Janička

Tak tohle bylo fakt za trest. Porodit tuhletu sračku trvalo rok.


Jana Kirschner
Shine
3.2


Moc těžký je odstřelit nejnovější počin Jany Kirschner. Už jenom proto, jak vypadá. Krásná & jemná, řek by romantik. More than fuckable, řekli by The Teenagers. A pak (a hlavně taky) proto, že těm, kteří se snaží prorazit venku, se klacky pod nohy prostě nehážou. Z těch, kteří by tak učinili, budou pomalu vlastizrádci. (Po oscarové aféře novinářů Týdne s tím máme vskutku čerstvé zkušenosti.) Co ale dělat, když ta deska prostě dobrá není? Zamést to pod koberec s tím, že není ani špatná a že je hrozně vkusná a … vkusná, jak se tomu stalo v případě Shine je trochu krátkozraký: s čím bychom se měli spokojit menším, než s tím, že je to vkusný?

Ramones měli drive – Green Day ho taky měli – a dá se přitom mluvit o tom samym punku? Jakkoliv je to laciný srovnání, nedá se odpovědět kladně. Pop-punk ten drive měl, ale už byl zmutovanej do podoby, ve který ho leckdo nechtěl nikdy vidět. Dobře, tak horký to s Shine zas není a je fér uznat, že s pop-folkem přičmoudlym trochou country a s akustickou kapelou za zády asi moc revolty nepodniknete, ale to taky není jeho cíl. Cíl je chytnout a nepustit ve smyslu okouzlit a vyvolávat závratě. A když tohohle cílu nedosáhnete, výsledek pak není moc uvěřitelný a podstata problému, jaký byl u pop-punku, je u Shine a jejího pop-folku stejný - tzn. popové melodie a přístup + pokus o indie zvuk a estetiku. Což by samo o sobě nemusel být ten nejpalčivější problém, ale.

Jana se sice snaží, ale stát se femme fatale jako v případě takové Feist a sta padesáti šesti dalších velice nadějných holek, které se vyrojily loni a následují ji, se jí přece jenom nedaří. Na to má příliš předvídatelné frázování a jakkoliv příjemný, ale zaměnitelný hlas. I když místo přímých inspirací bych místo Feist dosadil jednoznačně spíš Norah Jones. Ale vůbec – proč bychom měli mít slovenské klony Norah Jones (zvlášť když už pár let není až tak v kurzu)? Mám pocit, že z toho věku už jsme vyrostli; tím spíš, že dnes si můžeme prakticky bez rozdílu obstarat originál, který navíc zpívá ve stejné řeči, ve kterym sice užívá mnohdy naivních, ale už ne banálních fráziček typu „You’re so cool/I’m such a fool“. A píše se mi to těžko, ale to už bych raději bral její „starou verzi“, která soustavně kultivizuje domácí mainstreamový éter, než tenhleten nedotažený pokus se zvukem vysoustruženym na míru těm, „ke kterym by se to mělo dostat“. Je to škoda a je mi jí líto, že kvůli tomu obětovala tolik, ale upřímně, vezmu si do huby už i ten trapnej roční odstup, který mi dává za pravdu: zkoušeli jste třeba na musicserveru do vyhledávače zadat "jana kirschner"? Ano? A ze kdy že je tam o ní poslední zpráva ... ?

The Cribs - Men's Needs, Women's Needs, Whatever

The Cribs
Men’s Needs, Women’s Needs, Whatever
Wichita, [7/2007]

6.0

Vlastně jsem zpočátku ani moc nechtěl, aby se mi ta deska líbila. Postupně ale ten řemen, co udržuje příslovečnej pytel požadavků na takzvaně dobrou desku, nějak povolil, a já jí tak dal šanci.

A vlastně není ani tak blbá. Z té jednolité hmoty indie hmoty šmrnclé humpoláckým emo halekáním se pozvolna vylupují jednotlivé zajímavé fragmenty, které vůbec nejsou marné. Jenom… Jenom jim stále něco chybí. Asi grácie, aura, která obestupuje každý riff od [dosaďte si sami svého oblíbence]. Ambice trochu vyšší, než pobavit na párty jako stvořené pro pomyslného indie maniaka z definice last.fm na uncyclopedii. Ty možná k The Cribs nesedí, ale bacha: čím víc se dostáváme ke konci, paradoxně tím víc dochází zjištění, že tohle je asi poloha, která jim sluší nejvíc. Předpředposlední Be Safe s odrecitovaným (pod)textem od Lee Ronalda ze Sonic Youth, který jim měl původně produkovat celé album (nakonec ale volba padla na Alexe Kapranose), předposlední neustále gradující Ancient History (což je vzhledem k jejímu energickému úvodu hodně na poklonu), která se bude nabourávat dost hluboko do žebříčků o nejlepší letošní singl, a poslední, pouze akustická Shoot the Poets.

Lhal bych ale, kdybych řekl, že mě tahle uvolněná třičtvrtěhodinka nedostává víc, než megalomanské, a ve výsledku unylé až žalostné druhé pokusy některých "nejlepších nových kapel" (druhý opus Hard-Fi budiž důkazem). Ale do nových Babyshambles to má na hony daleko. Takže trochu rozpor. Když ale nebudete nic zvlášť řešit (což je asi jejich záměr), dojdete k závěru, že to není nic, co by vás rozhodilo z denního rytmu a nenechalo spát, ale i tak prostě … v pohodě.

Sunshine - Dreamer

Sunshine
Dreamer
Universal, [3/2007]

(bez hodnocení)

Můžete mi klidně omlátit o hlavu fakt, že od vydání desky už uplynul nějaký ten měsíc. Ale po všech těch peripetiích a rozporuplném přijetí z mnoha stran jsem se rozhodl, že bych taky mohl zaujmout vlastní (=pořádné a jasné) stanovisko k desce. Pořádné a jasné ne ve smyslu, jestli zdvihnu palec, nebo ji naopak zavrhnu a nic mezi tím – tak černobíle se to v tomhle případě prostě odbýt nedá.

Nová deska Sunshine je bezesporu vděčné téma k diskusi. Nebudeme teď ale vůbec řešit, jestli maximálním způsobem vychválená jak deska samotná, tak koncert, byla na NMM věc předem domluvená, ani to, že Ghetto je vykrádačka vy-víte-koho a že hóóódně podobný obal už jsme viděli u vy-víte-koho-no.2. Každopádně je ale na druhém zmiňovaném případu vidět, jakým revivalem revivalu (zdravím tucznaka) se Suns na Dreamerovi stali.

To by se jim ovšem dalo prominout, kdyby každá skladba z desky byla hitovka. Jenže jedinou jakž-takž dotaženou hitovkou je Days Will Never Be the Same. Ostatní zní jako demáče některých jejich slavnějších zahraničních vzorů (…ehm, dobře, kolegů…) a také obnažují skladatelské slabiny Suns, které jste dřív díky bordelu ve skladbách nepostřehli buď vůbec, nebo alespoň ne naplno, jako teď. A tak se to kluci snaží umně zamaskovat nejčastěji smyčci, jenže to pak působí, jako když dáváte kus puzzle do místa, kam sice zapadá tvarem, ale ne tím, co zobrazuje. Zdvojování kytar a zahuštění zvuku? Ne, toho se na Dreamerovi nedočkáte, vyjma ruchů, šumů a skřípotů, asi tak, jak to dělali Placebo v roce 2003, takže vlastně nic moc novýho.

