The Post with No Name

Zanedlouho mi na prvních dvou místech v mém Top Artists Overall žebříčku last.fm vystřídají Interpol Radiohead symbolicky novou deskou Our Love to Admire, která je stejně jako předchozí dvě naprosto perfektní a s dost velkou pravděpodobností i lepší než cokoliv z toho, co v tomto roce dosud vyšlo. Rád bych si počkal na release s plnohodnotnou kvalitou zvuku, 160 kbps není bůhvíco, ale nelze se ubránit poslechu. Navíc se Interpol definitivně stali nejlepší mladou kapelou. Ne-li nejlepší kapelou vůbec. Ale to sem teď tahat nechci, prostě si to poslechněte.

A jen tak zběžně:
Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Smokers outside the Hospital Doors! Vlastně celá nová deska An End Has an End je výborná.

Nový singl The Go! Team, Grip Like a Vice je vynikající. I když jsem jejich debutu Thunder Lightning Strike (ani nevím proč a mrzí mě to) nepodlehnul tolik, jak bych asi měl (Ladyflash je ale stejně klasika), The Go! Team uznávám a Grip Like a Vice je podle mě jedna z nejpřístupnějších věcí, co splodili. Těším se na 11/9.

Panda Bear - Person Pitch

Panda Bear
Person Pitch
Paw Tracks [3/2007]

8.5

Když jedeme s tátou do Zlína na chatu, nikdy se nezapomene stavit do antikvariátů. Totiž – on je amatérský fotograf a zajímá se o české foťáky a kamery a jedna z cest, jak se k nim dostat, je právě chodit po antikvariátech. Já to obyčejně nesnáším a radši bych se místo toho mrknul, jestli v Adidasu nemají novou kolekci tenisek. Ovšem jeden z antikvariátů, který je umístěný do některé z budov bývalých Baťových továren, mám upřímně rád. Nechci, abyste mě měli za někoho, kdo je jen a jen posedlý hudbou a nic jiného ho nezajímá – tak to snad není, ale vždycky, když do té rozsáhlé místnosti vstoupím, uhrane mě. Na všech těch zachovalých věcech po našich předcích, co tu jsou, vlastně není nic až tak příšerně neobvyklého, spíš jde o tu nezvyklou atmosféru. Na ní má z velké části podíl hudba, kterou tu do obrovitých reproduktorů pouští (zřejmě) majitel. Od hudby afrických domorodých kmenů až po předválečné songy. Možná to nezní bůhvíjak lákavě nebo převratně, ale já jsem fakt nic podobného nikde jinde neslyšel.

Když jsem si poprvé pustil Person Pitch, nemohl jsem se ubránit nutkání ihned zajet do Zlína a v tom antikvariátu si ji přehrát. Atmosférou mi tam zapadala jako poslední chybějící kousíček puzzle do skládanky. Ale její kouzlo je v tom, že mi vůbec nevyvolává asociace jenom na to jedno konkrétní místo. Je tak originální a působivá, že pokaždé, co ji poslouchám, mi dá něco nového, něco, co bych od jiné desky nečekal ani v nejmenším. Když vás přepadne nostalgie, vzpomínky a s nimi spojené představy, zarezlé a zažloutlé v tom nejzazším koutě mozku, najednou vyplavou na povrch. Nezkreslené, bez jediné kapky hořkosti a v té nejkrásnější podobě, jako když sledujete váš oblíbený seriál z dětství.

Nikdy jsem nebyl v Riu nebo Lisabonu, kde aktuálně Panda Bear, vlastním jménem Noah Lennox a člen newyorského new-weird-america spolku Annimal Collective, žije, ale třeba Bros. na mě působí, jako když ležíte ve dvacátém patře hotelu ve vaně se šampaňským v ruce a posloucháte ruch o poznání komornějšího karnevalu, který prochází vedlejší hlavní ulicí. A než se pak stačíte obléknout a vyparádit, při Search for Delicious už s rukama v kapsách zadumaně procházíte prázdným půlnočním městem, kde poletují sáčky a blikají neonové nápisy erotických klubů.

"Nepopsatelná koláž samplů a nebeských melodíí". Nikdo by Person Pitch po hudební stránce asi nemohl v jedné větě shrnout výstižněji a trefněji než Francois ve svém rozhovoru právě s Pandou Bear na Newmusic. Ona ta jedna věta totiž bohatě stačí. Kde končí popisy hudebních postupů, tam začínají působit vlastní pocity z hudby. Person Pitch má nepochybně na každého jiný účinek, a proto u této recenze (jestli ji tak vůbec můžu nazvat) zapomeňte na nějakou objektivitu a raději si Person Pitch pořiďte. Není sice nahrávkou pro každý den, ale o to víc pro vás bude cennější.

