The Cribs - Men's Needs, Women's Needs, Whatever

The Cribs
Men’s Needs, Women’s Needs, Whatever
Wichita, [7/2007]

6.0

Vlastně jsem zpočátku ani moc nechtěl, aby se mi ta deska líbila. Postupně ale ten řemen, co udržuje příslovečnej pytel požadavků na takzvaně dobrou desku, nějak povolil, a já jí tak dal šanci.

A vlastně není ani tak blbá. Z té jednolité hmoty indie hmoty šmrnclé humpoláckým emo halekáním se pozvolna vylupují jednotlivé zajímavé fragmenty, které vůbec nejsou marné. Jenom… Jenom jim stále něco chybí. Asi grácie, aura, která obestupuje každý riff od [dosaďte si sami svého oblíbence]. Ambice trochu vyšší, než pobavit na párty jako stvořené pro pomyslného indie maniaka z definice last.fm na uncyclopedii. Ty možná k The Cribs nesedí, ale bacha: čím víc se dostáváme ke konci, paradoxně tím víc dochází zjištění, že tohle je asi poloha, která jim sluší nejvíc. Předpředposlední Be Safe s odrecitovaným (pod)textem od Lee Ronalda ze Sonic Youth, který jim měl původně produkovat celé album (nakonec ale volba padla na Alexe Kapranose), předposlední neustále gradující Ancient History (což je vzhledem k jejímu energickému úvodu hodně na poklonu), která se bude nabourávat dost hluboko do žebříčků o nejlepší letošní singl, a poslední, pouze akustická Shoot the Poets.

Lhal bych ale, kdybych řekl, že mě tahle uvolněná třičtvrtěhodinka nedostává víc, než megalomanské, a ve výsledku unylé až žalostné druhé pokusy některých "nejlepších nových kapel" (druhý opus Hard-Fi budiž důkazem). Ale do nových Babyshambles to má na hony daleko. Takže trochu rozpor. Když ale nebudete nic zvlášť řešit (což je asi jejich záměr), dojdete k závěru, že to není nic, co by vás rozhodilo z denního rytmu a nenechalo spát, ale i tak prostě … v pohodě.

musicserver

Co je moc, to je moc. Když mi kámoška řekne, že má ráda Ewu Farnu, no tak co už - vypálím jí nějakou kompilaci a za chvíli dostane rozum. Když se o desce takového formátu napíše na blog jako guilty pleasure pro pobavení kámošů, je to ještě taky v pohodě. A i když dostane právě něco takovýho v recenzi 6/10, ale rozumným způsobem se to vysvětlí, uvede na pravou míru a je znát postoj autora k věci, stejně jako fakt, že si asi ve volném čase pustí něco úplně jiného, než je Ewička, dá se to pochopit.

Ale pokud se o ní píše do rubriky Co poslouchá musicserver, které má ve svém mottu větu "Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka.", už to není ani k smíchu, ale vážně spíš k pláči. S takovou fundovaností redaktorů by sem totiž mohli psát i leckteří mí přátelé a spolužáci z gymplu a vyšlo by to nastejno. A pokud to takovým tempem bude pokračovat dál, bude to vypadat asi jako na fóru Metal vs. hip-hop na lidé.cz. Vliv internetové hudební publicistiky ve světě stoupá závratnou rychlostí (jestli už je dokonce vlivnější než tištěná forma je ale na jinou debatu) a u nás její kvalita paradoxně klesá stejně rychle.

Je to do jisté míry i proto, že konkrétně musicserver ztrácí respekt tím, že recenzenti ve svých článcích opravdu nešetří osmičkami nebo devítkami. To je ale vlastně logické. Je totiž zvláštní, že i přes velikost serveru má každý monopol na své desky, které většinou nekriticky, až hystericky vychválí. Nemluvě o nemalém počtu redaktorů, kteří dost často neví, která bije, ale snaží se vypadat inťošsky, a tak vychválí jinak průměrná alba interpretů, jejichž jména zní tak nějak nezávisle. A to často za pomoci vět typu: "Její hlas se poslouchá velice příjemně a do písniček se moc hodí." Nebo se pomocí vysokého hodnocení snaží sami zviditelnit, ale většinou to vede hlavně ke ztrapnění. Nejvtipnější ale vždycky je, když už mají dost arogance na to, aby v makrorecenzi odsoudili desku, která jinak (oprávněně) dostává vysoká hodnocení, což pak vlastně vede k tomu, že tím potvrdí její kvalitativní status.

