Vánoce, Vánoce odcházejí...

Resumé?
Notebook. Sice Acer, ale darovanému koni na zuby nekoukej:). mp3 přehrávač. A spousta dalších blbinek. Nejhorší na tom všem je, že už ani vlastně nevím, co si mám k Vánocům přát, protože kromě hadrů a CDček mě nic jiného nenapadá. Ale co už.
No a jelikož jsem byl pár dní u babičky, tak jsem si oba hlavní dárečky vyzkoušel, poslechl si nezanedbatelné množství alb a konečně se podíval na DVDčka s klipy a taky tím vším pěkně prudil své příbuzné, od kterých jsem věčně slyšel, ať už si sundám ty sluchátka z uší, protože ve třiceti budu hluchý.
Nicméně tady jsou moje první dojmy:

Chris Cunningham

Wow! Ještě na druhý den jsem byl z té temné geniality celkem paf... Všechny klipy, od Aphex Twina (Come to Daddy) přes Madonnu (Frozen) a Portishead (Only You) až po Björk (All is Full of Love) mají neskutečnou atmosféru a nápaditost, takže si každý z nich pamatuju.

Michel Gondry

Tak po zhlédnutí obou DVD je Gondry asi můj nejoblíbenější režisér. Nejde jenom o ty neskutečně invenční klipy (například pro White Stripes - jeden celý z kostiček lega na Fell in Love with a Girl nebo The Hardest Button to Button s pochodujícími bubny, ale také třeba plno klipů pro Björk v čele s Bachelorette, což je geniální soulad obrazu a hudby, anebo také Around the World pro Daft Punk i Come Into My World pro Kylie Minogue), ale také skvělé reklamy pro Leviho a Polaroid a krátký film ve francouzštině, La Lettre.

Alba

Tak o tomto by se dalo vyprávět celkem dlouho, nicméně zkrátím to - co mě asi nejvíc zaujalo, byli Autolux se svou deskou Future Perfect. Naopak zklamáním je pro mě (zatím) nová Gwen Stefani. Ani po třetím poslechu jsem The Sweet Escape nepřišel na chuť. A co třeba dál?
The Concretes: In Colour (2006) - přijemná indie-popová nuda
DJ Shadow: The Private Press (2002) - vynikající hip-hopový mišmaš
Ecstasy of St. Theresa - kdyby ...fluidtrance centauri... EP mělo délku dlouhohrajícího alba, je to dost možná nejlepší česká deska všech dob. Nová deska je vynikající, snad i lepší než Slowthinking.
The Futureheads: News and Tributes (2006) - divné, ale rozhodně ne špatné
The Go! Team: Thunder Lightning Strike (2004) - s každým poslechem je to o něco lepší album
Plan B: Who Needs Actions When You Got Words (2006) - pokus o inovaci grimu používáním kytary a jiných nástrojů. Dobré a pěkně drsné (mluvím o textech), ale Plan B rozhodně nemá takové charizma jako Skinner nebo Sov.
Architecture in Helsinki: In Case We Die (2005) - celkem dobrá indie deska, ale jen tak kolem mě proplula...
Sufjan Stevens: Illinois (2005) - na druhý poslech se z toho konečně vylouplo to, co jsem očekával - tedy vynikající deska.
Red Hot Chili Peppers: One Hot Minute (1995) - jediná deska, kterou jsem nedokázal doposlouchat do konce. To o něčem vypovídá...
The White Stripes: White Blood Cells (2002) - ještě nemám naposlouchanou celou diskografii sourozenců Whiteových, ale White Blood Cells je skvělá deska, přestože Meg White v bubnování nijak zvlášť nevyniká. Ale to je prostě jedno, stejně je to k sežrání:)
Indy & Wich: Hádej kdo (2006) - už chápu, proč tomu Filter dal 10/10

...a na závěr dvě písničky, které mě totálně rozsekaly: Smashing Pumpkins: 1979 a Foo Fighters: Everlong

Pink Floyd - Live from Earls Court

Předem se přiznávám, že jsem bohužel viděl pouze zkrácený videozáznam tohoto koncertu, ale přesto mi to nedalo a musím o něm napsat pár řádků a napsal bych je, i kdyby tento koncert nevyšel na DVD Pulse.
Ten koncert je prostě... ehm... dokonalý. Jiné slovo mě nenapadá. Už jen po hudební stránce - každá nota je tam, kde má být, improvizace přesně tam, kde se to hodí, o zpěváckém umění Davida Gilmoura se nedá pochybovat a jeho hra na kytaru je obdivuhodná. A vizualizace... O tomhle se jednou bude učit v hudební výchově. Čisté umění. Občas sice hraničí s megalomanstvím - hojné používání laserů, mnoho světel, ale stále je to v rámci mezí. Geniální projekce ve tvaru kruhu ukazuje všechno možné. Od ztvárnění stavů duše (Shine on You Crazy Diamond, On the Run) až po vtipné obrázky vůdců světa (myslím, že Brain Damage).
K tomu si připočítejme letadýlko, které přeletí od nejvzdálenějšího rohu stadionu až do druhého a poté vybuchne (konec On the Run) a máte nevšední zážitek. Ten je ale ještě umocněn v The Great Gig in the Sky. Byl jsem zvědavý, jak si Floydi poradí s živým ztvárněním této skladby, která je protkána éterickým ženským zpěvem, při které má posluchač pocit vznášení se v oblacích. A je to možná ještě lepší než v originále. Tři vokálistky, které se od začátku do konce tak trochu divně pohupují na scéně mnohonásobně vylepšily dojem právě v této skladbě, ve které se dělí o party. Nejpůsobivější je záběr ve chvíli, kdy Gilmour přestane hrát a pouze se dívá na zpěvačku. V tu chvíli máte úžasný pocit a vtáhne vás to přímo do děje - napadne vás, že v tu chvíli musel být Gilmour nesmírně hrdý na to, že je součástí něčeho takového, jako je Pink Floyd.
Pokud budete mít příležitost, určitě si DVD Pulse kupte a nezdráhejte se za něj dát nějakou tu korunu. Rozhodně nebudete zklamáni.
Mimochodem: když tady tak pěju ódy na tuto kapelu, napadá mě, že je to vlastně skoro všechno na The Dark Side of the Moon. To je deska, které bych dal deset z deseti. A zároveň mě přitom napadá téma na další článek - kterým albům bych dal deset z deseti. Tak se těšte;)

