Bloc PartyA Weekend in the City
V2
7.8
Upřímně – když jsem slyšel před pár měsíci A Weekend in the City poprvé ve verzi, která unikla na net, neubránil jsem se zklamání. Už první Keleho falzet ve mně nevěštil nic dobrého a vůbec celý zbytek desky mě moc nepřesvědčil o tom, že tohle by měl být důstojný nástupce vynikajícího debutu Silent Alarm (ostatně tahle věta by se s drobnými obměnami dala použít na nejednu loňskou indie dvojku The Killers počínaje a Yeah Yeah Yeahs konče). A závěr? Asi nikdy už nebudu stahovat desky tři měsíce před official release date. A bohudík za to, že jsem nedokončenou verzi ve winampu moc neprotáčel, jelikož realita (tj. únor 2007) je mnohem přívětivější.
A Weekend in the City (mimochodem další koncepční album) je přesně takovou dvojkou, kterou chcete od kapely jako je Bloc Party slyšet. Pokračování debutu (ovšem rozhodně ne jeho kopírování!), experimenty ne na úkor chytlavosti a takový zvuk, který je sice rozdílný od debutu, ale ještě stále pro kapelu typický, a nějaký ten poznávací znak (hmm… těch by dneska jeden v indie pohledal…, pozn. aut.). V případě Blocs je to zaprvé Keleův vokál, ne nepodobný Robertu Smithovi model 1980, zadruhé postupná gradace skladeb, kdy teprve v jejich závěru dospějete ke zlatému hřebu, který u jiných kapel slyšíte už po první či druhé sloce, resp. refrénu. Z toho právě plyne i naléhavost, kterou u Bloc Party tak zbožňuju.
Na A Weekend in the City je ještě umocněna tím, že oproti debutu (byť ne zas tak příliš, ale přece) přitvrdili. Tahle výše popsaná gradace se ale také může zvrhnout proti nim, protože u Blocs jde o jednotlivé, velmi silné skladby, z nichž ale většina (když pominu dejme tomu Banquet či Helicopter) z toho důvodu nemá takové parametry na singl, jako třeba u již zmíněných The Killers. Tento fakt ještě podtrhuje to, že máte celkem často pocit, že kapela neví co by se slokami, které jsou občas (ať už v úvodní Song for Clay, pilotním singlu The Prayer anebo sedmičce Here Is Home) za uši tahající podivnosti. Ale to všechno vám vynahradí chytlavé úsečné riffy z první poloviny alba anebo balady s vířivým, vzášejícím se zvukem, mířícím často až snad k U2.A i když A Weekend in the City nemá potenciál Is This It? nebo nedejbože Nevermind, prožijete s ní hodně. Vybrečíte se jí na rameno, ona vás vyslechne, ukáže cestu nebo třeba i nakopne sebevědomím na první rande. A takových desek není nikdy dost.
No comments:
Post a Comment