strame's awards 2008 - preview* & alba.

*stav na zahraniční i české scéně jsem už v průběhu loňska do jistý míry už popisoval tu a tady a nějak mám pocit, že je to aplikovatelný i na tento účel.

je trochu těžký sestavovat žebříček top alb za loňskej rok s vědomím, že venku na blogosférách už plave deska, která všechny následující strčí do kapsy, zároveň s pohledem na žebříčky dle pitchforku, kde se obzvlášť u singlů nelze neidentifikovat s 95 % zařazených věcí od #25 nahoru. + by si už mohli dát pohov. taky bych občas rád vychválil nějakou desku před tím, než dostane 9.6. navíc, kua, když si je fakt zaslouží.


#01
the bug | london zoo
ninja tune


málokdy zpětně rehabilituju určitej styl jako reggae, respektive rasta-mc-ing v souvislosti s london zoo (svůj podíl na tom měli už dříve třeba kode9, ale zdaleka ne v takové míře). postapokalyptika a zmatenost dubstepu, v pozadí ruchy a šumy symbolizující nepřetržitý kysele intoxikovaný déšť přerůstající do ostré šedi. angažovaná, temná a precizní flow hostujících spaceapa, killa-p, warrior queen a vlastně všech dalších. ani jediná instrumentálka freak freak tu nestojí jako pomyslný drymlův fanklub na facebooku. a hlavně beaty. block-rockin‘-beaty. závěrečný destruktivní trojblok warning/poison dart/judgement je pak prostě odstřel mimo všechny dimenze. alternativní podkreslení klipu afrika shox.


#02
cut copy | in ghost colours
dfa


vyčítat druhé desce cut copy obsesi freak-kudrnatým 80s popem je hrozně častý, hrozně jednoduchý a je to hrozně v módě. in ghost colours se mu v jeden moment klaní a vysmívá za zády, obrací jeho nevkus v rafinovanost (všimnout si, jak se kření při všech ta-dy-dý a povzdeších na live performances), ale v pozadí jsou spíš daft punk a la discovery, avalanches, i něco z my bloody valentine. sami cut copy mručí na souhlas a přidávají ještě krautrock. být dva roky zpátky, slyšeli bychom už jenom kvůli návaznosti celé desky v jeden celek řeči o koncepčnosti. z toho všeho nakonec skvělá, nezávažná a optimistická deska plná prosluněných riffů. überpop.


#03
no age | nouns
sub pop


garážovýho lo-fi rocku bylo loni zhruba jako počet nul v deficitu amerického rozpočtu za stejné období, ale proč ne, když jde o no age. noise-ambient-art-punk l.a. dvojice sdílí nemálo styčných bodů s liars, se kterými i jela tour a vydala split single, působí ale o něco naturálněji a neuvěřitelně chytře a živě. inspirovaná ranými 90s v nejlepším smyslu slova (rovná se na to, aby je vykrádala, má příliš mnoho invence). někdy epičtější a údernější, jindy éteričtější, každopádně ze zdvojovaných kytar, vrzavé smyčky a podlomeného hlasu randyho randalla – nejenom - ve things i did when i was dead běží mráz po zádech.


#04
tv on the radio | dear science
4ad


jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. trochu mi chybí jakási monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni onu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo.


#05
foals | antidotes
transgressive/sub pop


těžko říct nejenom, jestli anglická scéna loni vyplivla na scénu zajímavější kytarový debut, ale jestli vůbec nějaký, co jinak stál za řeč. antidotes to ale nijak nedegraduje. průzračně jemné riffy plnící zástupnou definici pro první jarní závan O2, co vás praští přes nos stejně nečekaně jako rozloženej akord v big big love (fig. 2) vaši nepoddajně cynizující mozkovou strukturu, dělají své. mimochodem, hovoříce o kytaře, nejsem si moc jist, zdali znám působivější riff, který zároveň lze zahrát bez levý ruky, než ten v olympic airways. připočteme-li k tomu tintagel & výhledy na atlantik + the french open, co tou dobou hráli v portsmouthu v hmv, kde jsem koupil streets za £17, nepočítaje další věci, z čehož je samozřejmě všechno taky 100 % pure dojmologie, nemůžu jinak.


