New Young Pony Club - Fantastic Playroom

New Young Pony Club
Fantastic Playroom
Modular, [6/2007]

8.1

Londýnští New Young Pony Club jsou přesným příkladem kapely, o kterou se v diskusích peru za každou cenu, protože jsou mi prostě neskutečně sympatisch, a pak si při poslechu desky koušu nehty, jestli ta všechna objajoba byla oprávněná. Ale upřímně, zase nemůžu říct, že by jejich dlouhohrající debut Fantastic Playroom mohl být jakýkoliv, a i tak bych ho vynášel do nebes jenom proto, že bych si v opačném případě odporoval. Ta deska je totiž fakt dobrá.

Jistě že bych jim mohl strhnout body za to, že je to do jisté míry prvoplánová záležitost a že na patnáctý poslech už to nebude ono, ale o to jim ani nejde. Chtějí si to užít a být jasně nad věcí, ale přitom ne (jenom) blábolit o tom, kdo je z nás větší štětka, takže to nejsou art bitches jako stylově/imagem hodně spříznění Cansei de Ser Sexy, i když i v případě brazilského projektu jde o sebeironii, ale poněkud lacinou.

A i hudba je, co se týče New Young Pony Club, minimálně o třídu výš. Sice jsou v podstatě všechny písničky sestaveny podle vzorce vyzývavé bicí/tajemná a podmanivá basa/rozverná kytara/hypnotizující synťáky, co se vznášejí ve vzduchu jako afrodyziakum/sexy, so sexy hlas zpěvačky Tahity Bulmer, která by lhala při tvrzení, že nikdy neslyšela zpívat Madonnu (v závěrečné Tight Fit je to více než patrné), ale zaručeně nenudí, písničky nesplývají v jednu upatlanou hmotu.

New Young Pony Club dokážou koketovat tak neodolatelně, že se jim prostě neubráníte (Ice Cream), jako se i stydlivě odvracet a ukázat hlubší rovinu v nejlepším kousku alba, skladbě The Get Go, stejně jako být mile infantilní, až už to pak občas tahá uši (Grey). Ale i se všemi výhradami je jasné, že New Young Pony Club nahráli možná nejhitovější, ale určitě nejpřístupnější dance-punkovou desku, až už je to vlastně popík. Ale zato parádní popík.

Klaxons: od nu-raveu k prog-rocku?

Debut Myths of the Near Future jednoho z největších objevů posledních měsíců na britské scéně, kapely Klaxons, která je momentálně na turné v USA, se ještě ani nestačil ohřát v hitparádách a už se začíná pracovat na jeho následovníkovi.
"Už jsme napsali otvírák k novýmu albu. Přemýšlíme o tom, že bychom ho pojali jako progresivní desku," vyjádřil se na jeho adresu kytarista kapely Simon Taylor a dodal: "Všichni jsme poslouchali anglický kapely jako je třeba Caravan, takže... Jo, rozhodně plánujeme natočit velký, progresivní album."

Kromě toho také kapela dává možnost fanouškům natočit klip k jejich nadcházejícímu singlu Totem on the Timeline. Nejlepší návrh bude vybrán z těch, které budou uveřejněny na stránce Qoob.tv.

zdroj: NME

Sice jsem Caravan v životě neslyšel, ale od geniálních dvouminutovek k prog-rocku? To nemůžou myslet vážně... Doufám, že si chlapci jenom dělají prdel, nicméně nezbývá než počkat, jak tomu bude doopravdy.

Hlásím se do klubu poníků!

Přiznávám se, že nejsem nějakej extra zoofil, zvlášť koníky a poníky beru jako záležitost afektovaných childish spolužaček, se kterýma se moc nebavíte a - co si budem nalhávat - jako sexuální objekt vás taky zrovna dvakrát neinspirujou (nebo máš snad jinej názor, ty ortodoxní greenpeaceáku?).

No dobře, nechme urážek & pseudocoolness (ampersand je mimochodem jedním z jejích hlavních znaků) a k věci: S těmahle poníkama bych se narozdíl od těch spolužaček bavil celkem rád, protože oni jsou neskutečně cool a sexy! Druhej přídomek platí aspoň na tu něžnější polovičku kapely.


Elektropopových kapel se špetkou toho kytarovýho koření je teď najednou jako hub po dešti a těch dobrých není nikdy dost. Jsem přesvědčený, že New Young Pony Club patří mezi ty lepší. Možná jedny z nejlepších - to za podmínky, že jejich debut naplánovaný na letošek bude tak nadupaný, jako jejich singly Ice Cream a Bomb. A jestli jo, tak teda fakt thumbs up na obou rukách a nohách.