indie beats

I když jsem několikrát říkal, že už mě zdaleka kytary nebaví tak jako dřív, tak to přece jenom nebude tak úplně pravda. Kdo říká, že indie-kytarovková scéna už je dávno mrtvá, ať si poslechne tuhle kompilaci. Předpokládám, že drtivou většinu songů, nebo snad všechny už znáte, ale zkusil jsem dát dohromady něco z toho, co mě zaujalo nejvíc, aby to znělo kompaktně a dobře se to poslouchalo. Proto tu není třeba No Cars Go od Arcade Fire, No Pussy Blues od Grinderman atd. Tak tady to máte:

1. The Cinematics: Break
2. Black Rebel Motorcycle Club: Need Some Air
3. Arctic Monkeys: Old Yellow Bricks
4. The Rakes: We Danced Together
5. Bloc Party: Hunting for Witches
6. Kubichek!: Nightjoy
7. Interpol: The Heinrich Maneuver
8. !!!: Heart of Hearts
9. LCD Soundsystem: North American Scum
10: New Young Pony Club: The Bomb
11: Klaxons: It's Not Over Yet
12. Jamie T: If You Got the Money

download!

Arctic Monkeys - Favourite Worst Nightmare

Arctic Monkeys
Favourite Worst Nightmare
Domino [4/2007]

8.8

Spasitel rocku. Fráze? Možná. V posledních letech se tak označuje kdekdo. Ale pouze několika lidem náleží tato nálepka plným právem. A kdybych si měl vybrat jen jednoho, zůstal by jím Alex Turner.

Jestli jste si představovali pod pojmem taneční kytarovky všechno, co zní jako Happy Mondays, vězte, že vás nová deska Arctic Monkeys šokuje. Opice kladou opravdu velký důraz na rytmy, o čemž už Alex ostatně mluvil v jednom z promo rozhovorů.

A změny oproti debutu? Přitvrzení? Spíše zvážnění. Stále to jsou ti Arctic Monkeys, jaké známe z debutu. Mají spousta vrozené a autentické coolness, ve které není žádná známka pózy. Jsou to kluci, kteří – za předpokladu, že byste žili v Británii a měli patnáct – by klidně mohli být vašimi staršími bráchy. A vy byste jejich cédéčka rozdávali svým spolužákům s patřičnou hrdostí a pýchou. A i když vím, že u nás by je mí vrstevníci odstřelili jako další anglánskej sranec, jsem v duchu absolutně přesvědčený, že na rozdíl od ostatních stylově spřízněných kapel tomu tak v jejich případě není. Stejně jako jejich debut, ani druhou desku totiž člověk nedokáže naplno docenit ani po desátém poslechu.

Floutkovství ve stylu V tomhle klubu jsem králem já ale nahradila, jak už je patrné z názvu alba – noční můra a skeptičnost. A emoce. Když zpívá v poslední 505 "But I crumble completely when you cry", nemusíte vůbec vědět, o čem zpívá, ale stejně mu uvěříte každé slovo.

Je v jistém směru dosti podobný Jamiemu T. Objevuje nové věci v zaběhnutých a stokrát zopakovaných trendech a vás jedině naštve, že nejste taky jako on. A zároveň vám tím dokáže svou genialitu bez toho, že by k tomu potřeboval nějaký macho řeči. V porovnání s debutem se ještě méně drží struktury sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén, nebojí se jít do experimentů na způsob Perhaps Vampires Is a Bit Strong But..., díky kterým se stávají jeho písničky nepředvídatelnými. A když už se ve všech těch vyhrávkách ztrácíte a nevíte kudy kam, vždycky na vás vytasí nějaký nečekaný beat, který vás vrátí do obrazu a vytrhne ze semišového křesílka, do kterého jste se svalili po tréninku i přesto, že jste si až to té doby jistí, že vás odsud někdo dostane jenom přes vaši mrtvolu.

Někdy to je sice ještě nevybroušené, přechody mezi frázemi v některých místech trochu skřípou; deska jako taková nedrží tolik pohromadě jako debut a jinak vynikající skladby jako Fluorescent Adolescent (pocta The Strokes) nebo The Bad Thing (pocta The Libertines) se do jejího kontextu příliš nehodí. Ale není to všechno přece nakonec výborná zpráva? Vždyť proč bychom po nich měli chtít všechno hned? Jejich vrchol není ani Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, ani Favourite Worst Nightmare. A předpokládám, že jím nebude ani příští deska. Ale o to víc nám ještě ukážou, uvidíte. Stále je tam ale ještě jeden strašák, se kterým mají pár věcí až mrazivě společných. Jmenuje se Oasis. Jo vlastně - úplně jsem zapomněl na jednu věc: je lepší než debut? Na to vám neodpovím. A rozdíl mezi hodnocením obou desek taky neberte tak vážně. Jisté je jedno: nová deska Arctic Monkeys je nejlepší britskou kytarovou deskou minimálně od poslední desky Arctic Monkeys.

