The Cribs - Men's Needs, Women's Needs, Whatever

The Cribs
Men’s Needs, Women’s Needs, Whatever
Wichita, [7/2007]

6.0

Vlastně jsem zpočátku ani moc nechtěl, aby se mi ta deska líbila. Postupně ale ten řemen, co udržuje příslovečnej pytel požadavků na takzvaně dobrou desku, nějak povolil, a já jí tak dal šanci.

A vlastně není ani tak blbá. Z té jednolité hmoty indie hmoty šmrnclé humpoláckým emo halekáním se pozvolna vylupují jednotlivé zajímavé fragmenty, které vůbec nejsou marné. Jenom… Jenom jim stále něco chybí. Asi grácie, aura, která obestupuje každý riff od [dosaďte si sami svého oblíbence]. Ambice trochu vyšší, než pobavit na párty jako stvořené pro pomyslného indie maniaka z definice last.fm na uncyclopedii. Ty možná k The Cribs nesedí, ale bacha: čím víc se dostáváme ke konci, paradoxně tím víc dochází zjištění, že tohle je asi poloha, která jim sluší nejvíc. Předpředposlední Be Safe s odrecitovaným (pod)textem od Lee Ronalda ze Sonic Youth, který jim měl původně produkovat celé album (nakonec ale volba padla na Alexe Kapranose), předposlední neustále gradující Ancient History (což je vzhledem k jejímu energickému úvodu hodně na poklonu), která se bude nabourávat dost hluboko do žebříčků o nejlepší letošní singl, a poslední, pouze akustická Shoot the Poets.

Lhal bych ale, kdybych řekl, že mě tahle uvolněná třičtvrtěhodinka nedostává víc, než megalomanské, a ve výsledku unylé až žalostné druhé pokusy některých "nejlepších nových kapel" (druhý opus Hard-Fi budiž důkazem). Ale do nových Babyshambles to má na hony daleko. Takže trochu rozpor. Když ale nebudete nic zvlášť řešit (což je asi jejich záměr), dojdete k závěru, že to není nic, co by vás rozhodilo z denního rytmu a nenechalo spát, ale i tak prostě … v pohodě.

Sunshine - Dreamer

Sunshine
Dreamer
Universal, [3/2007]

(bez hodnocení)

Můžete mi klidně omlátit o hlavu fakt, že od vydání desky už uplynul nějaký ten měsíc. Ale po všech těch peripetiích a rozporuplném přijetí z mnoha stran jsem se rozhodl, že bych taky mohl zaujmout vlastní (=pořádné a jasné) stanovisko k desce. Pořádné a jasné ne ve smyslu, jestli zdvihnu palec, nebo ji naopak zavrhnu a nic mezi tím – tak černobíle se to v tomhle případě prostě odbýt nedá.

Nová deska Sunshine je bezesporu vděčné téma k diskusi. Nebudeme teď ale vůbec řešit, jestli maximálním způsobem vychválená jak deska samotná, tak koncert, byla na NMM věc předem domluvená, ani to, že Ghetto je vykrádačka vy-víte-koho a že hóóódně podobný obal už jsme viděli u vy-víte-koho-no.2. Každopádně je ale na druhém zmiňovaném případu vidět, jakým revivalem revivalu (zdravím tucznaka) se Suns na Dreamerovi stali.

To by se jim ovšem dalo prominout, kdyby každá skladba z desky byla hitovka. Jenže jedinou jakž-takž dotaženou hitovkou je Days Will Never Be the Same. Ostatní zní jako demáče některých jejich slavnějších zahraničních vzorů (…ehm, dobře, kolegů…) a také obnažují skladatelské slabiny Suns, které jste dřív díky bordelu ve skladbách nepostřehli buď vůbec, nebo alespoň ne naplno, jako teď. A tak se to kluci snaží umně zamaskovat nejčastěji smyčci, jenže to pak působí, jako když dáváte kus puzzle do místa, kam sice zapadá tvarem, ale ne tím, co zobrazuje. Zdvojování kytar a zahuštění zvuku? Ne, toho se na Dreamerovi nedočkáte, vyjma ruchů, šumů a skřípotů, asi tak, jak to dělali Placebo v roce 2003, takže vlastně nic moc novýho.

Elektronické pokusy a smyčky na začátcích skladeb působí nadějně, ale pak se kamsi vytratí a to, co zůstane, je osekaná verze něčeho, co nakonec dohromady nedává moc velký smysl. Jenom zabijácké refrény nestačí. Minimálně půlka desky (nekecám) toho budiž důkazem. V Black Painted Room k neskutečně silnému kytarovému sólu musíte přetočit půlku písničky – Kayovi melancholická poloha moc nesluší, hlavně je to ale celkem nuda, stejně jako víceméně celá druhá polovina desky počítaje od zbytečné mezihry Macabre Interlude.

