volna. během glasto kdosi na twitteru komentoval koncert blur, jak běžel na bbc2, a nestačil se divit, odkud ty hity berou. tak ani čeští blur (jakkoliv nesnáším tohle přivlastňování) na rfp nebyli vůbec pozadu.