Elektronické pokusy a smyčky na začátcích skladeb působí nadějně, ale pak se kamsi vytratí a to, co zůstane, je osekaná verze něčeho, co nakonec dohromady nedává moc velký smysl. Jenom zabijácké refrény nestačí. Minimálně půlka desky (nekecám) toho budiž důkazem. V Black Painted Room k neskutečně silnému kytarovému sólu musíte přetočit půlku písničky – Kayovi melancholická poloha moc nesluší, hlavně je to ale celkem nuda, stejně jako víceméně celá druhá polovina desky počítaje od zbytečné mezihry Macabre Interlude.

Kdybych to měl shrnout: emoce v písničkách jsou skutečné a při koncertu jistě strhnou a smažou všechny pochyby z desky, ale hudebně je to jenom derivát Bloc Party, The Killers, Kasabian, zahraný (možná) po svém, ale na mě to nepůsobí bůhvíjak uvěřitelně (a to ještě nemluvím o textech) a navíc: vám snad chutná Coca Cola, kterou jste si koupili včera v Tescu, půlku jste z ní upili a to, co v ní do dneška zbylo, jste zředili s vodou?

P.S.: Poslechněte si eponymní debut The Bravery, srovnejte s Dreamerem a najděte deset styčných bodů korespondujících s obsahem této recenze. Kdo to zvládne, tomu koupím růžovýho plyšovýho králíčka.

New Young Pony Club - Fantastic Playroom

New Young Pony Club
Fantastic Playroom
Modular, [6/2007]

8.1

Londýnští New Young Pony Club jsou přesným příkladem kapely, o kterou se v diskusích peru za každou cenu, protože jsou mi prostě neskutečně sympatisch, a pak si při poslechu desky koušu nehty, jestli ta všechna objajoba byla oprávněná. Ale upřímně, zase nemůžu říct, že by jejich dlouhohrající debut Fantastic Playroom mohl být jakýkoliv, a i tak bych ho vynášel do nebes jenom proto, že bych si v opačném případě odporoval. Ta deska je totiž fakt dobrá.

Jistě že bych jim mohl strhnout body za to, že je to do jisté míry prvoplánová záležitost a že na patnáctý poslech už to nebude ono, ale o to jim ani nejde. Chtějí si to užít a být jasně nad věcí, ale přitom ne (jenom) blábolit o tom, kdo je z nás větší štětka, takže to nejsou art bitches jako stylově/imagem hodně spříznění Cansei de Ser Sexy, i když i v případě brazilského projektu jde o sebeironii, ale poněkud lacinou.

A i hudba je, co se týče New Young Pony Club, minimálně o třídu výš. Sice jsou v podstatě všechny písničky sestaveny podle vzorce vyzývavé bicí/tajemná a podmanivá basa/rozverná kytara/hypnotizující synťáky, co se vznášejí ve vzduchu jako afrodyziakum/sexy, so sexy hlas zpěvačky Tahity Bulmer, která by lhala při tvrzení, že nikdy neslyšela zpívat Madonnu (v závěrečné Tight Fit je to více než patrné), ale zaručeně nenudí, písničky nesplývají v jednu upatlanou hmotu.

New Young Pony Club dokážou koketovat tak neodolatelně, že se jim prostě neubráníte (Ice Cream), jako se i stydlivě odvracet a ukázat hlubší rovinu v nejlepším kousku alba, skladbě The Get Go, stejně jako být mile infantilní, až už to pak občas tahá uši (Grey). Ale i se všemi výhradami je jasné, že New Young Pony Club nahráli možná nejhitovější, ale určitě nejpřístupnější dance-punkovou desku, až už je to vlastně popík. Ale zato parádní popík.

Tata Bojs - Kluci kde ste?

Tata Bojs
Kluci kde ste?
Warner [4/2007]

5.4

Pokud bych na Kluci kde ste? nahlížel jako na nahrávku od anonymní české kapely, řekl bych si asi OK, není to špatný, a už si ji nikdy jindy nepustil. Ale protože se jedná o novou desku hanspaulských hračičků-vtipálků Tata Bojs, a tak ji beru v kontextu jejich dřívější tvorby, nemůžu být nestranný. A řeknu to hned na rovinu: Kluci kde ste? je pro mě zklamání, přestože s každým poslechem mi dochází víc a víc, že tahle kapela nikdy nenatočí vyloženě špatnou desku.

Pověst experimentátorů a hračičků, kteří dělají věci jinak, se však tentokrát bohužel nenaplňuje a nezachrání to ani písnička nazpívaná v korejštině nebo mužský pěvecký soubor Ženy. Kluci kde ste? je na první (zhruba) čtyři poslechy vyklidněná, šedá hmota svázaná českými konvencemi (i co se týče zvuku).

"Chtěli jsme původně udělat udělat rychlou desku. Odlepit se od mírně zatěžkaného Nanoalba. Špinavou, uvolněnou a syrovou. Ale myslím si, že to se nám moc nepodařilo, že už je to zase takový mazlení." Ano. Syrová je, ale pouze co se týče skoro úplného oproštění se od elektronických udělátek, samplů a tanečních rytmů. A právě proto jak Futuretro, tak i Biorytmy a hlavně předposlední Nanoalbum vyzní nejen současněji a moderněji, ale také různoroději.

Kluci kde ste? na mě navíc působí jestli ne unylým, tak alespoň dosti rezignovaným dojmem ("Nemůžu se probudit, aspoň žádný věci nemusí se dít"). Možná je chyba ve mně, potažmo v mém věku, protože se fakt víc chytám na slogany z dřívějška jako "Malý lži jsou lžičky a malý lásky lasičky" (Lasičky, Futuretro) anebo "Kdyby život měl smysl jasnější, i já bych byl trochu šťastnější" (Šťastnější, Biorytmy) než "Všichni jednou bez urážky budem krásný vykopávky" (Trilobeat), anebo "Zlobí se na nás naše planeta/my ještě nevíme, co je to odveta, přestože hned potom přijde vtipný rým "Zlobí se na nás čím dál tím víc/začíná tady být globální hic" (Eko Echo).

Jistěže jsou tu stále silná místa, a to hned úvodní Pěšáci (když nebudeme počítat intro) s tak vtipným a výstižným textem, jak to umí jenom Tatáči; po zmiňovaném čtvrtém poslechu se přece jenom vyloupnou na povrch opravdové, kupodivu pomalejší a atmosférické hity Nedám si, díky nebo Spáč. Což jsem upřímně od Tata Bojs nečekal. Ale takového skvělého propojení obsahu textu a hudby, jako tomu bylo u minulého opusu Nanoalbum, na kterém je perfektní jak nápad, tak zpracování, se už asi nedočkám. Ale rád se bych se nechal překvapit. Kluci kde ste? mi však i přes jasné známky kvality a invence tak nějak strhl tu auru nedotknutelnosti kapely. A přestože těch neotřelých slovních hříček mají stále tucty, už to všechno – a hlavně hudebně – spadá pouze do kategorie "milé" a "neškodné". A (jenom) to přece od Tata Bojs slyšet nechceme. Nebo teda aspoň já ne.

Kaiser Chiefs - Yours Truly, Angry Mob

Kaiser Chiefs
Yours Truly, Angry Mob
B-Unique [2/2007]

5.7

Je to bludný kruh. Už jsem o tom mluvil v souvislosti s dvojkou Bloc Party – indie-hvězdičky se s druhou deskou buď vzdají původního zvuku a image, anebo zopakují model debutu. Pak už nastává obligátní situace. Jsou desky-dvojky, které se už s datem vydání stanou všestranně přijatými za klasiku přesahující hranice svého žánru (Nevermind, The Grand Don’t Come for Free aj.) a ty dvojky, které jsou z nejrůznějších důvodů přijaté rozporuplně. A těch je drtivá většina.