Deb4ser

Tak na tenhle shareblog jsem čekal snad celý život. A ani nodatta, ani Kapritska, ani nic jiného mě nedostalo do takových výšin. Jsou tam veškeré novinky, které nenajdu na torrentech a které absolutně odpovídají mému vkusu. Je dost možné, že už Deb4ser znáte, takže nad mým postem mávnete rukou. Říkám to proto, že třeba link nové album Shitdisco byl smazán poté, co sám člen kapely v diskusi vystoupil proti tomu, aby jejich album bylo šířeno. A o co bylo překvapení větší při zjištění, že autor tohoto blogu je Slovák. Takže kdo má se mnou taste-o-meter na very high a výš, nechť se společně se mnou rochní v blahu :-)

Nesnesitelná lehkost bytí

Upozornění na začátek: Tento článek nemá ambice na to, být recenzí. Píšu ho čistě z potěšení a radosti ze čtení. Radosti ze čtení? Co to je? Pravděpodobně bych musel vynalézt hodně úsilí najít knihu, kterou jsem v posledních dvou, třech letech dočetl opravdu až do konce jen proto, že mě vtáhla do sebe a nejmenovala se přitom "Harry Potter a ...". Nesnesitelná lehkost bytí mi ale vrací víru v knihy a všichni ti, co říkají, že literatura nemá v dnešní kultuře co dělat, jsou hlupáci. Protože jsou věci, které se dají sdělit pouze určitým, nezaměnitelným způsobem. Ať už je to ztvárnění filmové (Babel), hudební (Arcade Fire), nebo slovní. Což se děje u Nesnesitelné lehkosti bytí.


Hned v jejím úvodu si přečtete: Veškeré adaptace, ať už filmové či divadelní, jsou zakázány. Poté, co si přečtete alespoň první část (a dostanete se přes první kapitolu), pochopíte proč. Já opravdu nechci vidět filmové zpracování té knihy, byť by mohlo být sebelepší. Nejenom proto, že to autor sám v dovětku říká - že z původního příběhu a všeho kolem něho zbylo pouze torzo, ale protože si to sami moc dobře uvědomíte.

Nesnesitelná lehkost bytí je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá je nastíněna z pohledu některé z hlavních postav. Těmi jsou Tomáš, Tereza a svým způsobem Sabina s Franzem. Dalo by se říct, že příběhem si vlastně Kundera napomáhá k tomu, co chce říct, aby to vysvětlování měl jednodušší a čtenář tak jeho sdělení lépe pochopil. Nevede to ale k prvoplánovému mentorování - celý příběh se výjimečným způsobem prolíná s autorovými myšlenkami a úvahami, v každé kapitole, ať už má pouhou necelou stránku, najdete něco, co vám připomene úryvky z vašeho života a vlastně definuje, objasňuje postoje a přístup váš, ale i druhých. Psychologie, sociologie a filozofie v jednom. Pro toho, kdo by některou z uvedených věd měl v úmyslu studovat, je tato kniha podle mě nezbytným pomocníkem a "nakopavačem". A samozřejmě nejenom to.

Kniha zdůrazňuje neexistenci absolutna, proto řeší rozpor mezi kýčem a uměním (velmi zajímavá část), podstatou bytí a s ní spojenou otázku lehkosti a tíže (zamyslete se jen nad jejím geniálním názvem) nebo řeší, co je "dobré" a "špatné". (třeba pasáž o Oidipovi) a nenásilně poukazuje na zrůdnost totalitních režimů. Nevnucuje vám nějakou myšlenku, dává vám pouhý prostor na ztotožnění se s ní, čemuž v kontextu příběhu velmi lehce podlehnete. Mohl bych vám jich tady předložit několik desítek (a já bych moc rád), ale v žádném případě nevyzní tak, jako tehdy, když si je přečtete v knize samotné.

Díky tomu všemu kniha splňuje všechny parametry nadčasovosti a mohli byste si dosadit jakékoliv místo či čas, a i tak vyzní stejně působivě. Není určena pro určitou věkovou skupinu. Je tam mnoho věcí spojených se sexem (kniha se ostatně neštítí žádného tématu nebo vyjádření, ale zase to není proto, aby si na sebe brala nějaký make-up), ale rozhodně nejen z toho důvodu na mě určitě zapůsobí jinak, až budu mít o deset let víc a vezmu si z ní zase něco jiného. Protože už teď mi připadá, že jsem si ji přečetl příliš brzo. Na druhou stranu - lepší, než kdybych si ji přečetl příliš pozdě.

O desce Velvet Underground & Nico se říká, že každý, kdo ji po jejím prvním vydání slyšel, si založil vlastní skupinu. Knižním ekvivalentem je Nesnesitelná lehkost bytí. Já opravdu bezmezně toužím po tom, abych někdy napsal alespoň hodně slabý odvar této (předpokládám - a teď mi odpusťte expresivní vyjádření, které bude následovat) životní zpovědi a - troufám si tvrdit - jednoho ze zásadních děl literatury druhé poloviny 20. století. A asi vám nemusím říkat, že je to nejlepší kniha, co jsem kdy četl, že ne?