
Black Holes and Revelations
Warner Bros.
6.3
Nová deska Muse potvrzuje všechny fakty, které o této skupině víme. Tedy že píšou takové skladby, které vás dostanou na první poslech a neotravují ani s tím osmapadesátým. Že ale někoho může jejich hudba odradit hned naproprvé, protože je příliš pompézní, znervózňující nebo hysterická. Na druhou stranu že je uhrančivá a má spád.
Už od první skladby Take a Bow, klasické „Museovky“, vás deska nenechá vydechnout, mezi jednotlivými tracky nejsou téměř žádné pauzy a je to jenom k dobru. Po tomto velkolepém úvodu následují zřejmě tři nejlepší za sebou jdoucí skladby roku. A navíc to zase potvrzuje jeden fakt. Tedy ten, že nejlepší skladby od Muse nezní tak, jako kdyby je napsali oni. Kdybyste totiž slyšeli Starlight na nějakém koncertě Coldplay, ani byste si nepomysleli, že patří do repertoáru Muse. Pilotní singl Supermassive Black Hole ve vás zanechá velmi silné pocity (další poznávací značka kapely). Plazíte se po podlaze, v absolutním transu. A máte strašnou chuť úsečně a šeptavě řvát spolu s Mattem Bellamym: „Supermassive Black Hoooooooole!“. Při Map of the Problematique (s úvodem, který připomíná Suffer Well od Depeche Mode) vás zase někdo pronásleduje a vy prcháte autem v obrovské rychlosti. Kolem vás prší, hřmí a k zemi dopadají hrůzu nahánějící blesky.

Takže i přesto, že Muse „pouze“ splnili to, co se od nich očekávalo, posunuli se hudebně i zvukově o něco dál. A to se cení. Ale radši si pusťte Radiohead.
Nej kousky:
Starlight, Supermassive Black Hole, Map of the Problematique, Assassin
No comments:
Post a Comment