Sunshine - Dreamer

Sunshine
Dreamer
Universal, [3/2007]

(bez hodnocení)

Můžete mi klidně omlátit o hlavu fakt, že od vydání desky už uplynul nějaký ten měsíc. Ale po všech těch peripetiích a rozporuplném přijetí z mnoha stran jsem se rozhodl, že bych taky mohl zaujmout vlastní (=pořádné a jasné) stanovisko k desce. Pořádné a jasné ne ve smyslu, jestli zdvihnu palec, nebo ji naopak zavrhnu a nic mezi tím – tak černobíle se to v tomhle případě prostě odbýt nedá.

Nová deska Sunshine je bezesporu vděčné téma k diskusi. Nebudeme teď ale vůbec řešit, jestli maximálním způsobem vychválená jak deska samotná, tak koncert, byla na NMM věc předem domluvená, ani to, že Ghetto je vykrádačka vy-víte-koho a že hóóódně podobný obal už jsme viděli u vy-víte-koho-no.2. Každopádně je ale na druhém zmiňovaném případu vidět, jakým revivalem revivalu (zdravím tucznaka) se Suns na Dreamerovi stali.

To by se jim ovšem dalo prominout, kdyby každá skladba z desky byla hitovka. Jenže jedinou jakž-takž dotaženou hitovkou je Days Will Never Be the Same. Ostatní zní jako demáče některých jejich slavnějších zahraničních vzorů (…ehm, dobře, kolegů…) a také obnažují skladatelské slabiny Suns, které jste dřív díky bordelu ve skladbách nepostřehli buď vůbec, nebo alespoň ne naplno, jako teď. A tak se to kluci snaží umně zamaskovat nejčastěji smyčci, jenže to pak působí, jako když dáváte kus puzzle do místa, kam sice zapadá tvarem, ale ne tím, co zobrazuje. Zdvojování kytar a zahuštění zvuku? Ne, toho se na Dreamerovi nedočkáte, vyjma ruchů, šumů a skřípotů, asi tak, jak to dělali Placebo v roce 2003, takže vlastně nic moc novýho.

Elektronické pokusy a smyčky na začátcích skladeb působí nadějně, ale pak se kamsi vytratí a to, co zůstane, je osekaná verze něčeho, co nakonec dohromady nedává moc velký smysl. Jenom zabijácké refrény nestačí. Minimálně půlka desky (nekecám) toho budiž důkazem. V Black Painted Room k neskutečně silnému kytarovému sólu musíte přetočit půlku písničky – Kayovi melancholická poloha moc nesluší, hlavně je to ale celkem nuda, stejně jako víceméně celá druhá polovina desky počítaje od zbytečné mezihry Macabre Interlude.

Kdybych to měl shrnout: emoce v písničkách jsou skutečné a při koncertu jistě strhnou a smažou všechny pochyby z desky, ale hudebně je to jenom derivát Bloc Party, The Killers, Kasabian, zahraný (možná) po svém, ale na mě to nepůsobí bůhvíjak uvěřitelně (a to ještě nemluvím o textech) a navíc: vám snad chutná Coca Cola, kterou jste si koupili včera v Tescu, půlku jste z ní upili a to, co v ní do dneška zbylo, jste zředili s vodou?

P.S.: Poslechněte si eponymní debut The Bravery, srovnejte s Dreamerem a najděte deset styčných bodů korespondujících s obsahem této recenze. Kdo to zvládne, tomu koupím růžovýho plyšovýho králíčka.

New Young Pony Club - Fantastic Playroom

New Young Pony Club
Fantastic Playroom
Modular, [6/2007]

8.1

Londýnští New Young Pony Club jsou přesným příkladem kapely, o kterou se v diskusích peru za každou cenu, protože jsou mi prostě neskutečně sympatisch, a pak si při poslechu desky koušu nehty, jestli ta všechna objajoba byla oprávněná. Ale upřímně, zase nemůžu říct, že by jejich dlouhohrající debut Fantastic Playroom mohl být jakýkoliv, a i tak bych ho vynášel do nebes jenom proto, že bych si v opačném případě odporoval. Ta deska je totiž fakt dobrá.

Jistě že bych jim mohl strhnout body za to, že je to do jisté míry prvoplánová záležitost a že na patnáctý poslech už to nebude ono, ale o to jim ani nejde. Chtějí si to užít a být jasně nad věcí, ale přitom ne (jenom) blábolit o tom, kdo je z nás větší štětka, takže to nejsou art bitches jako stylově/imagem hodně spříznění Cansei de Ser Sexy, i když i v případě brazilského projektu jde o sebeironii, ale poněkud lacinou.

