g! #02.

download.

thx to rdw! | b-girl | franz-goumet. | robert šiška.

The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

sharedmusic

Další vychytávka, kterou sice už možná znáte a lhal při tvrzení, že je tu absolutně všechno, co bych si přál, ale i tak je to pro mě moc příjemnej objev. Check it out!

Sharedmusic.net

The Strokes - Live at Alexandra Palace

Po prvních pěti posleších Is This It? jsem vážně nevěděl, co na nich všichni vidí. Postupně se mi ale dostali pod kůži a dneska už desku samozřejmě považuju za klasiku indie-kytarovkový scény. Kdybych ale Strokes neznal a měl s nimi mít první seznámení, sáhl bych určitě spíš po živáku z Alexandra Palace v Londýně. Nečekal jsem, že mě tak strhne. Vážně ne. Nářez jak sviňa: Julian zpívá víc než přesvědčivě, chlapci to řežou do těch kytar hodně slušně, bubeník tluče do soupravy jako o život. Pětačtyřicet minut nadupaných hitovkami z prvních dvou alb, které najednou dostávají nový rozměr. Teď bych ještě chtěl vidět naživo Arctic Monkeys. :-)

download

thx 2 BS

Panda Bear - Person Pitch

Panda Bear
Person Pitch
Paw Tracks [3/2007]

8.5

Když jedeme s tátou do Zlína na chatu, nikdy se nezapomene stavit do antikvariátů. Totiž – on je amatérský fotograf a zajímá se o české foťáky a kamery a jedna z cest, jak se k nim dostat, je právě chodit po antikvariátech. Já to obyčejně nesnáším a radši bych se místo toho mrknul, jestli v Adidasu nemají novou kolekci tenisek. Ovšem jeden z antikvariátů, který je umístěný do některé z budov bývalých Baťových továren, mám upřímně rád. Nechci, abyste mě měli za někoho, kdo je jen a jen posedlý hudbou a nic jiného ho nezajímá – tak to snad není, ale vždycky, když do té rozsáhlé místnosti vstoupím, uhrane mě. Na všech těch zachovalých věcech po našich předcích, co tu jsou, vlastně není nic až tak příšerně neobvyklého, spíš jde o tu nezvyklou atmosféru. Na ní má z velké části podíl hudba, kterou tu do obrovitých reproduktorů pouští (zřejmě) majitel. Od hudby afrických domorodých kmenů až po předválečné songy. Možná to nezní bůhvíjak lákavě nebo převratně, ale já jsem fakt nic podobného nikde jinde neslyšel.

Když jsem si poprvé pustil Person Pitch, nemohl jsem se ubránit nutkání ihned zajet do Zlína a v tom antikvariátu si ji přehrát. Atmosférou mi tam zapadala jako poslední chybějící kousíček puzzle do skládanky. Ale její kouzlo je v tom, že mi vůbec nevyvolává asociace jenom na to jedno konkrétní místo. Je tak originální a působivá, že pokaždé, co ji poslouchám, mi dá něco nového, něco, co bych od jiné desky nečekal ani v nejmenším. Když vás přepadne nostalgie, vzpomínky a s nimi spojené představy, zarezlé a zažloutlé v tom nejzazším koutě mozku, najednou vyplavou na povrch. Nezkreslené, bez jediné kapky hořkosti a v té nejkrásnější podobě, jako když sledujete váš oblíbený seriál z dětství.

Nikdy jsem nebyl v Riu nebo Lisabonu, kde aktuálně Panda Bear, vlastním jménem Noah Lennox a člen newyorského new-weird-america spolku Annimal Collective, žije, ale třeba Bros. na mě působí, jako když ležíte ve dvacátém patře hotelu ve vaně se šampaňským v ruce a posloucháte ruch o poznání komornějšího karnevalu, který prochází vedlejší hlavní ulicí. A než se pak stačíte obléknout a vyparádit, při Search for Delicious už s rukama v kapsách zadumaně procházíte prázdným půlnočním městem, kde poletují sáčky a blikají neonové nápisy erotických klubů.