#06
flying lotus | los angeles
warp


prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď na to, co je to trip-hop docela zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, jen že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.


#07
health | disco
lovepump united


health jsou přesně tak cool, aby se vyjímali na myspace v kolonce favourite music. skoro natolik cool, aby se dala v souvislosti s oblíbeností opominout zmínka o jejich vlastní tvorbě, nebýt disco. počet zremixovaných debutových desek může vzrůstat v nepřímé úměře s jejich kvalitou, disco je ale jedno z nejlepších remixových alb vůbec. své na tom mají samozřejmě acid girls, crystal castles a vůbec všichni ostatní, kteří mění strukturu songů health k nepoznání, citlivě aplikují z původních stop jen to nejnutnější – ale i nejchytlavější – a výsledek je ultimátní.


#08
atlas sound | let the blind lead those who can see but cannot feel
kranky


dlouhý, o to však signifikantnější název asi nejlepšího počinu hrdiny loňska - a že od něj bylo z čeho vybírat. nebudu planě spekulovat, jakými všemi možnými způsoby se na něm mohl podílet marfanův syndrom, kterým bradford cox trpí (rozhodně není první geniální hudebník s touto diagnózou), ale (no ne!) dost možná i kvůli němu je tato deska taková sonic adventure. žánrově nezařaditelné dvou-tříminutové tajemně se vznášející, introvertní ambientně-shoegazové křehoučké koláže zastřené mlhou, sny a paradoxy s jemným, křečovitě zpomaleným expresivním coxovým hlasem. a to jsem ještě nevyplýtval všechny relevantní atributy.


#09
santogold | santogold
downtown

zběsile eklektická s/t prvotina santogold už na začátku roku 2009 vyvolává pocit minimálně tříleté existence; ne snad proto, že by stihla za dobu od vydání vyjít z kurzu, jenom se jeden nestačí divit, co vše stačila 'nová' brooklyn star od loňského března stihnout - kolaborace s diplem na úžasném dřevním mixtapu top ranking, účast v geniální reklamě na nejlepší boty … santi je tomu navzdory in da game už poměrně dlouhou dobu, přičemž se v rámci džobu pro epic records stihla podílet na několika popových prefabrikátech a la ashlee simpson. jestli jí ale právě to pomohlo vytříbit smysl pro ultimátní pop-song, budiž. z nich nakonec santogold je, i přes neporovnatelným způsobem ušlechtilejší inspirace a background.


#10
deadly avenger | blossoms & blood
george v


ach, deadly avenger, hrubě nedoceňovaný a opomíjený. rozmáchlosti a sentimentu sytě barevných starých filmů plný. první deska deep red podle last.fm cult classic, já s ní kvůli nesehnatelnosti neměl tu čest až do, ehm, včerejšího večera, takže tuto část nenápadně opomineme. blossoms & blood je o noření se do orchestrálních eposů podpořených downtempovými rytmy, ale není to tak blbý, jak to zní. respektive, lepší cákance patosu asi neznám.


#11 dj /rupture | uproot
#12 benga | diary of an affro warrior
#13 crystal castles | crystal castles
#14 portishead | third
#15 deerhunter | microcastle / weird era cont.
#16 grouper | dragging a dead deer up a hill
#17 clark | turning dragon
#18 why? | alopecia
#19 vampire weekend | vampire weekend
#20 lykke li | youth novel
#21 funk d'void | sci-fi hi-fi vol. 4
#22 q-tip | the renaissance
#23 deadbeat | roots and wire
#24 m83 | saturdays=youth
#25 times new viking | rip it off
#26 fleet foxes | fleet foxes
#27 gang gang dance | saint dymphna
#28 kode9 & the spaceape | live @ gilles peterson
#29 the last shadow puppets | the age of understatement
#30 the kills | midnight boom

as heard on fall of 2008.

