Blog NMM

Blog NMM. Nejdřív jsem ho považoval za výborný nápad, díky kterému jsem měl možnost se dostat ke spoustě dobré hudby a byla to jakási forma náhražky absolutní absence článků na NMM samotném. Zpočátku tomu tak bylo, na blog ještě kromě plisky psal macaroff spolu s destroyerem (např. sekce retro byla velice přínosná), ovšem v poslední době je blog výhradně v režii pp.

Není žádných sporů o tom, že hudbě rozumí a má čich i na zajímavé music-vychytávky na internetu i mimo něj (objevení pojmu grower je toho důkazem), pravdou ale zůstává, že to s blogem jde do kytek. Víc než kdy jindy je to o tom, že chce být cíleně "out of the crowd" tím, že napíše ne zrovna lichotivý post o Tata Bojs či EOST, naváží se do všeho, co mu jenom trochu nevoní a ostatní publicisty poučuje o tom, jak by měli psát, navzdory tomu, že když necháme stranou jeho trefné jedovaté ironické komentáře, sám pisatelským talentem taky dvakrát neoplývá (a teď se kvůli stejnému důvodu zase nepouštějte do mě:)).

Buďme sice rádi, že tu je někdo, kdo se nebojí vyslovit svůj názor, v mnoha případech v zásadě pravdivý, ale proč to dělat tímto stylem a více než hudbu rozebírat osobní spory? Že by už neměl co říct a všechny náboje vystřílel na začátku? Tak proč tam teda nepíše nikdo jiný? Co Pavel Smutný? Pavel Kučera? Nemají čas? Anebo jim přijde zbytečné se tím zaobírat? Nebo - a to je nejpravděpodobnější - je to domluva?

Jisté je jedno: že to svým způsobem bulvarizuje a degraduje úroveň nejlepšího a nejprogresivnějšího českého webu. Alespoň tedy z mého úhlu pohledu.

P.S.: Když už už jsem nakousl otázku českých webů, těšte se na článek zaměřený na tuto tématiku.

Eurosong: hezky česky. To znamená blbě.

Nevím, asi jsem sebedestruktivní typ, říkal jsem si předtím, než jsem se začal dívat na tuhletu komedii. Vlastně jsem ji ani neviděl celou, pouze od momentu, kdy začala zpívat Zeťová. A tak jsem slyšel zaprvé naprosto průměrnou baladu z jejích úst, potom Sámera, kterej předved ještě průměrnější r'n'b a nakonec Kabáty. Komu od začátku nebylo jasný, že musí vyhrát, ten ať se jde vyšetřit. Je to kapitola sama pro sebe - o to, že ta jejich písnička nebyla na jejich poměry až tak špatná, tady ani tak nejde, jako spíš o alarmující fakt, že nás prostě v zahraničí reprezentuje kapela, která odráží českou mentalitu, náturu a v mnoha případech i bohužel vkus. Kdyby si měli lidi vybrat sami - neřeknu. Nebo řeknu, ale pochopím. Ale když interprety vybírala sama ČT?


Václav Moravec v jednom rozhovoru, myslím, že to bylo pro týdeník Rozhlas, říkal, že ČT by jako veřejnoprávní televize sice měla vysílat zábavné pořady, ale i s nějakou tou přidanou hodnotou. A o to jde. Kde je v Eurosongu ona přidaná hodnota?

Asi nemá cenu ji hledat. Stačí se podívat na seznam těch, co vyhráli v minulosti. Chvástat se tím, že soutěž Eurovize objevila Abbu, opravdu nestačí. Prostřihy z loňska ukazující třeba glam-metalové kokoty Lordi mě ujistily v tom, že za Švédsko tady asi nebudou Mando Diao, Peter Bjorn and John, Lo-Fi-FNK (schválně jsem nenapsal The Hives, tak abyste mě nechytali za slovo:) a jiní, ale spíš HammerFall (skoro se až stydím za to, že to jméno dokážu napsat), za Německo si nezasoutěží Mediengruppe Telekommander (apropós - neposlal by mi je někdo? Ještě jsem je neslyšel, ale tuším, že jsou dobří...), ale dejme tomu Tokio Hotel. Ty první jmenované by to totiž neměly zapotřebí. A proto tuhle taškařici asi nemá cenu řešit.

Váš nehynoucí hrdina Chuck Norris

Taky se vám stává, že objevíte nějakou věc a najednou o ní slyšíte odevšad? Nějak tak je to teď u mě s geniálními vtipy o Chucku Norrisovi. Nejdřív jsem slyšel jeden od Peti Vašáka, pak jsme se o nich bavili ve třídě a poslední kapka byla dneska - byli jsme v anglině v tercii B a tam měli celou nástěnku plnou vtipů o Chuckovi. A fakt - jeden lepší, než druhý, každý totálně absurdní (třeba "Chuck Norris umí prásknout otáčivými dveřmi.", "Chuck Norris napočítal do nekonečna. Dvakrát.", "Chuck Norris je častým dárcem krve pro Červený kříž. Jen ne svojí vlastní."), a právě to je na nich to nejskvělejší. Pokochat na nich se můžete na splachovači, na tomto blogu či na jedné slovenské stránce. Všem silně doporučeno!

