Jamie T - Panic Prevention

Jamie T
Panic Prevention
Virgin Records

8.9

Ještě tak před rokem pro mě byl hip-hop záležitostí vyhulů s rovnýma kšiltama a skejťáckýma kalhotama, kde se ta hudební stránka vlastně ani nějak moc neřeší – že jde hlavně o to, pozurážet co nejvíc "kolegů" a přeříznout nějakou tu děvku. Pak ale přišli The Streets a se svou debutovou deskou Original Pirate Material mi nasekali na holou. Tak jsem se mýlil. Od té doby se grime stal nedílnou součástí mého playlistu a poznal jsem pěkných pár dalších takových interpretů jako Lady Sovereign, Plan B, The Mitchell Brothers… a teď Jamie T.
I když - je to vlastně ještě hip-hop, respektive grime? Odpověď zní: Ne tak docela. Ale není to ani indie, ani kříženec obojího, jak by o tom někdo mohl vyprávět. Jamie T mezi tím ladně proplouvá a z každého si bere něco – beaty od grimeu a rozpustilé kytarové riffy z indie-rocku a okořenil to vším možným, takže nakonec z toho asi zbyde závěr, že je úplně jedno, co to je, hlavně, že je to dobrý.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že zní tak nějak jako Mike Skinner bez samplů, ale s kytarou, anebo jako veselý a nic neřešící Plan B (já vím, že je to oxymoron). Ovšem v zásadě Jamie T nezní "jako někdo". Je svůj, přestože ta osobitost mi na první omak moc neseděla - když jsem si poprvé pustil videa z youtube, trochu jsem se zděsil a pomyslel si: "Tomuhle dal Kučera ve svý recenzi pět čtverců?! Dyť to zní, jako kdyby tady kecal nějakej děda, kterej si zapomněl zuby na svým nočním stolku! A jeho cockney je šílený!"
Ale mýlil jsem se podruhé.
Zvědavost byla nakonec silnější než já, a tak jsem si Panic Prevention stáhl. A dnes můžu říct, že jsem udělal moc dobře, protože její kouzlo jsem poznal, až když jsem si ji poslechl jako celek. Při bližším ohledání sice zjistíte, že v podstatě každá pecka by se dala použít jako singl (až na takovou So Lonely Was the Ballad anebo Dry off Your Cheeks), přesto z ní čouhají dvě skladby (shodou okolností v obou jsou kytary v podobě, jak je známe od The-kdokoliv-s), a to Operation, jejíž riff v druhé půlce je prostě tak jednoduchý, ale přitom tak neskutečně geniální, a našláplá If You Got the Money.
Jamie T je prostě v každém momentu neskutečně zábavný a stále překvapuje, což dneska rozhodně nemůžete říct o každé desce. A s každým dalším poslechem vás ujišťuje, že to není náhoda, anebo dílo někoho jiného, že je tak dobrá. Je to hlavně jím samým.


Co by mohlo jít na bestofku?
If You Got the Money, Operation a třeba Back in the Game

Lady Sovereign - Public Warning

Lady Sovereign
Public Warning
Def Jam

9.0

Nejdřív jsem tomu poprasku o královně grimu moc nevěřil – viděl jsem pár jejích klipů, slyšel jsem EP Vertically Challenged, ale nějak mě to nedostalo. To ale jen do doby, než jsem sehnal její debut Public Warning. Ten mě přesvědčil, že tahle dvacetiletá skrčka, kterou málem ani nepustí do klubů, protože vypadá na dvanáct, má fakt něco do sebe.
Rapovat umí, o tom žádná, i když její hlas někdy zní jako kdyby ke mně mluvila (nebo spíš něco vyřvávala) sedmdesátiletá stařenka, ale to přejdete, stejně jako fakt, že jediná Angličanka, na kterou se dá koukat, je Kate Moss. Nicméně komu to vadí, když když každá její skladba je plná zdravé agrese a drzosti?
Sov nám tu vypráví o všem možném – že není žádné ranní ptáče (9 To 5), co si myslí o zákazu nošení mikin s kapucí (Hoodie), ať jí všichni, kdo ji nemají rádi, políbí p***l (Love or Hate Me) a hlavně skvělou hlášku: Those were the days I will never forget/Those were the days I could never regret. Prostě se s ní za těch nějakých čtyřicet minut trvání desky rozhodně nebudete nudit. A to ani po hudební stránce.
Za prvé: deska má naprosto špičkový zvuk. Pokud chcete slyšet něco, co má plné právo říct, že vzniklo na podzim roku 2006, zvolte jednoznačně Public Warning. Za druhé: je návyková a budete si ji chtít poslechnout stejnou mírou napoprvé jako na napošedesáté, protože to má neskutečně chytré beaty, samply a je to skvěle zprodukované. A hlavně za třetí: Protože je to deska, která dává grimu nové, netušené rozměry. Dřív pro mě tento styl nebylo nic jiného než The Streets a každá grimeová deska měla znít stejně jako oni. S touto deskou toto všechno padá. Možná je to tím, že nevznikla pod Skinnerem, ale pod Jay-Z. Ale nemyslete si, že kvůli tomu zní Public Warning americky - jen má trochu jiný nádech.
Resumé? Když jsem psal o The Eraserovi, uvedl jsem, že by se muselo stát něco opravdu nevídaného, aby sólový debut Thoma Yorka nebyl deskou roku. Ale (jak už jsem napsal výše) opravdu jsem nečekal, že vznikne tak progresivní (a přitom trendy), živé a různorodé album. Thumbs up, Sov!