10/10

P.S.: něco pro fandy Pink Floyd: zde najdete všechny koncerty, které vaši miláčci odehráli. Na hlavní stránce najdete určitě mnoho dalších zajímavostí.

i-legalne.cz - trefa do černého, nebo paskvil?

Jak známo, 14. 11. 2006 zahájil svou činnost server i-legalne.cz za obrovské podpory jak umělců, tak médií. Obě strany považují legální stahování za východisko z nepříjemné situace, kdy si desky stahuje snad každý mladý člověk, který má přístup k internetu.
Upřímně - ne že by byl proti tomuto projektu - naopak, přál jsem mu úspěch, ale když jsem si jednoho dne ještě před spuštěním pročítal nákupní řád (což sice normálně nedělám, ale teď to opravdu nebylo na škodu), tak jsem zjistil, že skladby budou dostupné výhradně ve formátu wma, a to v přenosové rychlosti 128 a 192 kbps. Tedy první zádrhel - pro mě, kdo skladuje vše v empétrojkách, to bylo první nepříjemné zjištění. Ovšem byl jsem ještě celkem trpělivý. Trpělivost ale ještě víc pohasla ve chvíli, když jsem poprvé surfoval po seznamu skladeb (který je mimochodem žalostně nepřehledný) a snad u žádné aktuální zahraniční skladby jsem neviděl položku s cenou pod 35 korun, ba co víc - některé (například The Saints Are Coming od U2 a Green Day) stály kolem 50 a více korun.
"My nemůžeme nasadit nižší ceny, protože velké labely si vymohly cenový strop, pod který my nemůžeme jít. Ale i i-Tunes v Evropě stojí jedno euro za skladbu, takže je to podobné," tvrdí Petr Peřina, manažer serveru. Chtělo by se dodat - ale my přece nejsme západní Evropa... A už jsme zase na začátku - tentýž problém, jako u cédéček. Tedy že na Západě si mohou se svou kupní silou koupit pět cédéček v ceně, za kterou my si můžeme dovolit jedno.
Byla také řeč o tom, že na celá alba bude poskytnuta sleva. Ta ale oproti obyčejným cédéčkům není příliš patrná a ti, kteří zatouží po originální nahrávce, mnohem spíše zajdou do obchodu a koupí si hmotné album s bookletem s texty a fotkami. Například já se přiznám, že sice stahuji, ale co se mi vážně líbí, to si koupím. A zastávám také názor, že ti, kteří neznají interpreta podle desek, tak mu těžko přijdou na koncert.
Vůbec celý tento projekt měl vzniknout už tak před pěti roky, kdy se ještě u lidí nevytvořilo vědomí toho, že mohou mít nahrávku jednodušeji a zadarmo. Teď už celkem postrádá smysl.
Ten by ještě měl, kdyby na i-legalne byly uveřejněny raritní nahrávky či bootlegy, protože to se získává těžko a potenciální kupec by byl nucen (a zároveň by mu nebylo líto) zaplatit nějakou tu korunu. Takto je to ale zklamání.
Na druhou stranu - nechme se překvapit - uvidíme za čas, jestli se i-legalne.cz prosadí, či ne. Já sem ale budu chodit zřejmě pouze kvůli magazínu.

Deska roku pro Arctic Monkeys

Časopis NME vyhlašoval 50 nejlepších alb roku 2006 a vítězem této ankety se stala prvotina sheffieldských Arctic Monkeys "Whatever People Say I Am, That's What I'm Not".

Na medailových pozicích stanuli ještě Yeah Yeah Yeahs se svou druhou deskou "Show Your Bones" a třetí skončilo nejnovější dílo Muse, "Black Holes and Revelations".

Na této stránce se můžete podívat na všechny vítěze předchozích ročníků od roku 1996, kdy vyhrál Beck se svou přelomovou deskou "Odelay". Zároveň byly vyhlášeny nejlepší songy roku 2006. Cenu získali Hot Chip za píseň "Over and Over".

Ocenění za album roku předával také americký magazín Rolling Stone. To putovalo k Bobu Dylanovi za jeho aktuální "Modern Times". Zde se můžete podívat na dalších 49 nejlepších děl podle tohoto amerického časopisu.