A i hudba je, co se týče New Young Pony Club, minimálně o třídu výš. Sice jsou v podstatě všechny písničky sestaveny podle vzorce vyzývavé bicí/tajemná a podmanivá basa/rozverná kytara/hypnotizující synťáky, co se vznášejí ve vzduchu jako afrodyziakum/sexy, so sexy hlas zpěvačky Tahity Bulmer, která by lhala při tvrzení, že nikdy neslyšela zpívat Madonnu (v závěrečné Tight Fit je to více než patrné), ale zaručeně nenudí, písničky nesplývají v jednu upatlanou hmotu.

New Young Pony Club dokážou koketovat tak neodolatelně, že se jim prostě neubráníte (Ice Cream), jako se i stydlivě odvracet a ukázat hlubší rovinu v nejlepším kousku alba, skladbě The Get Go, stejně jako být mile infantilní, až už to pak občas tahá uši (Grey). Ale i se všemi výhradami je jasné, že New Young Pony Club nahráli možná nejhitovější, ale určitě nejpřístupnější dance-punkovou desku, až už je to vlastně popík. Ale zato parádní popík.

The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

indie beats

I když jsem několikrát říkal, že už mě zdaleka kytary nebaví tak jako dřív, tak to přece jenom nebude tak úplně pravda. Kdo říká, že indie-kytarovková scéna už je dávno mrtvá, ať si poslechne tuhle kompilaci. Předpokládám, že drtivou většinu songů, nebo snad všechny už znáte, ale zkusil jsem dát dohromady něco z toho, co mě zaujalo nejvíc, aby to znělo kompaktně a dobře se to poslouchalo. Proto tu není třeba No Cars Go od Arcade Fire, No Pussy Blues od Grinderman atd. Tak tady to máte:

1. The Cinematics: Break
2. Black Rebel Motorcycle Club: Need Some Air
3. Arctic Monkeys: Old Yellow Bricks
4. The Rakes: We Danced Together
5. Bloc Party: Hunting for Witches
6. Kubichek!: Nightjoy
7. Interpol: The Heinrich Maneuver
8. !!!: Heart of Hearts
9. LCD Soundsystem: North American Scum
10: New Young Pony Club: The Bomb
11: Klaxons: It's Not Over Yet
12. Jamie T: If You Got the Money

download!

The Cinematics - A Strange Education

The Cinematics
A Strange Education
TVT [3/2007]

7.5

Do prčic! Vysvětlete mi už někdo, jak je možný, že se najednou roztrhl pytel s dobrýma deskama a za necelé tři měsíce od začátku letoška je k mání snad víc pozoruhodných děl než loni za celý rok! A tahle smršť rozhodně nekončí – v indie-rockových vodách by měla pokračovat minimálně v podobě nových řadovek Arctic Monkeys, Interpol a White Stripes. Ale už debut skotských The Cinematics předznamenává, že ani o vynikající debuty letos rozhodně nebude nouze.

Parta, která mě posadila po prvním poslechu na prdel. Parta, jejíž debut jsem si poslechl pětkrát (!) za jeden den a po prvních posleších mu měl tendenci dát rovných deset z deseti. Je to nakonec tak horké? Asi ne.

Ale je fakt, že u každé desky, jejíž první polovina byla jízda jako s Bugatti Veyron, jsem se děsil, že už déle nemůže vydržet. Jak se pak také ukázalo, oprávněně. U A Strange Education tomu s oním strachem nebylo jinak, ale hned na první poslech mi bylo jasné, že tahle deska jede od začátku do konce (sice s menšími zádrhely, ale o tom si povíme níže). Avšak aby jejich debut byl na stejném (či dokonce vyšším) levelu než ty od spřízněných The Killers, Editors či Bloc Party, mu chybí alespoň špetka něčeho, co nesdílí s někým jiným. The Cinematics totiž třeba v Keep Forgetting připomínají/vykrádají (nehodící se škrtněte) všechny tři zmíněné dohromady. Počáteční riff nápadně podobný Banquet, refrén na způsob čehokoliv (lepšího) z Hot Fuss a skoro až emo-rockový nápřah, který je spojuje s Editors. Taky je pravda, že na to, co A Strange Education potřebuje třiapadesát minut, to Killers řekli na Hot Fuss (je tím myšlena její první polovina) za necelou polovinu stopáže. Ale to už je jiná pohádka. Pokud vám je totiž tohle všechno putna a pídíte se po hitech, zbyde konstatování, že každý jejich song je skvěle vystavěný, zahraný, zaranžovaný i zprodukovaný, na čemž má nepochybně zásluhu Stephen Hague, který si vzal na svědomí například legendární singl od New Order, World in Motion.

