coldplay in prague.

takže tak. 22/9. doufám, že mi to vyjde líp než s pohodou. a jim že to vyjde mnohem líp, než s tím pěkně připosranym violet hill. někdo si může myslet opak, každopádně soudím, že u mě se to obejde bez účasti maminky.

tv on the radio jsou poppunk!

je radost otevřít sobotní kulturní speciál mf dnes, zvláště jeho hudební sekci: jestliže zde nenajdete oslavné promo články šité na míru major labelům, pak vás jistě zarazí erudovanost přispěvatelů, jež je mnohdy vskutku obdivuhodná.

p.s.: památný je také rozhovor katky hejdové s monkey business, při němž nevydýchala donebevolající sprosťárny pánů úchyláků rupperta & holého, a minimálně třikrát jej chtěla ukončit.

the show must go on.

ňák se mi zdá, že se v poslední době každá kapela buď rozpadá, nebo uspořádává reuniony. ty teď nechme stranou, pro nás důležitější je zpráva ne-tak-docela-a-pouze lokálního významu: na nmm pouze strohá a nepříliš invenční větička o odchodu emy z khoiby, na jejich myspace blogu už je to ale trochu větší sada ... není těžké si domyslet, co z toho všechno bude pramenit ... každopádně, škoda jich ...

1st year of misery.

(Upozornění: V následujícím příspěvku uslyšíte více frází, než je doporučená denní dávka.)

No a je to tu :-) Abych byl upřímnej, mám z toho fakt vcelku radost a jsem překvapenej, že se to tu jakž-takž chytlo, zvlášť proto, že vím, jakej jsem línej diletant a jak dlouho mi trvá nadšení z nových věcí. Má to furt víc much než předností, ale stejně je to celkem dobrej odrazovej můstek do dalšího roku/let. A o to víc se budu snažit to tu nějak udržovat. Každopádně zatím šťastný a veselý. A hezkej novej rok. Prostě ať se vám daří a ať vás to baví. Ať už je to "to" cokoliv. :-)

P.S.: A taková nepřímá zmínka o mně v lednovým rockpopu, to už je přece důkaz toho, že musím něco znamenat, ne? Hledejte sami. Někteří lidé prostě mají sklon určitým věcem (včetně sebe samých) přikládat mnohem větší důležitost, než jakou si opravdu zaslouží.

The Last Breath

Je mi to vskutku trapné.

Trapné vůči těm, kteří doufali, že už zde nic neobjeví, a přesto.

Trapné vůči těm, kterým jsem už před dobrým půl rokem řekl, že chci fakt makat.

A nic.

A pak přijde pitomá olympiáda z češtiny, na který akorát zdržuju chudáka profesora Tučka, protože to dopisuju prakticky sám. Ale aspoň si pospal. A já mohl v klidu dopsat slohovku na téma "Jaký jsem já fanoušek". Nic světobornýho. Ty nejvtipnější a nejzajímavější fráze vykuchaný z Fotbalový horečky, Esquiru a ještě odkudsi. Ale bavilo mě to. Co na tom, že jsem psal samý zmaty a nelogičnosti, který vlastně nikoho nezajímaj. A tohle je další takovej.

V poslední době se to nějak nakumulovalo. Mám samozřejmě na mysli říjen. Radiohead - ať si říká kdo chce co chce, ostatně já si taky myslím, že to byl tak trochu podvod - to vydání desky prostě načasovali úplně geniálně. Na bootlegu z Bay Side (kdesi u San Diega, mám ten pocit) z loňskýho léta zazněla víc než půlka In Rainbows prakticky ve finální podobě, což celkem napovídá tomu, že si to mohli vydat od té doby prakticky kdykoliv. Jasně, jsou to hračičky a druhou půlku klidně mohli nahrát až těsně před vydáním, ale nedá mi to. Kdo by čekal, že za necelý dva týdny zavřou OiNK a na samým konci října skončí Stylus? A nedlouho nato naše milá policie prohlásí, že podala trestní oznámení na 1700 lidí používajících DC++. Celkem slušná výstraha, ze který už není cítit pouhý jemný šimrání v břiše. Ideologie stranou, here comes paranoia.

A na závěr něco na loudavé a štiplavě mrazivé zimní noci:



Od tohoto super uživatele.

P.S.: Nemůžu si pomoct, ale mezi rokama 1990-93 se u nás fakt urodilo neuvěřitelný množství skvělý hudby. A vono to má sakra zeitgeist, kterej funguje. A přímo děsivě dobře. A se vší úctou, nevěřím tomu, že takhle nějak bude mluvit za patnáct let nějakej fakan, co se teď dloube v nosu, o Sunshine, Prostitutes, Roe-Deer nebo i o té - jinak vážně taky super - Khoibě.

Summary.