The Feeling - Twelve Stops and Home

The Feeling
Twelve Stops and Home
Island

6.3

Čokoláda.
Slovo, které mi symbolizuje toto album. Je to čistě můj subjektivní pocit, takže s ním klidně nemusíte souhlasit. Je sladká, někdy až trošku přeslazená, ale chutná skvěle. Ale abych si ji dal znova, musím se do toho nutit. Spíš si dám něco slanějšího nebo kyselejšího. Toho když se přejím, je mi stejně blbě, ale dám si to stejně ještě milionkrát.
Zkrátka a dobře - The Feeling mají cit pro velmi silné melodie a z tohoto hlediska deska nemá žádnou vatu. Problém je ale v tom, že víceméně všechno je zasazeno do kýčovitého obalu. Někomu se to zhnusí hned po první I Want You Now. Jiný to zase hodí za hlavu a zůstane mu zpěvná a rozmanitá deska, která nejdřív připomíná jemnější a popovější Queen, pak zase Keane. Nedivil bych se, kdyby něco z tohoto alba (jmenovitě třeba Helicopter) potěšilo příznivce tvorby Radiohead z první poloviny devadesátých let.
Já sám jsem tak někde mezi oběma názory. Na jednu stranu se mi to líbí, deska se hodí do takové normální, spíše pozitivní nálady; má nadhled a vesměs jsou to všechno veselé písničky o nešťastné lásce – „I love it when you call / but you never call at all“. Deska obsahuje množství srozumitelných, trefných a chytrých textů.
Ale i když rozhodně není všechno (myslím hudebně) rozjuchané jako již zmiňovaná úvodní I Want You Now, do nepohody bych si Twelve Stops and Home asi nevzal. Přesto je to jeden z nejslibnějších debutů poslední doby a ti, co mají rádi Británii, chytrý kytarový popík, Robbieho v období kolem desky Sing When You’re Winning (Same Old Stuff zní, jako kdyby The Feeling Chambersovi vykradli šuplík s notami) a trochu nostalgie, si rozhodně přijdou na své.

Lady Sovereign - Public Warning

Lady Sovereign
Public Warning
Def Jam

9.0

Nejdřív jsem tomu poprasku o královně grimu moc nevěřil – viděl jsem pár jejích klipů, slyšel jsem EP Vertically Challenged, ale nějak mě to nedostalo. To ale jen do doby, než jsem sehnal její debut Public Warning. Ten mě přesvědčil, že tahle dvacetiletá skrčka, kterou málem ani nepustí do klubů, protože vypadá na dvanáct, má fakt něco do sebe.
Rapovat umí, o tom žádná, i když její hlas někdy zní jako kdyby ke mně mluvila (nebo spíš něco vyřvávala) sedmdesátiletá stařenka, ale to přejdete, stejně jako fakt, že jediná Angličanka, na kterou se dá koukat, je Kate Moss. Nicméně komu to vadí, když když každá její skladba je plná zdravé agrese a drzosti?
Sov nám tu vypráví o všem možném – že není žádné ranní ptáče (9 To 5), co si myslí o zákazu nošení mikin s kapucí (Hoodie), ať jí všichni, kdo ji nemají rádi, políbí p***l (Love or Hate Me) a hlavně skvělou hlášku: Those were the days I will never forget/Those were the days I could never regret. Prostě se s ní za těch nějakých čtyřicet minut trvání desky rozhodně nebudete nudit. A to ani po hudební stránce.
Za prvé: deska má naprosto špičkový zvuk. Pokud chcete slyšet něco, co má plné právo říct, že vzniklo na podzim roku 2006, zvolte jednoznačně Public Warning. Za druhé: je návyková a budete si ji chtít poslechnout stejnou mírou napoprvé jako na napošedesáté, protože to má neskutečně chytré beaty, samply a je to skvěle zprodukované. A hlavně za třetí: Protože je to deska, která dává grimu nové, netušené rozměry. Dřív pro mě tento styl nebylo nic jiného než The Streets a každá grimeová deska měla znít stejně jako oni. S touto deskou toto všechno padá. Možná je to tím, že nevznikla pod Skinnerem, ale pod Jay-Z. Ale nemyslete si, že kvůli tomu zní Public Warning americky - jen má trochu jiný nádech.
Resumé? Když jsem psal o The Eraserovi, uvedl jsem, že by se muselo stát něco opravdu nevídaného, aby sólový debut Thoma Yorka nebyl deskou roku. Ale (jak už jsem napsal výše) opravdu jsem nečekal, že vznikne tak progresivní (a přitom trendy), živé a různorodé album. Thumbs up, Sov!