A Strange Education je dospělá deska navíc s vynikajícími texty ("No, it’s not what I want, yeah / At least she’s holding my hand"). Jen je škoda, že působí trochu roztříštěně a nemá jednotnou náladu. The Cinematics (ještě) není kapela formátu The Cure, aby vystavěla album jako celek a do něj šikovně vměstnala i silné a přitom masově přístupné skladby do rádií. Působí dojmem kluků, které sere, že nemaj‘ tu pravou holku, ale přesto chtějí být veselí – vždyť jsou ještě mladí a mají si užívat. Pak jakoby jim došlo, že to není jejich styl, chytnou je depky, z nichž se vypíšou třeba v A Strange Education a Human, kde se svěřují, že "I can’t pick you up again / I’ve been breaking my back with the weight of your height". Ale působí to trochu komicky, když hned potom přijde na řadu bezoblačný popík, ve kterém hned zkraje roztrubují, že "It’s all so beautiful tonight". A strange education. Výstižné.

Pamatuju si ale, když jsem si poprvé přečetl Harryho Pottera. Dodnes v sobě nosím jakýsi punc výjimečnosti a prvenství, že jsem to nečetl až když knihu mělo doma každé dítko, které jinak čte Bravo a na hřbetě ruky má tetování ze žvýkaček. Znáte to. A s A Strange Education je to totéž. Stahujte je dřív, než o ten pocit přijdete. Jak on, tak deska totiž vážně stojí za to.

Vs.

Hodně, ale vážně hodně zajímavou rubriku si založili na Stylusu: Vs. Nejde jenom o ten nápad, porovnávat kapely jako v prvním případě U2 a R.E.M. a v tom druhém The Cure a Depeche Mode, jde i o zpracování.

Taková menší odbočka: Je to přesně o tom, o čem sním, abych dosáhl v budoucnu i já: dokázat své myšlenky vyjádřit jasně, ale přitom ne polopaticky, věcně, výstižně, trefně s mnoha přirovnáními, ve kterých se najde každý a přesto nejde o vlezdoprdelkování, a tak, aby to bylo přijatelné jak pro laiky, tak i pro (pseudo)odborníky. Těžký cíl, že? Nedělám si iluze, že k tomu musí časem dojít a že to tak na sto procent bude, ale budu se snažit. Věřte :-)

A teď zase zpátky: I přestože se MusicServer sice může pyšnit zajímavými náměty, články samotné z valné části pokulhávají. A zmiňované articles na Stylusu vážně doporučuju k přečtení, není to vůbec těžké k pochopení a alespoň si procvičíte slovní zásobu :-)

P.S.: pro mě (zatím) nejzajímavější výňatek:
"Depeche Mode influenced more good music, but the Cure influenced more important music."

Klaxons - Myths of the Near Future

Klaxons
Myths of the Near Future
Polydor [1/2007]

7.7

Žánr. New rave? Hm, tak asi jo. Je celkem sranda projíždět si všechny ty recenze na Klaxons, kde se z větší části autoři snaží objasnit původ vzniku onoho výrazu - jedni ho zavrhují jako další nesmysl NME, další přiznávají, že na tom asi něco bude, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Jisté je však jedno: že nakonec je to právě NME, kdo se může smát. Protože o Klaxons se mluví všude. A to už je prostě známka toho, že ať jsou new rave nebo cokoliv jiného, něco na nich je.

Zmiňovaná škatule mnohem víc sedí na jejich EP Xan Valleys, odkud si kapela vzala singl Atlantis to Interzone a zdokonalila Gravity’s Rainbow spolu s Four Horsemen of 2012, aby je použila na svůj debut Myths of the Near Future. Divné kytary, hutné spodky, paranoidní děsivý zpěv a hodně zběsilé tempo. Vymyslete desítky chytlavých, ale ne prvoplánových frází, zahrajte je s partou kámošů v klubu, kde si lidi honí ego svou odlišností a adorují starý dobrý Prodigy v kombinaci s tripem. Nahrajte to, pak útržky bez rozmýšlení poskládejte a budete znít asi jako Klaxons. Když jsem tuhle směsku slyšel poprvé, málem jsem se vyvrátil ze židle. Jakoby mi někdo zatloukal hřebíky do hlavy, přesvědčoval mě ke skoku ze špičky One Canada Square (ať jsme styloví), či chtěl vyhnat v padesáti pod nulou v trenkách, ať tam hodinu takhle vydržím. A mně by se ty úvahy bůhvíproč zamlouvaly. To byl ten důvod, proč jsem Klaxons považoval za největší naději pro rok 2007. Bylo to jiné, bylo to strhující.