Jistě že se v mottu makrorecenze nese, že můžou přinést pohled i od redaktorů, kteří ten či onen styl moc neposlouchají, což je vlastně dobrý nápad, ale naráží na absenci nějakého základního přehledu v hudbě, který nechybí autorům na zahraničních serverech. A jeden (na české poměry) naprosto špičkový redaktor plus několik velice slušných to nezachrání. A pak to tak taky bohužel dopadá. Beztvarost a nejasná vyprofilovanost musicserveru je toho výsledkem.

Čeští Gorillaz? Ale jděte...

V poslední době je to tu dost retro, nepřijde vám?

(A propós, retro: jak F:, tak R&P vsadili v záříjovém čísle na téma retro, respektive comebacky, ale proto to tu nerozebírám, stejně jako hlavní téma, ke kterému se dobereme níže; mimochodem - jako obvykle možná dost nepodstatná a hnidopišská poznámka, ale ve F: zaznělo něco jako "Jestli kapela XY nebude do roka hvězdou, sníme celý loňský ročník časopisu Report". Že by už R&P nebyl hlavní konkurencí? Nebo snad jiný důvod?)

Tentokrát mě zaujal článek na idnes o zrození "českých Gorillaz". Čtyřlístku. První reakce byla trochu rozpačitá, na jednu stranu je pro mě Čtyřlístek je pro mě naprosto kultovní záležitost (byl to první časopis, který jsem si pravidelně kupoval - pravda, tehdy ho vlastně ještě kupovala mamka... - a teď, jak jsem se prohrabával ve starých věcech jsem narazil na seznam těchhle komiksů, který jsem dal dohromady, když mi mohlo být nanejvýš osm, a věřte nebo ne, ale mám asi 85 % Čtyřlístků včetně těch úplně prvních až po číslo 300, takže přibližně 8 let zpátky. No a v tomhle duchu bych mohl pokračovat dál), na druhou mě od konceptu odrazoval despekt k podobným pokusům u nás (ty modrý socky, co po nich pojmenovali tu divnou zmrzku) a v duchu jsem se děsil, jestli to náhodou nebude dělat Landa. Landa to nakonec není, vyjádření pana Kočandrleho ("Cílovou skupinou jsou totiž nejen děti ve věku 7–10 let, ale i jejich rodiče. Je to zcela soudobá hudba, navíc plná chytrého humoru. Lou Fanánek Hagen a Matěj Homola jsou tou nejlepší zárukou") mě však stejně moc neuklidnilo, ukázka z prvního singlu (hehe) Myšpulínův modulátor už vůbec ne. Škoda... Třeba takoví Tata Bojs by na to padli jako ulití. Ale o něčem takovým, stejně jako o profilu na bandzone (klidně i z recese, ale nejdřív jsem si vážně dělal planý naděje, že by to mohlo být i pro inteligentnější cílovou skupinu, když už to označení "čeští Gorillaz", jakkoliv mimoňský) si asi budeme muset nechat jen zdát...

P.S.: Vtipně to mimochodem glusuje Šumař.

Die Rolling Stones des Ostblocks

Jak moc velkej koeficient trapnosti má u indie-intelektuálů post o první oblíbené kapele? Zvlášť když je to, ehm, (ovšem z úplně odlišných důvodů) nejoblíbenější kapela mého dědečka, jemuž imponuje třeba tenhleten zoufalec, a většina jejích nejznámějších (ne největších!) hitů vznikala v 70’s a 80’s, a to ne na západní straně opony, ale v Maďarsku?

