electronic beats 2008 w/ cartonnage.

pátek 14/11, 6:37 ráno. začátek ne zrovna podle představ, vzhledem k tomu, že jsem měl stepovat na 14. nástupišti, klepat se zimou s rukama v rukávech a pomalu nasedat na bus do prahy. místo toho se otupěle probouzím s mobilem někde pod nohou. takže o hodinu později stepuju na druhém, ale vlakovém. to, že po dalších čtyřech a půl hodinách ne nějak vyloženě anstrengend cesty vysedám na hlaváku a ne na florenci, mi mění tak pracně vypočítané plány na cestu sepsané na telefonním papírku. oficiální důvod pro omluvu u mého vzdělávacího ústavu, to jest navštívit americké kulturní středisko a poptat se na stipendium (jako by to mělo něco znamenat ...), tak bere za své. stihnu akorát půlku václaváku s některými přítoky plus utratit pár stovek za ojetá cédéčka a knihy o umění a designu, než volá kačka. jestli jim teda chci pomoct, tak pět před čtvrtou na invalidovně. do té doby - jsou tři a něco - se dostat ke kájeně do bohnic, vyhodit věci, co nejrychleji spořádat (hodně eufemisticky řečeno ...) royal mcchicken s hranolkama a colou a všechen nastřádaný mcpot zase vyhodit při dobíhání sto sedmdesát sedmičky, kterou stejně nestíhám, a instinktivním rychlobloudění při přestupování z céčka na béčko.

na invalidovně v 15:57, kačka ještě v jiným metru a před tím, co potřetí ztratí signál, znovu vysvětluje, jak se dostat do zkušebny na švábkách. můj smysl pro orientaci ale permanentně selhává. až pak, co konečně vlezu do správnýho vjezdu, už jenom najít plechový dveře. hm. to by šlo, jenom kdyby jich tu nebylo tu povícero. párkrát zatáhnu za špatnou kliku, než mi vychází poslední možnost a kdybych byl zaskafandrovanej panďulák v dyna blaster, dostal bych za to docela slušnej bonus. schody po dvou, projít chodbou až na konec a v místnosti s modrými koberci po stěnách, odkud přichází světlo, by konečně mohli být. vstrčím nos, něco ve smyslu je tohle zkušebna cartonnage?. po tom, co se dovídám, že jsem teda asi ten martin, co jim má pomoct a že jsem tu vlastně celkem brzo, se mi docela ulevuje. zatím je tu martin s arminem a dolaďují playbacky, mára pečlivě balí bubny do obrovskýho case ještě s potiskem roe-deer a za chvíli doráží kačka. než budu poprvé v životě dělat bedňáka, ještě chvíli zevluju po zkušebně a chodbě a lituju, že jsem si nevzal foťák, zvlášť při pohledu na f:lter plakety toneless za objev roku a prostitutes za kapelu roku vystavenými hned vedle sebe. zatím vchází vanda, přičemž mě napadá, že cartonnage, respektive vandu snad sponzoruje duracell; jinak si takové množství svérázné energie na tak útlou postavu nedokážu vysvětlit.

o jedno nákládání a hledání páčky k zaseklým zadním dveřím později se už můžeme rozjet poněkud punkovější dodávkou s urvaným & dolepeným zpětným zrcátkem k veletržnímu paláci už stylově osvětlenému dorůžova a vypakujem u zadního vchodu. martin s arminem si opatrují svůj kufřík s hd, kolem pochoduje ochranka s vysílačkama a po tom, co od jednoho zaslechnu 'hele, todlenc zanes k róisín, víš kam, né? v prvním patře doleva ...', se mi docela mísí chutě v žaludku. v pozitivním smyslu slova. áj em šoubiz. doslova. dostanu i artist akreditaci za cartony (přemýšlím, jakou uměleckou složku bych mohl plnit ...) a jak pomáhám s bednama, několikrát projdu tam a zpátky kolem hodně sympaticky vyhlížejícího cateringu, německé televizní crew a převlíkáren red snapper a mr. oiza, od zákulisí oddělených jenom modrým paravanem. jestli to působí nepatřičně, tak ještě víc vyzývavěji.

zatímco první jmenovaní mají zrovna zvukovku a než se na stage dostanou cartonnage, obhlížím sál. ten mi na to, aby pojal tři tisíce lidí, připadá neúměrně malý. a taky si připadám jak v chaplinově grotesce. akorát místo toho, abych z obou stran dostával žebříkem nebo padal do (ne)přehlédnutelné díry v chodníku, na mě osvětlovači zkouší lasery odrážející dým, s nímž si zas patrně pohrávaly jiné vyšší síly, když jsem stál opřený o plotek přímo před ventilem. nevadí. přestože se tu nesmí z nějakých důvodů fotit, si aspoň nesměle sáhnu na blánu kopáku hercules & love affair a prozatím si závany brooklynu jenom představuju. do oficiálního začátku a otevření bran v 19:30 zbývá nějaká půlhodina. cartonnage jsou i s bětou, korejskou američankou/houslistkou/keyboardistkou, a dvěma tanečnicemi komplet, zvučí a já se jdu najíst.

už v androgynně-hippie-bowie kostýmech a těsně před začátkem svého koncertu jsou pak v ne zrovna záviděníhodné pozici: komusi se kamsi ztratil guest list čítající zhruba pětačtyřicet lidí, including třeba mouchu, ale taky kájenu a vénu. nemít artist kartičku, záviděl bych jim pobyt na jednom papíře. některý z podrždeštníků sedí jakože-zúčastněně u stolku a donekonečna opakuje, že 'i completely understand that you're upset, but we can let you just five people in and the rest of them right after your show.' vanda jej nato fuckuje a vyhrožuje, že nebudou hrát. za pár minut se pak inkriminovaný papír se jmény záhadným způsobem nachází a je o jednu věčnou historku z koncertu více. což neznamená, že výčet je konečný.

cartonnage jsou uprostřed show, slušně jim to šlape a ještě než vanda stačí rozházet publiku lízátka při patisserie, márovi vyhodí elektronické bicí a holky musí improvizovat (viz výše). shovívavé publikum je ocení a za pár minut zase pokračují v setu. nemám je sice vyloženě naposlouchané z desky, naživo jsou ale milí i s vystrčenýma drápkama a (i need your) stereo, kterou hrají na závěr, je zářez. škoda jenom docela mono zvuku, ale za ten asi vzhledem k akustice moc nemohli. zato red snapper se ve svém jednolitém acid-jazzovém jamování kromě pár momentů moc nepředvedli. marně čekám na cokoliv z our aim is to satisfy red snapper, a tak slouží jenom jako kulisa při balení se v backstagi. do konce ani nečekáme a chystáme se zpátky vybalit se na švábky. mezitím co se rozjíždíme, zastaví před náma uprostřed ulice bavorák a vystupují z něho dva dobře naladění chlápci v tlustých zimních bundách. ty voe, to jsou orb, ne?. než ale stačíme nějak konkrétněji zareagovat, mizí v útrobách paláce. co už.