Kaiser Chiefs vsadili vše na druhou možnost. Vlastně se jim ani nelze divit – když vyhrajete tři ceny na Brits a vyprodáváte haly, předpokládám, že by se vám taky do nějakých radikálních změn taky nechtělo. Takže je jasné, že záleží na tom, jaký je váš postoj k debutu Employment. Máte ho rádi? V tom případě vás Yours Truly, Angry Mob nezklame. Rozčiluje vás? Yours Truly, Angry Mob bude ještě víc.

"Kdybych měl pocit, že se z nás stává kapela jako Kaiser Chiefs, balím to." Alex Turner. Jistě, věta je vytržená z kontextu. Ale možná si ji NME schová na doby největší krize ostrovního indie-rocku, aby spustila válku na způsob Oasis vs. Blur. Kdo by vlastně v tomto imaginárním souboji byl Oasis a kdo Blur? Inspirace Beatles, The Jam a Franz Ferdinand a zvuková podobnost a bezstarostnost, která je patrná z raných nahrávek Blur. To je to, co k nim váže Kaiser Chiefs.

Věštění velké budoucnosti, dvě desky – jedna lepší než druhá, obě hitové a obě v něčem jiné. Zdravé postpubertální spratkovství. To jsou zase spojnice Oasis a Arctic Monkeys. Tu story o Oasis nemám rád a bojím se, že tak skončí nejedna z mých oblíbených kapel včetně takových Coldplay (když vynechám tu sebestřednost). A Opice k těm oblíbeným kapelám bezesporu patří. To proto, že v sobě mají něco, co je odlišuje právě od takových kapel, jako je Kaiser Chiefs.

U Kaiser Chiefs jde o to, že v ničem nevybočují z řady. Dělají jen lépe to, co se nedaří jiným - antidonchuánům Fratellis a nadrženým gymplákům Little Man Tate; když to převedu na naše poměry, tak je na Óčku uvidím mnohem raději než Tokio Hotel apod. Oproti prvním jmenovaným mají glanc, nedá se jim upřít čich na hity, ať už jsou jakkoliv žoviální a nabubřelé, protože mají přesně to, co českým kapelám chybí – skladatelská jistota, kterou "polosvětoví" a živě diskutovaní Sunshine prostě nemají. Rozhodně by mě pobavili po pár pivech na nějakém stadioně, ostatně většina skladeb je na ně jako dělaná, hlavně u takové Try Your Best si živě dokážu představit, jak ji dohromady zpívá xy tisíc lidí (vidíte, proč jsem mluvil o tom, že nakonec budou ty spojnice vést opačným směrem? Přístup k hudbě se tomu říká…).

Ale to vše ještě nedělá dobrou desku. Jako na dva tři poslechy dobrý. Jenže pokud chcete něco, co sice vychází z minulosti, ale není v ní zasmrádlé a zkyslé a zároveň přináší nové prvky, víte, kterou desku máte zvolit. Yours Truly, Angry Mob jí vážně nebude.

Panda Bear - Person Pitch

Panda Bear
Person Pitch
Paw Tracks [3/2007]

8.5

Když jedeme s tátou do Zlína na chatu, nikdy se nezapomene stavit do antikvariátů. Totiž – on je amatérský fotograf a zajímá se o české foťáky a kamery a jedna z cest, jak se k nim dostat, je právě chodit po antikvariátech. Já to obyčejně nesnáším a radši bych se místo toho mrknul, jestli v Adidasu nemají novou kolekci tenisek. Ovšem jeden z antikvariátů, který je umístěný do některé z budov bývalých Baťových továren, mám upřímně rád. Nechci, abyste mě měli za někoho, kdo je jen a jen posedlý hudbou a nic jiného ho nezajímá – tak to snad není, ale vždycky, když do té rozsáhlé místnosti vstoupím, uhrane mě. Na všech těch zachovalých věcech po našich předcích, co tu jsou, vlastně není nic až tak příšerně neobvyklého, spíš jde o tu nezvyklou atmosféru. Na ní má z velké části podíl hudba, kterou tu do obrovitých reproduktorů pouští (zřejmě) majitel. Od hudby afrických domorodých kmenů až po předválečné songy. Možná to nezní bůhvíjak lákavě nebo převratně, ale já jsem fakt nic podobného nikde jinde neslyšel.

Když jsem si poprvé pustil Person Pitch, nemohl jsem se ubránit nutkání ihned zajet do Zlína a v tom antikvariátu si ji přehrát. Atmosférou mi tam zapadala jako poslední chybějící kousíček puzzle do skládanky. Ale její kouzlo je v tom, že mi vůbec nevyvolává asociace jenom na to jedno konkrétní místo. Je tak originální a působivá, že pokaždé, co ji poslouchám, mi dá něco nového, něco, co bych od jiné desky nečekal ani v nejmenším. Když vás přepadne nostalgie, vzpomínky a s nimi spojené představy, zarezlé a zažloutlé v tom nejzazším koutě mozku, najednou vyplavou na povrch. Nezkreslené, bez jediné kapky hořkosti a v té nejkrásnější podobě, jako když sledujete váš oblíbený seriál z dětství.

Nikdy jsem nebyl v Riu nebo Lisabonu, kde aktuálně Panda Bear, vlastním jménem Noah Lennox a člen newyorského new-weird-america spolku Annimal Collective, žije, ale třeba Bros. na mě působí, jako když ležíte ve dvacátém patře hotelu ve vaně se šampaňským v ruce a posloucháte ruch o poznání komornějšího karnevalu, který prochází vedlejší hlavní ulicí. A než se pak stačíte obléknout a vyparádit, při Search for Delicious už s rukama v kapsách zadumaně procházíte prázdným půlnočním městem, kde poletují sáčky a blikají neonové nápisy erotických klubů.

"Nepopsatelná koláž samplů a nebeských melodíí". Nikdo by Person Pitch po hudební stránce asi nemohl v jedné větě shrnout výstižněji a trefněji než Francois ve svém rozhovoru právě s Pandou Bear na Newmusic. Ona ta jedna věta totiž bohatě stačí. Kde končí popisy hudebních postupů, tam začínají působit vlastní pocity z hudby. Person Pitch má nepochybně na každého jiný účinek, a proto u této recenze (jestli ji tak vůbec můžu nazvat) zapomeňte na nějakou objektivitu a raději si Person Pitch pořiďte. Není sice nahrávkou pro každý den, ale o to víc pro vás bude cennější.

Arctic Monkeys - Favourite Worst Nightmare

Arctic Monkeys
Favourite Worst Nightmare
Domino [4/2007]

8.8

Spasitel rocku. Fráze? Možná. V posledních letech se tak označuje kdekdo. Ale pouze několika lidem náleží tato nálepka plným právem. A kdybych si měl vybrat jen jednoho, zůstal by jím Alex Turner.

Jestli jste si představovali pod pojmem taneční kytarovky všechno, co zní jako Happy Mondays, vězte, že vás nová deska Arctic Monkeys šokuje. Opice kladou opravdu velký důraz na rytmy, o čemž už Alex ostatně mluvil v jednom z promo rozhovorů.

A změny oproti debutu? Přitvrzení? Spíše zvážnění. Stále to jsou ti Arctic Monkeys, jaké známe z debutu. Mají spousta vrozené a autentické coolness, ve které není žádná známka pózy. Jsou to kluci, kteří – za předpokladu, že byste žili v Británii a měli patnáct – by klidně mohli být vašimi staršími bráchy. A vy byste jejich cédéčka rozdávali svým spolužákům s patřičnou hrdostí a pýchou. A i když vím, že u nás by je mí vrstevníci odstřelili jako další anglánskej sranec, jsem v duchu absolutně přesvědčený, že na rozdíl od ostatních stylově spřízněných kapel tomu tak v jejich případě není. Stejně jako jejich debut, ani druhou desku totiž člověk nedokáže naplno docenit ani po desátém poslechu.

