strame’s Awards 2007 I. - Alba

#1
Justice
†

Byly to v největší míře labely Kitsuné, Wichita a hlavně Ed Banger, které určovaly hlavní trendy v roku 2007. Taneční elektronika, zvlášť ta francouzská, znovu jede a nekompromisní bourák † od Justice je diamantem, který se z té sbírky mladých & nadějných klenotů blyštil nejvíc. Pompéznost, ale ne taková, ze které by se vám dělalo nevolno, alespoň teda ne od žaludku, škrtící varhany, slapovaná basa, ohlušující kopáky, supr hostovačky. A nesmírné množství hitů, které s klidem převáží i trochu hlušší přesládlá místa uprostřed desky. A to, že Justice válí nejenom na desce, ale také (a možná ještě víc) naživo, naplno dokazuje třeba tohle video. Doufejme, že to už letos zjistíme i na vlastní oči, a to nejenom vně našich hranic. Byl by to sen. Do the D.A.N.C.E.! Amen.


Takže přece jenom žebříček:

1. Justice: †
2. Burial: Untrue
3. The Arcade Fire: Neon Bible
4. Arctic Monkeys: Favourite Worst Nightmare
5. Klaxons: Myths of the Near Future
6. Bumblebeez: Prince Umberto and the Sister of Ill
7. Panda Bear: Person Pitch
8. A Place to Bury Strangers: A Place to Bury Strangers
9. Bat for Lashes: Fur and Gold
10. Aril Brikha: Ex Machina
11. Radiohead: In Rainbows
12. Candie Payne: I Wish I Could Have Loved You More
13. Jens Lekman: Night Falls over Kortedala
14. Kira Neris: Behind Closed Doors
15. New Young Pony Club: Fantastic Playroom
16. Patrick Wolf: The Magic Position
17. Sondre Lerche: Phantom Punch
18. Shocking Pinks: Shocking Pinks
19. Simian Mobile Disco: Attack Decay Sustain Release
20. M.I.A.: Kala
21. A Sunny Day in Glasgow: Scribble Mural Comic Journal
22. The Twilight Sad: Fourteen Autumns and Fifteen Winters
23. Spoon: Ga Ga Ga Ga Ga
24. Jamie T: Panic Prevention
25. Kings of Leon: Because of the Times
26. Andrew Bird: Armchair Apocrypha
27. !!!: Myth Takes
28. Holy Fuck: LP
29. Stateless: Stateless
30. Surkin: Action Replay


Smolaři, aneb desky, se kterými jsem se seznamoval buď pomalu, nebo pozdě, anebo se prostě z jiných důvodů neprotlačily do elity (ale i tak jsou hodně pozoruhodné):

Apparat: Walls
Battles: Mirrored
Bloc Party: A Weekend in the City
Boys Noize: Oi Oi Oi
Calvin Harris: I Created Disco
Carsick Cars: Carsick Cars
Chromatics: Night Drive
The Clientele: God Save the Clientele
Daft Punk: Alive 2007
Deepchord presents Echospace: The Coldest Season
The Depreciation Guild: In Her Gentle Jaws
Dizzee Rascal: Maths + English
El-P: I'll Sleep When You're Dead
Feist: The Reminder
The Field: From Here We Go Sublime
Fields: Everything Last Winter
Fink: Distance and Time
Grinderman: Grinderman
Gui Boratto: Chromophobia
Interpol: Our Love to Admire
Iron & Wine: Shepherd's Dog
Kate Nash: Made of Bricks
Kathy Diamond: Miss Diamond to You
Kevin Drew: Spirit If...
LCD Soundsystem: Sound of Silver
Liars: Liars
Muscles: Guns Babe Lemonade
New Buffalo: Somewhere Anywhere
The Ponys: Turn the Lights Out
Queens of the Stone Age: Era Vulgaris
Raveonettes: Lust Lust Lust
Robosonic: Sturm und Drang
Róisín Murphy: Overpowered
Shinichi Osawa: The One
The Tough Alliance: A New School
UNKLE: War Stories
The White Stripes: Icky Thump
Working for a Nuclear Free City: Businessmen & Ghosts