začátek hercules & love affair o dvacet minut nestíháme a soudě podle toho, jak je atmosféra pořádně rozjetá, je to asi docela škoda. najdu vénu, který pošilhává po zpěvačce, s níž byste nelitovali mít nějakej love affair. v první chvíli se mi ale tohle na mysl zrovna nedere: měl by tu přece někde být antony, ne? takže vénu mystifikuju a děsím, že to je chlap. během pěti minut se ale nakonec shodnem, že teda ne, no, a můžem ji očumovat bez zábran. antony vůbec nepřijel. a brian molko by mi dal. hercules & love affair naživo každopádně přesvědčují mnohem víc než na slušné, ale docela suché desce. zní hutně a neakademicky, mnohem víc electra s dance-punkem na úkor funku není na škodu a slintám po všech, co jsou na stagei. a to ani nemluvím o filigránským klávesovým motivu, co se prolíná celým setem. brooklyn vládne. a obama u nich.

nastupuje dj sedloň a korzuju kolem. místo dávno odebraného apendixu (za což dodnes viním fantu divokou malinu na mých desátinách) mám teď tři od american apparelu. chlápkovi u vchodu do zákulisí ani nemusím ukazovat akreditaci, jak neustále poletuju směrem do zákulisí, kde popíjejí a klábosí cartonnage. chválím týpkovi poblíž jeho dfa ohoz, otravuju páju kučeru s dubstepem a pak už róisín. ta jako by chtěla napravovat reputaci po prý nepovedeném roxy na začátku roku a jde jí to obzvlášť dobře. i když na její sólovky už nepřísahám tak jako na debutové moloko, róisín je miláček. v jejím obrovitém péřovitém kostýmu s ještě širším kloboukem, stejně jako omotaná plyšovým maxipanákem, stejně jako v uplém tričku s bradavkami na dohled i těch čtyřicet metrů ke mně. už mi ale po celým dni dřevění nohy způsobem porovnatelným jenom s vitalicem posledně v létě, takže jakkoliv je sebezábavnější, už se mě to moc netýká. a po tom, co si po jejím gigu v cateringu kolem čtvrt na třetí chci nabrat na talíř dvě lžičky kukuřice, mě ochranka čílí s tím, že chce kartičku, a já přestávám mít chuť kalit definitivně. kájena je na tom podobně, a tak už na the orb, ani na mr. oiza nečekáme. prý byl frantík super, ale vem čert. mně stačí vědomí, že odteď není nic nedosažitelný. ale to mi beztak zůstalo z toho, jak jsem si v a3 na eskalátoru četl, proč pro adidas nemožné neexistuje.

Není rádio jako rádio

Je to celkem opruz, když nejste z Prahy nebo středních Čech, a tak nechytáte Radio 1, Wave nebo Expres ad. jinak, než přes internet, což vlastně není žádná výhra, když máte last.fm a spoustu nenaposlouchaných desek. Rádio na last.fm ale porovnat s normálním rádiem nejde, vždycky je tu totiž možnost shuffle, když se zničehonic objeví třeba taková Ruby. Ale je to vždycky paradoxně povznášející pocit, slyšet tu samou skladbu na nějakým připosraně konvenčním rádiu. Protože (vzato konkrétně) už to samo o sobě, že ta Evropa 2 (kterou jsem přestal natruc poslouchat, když jsem měl asi jedenáct nebo dvanáct, protože v ní Somewhere I Belong protáčeli frekvencí 8x za den) hraje kapelu jako je Kaiser Chiefs (osobní nechuť k nim teď nechám stranou) vedle všech těch sraček, který zaplevelujou playlisty (tady být konrétní snad není potřeba, slabší žaludky by nemusely vydržet…), je megaprogrese.

Radio FM je naproti tomu úplně jinde. Playlist a hitparáda to jasně dokazuje. Jen by mohlo ubýt věcí made in Slovakia. To ale není zásadní problém a vlastně se to dá vcelku pochopit, když je to čtvrtý program veřejnoprávního Slovenského rozhlasu. Zásadní problém je, že signál ve Zlínským kraji prostě nechytnete, takže tenhle post je tak trochu s prošlou záruční lhůtou. Napravuje to ale chvályhodný fakt, že rádio má Slovensko celoplošně pokryté. Takže až příště pojedete do Tater, víte, co máte naladit.

"Rádio_FM má ambíciu stať sa nie najpočúvanejším, ale najpočúvateľnejším rádiom."

Back in da Game

First time I've ever seen Trainspotting, nečekaně dobří Bonanza Banzai (chystám článek), obnovená polozávislost na CSM, Balaton, my soulmate tetička a naproti tomu druhá, o to horší tetička, strhnutej puchýř na levý noze při fotbale o velikosti 5 cm čtverečních atd atd.

x

Tři týdny a tři dny bez společnosti, se kterou jste prakticky každej den + zásilka všech čísel F:lteru, který mě scházely + dozvědět se, že jsem (kurva!) udělal ty city & guilds + tři vodárky. A pak jsou ze mě všeci (co mě neznaj) celkem vyjukaní, že jsem nějakej hyperaktivní. Jinak řečeno: chovám se jako sebelitující megakokot (nejhorší kombinace) a ještě mi chvíli potrvá, než se dostanu do normálu (jestli vůbec).

Po včerejší exkurzi v Tokiu s Billem Murrayem a Scarlett Johansson právě poslouchám úžasně zasněnej soundtrack s Kevinem Shieldsem (ex-My Bloody Valentine, kteří se tam taky objevují se Sometimes), The Jesus & Mary Chain, Air, Phoenix, Squarepusher a mnoho dalších lahůdek. Soundtrack nejenom k tomu filmu, ale opožděně (a paradoxně) i k celýmu létu.

Ridiculous Thoughts. (No. I)

Znáte takovej ten pocit, když vás něco napadne a pak se dostanete do takovýho euforickýho (až skoro fanatickýho) stavu, že nad tím přemýšlíte, dostáváte se k dalším a dalším tématům a žasnete nad tím, jak je to všechno dohromady propojený a dává to smysl? Něco takovýho jsem naposledy zažil, když jsem se dodíval na poslední díl Six Feet Under; tentokrát byla podnětem parádní bestofka od Afghan Whigs. Fakt chuťovka a protože jsem si s sebou vezl notebook a externí HD se všemi alby a písničkami, který mám, zmocnila se mě ona euforie v tomto případě z toho, že si konečně pustím to a to a pak zas to. Žádný pitomý psaní recenzí. Už mi to fakt lezlo krkem a ptal jsem se sám sebe, jakej to má vlastně smysl.