Nej kousky:
Gatheration, Random, Hoodie, Those Were the Days

Robbie Williams - Rudebox

Robbie Williams
Rudebox
EMI

6.2

I když jeho hudební vydavatelství vytrubuje do světa, že je to Robbie Williams, jak ho neznáte, není to tak zcela pravda. Robbie totiž vždy, více či méně, koketoval s taneční hudbou. Ať už to byla pecka Rock DJ, singl Radio z jeho bestofky, anebo koneckonců vynikající Tripping z minulé Intensive Care.
A je milé, že Robbie, i když je nadmíru úspěšný, nechce ustrnout ve svém vývoji, točit stále stejnější desky a jen žít ze svého jména, uhrančivého kukuče a natáčení reklam pro T-Mobile. A tak si na sebe hodil bundu a tepláky Adidas a là Gwen Stefani a natočil Rudebox.
Vůbec ona inspirace Gwen je zřejmá. A nejen jí. Na nové desce jsou znát vlivy všeho, co je zrovna trendy. Takže to máme Gwen, tedy moderní pop šmrnclý r’n’b, pak trocha grimu, jako od The Streets, aby to znělo britsky. Co dál? Dnes je v módě retro, osmdesátkový sound a zároveň nadčasový a inteligentní pop… Ano, tušíte správně, Pet Shop Boys, kteří zprodukovali pátou She’s Madonna a sami hostují v jedenácté We’re the Pet Shop Boys. Takže teď tam nahážeme všechno, co se mi líbí, pravil velký Robbie a jak řekl, tak udělal, tedy udělal coververze nemála písniček, mezi kterými je třeba Bongo Bong od Manu Chao. Ta sice nemá ten roztomilý neanglický přízvuk jako v originálu, ale přesto z nějakého důvodu prostě funguje, jako Robbie samotný - já vlastně ani nevím, proč ho mám rád…
Jenže je tu jedno, zato velké „ale“. Rudebox obsahuje sedmnáct písniček a obavy z kvantity na úkor kvality jsou oprávněné. Na desce je toho zkrátka moc; jsou zde potenciální megahity (Lovelight, The Actor), ale bohužel i vata - ke konci už deska zdaleka nejede tak jako v první polovině.
Upozornění: jestli jste byli šokováni singlem Rudebox, pak vězte, že je to oproti albu jako celku trochu klam tělem, stejně jako třeba Vertigo a deska How to Dismantle an Atomic Bomb (U2), anebo Juicebox a First Impressions of Earth od The Strokes. Rudebox jako deska je mnohem popovější, melodičtější a méně futurističtější než singl.
Mám pocit, že když Robbie bude pokračovat v cestě, kterou nastolilo toto album, vybere si příště producenty na míru (na což on prostředky určitě má) a odstraní neduhy z Rudeboxu, natočí své zásadní album. Co se ale týče současnosti, tak si stáhněte jen to nejlepší a jestli se chcete cítít opravdu cool, raději si poslechněte Lady Sovereign. Té to na rozdíl od Robbieho sežerete všechno i s navijákem.

Nej kousky:
The Actor, Lovelight, Rudebox

The Killers - Sam's Town

The Killers
Sam's Town
Island

4.6

Změna je život. A ten je plný paradoxů. The Killers před vydáním této desky avizovali dvě zásadní změny. Jedna byla, že budou znít víc americky, ta druhá, že už nebudou psát texty o náctiletých holkách. Obojí mě celkem zarazilo, protože to, čeho se chtěli zbavit, byly věci, které jsem na nich měl nejraději. A podle všeho nejenom já.
Zabijákům z Las Vegas zřejmě narostlo po úspěšném debutu Hot Fuss ego. Pravděpodobně si mysleli, že jsou natolik dobrou a velkou kapelou, že to ustojí. Udělali desku se záměrem udržet si staré fanoušky a získat kvanta dalších; cílovou oblastí alba nebylo nic jiného než již zmiňovaná Amerika.
Jenže narazili. Snad žádná kapela současné indie scény, která zaznamenala úspěch i s druhou deskou, neměla záměr natočit ji s výrazně odlišným zvukem, než jaký byl na debutu – viz např. The Strokes, Interpol, The Libertines anebo třeba Franz Ferdinand. Ale ono možná ani nejde o změnu zvuku, jako spíš o to, že The Killers chybí skladatelská jistota, která sálá z debutu. Místo toho je to celé jakýsi upachtěný bezsmyslný hybrid. Přišli s „koncepčním“ albem bez jakéhokoliv většího hitu, na kterém by se dalo stavět. Přidali smyčce (When You Were Young), jsou zde dechové vyhrávky (Bones) a hlavně patos. Ano, americký zvuk v tom nejhorším smyslu slova. Bohužel.
Schválně si zkuste v polovině vyhodit cédéčko z přehrávače, strčit do něj debut Hot Fuss, nařídit mu, aby přehrál dvojku, tedy Mr. Brightside, a hned zjistíte, co Sam’s Town chybí. Chytlavá a výrazná melodie, coolness, naléhavost, upřímnost a obrovská energie, která se na vás z té písničky přímo valí. No a taky právě „britský“ zvuk a skvělý text.
Je tu ale ještě jedna změna, o které se ale kapela raději nezmiňovala. Jsem sice zastáncem toho názoru, že je celkem jedno, jak ten či onen zpěvák umí zpívat, hlavně když dokáže napsat písničku, do které jeho hlas prostě sedí (třeba Iva Frühlingová nebo Pete Doherty), jenže v případě The Killers je to zoufalé. Brandon Flowers neumí moc zpívat, ale přesto se tváří že ano, a to je sebevražedné. Na debutu se většinou držel ve spodních polohách anebo kolem jedné noty, takže to nebylo tak poznatelné jako tady. Kolikrát si říkáte, že ta písnička má celkem slibný úvod a zajímavý riff, jenže pak přijde na řadu Flowers a vaše naděje zhasnou hned s jeho prvním tónem. Jeho stařecké vibrování je příšerně otravné a přepínáte na další a další písničku, doufáte, že to bude lepší, ale ono to už bohužel lepší nebude. První polovina desky ještě jakž takž ujde, když to překousnete, ale ta druhá, to je nuda ve smrtící kombinaci s Flowersovým hlasem.
Jsem opravdu zvědavý, s čím přijdou The Killers příště. Jestli na tom budou jako Oasis, kteří po nepovedené Be Here Now točili jednu stejnější desku než druhou, anebo jestli si vezmou k srdci „hlas lidu“ a pokusí se s tím něco udělat. Protože Sam’s Town působí ze všeho nejvíc jako parodie. Parodie na U2, na americký zvuk, ale i na sebe samé.