Wow!

Vím, že to asi není zrovna nejžhavější aktualita, ale přesto - tohle mě totálně dostalo:)) Udělejte si nějaký večer čas, uvařte si kávičku a podívejte se na to všechno. I když je tam mnoho opomenutí (mám pocit, že zde není nic od Gondryho, ani Cunninghama a ani jeden klip pro Fatboye Slima), v zásadě všechno je něčím zajímavé.
Mohl bych se tady dlouze o každém z nich rozpovídat, ale myslím, že je to celkem nepodstatné, konečně - můžete se na to podívat sami - a já osobně vám to silně doporučuju:)

Vánoce, Vánoce odcházejí...

Resumé?
Notebook. Sice Acer, ale darovanému koni na zuby nekoukej:). mp3 přehrávač. A spousta dalších blbinek. Nejhorší na tom všem je, že už ani vlastně nevím, co si mám k Vánocům přát, protože kromě hadrů a CDček mě nic jiného nenapadá. Ale co už.
No a jelikož jsem byl pár dní u babičky, tak jsem si oba hlavní dárečky vyzkoušel, poslechl si nezanedbatelné množství alb a konečně se podíval na DVDčka s klipy a taky tím vším pěkně prudil své příbuzné, od kterých jsem věčně slyšel, ať už si sundám ty sluchátka z uší, protože ve třiceti budu hluchý.
Nicméně tady jsou moje první dojmy:

Chris Cunningham

Wow! Ještě na druhý den jsem byl z té temné geniality celkem paf... Všechny klipy, od Aphex Twina (Come to Daddy) přes Madonnu (Frozen) a Portishead (Only You) až po Björk (All is Full of Love) mají neskutečnou atmosféru a nápaditost, takže si každý z nich pamatuju.

Michel Gondry

Tak po zhlédnutí obou DVD je Gondry asi můj nejoblíbenější režisér. Nejde jenom o ty neskutečně invenční klipy (například pro White Stripes - jeden celý z kostiček lega na Fell in Love with a Girl nebo The Hardest Button to Button s pochodujícími bubny, ale také třeba plno klipů pro Björk v čele s Bachelorette, což je geniální soulad obrazu a hudby, anebo také Around the World pro Daft Punk i Come Into My World pro Kylie Minogue), ale také skvělé reklamy pro Leviho a Polaroid a krátký film ve francouzštině, La Lettre.

Alba

Tak o tomto by se dalo vyprávět celkem dlouho, nicméně zkrátím to - co mě asi nejvíc zaujalo, byli Autolux se svou deskou Future Perfect. Naopak zklamáním je pro mě (zatím) nová Gwen Stefani. Ani po třetím poslechu jsem The Sweet Escape nepřišel na chuť. A co třeba dál?
The Concretes: In Colour (2006) - přijemná indie-popová nuda
DJ Shadow: The Private Press (2002) - vynikající hip-hopový mišmaš
Ecstasy of St. Theresa - kdyby ...fluidtrance centauri... EP mělo délku dlouhohrajícího alba, je to dost možná nejlepší česká deska všech dob. Nová deska je vynikající, snad i lepší než Slowthinking.
The Futureheads: News and Tributes (2006) - divné, ale rozhodně ne špatné
The Go! Team: Thunder Lightning Strike (2004) - s každým poslechem je to o něco lepší album
Plan B: Who Needs Actions When You Got Words (2006) - pokus o inovaci grimu používáním kytary a jiných nástrojů. Dobré a pěkně drsné (mluvím o textech), ale Plan B rozhodně nemá takové charizma jako Skinner nebo Sov.
Architecture in Helsinki: In Case We Die (2005) - celkem dobrá indie deska, ale jen tak kolem mě proplula...
Sufjan Stevens: Illinois (2005) - na druhý poslech se z toho konečně vylouplo to, co jsem očekával - tedy vynikající deska.
Red Hot Chili Peppers: One Hot Minute (1995) - jediná deska, kterou jsem nedokázal doposlouchat do konce. To o něčem vypovídá...
The White Stripes: White Blood Cells (2002) - ještě nemám naposlouchanou celou diskografii sourozenců Whiteových, ale White Blood Cells je skvělá deska, přestože Meg White v bubnování nijak zvlášť nevyniká. Ale to je prostě jedno, stejně je to k sežrání:)
Indy & Wich: Hádej kdo (2006) - už chápu, proč tomu Filter dal 10/10

...a na závěr dvě písničky, které mě totálně rozsekaly: Smashing Pumpkins: 1979 a Foo Fighters: Everlong