V hlavě akorát samý negativní vlivy. Poslech hudby už pro mě nebyl ani podklad ke psaní recenzí, ale pouhý stahování všeho novýho a posedlost jeho hodnocením. Nebo si sednout k počítači, ve winampu asi 1200 písniček, hnusnej paradox, že mám tolik věcí, že nevím, kterou z nich si pustit nejdřív. Nakonec si pouštím album na první poslech, abych tak měl rozmanitější žebříček na last.fm. Teď asi trochu přeháním, nebylo to (snad) zas až tak vyhrocený, ale je pravda, že už se pro mě hudba a všechno kolem ní začalo stávat jakýmsi druhem sportu, po čemž jsem samozřejmě netoužil.

(Nejenom) já & vrstevníci jsou dílem internetu vychovaní v tom, že si hudbu, kterou poslouchají, můžou obstarat naprosto jednoduše a bezplatně. Na jednu stranu paráda – člověk může získat obrovskej rozhled, na druhou stranu si ale taky toho, co získá, moc neváží. Příklad z vlastní zkušenosti z nedávna: Zrovna poslouchám vynikající desku Dial ‚M‘ for Money od Bonobo, k níž jsem se dostal přes Similar Artists Amona Tobina a ještě kohosi na last.fm. Skvělý. Dá se říct, že jsem se k ní dostal vlastním přičiněním. Dá se to ale srovnat s pocitem (kterej jsem mimochodem nikdy nezažil a předpokládám, že by to tak mohlo být), že zajdu do vyhlášenýho kamennýho obchodu s hudbou a vyštrachám nějaký cédéčko od interpreta, o kterým jsem předtím jakživ neslyšel, koupím si ho, strčím do věže a užívám si ho naplno a jsem ne-zas-tak-nebezpečně spokojenej sám ze sebe? Nebo se před deseti lety dostat ke skvělý hudbě tak, že si koupím cédéčko na základě pozitivní recenze v Rock&Popu. Třeba.

V daným kontextu se teda ptám, jestli ještě má smysl psát recenze, když jsou na internetu shareblogy typu Boards of Electronica, kde blogger uvede interpreta, název alba, rok vydání, styl a případně „a must-have!“ a vy mu uvěříte, protože jste se takhle dostali už ke spoustě zajímavých desek. Ale taky existuje newmusic, díky kterému se dostanete k další spoustě zajímavých desek; o Pitchforku, Stylusu, Drowned in Sound a dalších zahraničních webech nemluvě. Takže to upřesním. Má smysl psát recenze na desky, o kterých je slyšet všude možně ještě před jejich vydáním (o comebacích teď není řeč) a pak je internet (mám na mysli hlavně české prostředí) zamořený recenzemi, které v některých případech vlastně říkají jedno a to samé a nepřinášejí žádný nový pohled na věc (viz makrorecenze Dotyku Anety Langerové na musicserveru)?

(Půl minuty na rozmyšlenou)

Má.

Kdo říká, že ne, totiž zapomíná na jednu věc. A to tu, že je tu stále drtivá většina lidí, kteří nehýbnou prstem pro to, aby se dostali k hudbě, takže si ji kupříkladu nechají naládovat do hlavy prostřednictvím Evropy 2. Když už totiž byla řeč o NMM, tak platí, že zde – slovy tucznaka – „panuje taková familiérní atmosféra“. Souhlas. Pouze čas od času se sem dostane někdo nový, ale NMM nemá ambice přinášet novinky ze světa hudebního byznysu a psát články, které pasují na musicserver, nebo jejichž potenciální ekvivalenty už byly uveřejněny na zmiňovaných zahraničních webech, protože se v prvním případě od čtenářů předpokládá, že to nebudou brát zas tak vážně a v druhém zase že už to mají ve většině případů zjištěné. O tom, že mi tam přesto ta druhá skupina článků chybí – přece jenom by byli první, kdo by články/žebříčky/cokoliv v Čechách vytvořil na jiné úrovni – (a víc) ale jindy. Prostě a jednoduše: NMM je spíš takový „obrozenecký kroužek“ (hehe) pro zasvěcené. A to jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu. Je to nekomerční záležitost s tím, že si kvůli tomu všemu (popsáno výš) nedělá reklamu. Čeká na to, aby ho někdo objevil.

Reklamu si ovšem dělá F:lter, díky němuž se ona pasivní většina má možnost dostat k mnohem barvitější a nepochybně i lepší hudbě (než která je prezentována v převážné části českých komerčních rádií). Stranou nechme výhrady, ty už jsem ze sebe vyklopil dřív a zaměřme se na to podstatné, k čemu se chci dostat, totiž že opravdu má smysl dělat recenze na „ty propírané desky“. Většina lidí se tím, že jej odbírá a poté postupně prokopává hlouběji a hlouběji, může nakonec dostat mnohem dál, než jenom k tomu, že bude mít přehled o hudbě vysoko nad obecné poměry. Tady už je pak prostor k sebeobohacování i v jiných odvětvích kultury (kinematografie, literatura, výtvarné umění, design aj.). A v tom já vidím smysl psaní.

Jenže je tu – konkrétně pro mě – nemalé množství překážek. Například to, že se má pisatelská (ne)zručnost rovná té výtvarné (jak jsem měl možnost poznat z hodin výtvarné výchovy, se kterou jsem sekl před dvěma roky), tedy že mám jakousi pochybnou vizi, ze které mám dobrý pocit a pracuju nad ní řekněme dvě hodiny. Půldruhé hodiny to vypadá vcelku slušně a v té poslední půlhodině tomu chci dát nějaký finální kabát, ale celý to tím nakonec zmrším. Takže asi tak. Ale stejně mě to vlastně baví. I přesto po tom totiž mám jakýsi pocit zadostiučinění/samolibosti. Asi jako když dá fotbalista gól a raduje se nad tím, že to vidí nejenom on, ale i ostatní. Hlavně ti, na kterých mu záleží, aby to viděli. Pasuju se ale maximálně na okresní přebor. Jestli bych se chtěl dostat dál? A kdo ne? Má to ale opravdovej smysl?

Když se totiž vrátím k tomu, o čem jsem mluvil předtím (žádnej novej pohled na věc, podobnost kritik), vznikl další nový problém způsobený internetem: kritika kritiky, čímž se vlastně kritika staví do pozice umění, když je i na ni kritika. (Pochopili?) Zamyslel jsem se nad tím nedlouho potom, co mi kdosi na musiczone na recenzi Kaiser Chiefs napsal: Škoda, že není možnost dávat korunky i za recenze. Tohle by totiž byla jasná jednička (ze sedmi). Když se nad tím pořádně zamyslíte ... no nepřijde vám to zvrácený? :-)

P.S.: Zvrácený ne kvůli tý jedničce (ze sedmi). Tou se já v duchu hodnotím neustále. :-)

P.P.S. (Po dvou týdnech): S tou kritikou jako uměním to asi nebude tak horký... Vždyť kritika existuje i na to, jak kdo vykope kanál, a to snad považujete za druh umění? :-)

Tomorrow I'm leaving. (& some future plans)

2–3 týdny u babičky. Notebook (snad) s sebou. Doufám, že se mi podaří napsat co nejvíc článků a recenzí, aby byl návrat ve velkým stylu:)) (Snad) se máte na co těšit. Dobrej nákop do prdele je ten, že jsem dnes objevil na musiczone recku na nový Interpol. Nečet jsem ji. Ale co člověk nadělá, že. Jedině nebejt línej a víc makat. Už jenom proto, že na musiczone mám dělat obdobu rubriky Mladá krev, co vychází ve F:lteru, takže (snad) připravím nějaký články o mladých zahraničních kapelách, o kterých (snad) ještě uslyšíme. Zatím se mějte a užívejte si prázdnin.