Začátek školního roku/sezony ve znamení big beatu a vůbec 90’s elektroniky. Chemical Brothers & spol. Nejvíc baví druhá deska, pak třetí a až pak debut. Trochu mě to přivedlo k myšlence, že letošním deskám, o kterých se předpokládá, že s odstupem pár let budou považovány za celkem zásadní, jsem – přiznávám - zatím až tolik nepřišel na chuť. Platí to obzvlášť o nových Animal Collective, Battles, Danu Deaconovi, The Field, Jamie T a M.I.A. Zato moc baví (z těch nejposledněji vydaných a těch, o kterých jsem se ještě moc nezmiňoval) skvělí A Place to Bury Strangers, nádherně zasnění A Sunny Day in Glasgow, tajemná Bat for Lashes, relaxační Deepchord presents Echospace, neprávem podceňovaný fousáč Iron & Wine (refrén v jedné písničce je nebezpečně podobný Nie alebo áno od No Name), úžasný (tak prej je to chlap, no …) Kira Neris a eklektičtí Stateless. Co dál? Radiohead dávám čas, noví Hives se jeví velice sympaticky, Graduation je sice chytrá deska, ale neba, To My Boy, Maps, People Press Play a hlavně José González zatím spíš ne, Babyshambles zatím spíš ano, ale nestihl jsem je naposlouchat natolik, abych je byl schopnej líp posoudit, Black Lips je superretro deska, ale mám to s nima dost podobně, stejně jako s Boys Noize, Kate Nash, Rósín Murphy, Working for a Nuclear Hero Class, Finkem, Jensem Lekmanem, Sondrem Lerche, St. Vincent, Kathy Diamond … mám pokračovat dál? No a ke Caribou, Dinosaur Jr., Dub Pistols, High Contrast, Ianu Brownovi, The Postmarks a Kevinu Drewovi (atd.) jsem se zatím neprokousal vůbec. Málo času jako relevantní výmluva? Jak pro koho. Chodit spát o půlnoci a vstávat v šest ale opravdu není zrovna luxusní záležitost...

The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

Away

Už jste si mezi někým připadali jako největší idioti? Já už několikrát, ale teprve tentokrát to bude opravdu síla. Kroměřížská knihovna dostala dopis od vedení zlínskýho festivalu pro děti a mládež, jestli by sem nechtěli vyslat nějakého svého zástupce. Přeposlala ho ředitelce našeho gymplu, ta jej přeposlala našemu třídnímu a ... ten se mě zeptal, jestli bych to vzal. A byl bych neskutečnej debil, kdybych řekl ne. Těším se. Hrozně moc. Nevím sice, co od toho mám očekávat, ale asi je to dobrý znamení. Jenže se zároveň bojím, jestli to zvládnu a jestli mezi touhletou partičkou nebudu největším blbečkem. Dost mi zamrazilo, když jsem to složení poroty uviděl poprvý. Lidi z (podle všeho) poněkud prestižnějších škol, než je naše gymnázium, ze osmi lidí jsou dva z Itálie, dvě z Německa, jedna z Kanady a kromě mě další dva z Čech. Točí dokumenty, nebo je pro ně film alespoň "vášní". A vedle nich já. Debilní fotka, debilní popisek, ze kterýho působím jako žáček ZUŠ na flétnu (na kterou už stejně rok nehraju). My ego has landed. Tak mi aspoň držte na ten týden, co tu nebudu, palce.

P.S.: Tady se o tom fesťáku dozvíte víc.

Osvětim & Krakov

Kdybych řekl, že jsem se těšil, vyzní to minimálně sadisticky. Takže radši řeknu, že jsem byl hodně zvědavý. Zvědavý proto, že jsem od toho čekal ledacos. Prý i Beckham se tam rozbrečel. A hafo lidí odtud jde předčasně pryč, protože to nezvládá. Co je na tom tak místě vlastně tak mystického? Člověk si odpoví sám i bez toho, že by sem potřeboval jet. Ale vlastní zkušenost je přece jenom něco jiného, než o tom slyšet v hodinách dějepisu, jakkoliv je to působivé (v tom negativním smyslu slova) z pouhého vyprávění útržků příběhů.