Kdybych to měl shrnout: emoce v písničkách jsou skutečné a při koncertu jistě strhnou a smažou všechny pochyby z desky, ale hudebně je to jenom derivát Bloc Party, The Killers, Kasabian, zahraný (možná) po svém, ale na mě to nepůsobí bůhvíjak uvěřitelně (a to ještě nemluvím o textech) a navíc: vám snad chutná Coca Cola, kterou jste si koupili včera v Tescu, půlku jste z ní upili a to, co v ní do dneška zbylo, jste zředili s vodou?

P.S.: Poslechněte si eponymní debut The Bravery, srovnejte s Dreamerem a najděte deset styčných bodů korespondujících s obsahem této recenze. Kdo to zvládne, tomu koupím růžovýho plyšovýho králíčka.

The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

Kaiser Chiefs - Yours Truly, Angry Mob

Kaiser Chiefs
Yours Truly, Angry Mob
B-Unique [2/2007]

5.7

Je to bludný kruh. Už jsem o tom mluvil v souvislosti s dvojkou Bloc Party – indie-hvězdičky se s druhou deskou buď vzdají původního zvuku a image, anebo zopakují model debutu. Pak už nastává obligátní situace. Jsou desky-dvojky, které se už s datem vydání stanou všestranně přijatými za klasiku přesahující hranice svého žánru (Nevermind, The Grand Don’t Come for Free aj.) a ty dvojky, které jsou z nejrůznějších důvodů přijaté rozporuplně. A těch je drtivá většina.

Kaiser Chiefs vsadili vše na druhou možnost. Vlastně se jim ani nelze divit – když vyhrajete tři ceny na Brits a vyprodáváte haly, předpokládám, že by se vám taky do nějakých radikálních změn taky nechtělo. Takže je jasné, že záleží na tom, jaký je váš postoj k debutu Employment. Máte ho rádi? V tom případě vás Yours Truly, Angry Mob nezklame. Rozčiluje vás? Yours Truly, Angry Mob bude ještě víc.

"Kdybych měl pocit, že se z nás stává kapela jako Kaiser Chiefs, balím to." Alex Turner. Jistě, věta je vytržená z kontextu. Ale možná si ji NME schová na doby největší krize ostrovního indie-rocku, aby spustila válku na způsob Oasis vs. Blur. Kdo by vlastně v tomto imaginárním souboji byl Oasis a kdo Blur? Inspirace Beatles, The Jam a Franz Ferdinand a zvuková podobnost a bezstarostnost, která je patrná z raných nahrávek Blur. To je to, co k nim váže Kaiser Chiefs.

Věštění velké budoucnosti, dvě desky – jedna lepší než druhá, obě hitové a obě v něčem jiné. Zdravé postpubertální spratkovství. To jsou zase spojnice Oasis a Arctic Monkeys. Tu story o Oasis nemám rád a bojím se, že tak skončí nejedna z mých oblíbených kapel včetně takových Coldplay (když vynechám tu sebestřednost). A Opice k těm oblíbeným kapelám bezesporu patří. To proto, že v sobě mají něco, co je odlišuje právě od takových kapel, jako je Kaiser Chiefs.

U Kaiser Chiefs jde o to, že v ničem nevybočují z řady. Dělají jen lépe to, co se nedaří jiným - antidonchuánům Fratellis a nadrženým gymplákům Little Man Tate; když to převedu na naše poměry, tak je na Óčku uvidím mnohem raději než Tokio Hotel apod. Oproti prvním jmenovaným mají glanc, nedá se jim upřít čich na hity, ať už jsou jakkoliv žoviální a nabubřelé, protože mají přesně to, co českým kapelám chybí – skladatelská jistota, kterou "polosvětoví" a živě diskutovaní Sunshine prostě nemají. Rozhodně by mě pobavili po pár pivech na nějakém stadioně, ostatně většina skladeb je na ně jako dělaná, hlavně u takové Try Your Best si živě dokážu představit, jak ji dohromady zpívá xy tisíc lidí (vidíte, proč jsem mluvil o tom, že nakonec budou ty spojnice vést opačným směrem? Přístup k hudbě se tomu říká…).

Ale to vše ještě nedělá dobrou desku. Jako na dva tři poslechy dobrý. Jenže pokud chcete něco, co sice vychází z minulosti, ale není v ní zasmrádlé a zkyslé a zároveň přináší nové prvky, víte, kterou desku máte zvolit. Yours Truly, Angry Mob jí vážně nebude.

indie beats

I když jsem několikrát říkal, že už mě zdaleka kytary nebaví tak jako dřív, tak to přece jenom nebude tak úplně pravda. Kdo říká, že indie-kytarovková scéna už je dávno mrtvá, ať si poslechne tuhle kompilaci. Předpokládám, že drtivou většinu songů, nebo snad všechny už znáte, ale zkusil jsem dát dohromady něco z toho, co mě zaujalo nejvíc, aby to znělo kompaktně a dobře se to poslouchalo. Proto tu není třeba No Cars Go od Arcade Fire, No Pussy Blues od Grinderman atd. Tak tady to máte:

1. The Cinematics: Break
2. Black Rebel Motorcycle Club: Need Some Air
3. Arctic Monkeys: Old Yellow Bricks
4. The Rakes: We Danced Together
5. Bloc Party: Hunting for Witches
6. Kubichek!: Nightjoy
7. Interpol: The Heinrich Maneuver
8. !!!: Heart of Hearts
9. LCD Soundsystem: North American Scum
10: New Young Pony Club: The Bomb
11: Klaxons: It's Not Over Yet
12. Jamie T: If You Got the Money

download!