CZ&SK Hip-hop stan No. 9

Venku 13,5 °C, prší, tuny bahna. Z Karlova Sony Ericssonu vyhrávaj Indy & Wich, Rytmus, PSH, ale třeba taky Wolfmother. Reklamy halt dělaj svý. Hrajem pinec, bavíme se v altánku s prvačkama nebo jsme zalezlí v naší chatce. Rozhovory se většinou uvíjejí kolem těchto hlášek:

"Meleš hovna..."
"Drž pec."
"Pizda..."
"TA JE MOJE!" (to pouze jednou, pozn. aut.)
"Držíš to jak prase kost!"
"Jasně, Xeno."
"Šumí stromy po skalinách..."
"Čistý originál."
"Saíd."
"To je ta Týna, co dá všem."

Kdo nebyl, nepochopí. Nepropásněte aspoň vy ročník 2008 (bude-li), když už se na něj my na 99,9 % nebudeme moct zúčastnit.

Trocha fotodokumentace:

I Liam Gallagher se podíval na Jablůnku.

Naprcanej kačer.

Náš postoj k autoritám.

East Coast or West Coast?

I Jurovi se kouří z hlavy. (Opravdu!)

Saíd odhodlán k boji.

Dítě ulice po prohraném fightu.

Ne, nebojte, neprovádíme nic neslučitelného se školním řádem (to až později).

Vytvořit přijatelný účes dá občas zabrat...

...že, Tome?

Think I'm in love but it makes me kind of nervous to say so...

... a teď něco z úplně jinýho soudku. Ani ne půlhodina lehké konverzace, sympatie na obou stranách & je to úplně jiný než kdy jindy (fráze? dušuju se, že jsem ji nikdy předtím neřekl). Tak snad si zas nenabiju čumák ... :-)

Starší & okoukaný, ale hrozně milý. A přesně to, co v tom klipu je, miluju :-)

Icky Icky Icky Thump!

Jedinej poslech, abych měl jasno. Už to zase zvládli. Pošestý + The Raconteurs. A zase trochu jinak. Tentokrát s experimenty - absurdními výlety do latina, který ale právě proto fungujou (Conquest - ujetej cover původně od Patti Page), v některých místech podstatnej důraz na country (ale nesere mě to) a obal desky prakticky s absencí červené (no fakt!). A opakuju: zase to funguje. A Jack ten rukáv musí mít fakt hooodně dlouhej, že se z něho ty chytlavý riffy furt sypou. Jeho rukopis je prostě nezaměnitelnej (písničky občas jo, ale co na tom, když jsou všechny dobrý?), ale ty riffy se sypat nepřestanou, věřte, že ne!

Away

Už jste si mezi někým připadali jako největší idioti? Já už několikrát, ale teprve tentokrát to bude opravdu síla. Kroměřížská knihovna dostala dopis od vedení zlínskýho festivalu pro děti a mládež, jestli by sem nechtěli vyslat nějakého svého zástupce. Přeposlala ho ředitelce našeho gymplu, ta jej přeposlala našemu třídnímu a ... ten se mě zeptal, jestli bych to vzal. A byl bych neskutečnej debil, kdybych řekl ne. Těším se. Hrozně moc. Nevím sice, co od toho mám očekávat, ale asi je to dobrý znamení. Jenže se zároveň bojím, jestli to zvládnu a jestli mezi touhletou partičkou nebudu největším blbečkem. Dost mi zamrazilo, když jsem to složení poroty uviděl poprvý. Lidi z (podle všeho) poněkud prestižnějších škol, než je naše gymnázium, ze osmi lidí jsou dva z Itálie, dvě z Německa, jedna z Kanady a kromě mě další dva z Čech. Točí dokumenty, nebo je pro ně film alespoň "vášní". A vedle nich já. Debilní fotka, debilní popisek, ze kterýho působím jako žáček ZUŠ na flétnu (na kterou už stejně rok nehraju). My ego has landed. Tak mi aspoň držte na ten týden, co tu nebudu, palce.

P.S.: Tady se o tom fesťáku dozvíte víc.

Osvětim & Krakov

Kdybych řekl, že jsem se těšil, vyzní to minimálně sadisticky. Takže radši řeknu, že jsem byl hodně zvědavý. Zvědavý proto, že jsem od toho čekal ledacos. Prý i Beckham se tam rozbrečel. A hafo lidí odtud jde předčasně pryč, protože to nezvládá. Co je na tom tak místě vlastně tak mystického? Člověk si odpoví sám i bez toho, že by sem potřeboval jet. Ale vlastní zkušenost je přece jenom něco jiného, než o tom slyšet v hodinách dějepisu, jakkoliv je to působivé (v tom negativním smyslu slova) z pouhého vyprávění útržků příběhů.

Po vstupu do areálu jsme byli rozdělení na dvě části - jednu z větší části tvořilo dívčí osazenstvo naší třídy + zbytek kluků, který nebyl v druhé skupině spolu se (zhruba) polovinou 1.A, kde jsem se nakonec octl i já. Trochu jsem litoval, že jsem nebyl v první jmenované skupině. Ne kvůli holkám, ty mi v tu chvíli přišlo vcelku bezvýznamné, respektive abych byl upřímnější a přesnější: chtěl jsem, aby mi přišly bezvýznamné. Pravý důvod ale nakonec byl přeci jen jinde. V průvodci. Tedy v našem případě průvodkyni. Po pravdě řečeno, nevím, co mi na ní konkrétně vadilo; přebývalo či naopak chybělo - povídala velice emotivně a zapáleně, bohužel se ale často opakovala ve způsobu, jakém povídala, takže to navzdory samozřejmě známému utrpení zavánělo továrnou na emoce. Jinak řečeno, že to možná prožívala víc než my všichni dohromady. Vlastně celkově jsem od toho pobytu v koncentráku očekával víc, že to tu bude chmurnější, depresivnější a morbidnější. Ale nakonec na tom všem bylo nejděsivější to, že to všechno to působilo tak šíleně neuvěřitelně, že to člověku ani po tom týdnu neleze do hlavy, nedokáže si to uvědomit - tady se to všechno dělo? Vždyť to tu vlastně nevypadalo tak mysticky jako z těch vyprávění. Přesto (nebo právě proto?) jsem se tu procházel s naprostým prázdnem v hlavě a vlastně skoro nikdo z naší skupiny během přemisťování se mezi bloky nepromluvil, pouze lenivě vykračoval se svěšenou hlavou. Přiblížně dvě a půl hodiny jsme strávili v Osvětimi I, tedy v prvním koncentračním táboře celého tohoto komplexu. Původně to byly kasárny pro německé vojáky, takže se materiál budov i rozloha výrazně liší od Birkenau, kam jsme zajeli nakonec. O tom ale později.