Po vstupu do areálu jsme byli rozdělení na dvě části - jednu z větší části tvořilo dívčí osazenstvo naší třídy + zbytek kluků, který nebyl v druhé skupině spolu se (zhruba) polovinou 1.A, kde jsem se nakonec octl i já. Trochu jsem litoval, že jsem nebyl v první jmenované skupině. Ne kvůli holkám, ty mi v tu chvíli přišlo vcelku bezvýznamné, respektive abych byl upřímnější a přesnější: chtěl jsem, aby mi přišly bezvýznamné. Pravý důvod ale nakonec byl přeci jen jinde. V průvodci. Tedy v našem případě průvodkyni. Po pravdě řečeno, nevím, co mi na ní konkrétně vadilo; přebývalo či naopak chybělo - povídala velice emotivně a zapáleně, bohužel se ale často opakovala ve způsobu, jakém povídala, takže to navzdory samozřejmě známému utrpení zavánělo továrnou na emoce. Jinak řečeno, že to možná prožívala víc než my všichni dohromady. Vlastně celkově jsem od toho pobytu v koncentráku očekával víc, že to tu bude chmurnější, depresivnější a morbidnější. Ale nakonec na tom všem bylo nejděsivější to, že to všechno to působilo tak šíleně neuvěřitelně, že to člověku ani po tom týdnu neleze do hlavy, nedokáže si to uvědomit - tady se to všechno dělo? Vždyť to tu vlastně nevypadalo tak mysticky jako z těch vyprávění. Přesto (nebo právě proto?) jsem se tu procházel s naprostým prázdnem v hlavě a vlastně skoro nikdo z naší skupiny během přemisťování se mezi bloky nepromluvil, pouze lenivě vykračoval se svěšenou hlavou. Přiblížně dvě a půl hodiny jsme strávili v Osvětimi I, tedy v prvním koncentračním táboře celého tohoto komplexu. Původně to byly kasárny pro německé vojáky, takže se materiál budov i rozloha výrazně liší od Birkenau, kam jsme zajeli nakonec. O tom ale později.

Bloky v Osvětimi byly víceméně upraveny na muzea. Dvě tuny lidských vlasů (pro srovnání: na jedné ženě je zhruba 10 dkg vlasů) a síť nebo plátno z nich vyrobené. Plno zdeformovaných kufrů s adresami napsanými křídami. Oblečení. Ať už dospělé nebo dětské (což mě osobně dostalo do kolen nejvíc, když jsem spatřil ty miniaturní šatičky a botičky). Plno fotografií, mezi nimi i srovnání před a po. Ne, vážně nemluvím o reklamě na prací prášek, ale o jakési paní Margit. Nejde jenom o to, jak ta paní vypadá, ale o celkovou atmosféru těch fotografií, která mi čímsi připomíná svatební fotku amerického vojáka s plastovou lebkou. Předtím: kdesi na prosluněné dovolené. Neusmívají se, ale přesto každému dojde, že přece musela být šťastná. Poté: zmrzačená, naprosto vyzáblá, nahá, ponížená, téměř neschopná pohybu - patrně v nemocnici. Nemocniční sestra jí pomáhá vstát z postele. A celou dobu mi vrtá hlavou myšlenka: jak o tom může někdo pochybovat? Ona neuvěřilnost je však tak veliká, že vám to nedá alespoň na chvíli pouvažovat, jestli tomu tak vážně bylo.

Ale bylo. Po přesunutí se do tří kilometrů vzdáleného Birkenau už jsem opravdu uvěřil. Hodně surrealistický pohled jako na mnohokrát zvětšenou dobytčí stáj. Bez nadsázky. A to už člověku fakt došlo, že tady něco nehraje a že tohle přece není nejen krajně nehumánní, ale absolutně neomluvitelné. A nemusel se o tom sám přesvědčovat a ujišťovat. Ten pohled z věže ho v tom dokonale utvrdil a ujistil sám. To, co jsem se pak ještě dozvěděl o samotném životě uvězněných/zotročených, už bylo pouhé zatloukání hřebíků do rakve myšlenek pochybovačů holocaustu.

P.S.: Jestli mi to prominete, tak o Krakově někdy jindy. Nejlíp po ICQ. K tomuhle se to fakt nehodí. Navíc na to ani teď po tom všem nemám náladu psát.

Klaxons: od nu-raveu k prog-rocku?

Debut Myths of the Near Future jednoho z největších objevů posledních měsíců na britské scéně, kapely Klaxons, která je momentálně na turné v USA, se ještě ani nestačil ohřát v hitparádách a už se začíná pracovat na jeho následovníkovi.
"Už jsme napsali otvírák k novýmu albu. Přemýšlíme o tom, že bychom ho pojali jako progresivní desku," vyjádřil se na jeho adresu kytarista kapely Simon Taylor a dodal: "Všichni jsme poslouchali anglický kapely jako je třeba Caravan, takže... Jo, rozhodně plánujeme natočit velký, progresivní album."

Kromě toho také kapela dává možnost fanouškům natočit klip k jejich nadcházejícímu singlu Totem on the Timeline. Nejlepší návrh bude vybrán z těch, které budou uveřejněny na stránce Qoob.tv.

zdroj: NME

Sice jsem Caravan v životě neslyšel, ale od geniálních dvouminutovek k prog-rocku? To nemůžou myslet vážně... Doufám, že si chlapci jenom dělají prdel, nicméně nezbývá než počkat, jak tomu bude doopravdy.