Upřímně řečeno - nevím, co mě k tomu přivedlo, abych to sledoval - snad to, že měl Donutil stejnej futrál na violoncello jako já, ale podíval jsem se na první "příběh" z těch čtyř (nevím, kolik jich nakonec bylo, raději jsem se na to nedodíval, i když pak jsem místy dokonce zaslyšel, jak se otecko směje (!) ), co dávali včera na ČT1.
Nikdy bych si nemyslel, že se herci jako Donutil či Stašová sníží k tomu, aby hráli v takový naprostý klišovitý slátanině, jejíž lehce čitelný scénář by neměl problém napsat ani žáček ZUŠ v literárně-dramatickém oboru. Dobře, ať nežeru - zahráli to na "kvality" onoho díla ještě celkem obstojně, i když dost sterilně.
Vlastně ani nevím, co to mělo být, jestli komedie, nebo drama (na komedii to bylo tam bylo až moc "inteligentních" frází "ze života" "k zamyšlení" a na drama to bylo příliš směšný), každopádně jsem až do konce čekal, jestli se dočkám nějakého překvapení či aspoň nečekaného rozuzlení, ale nestalo se tomu tak... Tak jsem se radši zašil do pokoje a začet do úžasných (a to myslím v tom nejlepším smyslu slova) veršů Arthura Rimbauda.
P.S.: Ta fotka na začátku je snad vtipnější než celej ten příběh, kterej je popsanej tady. A jestli jste si ho přečetli a pořad neviděli, vězte, že tam není nic víc a nic míň. Naštěstí.
No comments:
Post a Comment