Omega to zkrátka měla zabalit už tak před dvaceti rokama. Namísto toho od roku 1987 stihla vydat tři alba, z toho jedno ještě vcelku únosné, ostatní už ale žalostná, zvlášť to poslední, Égi jel, vydané loni; uspořádala několik obřích koncertů na budapešťském národním stadioně (dnes Stadion Ference Puskáse), přičemž ten první v roce 1994 se konal ještě tehdy, kdy ještě měla Omega status legendy. Pro většinu návštěvníků je nezapomenutelný – dvouhodinový průřez kariérou plný hitů a support původních členů kapely před 70 000 diváky se navíc konal v jedné z největších bouřek té doby a na záznamu je jasně vidět, že každý zúčastněný má obrovský strach, aby se něco nestalo, ale zároveň jej nehodlá dát najevo. Prostě megakoncert se vším všudy. O to větší průser ale byla druhá půlka koncertu v devadesátém devátém, kdy už zpěváku Jánosi Kóborovi zůstala tak maximálně blonďatá kudrnatá mařena na hlavě, ale ne výšky, které prostě neodzpíval (jako příměr by mohl posloužit nedávný koncert Ozzyho v Praze).

Do roku 2001 se jakž-takž dali dohromady a spolu s kapelami Illés a Metro vystoupili jakožto "svatá trojice (maďarského) (big)beatu" na megalomanském koncertu v tom samém prostředí. Tehdy jsem si jich všiml poprvé. Pamatuju si na to dost matně, ale vím, že mi připadli od druhých něčím jiní. Kosmopolitnější. Čímž se od jiných, pro mateřské země legendárních a dlouhohrajících, kapel lišili. Ale tehdy jsem to tak ještě nevnímal. Prostě se mi líbili, jen jsem nedokázal popsat, proč.

Ta kosmopolita se tam ale nemohla vzít jen tak sama od sebe. To, že je režim nechal vystupovat a nahrávat v Západním Německu, jsem držel v povědomí už vcelku dlouho, ale až teď, poté, co jsem v Dunajské Stredě viděl většinu jejich reedovaných desek přezpívaných i anglicky a měl nutkání si některou z nich koupit, mě napadlo se poohlédnout po jejich kariéře důkladněji a při té příležitosti si jejich diskografii doplnit o řadová alba, protože většina kazet, které vlastním, jsou vlastně jen kompilace toho nejdůležitějšího.

Jeden z dobrých kamarádů mého dědečka se může pyšnit tím, že byl na jednom z jejich prvních koncertů v roce 1962, kdy začali v září poprvé oficiálně vystupovat jako Omega, to ale ještě se zpěvačkou. Skupina tehdy vznikla sloučením dvou gympláckých partiček a úplně první zmínky o jedné z nich se datují až do roku 1960, kdy si (pozdější zpěvák) Kóbor, (pozdější kytarista) Kovacsics a (pozdější bubeník) Laux své nástroje určili prostě – podle losu. Během šedesátých let proběhlo v kapele mnoho přeskupení, příchodů a odchodů, kapela také vydala pár singlů/EP, nejdříve s covery jejich zahraničních vzorů, mezi které mimo jiné patřili i Rolling Stones. Po příchodu Mihálye (baskytara), ale především Pressera (který se staral o tvorbu písniček spolu s Annou Adamis, jež psala texty) se však soustředila výhradně na vlastní tvorbu. Kapela pak vydala několik vynikajících singlů, které jsou zrekapitulovány a sjednoceny až na kompilaci Az Omega összes kislemezei z roku 1992. Přes několikeré vystoupení na prestižních domácích festivalech se tak dostáváme až do roku 1968, kdy se v kapele objevil kytarista Molnár, a který je pro Omegu zlomový.