Bloky v Osvětimi byly víceméně upraveny na muzea. Dvě tuny lidských vlasů (pro srovnání: na jedné ženě je zhruba 10 dkg vlasů) a síť nebo plátno z nich vyrobené. Plno zdeformovaných kufrů s adresami napsanými křídami. Oblečení. Ať už dospělé nebo dětské (což mě osobně dostalo do kolen nejvíc, když jsem spatřil ty miniaturní šatičky a botičky). Plno fotografií, mezi nimi i srovnání před a po. Ne, vážně nemluvím o reklamě na prací prášek, ale o jakési paní Margit. Nejde jenom o to, jak ta paní vypadá, ale o celkovou atmosféru těch fotografií, která mi čímsi připomíná svatební fotku amerického vojáka s plastovou lebkou. Předtím: kdesi na prosluněné dovolené. Neusmívají se, ale přesto každému dojde, že přece musela být šťastná. Poté: zmrzačená, naprosto vyzáblá, nahá, ponížená, téměř neschopná pohybu - patrně v nemocnici. Nemocniční sestra jí pomáhá vstát z postele. A celou dobu mi vrtá hlavou myšlenka: jak o tom může někdo pochybovat? Ona neuvěřilnost je však tak veliká, že vám to nedá alespoň na chvíli pouvažovat, jestli tomu tak vážně bylo.

Ale bylo. Po přesunutí se do tří kilometrů vzdáleného Birkenau už jsem opravdu uvěřil. Hodně surrealistický pohled jako na mnohokrát zvětšenou dobytčí stáj. Bez nadsázky. A to už člověku fakt došlo, že tady něco nehraje a že tohle přece není nejen krajně nehumánní, ale absolutně neomluvitelné. A nemusel se o tom sám přesvědčovat a ujišťovat. Ten pohled z věže ho v tom dokonale utvrdil a ujistil sám. To, co jsem se pak ještě dozvěděl o samotném životě uvězněných/zotročených, už bylo pouhé zatloukání hřebíků do rakve myšlenek pochybovačů holocaustu.

P.S.: Jestli mi to prominete, tak o Krakově někdy jindy. Nejlíp po ICQ. K tomuhle se to fakt nehodí. Navíc na to ani teď po tom všem nemám náladu psát.

it's all in music, baby!

Původně jsem sem nechtěl psát o osobních věcech před cizíma lidma, ale nakonec mám pocit, že když to zůstane u nekonkrétností, neuškodí to ani mně, ani vám. A navíc asi pochopíte, proč jsem přejmenoval blog právě tak, jak jsem ho přejmenoval.

Jestli byla na loňském podzimu nějaká pozitiva, bylo to jednoznačně seznámení s Turn on the Bright Lights. Znáte to, vždycky máte nějaký období s nějakou kapelou/deskou. Konkrétně u mě to bylo až do předloňska cokoliv od U2 nebo Coldplay. Z Parachutes jsem už ale (zřejmě) vyčerpal její veškerý potenciál, takže musela nastoupit jiná léčiva/antidepresiva. Anebo Placebo, se kterými jsem strávil celé loňské jaro. Nevím, jestli pomohli, nebo byli spíš soundtrackem k náladě (nebo ji dokonce podnítili?), která se vezla ve stylu "Mám ji fakt rád, nebo si to jenom namlouvám?".

Léto. Měsíc pryč, nepočítaje smsky bez možnosti komunikace s přáteli. Odcizení. Měsíc oklepávání se z rozpadu vztahu, ne zbytečného, ale s odstupem času rozhodně ne nezbytného. Transformace. Čas dát věci do pořádku, což se ale nakonec stejně nestalo. Disintegration.

Počátkem podzimu období OK Computer, Kid A a The Erasera. A pak - polovina října, změna času - dny se krátí. Turn on the Bright Lights!

Když se chcete vymanit ze stereotypu, kterým žijete den co den, procházíte se městem, z něhož chcete utéct, protože každé jeho zákoutí znáte nazpaměť, už vás tu nemůže nic překvapit. Když máte pocit, že se nic neděje a vám je z toho zle, že everyday is exactly the same. Když ze sebe chcete smazat tíhu citů k někomu, koho nechcete milovat, jenom mít rád jiným způsobem. Když už jste si sami sebou jistí, a přesto se zas a znovu necháte nachytat. Když máte pocit, že se na nikoho nemůžete spolehnout, že nemáte opravdového přítele. Když máte pocit, že vás nikdo nezná takového, jakým se sám sobě opravdu jevíte, a to jak v dobrém, tak ve špatném světle. Když pro vás není nic dobré. Když po něčem toužíte, ale nevíte, jak to má vypadat, jenom si představujete, jak by to mělo působit. Když ležíte pozdě večer na posteli mezi čtyřmi stěnami a nejradši byste ji v té tmě s někým sdíleli. Když chcete něco strašně moc říct, ale už je na to pozdě. Když se vám všechno blízké zdá najednou strašně vzdálené a udělali byste cokoliv, abyste to mohli chytit, cítit ve svých rukou... Je toho moc. A Turn on the Bright Lights to z vás všechno smyje, pohltí jako déšť všechnu špínu, která se všude nahromadila. Jsou mi u prdele nějaký posraný hvězdičky, čísla nebo písmenka. Nebudu říkat, že je to moje nejoblíbenější deska, protože bych ji pak srovnával s ostatními. Turn on the Bright Lights je pro mě nesrovnatelná, je pro mě něčím víc. Vymyká se z jakéhokoliv stereotypu, přestože vypadá na první pohled obyčejně. Je v ní všechno. It's all in music, baby...

P.S.: Nesnáším patos, ale vím, že tady je ho spousta. Nějak se pokusím zapracovat na tom, aby tu příště nebyl. :-)

What's the matter with that fuckin' Filter?!

"JAMIE T
PANIC PREVENTION

GENIÁLNÍ ULIČNÍK

Tohle je teda sakra britská deska, na kterou si všichni, kdo nejsou rodilí Britové, budou muset asi chvíli zvykat. Její kouzlo je ale v tom, že ty písničky jsou do té míry dobré, že si vás nakonec získají, i když nejste dvacetiletý floutek z londýnského štrýtu. Jako Jamie T. Kluk z Wimbledonu, čtvrti, kde se nakupuje a hraje tenis. Uličník, který si doma kutil na koleně svoje tracky, ale byly tak dobré, že brzy skončily ve vysílání britského Radia 1. O Jamiem se říká, že je něco mezi The Streets a Arctic Monkeys, což naprosto sedí. A nejen protože má hlas téměř zaměnitelně stejný jako Alex z Arktiků. Je v tom britský hip hop, stejně jako punk, mladistvá drzost, stejně jako ohromná otevřenost. Odvaha brát zvuky, kde se dá a když to jinak nejde, vystačit si jen s ošuntělou akustickou basou, které Jamie věnoval úvodní song: "Šel jsem si koupit bouchačku, ale nakonec jsme utratil všechny prachy za ten krám, kterýmu se říká baskytara." Jamie T je velký skladatelský talent, stejně jako přirozený experimantátor a hlavně hlas svojí generace - Bob Dylan internetové éry, chcete-li."

