villain of the year.

netřeba nic dodávat.

p.s.: přemýšlel jsem, že přihodím i nějakej ten season review, ale když to chlapci z arsenal-mania (o arseblogu nemluvě) zvládaj tak brilantně (example #1, example #2) a mně dycky v testech vědomostí v pro-footballu & sportu vychází 0-5 bodů (zvlášť pohořívám na otázkách typu: záležitost xy se udála v a) únoru 1973, b) březnu 1973, c) dubnu 1973), rozhodl jsem se, že to asi vzdám ... koneckonců i hans' diary na gunners.cz je nejen na české poměry výborným shrnutím. občas mám fakt pocit, že má větší cenu číst o fotbale, než o hudbě.

p.p.s.: toho nasriho bych fakt bral.

update: yaya touré <-> hleb + cash: to vypadá tak slibně, že se mi tomu až nechce věřit.

coldplay in prague.

takže tak. 22/9. doufám, že mi to vyjde líp než s pohodou. a jim že to vyjde mnohem líp, než s tím pěkně připosranym violet hill. někdo si může myslet opak, každopádně soudím, že u mě se to obejde bez účasti maminky.

tv on the radio jsou poppunk!

je radost otevřít sobotní kulturní speciál mf dnes, zvláště jeho hudební sekci: jestliže zde nenajdete oslavné promo články šité na míru major labelům, pak vás jistě zarazí erudovanost přispěvatelů, jež je mnohdy vskutku obdivuhodná.

p.s.: památný je také rozhovor katky hejdové s monkey business, při němž nevydýchala donebevolající sprosťárny pánů úchyláků rupperta & holého, a minimálně třikrát jej chtěla ukončit.

viva la gambrinus liga.

až na toho crazy froga tohle prostě nemá chybu. :-)

strame podlehl kouzlu seriálů.

všimněte si, jak často tuhletu frázi můžete vidět v titulcích novinek na musicserveru, většinou ve spojitosti s nějakými drogovými či alkoholovými úlety. mně ale jde o seriály. za prvé o six feet under, o kterym snad stačí, abych přeposlal link na článek tetrafejly na emaracaně, namísto toho, abych jej de facto vykrádal, protože k tomu nemám co dodat, snad až na to, že před pár dny jsem zkoukl díl, jehož závěr bylo to první, co jsem ze seriálu kdy viděl (s4e03 - parralel play - fischerovi se zbavují starých věcí, a tak je podpalují + claire pouští lucky od radiohead, kteří přesahují až do závěrečné znělky = slušná depka. tím spíš, že toho večera umřel taťka mýho nej kámoše.)

učebnicí totálně ulítlýho, šílenýho, ale geniálně inteligentního a trefnýho humoru jsou samozřejmě pythoni & jejich flying circus (ano, kamenujte mě, že jsem je neviděl už dřív ...), kterej je ale občas až tak sofistikovaný, až je urážející se tomu smát. každopádně skeče o killer joku, závodu malířů, myšosexuálech & jejich myšparties, sebeobrana proti čerstvému ovoci, soutěž o vola vyšších vrstev, mr. hilter, ron obvious a jeho agent luigi vercotti, hell's grannies &td. &td. patří k tomu nejúžasnějšímu, co jsem kdy viděl.

a chystám se a moc se těším na the sopranos a další spoustu seriálů, ke kterým se dostanu časem. nemůžu uvěřit tomu, že mě kdysi mohlo bavit místo nahoře.

unknown song.

před nějakým rokem jsem tu psal o mé nejprvnější kazetě s radio hits. pár věcí jsem už identifikovat dokázal, tuhletu super písničku ale bohužel ne. pamatuju si, jak jsem kdysi viděl klip na mtv (?) a pamatuju si taky, jak v něm chlápek chodil po nějakym velkoměstě převlečenej za chlupatý růžový srdíčko. moc milý. chtěl bych vědět název. tomu dobrodinci, který bude tak převelice shovívavý a laskavý, pošlu 500mb na účet na megarapid.eu

zde je link.

mariusz szczygiel.

