The Field: Jsem blbej já, nebo ta deska?

Tak nevím. Poslouchám to odpředu odzadu furt dokola a stejně nemůžu přijít na to, čím si zasloužila From Here We Go Sublime tak vysoký hodnocení. Na metacriticu jsem průměrný hodnocení 96 (viděl jsem to před pár dny, dneska je tam 93) fakt dost dlouho neviděl. Jenže mně se ta deska nelíbí. Tak trochu jsem si vzpomněl na doby, kdy jsem poprvý poslouchal druhou desku Franz Ferdinand a debut Strokes. Oběma jsem nemohl přijít na chuť a měl jsem ty samý pocity. Že You Could Have It So Much Better nemám rád dodneška a Is This It? naopak mám rád čím dál víc je celkem nepodstatný, spíš tím chci říct, že než jsem se do toho stylu dokázal ponořit a pochopit ho, tak mi to dalo zabrat. Tak si říkám, že je to třeba podobný s minimal technem a zanedlouho The Fielda těžce docením. Ale nevypadá to tak.

Zní to dobře, chtělo by se říct ušlechtile. Ambiciózní začátky skladeb, které spíš zní jako prostředek sebe sama, minimální změna beatu, dva nebo tři motivy divně nalepené na leitmotiv. Do zblbnutí opakování postupu a až na Everday žádná pointa, rozuzlení, vyvrcholení. Jen tak to kolem vás propluje. A to je většina výplně From Here We Go Sublime. Vypadá to tak, že jsem ji nepochopil, takže může mi někdo vysvětlit podstatu toho, v čem je tak dobrá?