Sunshine - Dreamer

Sunshine
Dreamer
Universal, [3/2007]

(bez hodnocení)

Můžete mi klidně omlátit o hlavu fakt, že od vydání desky už uplynul nějaký ten měsíc. Ale po všech těch peripetiích a rozporuplném přijetí z mnoha stran jsem se rozhodl, že bych taky mohl zaujmout vlastní (=pořádné a jasné) stanovisko k desce. Pořádné a jasné ne ve smyslu, jestli zdvihnu palec, nebo ji naopak zavrhnu a nic mezi tím – tak černobíle se to v tomhle případě prostě odbýt nedá.

Nová deska Sunshine je bezesporu vděčné téma k diskusi. Nebudeme teď ale vůbec řešit, jestli maximálním způsobem vychválená jak deska samotná, tak koncert, byla na NMM věc předem domluvená, ani to, že Ghetto je vykrádačka vy-víte-koho a že hóóódně podobný obal už jsme viděli u vy-víte-koho-no.2. Každopádně je ale na druhém zmiňovaném případu vidět, jakým revivalem revivalu (zdravím tucznaka) se Suns na Dreamerovi stali.

To by se jim ovšem dalo prominout, kdyby každá skladba z desky byla hitovka. Jenže jedinou jakž-takž dotaženou hitovkou je Days Will Never Be the Same. Ostatní zní jako demáče některých jejich slavnějších zahraničních vzorů (…ehm, dobře, kolegů…) a také obnažují skladatelské slabiny Suns, které jste dřív díky bordelu ve skladbách nepostřehli buď vůbec, nebo alespoň ne naplno, jako teď. A tak se to kluci snaží umně zamaskovat nejčastěji smyčci, jenže to pak působí, jako když dáváte kus puzzle do místa, kam sice zapadá tvarem, ale ne tím, co zobrazuje. Zdvojování kytar a zahuštění zvuku? Ne, toho se na Dreamerovi nedočkáte, vyjma ruchů, šumů a skřípotů, asi tak, jak to dělali Placebo v roce 2003, takže vlastně nic moc novýho.

Elektronické pokusy a smyčky na začátcích skladeb působí nadějně, ale pak se kamsi vytratí a to, co zůstane, je osekaná verze něčeho, co nakonec dohromady nedává moc velký smysl. Jenom zabijácké refrény nestačí. Minimálně půlka desky (nekecám) toho budiž důkazem. V Black Painted Room k neskutečně silnému kytarovému sólu musíte přetočit půlku písničky – Kayovi melancholická poloha moc nesluší, hlavně je to ale celkem nuda, stejně jako víceméně celá druhá polovina desky počítaje od zbytečné mezihry Macabre Interlude.

Kdybych to měl shrnout: emoce v písničkách jsou skutečné a při koncertu jistě strhnou a smažou všechny pochyby z desky, ale hudebně je to jenom derivát Bloc Party, The Killers, Kasabian, zahraný (možná) po svém, ale na mě to nepůsobí bůhvíjak uvěřitelně (a to ještě nemluvím o textech) a navíc: vám snad chutná Coca Cola, kterou jste si koupili včera v Tescu, půlku jste z ní upili a to, co v ní do dneška zbylo, jste zředili s vodou?

P.S.: Poslechněte si eponymní debut The Bravery, srovnejte s Dreamerem a najděte deset styčných bodů korespondujících s obsahem této recenze. Kdo to zvládne, tomu koupím růžovýho plyšovýho králíčka.