Pokud je The Rapture, Cansei de Ser Sexy nebo Hot Chip v kombinaci s vašema barevnýma tričkama a teniskama, kterým se smějou heavymetaláci s ledvinkama, co vás maj za teplouše, to, čím žijete, vyfuckujte s rozzářeným úsměvem ty blbečky, co tomu hovno rozuměj (identifikujete je podle popisu výše), nakupte si spoustu Hariba (mým tajným tipem je Pico Balla) a do New Young Pony Club bez rozmyslu jděte. Vaše heslo? Optimismus! Je přece nádherně!

!!! - Myth Takes

!!!
Myth Takes
Warp [3/2007]

8.6

Být šílencem je někdy celkem sranda. A často je to doslova zapotřebí.

Pamatujete si na scénu ze Samotářů, kdy Ivan Trojan křepčí v koupelně nad zjištěním, že se jeho ex rozešla se Sašou Rašilovem (jestli tomu bylo naopak, to už nevím)? Asi tak nějak se budete chovat při poslechu třetí desky průkopníků dance-punku z Brooklynu. Už předchozí deska Louden Up Now (eponymní debut se mi do rukou nedostal) naznačovala, že i přes některé nedotažené kousky, pravděpodobně kvůli kterým jsem si desku podruhé nepustil, tady koexistuje kapela s velkým potenciálem. A aktuální novinka Myth Takes už předpoklady beze zbytku naplňuje.

Už si nepamatuju, kdy jsem naposledy protančil – teda jestli se moje pohyby tak dají nazvat – celou desku (dobře, až na poslední Infinifold, ale nic není dokonalý, že jo…). Při úvodní stejnojmenné Myth Takes, která by klidně mohla být použita v soundtracku k Addamsově rodině, si ujasníte pravidla hry, v Must Be the Moon tančíte kozáčka, zatímco vám někdo mlátí do hlavy sešitem; pilotní singl Heart of Hearts aspiruje na pozici největšího hitu kapely, disko v blázinci dále pokračuje Sweet Life s vyřváváním v refrénu „A! A! B! B! CCDD!“. Na rozdíl od neposlouchatelně dlouhých věcí z předešlého alba vůbec nevadí, že dobrá polovina tracků na Myth Takes má přes pět minut, ba ani osmiminutová Bend Over Beethoven nenudí, naopak – lze ji považovat jako důkaz, že se dá složit rozsáhlou skladbu, která si tyká s genialitou a interpret se přitom nemusí jmenovat Pink Floyd a přesně tak vědět, co a jak chce udělat.

!!! (vyslovuj „chk chk chk“) se evidentně neberou zas tak vážně a mainstream je jim vcelku volný. A vám bude poté, co si Myth Takes poslechnete, taky. Skladby jsou takové, jaké jsou – ušpiněné. Mohly by být vyšperkované, navoněné, vyprané a vyžehlené, ale na co? Myth Takes je jako mít džíny potrhané doopravdy, ne je tak koupit v Kenvelu. Dejme tomu, že se to dá považovat za punk. A zároveň je tam dance. Takže dance-punk. Tahle škatule na ně pasuje jako na nikoho jiného. Není to proto, že by se ve skladbách sem tam mihly kytary, jako tomu je u LCD Soundsystem (zvlášť to platí o Murphyho nové desce), je to především o přístupu k hudbě.

Vůbec onomu srovnání se Sound of Silver od zmiňovaného projektu se pravděpodobně nedá vyhnout. Rozdíly se odvíjí od jednoho prostého poměru počtu členů, tj. 8:1 ve prospěch !!!. To znamená, že Myth Takes je živočišnější, živelnější, méně promyšlená (pozor, neplést si s povrchní, to by byla zvlášť u !!! zásadní chyba) a přirozenější deska. James Murphy zase strhává body na svou stranu díky větší míře chytlavosti a tím, že dokáže přesně vycítit hranici mezi mainstreamem a alternativou přijatelnou jak pro širší masy, tak pro kritiky. Bohužel ale skladby už příliš rozmělňuje a ty kvůli, podle mého názoru až trochu přehnanému, povyku způsobenému jinak vynikajícím debutem občas působí vypočítavě a svázaně.

Ne ale u !!!. Ti jsou v pozici černého koně, které využili bezvadně. Natočili desku, která baví a zároveň irituje, udělá z vás krále parketu stejně jako zanutí k zamyšlení a důkladnějšímu poslechu. Je to všechno, jenom ne nuda.