Nej kousky:
Read My Mind, For Reasons Unknown

J.A.R. - Armáda špásu

J.A.R.
Armáda špásu
EMI

4.8


Dávat tomuto dílku pětku je jako rozcházet se s holkou, kterou máte fakt rádi. Bolí vás to, víte, že jste spolu prožili hezké časy, ale víte, že nemůžete jinak. A když se na druhý den poté probudíte, říkáte si, že to musel být sen, že to není možné.
Ale je. V létě jsem si říkal, že toto je deska roku, dal bych jí tehdy osmičku, nebo dokonce devítku, koupil si ji, miloval ji nade vše, jenže pak přišly dva měsice, kdy jsem ji skoro neposlouchal, nedávno ji zase strčil do přehrávače a ejhle – ono to nějak nefunguje. Přepínám od tracku k tracku, ale i když dělám vše proto, aby se mi ta deska líbila, pokyvuju hlavou, kroutím zadkem, nic mi to neříká. Ani skladby, které jsem si o prázdninách pouštěl od rána do večera, tedy třeba Nevidomý národ anebo Tvrďák socialistickej, nezabírají. Začínám být dokonce i alergický na texty, kterým jsem se předtím smál, jak jsou trefné a zábavné.
Čím to? Že bych si vsugeroval, že je ta deska tak dobrá, ale ona přitom není? (zase ta paralela mezi vztahy a touto nahrávkou…) Nebo že bych si ji vyposlouchal? Ale přece když je něco opravdu dobré, zabere to i po tisící… Nebo je snad ta hudba tak povrchně bezstarostná, že se hodí jenom do léta? Sám nevím. Těžko říct.
Zvukově je Armáda špásu na velmi vysoké úrovni, kapele to hraje, stále produkují ten svojský mix rocku, funku, bluesu, hip-hopu a elektroniky, působí to profesionálně, nejednotvárně, tak v čem je ta chyba? Nějak tam nenacházím tu energii a nemám chuť to poslouchat. Je to nějaké vyčpělé a upachtěné (sakra mě to tak mrzí, že to musím říkat zrovna o téhle desce!).
Je klidně možné, že se mnou vůbec nebudete souhlasit, budete mi vytýkat, že je ta recenze subjektivní (na druhé straně – nemám rád Redhoty, a přece jsem jim dal víc bodů než J.A.R.). V tomto případě vás chápu, ale ode mě by teď nebylo moc upřímné dávat Armádě špásu víc než pět bodů. Říkám teď, protože třeba jí zase za nějakou dobu přijdu na chuť a pak napíšu oslavnou recenzi, budu se kát a já nevím, co ještě, ale já prostě nemůžu.
Takže ještě jednou: mě to tak mrzí…

Nej kousky:
Made in Love, Nevidomý národ, Tvrďák socialistickej

Lily Allen - Alright, Still

Lily Allen
Alright, Still
Regal Zonophone

7.9


Už dlouho mi to vrtá hlavou. Není nijak zvlášť pěkná. Ona sama podle všeho nijak zvlášť nepřekypuje inteligencí. Tak proč se mi sakra líbí?
Protože je prostě upřímná. Na rozdíl od zpěvaček typu Pink (fuj), Avril Lavigne (fuj fuj) anebo Kelly Clarkson (fuj fuj fuj) si nepotřebuje hrát na drsnou rockerku nebo mít vlasy nabarvené narůžovo, aby byla rebelkou. Ona si totiž opravdu (i když toto klišé nesnáším) na nic nehraje.
Ne nadarmo se jí říká Mike Skinner v sukni. Kromě podobného ksichtu mají společné chytré songy (přestože si u nejednoho z nich říkáte, že zrovna tuto melodii už jste přece někdy slyšeli), takový ten milý polozpěv, ale hlavně skvělé trefné texty ze života. Na rozdíl od Mikea ale Lily probírá hlavně vztahy, vztahy a zase vztahy. A to na jakýkoliv způsob. Je nadrzlá, mluví jednoduše, jde přímo k jádru věci a v jejich textech najdete určitě alespoň jednu hlášku, která vám sedne na tělo. A na rozdíl od svých amerických kolegyň není patetická. Smutné věci dokáže přetavit ve veselé chytré popovky řízlé skáčkem a reggae, které nejsou vlezlé a dají se poslouchat znovu a znovu.
Alright, Still je letní deska, ale zabírá stejně v třicetistupňových vedrech jako v polovině podzimu, kdy venku prší, sedíte doma a do ničeho se vám nechce. Proč? Protože je to album plné hitovek od začátku do konce a nezní tak, jako kdyby bylo určeno (jen) pro ty věkové kategorie, které Lily vyjmenovala. Tedy pro teenagery ve věku třinácti a čtrnácti let. Na druhou stranu u nás ta věta vyznívá o mnoho jinak, říct tu něco takového by asi byla umělecká sebevražda a interpret by asi navždy měl nálepku komerční, ale Británie je prostě Británie.
Tak nějak mám pocit, že Lily (ačkoliv tomu dost lidí nevěří) není hvězdičkou jen na jeden rok a že bude mít vždy co říct. Co já vím, třeba se mýlím, ale jednu věc vím jistě. A to tu, že tuhle desku byste rozhodně neměli minout.