"Nepopsatelná koláž samplů a nebeských melodíí". Nikdo by Person Pitch po hudební stránce asi nemohl v jedné větě shrnout výstižněji a trefněji než Francois ve svém rozhovoru právě s Pandou Bear na Newmusic. Ona ta jedna věta totiž bohatě stačí. Kde končí popisy hudebních postupů, tam začínají působit vlastní pocity z hudby. Person Pitch má nepochybně na každého jiný účinek, a proto u této recenze (jestli ji tak vůbec můžu nazvat) zapomeňte na nějakou objektivitu a raději si Person Pitch pořiďte. Není sice nahrávkou pro každý den, ale o to víc pro vás bude cennější.

indie beats

I když jsem několikrát říkal, že už mě zdaleka kytary nebaví tak jako dřív, tak to přece jenom nebude tak úplně pravda. Kdo říká, že indie-kytarovková scéna už je dávno mrtvá, ať si poslechne tuhle kompilaci. Předpokládám, že drtivou většinu songů, nebo snad všechny už znáte, ale zkusil jsem dát dohromady něco z toho, co mě zaujalo nejvíc, aby to znělo kompaktně a dobře se to poslouchalo. Proto tu není třeba No Cars Go od Arcade Fire, No Pussy Blues od Grinderman atd. Tak tady to máte:

1. The Cinematics: Break
2. Black Rebel Motorcycle Club: Need Some Air
3. Arctic Monkeys: Old Yellow Bricks
4. The Rakes: We Danced Together
5. Bloc Party: Hunting for Witches
6. Kubichek!: Nightjoy
7. Interpol: The Heinrich Maneuver
8. !!!: Heart of Hearts
9. LCD Soundsystem: North American Scum
10: New Young Pony Club: The Bomb
11: Klaxons: It's Not Over Yet
12. Jamie T: If You Got the Money

download!

Noví Interpol

Miluju Turn on the Bright Lights (vztah k ní mám pomalu jako k opravdu blízkýmu člověku, což se mi fakt nestává často), Antics sice mám raději než spoustu jiných kytarových alb, ale tetraFejlovo (jak se to kua skloňuje?!) nadšení zdaleka nesdílím. Což ale nic nemění na tom, že Interpol jsou v současnosti dost možná mou nejoblíbenější kapelou.

Titulek článečku je asi zavádějící, novou desku nemám a minimálně do 10. července ani mít nebudu, nejsem zastáncem stahování advanced verzí desek, které mají podstatně menší kvalitu než ty z cédéček vyripované (v tom zase s tetraFejlou názor sdílím :-). Proč to všechno říkám? Singl The Heinrich Maneuver z nadcházející desky Our Love to Admire kandiduje na jednu z nejzásadnějších věcí letoška. Stáhni & sleduj!

Deb4ser

Tak na tenhle shareblog jsem čekal snad celý život. A ani nodatta, ani Kapritska, ani nic jiného mě nedostalo do takových výšin. Jsou tam veškeré novinky, které nenajdu na torrentech a které absolutně odpovídají mému vkusu. Je dost možné, že už Deb4ser znáte, takže nad mým postem mávnete rukou. Říkám to proto, že třeba link nové album Shitdisco byl smazán poté, co sám člen kapely v diskusi vystoupil proti tomu, aby jejich album bylo šířeno. A o co bylo překvapení větší při zjištění, že autor tohoto blogu je Slovák. Takže kdo má se mnou taste-o-meter na very high a výš, nechť se společně se mnou rochní v blahu :-)

Vánoce, Vánoce odcházejí...

Resumé?
Notebook. Sice Acer, ale darovanému koni na zuby nekoukej:). mp3 přehrávač. A spousta dalších blbinek. Nejhorší na tom všem je, že už ani vlastně nevím, co si mám k Vánocům přát, protože kromě hadrů a CDček mě nic jiného nenapadá. Ale co už.
No a jelikož jsem byl pár dní u babičky, tak jsem si oba hlavní dárečky vyzkoušel, poslechl si nezanedbatelné množství alb a konečně se podíval na DVDčka s klipy a taky tím vším pěkně prudil své příbuzné, od kterých jsem věčně slyšel, ať už si sundám ty sluchátka z uší, protože ve třiceti budu hluchý.
Nicméně tady jsou moje první dojmy:

Chris Cunningham

Wow! Ještě na druhý den jsem byl z té temné geniality celkem paf... Všechny klipy, od Aphex Twina (Come to Daddy) přes Madonnu (Frozen) a Portishead (Only You) až po Björk (All is Full of Love) mají neskutečnou atmosféru a nápaditost, takže si každý z nich pamatuju.

Michel Gondry

Tak po zhlédnutí obou DVD je Gondry asi můj nejoblíbenější režisér. Nejde jenom o ty neskutečně invenční klipy (například pro White Stripes - jeden celý z kostiček lega na Fell in Love with a Girl nebo The Hardest Button to Button s pochodujícími bubny, ale také třeba plno klipů pro Björk v čele s Bachelorette, což je geniální soulad obrazu a hudby, anebo také Around the World pro Daft Punk i Come Into My World pro Kylie Minogue), ale také skvělé reklamy pro Leviho a Polaroid a krátký film ve francouzštině, La Lettre.

