Kaiser Chiefs - Yours Truly, Angry Mob

Kaiser Chiefs
Yours Truly, Angry Mob
B-Unique [2/2007]

5.7

Je to bludný kruh. Už jsem o tom mluvil v souvislosti s dvojkou Bloc Party – indie-hvězdičky se s druhou deskou buď vzdají původního zvuku a image, anebo zopakují model debutu. Pak už nastává obligátní situace. Jsou desky-dvojky, které se už s datem vydání stanou všestranně přijatými za klasiku přesahující hranice svého žánru (Nevermind, The Grand Don’t Come for Free aj.) a ty dvojky, které jsou z nejrůznějších důvodů přijaté rozporuplně. A těch je drtivá většina.

Kaiser Chiefs vsadili vše na druhou možnost. Vlastně se jim ani nelze divit – když vyhrajete tři ceny na Brits a vyprodáváte haly, předpokládám, že by se vám taky do nějakých radikálních změn taky nechtělo. Takže je jasné, že záleží na tom, jaký je váš postoj k debutu Employment. Máte ho rádi? V tom případě vás Yours Truly, Angry Mob nezklame. Rozčiluje vás? Yours Truly, Angry Mob bude ještě víc.

"Kdybych měl pocit, že se z nás stává kapela jako Kaiser Chiefs, balím to." Alex Turner. Jistě, věta je vytržená z kontextu. Ale možná si ji NME schová na doby největší krize ostrovního indie-rocku, aby spustila válku na způsob Oasis vs. Blur. Kdo by vlastně v tomto imaginárním souboji byl Oasis a kdo Blur? Inspirace Beatles, The Jam a Franz Ferdinand a zvuková podobnost a bezstarostnost, která je patrná z raných nahrávek Blur. To je to, co k nim váže Kaiser Chiefs.

Věštění velké budoucnosti, dvě desky – jedna lepší než druhá, obě hitové a obě v něčem jiné. Zdravé postpubertální spratkovství. To jsou zase spojnice Oasis a Arctic Monkeys. Tu story o Oasis nemám rád a bojím se, že tak skončí nejedna z mých oblíbených kapel včetně takových Coldplay (když vynechám tu sebestřednost). A Opice k těm oblíbeným kapelám bezesporu patří. To proto, že v sobě mají něco, co je odlišuje právě od takových kapel, jako je Kaiser Chiefs.

U Kaiser Chiefs jde o to, že v ničem nevybočují z řady. Dělají jen lépe to, co se nedaří jiným - antidonchuánům Fratellis a nadrženým gymplákům Little Man Tate; když to převedu na naše poměry, tak je na Óčku uvidím mnohem raději než Tokio Hotel apod. Oproti prvním jmenovaným mají glanc, nedá se jim upřít čich na hity, ať už jsou jakkoliv žoviální a nabubřelé, protože mají přesně to, co českým kapelám chybí – skladatelská jistota, kterou "polosvětoví" a živě diskutovaní Sunshine prostě nemají. Rozhodně by mě pobavili po pár pivech na nějakém stadioně, ostatně většina skladeb je na ně jako dělaná, hlavně u takové Try Your Best si živě dokážu představit, jak ji dohromady zpívá xy tisíc lidí (vidíte, proč jsem mluvil o tom, že nakonec budou ty spojnice vést opačným směrem? Přístup k hudbě se tomu říká…).

Ale to vše ještě nedělá dobrou desku. Jako na dva tři poslechy dobrý. Jenže pokud chcete něco, co sice vychází z minulosti, ale není v ní zasmrádlé a zkyslé a zároveň přináší nové prvky, víte, kterou desku máte zvolit. Yours Truly, Angry Mob jí vážně nebude.