Muse - Black Holes and Revelations

Muse
Black Holes and Revelations
Warner Bros.

6.3

Nová deska Muse potvrzuje všechny fakty, které o této skupině víme. Tedy že píšou takové skladby, které vás dostanou na první poslech a neotravují ani s tím osmapadesátým. Že ale někoho může jejich hudba odradit hned naproprvé, protože je příliš pompézní, znervózňující nebo hysterická. Na druhou stranu že je uhrančivá a má spád.
Už od první skladby Take a Bow, klasické „Museovky“, vás deska nenechá vydechnout, mezi jednotlivými tracky nejsou téměř žádné pauzy a je to jenom k dobru. Po tomto velkolepém úvodu následují zřejmě tři nejlepší za sebou jdoucí skladby roku. A navíc to zase potvrzuje jeden fakt. Tedy ten, že nejlepší skladby od Muse nezní tak, jako kdyby je napsali oni. Kdybyste totiž slyšeli Starlight na nějakém koncertě Coldplay, ani byste si nepomysleli, že patří do repertoáru Muse. Pilotní singl Supermassive Black Hole ve vás zanechá velmi silné pocity (další poznávací značka kapely). Plazíte se po podlaze, v absolutním transu. A máte strašnou chuť úsečně a šeptavě řvát spolu s Mattem Bellamym: „Supermassive Black Hoooooooole!“. Při Map of the Problematique (s úvodem, který připomíná Suffer Well od Depeche Mode) vás zase někdo pronásleduje a vy prcháte autem v obrovské rychlosti. Kolem vás prší, hřmí a k zemi dopadají hrůzu nahánějící blesky.
Následující skladby nejsou zas tak převratné, ale neposlouchají se špatně. Někdy sice můžete mít dojem, že Muse vykrádají sami sebe, ke konci už to není taková jízda, a jak vtipně podotknul časopis Rolling Stone – skladby City of Delusion a hlavně závěrečná Knights of Cydonia zní stejně hloupě jako jejich názvy. Ale to vše přebíjí jedna věc. A to ta, že Black Holes and Revelations baví. Hodně. A na rozdíl od svých předchůdců je velká většina skladeb aranžérsky dotažená a i výborně zprodukovaná.
Takže i přesto, že Muse „pouze“ splnili to, co se od nich očekávalo, posunuli se hudebně i zvukově o něco dál. A to se cení. Ale radši si pusťte Radiohead.


Nej kousky:
Starlight, Supermassive Black Hole, Map of the Problematique, Assassin

Thom Yorke - The Eraser

Thom Yorke
The Eraser
XL

9.3


Víte, co je nejnevděčnější povolání na světě? Být kytaristou Radiohead. Toto heslo platilo do doby, než kapela (respektive frontman Thom Yorke a kytarista Johny Greenwood) vyřešila ošemetnou situaci elegantním kompromisem – Radiohead samotní se na poslední desce Hail To The Thief svým způsobem vrátili ke svému kytarovému zvuku, který je proslavil v polovině devadesátých let minulého století, a Yorke tak mohl popustit uzdu své fantazie naplno na svém sólovém debutu The Eraser. A jak zní?
Plno elektroniky, jen občas nějaký nástroj, který rozpoznáte (klavír, kytara), a když už tam zazní, je to záruka opravdové pecky, jakou je třeba hned otvírák The Eraser nebo čtvrtá geniální Black Swan či osmý track Harrowdown Hill. Ale to samozřejmě neznamená, že další skladby jsou druhořadé – vůbec ne, jen jejich motivy nejsou tak dobře zapamatovatelné, ale to je zase záruka toho, že se vám deska jen tak neoposlouchá. Upozorňuji: tato hudba není kulisa – tato hudba se poslouchá, a to zřejmě mnohé odradí. Ale pro ty, kteří si udělají čas a náladu, je jako stvořená.
Tu a tam zní jako Björk (Skip Divided), minimalismem připomíná druhou polovinu Playing The Angel od Depeche Mode, jsou zde samozřejmě slyšet Radiohead, ale ti Radiohead, jak si je představoval sám Yorke, takže kdybyste vzali třeba Backdrifts nebo The Gloaming z Hail To The Thief a vložili je do The Erasera, rozhodně by nevybočovaly z koncepce desky. Naopak, nějaká ta stopáž navíc by neuškodila, devět skladeb je přece jen trochu pod standard, avšak na druhou stranu je upřednostněna kvalita před kvantitou. A devítiskladbové desky jsou přece legendární – třeba Violator od již zmiňovaných Depeche Mode nebo The Dark Side of the Moon od Pink Floyd – obě alba patří k tomu nejdůležitějšímu, co kdy bylo natočeno. A The Eraser se jim kvalitou rozhodně vyrovná.
Sečteno a podrženo – muselo by se stát něco hodně nečekaného, aby se The Eraser nestal albem roku.

Ret Hot Chili Peppers - Stadium Arcadium

Red Hot Chili Peppers
Stadium Arcadium
Warner Bros.

