!!! - Myth Takes

!!!
Myth Takes
Warp [3/2007]

8.6

Být šílencem je někdy celkem sranda. A často je to doslova zapotřebí.

Pamatujete si na scénu ze Samotářů, kdy Ivan Trojan křepčí v koupelně nad zjištěním, že se jeho ex rozešla se Sašou Rašilovem (jestli tomu bylo naopak, to už nevím)? Asi tak nějak se budete chovat při poslechu třetí desky průkopníků dance-punku z Brooklynu. Už předchozí deska Louden Up Now (eponymní debut se mi do rukou nedostal) naznačovala, že i přes některé nedotažené kousky, pravděpodobně kvůli kterým jsem si desku podruhé nepustil, tady koexistuje kapela s velkým potenciálem. A aktuální novinka Myth Takes už předpoklady beze zbytku naplňuje.

Už si nepamatuju, kdy jsem naposledy protančil – teda jestli se moje pohyby tak dají nazvat – celou desku (dobře, až na poslední Infinifold, ale nic není dokonalý, že jo…). Při úvodní stejnojmenné Myth Takes, která by klidně mohla být použita v soundtracku k Addamsově rodině, si ujasníte pravidla hry, v Must Be the Moon tančíte kozáčka, zatímco vám někdo mlátí do hlavy sešitem; pilotní singl Heart of Hearts aspiruje na pozici největšího hitu kapely, disko v blázinci dále pokračuje Sweet Life s vyřváváním v refrénu „A! A! B! B! CCDD!“. Na rozdíl od neposlouchatelně dlouhých věcí z předešlého alba vůbec nevadí, že dobrá polovina tracků na Myth Takes má přes pět minut, ba ani osmiminutová Bend Over Beethoven nenudí, naopak – lze ji považovat jako důkaz, že se dá složit rozsáhlou skladbu, která si tyká s genialitou a interpret se přitom nemusí jmenovat Pink Floyd a přesně tak vědět, co a jak chce udělat.

!!! (vyslovuj „chk chk chk“) se evidentně neberou zas tak vážně a mainstream je jim vcelku volný. A vám bude poté, co si Myth Takes poslechnete, taky. Skladby jsou takové, jaké jsou – ušpiněné. Mohly by být vyšperkované, navoněné, vyprané a vyžehlené, ale na co? Myth Takes je jako mít džíny potrhané doopravdy, ne je tak koupit v Kenvelu. Dejme tomu, že se to dá považovat za punk. A zároveň je tam dance. Takže dance-punk. Tahle škatule na ně pasuje jako na nikoho jiného. Není to proto, že by se ve skladbách sem tam mihly kytary, jako tomu je u LCD Soundsystem (zvlášť to platí o Murphyho nové desce), je to především o přístupu k hudbě.

Vůbec onomu srovnání se Sound of Silver od zmiňovaného projektu se pravděpodobně nedá vyhnout. Rozdíly se odvíjí od jednoho prostého poměru počtu členů, tj. 8:1 ve prospěch !!!. To znamená, že Myth Takes je živočišnější, živelnější, méně promyšlená (pozor, neplést si s povrchní, to by byla zvlášť u !!! zásadní chyba) a přirozenější deska. James Murphy zase strhává body na svou stranu díky větší míře chytlavosti a tím, že dokáže přesně vycítit hranici mezi mainstreamem a alternativou přijatelnou jak pro širší masy, tak pro kritiky. Bohužel ale skladby už příliš rozmělňuje a ty kvůli, podle mého názoru až trochu přehnanému, povyku způsobenému jinak vynikajícím debutem občas působí vypočítavě a svázaně.

Ne ale u !!!. Ti jsou v pozici černého koně, které využili bezvadně. Natočili desku, která baví a zároveň irituje, udělá z vás krále parketu stejně jako zanutí k zamyšlení a důkladnějšímu poslechu. Je to všechno, jenom ne nuda.