Odhalit podstatu jejich dlouhohrající prvotiny však není vůbec lehké. Hlavně působí dojmem, že se Klaxons lekli mumraje, který se odehrává kolem nich, chtěli ze sebe strhnout diskutabilní nálepku new rave (a už jsme zase u toho...), ale přesto chtěli dělat věci jinak než jejich souputníci. Výsledek tedy vyznívá spíš než debut jako jejich druhá deska, ke které kapela přidala to nejlepší z té první (rozuměj z Xan Valleys) a rozmístila je do různých částí alba. Další věci, které stojí za poslech, už zní buď obroušeně – vlastně když odhodíte vaše sofistikované představy o Klaxons, tak jsou to popovky (byť vynikající, jako třeba Golden Skans)–, anebo – jako v případě geniální It’s Not Over Yet – je to cover. A ty, jež by se teoreticky neztratily na EP, už bohužel trochu postrádají to kouzlo, které jsem popisoval výše (Magick - jak příznačné, pozn. aut.). A ještě jedna šťoura: chybí mi remixy, které dovedly Xan Valleys ke (skoro)dokonalosti.

Ale jestliže jste z těch, kterým se o Klaxons doneslo až s datem vydání Myths of the Near Future, zklamaní nebudete. Spíš zase budete jako mnoho jiných před vámi řešit, co to teda ten new rave je. A já už bych si za to neustálé opakování toho pseudostylu taky mohl dát facku, co?

The Arcade Fire - Neon Bible

The Arcade Fire
Neon Bible
Merge [3/2007]

9.5


Překonat debut. Věc, o kterou se snaží snad každá kapela. Zvlášť dnes ty, které svými prvotinami zazářily a staly se miláčky publika, hlavně toho britského. Jelikož si chtějí upevnit pozice, na které se derou stále novější seskupení, snaží se svými dvojkami o zásadní sdělení, často doprovázené radikálním odklonem od původního zvuku. To ale často vede k tomu, že výsledek působí příliš dospěle a taky ne zrovna uvěřitelně. Takových desek jsme v loňském roce mohli vidět hned několik (za všechny uveďme třeba ty od The Killers a Kasabian). V tomto roce to ale zatím vypadá velmi nadějně. Snad jakoby kapely pochopily, že tudy cesta nevede a jdou spíše směrem rozvíjení debutu. Což taky přináší své ovoce.
Arcade Fire, kteří na tom byli obdobně jako mnoho dalších indie hvězdiček, když vytřeli kritice zrak extrémně dobrým prvním albem Funeral, to ale vzali celkem šalamounsky. Jakoby si založili nějakou instituci, jež zkoumala, jak dopadla ta která druhá indie deska, spojili všechny dobré vlivy z obou stran dohromady a šoupli to na novou Neon Bible. Hned se tak nabízí otázka: je lepší než (už tak nesmírně vynikající) Funeral?
Samozřejmě je mnohem promakanější – kapela si na ní dala záležet, Win Butler se vzdaluje naříkání, mnohdy až vytí (které jsem mu ale i tak na Funeral sežral s navijákem), zvuk je sytější, plnější. Poznáte to nejednom tím, že si porovnáte první verzi No Cars Go z EP Arcade Fire a tu z Neon Bible, ale také si nebudete moct nevšimnout mnoha přírodních zvukových efektů (například audiozáznam bouře či moře). Jiným kapelám bych se za to vysmál, Arcade Fire to ale dokážou zamaskovat. Vlastně ne zamaskovat, spíš to tam spolu s jinými věcmi nenápadně šoupnout a nechat na vás, co všechno si z toho vezmete. Něco jako rada od kámoše, na níž v prvním okamžiku nezareagujete tak, že se vám obrátí svět naruby, ale až postupem času si vzpomenete, jak moc pro vás byla důležitá. Nevymývají vám mozek svými vizemi a představami, dobře vědí, že v konečném součtu by se přehnané horování obrátilo proti nim. Neznějí jako továrna na citové výlevy, přitom ať si pustíte kterýkoliv track z alba, dojme vás k slzám. Fakt.

Jistě – i na Neon Bible by se s trochou hnidopišství dala najít slabší místa, v tom ale podstata desky netkví. Sálá z ní totiž absolutní lidskost, kterou jinde prostě neuslyšíte, upřímnost umocněná prvnotřídními texty a čistá krása. A to všechno dohromady dělá z druhého alba Arcade Fire jednu z nejzásadnějších nahrávek posledních let.