5.8

Posluchači Red Hot Chili Peppers by se dali rozdělit do tří skupin – první je ta, která zbožňuje geniální desku Blood Sugar Sex Magic, ale od doby, co se do kapely vrátil kytarista John Frusciante, tvorbu Redhotů označuje jako popíkaření. Druhou skupinu tvoří noví fanoušci, kteří poznali svou kapelu z rádií a oblíbili si hlavně poslední dvě alba RHCP. A ve třetí skupině jsou skalní fanoušci, tedy ti, kterým je všechno výše napsané úplně ukradené, a vidí svou kapelu v tom nejlepším světle.
Proč to říkám? Kolem nové dvojdesky Stadium Arcadium bylo řečeno mnoho a dá se označovat za nejočekávanější událost letošního roku. A jak to tedy dopadlo? Očekávání všech skupin se naplnila –
ta první po pár posleších opovržlivě vyhodí album z přehrávače a radši si pustí BSSM. No a z ostatních dvou si učitě každý najde něco svého a musím říct, že tam zajímavých věcí není pomálu. Vlastně za žádnou skladbu z této desky se RHCP svým způsobem nemusí stydět, každou by mohli použít jako singl, ale to ještě nezaručuje to, že je ta deska špičková - většina skladeb má zhruba stejný zvuk až na minimum výjimek, a to je u alba, které obsahuje dvacet osm písniček celkem velkou chybou - dalo by se říct, že zabředávají do klišé. Dalším problémem je přílišná délka některých skladeb – třeba taková Snow by potřebovala zkrátit o dvě minuty a pak by byla poslouchatelnější. Jiný případ – několik skladeb začíná velmi nadějně, některé dokonce náladou připomínají album Parachutes od Coldplay (!), ale narozdíl od geniálních Britů, kteří si pohrají s každou notou, mají Kaliforňané jednoduché a tak trochu odbyté refrény, které jsou sice dobře zapamatovatelné, ale předností jednotlivých skladeb nejsou, jejich ostatní pasáže je hravě předčí.
Trochu nechápu proč v době, kdy většina lidí poslouchá mnohem rockovější věci než před takovými deseti roky, je ta deska dost vyměklá – nejméně pět jinak opravdu dobře napsaných skladeb by mohlo být zahraných víc tvrdě a hned by měly úplně jiné rozměry.
Ale nebudu už dál kritizovat a spíš vypíchnu klady – o pilotním singlu Dani California asi mluvit nemusím, všichni ho jistě dost dobře znáte. Skladba Stadium Arcadium je nejpropracovanější skladbou na stejnojmenném albu – má pinkfloydovský nádech, jen mi vadí ta rozladěná kytara… Hump De Bump je zábavný funk/r’n’r, Torture Me sice trpí tím syndromem nedostatečné tvrdosti, nebo spíše nepromakaného zvuku, ale i přesto je plná energie, Hey je úžasná balada s překrásným kytarovým sólem a uzavírá nám Jupiter, tedy první polovinu dvojalba.
Pokud mám porovnat Jupiter a Mars, tedy druhou polovinu Stadium Arcadium, za sebe musím říct, že se mi líbí spíše Mars, na kterém je mnoho (byť někdy nevybroušených) perel. Tell Me Baby, druhý singl, je „ozajstná kvalita“, Hard To Concentrate má zase krásné kytarové sólo, Readymate je ekvivalent Torture Me. Vůbec (zhruba) druhá polovina Marsu je až na odrhovačku Make You Feel Better to nejlepší na celé desce.
Takže když to shrnu – po Blood Sugar Sex Magik a Californication zřejmě nejlepší deska Red Hot Chili Peppers, ale na bibli funk/metalu prostě nemá. A zatímco BSSM je kompaktní deska, Stadium Arcadium působí spíš jako zdroj singlů. A pokud ji nemáte, rozhodně kvůli tomu nelomte rukama - úplně vám bude stačit, když ty songy uslyšíte z rádia.

Audio Bullys - Generation

Audio Bullys
Generation
Astralwerks

9.1

Audio Bullys jsou dva frájové ze západního Londýna, kteří dělají elektronickou hudbu. Úplně mě zaráží a mrzí to, že je (alespoň tedy u nás) prakticky nikdo nezná – zkoušel jsem jim založit fórum na lidé.cz, ale neuchytilo se. To by mě ale nepřekvapovalo tolik jako fakt, že na stránce azlyrics.com, kde jsem až dosud nalézal texty všech známějších zahraničních kapel, Audio Bullys jaksi nebyli. A ani na lyricsondemand.com to nebylo o moc lepší.
Tato deska sice není úplně nejnovějším počinem na hudební scéně – je zhruba půl roku stará – ale já jí tu musím udělat reklamu, protože ji prostě musíte mít. Mě přivedla k elektronice a taneční hudbě vůbec, ale musím podotknout, že Generation a vůbec celí Audio Bullys – to není úplně čistokrevná elektronika, jak se dozvíte níže.
Generation má vynikající zvuk – každá skladba je jiná, ale stále jsou to ti Audio Bullys. Shot You Down je výborný „tuckový“ remix stejnojmenné skladby, kterou můžete znát třeba z filmu Kill Bill. Hned po ní následuje Keep On Moving, balada znějící jako od The Streets, s geniálním refrénem, ve kterém se zpívá: „It’s all right, just keep on moving.“ Zaručuji vám, že si ho ještě dlouho po prvním poslechu budete zpívat a poté znovu a znovu pouštět stále dokola. A tak bych mohl pokračovat dále. První polovina desky je tanečnější, ta druhá je melodičtější, mezi ty opravdu nejlepší kousky té druhé poloviny patří třeba I’m In Love, jejíž text tu zamilovanost nádherně vystihuje. Poté skvělá bluesová skladba Struck By The Sound s úžasným saxofonovým sólem, následuje výtečná This Road, po ní Take You There se sedmdesátkovými retro smyčci. Opravdu – mohl bych sem napsat všechny skladby – od první po poslední, všechno jsou to neprvoplánové a nadčasové hity.
Audio Bullys prostě mají čich na dobré nápady, ty jsou jednoduché, ale to neznamená, že by nebyly chytré – naopak, v jednoduchosti je krása a v tomto případě genialita. Generation je nesmírně chytlavá deska a člověka v dobrém rozpoložení nenechá ani na dvě vteřiny v klidu. Jedna z nejdůležitějších desek na taneční scéně (nejen) poslední doby.