Radek Bureš, Filter, 5/2007

Nic proti recenzi samotné (až na pár drobností), ta je dobrá, ale jen tak pro zajímavost: kolik hvězdiček byste na jejím základě desce tipli? Čtyři a půl? Nebo dokonce pět? Ale prosím vás, co vás to nemá! Tři a půl! A to má být chyba tisku, nebo autora? Autora, který dává tři hvězdy materiálu, který si zaslouží poněkud jiné hodnoty. To platí o Ewě Farné, Tokio Hotel a aktuálně o novince Good Charlotte. Pořád dost daleko od toho, aby byl považován za (definitivního) intelektuálního vyvrhela a od toho, aby mu fanynky s blogísky nevydrápaly oči prsty s nehty nalakovanými načerno.

A teď všeobecně: když třeba máme desku, kterou jsme moc ve věžicce neprotočili a má zajímavý jméno, kolik jí dáme bodíků? Tři a půl? Tím člověk nikdy nic nezkazí. My už to nějak ukecáme na svou stranu. Dát jí podprůměr? To už vyžaduje hodně odvahy. A taky pisatelské zručnosti na obhájení argumentů, aby to nevypadalo jen jako kydání hnoje s naprostou absencí konstruktivní kritiky.

Aby bylo jasno: já jsem strašně vděčný Filteru za to, že mě přivedl k hudbě, kterou v současnosti poslouchám, a tento výchovný faktor určitě v dobrém působí i na mnoho dalších mladých lidí. Není sporů o tom, že je velice dobře graficky udělaný a má vcelku zajímavá témata a rozhovory s aktuálními jmény na světové hudební scéně. Ale proč na mě sakra stále působí dojmem plátku, který se snaží vypadat velmi prestižně a fundovaně? Přestože by podle příspěvku v diskusi na blogu NMM Pavla Kučery ("solidne delany stredne proudy webzin je tady urcite zapotrebi - ostatne o neco podobneho v tistene podobe se snazime s Filterem") být vyvoláván neměl a tato pseudoaurela je výstřelky jako označení My Chemical Romance za kapelu roku znehodnocována?

Ta nevyrovnanost nejen popisovaných subjektů, ale jejich provedení je zrovna v tomhle čísle do očí bijící. Konkrétně třeba u Pavla Kučery: proč musím číst recenzi na Arctic Monkeys, jedné z nejlepších, co jsem kdy četl, vedle něčeho, co si říká recenze na koncert Nine Inch Nails, i když jsou to, s prominutím, samý zaujatý kecy a bláboly? Nejsem žádným bezmezným fandou Trenta Reznora, a taky uznávám, že některý obraty jsou napsaný vcelku vtipně, ale co to mění na faktu, že se o koncertu samotném dozvím absolutní hovno? Sorry, Pavle, ale tohle byl fakt krok vedle a jestli někdo mluví o recenzi na Sunz jako o totálním přehmatu, já volím mnohem spíš report na NIN, kterej patří maximálně na blog. A možná ani tam ne. A už vůbec se to nedá označit jako recenzi. Propříště trochu míň ega!

To všechno je Filter model (minimálně) květen 2007. Úlitba tomu, aby se prodával co nejvíc? Vypadá to tak. Stále je to podle mého názoru nejlepší hudební časopis na trhu, ale stále víc mi připadá jako hybrid, který nemá pořádně vybranou cílovou skupinu. V současné době to totiž není ani materiál pro intelektuály zaměřené na zahraniční hudební scénu (kteří si ostatně dokážou najít drtivou většinu všeho podstatného, co zde zazní a mnohem víc věcí k tomu na internetu), ani pro šedý průměr v podobě poslouchačů Zdivočelýho Billa či Vypasené fixy, a ani pro ty holky s blogísky.

New headphones

Poslouchat hudbu na peckách? Pche, jaké to rouhání! Moje milované Koss Porta Pro už bohužel nevydržely nápor, který na ně byl vyvíjen a musí být odeslány do autorizovaného servisu, abych za ně dostal nové. Mám jediné štěstí, že jsou ještě ve dvouleté záruce. Doživotní záruka je sice hrozně fajne, ale jenom do doby, než si přečtete tu horu výjimek, které ji vyvracejí. Jeden z bodů říká: "je-li výrobek opotřebován nad rámec běžného užívání, mechanické poškození zboží (včetně mechanického poškození přívodních šňůr sluchátek)." Co je to nadměrné používání sluchátek? To, že si je nosím každý den do školy, nebo to, že bych s něma měl házet o stěnu či je eventuálně používat místo toaletního papíru? Pravda je ale taková, že by ze mě asi přece jen servismani v Koss byli celkem rozladění, kdyby viděli, jak skákám jako opice po pokoji, když poslouchám třeba !!!.

A jelikož si chci Porta Pro zachovat na lepší příležitosti, případně se vyhnout administrativním komplikacím při problémech (jako třeba s mým discmanem, který mi po více než půl roce pobytu v servisu stále nebyl vrácen), rozhodl jsem se, že by nebylo od věci koupit si sluchátka nová. Potřebuju něco, s čím budu moct jít do školy, co bude skladný, ale přitom aby se na tom dalo obstojně poslouchat a (image je taky důležitá) mělo to něco do sebe. Něco na tenhle způsob:


A světe div se, mrknu na Aukro a ono to tam normálně je! Aukce končila dnes ráno v 5:36:58. S tatíkem jsme pochopitelně sdíleli obavy, že by nám je mohl někdo v poslední chvíli vyfouknout. Ty se ale nakonec nepotvrdily (ostatně, kterej blázen by vstával dobrovolně o půl šesté a kterej ještě větší blázen označil za konec aukce tuto dobu?), přihodili jsme osm vteřin před skončením aukce, kterou jsme - ano, předpokládáte správně - vyhráli. Konečná cena: 305 (vydražená cena sluchátek) + 45 (náklady na dopravu) = 350 Kč. Slušný, ne? :-)

P.S.: Pro ty, kteří by uvažovali o nákupu téhož typu (tj. Koss KSC7): zde je najdete za nejnižší cenu, kterou jsem byl schopen na internetu nalézt.