"mám dojem, že patriotismus je odsouzen k zániku a že za padesát let budeme státy vnímat jako zboží. prostě si vyberu mezi zeměmi, které mi dají nejlepší nabídku, jejich jména budou takové obchodní značky."

mariusz szczygiel vs. tereza brdečková, respekt č. 21.

the show must go on.

ňák se mi zdá, že se v poslední době každá kapela buď rozpadá, nebo uspořádává reuniony. ty teď nechme stranou, pro nás důležitější je zpráva ne-tak-docela-a-pouze lokálního významu: na nmm pouze strohá a nepříliš invenční větička o odchodu emy z khoiby, na jejich myspace blogu už je to ale trochu větší sada ... není těžké si domyslet, co z toho všechno bude pramenit ... každopádně, škoda jich ...

Janička

Tak tohle bylo fakt za trest. Porodit tuhletu sračku trvalo rok.


Jana Kirschner
Shine
3.2


Moc těžký je odstřelit nejnovější počin Jany Kirschner. Už jenom proto, jak vypadá. Krásná & jemná, řek by romantik. More than fuckable, řekli by The Teenagers. A pak (a hlavně taky) proto, že těm, kteří se snaží prorazit venku, se klacky pod nohy prostě nehážou. Z těch, kteří by tak učinili, budou pomalu vlastizrádci. (Po oscarové aféře novinářů Týdne s tím máme vskutku čerstvé zkušenosti.) Co ale dělat, když ta deska prostě dobrá není? Zamést to pod koberec s tím, že není ani špatná a že je hrozně vkusná a … vkusná, jak se tomu stalo v případě Shine je trochu krátkozraký: s čím bychom se měli spokojit menším, než s tím, že je to vkusný?

Ramones měli drive – Green Day ho taky měli – a dá se přitom mluvit o tom samym punku? Jakkoliv je to laciný srovnání, nedá se odpovědět kladně. Pop-punk ten drive měl, ale už byl zmutovanej do podoby, ve který ho leckdo nechtěl nikdy vidět. Dobře, tak horký to s Shine zas není a je fér uznat, že s pop-folkem přičmoudlym trochou country a s akustickou kapelou za zády asi moc revolty nepodniknete, ale to taky není jeho cíl. Cíl je chytnout a nepustit ve smyslu okouzlit a vyvolávat závratě. A když tohohle cílu nedosáhnete, výsledek pak není moc uvěřitelný a podstata problému, jaký byl u pop-punku, je u Shine a jejího pop-folku stejný - tzn. popové melodie a přístup + pokus o indie zvuk a estetiku. Což by samo o sobě nemusel být ten nejpalčivější problém, ale.

Jana se sice snaží, ale stát se femme fatale jako v případě takové Feist a sta padesáti šesti dalších velice nadějných holek, které se vyrojily loni a následují ji, se jí přece jenom nedaří. Na to má příliš předvídatelné frázování a jakkoliv příjemný, ale zaměnitelný hlas. I když místo přímých inspirací bych místo Feist dosadil jednoznačně spíš Norah Jones. Ale vůbec – proč bychom měli mít slovenské klony Norah Jones (zvlášť když už pár let není až tak v kurzu)? Mám pocit, že z toho věku už jsme vyrostli; tím spíš, že dnes si můžeme prakticky bez rozdílu obstarat originál, který navíc zpívá ve stejné řeči, ve kterym sice užívá mnohdy naivních, ale už ne banálních fráziček typu „You’re so cool/I’m such a fool“. A píše se mi to těžko, ale to už bych raději bral její „starou verzi“, která soustavně kultivizuje domácí mainstreamový éter, než tenhleten nedotažený pokus se zvukem vysoustruženym na míru těm, „ke kterym by se to mělo dostat“. Je to škoda a je mi jí líto, že kvůli tomu obětovala tolik, ale upřímně, vezmu si do huby už i ten trapnej roční odstup, který mi dává za pravdu: zkoušeli jste třeba na musicserveru do vyhledávače zadat "jana kirschner"? Ano? A ze kdy že je tam o ní poslední zpráva ... ?