Floutkovství ve stylu V tomhle klubu jsem králem já ale nahradila, jak už je patrné z názvu alba – noční můra a skeptičnost. A emoce. Když zpívá v poslední 505 "But I crumble completely when you cry", nemusíte vůbec vědět, o čem zpívá, ale stejně mu uvěříte každé slovo.

Je v jistém směru dosti podobný Jamiemu T. Objevuje nové věci v zaběhnutých a stokrát zopakovaných trendech a vás jedině naštve, že nejste taky jako on. A zároveň vám tím dokáže svou genialitu bez toho, že by k tomu potřeboval nějaký macho řeči. V porovnání s debutem se ještě méně drží struktury sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén, nebojí se jít do experimentů na způsob Perhaps Vampires Is a Bit Strong But..., díky kterým se stávají jeho písničky nepředvídatelnými. A když už se ve všech těch vyhrávkách ztrácíte a nevíte kudy kam, vždycky na vás vytasí nějaký nečekaný beat, který vás vrátí do obrazu a vytrhne ze semišového křesílka, do kterého jste se svalili po tréninku i přesto, že jste si až to té doby jistí, že vás odsud někdo dostane jenom přes vaši mrtvolu.

Někdy to je sice ještě nevybroušené, přechody mezi frázemi v některých místech trochu skřípou; deska jako taková nedrží tolik pohromadě jako debut a jinak vynikající skladby jako Fluorescent Adolescent (pocta The Strokes) nebo The Bad Thing (pocta The Libertines) se do jejího kontextu příliš nehodí. Ale není to všechno přece nakonec výborná zpráva? Vždyť proč bychom po nich měli chtít všechno hned? Jejich vrchol není ani Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, ani Favourite Worst Nightmare. A předpokládám, že jím nebude ani příští deska. Ale o to víc nám ještě ukážou, uvidíte. Stále je tam ale ještě jeden strašák, se kterým mají pár věcí až mrazivě společných. Jmenuje se Oasis. Jo vlastně - úplně jsem zapomněl na jednu věc: je lepší než debut? Na to vám neodpovím. A rozdíl mezi hodnocením obou desek taky neberte tak vážně. Jisté je jedno: nová deska Arctic Monkeys je nejlepší britskou kytarovou deskou minimálně od poslední desky Arctic Monkeys.

!!! - Myth Takes

!!!
Myth Takes
Warp [3/2007]

8.6

Být šílencem je někdy celkem sranda. A často je to doslova zapotřebí.

Pamatujete si na scénu ze Samotářů, kdy Ivan Trojan křepčí v koupelně nad zjištěním, že se jeho ex rozešla se Sašou Rašilovem (jestli tomu bylo naopak, to už nevím)? Asi tak nějak se budete chovat při poslechu třetí desky průkopníků dance-punku z Brooklynu. Už předchozí deska Louden Up Now (eponymní debut se mi do rukou nedostal) naznačovala, že i přes některé nedotažené kousky, pravděpodobně kvůli kterým jsem si desku podruhé nepustil, tady koexistuje kapela s velkým potenciálem. A aktuální novinka Myth Takes už předpoklady beze zbytku naplňuje.

Už si nepamatuju, kdy jsem naposledy protančil – teda jestli se moje pohyby tak dají nazvat – celou desku (dobře, až na poslední Infinifold, ale nic není dokonalý, že jo…). Při úvodní stejnojmenné Myth Takes, která by klidně mohla být použita v soundtracku k Addamsově rodině, si ujasníte pravidla hry, v Must Be the Moon tančíte kozáčka, zatímco vám někdo mlátí do hlavy sešitem; pilotní singl Heart of Hearts aspiruje na pozici největšího hitu kapely, disko v blázinci dále pokračuje Sweet Life s vyřváváním v refrénu „A! A! B! B! CCDD!“. Na rozdíl od neposlouchatelně dlouhých věcí z předešlého alba vůbec nevadí, že dobrá polovina tracků na Myth Takes má přes pět minut, ba ani osmiminutová Bend Over Beethoven nenudí, naopak – lze ji považovat jako důkaz, že se dá složit rozsáhlou skladbu, která si tyká s genialitou a interpret se přitom nemusí jmenovat Pink Floyd a přesně tak vědět, co a jak chce udělat.

!!! (vyslovuj „chk chk chk“) se evidentně neberou zas tak vážně a mainstream je jim vcelku volný. A vám bude poté, co si Myth Takes poslechnete, taky. Skladby jsou takové, jaké jsou – ušpiněné. Mohly by být vyšperkované, navoněné, vyprané a vyžehlené, ale na co? Myth Takes je jako mít džíny potrhané doopravdy, ne je tak koupit v Kenvelu. Dejme tomu, že se to dá považovat za punk. A zároveň je tam dance. Takže dance-punk. Tahle škatule na ně pasuje jako na nikoho jiného. Není to proto, že by se ve skladbách sem tam mihly kytary, jako tomu je u LCD Soundsystem (zvlášť to platí o Murphyho nové desce), je to především o přístupu k hudbě.

Vůbec onomu srovnání se Sound of Silver od zmiňovaného projektu se pravděpodobně nedá vyhnout. Rozdíly se odvíjí od jednoho prostého poměru počtu členů, tj. 8:1 ve prospěch !!!. To znamená, že Myth Takes je živočišnější, živelnější, méně promyšlená (pozor, neplést si s povrchní, to by byla zvlášť u !!! zásadní chyba) a přirozenější deska. James Murphy zase strhává body na svou stranu díky větší míře chytlavosti a tím, že dokáže přesně vycítit hranici mezi mainstreamem a alternativou přijatelnou jak pro širší masy, tak pro kritiky. Bohužel ale skladby už příliš rozmělňuje a ty kvůli, podle mého názoru až trochu přehnanému, povyku způsobenému jinak vynikajícím debutem občas působí vypočítavě a svázaně.

Ne ale u !!!. Ti jsou v pozici černého koně, které využili bezvadně. Natočili desku, která baví a zároveň irituje, udělá z vás krále parketu stejně jako zanutí k zamyšlení a důkladnějšímu poslechu. Je to všechno, jenom ne nuda.

The Good, the Bad & the Queen - The Good, the Bad & the Queen

The Good, the Bad & the Queen
The Good, the Bad & the Queen
Parlophone [1/2007]

5.3

Albarnovým deskám, zvlášť těm, které vznikly po roce 2000, musíš dát čas a naplno je doceníš až po několika posleších.

Tak přesně tohle jsem si říkal předtím, než jsem poprvé protočil ve winampu Damonův nový projekt The Good, the Bad & the Queen. Přestože však od té doby uplynulo několik měsíců a desce jsem dal opravdu dost šancí k tomu, abych ji docenil, je pro mě v konečném součtu zklamáním.