Bloc Party - A Weekend in the City

Bloc Party
A Weekend in the City
V2

7.8

Upřímně – když jsem slyšel před pár měsíci A Weekend in the City poprvé ve verzi, která unikla na net, neubránil jsem se zklamání. Už první Keleho falzet ve mně nevěštil nic dobrého a vůbec celý zbytek desky mě moc nepřesvědčil o tom, že tohle by měl být důstojný nástupce vynikajícího debutu Silent Alarm (ostatně tahle věta by se s drobnými obměnami dala použít na nejednu loňskou indie dvojku The Killers počínaje a Yeah Yeah Yeahs konče). A závěr? Asi nikdy už nebudu stahovat desky tři měsíce před official release date. A bohudík za to, že jsem nedokončenou verzi ve winampu moc neprotáčel, jelikož realita (tj. únor 2007) je mnohem přívětivější.

A Weekend in the City (mimochodem další koncepční album) je přesně takovou dvojkou, kterou chcete od kapely jako je Bloc Party slyšet. Pokračování debutu (ovšem rozhodně ne jeho kopírování!), experimenty ne na úkor chytlavosti a takový zvuk, který je sice rozdílný od debutu, ale ještě stále pro kapelu typický, a nějaký ten poznávací znak (hmm… těch by dneska jeden v indie pohledal…, pozn. aut.). V případě Blocs je to zaprvé Keleův vokál, ne nepodobný Robertu Smithovi model 1980, zadruhé postupná gradace skladeb, kdy teprve v jejich závěru dospějete ke zlatému hřebu, který u jiných kapel slyšíte už po první či druhé sloce, resp. refrénu. Z toho právě plyne i naléhavost, kterou u Bloc Party tak zbožňuju. Na A Weekend in the City je ještě umocněna tím, že oproti debutu (byť ne zas tak příliš, ale přece) přitvrdili. Tahle výše popsaná gradace se ale také může zvrhnout proti nim, protože u Blocs jde o jednotlivé, velmi silné skladby, z nichž ale většina (když pominu dejme tomu Banquet či Helicopter) z toho důvodu nemá takové parametry na singl, jako třeba u již zmíněných The Killers. Tento fakt ještě podtrhuje to, že máte celkem často pocit, že kapela neví co by se slokami, které jsou občas (ať už v úvodní Song for Clay, pilotním singlu The Prayer anebo sedmičce Here Is Home) za uši tahající podivnosti. Ale to všechno vám vynahradí chytlavé úsečné riffy z první poloviny alba anebo balady s vířivým, vzášejícím se zvukem, mířícím často až snad k U2.

A i když A Weekend in the City nemá potenciál Is This It? nebo nedejbože Nevermind, prožijete s ní hodně. Vybrečíte se jí na rameno, ona vás vyslechne, ukáže cestu nebo třeba i nakopne sebevědomím na první rande. A takových desek není nikdy dost.

Jamie T - Panic Prevention

Jamie T
Panic Prevention
Virgin Records

8.9

Ještě tak před rokem pro mě byl hip-hop záležitostí vyhulů s rovnýma kšiltama a skejťáckýma kalhotama, kde se ta hudební stránka vlastně ani nějak moc neřeší – že jde hlavně o to, pozurážet co nejvíc "kolegů" a přeříznout nějakou tu děvku. Pak ale přišli The Streets a se svou debutovou deskou Original Pirate Material mi nasekali na holou. Tak jsem se mýlil. Od té doby se grime stal nedílnou součástí mého playlistu a poznal jsem pěkných pár dalších takových interpretů jako Lady Sovereign, Plan B, The Mitchell Brothers… a teď Jamie T.
I když - je to vlastně ještě hip-hop, respektive grime? Odpověď zní: Ne tak docela. Ale není to ani indie, ani kříženec obojího, jak by o tom někdo mohl vyprávět. Jamie T mezi tím ladně proplouvá a z každého si bere něco – beaty od grimeu a rozpustilé kytarové riffy z indie-rocku a okořenil to vším možným, takže nakonec z toho asi zbyde závěr, že je úplně jedno, co to je, hlavně, že je to dobrý.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že zní tak nějak jako Mike Skinner bez samplů, ale s kytarou, anebo jako veselý a nic neřešící Plan B (já vím, že je to oxymoron). Ovšem v zásadě Jamie T nezní "jako někdo". Je svůj, přestože ta osobitost mi na první omak moc neseděla - když jsem si poprvé pustil videa z youtube, trochu jsem se zděsil a pomyslel si: "Tomuhle dal Kučera ve svý recenzi pět čtverců?! Dyť to zní, jako kdyby tady kecal nějakej děda, kterej si zapomněl zuby na svým nočním stolku! A jeho cockney je šílený!"
Ale mýlil jsem se podruhé.
Zvědavost byla nakonec silnější než já, a tak jsem si Panic Prevention stáhl. A dnes můžu říct, že jsem udělal moc dobře, protože její kouzlo jsem poznal, až když jsem si ji poslechl jako celek. Při bližším ohledání sice zjistíte, že v podstatě každá pecka by se dala použít jako singl (až na takovou So Lonely Was the Ballad anebo Dry off Your Cheeks), přesto z ní čouhají dvě skladby (shodou okolností v obou jsou kytary v podobě, jak je známe od The-kdokoliv-s), a to Operation, jejíž riff v druhé půlce je prostě tak jednoduchý, ale přitom tak neskutečně geniální, a našláplá If You Got the Money.
Jamie T je prostě v každém momentu neskutečně zábavný a stále překvapuje, což dneska rozhodně nemůžete říct o každé desce. A s každým dalším poslechem vás ujišťuje, že to není náhoda, anebo dílo někoho jiného, že je tak dobrá. Je to hlavně jím samým.


