Znáte takovej ten pocit, když vás něco napadne a pak se dostanete do takovýho euforickýho (až skoro fanatickýho) stavu, že nad tím přemýšlíte, dostáváte se k dalším a dalším tématům a žasnete nad tím, jak je to všechno dohromady propojený a dává to smysl? Něco takovýho jsem naposledy zažil, když jsem se dodíval na poslední díl Six Feet Under; tentokrát byla podnětem parádní bestofka od Afghan Whigs. Fakt chuťovka a protože jsem si s sebou vezl notebook a externí HD se všemi alby a písničkami, který mám, zmocnila se mě ona euforie v tomto případě z toho, že si konečně pustím to a to a pak zas to. Žádný pitomý psaní recenzí. Už mi to fakt lezlo krkem a ptal jsem se sám sebe, jakej to má vlastně smysl.
V hlavě akorát samý negativní vlivy. Poslech hudby už pro mě nebyl ani podklad ke psaní recenzí, ale pouhý stahování všeho novýho a posedlost jeho hodnocením. Nebo si sednout k počítači, ve winampu asi 1200 písniček, hnusnej paradox, že mám tolik věcí, že nevím, kterou z nich si pustit nejdřív. Nakonec si pouštím album na první poslech, abych tak měl rozmanitější žebříček na last.fm. Teď asi trochu přeháním, nebylo to (snad) zas až tak vyhrocený, ale je pravda, že už se pro mě hudba a všechno kolem ní začalo stávat jakýmsi druhem sportu, po čemž jsem samozřejmě netoužil.
(Nejenom) já & vrstevníci jsou dílem internetu vychovaní v tom, že si hudbu, kterou poslouchají, můžou obstarat naprosto jednoduše a bezplatně. Na jednu stranu paráda – člověk může získat obrovskej rozhled, na druhou stranu si ale taky toho, co získá, moc neváží. Příklad z vlastní zkušenosti z nedávna: Zrovna poslouchám vynikající desku Dial ‚M‘ for Money od Bonobo, k níž jsem se dostal přes Similar Artists Amona Tobina a ještě kohosi na last.fm. Skvělý. Dá se říct, že jsem se k ní dostal vlastním přičiněním. Dá se to ale srovnat s pocitem (kterej jsem mimochodem nikdy nezažil a předpokládám, že by to tak mohlo být), že zajdu do vyhlášenýho kamennýho obchodu s hudbou a vyštrachám nějaký cédéčko od interpreta, o kterým jsem předtím jakživ neslyšel, koupím si ho, strčím do věže a užívám si ho naplno a jsem ne-zas-tak-nebezpečně spokojenej sám ze sebe? Nebo se před deseti lety dostat ke skvělý hudbě tak, že si koupím cédéčko na základě pozitivní recenze v Rock&Popu. Třeba.
V daným kontextu se teda ptám, jestli ještě má smysl psát recenze, když jsou na internetu shareblogy typu Boards of Electronica, kde blogger uvede interpreta, název alba, rok vydání, styl a případně „a must-have!“ a vy mu uvěříte, protože jste se takhle dostali už ke spoustě zajímavých desek. Ale taky existuje newmusic, díky kterému se dostanete k další spoustě zajímavých desek; o Pitchforku, Stylusu, Drowned in Sound a dalších zahraničních webech nemluvě. Takže to upřesním. Má smysl psát recenze na desky, o kterých je slyšet všude možně ještě před jejich vydáním (o comebacích teď není řeč) a pak je internet (mám na mysli hlavně české prostředí) zamořený recenzemi, které v některých případech vlastně říkají jedno a to samé a nepřinášejí žádný nový pohled na věc (viz makrorecenze Dotyku Anety Langerové na musicserveru)?
(Půl minuty na rozmyšlenou)
Má.
Kdo říká, že ne, totiž zapomíná na jednu věc. A to tu, že je tu stále drtivá většina lidí, kteří nehýbnou prstem pro to, aby se dostali k hudbě, takže si ji kupříkladu nechají naládovat do hlavy prostřednictvím Evropy 2. Když už totiž byla řeč o NMM, tak platí, že zde – slovy tucznaka – „panuje taková familiérní atmosféra“. Souhlas. Pouze čas od času se sem dostane někdo nový, ale NMM nemá ambice přinášet novinky ze světa hudebního byznysu a psát články, které pasují na musicserver, nebo jejichž potenciální ekvivalenty už byly uveřejněny na zmiňovaných zahraničních webech, protože se v prvním případě od čtenářů předpokládá, že to nebudou brát zas tak vážně a v druhém zase že už to mají ve většině případů zjištěné. O tom, že mi tam přesto ta druhá skupina článků chybí – přece jenom by byli první, kdo by články/žebříčky/cokoliv v Čechách vytvořil na jiné úrovni – (a víc) ale jindy. Prostě a jednoduše: NMM je spíš takový „obrozenecký kroužek“ (hehe) pro zasvěcené. A to jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu. Je to nekomerční záležitost s tím, že si kvůli tomu všemu (popsáno výš) nedělá reklamu. Čeká na to, aby ho někdo objevil.