Stejně jako u předchozího veleúspěšného projektu Gorillaz je producentem Danger Mouse, ale tentokrát se jde až na dřeň samotných písniček a…není to dobře. Jistě, má to originální zvuk a když se sejde tolik osobností, nemůže vzniknout vyloženě špatná deska, ale samotná jména ještě nezaručují, že to bude bomba. A ona to bomba taky není. A přes všechny snahy prezentovat The Good, the Bad & the Queen jako kapelu (se vší úctou k ostatním hráčům – nebýt Paula Simonona by o ní ani nemohla být řeč) na vás bude ze všech stran dýchat Albarnův rukopis. Jeho způsob skládání je obnažen a to bohužel degraduje nejen The Good, the Bad & the Queen, ale do jisté míry i obě desky Gorillaz a Think Tank od domovských Blur –zmíněná alba přesto i teď považuji za jedna z nejlepších, co vznikla v novém století. The Good, the Bad & the Queen k nim však nepatří. Působí spíš jako soubor béček nahromaděných od 13 než dojmem plnohodnotného alba; to sice vzhledem ke kvalitě oněch děl není taková hrůza, jenže právě z toho důvodu logicky čekám od Albarna trochu víc.

Nechci vytvářet konspirační teorie, ale mám pocit, jakoby Damon chtěl stále dávat na odiv svým odvěkým rivalům z Oasis svou progresivitu. S Demon Days jsem mu to žral a užíval si, že je na světě taky nějaká spravedlnost, ale teď už to vyznívá jako honění si vlastního ega ve stylu: "Heč, já umím i tohle!". Což by si mohla persona jeho formátu odpustit.

The Cinematics - A Strange Education

The Cinematics
A Strange Education
TVT [3/2007]

7.5

Do prčic! Vysvětlete mi už někdo, jak je možný, že se najednou roztrhl pytel s dobrýma deskama a za necelé tři měsíce od začátku letoška je k mání snad víc pozoruhodných děl než loni za celý rok! A tahle smršť rozhodně nekončí – v indie-rockových vodách by měla pokračovat minimálně v podobě nových řadovek Arctic Monkeys, Interpol a White Stripes. Ale už debut skotských The Cinematics předznamenává, že ani o vynikající debuty letos rozhodně nebude nouze.

Parta, která mě posadila po prvním poslechu na prdel. Parta, jejíž debut jsem si poslechl pětkrát (!) za jeden den a po prvních posleších mu měl tendenci dát rovných deset z deseti. Je to nakonec tak horké? Asi ne.

Ale je fakt, že u každé desky, jejíž první polovina byla jízda jako s Bugatti Veyron, jsem se děsil, že už déle nemůže vydržet. Jak se pak také ukázalo, oprávněně. U A Strange Education tomu s oním strachem nebylo jinak, ale hned na první poslech mi bylo jasné, že tahle deska jede od začátku do konce (sice s menšími zádrhely, ale o tom si povíme níže). Avšak aby jejich debut byl na stejném (či dokonce vyšším) levelu než ty od spřízněných The Killers, Editors či Bloc Party, mu chybí alespoň špetka něčeho, co nesdílí s někým jiným. The Cinematics totiž třeba v Keep Forgetting připomínají/vykrádají (nehodící se škrtněte) všechny tři zmíněné dohromady. Počáteční riff nápadně podobný Banquet, refrén na způsob čehokoliv (lepšího) z Hot Fuss a skoro až emo-rockový nápřah, který je spojuje s Editors. Taky je pravda, že na to, co A Strange Education potřebuje třiapadesát minut, to Killers řekli na Hot Fuss (je tím myšlena její první polovina) za necelou polovinu stopáže. Ale to už je jiná pohádka. Pokud vám je totiž tohle všechno putna a pídíte se po hitech, zbyde konstatování, že každý jejich song je skvěle vystavěný, zahraný, zaranžovaný i zprodukovaný, na čemž má nepochybně zásluhu Stephen Hague, který si vzal na svědomí například legendární singl od New Order, World in Motion.

A Strange Education je dospělá deska navíc s vynikajícími texty ("No, it’s not what I want, yeah / At least she’s holding my hand"). Jen je škoda, že působí trochu roztříštěně a nemá jednotnou náladu. The Cinematics (ještě) není kapela formátu The Cure, aby vystavěla album jako celek a do něj šikovně vměstnala i silné a přitom masově přístupné skladby do rádií. Působí dojmem kluků, které sere, že nemaj‘ tu pravou holku, ale přesto chtějí být veselí – vždyť jsou ještě mladí a mají si užívat. Pak jakoby jim došlo, že to není jejich styl, chytnou je depky, z nichž se vypíšou třeba v A Strange Education a Human, kde se svěřují, že "I can’t pick you up again / I’ve been breaking my back with the weight of your height". Ale působí to trochu komicky, když hned potom přijde na řadu bezoblačný popík, ve kterém hned zkraje roztrubují, že "It’s all so beautiful tonight". A strange education. Výstižné.

Pamatuju si ale, když jsem si poprvé přečetl Harryho Pottera. Dodnes v sobě nosím jakýsi punc výjimečnosti a prvenství, že jsem to nečetl až když knihu mělo doma každé dítko, které jinak čte Bravo a na hřbetě ruky má tetování ze žvýkaček. Znáte to. A s A Strange Education je to totéž. Stahujte je dřív, než o ten pocit přijdete. Jak on, tak deska totiž vážně stojí za to.

Klaxons - Myths of the Near Future

Klaxons
Myths of the Near Future
Polydor [1/2007]

7.7

Žánr. New rave? Hm, tak asi jo. Je celkem sranda projíždět si všechny ty recenze na Klaxons, kde se z větší části autoři snaží objasnit původ vzniku onoho výrazu - jedni ho zavrhují jako další nesmysl NME, další přiznávají, že na tom asi něco bude, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Jisté je však jedno: že nakonec je to právě NME, kdo se může smát. Protože o Klaxons se mluví všude. A to už je prostě známka toho, že ať jsou new rave nebo cokoliv jiného, něco na nich je.

Zmiňovaná škatule mnohem víc sedí na jejich EP Xan Valleys, odkud si kapela vzala singl Atlantis to Interzone a zdokonalila Gravity’s Rainbow spolu s Four Horsemen of 2012, aby je použila na svůj debut Myths of the Near Future. Divné kytary, hutné spodky, paranoidní děsivý zpěv a hodně zběsilé tempo. Vymyslete desítky chytlavých, ale ne prvoplánových frází, zahrajte je s partou kámošů v klubu, kde si lidi honí ego svou odlišností a adorují starý dobrý Prodigy v kombinaci s tripem. Nahrajte to, pak útržky bez rozmýšlení poskládejte a budete znít asi jako Klaxons. Když jsem tuhle směsku slyšel poprvé, málem jsem se vyvrátil ze židle. Jakoby mi někdo zatloukal hřebíky do hlavy, přesvědčoval mě ke skoku ze špičky One Canada Square (ať jsme styloví), či chtěl vyhnat v padesáti pod nulou v trenkách, ať tam hodinu takhle vydržím. A mně by se ty úvahy bůhvíproč zamlouvaly. To byl ten důvod, proč jsem Klaxons považoval za největší naději pro rok 2007. Bylo to jiné, bylo to strhující.

Odhalit podstatu jejich dlouhohrající prvotiny však není vůbec lehké. Hlavně působí dojmem, že se Klaxons lekli mumraje, který se odehrává kolem nich, chtěli ze sebe strhnout diskutabilní nálepku new rave (a už jsme zase u toho...), ale přesto chtěli dělat věci jinak než jejich souputníci. Výsledek tedy vyznívá spíš než debut jako jejich druhá deska, ke které kapela přidala to nejlepší z té první (rozuměj z Xan Valleys) a rozmístila je do různých částí alba. Další věci, které stojí za poslech, už zní buď obroušeně – vlastně když odhodíte vaše sofistikované představy o Klaxons, tak jsou to popovky (byť vynikající, jako třeba Golden Skans)–, anebo – jako v případě geniální It’s Not Over Yet – je to cover. A ty, jež by se teoreticky neztratily na EP, už bohužel trochu postrádají to kouzlo, které jsem popisoval výše (Magick - jak příznačné, pozn. aut.). A ještě jedna šťoura: chybí mi remixy, které dovedly Xan Valleys ke (skoro)dokonalosti.

