Panda Bear - Person Pitch

Panda Bear
Person Pitch
Paw Tracks [3/2007]

8.5

Když jedeme s tátou do Zlína na chatu, nikdy se nezapomene stavit do antikvariátů. Totiž – on je amatérský fotograf a zajímá se o české foťáky a kamery a jedna z cest, jak se k nim dostat, je právě chodit po antikvariátech. Já to obyčejně nesnáším a radši bych se místo toho mrknul, jestli v Adidasu nemají novou kolekci tenisek. Ovšem jeden z antikvariátů, který je umístěný do některé z budov bývalých Baťových továren, mám upřímně rád. Nechci, abyste mě měli za někoho, kdo je jen a jen posedlý hudbou a nic jiného ho nezajímá – tak to snad není, ale vždycky, když do té rozsáhlé místnosti vstoupím, uhrane mě. Na všech těch zachovalých věcech po našich předcích, co tu jsou, vlastně není nic až tak příšerně neobvyklého, spíš jde o tu nezvyklou atmosféru. Na ní má z velké části podíl hudba, kterou tu do obrovitých reproduktorů pouští (zřejmě) majitel. Od hudby afrických domorodých kmenů až po předválečné songy. Možná to nezní bůhvíjak lákavě nebo převratně, ale já jsem fakt nic podobného nikde jinde neslyšel.

Když jsem si poprvé pustil Person Pitch, nemohl jsem se ubránit nutkání ihned zajet do Zlína a v tom antikvariátu si ji přehrát. Atmosférou mi tam zapadala jako poslední chybějící kousíček puzzle do skládanky. Ale její kouzlo je v tom, že mi vůbec nevyvolává asociace jenom na to jedno konkrétní místo. Je tak originální a působivá, že pokaždé, co ji poslouchám, mi dá něco nového, něco, co bych od jiné desky nečekal ani v nejmenším. Když vás přepadne nostalgie, vzpomínky a s nimi spojené představy, zarezlé a zažloutlé v tom nejzazším koutě mozku, najednou vyplavou na povrch. Nezkreslené, bez jediné kapky hořkosti a v té nejkrásnější podobě, jako když sledujete váš oblíbený seriál z dětství.

Nikdy jsem nebyl v Riu nebo Lisabonu, kde aktuálně Panda Bear, vlastním jménem Noah Lennox a člen newyorského new-weird-america spolku Annimal Collective, žije, ale třeba Bros. na mě působí, jako když ležíte ve dvacátém patře hotelu ve vaně se šampaňským v ruce a posloucháte ruch o poznání komornějšího karnevalu, který prochází vedlejší hlavní ulicí. A než se pak stačíte obléknout a vyparádit, při Search for Delicious už s rukama v kapsách zadumaně procházíte prázdným půlnočním městem, kde poletují sáčky a blikají neonové nápisy erotických klubů.

"Nepopsatelná koláž samplů a nebeských melodíí". Nikdo by Person Pitch po hudební stránce asi nemohl v jedné větě shrnout výstižněji a trefněji než Francois ve svém rozhovoru právě s Pandou Bear na Newmusic. Ona ta jedna věta totiž bohatě stačí. Kde končí popisy hudebních postupů, tam začínají působit vlastní pocity z hudby. Person Pitch má nepochybně na každého jiný účinek, a proto u této recenze (jestli ji tak vůbec můžu nazvat) zapomeňte na nějakou objektivitu a raději si Person Pitch pořiďte. Není sice nahrávkou pro každý den, ale o to víc pro vás bude cennější.