Co by mohlo jít na bestofku?
If You Got the Money, Operation a třeba Back in the Game

Indie + taneční hudba = 2007 ?

Marně hledáte nějakou vážně dobrou novou kytarovku a zároveň se vám stýská po Daft Punk, Chemical Brothers nebo The Prodigy v nejlepší formě? Je tu pro vás příjemná alternativa. Propojování indie kytarovek s taneční hudbou - to je směr, kterým by se měl ubírat rok 2007 – a mně osobně se tento trend hodně zamlouvá.

Druhá deska The Rapture, průkopníků punk-funku nebo dance-punku (nazvěte si to, jak chcete), Pieces of the People We Love, jde oproti eponymnímu debutu LCD Soundsystem anebo Louden Up Now od !!! mnohem více do mainstreamu. Ale prosím, při tomto tvrzení sebou neškubte, nekřivte rty a nevzdychejte, že se kapela zaprodala byznysu. Právě naopak – je to jenom dobře, protože Pieces of the People We Love je asi posluchačsky nejpřijatelnější album tohoto typu. Sice se nedá říct, že je bez much, ale radím vám – nevšimnout si skvělých skladeb jako Don Go Do It, Get Myself Into It a hlavně stejnojmenné Pieces of the People We Love by byla obrovská chyba. Protože zdaleka nejde jenom o The Rapture.

Velmi dobře přijatou druhou desku vloni vydali také leedsko - londýnští Hot Chip. Jmenuje se The Warning a její obal je stejně chytrý a barevný jako jejich hudba. No a za vše mluví jedna z nejlepších věcí nejen z této desky, ale i celého roku - singl Over And Over. Šílený, ujetý, praštěný, neotřelý, originální, skvěle pospojovaný, s dvojitým úžasným rytmem, který vás nutí kroutit zadkem, s neskutečným množstvím perfektních zvuků. To vše pospojované v jeden celek tvoří tento skvělý (i když pro někoho možná fakt až moc švihlý) song. Také Boys from School je skladba založená na geniálním samplu, ale ke konci už trochu ztrácí dech.

Ale to všechno je jenom začátek. Shodou okolností mnoho stylově spřízněných kapel (např. právě výše uvedení) zanedlouho vydává svá druhá alba. Kromě nich se v Británii tvoří odnož, založená na trochu jiných základech, výstižně nazvaná new rave. Na druhou stranu, když se to vezme kolem a kolem, jde ve své nejprostší podstatě o totéž. A debutující kapela Klaxons hrající právě new rave, má nejlepší předpoklady k tomu, aby jí patřil letošní rok. Úspěšné EP, vítězství v anketě MTV2 o nejlepší track roku 2006 za Atlantis to Interzone, podpora v NME, předpověd BBC jako jeden z deseti "Sounds of 2007" a hlavně očekávané album Myths of the Near Future. Potřebujete ještě něco víc?

P.S.: abyste se na to správně naladili, zde máte sampler s tím zřejmě nejlepším z dance-punkové scény + novinka z ještě nevydaného alba Myth Takes od !!!, Heart of Hearts.