Podrobnější info možná doplním později

strame’s Awards 2007 - preview

Hodně těžký výběr. Hlavně teda s albama. Sice je to nejdřív jen tak ze srandy, ale pak se to přece jenom nehodí odfláknout. A tenhleten rok mi to fakt neulehčil. Strašná spousta zajímavých alb, nad kterými se tyčí jeden ledoborec (to doslova), ale ani ten se neobešel bez slabin. Pak některá alba sice výrazná, ale mnohdy vyhypovaná (za všechny LCD Soundsystem) nebo mnou nepochopená (Animal Collective) či nedoceněná (M.I.A.). Ale obecně vzato - do té pomyslné nejlepší dvacítky v jiných 00’s letech by se klidně mohlo vejít dost alb z těch, která se do té letošní nedostaly. O singlech nemluvě. Ty roky se sedmičkama na konci jsou asi vážně něčím posvěcený. Ale je taky dost dobře možný, že to píšu prostě proto, že už se hudbě & věcem kolem ní věnuju skoro na plný úvazek.

Tak jako tak, kdybych měl letošek nějak zgeneralizovat, vypíchl bych pár věcí: fenoménu britských kytarovek (The ***s) už opravdu, neoddiskutovatelně a definitivně odzvonilo, ani jeden opravdu silný debut z čistě kytarové ‚mainstreamové‘ scény jsem nezaznamenal (bijte mě, jestli se pletu), naopak z pseudotermínu „hnutí nu-rave“ už mi začínají rašet pupínky na zadku, i když ta hudba samotná a style s ní spojený mě baví. Dost. Spíš se to letos ještě víc a výrazněji rozdroluje než loni, kdy přece jenom vycházely hodně zajímavý desky, ale nebylo to ještě tak výrazný, jako letos. A vlastně ani letos to bůhvíjak výrazný, co do porovnání s deskama z před deseti-patnácti let, nebylo.

Že se pomyslná scéna kolem jednoho našeho časopisu snaží protlačit A, pomyslná scéna okolo našeho druhého časopisu ono A popírá, horuje ale za B, do něhož se dá obsáhnout všechno, jen ne to, co sebemíň souvisí s A, je hodně úsměvný a malicherný. Přesto ale nesouhlasím s názorem, že český hudební média už nemá cenu sledovat, že je to ztráta času. Každopádně vás to aspoň nutí o věcech víc přemýšlet, brát to s nadhledem a vzít si z obojího to podstatný a zajímavý. A pak vám to do sebe vlastně zapadne.

Budu konkrétní. Nebudou noví Beatles. Nebude něco tak mocnýho, jako byl v sedmasedmdesátým punk nebo v časech Nirvany grunge. Už jenom když se nad tím maličko pozastavíte, tak zjistíte, že všeobecný zaujetí těmahle subkulturama postupem času povadalo. A díky internetu tomu tak bude ještě spíš. Každý si pojede to svý a stále bude těžší to prosadit a pro druhou stranu to objevit. Nedá se jasně říct, jestli je to dobře nebo špatně, ale tvář hudební politiky, tak jak se jeví na začátku roku 2008, mě moc k optimismu nenutí. Takže: viva la individualismus!

The Last Breath

Je mi to vskutku trapné.

Trapné vůči těm, kteří doufali, že už zde nic neobjeví, a přesto.

Trapné vůči těm, kterým jsem už před dobrým půl rokem řekl, že chci fakt makat.

A nic.

A pak přijde pitomá olympiáda z češtiny, na který akorát zdržuju chudáka profesora Tučka, protože to dopisuju prakticky sám. Ale aspoň si pospal. A já mohl v klidu dopsat slohovku na téma "Jaký jsem já fanoušek". Nic světobornýho. Ty nejvtipnější a nejzajímavější fráze vykuchaný z Fotbalový horečky, Esquiru a ještě odkudsi. Ale bavilo mě to. Co na tom, že jsem psal samý zmaty a nelogičnosti, který vlastně nikoho nezajímaj. A tohle je další takovej.