Ale jestliže jste z těch, kterým se o Klaxons doneslo až s datem vydání Myths of the Near Future, zklamaní nebudete. Spíš zase budete jako mnoho jiných před vámi řešit, co to teda ten new rave je. A já už bych si za to neustálé opakování toho pseudostylu taky mohl dát facku, co?

The Arcade Fire - Neon Bible

The Arcade Fire
Neon Bible
Merge [3/2007]

9.5


Překonat debut. Věc, o kterou se snaží snad každá kapela. Zvlášť dnes ty, které svými prvotinami zazářily a staly se miláčky publika, hlavně toho britského. Jelikož si chtějí upevnit pozice, na které se derou stále novější seskupení, snaží se svými dvojkami o zásadní sdělení, často doprovázené radikálním odklonem od původního zvuku. To ale často vede k tomu, že výsledek působí příliš dospěle a taky ne zrovna uvěřitelně. Takových desek jsme v loňském roce mohli vidět hned několik (za všechny uveďme třeba ty od The Killers a Kasabian). V tomto roce to ale zatím vypadá velmi nadějně. Snad jakoby kapely pochopily, že tudy cesta nevede a jdou spíše směrem rozvíjení debutu. Což taky přináší své ovoce.
Arcade Fire, kteří na tom byli obdobně jako mnoho dalších indie hvězdiček, když vytřeli kritice zrak extrémně dobrým prvním albem Funeral, to ale vzali celkem šalamounsky. Jakoby si založili nějakou instituci, jež zkoumala, jak dopadla ta která druhá indie deska, spojili všechny dobré vlivy z obou stran dohromady a šoupli to na novou Neon Bible. Hned se tak nabízí otázka: je lepší než (už tak nesmírně vynikající) Funeral?
Samozřejmě je mnohem promakanější – kapela si na ní dala záležet, Win Butler se vzdaluje naříkání, mnohdy až vytí (které jsem mu ale i tak na Funeral sežral s navijákem), zvuk je sytější, plnější. Poznáte to nejednom tím, že si porovnáte první verzi No Cars Go z EP Arcade Fire a tu z Neon Bible, ale také si nebudete moct nevšimnout mnoha přírodních zvukových efektů (například audiozáznam bouře či moře). Jiným kapelám bych se za to vysmál, Arcade Fire to ale dokážou zamaskovat. Vlastně ne zamaskovat, spíš to tam spolu s jinými věcmi nenápadně šoupnout a nechat na vás, co všechno si z toho vezmete. Něco jako rada od kámoše, na níž v prvním okamžiku nezareagujete tak, že se vám obrátí svět naruby, ale až postupem času si vzpomenete, jak moc pro vás byla důležitá. Nevymývají vám mozek svými vizemi a představami, dobře vědí, že v konečném součtu by se přehnané horování obrátilo proti nim. Neznějí jako továrna na citové výlevy, přitom ať si pustíte kterýkoliv track z alba, dojme vás k slzám. Fakt.

Jistě – i na Neon Bible by se s trochou hnidopišství dala najít slabší místa, v tom ale podstata desky netkví. Sálá z ní totiž absolutní lidskost, kterou jinde prostě neuslyšíte, upřímnost umocněná prvnotřídními texty a čistá krása. A to všechno dohromady dělá z druhého alba Arcade Fire jednu z nejzásadnějších nahrávek posledních let.

Captain - This Is Hazelville

Captain
This Is Hazelville
EMI

4.2

Všimli jste si někdy, na kolik kapel začínajících na písmeno C by se dala použít nálepka "melancholická kytarovka"? The Cure, The Cranberries (když si od nich odmyslíte "the"), Coldplay a právě Captain budiž příkladem.

Jenže na rozdíl od The Cure, které v poslední době poslouchám skoro nepřetržitě, Cranberries, mojí srdcovky, a Coldplay, vedle U2 mé "oficiálně" nejoblíbenější kapely, Captain stále nějak nemůžu přijít na chuť. Jejich debut This Is Hazelville je totiž sakra zapeklitá deska.

První poslech: Jedenáct večer, ležím v posteli dost unavenej, takže cokoliv nenásilnýho mi v tu chvíli přijde vhod. Pouštím si Captain a dostávám to, co chci. Příjemný melodie, sice nic novýho a převratnýho, ale je mi to vlastně vcelku jedno. Usínám se sluchátkama na uších.

Druhý poslech: Sedím u stolu a jím kyselý rybičky (vím, že to asi není zrovna cool, ale co už). Ty už ani nejsou kyselý, jak vždycky bývaly, a vůbec z nich je takovej blivajz bez šťávy a opravdový chuti. Asociace s Captain. Vyhlížíte nějaký kytarový sólo, protože by se do skladby celkem hodilo, ale ne. Oni to vezmou oklikou a vyhnou se mu. Najednou mi to přijde bez ksichtu, charizmatu, koulí, nemají nic, co by mě na nich bavilo, ale vlastně nic konkrétního, co by mě na nich rozčilovalo, teda kromě afektovanýho akcentu jejich zpěváka. Nevím, co si mám myslet.

Od třetího poslechu se tyhle pocity mísí a přetrvávají. Let’s face it – je to svým způsobem dokonale udělaná deska. Každý akord tam, kde má být, snad všechny tóny zazpívané čistě, z melodického hlediska žádná skladba, která by přebývala. Ale ukažte mi na někoho, kdo by řekl, že tohle stačí, aby to z jakéhokoliv alba udělalo nevšední zážitek. Mnohem raději si totiž pustím třeba Arcade Fire, The Libertines či Jamie T, protože vím, že ti všichni to na mě nehrajou. Je to od srdce a já nemám důvod jim to nevěřit. Vůbec neříkám, že mě nebaví vypiplané a promakané desky (OK Computer je zrovna moje oblíbená), ale musí obsahovat něco. Něco, co Captain prostě chybí. A pojmenujte si to, jak chcete. Snad jsem vám k tomu dal správné indicie.

P.S.: Jestli můžu, dám vám dvě rady. Ta první zní, abyste tu desku radši nezkoušeli, jinak vás ty melodie budou pronásledovat a lézt krkem, a ta druhá, abyste si místo nich radši pořídili Fields.

Depeche Mode - The Best of, Volume 1

Depeche Mode
The Best of, Volume 1
Mute

5.8

Depeche Mode je bezpochyby kapela, která má v historii pop music své vyhrazené místo, a proto je už teď jasné, že tato kompilace, jejímuž vydání předcházely už kolekce singlů a remixů, nebude jejich posledním výběrem, což ostatně naznačuje už ono "Volume 1".

Rekapitulaci dosavadní kariéry avizoval už před rokem touto dobou Andy Fletcher s tím, že tímto (z velké části komerčním) tahem budou chtít, aby se mladí potenciální fanoušci seznámili s tvorbou DM v tom nejlepším.

Jenže výsledek tomu moc nenapovídá. Spíš než jako výběr toho opravdu nejlepšího z kuchyně synthi-popové legendy, jejíž tvorba kulminovala na přelomu osmdesátek a devadesátek, to vypadá jako průřez její kariérou. Kariérou vzestupů a pádů, odchodů, (polo)rozpadů, také drogových excesů, ale hlavně hitů.