Nesnesitelná lehkost bytí

Upozornění na začátek: Tento článek nemá ambice na to, být recenzí. Píšu ho čistě z potěšení a radosti ze čtení. Radosti ze čtení? Co to je? Pravděpodobně bych musel vynalézt hodně úsilí najít knihu, kterou jsem v posledních dvou, třech letech dočetl opravdu až do konce jen proto, že mě vtáhla do sebe a nejmenovala se přitom "Harry Potter a ...". Nesnesitelná lehkost bytí mi ale vrací víru v knihy a všichni ti, co říkají, že literatura nemá v dnešní kultuře co dělat, jsou hlupáci. Protože jsou věci, které se dají sdělit pouze určitým, nezaměnitelným způsobem. Ať už je to ztvárnění filmové (Babel), hudební (Arcade Fire), nebo slovní. Což se děje u Nesnesitelné lehkosti bytí.


Hned v jejím úvodu si přečtete: Veškeré adaptace, ať už filmové či divadelní, jsou zakázány. Poté, co si přečtete alespoň první část (a dostanete se přes první kapitolu), pochopíte proč. Já opravdu nechci vidět filmové zpracování té knihy, byť by mohlo být sebelepší. Nejenom proto, že to autor sám v dovětku říká - že z původního příběhu a všeho kolem něho zbylo pouze torzo, ale protože si to sami moc dobře uvědomíte.

Nesnesitelná lehkost bytí je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá je nastíněna z pohledu některé z hlavních postav. Těmi jsou Tomáš, Tereza a svým způsobem Sabina s Franzem. Dalo by se říct, že příběhem si vlastně Kundera napomáhá k tomu, co chce říct, aby to vysvětlování měl jednodušší a čtenář tak jeho sdělení lépe pochopil. Nevede to ale k prvoplánovému mentorování - celý příběh se výjimečným způsobem prolíná s autorovými myšlenkami a úvahami, v každé kapitole, ať už má pouhou necelou stránku, najdete něco, co vám připomene úryvky z vašeho života a vlastně definuje, objasňuje postoje a přístup váš, ale i druhých. Psychologie, sociologie a filozofie v jednom. Pro toho, kdo by některou z uvedených věd měl v úmyslu studovat, je tato kniha podle mě nezbytným pomocníkem a "nakopavačem". A samozřejmě nejenom to.

Kniha zdůrazňuje neexistenci absolutna, proto řeší rozpor mezi kýčem a uměním (velmi zajímavá část), podstatou bytí a s ní spojenou otázku lehkosti a tíže (zamyslete se jen nad jejím geniálním názvem) nebo řeší, co je "dobré" a "špatné". (třeba pasáž o Oidipovi) a nenásilně poukazuje na zrůdnost totalitních režimů. Nevnucuje vám nějakou myšlenku, dává vám pouhý prostor na ztotožnění se s ní, čemuž v kontextu příběhu velmi lehce podlehnete. Mohl bych vám jich tady předložit několik desítek (a já bych moc rád), ale v žádném případě nevyzní tak, jako tehdy, když si je přečtete v knize samotné.

Díky tomu všemu kniha splňuje všechny parametry nadčasovosti a mohli byste si dosadit jakékoliv místo či čas, a i tak vyzní stejně působivě. Není určena pro určitou věkovou skupinu. Je tam mnoho věcí spojených se sexem (kniha se ostatně neštítí žádného tématu nebo vyjádření, ale zase to není proto, aby si na sebe brala nějaký make-up), ale rozhodně nejen z toho důvodu na mě určitě zapůsobí jinak, až budu mít o deset let víc a vezmu si z ní zase něco jiného. Protože už teď mi připadá, že jsem si ji přečetl příliš brzo. Na druhou stranu - lepší, než kdybych si ji přečetl příliš pozdě.

O desce Velvet Underground & Nico se říká, že každý, kdo ji po jejím prvním vydání slyšel, si založil vlastní skupinu. Knižním ekvivalentem je Nesnesitelná lehkost bytí. Já opravdu bezmezně toužím po tom, abych někdy napsal alespoň hodně slabý odvar této (předpokládám - a teď mi odpusťte expresivní vyjádření, které bude následovat) životní zpovědi a - troufám si tvrdit - jednoho ze zásadních děl literatury druhé poloviny 20. století. A asi vám nemusím říkat, že je to nejlepší kniha, co jsem kdy četl, že ne?

When I was a little boy

Tak jako se kapely vracejí ke svým začátkům, i já se odhodlal poslechnout si svou první kazetu, na kterou jsem si nahrál převážně písničky z Fun Radia. Zřejmě poslední kapkou bylo, když jsem si nedávno poprvé poslechl Walking Wounded od Everything but the Girl a za boha si nemohl vzpomenout, odkud znám Wrong. Jestli to byla teta, která mi ji pouštěla, či jsem ji si ji nahrál na nějakou kazetu. Druhá možnost byla správná.


Kultovnost této kazety potvrzuje nejenom to, že mi při jejím vzniku bylo devět let (Ha! Kdo z vás poslouchal v devíti Paranoid Android, Walking on Broken Glass nebo 19-2000? Já se tím chlubit můžu!), stejně jako zvuková (ne)kvalita nahrávky, díky níž jsem měl mnohdy pocit, že poslouchám předrevoluční emgetonku se stokrát přehranou a překopírovanou zápaďáckou deskou, ale také pokus o to, dát skladbám anglický název (vidíte, už v tomto věku jsem věci bral tak vážně...), což se dostává do takových zvrhlostí, jako jsou v podstatě nechtěné fonetické přepisy těch slov, která jsem ve skladbě slyšel nejvíckrát. Takže místo oné Wrong vidím "ZHEVY GO AM FOR YOU" (v refrénu je doopravdy "Wherever you go, I will follow you") a mnoho dalších úsměvných názvů. Ultimátní je také legenda u skladeb (můžete si jí všimnout na straně A dole vpravo, je poněkud vybledlá, patrně jsem se ji snažil vygumovat).
Pozn.: zřejmě poznáte, že vpisy propiskou Stabilo nejsou původní. Škoda, pro zachování autentičnosti by originální zápisy byly velmi přínosné.

Přestože je tam několik opravdových zvráceností typu DJ Bobo, jakási teplá maďarská popina či další europopové tucky s hlasem prohnaným vokodérem, zahnalo to do určité míry moje obavy, že celý můj hudební vkus je jenom póza, díky které jsem se chtěl pseudointelektuálně vymezit proti tomu, co dělá většina mých vrstevníků. Ba co víc, ani dnes ta kazeta nepůsobí hloupě a ještě k tomu všemu se celkem pilně snažím vypídit po všech těch interpretech a názvech písniček, které se na ní objevují. Pomůžete mi?

Blog NMM

Blog NMM. Nejdřív jsem ho považoval za výborný nápad, díky kterému jsem měl možnost se dostat ke spoustě dobré hudby a byla to jakási forma náhražky absolutní absence článků na NMM samotném. Zpočátku tomu tak bylo, na blog ještě kromě plisky psal macaroff spolu s destroyerem (např. sekce retro byla velice přínosná), ovšem v poslední době je blog výhradně v režii pp.