Reklamu si ovšem dělá F:lter, díky němuž se ona pasivní většina má možnost dostat k mnohem barvitější a nepochybně i lepší hudbě (než která je prezentována v převážné části českých komerčních rádií). Stranou nechme výhrady, ty už jsem ze sebe vyklopil dřív a zaměřme se na to podstatné, k čemu se chci dostat, totiž že opravdu má smysl dělat recenze na „ty propírané desky“. Většina lidí se tím, že jej odbírá a poté postupně prokopává hlouběji a hlouběji, může nakonec dostat mnohem dál, než jenom k tomu, že bude mít přehled o hudbě vysoko nad obecné poměry. Tady už je pak prostor k sebeobohacování i v jiných odvětvích kultury (kinematografie, literatura, výtvarné umění, design aj.). A v tom já vidím smysl psaní.
Jenže je tu – konkrétně pro mě – nemalé množství překážek. Například to, že se má pisatelská (ne)zručnost rovná té výtvarné (jak jsem měl možnost poznat z hodin výtvarné výchovy, se kterou jsem sekl před dvěma roky), tedy že mám jakousi pochybnou vizi, ze které mám dobrý pocit a pracuju nad ní řekněme dvě hodiny. Půldruhé hodiny to vypadá vcelku slušně a v té poslední půlhodině tomu chci dát nějaký finální kabát, ale celý to tím nakonec zmrším. Takže asi tak. Ale stejně mě to vlastně baví. I přesto po tom totiž mám jakýsi pocit zadostiučinění/samolibosti. Asi jako když dá fotbalista gól a raduje se nad tím, že to vidí nejenom on, ale i ostatní. Hlavně ti, na kterých mu záleží, aby to viděli. Pasuju se ale maximálně na okresní přebor. Jestli bych se chtěl dostat dál? A kdo ne? Má to ale opravdovej smysl?
Když se totiž vrátím k tomu, o čem jsem mluvil předtím (žádnej novej pohled na věc, podobnost kritik), vznikl další nový problém způsobený internetem: kritika kritiky, čímž se vlastně kritika staví do pozice umění, když je i na ni kritika. (Pochopili?) Zamyslel jsem se nad tím nedlouho potom, co mi kdosi na musiczone na recenzi Kaiser Chiefs napsal: Škoda, že není možnost dávat korunky i za recenze. Tohle by totiž byla jasná jednička (ze sedmi). Když se nad tím pořádně zamyslíte ... no nepřijde vám to zvrácený? :-)
P.S.: Zvrácený ne kvůli tý jedničce (ze sedmi). Tou se já v duchu hodnotím neustále. :-)
P.P.S. (Po dvou týdnech): S tou kritikou jako uměním to asi nebude tak horký... Vždyť kritika existuje i na to, jak kdo vykope kanál, a to snad považujete za druh umění? :-)
Je to celkem opruz, když nejste z Prahy nebo středních Čech, a tak nechytáte Radio 1, Wave nebo Expres ad. jinak, než přes internet, což vlastně není žádná výhra, když máte last.fm a spoustu nenaposlouchaných desek. Rádio na last.fm ale porovnat s normálním rádiem nejde, vždycky je tu totiž možnost shuffle, když se zničehonic objeví třeba taková Ruby. Ale je to vždycky paradoxně povznášející pocit, slyšet tu samou skladbu na nějakým připosraně konvenčním rádiu. Protože (vzato konkrétně) už to samo o sobě, že ta Evropa 2 (kterou jsem přestal natruc poslouchat, když jsem měl asi jedenáct nebo dvanáct, protože v ní Somewhere I Belong protáčeli frekvencí 8x za den) hraje kapelu jako je Kaiser Chiefs (osobní nechuť k nim teď nechám stranou) vedle všech těch sraček, který zaplevelujou playlisty (tady být konrétní snad není potřeba, slabší žaludky by nemusely vydržet…), je megaprogrese.