Zatímco u nás vrcholilo Pražské jaro, v Budapešti proběhlo několik koncertů kapel jako Spencer Davis Group, ale také Traffic (zajímavý paradox, vždyť Stevie Winwood, zakladatel Traffic, začínal právě v grupě pojmenované po jejím kapelníkovi). Tomu ovšem ještě předcházelo pozvání Omegy Johnem Martinem na anglické turné, v jehož rámci kapela vystoupila v Londýně s úspěchem, který korunovala pochvalná vyjádření na jejich adresu od takových umělců, jako je George Harrison nebo Eric Clapton. Toho honem využil label Decca, který měl toho času pod palcem samotné Rolling Stones, a během tří dnů tak vzniklo album Omega: Red Star from Hungary, dnes vysoce raritní záležitost obsahující songy nazpívané Mihályem v angličtině vyjma jednoho, který byl ponechán v maďarštině v interpretaci Kóbora. Dnes možná toto LP působí trochu legračně – texty byly nepochybně psané narychlo a jednalo se v podstatě o přepisy těch maďarských se stejným významem, byť naivní, ale ne pitomé (v maďarštině ale mají mnohem větší kouzlo a bezstarostný humor); v nahrávce je evidentně slyšet mnoho chyb a aranžmá je chudší a méně nápadité, než na později vzniklém domácím debutu. Pochopitelně to ale vyrovnává o dost lepší (=sytější a hutnější) zvuk.

Dění okolo kapely v rodném Maďarsku samozřejmě nemohlo být ponecháno jen tak: hned po návratu z inkriminovaného turné se kolem ní spustil obrovský skandál na oficiálních pozicích: Jak je možné, že první LP tak nadějné (je nutno dodat, že na Západě první a nadlouho také jediné úspěšnější) kapely vyjde nejdřív v Anglii? Na popud tak rychle vznikl i mladší bratříček Red Star, oficiální debut nazvaný Trombitás Frédi és a rettenetes emberek; slogan v lecčems připomíná Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Obsah velice podobný Red Star s rozdílem několika songů a tím vším, co bylo popsáno výš. Vrchol ale ještě měl přijít.
Rok 1969 – ne nadarmo nazývaný jako "Rok Omegy" - byl pro kapelu neméně úspěšný, než ten předchozí. Důvod? A vy snad neznáte Gyöngyhajú lány? Jasně. Bezpochyby největší hit kapely (úvodní klávesový motiv je prostě nesmrtelný), přezpívaný i u nás Arakainy a o šestadvacet let později i Scorpions, kteří s Omegou mimochodem vystupovali na již zmiňovaném koncertě v devadesátém čtvrtém. K nalezení je na druhé desce 10 000 lépés (10 000 kroků), kterou maďarská veřejnost i kritici považují za nejzásadnější domácí desku všech dob. A oprávněně. Model z debutu dotáhli dál, deska působí vyzráleji a uceleněji. Na základě alba pak vznikl i stejnojmenný pořad v televizi, ale hlavně ovlivnilo dění na scéně maďarské pop-music vlastně až doteď.

Další rok 1970 se nesl ve znamení úspěchu alba (Gyöngyhajú lány vyhrála ceny na několika přehlídkách a Omega se znovu vydala na turné po Anglii) a díky tvůrčímu přetlaku v kapele zanedlouho vzniklo třetí LP Az éjszakai országúton, psychedeličtější a celkově atmosféričtější a smutnější než dosavadní opusy. Bohužel byl také posledním, který vznikl v původní sestavě.

Rok nato Presser s Lauxem z kapely odešli, aby mohli rozvinout své jazzové choutky ve vlastní superskupině Locomotiv GT (mnohdy se uvádí pouze zkrácená verze LGT). Ke zbylým členům se přidali odpadlík klávesák László Benkő a nový bubeník Ferenc Debreceni. Od té doby už k žádným personálním změnám ve skupině nedošlo, vystupuje tak dodnes. Nejdřív s tím měli problémy u vydavatelství Hungaroton (obdoba Supraphonu u nás), které dávalo přednost právě LGT, ale poté se rozštěpilo na dvě větve: klasickou (Qualiton) a populární (Pepitu), kam také Omega patřila. Tím ale peripetie znovuzrozené kapely nekončily. Vzhlédla v hard-rocku, k čemuž patřila radikální změna vizáže, ale začala také mnohem otevřeněji provokovat v textech. A Hungaroton, respektive jeho ředitel, kterému byl určeny narážky v songu Szex-apó na chystané desce 200 évvel az utolsó háború után (200 let po poslední válce), si to nenechal líbil, a tak Omeze v roce 1972 odmítl tuto desku vydat. Na trhu se objevila až v remasterované edici před pěti lety.