Není žádných sporů o tom, že hudbě rozumí a má čich i na zajímavé music-vychytávky na internetu i mimo něj (objevení pojmu grower je toho důkazem), pravdou ale zůstává, že to s blogem jde do kytek. Víc než kdy jindy je to o tom, že chce být cíleně "out of the crowd" tím, že napíše ne zrovna lichotivý post o Tata Bojs či EOST, naváží se do všeho, co mu jenom trochu nevoní a ostatní publicisty poučuje o tom, jak by měli psát, navzdory tomu, že když necháme stranou jeho trefné jedovaté ironické komentáře, sám pisatelským talentem taky dvakrát neoplývá (a teď se kvůli stejnému důvodu zase nepouštějte do mě:)).

Buďme sice rádi, že tu je někdo, kdo se nebojí vyslovit svůj názor, v mnoha případech v zásadě pravdivý, ale proč to dělat tímto stylem a více než hudbu rozebírat osobní spory? Že by už neměl co říct a všechny náboje vystřílel na začátku? Tak proč tam teda nepíše nikdo jiný? Co Pavel Smutný? Pavel Kučera? Nemají čas? Anebo jim přijde zbytečné se tím zaobírat? Nebo - a to je nejpravděpodobnější - je to domluva?

Jisté je jedno: že to svým způsobem bulvarizuje a degraduje úroveň nejlepšího a nejprogresivnějšího českého webu. Alespoň tedy z mého úhlu pohledu.

P.S.: Když už už jsem nakousl otázku českých webů, těšte se na článek zaměřený na tuto tématiku.

Hlásím se do klubu poníků!

Přiznávám se, že nejsem nějakej extra zoofil, zvlášť koníky a poníky beru jako záležitost afektovaných childish spolužaček, se kterýma se moc nebavíte a - co si budem nalhávat - jako sexuální objekt vás taky zrovna dvakrát neinspirujou (nebo máš snad jinej názor, ty ortodoxní greenpeaceáku?).

No dobře, nechme urážek & pseudocoolness (ampersand je mimochodem jedním z jejích hlavních znaků) a k věci: S těmahle poníkama bych se narozdíl od těch spolužaček bavil celkem rád, protože oni jsou neskutečně cool a sexy! Druhej přídomek platí aspoň na tu něžnější polovičku kapely.


Elektropopových kapel se špetkou toho kytarovýho koření je teď najednou jako hub po dešti a těch dobrých není nikdy dost. Jsem přesvědčený, že New Young Pony Club patří mezi ty lepší. Možná jedny z nejlepších - to za podmínky, že jejich debut naplánovaný na letošek bude tak nadupaný, jako jejich singly Ice Cream a Bomb. A jestli jo, tak teda fakt thumbs up na obou rukách a nohách.



Pokud je The Rapture, Cansei de Ser Sexy nebo Hot Chip v kombinaci s vašema barevnýma tričkama a teniskama, kterým se smějou heavymetaláci s ledvinkama, co vás maj za teplouše, to, čím žijete, vyfuckujte s rozzářeným úsměvem ty blbečky, co tomu hovno rozuměj (identifikujete je podle popisu výše), nakupte si spoustu Hariba (mým tajným tipem je Pico Balla) a do New Young Pony Club bez rozmyslu jděte. Vaše heslo? Optimismus! Je přece nádherně!

Vs.

Hodně, ale vážně hodně zajímavou rubriku si založili na Stylusu: Vs. Nejde jenom o ten nápad, porovnávat kapely jako v prvním případě U2 a R.E.M. a v tom druhém The Cure a Depeche Mode, jde i o zpracování.

Taková menší odbočka: Je to přesně o tom, o čem sním, abych dosáhl v budoucnu i já: dokázat své myšlenky vyjádřit jasně, ale přitom ne polopaticky, věcně, výstižně, trefně s mnoha přirovnáními, ve kterých se najde každý a přesto nejde o vlezdoprdelkování, a tak, aby to bylo přijatelné jak pro laiky, tak i pro (pseudo)odborníky. Těžký cíl, že? Nedělám si iluze, že k tomu musí časem dojít a že to tak na sto procent bude, ale budu se snažit. Věřte :-)

A teď zase zpátky: I přestože se MusicServer sice může pyšnit zajímavými náměty, články samotné z valné části pokulhávají. A zmiňované articles na Stylusu vážně doporučuju k přečtení, není to vůbec těžké k pochopení a alespoň si procvičíte slovní zásobu :-)

P.S.: pro mě (zatím) nejzajímavější výňatek:
"Depeche Mode influenced more good music, but the Cure influenced more important music."

Eurosong: hezky česky. To znamená blbě.

Nevím, asi jsem sebedestruktivní typ, říkal jsem si předtím, než jsem se začal dívat na tuhletu komedii. Vlastně jsem ji ani neviděl celou, pouze od momentu, kdy začala zpívat Zeťová. A tak jsem slyšel zaprvé naprosto průměrnou baladu z jejích úst, potom Sámera, kterej předved ještě průměrnější r'n'b a nakonec Kabáty. Komu od začátku nebylo jasný, že musí vyhrát, ten ať se jde vyšetřit. Je to kapitola sama pro sebe - o to, že ta jejich písnička nebyla na jejich poměry až tak špatná, tady ani tak nejde, jako spíš o alarmující fakt, že nás prostě v zahraničí reprezentuje kapela, která odráží českou mentalitu, náturu a v mnoha případech i bohužel vkus. Kdyby si měli lidi vybrat sami - neřeknu. Nebo řeknu, ale pochopím. Ale když interprety vybírala sama ČT?


Václav Moravec v jednom rozhovoru, myslím, že to bylo pro týdeník Rozhlas, říkal, že ČT by jako veřejnoprávní televize sice měla vysílat zábavné pořady, ale i s nějakou tou přidanou hodnotou. A o to jde. Kde je v Eurosongu ona přidaná hodnota?

Asi nemá cenu ji hledat. Stačí se podívat na seznam těch, co vyhráli v minulosti. Chvástat se tím, že soutěž Eurovize objevila Abbu, opravdu nestačí. Prostřihy z loňska ukazující třeba glam-metalové kokoty Lordi mě ujistily v tom, že za Švédsko tady asi nebudou Mando Diao, Peter Bjorn and John, Lo-Fi-FNK (schválně jsem nenapsal The Hives, tak abyste mě nechytali za slovo:) a jiní, ale spíš HammerFall (skoro se až stydím za to, že to jméno dokážu napsat), za Německo si nezasoutěží Mediengruppe Telekommander (apropós - neposlal by mi je někdo? Ještě jsem je neslyšel, ale tuším, že jsou dobří...), ale dejme tomu Tokio Hotel. Ty první jmenované by to totiž neměly zapotřebí. A proto tuhle taškařici asi nemá cenu řešit.

Náhoda?

Dneska jsem si vzpomněl na Wandering Star od Portishead a celý den si ji prozpěvuju, pak mrknu na net, jmenovitě na Pitchfork a uvidím tam tohle... Více se dozvíte tady. Opravdu neexistují náhody, Michale?