heavy-weight prostitutes.

the prostitutes jsou u nás stejně zjevením. jak si kdo to slovo v rámci (ne)cíleného nedorozumění vyloží na svou stranu, je druhá věc. není jim co závidět, vydávat v čechách desku, v sobě entuziasmus a sebevědomí, a obojí je tak nějak automaticky zkroucený do naivity/buranství a nadutosti. mezi tím totální vakuum, které by každá slušná kapela měla zaplnit a ten šmirgl proměnit v jedlý papír.

prostitutes to nedělají ne proto, že by hudba mluvila za ně, oni si ten rozsek užívají. sami místo lejna na kritiku přilívají olej do ohně. ironizují i dramatizují sebedebilnější výplody o tlustých hovadech; destroyer nedávno v podobné souvislosti začal polemizovat o tom, co by třeba b. slavík psal před listopadem, a i bez toho, že se z těchto odrazů stal časem skoro blogchleba a blogvoda, to vytváří nekompromisně ztěžklou auru nedoktnutelnosti a nezpochybnitelnosti. kam to občas vede, vidno na fórech - negativní reakce jsou v rovnítku s projevem závisti a honěním si trika na kapelách, co něco dokázaly. a to je argumentace náležící spíš fans the prodigy. že ani opozice není moc nápaditá, dokazuje už jen to, na co prostitutes reagují, spor je ale v jádru stejně nudný a zbytečný.

jednoznačně nepůsobí ani jinak celkem pravdivá slova v posledním článku v r&p nebo f:lteru 'recenze s průměrným hodnocením, co dostaneš od člověka píšícího podle šablony, kterou si vytvořil na kabátech, tě dokáže vytočit úplně stejně dobře, jako hodnocení 9/10 od někoho, kdo ví takový hovno, že tě vlastně uráží, že se mu to líbí'. nad zlomkem self-antipreferencí se povaluje odér rozpačitosti z multihvězdičkovýho banneru, co jim visel na myspace asi dva roky, a ať změníme sociální pavučinu, i na last.fm 'they are highly acclaimed by the music press as well as by quickly growing amount of fans'.

no offence vůči self-promu. spousta kapel si to odsere (právem), ale jako axiom pro to, jak se vysmát kapele, to brát nelze prostě proto, že tu pro ně v porovnání se zahraničím na tyto nevděčné účely není k dispozici prakticky nikdo. prostitutes celkem účinně dokážou dostat všechny své aktivity do povědomí a netváří se u toho příliš ztrápeně, jak by se mělo zdát z jejich hudby. proto je trochu zvláštní, že narozdíl od oznámení na remixy a koncerty etc., se o datu a způsobu releasu nové desky tolik nemluvilo. jako by f:lter, tak prostitutes měli strach z prejudicí.

vydat cd s časopisem není špatný nápad. dá se sice úspěšně namítat, že časopis by neměl prodávat to, co hodnotí, ale jako bilaterální živá voda pro tištěné médium i vydavatele to může do jistý míry fungovat. kolik na tom uvidí zisků, je v tomto případě asi vedlejší a je dobře, že to obě strany tuší. celkově jsou tak svým způsobem stylotvorné - bez prostitutes a epitetických zmínek f:lteru o tom, jak jim pomohl myspace a bandzone a virb a blog a aktivita vůbec pro povědomí, až se z toho stal menší mýtus (f:lter-hype byl asi přece jen větší hybatel), bychom tu měli myspace profily u každé nové kapely mnohem později. spolu s tím, jak prostitutes poskytli své debutové ep volně ke stažení ještě v době, kdy i venku byla většina věcí relativně sešněrovaná, chytrým merchandisingem – vtipný placky sorry mum, i spent the night with the prostitutes –, slušnými klipy (zvlášť sunshine), přesvědčivým vystupováním (viz ladí neladí) a slušným debutem založeným na chytlavých riffech, se dá říct, že je to kapela, která jako jedna z mála u nás zoufale nezaostává za děním venku.

demonstrovat to prostitutes chtějí i na nové desce hometown zombies. daří se jim to na její první třetině (napsal bych jedné polovině, kdyby mi nepřipadala tak dlouhá), hlavně díky povrchovým náznakům nu-rave (boom) a 8-bitu (unfaithful sinclair), kdy jsou the prostitutes vyjma produkčních zásahů (mrazivý přechod mezi elephant a leave it like it is) zdaleka nejzábavnější a nejpřekvapivější. celkově ale hometown zombies postrádá lehkost a vzdušnost, která je suplována výbušností (patrnou už hned od poměrně otravného intra) a ambiciózními pokusy o drsnou a smutnou výpověď o maloměšťáctví. zarazí sice, že oproti proklamacím se ústřednímu tématu tolik pozornosti nevěnuje, ale nakonec se adrian v textech docela oprostil od výchovného punku z první desky a la she’s a prostitute. i když si stále čas od času nezadá s bonem, ani zdánlivé banality jako 'i’ve been lost and i’ve been found' nevyzní zas tak nepřiměřeně.