někdo by s tím, jak se portishead na začátku letošního roku docela odklonili od přitažlivě temných pomalých beatů a smyčců poloviny devadesátých let a teď publikují zápisky ze svého postapokalypticky úzkostného a bezútěšného deníčku, mohl potlačovat slzy nad tím, že je to definitivní konec trip-hopu, ale není tomu bezpodmínečně tak. jak trip-hop, tak shoegaze (samozřejmě, naše nejmilovanější a nejtrvanlivější ze všech žánrů 90s) se nepoděly někam do zapomnění a už vůbec ne do zatracení, ale ani jeden už se dnes nedá považovat za to, co znamenal v 90s; takže když teď mluvím o shoegaze, nemám tím na mysli zbožňovatele my bloody valentine, takové the meeting places nebo fleeting joys, kteří sladce a mile, ale ne zrovna objevně kráčejí v jejich stopách.

nosné prvky trip-hopu a shoegaze jsou dnes resuscitovány více než kdy jindy, ale spíše slouží jako implementované inspirace, než aby na oněch deskách hrály hlavní roli. co už bylo loni velice patrné například ve vynikajících debutech 'nejhlasitější kapely new yorku' a place to bury strangers/a sunny day in glasgow, kteří zní jako kdybyste od the go! team vzali jenom hlasové stopy a vložili je někam mezi rychlejší a ještě rozostřenější my bloody valentine/the december sound, působících jako když black rebel motorcycle club chtějí hrát právě a place to bury strangers/rozervaného lo-fi básníka nicka hartea a.k.a. shocking pinks, letos pokračuje nejenom na skvělých alternativních počinech avant-noiseových no age, deerhunter a sólové desce jejich kytaristy bradforda coxe jako atlas sound. začíná to bublat i na řekněme mainstreamové britské indie scéně, kde mimořádně zaujali foals se svými ultrajemnými riffy na debutu antidotes, a i docela nadějní, i když zatím ještě trochu bezpohlavní (nebo nerozhodnutí?) friendly fires mají na myspace napsáno, že hrají (i) shoegaze (brát to s rezervou, ale je fakt, že jump in the pool je lahůdka, stejně jako vysamplovanej the field na paris). plus všude zametající glasvegas, nemluvě o triumfálním návratu the verve.

ohledně trip-hopu je to trochu složitější. vyjma klasických bristolských představitelů byla jeho scéna vždy poněkud amorfnější a později za trip-hop byla zaškatulkována každá bandička model kluk/kluci mašinkáři & holka zpěvačka. poté, co se tato vlna přehnala a portishead byli zmrazení, tricky produkoval stále divnější desky a nekorunovaní králové massive attack ne zrovna zaujali svou poslední deskou 100th window, nastala stagnace a přišly otázky, co tedy vlastně je trip-hop. prefuse 73 nebo dälek vzali svou odpověď docela hodně zeširoka, stejně jako letos flying lotus s výborným opusem los angeles, složeným ze sedmnácti kompozic ne delších než tři minuty. deska hodně abstraktní, nebeská, minimalisticky zastřená miliony zvukových vrstev a vláken, bastardizuje nu-jazzové samply a hlasy stejně jako burial raveové, akorát že zní mnohem hip/trip-hopověji. nekonvenčně konvenční. a nekonečně krásná a neuchopitelná. a kdo se nerozbrečí na konci u testament (ft. gonja sufi), neni chlap.

a když už jsme u těch letošních desek.

jestliže se tv on the radio svou minulou geniální deskou return to a cookie mountain nabourali do pomyslné indie elity, tak ji letos s dear science celou zbořili. jasně, trochu mi chybí ta monumentální zvuková naddimenzovanost, vycizelovanost a přitom špinavost, více existencionalismu a naléhavosti v adebimpeho hlase, ale tv on the radio se posunuli do míst, kde na ně má opravdu málokdo a nebojím se tvrdit, že momentálně asi nikdo. protože když začnou takovým rytmem s takovým synťákem v halfway home a skončí třema písničkama, který mě zboří stejně jako oni tu indie elitu, tak o dear science nelze nemluvit s nadšením. je tedy přehlednější, u/s/vyrovnanější a přístupnější než její předchůdce; je velice důležité se taky zmínit o tom, že david sitek & spol. chtěli udělat dotažené mistrovské dílo, a to se jim narozdíl snad ode všech ostatních souputníků se stejným záměrem doopravdy povedlo. a co na tom nejvíc těší mě je to, že se mi to líbí čím dál víc a to už je poslouchám asi potřicátý.

a the bug letos asi kraluje. už nemám sílu se rozepisovat, navíc karl to řekl v podstatě všechno.