V poslední době se to nějak nakumulovalo. Mám samozřejmě na mysli říjen. Radiohead - ať si říká kdo chce co chce, ostatně já si taky myslím, že to byl tak trochu podvod - to vydání desky prostě načasovali úplně geniálně. Na bootlegu z Bay Side (kdesi u San Diega, mám ten pocit) z loňskýho léta zazněla víc než půlka In Rainbows prakticky ve finální podobě, což celkem napovídá tomu, že si to mohli vydat od té doby prakticky kdykoliv. Jasně, jsou to hračičky a druhou půlku klidně mohli nahrát až těsně před vydáním, ale nedá mi to. Kdo by čekal, že za necelý dva týdny zavřou OiNK a na samým konci října skončí Stylus? A nedlouho nato naše milá policie prohlásí, že podala trestní oznámení na 1700 lidí používajících DC++. Celkem slušná výstraha, ze který už není cítit pouhý jemný šimrání v břiše. Ideologie stranou, here comes paranoia.

A na závěr něco na loudavé a štiplavě mrazivé zimní noci:



Od tohoto super uživatele.

P.S.: Nemůžu si pomoct, ale mezi rokama 1990-93 se u nás fakt urodilo neuvěřitelný množství skvělý hudby. A vono to má sakra zeitgeist, kterej funguje. A přímo děsivě dobře. A se vší úctou, nevěřím tomu, že takhle nějak bude mluvit za patnáct let nějakej fakan, co se teď dloube v nosu, o Sunshine, Prostitutes, Roe-Deer nebo i o té - jinak vážně taky super - Khoibě.

Summary.

Začátek školního roku/sezony ve znamení big beatu a vůbec 90’s elektroniky. Chemical Brothers & spol. Nejvíc baví druhá deska, pak třetí a až pak debut. Trochu mě to přivedlo k myšlence, že letošním deskám, o kterých se předpokládá, že s odstupem pár let budou považovány za celkem zásadní, jsem – přiznávám - zatím až tolik nepřišel na chuť. Platí to obzvlášť o nových Animal Collective, Battles, Danu Deaconovi, The Field, Jamie T a M.I.A. Zato moc baví (z těch nejposledněji vydaných a těch, o kterých jsem se ještě moc nezmiňoval) skvělí A Place to Bury Strangers, nádherně zasnění A Sunny Day in Glasgow, tajemná Bat for Lashes, relaxační Deepchord presents Echospace, neprávem podceňovaný fousáč Iron & Wine (refrén v jedné písničce je nebezpečně podobný Nie alebo áno od No Name), úžasný (tak prej je to chlap, no …) Kira Neris a eklektičtí Stateless. Co dál? Radiohead dávám čas, noví Hives se jeví velice sympaticky, Graduation je sice chytrá deska, ale neba, To My Boy, Maps, People Press Play a hlavně José González zatím spíš ne, Babyshambles zatím spíš ano, ale nestihl jsem je naposlouchat natolik, abych je byl schopnej líp posoudit, Black Lips je superretro deska, ale mám to s nima dost podobně, stejně jako s Boys Noize, Kate Nash, Rósín Murphy, Working for a Nuclear Hero Class, Finkem, Jensem Lekmanem, Sondrem Lerche, St. Vincent, Kathy Diamond … mám pokračovat dál? No a ke Caribou, Dinosaur Jr., Dub Pistols, High Contrast, Ianu Brownovi, The Postmarks a Kevinu Drewovi (atd.) jsem se zatím neprokousal vůbec. Málo času jako relevantní výmluva? Jak pro koho. Chodit spát o půlnoci a vstávat v šest ale opravdu není zrovna luxusní záležitost...

The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.