Setlist:
1. !!!: Heart of Hearts
2. Hot Chip: Boys from School
3. Hot Chip: Over and Over
4. Klaxons: Atlantis to Interzone
5. Klaxons: Gravity's Rainbow
6. LCD Soundsystem: Daft Punk Is Playing at My House
7. The Rapture: Don Go Do It
8. The Rapture: Get Myself Into It
9. The Rapture: Pieces of the People We Love

The Feeling - Twelve Stops and Home

The Feeling
Twelve Stops and Home
Island

6.3

Čokoláda.
Slovo, které mi symbolizuje toto album. Je to čistě můj subjektivní pocit, takže s ním klidně nemusíte souhlasit. Je sladká, někdy až trošku přeslazená, ale chutná skvěle. Ale abych si ji dal znova, musím se do toho nutit. Spíš si dám něco slanějšího nebo kyselejšího. Toho když se přejím, je mi stejně blbě, ale dám si to stejně ještě milionkrát.
Zkrátka a dobře - The Feeling mají cit pro velmi silné melodie a z tohoto hlediska deska nemá žádnou vatu. Problém je ale v tom, že víceméně všechno je zasazeno do kýčovitého obalu. Někomu se to zhnusí hned po první I Want You Now. Jiný to zase hodí za hlavu a zůstane mu zpěvná a rozmanitá deska, která nejdřív připomíná jemnější a popovější Queen, pak zase Keane. Nedivil bych se, kdyby něco z tohoto alba (jmenovitě třeba Helicopter) potěšilo příznivce tvorby Radiohead z první poloviny devadesátých let.
Já sám jsem tak někde mezi oběma názory. Na jednu stranu se mi to líbí, deska se hodí do takové normální, spíše pozitivní nálady; má nadhled a vesměs jsou to všechno veselé písničky o nešťastné lásce – „I love it when you call / but you never call at all“. Deska obsahuje množství srozumitelných, trefných a chytrých textů.
Ale i když rozhodně není všechno (myslím hudebně) rozjuchané jako již zmiňovaná úvodní I Want You Now, do nepohody bych si Twelve Stops and Home asi nevzal. Přesto je to jeden z nejslibnějších debutů poslední doby a ti, co mají rádi Británii, chytrý kytarový popík, Robbieho v období kolem desky Sing When You’re Winning (Same Old Stuff zní, jako kdyby The Feeling Chambersovi vykradli šuplík s notami) a trochu nostalgie, si rozhodně přijdou na své.

The Killers - Sam's Town

The Killers
Sam's Town
Island

4.6

Změna je život. A ten je plný paradoxů. The Killers před vydáním této desky avizovali dvě zásadní změny. Jedna byla, že budou znít víc americky, ta druhá, že už nebudou psát texty o náctiletých holkách. Obojí mě celkem zarazilo, protože to, čeho se chtěli zbavit, byly věci, které jsem na nich měl nejraději. A podle všeho nejenom já.
Zabijákům z Las Vegas zřejmě narostlo po úspěšném debutu Hot Fuss ego. Pravděpodobně si mysleli, že jsou natolik dobrou a velkou kapelou, že to ustojí. Udělali desku se záměrem udržet si staré fanoušky a získat kvanta dalších; cílovou oblastí alba nebylo nic jiného než již zmiňovaná Amerika.
Jenže narazili. Snad žádná kapela současné indie scény, která zaznamenala úspěch i s druhou deskou, neměla záměr natočit ji s výrazně odlišným zvukem, než jaký byl na debutu – viz např. The Strokes, Interpol, The Libertines anebo třeba Franz Ferdinand. Ale ono možná ani nejde o změnu zvuku, jako spíš o to, že The Killers chybí skladatelská jistota, která sálá z debutu. Místo toho je to celé jakýsi upachtěný bezsmyslný hybrid. Přišli s „koncepčním“ albem bez jakéhokoliv většího hitu, na kterém by se dalo stavět. Přidali smyčce (When You Were Young), jsou zde dechové vyhrávky (Bones) a hlavně patos. Ano, americký zvuk v tom nejhorším smyslu slova. Bohužel.
Schválně si zkuste v polovině vyhodit cédéčko z přehrávače, strčit do něj debut Hot Fuss, nařídit mu, aby přehrál dvojku, tedy Mr. Brightside, a hned zjistíte, co Sam’s Town chybí. Chytlavá a výrazná melodie, coolness, naléhavost, upřímnost a obrovská energie, která se na vás z té písničky přímo valí. No a taky právě „britský“ zvuk a skvělý text.
Je tu ale ještě jedna změna, o které se ale kapela raději nezmiňovala. Jsem sice zastáncem toho názoru, že je celkem jedno, jak ten či onen zpěvák umí zpívat, hlavně když dokáže napsat písničku, do které jeho hlas prostě sedí (třeba Iva Frühlingová nebo Pete Doherty), jenže v případě The Killers je to zoufalé. Brandon Flowers neumí moc zpívat, ale přesto se tváří že ano, a to je sebevražedné. Na debutu se většinou držel ve spodních polohách anebo kolem jedné noty, takže to nebylo tak poznatelné jako tady. Kolikrát si říkáte, že ta písnička má celkem slibný úvod a zajímavý riff, jenže pak přijde na řadu Flowers a vaše naděje zhasnou hned s jeho prvním tónem. Jeho stařecké vibrování je příšerně otravné a přepínáte na další a další písničku, doufáte, že to bude lepší, ale ono to už bohužel lepší nebude. První polovina desky ještě jakž takž ujde, když to překousnete, ale ta druhá, to je nuda ve smrtící kombinaci s Flowersovým hlasem.
Jsem opravdu zvědavý, s čím přijdou The Killers příště. Jestli na tom budou jako Oasis, kteří po nepovedené Be Here Now točili jednu stejnější desku než druhou, anebo jestli si vezmou k srdci „hlas lidu“ a pokusí se s tím něco udělat. Protože Sam’s Town působí ze všeho nejvíc jako parodie. Parodie na U2, na americký zvuk, ale i na sebe samé.