Noví Interpol

Miluju Turn on the Bright Lights (vztah k ní mám pomalu jako k opravdu blízkýmu člověku, což se mi fakt nestává často), Antics sice mám raději než spoustu jiných kytarových alb, ale tetraFejlovo (jak se to kua skloňuje?!) nadšení zdaleka nesdílím. Což ale nic nemění na tom, že Interpol jsou v současnosti dost možná mou nejoblíbenější kapelou.

Titulek článečku je asi zavádějící, novou desku nemám a minimálně do 10. července ani mít nebudu, nejsem zastáncem stahování advanced verzí desek, které mají podstatně menší kvalitu než ty z cédéček vyripované (v tom zase s tetraFejlou názor sdílím :-). Proč to všechno říkám? Singl The Heinrich Maneuver z nadcházející desky Our Love to Admire kandiduje na jednu z nejzásadnějších věcí letoška. Stáhni & sleduj!

Arctic Monkeys - Favourite Worst Nightmare

Arctic Monkeys
Favourite Worst Nightmare
Domino [4/2007]

8.8

Spasitel rocku. Fráze? Možná. V posledních letech se tak označuje kdekdo. Ale pouze několika lidem náleží tato nálepka plným právem. A kdybych si měl vybrat jen jednoho, zůstal by jím Alex Turner.

Jestli jste si představovali pod pojmem taneční kytarovky všechno, co zní jako Happy Mondays, vězte, že vás nová deska Arctic Monkeys šokuje. Opice kladou opravdu velký důraz na rytmy, o čemž už Alex ostatně mluvil v jednom z promo rozhovorů.

A změny oproti debutu? Přitvrzení? Spíše zvážnění. Stále to jsou ti Arctic Monkeys, jaké známe z debutu. Mají spousta vrozené a autentické coolness, ve které není žádná známka pózy. Jsou to kluci, kteří – za předpokladu, že byste žili v Británii a měli patnáct – by klidně mohli být vašimi staršími bráchy. A vy byste jejich cédéčka rozdávali svým spolužákům s patřičnou hrdostí a pýchou. A i když vím, že u nás by je mí vrstevníci odstřelili jako další anglánskej sranec, jsem v duchu absolutně přesvědčený, že na rozdíl od ostatních stylově spřízněných kapel tomu tak v jejich případě není. Stejně jako jejich debut, ani druhou desku totiž člověk nedokáže naplno docenit ani po desátém poslechu.

Floutkovství ve stylu V tomhle klubu jsem králem já ale nahradila, jak už je patrné z názvu alba – noční můra a skeptičnost. A emoce. Když zpívá v poslední 505 "But I crumble completely when you cry", nemusíte vůbec vědět, o čem zpívá, ale stejně mu uvěříte každé slovo.

Je v jistém směru dosti podobný Jamiemu T. Objevuje nové věci v zaběhnutých a stokrát zopakovaných trendech a vás jedině naštve, že nejste taky jako on. A zároveň vám tím dokáže svou genialitu bez toho, že by k tomu potřeboval nějaký macho řeči. V porovnání s debutem se ještě méně drží struktury sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén, nebojí se jít do experimentů na způsob Perhaps Vampires Is a Bit Strong But..., díky kterým se stávají jeho písničky nepředvídatelnými. A když už se ve všech těch vyhrávkách ztrácíte a nevíte kudy kam, vždycky na vás vytasí nějaký nečekaný beat, který vás vrátí do obrazu a vytrhne ze semišového křesílka, do kterého jste se svalili po tréninku i přesto, že jste si až to té doby jistí, že vás odsud někdo dostane jenom přes vaši mrtvolu.

Někdy to je sice ještě nevybroušené, přechody mezi frázemi v některých místech trochu skřípou; deska jako taková nedrží tolik pohromadě jako debut a jinak vynikající skladby jako Fluorescent Adolescent (pocta The Strokes) nebo The Bad Thing (pocta The Libertines) se do jejího kontextu příliš nehodí. Ale není to všechno přece nakonec výborná zpráva? Vždyť proč bychom po nich měli chtít všechno hned? Jejich vrchol není ani Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, ani Favourite Worst Nightmare. A předpokládám, že jím nebude ani příští deska. Ale o to víc nám ještě ukážou, uvidíte. Stále je tam ale ještě jeden strašák, se kterým mají pár věcí až mrazivě společných. Jmenuje se Oasis. Jo vlastně - úplně jsem zapomněl na jednu věc: je lepší než debut? Na to vám neodpovím. A rozdíl mezi hodnocením obou desek taky neberte tak vážně. Jisté je jedno: nová deska Arctic Monkeys je nejlepší britskou kytarovou deskou minimálně od poslední desky Arctic Monkeys.