Nej kousky:
Keep on Moving, I Won't Let You Down, Struck By the Sound, This Road

Arctic Monkeys - Whatever People Say I Am, That's What I'm Not

Arctic Monkeys
Whatever People Say I Am, That's What I'm Not
Domino

8.4

Vždycky jsem si přál mít ve stojanu na cédéčka nějaké album, které vás nabije energií, nakopne vás a dodá vám sebevědomí. Zkoušel jsem American Idiot od Green Day, zkoušel jsem Reise Reise od Rammstein, ale nikdo mě nepřesvědčil tak, jako tito čtyři kluci z Sheffieldu, kterým dohromady není ani osmdesát a jsou velkým objevem (nejen) tohoto roku. Mladí lidé, hlavně Britové, je zbožňují, kritici po celém světě uznávají.
Do povědomí společnosti se dostali díky serveru myspace.com. Jejich dema, která byla rozdána po koncertech, úplně zamořila internet, a když měli vydat desku, všechny labely se předháněly v nabízení smluv. Na konci se mohlo smát vydavatelství Domino, které už má pod palcem například skupinu Franz Ferdinand. A odměna pro Arctic Monkeys? Královský milion liber. Ale přitom zůstali underground – dokázali to třeba tím, že si na předávání cen Brit Awards nepřišli pro cenu pro objev roku, protože se jim „Brits“ zdály příliš komerční.
U nás jim ale není věnována přílišná pozornost a je to velká škoda, protože Arctic Monkeys si ji určitě zaslouží. Můžeme žehrat na nepříliš vybraný český hudební vkus, ale (jak by řekl Jára Cimrman) to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat.
Ale proč? Vždyť jsou tak mladiství, energičtí, drzí, syroví, skvěle sehraní, jejich hudba má spád a rytmus, trochu do funku a punku, jsou prostě hrozně „cool“. Chytnou si vás hned od prvního úderu bicích a nepustí až do posledního akordického rozkladu kytary v Certain Romance. Pokud se při jejím poslechu nebudete skákat, vlnit, nebo alespoň pokyvovat hlavou, jste buď zarytý posluchač vážné hudby, nemáte vkus, anebo jste ze dřeva.
Texty jsou také jejich velkou devízou. Jsou ze života, přímé, civilní, skvěle napsané a přirozené. Stojí za přeložení. A jestli se vám do toho nechce, můžete se alespoň podívat na arcticmonkeys.blog.cz, kde najdete překlady dvou prvních singlů.
Možná se tak budete ptát, proč jim tedy dávám „pouhých“ 8.4. Je to za prvé tím, že písničky splývají. Nechci tím říct, že jsou všechny stejné, ale nejednou se mi stalo například to, že když už jsem měl desku poslechnutou snad stokrát, měl jsem v hlavě úryvek z jedné písničky a vůbec jsem si nedokázal vybavit, která to byla. Za druhé, do pop music nepřináší nic opravdu převratného, co by bořilo vše, co tu bylo. Viz (abychom nechodili daleko) The Libertines.
Přesto se ale Whatever People Say… poslouchá skvěle, Arctic Monkeys mají obrovský potenciál a doporučuji je opravdu všem.

O čem by měl být tento blog?

1. Hudba
Miluju hudbu a neobejdu se bez ní skoro nikdy. Jo, zní to jako fráze, ale je to tak - snažím se psát recenze, zprávy a články a na mém profilu na last.fm to nejde všechno dát tak, jak chci, takže nejdřív sem asi nahážu moje starší věci a budu se sem snažit psát recenze ve frekvenci jedna za týden. Pokud mi to vyjde a budu jich dokonce psát víc, třikrát sláva, pokud ne, tak se omlouvám a nehažte na mě kamení (i když na netu to zas tak lehko nejde, že...). Pak bych vám asi chtěl dávat tipy na nové interprety, pokusím se napsat různé články, pokud možno zajímavé, když tak linky na nějaké nové desky atp. Budu mockrát vděčný za každý komentář (ať už pozitivní, či negativní), který mi k článkům napíšete.

2. Entertainment
Jelikož můj přehled o knihách a filmech je ve srovnání s hudbou minimální, nebude tady o tom tolik jako právě o hudbě, ale přesto se sem budu snažit něco napsat.

3. Ostatní
No a tohle je pro mě zatím záhada:) Nemám moc představu, co jiného sem ještě budu dávat, ale sám se nechám překvapit. Ostatně - vždycky se to může smazat, že...