Alba

Tak o tomto by se dalo vyprávět celkem dlouho, nicméně zkrátím to - co mě asi nejvíc zaujalo, byli Autolux se svou deskou Future Perfect. Naopak zklamáním je pro mě (zatím) nová Gwen Stefani. Ani po třetím poslechu jsem The Sweet Escape nepřišel na chuť. A co třeba dál?
The Concretes: In Colour (2006) - přijemná indie-popová nuda
DJ Shadow: The Private Press (2002) - vynikající hip-hopový mišmaš
Ecstasy of St. Theresa - kdyby ...fluidtrance centauri... EP mělo délku dlouhohrajícího alba, je to dost možná nejlepší česká deska všech dob. Nová deska je vynikající, snad i lepší než Slowthinking.
The Futureheads: News and Tributes (2006) - divné, ale rozhodně ne špatné
The Go! Team: Thunder Lightning Strike (2004) - s každým poslechem je to o něco lepší album
Plan B: Who Needs Actions When You Got Words (2006) - pokus o inovaci grimu používáním kytary a jiných nástrojů. Dobré a pěkně drsné (mluvím o textech), ale Plan B rozhodně nemá takové charizma jako Skinner nebo Sov.
Architecture in Helsinki: In Case We Die (2005) - celkem dobrá indie deska, ale jen tak kolem mě proplula...
Sufjan Stevens: Illinois (2005) - na druhý poslech se z toho konečně vylouplo to, co jsem očekával - tedy vynikající deska.
Red Hot Chili Peppers: One Hot Minute (1995) - jediná deska, kterou jsem nedokázal doposlouchat do konce. To o něčem vypovídá...
The White Stripes: White Blood Cells (2002) - ještě nemám naposlouchanou celou diskografii sourozenců Whiteových, ale White Blood Cells je skvělá deska, přestože Meg White v bubnování nijak zvlášť nevyniká. Ale to je prostě jedno, stejně je to k sežrání:)
Indy & Wich: Hádej kdo (2006) - už chápu, proč tomu Filter dal 10/10

...a na závěr dvě písničky, které mě totálně rozsekaly: Smashing Pumpkins: 1979 a Foo Fighters: Everlong

Lady Sovereign - Public Warning

Lady Sovereign
Public Warning
Def Jam

9.0

Nejdřív jsem tomu poprasku o královně grimu moc nevěřil – viděl jsem pár jejích klipů, slyšel jsem EP Vertically Challenged, ale nějak mě to nedostalo. To ale jen do doby, než jsem sehnal její debut Public Warning. Ten mě přesvědčil, že tahle dvacetiletá skrčka, kterou málem ani nepustí do klubů, protože vypadá na dvanáct, má fakt něco do sebe.
Rapovat umí, o tom žádná, i když její hlas někdy zní jako kdyby ke mně mluvila (nebo spíš něco vyřvávala) sedmdesátiletá stařenka, ale to přejdete, stejně jako fakt, že jediná Angličanka, na kterou se dá koukat, je Kate Moss. Nicméně komu to vadí, když když každá její skladba je plná zdravé agrese a drzosti?
Sov nám tu vypráví o všem možném – že není žádné ranní ptáče (9 To 5), co si myslí o zákazu nošení mikin s kapucí (Hoodie), ať jí všichni, kdo ji nemají rádi, políbí p***l (Love or Hate Me) a hlavně skvělou hlášku: Those were the days I will never forget/Those were the days I could never regret. Prostě se s ní za těch nějakých čtyřicet minut trvání desky rozhodně nebudete nudit. A to ani po hudební stránce.
Za prvé: deska má naprosto špičkový zvuk. Pokud chcete slyšet něco, co má plné právo říct, že vzniklo na podzim roku 2006, zvolte jednoznačně Public Warning. Za druhé: je návyková a budete si ji chtít poslechnout stejnou mírou napoprvé jako na napošedesáté, protože to má neskutečně chytré beaty, samply a je to skvěle zprodukované. A hlavně za třetí: Protože je to deska, která dává grimu nové, netušené rozměry. Dřív pro mě tento styl nebylo nic jiného než The Streets a každá grimeová deska měla znít stejně jako oni. S touto deskou toto všechno padá. Možná je to tím, že nevznikla pod Skinnerem, ale pod Jay-Z. Ale nemyslete si, že kvůli tomu zní Public Warning americky - jen má trochu jiný nádech.
Resumé? Když jsem psal o The Eraserovi, uvedl jsem, že by se muselo stát něco opravdu nevídaného, aby sólový debut Thoma Yorka nebyl deskou roku. Ale (jak už jsem napsal výše) opravdu jsem nečekal, že vznikne tak progresivní (a přitom trendy), živé a různorodé album. Thumbs up, Sov!

Nej kousky:
Gatheration, Random, Hoodie, Those Were the Days