What's the matter with that fuckin' Filter?!

"JAMIE T
PANIC PREVENTION

GENIÁLNÍ ULIČNÍK

Tohle je teda sakra britská deska, na kterou si všichni, kdo nejsou rodilí Britové, budou muset asi chvíli zvykat. Její kouzlo je ale v tom, že ty písničky jsou do té míry dobré, že si vás nakonec získají, i když nejste dvacetiletý floutek z londýnského štrýtu. Jako Jamie T. Kluk z Wimbledonu, čtvrti, kde se nakupuje a hraje tenis. Uličník, který si doma kutil na koleně svoje tracky, ale byly tak dobré, že brzy skončily ve vysílání britského Radia 1. O Jamiem se říká, že je něco mezi The Streets a Arctic Monkeys, což naprosto sedí. A nejen protože má hlas téměř zaměnitelně stejný jako Alex z Arktiků. Je v tom britský hip hop, stejně jako punk, mladistvá drzost, stejně jako ohromná otevřenost. Odvaha brát zvuky, kde se dá a když to jinak nejde, vystačit si jen s ošuntělou akustickou basou, které Jamie věnoval úvodní song: "Šel jsem si koupit bouchačku, ale nakonec jsme utratil všechny prachy za ten krám, kterýmu se říká baskytara." Jamie T je velký skladatelský talent, stejně jako přirozený experimantátor a hlavně hlas svojí generace - Bob Dylan internetové éry, chcete-li."

Radek Bureš, Filter, 5/2007

Nic proti recenzi samotné (až na pár drobností), ta je dobrá, ale jen tak pro zajímavost: kolik hvězdiček byste na jejím základě desce tipli? Čtyři a půl? Nebo dokonce pět? Ale prosím vás, co vás to nemá! Tři a půl! A to má být chyba tisku, nebo autora? Autora, který dává tři hvězdy materiálu, který si zaslouží poněkud jiné hodnoty. To platí o Ewě Farné, Tokio Hotel a aktuálně o novince Good Charlotte. Pořád dost daleko od toho, aby byl považován za (definitivního) intelektuálního vyvrhela a od toho, aby mu fanynky s blogísky nevydrápaly oči prsty s nehty nalakovanými načerno.

A teď všeobecně: když třeba máme desku, kterou jsme moc ve věžicce neprotočili a má zajímavý jméno, kolik jí dáme bodíků? Tři a půl? Tím člověk nikdy nic nezkazí. My už to nějak ukecáme na svou stranu. Dát jí podprůměr? To už vyžaduje hodně odvahy. A taky pisatelské zručnosti na obhájení argumentů, aby to nevypadalo jen jako kydání hnoje s naprostou absencí konstruktivní kritiky.

Aby bylo jasno: já jsem strašně vděčný Filteru za to, že mě přivedl k hudbě, kterou v současnosti poslouchám, a tento výchovný faktor určitě v dobrém působí i na mnoho dalších mladých lidí. Není sporů o tom, že je velice dobře graficky udělaný a má vcelku zajímavá témata a rozhovory s aktuálními jmény na světové hudební scéně. Ale proč na mě sakra stále působí dojmem plátku, který se snaží vypadat velmi prestižně a fundovaně? Přestože by podle příspěvku v diskusi na blogu NMM Pavla Kučery ("solidne delany stredne proudy webzin je tady urcite zapotrebi - ostatne o neco podobneho v tistene podobe se snazime s Filterem") být vyvoláván neměl a tato pseudoaurela je výstřelky jako označení My Chemical Romance za kapelu roku znehodnocována?

Ta nevyrovnanost nejen popisovaných subjektů, ale jejich provedení je zrovna v tomhle čísle do očí bijící. Konkrétně třeba u Pavla Kučery: proč musím číst recenzi na Arctic Monkeys, jedné z nejlepších, co jsem kdy četl, vedle něčeho, co si říká recenze na koncert Nine Inch Nails, i když jsou to, s prominutím, samý zaujatý kecy a bláboly? Nejsem žádným bezmezným fandou Trenta Reznora, a taky uznávám, že některý obraty jsou napsaný vcelku vtipně, ale co to mění na faktu, že se o koncertu samotném dozvím absolutní hovno? Sorry, Pavle, ale tohle byl fakt krok vedle a jestli někdo mluví o recenzi na Sunz jako o totálním přehmatu, já volím mnohem spíš report na NIN, kterej patří maximálně na blog. A možná ani tam ne. A už vůbec se to nedá označit jako recenzi. Propříště trochu míň ega!

To všechno je Filter model (minimálně) květen 2007. Úlitba tomu, aby se prodával co nejvíc? Vypadá to tak. Stále je to podle mého názoru nejlepší hudební časopis na trhu, ale stále víc mi připadá jako hybrid, který nemá pořádně vybranou cílovou skupinu. V současné době to totiž není ani materiál pro intelektuály zaměřené na zahraniční hudební scénu (kteří si ostatně dokážou najít drtivou většinu všeho podstatného, co zde zazní a mnohem víc věcí k tomu na internetu), ani pro šedý průměr v podobě poslouchačů Zdivočelýho Billa či Vypasené fixy, a ani pro ty holky s blogísky.