Nej kousky:
Gatheration, Random, Hoodie, Those Were the Days

Lily Allen - Alright, Still

Lily Allen
Alright, Still
Regal Zonophone

7.9


Už dlouho mi to vrtá hlavou. Není nijak zvlášť pěkná. Ona sama podle všeho nijak zvlášť nepřekypuje inteligencí. Tak proč se mi sakra líbí?
Protože je prostě upřímná. Na rozdíl od zpěvaček typu Pink (fuj), Avril Lavigne (fuj fuj) anebo Kelly Clarkson (fuj fuj fuj) si nepotřebuje hrát na drsnou rockerku nebo mít vlasy nabarvené narůžovo, aby byla rebelkou. Ona si totiž opravdu (i když toto klišé nesnáším) na nic nehraje.
Ne nadarmo se jí říká Mike Skinner v sukni. Kromě podobného ksichtu mají společné chytré songy (přestože si u nejednoho z nich říkáte, že zrovna tuto melodii už jste přece někdy slyšeli), takový ten milý polozpěv, ale hlavně skvělé trefné texty ze života. Na rozdíl od Mikea ale Lily probírá hlavně vztahy, vztahy a zase vztahy. A to na jakýkoliv způsob. Je nadrzlá, mluví jednoduše, jde přímo k jádru věci a v jejich textech najdete určitě alespoň jednu hlášku, která vám sedne na tělo. A na rozdíl od svých amerických kolegyň není patetická. Smutné věci dokáže přetavit ve veselé chytré popovky řízlé skáčkem a reggae, které nejsou vlezlé a dají se poslouchat znovu a znovu.
Alright, Still je letní deska, ale zabírá stejně v třicetistupňových vedrech jako v polovině podzimu, kdy venku prší, sedíte doma a do ničeho se vám nechce. Proč? Protože je to album plné hitovek od začátku do konce a nezní tak, jako kdyby bylo určeno (jen) pro ty věkové kategorie, které Lily vyjmenovala. Tedy pro teenagery ve věku třinácti a čtrnácti let. Na druhou stranu u nás ta věta vyznívá o mnoho jinak, říct tu něco takového by asi byla umělecká sebevražda a interpret by asi navždy měl nálepku komerční, ale Británie je prostě Británie.
Tak nějak mám pocit, že Lily (ačkoliv tomu dost lidí nevěří) není hvězdičkou jen na jeden rok a že bude mít vždy co říct. Co já vím, třeba se mýlím, ale jednu věc vím jistě. A to tu, že tuhle desku byste rozhodně neměli minout.

Audio Bullys - Generation

Audio Bullys
Generation
Astralwerks

9.1

Audio Bullys jsou dva frájové ze západního Londýna, kteří dělají elektronickou hudbu. Úplně mě zaráží a mrzí to, že je (alespoň tedy u nás) prakticky nikdo nezná – zkoušel jsem jim založit fórum na lidé.cz, ale neuchytilo se. To by mě ale nepřekvapovalo tolik jako fakt, že na stránce azlyrics.com, kde jsem až dosud nalézal texty všech známějších zahraničních kapel, Audio Bullys jaksi nebyli. A ani na lyricsondemand.com to nebylo o moc lepší.
Tato deska sice není úplně nejnovějším počinem na hudební scéně – je zhruba půl roku stará – ale já jí tu musím udělat reklamu, protože ji prostě musíte mít. Mě přivedla k elektronice a taneční hudbě vůbec, ale musím podotknout, že Generation a vůbec celí Audio Bullys – to není úplně čistokrevná elektronika, jak se dozvíte níže.
Generation má vynikající zvuk – každá skladba je jiná, ale stále jsou to ti Audio Bullys. Shot You Down je výborný „tuckový“ remix stejnojmenné skladby, kterou můžete znát třeba z filmu Kill Bill. Hned po ní následuje Keep On Moving, balada znějící jako od The Streets, s geniálním refrénem, ve kterém se zpívá: „It’s all right, just keep on moving.“ Zaručuji vám, že si ho ještě dlouho po prvním poslechu budete zpívat a poté znovu a znovu pouštět stále dokola. A tak bych mohl pokračovat dále. První polovina desky je tanečnější, ta druhá je melodičtější, mezi ty opravdu nejlepší kousky té druhé poloviny patří třeba I’m In Love, jejíž text tu zamilovanost nádherně vystihuje. Poté skvělá bluesová skladba Struck By The Sound s úžasným saxofonovým sólem, následuje výtečná This Road, po ní Take You There se sedmdesátkovými retro smyčci. Opravdu – mohl bych sem napsat všechny skladby – od první po poslední, všechno jsou to neprvoplánové a nadčasové hity.
Audio Bullys prostě mají čich na dobré nápady, ty jsou jednoduché, ale to neznamená, že by nebyly chytré – naopak, v jednoduchosti je krása a v tomto případě genialita. Generation je nesmírně chytlavá deska a člověka v dobrém rozpoložení nenechá ani na dvě vteřiny v klidu. Jedna z nejdůležitějších desek na taneční scéně (nejen) poslední doby.

Nej kousky:
Keep on Moving, I Won't Let You Down, Struck By the Sound, This Road