Navzdory tomu Omega nepřestala koncertovat v NSR a UK (na fotce vlevo je zrovna v Praze) a nadále vydávat další a další desky. Na rozdíl od mnoha jiných kapel a přes okolnosti, které nastaly, ji neopustila stálá snaha být progresivní a jít s dobou, která ji provázela už od začátků – převážně úspěšně měnila styly podle západoevropských trendů, její vývoj ale byl konstantní, nešel ode zdi ke zdi a měl smysl. Omega se nepřiživovala tupě na úspěchu zahraničních songů, které kdesi čirou náhodou uslyšeli třeba tihleti zoufalci. Díky tomu, že měli možnost vystupovat jinde, než v Ein Kessel Buntes, dokázali – když vzali na vědomí nějaký koncept, který jim připadal přitažlivý – jej pochopit i v širších souvislostech, a tak ho rozvinout po svém. Tím byli odlišní od ostatních kapel v socialistickém bloku. Proto ta kosmopolita.

Dokázali vytvořit přesvědčivé psychedelické plochy bez toho, že by při tom museli brát LSD. Na přelomu sedmé a osmé dekády dokázali napsat působivé 7-a více-minutové skladby á la Pink Floyd, přitom se nedá mluvit o vykrádání nebo řízení se heslem „dohnat a předehnat“, jak tomu bylo na oficiálních pozicích. Ba co víc, jejich deska Időrabló/Timerobber (1976) s a-side nazpívanou maďarsky, b-side anglicky, inspirovaná právě anglickými art-rockovými legendami, je jejich dodnes nejlépe prodávanou, na odbyt jí šlo přes jeden milion kusů. O rok později navázali kontakt se Scorpions, z čehož vyplynulo společné koncertování a patřičné rozhněvání východoberlínských politiků, kteří poslali stěžovací dopis maďarské straně. To vyústilo v závěr, že Omega se doma nesmí veřejně vyjadřovat ke svým úspěchům v zahraničí. (Což, když uvážíte fakt, že kapela během onoho roku v Maďarsku dohromady strávila necelé tři měsíce, bylo více než nemožné – a vzhledem k relativně uvolněnějším poměrům v zemi ne nezbytné - zakrýt.)

Samozřejmě bylo známo o expanzi do Německa – jak Východního, tak Západního (bonmot říká, že jedna z mála věcí, co měli NSR- a NDRáci společného, byla Omega). O tu se Omega pokoušela celkem dlouho a dařilo se jí vyjma meziobdobí kolem osmdesátého roku, kdy byl na ni vyvíjen tlak na to, aby používala více syntezátorů, zvlášť s příchodem neue deutsche welle. To se u členů kapely nesetkalo s nijak velkým nadšením, tím pádem tedy Omega německý trh opustila a další desky přezpívané anglicky nebyly. Od té doby aura kolem Omegy pozvolna opadávala a zase se oklikou dostáváme do roku 1987, kdy k těm synťákům nakonec stejně došlo. A ostatní už znáte.

Rolling Stones (kdo jiný?:)) se kdysi (poněkud pateticky) nechali slyšet, že to byl rock’n’roll, co zničil komunismus. Je však smutně paradoxní, že jedna z kapel, která k tomu nějakou měrou určitě pomohla, loni brázdila lecjaké zapadákovy "zadarmo" na kampaních zreformovaných komunistů, kteří nakonec vyhráli volby díky tomu, že lhali voličům o stavu ekonomie. Ale S-P-R-Á-V-N-E-J rock’n’roll (jenom protentokrát lituju, že diskuse na NMM k White Stripes byla smazána) nezná happy-ending. Ale zato zná bez diskuse (bývalou) nejlepší kapelu (bývalýho) socialistickýho bloku. A překvapí vás, když je v jednom článku na německém webu mdr.de označí za "Die Rolling Stones des Ostblocks"?