čistý průstřel je obal, co má evokovat parafrázi na parafínově šťastné vánoční rodinky z reklamních letáků, ale jako symbol hometown zombie to spíš než věrně působí prvoplánově a těžkopádně. oproti debutu je druhá deska jako celek tempově volnější, zvukově monumentálnější, chybí však prvky nečekanosti, nějakého zvratu; leave it like it is jako mladší sestra sunshine s hostující, nečekaně vyklidněnou la petite sonjou nezní špatně, ale civilnost je tatam hned s refrénem 'there’s no point in killing each other / there’s no point at all' a sveřepým riffem. většina ostatních věcí teď zní na způsob distortion-dancing-destruction s lehkostí kliků s něčí nohou na zádech, plus je tu ještě editors-hopsačka phreneticus nebo depeche mode-like stories the same, a tři adrianova akustická sóla vybízí ke skipování.

pozitivní stránky copyrightu the prostitutes se bohužel utlumily, jediný adrian výrazně hlasově vyzrál, až na pohrávání se slovy kolem jedné noty v mezihrách, které mě stejně jako koněspřežkové westernové fragmenty vytáčelo už i minule. rozhodně nelze odepřít odvaha odprostit se od zvukové klece minulých desek, ve které uvízli jejich oblíbenci interpol a franz ferdinand, a naléhavost (tentokrát spíš odvržená než čerstvě zamilovaná), ale celkově je hometown zombies jako soté, co pořád potřebuje dokořenit, ale ve finále mu stejně chybí vlastní chuť.

strame’s Awards 2007 I. - Alba

#1
Justice
†

Byly to v největší míře labely Kitsuné, Wichita a hlavně Ed Banger, které určovaly hlavní trendy v roku 2007. Taneční elektronika, zvlášť ta francouzská, znovu jede a nekompromisní bourák † od Justice je diamantem, který se z té sbírky mladých & nadějných klenotů blyštil nejvíc. Pompéznost, ale ne taková, ze které by se vám dělalo nevolno, alespoň teda ne od žaludku, škrtící varhany, slapovaná basa, ohlušující kopáky, supr hostovačky. A nesmírné množství hitů, které s klidem převáží i trochu hlušší přesládlá místa uprostřed desky. A to, že Justice válí nejenom na desce, ale také (a možná ještě víc) naživo, naplno dokazuje třeba tohle video. Doufejme, že to už letos zjistíme i na vlastní oči, a to nejenom vně našich hranic. Byl by to sen. Do the D.A.N.C.E.! Amen.


Takže přece jenom žebříček:

1. Justice: †
2. Burial: Untrue
3. The Arcade Fire: Neon Bible
4. Arctic Monkeys: Favourite Worst Nightmare
5. Klaxons: Myths of the Near Future
6. Bumblebeez: Prince Umberto and the Sister of Ill
7. Panda Bear: Person Pitch
8. A Place to Bury Strangers: A Place to Bury Strangers
9. Bat for Lashes: Fur and Gold
10. Aril Brikha: Ex Machina
11. Radiohead: In Rainbows
12. Candie Payne: I Wish I Could Have Loved You More
13. Jens Lekman: Night Falls over Kortedala
14. Kira Neris: Behind Closed Doors
15. New Young Pony Club: Fantastic Playroom
16. Patrick Wolf: The Magic Position
17. Sondre Lerche: Phantom Punch
18. Shocking Pinks: Shocking Pinks
19. Simian Mobile Disco: Attack Decay Sustain Release
20. M.I.A.: Kala
21. A Sunny Day in Glasgow: Scribble Mural Comic Journal
22. The Twilight Sad: Fourteen Autumns and Fifteen Winters
23. Spoon: Ga Ga Ga Ga Ga
24. Jamie T: Panic Prevention
25. Kings of Leon: Because of the Times
26. Andrew Bird: Armchair Apocrypha
27. !!!: Myth Takes
28. Holy Fuck: LP
29. Stateless: Stateless
30. Surkin: Action Replay


Smolaři, aneb desky, se kterými jsem se seznamoval buď pomalu, nebo pozdě, anebo se prostě z jiných důvodů neprotlačily do elity (ale i tak jsou hodně pozoruhodné):

Apparat: Walls
Battles: Mirrored
Bloc Party: A Weekend in the City
Boys Noize: Oi Oi Oi
Calvin Harris: I Created Disco
Carsick Cars: Carsick Cars
Chromatics: Night Drive
The Clientele: God Save the Clientele
Daft Punk: Alive 2007
Deepchord presents Echospace: The Coldest Season
The Depreciation Guild: In Her Gentle Jaws
Dizzee Rascal: Maths + English
El-P: I'll Sleep When You're Dead
Feist: The Reminder
The Field: From Here We Go Sublime
Fields: Everything Last Winter
Fink: Distance and Time
Grinderman: Grinderman
Gui Boratto: Chromophobia
Interpol: Our Love to Admire
Iron & Wine: Shepherd's Dog
Kate Nash: Made of Bricks
Kathy Diamond: Miss Diamond to You
Kevin Drew: Spirit If...
LCD Soundsystem: Sound of Silver
Liars: Liars
Muscles: Guns Babe Lemonade
New Buffalo: Somewhere Anywhere
The Ponys: Turn the Lights Out
Queens of the Stone Age: Era Vulgaris
Raveonettes: Lust Lust Lust
Robosonic: Sturm und Drang
Róisín Murphy: Overpowered
Shinichi Osawa: The One
The Tough Alliance: A New School
UNKLE: War Stories
The White Stripes: Icky Thump
Working for a Nuclear Free City: Businessmen & Ghosts


Podrobnější info možná doplním později