Thom Yorke - The Eraser

Thom Yorke
The Eraser
XL

9.3


Víte, co je nejnevděčnější povolání na světě? Být kytaristou Radiohead. Toto heslo platilo do doby, než kapela (respektive frontman Thom Yorke a kytarista Johny Greenwood) vyřešila ošemetnou situaci elegantním kompromisem – Radiohead samotní se na poslední desce Hail To The Thief svým způsobem vrátili ke svému kytarovému zvuku, který je proslavil v polovině devadesátých let minulého století, a Yorke tak mohl popustit uzdu své fantazie naplno na svém sólovém debutu The Eraser. A jak zní?
Plno elektroniky, jen občas nějaký nástroj, který rozpoznáte (klavír, kytara), a když už tam zazní, je to záruka opravdové pecky, jakou je třeba hned otvírák The Eraser nebo čtvrtá geniální Black Swan či osmý track Harrowdown Hill. Ale to samozřejmě neznamená, že další skladby jsou druhořadé – vůbec ne, jen jejich motivy nejsou tak dobře zapamatovatelné, ale to je zase záruka toho, že se vám deska jen tak neoposlouchá. Upozorňuji: tato hudba není kulisa – tato hudba se poslouchá, a to zřejmě mnohé odradí. Ale pro ty, kteří si udělají čas a náladu, je jako stvořená.
Tu a tam zní jako Björk (Skip Divided), minimalismem připomíná druhou polovinu Playing The Angel od Depeche Mode, jsou zde samozřejmě slyšet Radiohead, ale ti Radiohead, jak si je představoval sám Yorke, takže kdybyste vzali třeba Backdrifts nebo The Gloaming z Hail To The Thief a vložili je do The Erasera, rozhodně by nevybočovaly z koncepce desky. Naopak, nějaká ta stopáž navíc by neuškodila, devět skladeb je přece jen trochu pod standard, avšak na druhou stranu je upřednostněna kvalita před kvantitou. A devítiskladbové desky jsou přece legendární – třeba Violator od již zmiňovaných Depeche Mode nebo The Dark Side of the Moon od Pink Floyd – obě alba patří k tomu nejdůležitějšímu, co kdy bylo natočeno. A The Eraser se jim kvalitou rozhodně vyrovná.
Sečteno a podrženo – muselo by se stát něco hodně nečekaného, aby se The Eraser nestal albem roku.