Best of: Volume 1 ale zoufale trpí jejich absencí. Samozřejmě, to nejdůležitější jako Enjoy the Silence, Personal Jesus anebo Never Let Me Down Again tady najdete, ale valná část zde chybí. Z alba Black Celebration je to stejnojmenná skladba, A Question of Time a Stripped, z (pro mě vrcholového) Music for the Masses postrádám jednoznačně Behind the Wheel a Nothing. Přelomová deska Violator nestojí a nepadá pouze na Enjoy the Silence a Personal Jesus. To si ale asi kompilátoři neuvědomili, jinak by nemohli opomenout vynikající World in My Eyes či neméně dobrou Policy of Truth. Bohužel ani In Your Room z (oproti dřívější tvorbě DM podstatně rockovějšího) Songs of Faith and Devotion se sem nevešla. A vyjmenované skladby, to je pouze to nejpodstatnější.

Jako jo, poslouchá se to celkem dobře, ale spíš než jako výborně vybraný materiál, jakkoliv časově omezený (Oasis: Stop the Clocks), který ukazuje kapelu v nejlepším světle (až možná v lepším, než by si zasloužila), mě napadá paralela s odfláknutým výběrem U218, což je v obou případech s ohledem na jméno interpreta a potenciál jeho díla celkem škoda.

Bloc Party - A Weekend in the City

Bloc Party
A Weekend in the City
V2

7.8

Upřímně – když jsem slyšel před pár měsíci A Weekend in the City poprvé ve verzi, která unikla na net, neubránil jsem se zklamání. Už první Keleho falzet ve mně nevěštil nic dobrého a vůbec celý zbytek desky mě moc nepřesvědčil o tom, že tohle by měl být důstojný nástupce vynikajícího debutu Silent Alarm (ostatně tahle věta by se s drobnými obměnami dala použít na nejednu loňskou indie dvojku The Killers počínaje a Yeah Yeah Yeahs konče). A závěr? Asi nikdy už nebudu stahovat desky tři měsíce před official release date. A bohudík za to, že jsem nedokončenou verzi ve winampu moc neprotáčel, jelikož realita (tj. únor 2007) je mnohem přívětivější.

A Weekend in the City (mimochodem další koncepční album) je přesně takovou dvojkou, kterou chcete od kapely jako je Bloc Party slyšet. Pokračování debutu (ovšem rozhodně ne jeho kopírování!), experimenty ne na úkor chytlavosti a takový zvuk, který je sice rozdílný od debutu, ale ještě stále pro kapelu typický, a nějaký ten poznávací znak (hmm… těch by dneska jeden v indie pohledal…, pozn. aut.). V případě Blocs je to zaprvé Keleův vokál, ne nepodobný Robertu Smithovi model 1980, zadruhé postupná gradace skladeb, kdy teprve v jejich závěru dospějete ke zlatému hřebu, který u jiných kapel slyšíte už po první či druhé sloce, resp. refrénu. Z toho právě plyne i naléhavost, kterou u Bloc Party tak zbožňuju. Na A Weekend in the City je ještě umocněna tím, že oproti debutu (byť ne zas tak příliš, ale přece) přitvrdili. Tahle výše popsaná gradace se ale také může zvrhnout proti nim, protože u Blocs jde o jednotlivé, velmi silné skladby, z nichž ale většina (když pominu dejme tomu Banquet či Helicopter) z toho důvodu nemá takové parametry na singl, jako třeba u již zmíněných The Killers. Tento fakt ještě podtrhuje to, že máte celkem často pocit, že kapela neví co by se slokami, které jsou občas (ať už v úvodní Song for Clay, pilotním singlu The Prayer anebo sedmičce Here Is Home) za uši tahající podivnosti. Ale to všechno vám vynahradí chytlavé úsečné riffy z první poloviny alba anebo balady s vířivým, vzášejícím se zvukem, mířícím často až snad k U2.

A i když A Weekend in the City nemá potenciál Is This It? nebo nedejbože Nevermind, prožijete s ní hodně. Vybrečíte se jí na rameno, ona vás vyslechne, ukáže cestu nebo třeba i nakopne sebevědomím na první rande. A takových desek není nikdy dost.

Jamie T - Panic Prevention

Jamie T
Panic Prevention
Virgin Records

8.9

Ještě tak před rokem pro mě byl hip-hop záležitostí vyhulů s rovnýma kšiltama a skejťáckýma kalhotama, kde se ta hudební stránka vlastně ani nějak moc neřeší – že jde hlavně o to, pozurážet co nejvíc "kolegů" a přeříznout nějakou tu děvku. Pak ale přišli The Streets a se svou debutovou deskou Original Pirate Material mi nasekali na holou. Tak jsem se mýlil. Od té doby se grime stal nedílnou součástí mého playlistu a poznal jsem pěkných pár dalších takových interpretů jako Lady Sovereign, Plan B, The Mitchell Brothers… a teď Jamie T.
I když - je to vlastně ještě hip-hop, respektive grime? Odpověď zní: Ne tak docela. Ale není to ani indie, ani kříženec obojího, jak by o tom někdo mohl vyprávět. Jamie T mezi tím ladně proplouvá a z každého si bere něco – beaty od grimeu a rozpustilé kytarové riffy z indie-rocku a okořenil to vším možným, takže nakonec z toho asi zbyde závěr, že je úplně jedno, co to je, hlavně, že je to dobrý.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že zní tak nějak jako Mike Skinner bez samplů, ale s kytarou, anebo jako veselý a nic neřešící Plan B (já vím, že je to oxymoron). Ovšem v zásadě Jamie T nezní "jako někdo". Je svůj, přestože ta osobitost mi na první omak moc neseděla - když jsem si poprvé pustil videa z youtube, trochu jsem se zděsil a pomyslel si: "Tomuhle dal Kučera ve svý recenzi pět čtverců?! Dyť to zní, jako kdyby tady kecal nějakej děda, kterej si zapomněl zuby na svým nočním stolku! A jeho cockney je šílený!"
Ale mýlil jsem se podruhé.
Zvědavost byla nakonec silnější než já, a tak jsem si Panic Prevention stáhl. A dnes můžu říct, že jsem udělal moc dobře, protože její kouzlo jsem poznal, až když jsem si ji poslechl jako celek. Při bližším ohledání sice zjistíte, že v podstatě každá pecka by se dala použít jako singl (až na takovou So Lonely Was the Ballad anebo Dry off Your Cheeks), přesto z ní čouhají dvě skladby (shodou okolností v obou jsou kytary v podobě, jak je známe od The-kdokoliv-s), a to Operation, jejíž riff v druhé půlce je prostě tak jednoduchý, ale přitom tak neskutečně geniální, a našláplá If You Got the Money.
Jamie T je prostě v každém momentu neskutečně zábavný a stále překvapuje, což dneska rozhodně nemůžete říct o každé desce. A s každým dalším poslechem vás ujišťuje, že to není náhoda, anebo dílo někoho jiného, že je tak dobrá. Je to hlavně jím samým.