Nej kousky:
Read My Mind, For Reasons Unknown

Arctic Monkeys - Whatever People Say I Am, That's What I'm Not

Arctic Monkeys
Whatever People Say I Am, That's What I'm Not
Domino

8.4

Vždycky jsem si přál mít ve stojanu na cédéčka nějaké album, které vás nabije energií, nakopne vás a dodá vám sebevědomí. Zkoušel jsem American Idiot od Green Day, zkoušel jsem Reise Reise od Rammstein, ale nikdo mě nepřesvědčil tak, jako tito čtyři kluci z Sheffieldu, kterým dohromady není ani osmdesát a jsou velkým objevem (nejen) tohoto roku. Mladí lidé, hlavně Britové, je zbožňují, kritici po celém světě uznávají.
Do povědomí společnosti se dostali díky serveru myspace.com. Jejich dema, která byla rozdána po koncertech, úplně zamořila internet, a když měli vydat desku, všechny labely se předháněly v nabízení smluv. Na konci se mohlo smát vydavatelství Domino, které už má pod palcem například skupinu Franz Ferdinand. A odměna pro Arctic Monkeys? Královský milion liber. Ale přitom zůstali underground – dokázali to třeba tím, že si na předávání cen Brit Awards nepřišli pro cenu pro objev roku, protože se jim „Brits“ zdály příliš komerční.
U nás jim ale není věnována přílišná pozornost a je to velká škoda, protože Arctic Monkeys si ji určitě zaslouží. Můžeme žehrat na nepříliš vybraný český hudební vkus, ale (jak by řekl Jára Cimrman) to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat.
Ale proč? Vždyť jsou tak mladiství, energičtí, drzí, syroví, skvěle sehraní, jejich hudba má spád a rytmus, trochu do funku a punku, jsou prostě hrozně „cool“. Chytnou si vás hned od prvního úderu bicích a nepustí až do posledního akordického rozkladu kytary v Certain Romance. Pokud se při jejím poslechu nebudete skákat, vlnit, nebo alespoň pokyvovat hlavou, jste buď zarytý posluchač vážné hudby, nemáte vkus, anebo jste ze dřeva.
Texty jsou také jejich velkou devízou. Jsou ze života, přímé, civilní, skvěle napsané a přirozené. Stojí za přeložení. A jestli se vám do toho nechce, můžete se alespoň podívat na arcticmonkeys.blog.cz, kde najdete překlady dvou prvních singlů.
Možná se tak budete ptát, proč jim tedy dávám „pouhých“ 8.4. Je to za prvé tím, že písničky splývají. Nechci tím říct, že jsou všechny stejné, ale nejednou se mi stalo například to, že když už jsem měl desku poslechnutou snad stokrát, měl jsem v hlavě úryvek z jedné písničky a vůbec jsem si nedokázal vybavit, která to byla. Za druhé, do pop music nepřináší nic opravdu převratného, co by bořilo vše, co tu bylo. Viz (abychom nechodili daleko) The Libertines.
Přesto se ale Whatever People Say… poslouchá skvěle, Arctic Monkeys mají obrovský potenciál a doporučuji je opravdu všem.