Co by mohlo jít na bestofku?
If You Got the Money, Operation a třeba Back in the Game

Oasis - Stop the Clocks

S odstupem nějakých deseti let od největší hysterie kolem britpopu se dá trochu pochybovat o všeobecném přínosu Oasis, či dokonce zařazení mezi největší hudební poklady jejich rodné Británie. Jisté však je, že alespoň v prvních dvou letech vydávání alb měli hity (za všechny uveďme Wonderwall). Ty jsou sice všechno, jen ne novátorské, někoho na nich může otravovat jejich buranský projev, částečná vlezlost či rozpitý rock’n’rollový zvuk, ale přesto z nějakého důvodu na pár roků Británie uvěřila, že jsou tu noví Beatles. Bylo to sice bláhové, ovšem když uvážíte, že po letech, kdy rocku vládl grunge, tedy ryze americký styl, a najednou tady byli dva arogantní bráchové, kteří od začátku své kariéry dokázali pozurážet kdekoho (na to by koneckonců mohli mít patent), a zpívali "Tonight I’m a rock’n’roll star!", bylo to pro Brity pozdvižení. A tak, jak zpívali ve svém songu, tak se také chovali – tedy jako rock’n’rollové hvězdy se všemi klišé, co k tomu titulu patří. A na to také dojeli, hlavně v období nepovedené Standing on the Shoulder of Giants, kdy měli problémy s chlastem a drogami.
Nicméně vraťme se k hudbě - jejich Definitely Maybe byl nejrychleji prodávaný debut v britské historii a (What’s the Story) Morning Glory zase plný hitů, kterých jako singl nakonec vyšlo šest. Z té doby je na Stop the Clocks čtrnáct(!) věcí z osmnácti, když mezi ně budeme počítat i ty, které tehdy taky vznikly, ale vyšly jako soubor béček na desce The Masterplan v roce 1998.
Oasis dále prodejem svých alb trhali rekordy. Jejich třetí Be Here Now vyšla ve čtvrtek 21. srpna 1997 a dodnes je nejrychleji prodávanou deskou v Británii. A to je ještě dlužno poznamenat, že obvyklý den vydání alb je v pondělí. Avšak ani tento fakt nezabránil tomu, že nakonec Be Here Now způsobila opadnutí zájmu o britpop. A na této kompilaci z ní není nic. A to ne až tak kvůli kvalitě songů jako tomu, že Noelovi, jenž kompilaci sestavoval, se žádná skladba do koncepce bestofky nehodila. Důvod? Jejich přílišná délka.
Z nejnepovedenějšího alba Oasis, Standing on the Shoulder of Giants, je tu jediná Go Let It Out, z následující vykradačské Heathen Chemistry (vykradačské proto, že rytmus Force of Nature je z Nightclubbing od Iggyho Popa a riff z Little by Little zase od Pink Floyd a konečně také kapela vykrádá sama sebe - refrén ze Stop Crying Your Heart Out je ze Slide Away z debutu) také jediný zástupce, a to na Oasis trochu netradiční, ale moje zřejmě nejoblíbenější Songbird. Ze zatím posledního alba Don’t Believe the Truth (jako by kapela paradoxně už uvěřila tomu, že není nejlepší kapelou na světě a tak nahrála album, jehož největší devízou je, že není pokažené) jsou zde odrhovačka Lyla a konečně dobrá The Importance of Being Idle.
Závěr je poněkud rozpačitý. Je nepochybné, že to celé dohromady celkem dává smysl, působí uceleně a poslouchá příjemně (i když dát Wonderwall hned po Lyle a The Importance of Being Idle není zrovna nejúžasnější varianta), to i "díky" tomu, že kapela neprošla nijak velkým stylovým posunem. Ovšem bestofky se dělají hlavně pro ty, kteří se chtějí s kapelou seznámit. A ti, aby pochopili celou tu story okolo Oasis, nemohou udělat nic lepšího, než si pořídit dvě první alba.


bez hodnocení

Gwen Stefani - The Sweet Escape

Gwen Stefani
The Sweet Escape
Interscope

6.8

Před dvěma roky jí celý hudební svět ležel u nohou. Svou debutovou deskou Love. Angel. Music. Baby. a hlavně singly jako Hollaback Girl, What You Waiting For? a Cool posunula pop do nových rozměrů. Okořenila ho hip-hopem, r’n’b a trochou osmdesátek, což je dnes nejvíc trendy a bylo by nesmyslné říkat, že třeba Nelly Furtado by začala zpívat skladby v tomto stylu jenom kvůli zkušenostem z mateřství. Trocha té vypočítavosti se jí ale vyplatila a prvotřídní Maneater či Promiscuous jsou dost možná nejlepšími mainstreamovými hity uplynulého roku 2006 a také asi lepší než cokoliv z dlouho očekávaného pokračování L.A.M.B. od Gwen.
Nedá se říct, že by nová deska byla zklamáním či dokonce propadákem, i když po prvních dvou posleších jsem tomu málem uvěřil, ale bohužel ani napopáté zde stále nenacházím hitovku ráže Hollaback Girl. Ale zatímco u debutu po osmé Crash už moc nemá smysl desku poslouchat, The Sweet Escape je mnohem více konzistentní a v podstatě každý track má smysl. L.A.M.B. je stylově rozmanitější, The Sweet Escape vyrovnanější. Gwen sama sebe nevykrádá, spíš se na novém albu prezentuje způsobem, který je ještě vzdálenější tvorbě No Doubt. Ostatně, těžko říct, jak naváže její domovská kapela na přechozí tvorbu, navíc když prý Gwen ohlásila konec s hudbou a že se bude věnovat pouze rodině. Nicméně o tom si každý myslí svoje, pravdou ale zůstává, že kdyby přece jenom odešla ze scény, skončila by na vrcholu.
Občas se sice nemůžete ubránit pocitu, že tohle jste už někdy slyšeli – týká se to hlavně Yummy - poslechněte si Milkshake od Kelis a je jasné, odkud vane vítr. Nebýt perfektního refrénu, nemá na desce co dělat. Z Early Winter je jasně znát rukopis Keane – aby ne, když skladbu napsal sám Tim Rice-Oxley. Začíná jako Talk od Coldplay a kdyby ji místo Gwen nazpíval Tom Chaplin, nikdo by ani necekl.
To ovšem nic nemění na tom, že The Sweet Escape laťku nasazenou prvním albem nesráží (jako jedna z mála desek loňského roku), je to skvěle zprodukovaný pop, Gwen Stefani potvrdila očekávání a i když tomu občas chybí šťáva, poslouchat se to prostě dá.


Co by mohlo jít na bestofku?
The Sweet Escape, Early Winter, Now that You Got It, Wonderful Life

The Raconteurs - Broken Boy Soldiers

The Raconteurs
Broken Boy Soldiers
V2

8.5

Mám fakt rád The White Stripes. Jsou opravdu retro, zábavní, mají nadhled, syrové hity a skvělé klipy. O nějakém hype v jejich případě nemůže být ani řeč.
Většina z toho by se dala přenést i na bokovku Jacka Whitea, The Raconteurs, s tím rozdílem, že někdo by jedovatě mohl podotknout, že na rozdíl od sourozenců (?) z Detroitu taky umí hrát.
Ona to vlastně i v podstatě může být pravda, na rozdíl od "svých" White Stripes zde Jack ponechává prostor i ostatním hudebníkům z kapely. A tak vzniklo album nasáknuté šedesátkovou hippie-psychedelickou náladou s Whiteovými obroušenými (pro někoho možná až moc) riffy, takže Steady, As She Goes, zřejmě největší hit, proto může být označován za nejkomerčnější skladbu z Jackova pera. Ale to rozhodně neplatí o celé desce, a tak bych to moc neřešil, protože když se sejdou čtyři skvělí hudebníci a nahrají něco, z čeho (tedy hlavně z druhé poloviny) není cítit kalkul, jenom radost z hraní, tak je to taky radost poslouchat.
Broken Boy Soldiers je dobrá deska. Vlastně ne, je vynikající, jen se mi v hlavě stále přehrává situace, kdy máte puštěnou třeba Blue Veins na plné pecky a najednou k vám vtrhne starší sestra, která miluje Hair a zeptá se vás: "Hele, ze kterýho filmu to je?"