Klaxons - Myths of the Near Future

Klaxons
Myths of the Near Future
Polydor [1/2007]

7.7

Žánr. New rave? Hm, tak asi jo. Je celkem sranda projíždět si všechny ty recenze na Klaxons, kde se z větší části autoři snaží objasnit původ vzniku onoho výrazu - jedni ho zavrhují jako další nesmysl NME, další přiznávají, že na tom asi něco bude, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Jisté je však jedno: že nakonec je to právě NME, kdo se může smát. Protože o Klaxons se mluví všude. A to už je prostě známka toho, že ať jsou new rave nebo cokoliv jiného, něco na nich je.

Zmiňovaná škatule mnohem víc sedí na jejich EP Xan Valleys, odkud si kapela vzala singl Atlantis to Interzone a zdokonalila Gravity’s Rainbow spolu s Four Horsemen of 2012, aby je použila na svůj debut Myths of the Near Future. Divné kytary, hutné spodky, paranoidní děsivý zpěv a hodně zběsilé tempo. Vymyslete desítky chytlavých, ale ne prvoplánových frází, zahrajte je s partou kámošů v klubu, kde si lidi honí ego svou odlišností a adorují starý dobrý Prodigy v kombinaci s tripem. Nahrajte to, pak útržky bez rozmýšlení poskládejte a budete znít asi jako Klaxons. Když jsem tuhle směsku slyšel poprvé, málem jsem se vyvrátil ze židle. Jakoby mi někdo zatloukal hřebíky do hlavy, přesvědčoval mě ke skoku ze špičky One Canada Square (ať jsme styloví), či chtěl vyhnat v padesáti pod nulou v trenkách, ať tam hodinu takhle vydržím. A mně by se ty úvahy bůhvíproč zamlouvaly. To byl ten důvod, proč jsem Klaxons považoval za největší naději pro rok 2007. Bylo to jiné, bylo to strhující.

Odhalit podstatu jejich dlouhohrající prvotiny však není vůbec lehké. Hlavně působí dojmem, že se Klaxons lekli mumraje, který se odehrává kolem nich, chtěli ze sebe strhnout diskutabilní nálepku new rave (a už jsme zase u toho...), ale přesto chtěli dělat věci jinak než jejich souputníci. Výsledek tedy vyznívá spíš než debut jako jejich druhá deska, ke které kapela přidala to nejlepší z té první (rozuměj z Xan Valleys) a rozmístila je do různých částí alba. Další věci, které stojí za poslech, už zní buď obroušeně – vlastně když odhodíte vaše sofistikované představy o Klaxons, tak jsou to popovky (byť vynikající, jako třeba Golden Skans)–, anebo – jako v případě geniální It’s Not Over Yet – je to cover. A ty, jež by se teoreticky neztratily na EP, už bohužel trochu postrádají to kouzlo, které jsem popisoval výše (Magick - jak příznačné, pozn. aut.). A ještě jedna šťoura: chybí mi remixy, které dovedly Xan Valleys ke (skoro)dokonalosti.

Ale jestliže jste z těch, kterým se o Klaxons doneslo až s datem vydání Myths of the Near Future, zklamaní nebudete. Spíš zase budete jako mnoho jiných před vámi řešit, co to teda ten new rave je. A já už bych si za to neustálé opakování toho pseudostylu taky mohl dát facku, co?

Indie + taneční hudba = 2007 ?

Marně hledáte nějakou vážně dobrou novou kytarovku a zároveň se vám stýská po Daft Punk, Chemical Brothers nebo The Prodigy v nejlepší formě? Je tu pro vás příjemná alternativa. Propojování indie kytarovek s taneční hudbou - to je směr, kterým by se měl ubírat rok 2007 – a mně osobně se tento trend hodně zamlouvá.

Druhá deska The Rapture, průkopníků punk-funku nebo dance-punku (nazvěte si to, jak chcete), Pieces of the People We Love, jde oproti eponymnímu debutu LCD Soundsystem anebo Louden Up Now od !!! mnohem více do mainstreamu. Ale prosím, při tomto tvrzení sebou neškubte, nekřivte rty a nevzdychejte, že se kapela zaprodala byznysu. Právě naopak – je to jenom dobře, protože Pieces of the People We Love je asi posluchačsky nejpřijatelnější album tohoto typu. Sice se nedá říct, že je bez much, ale radím vám – nevšimnout si skvělých skladeb jako Don Go Do It, Get Myself Into It a hlavně stejnojmenné Pieces of the People We Love by byla obrovská chyba. Protože zdaleka nejde jenom o The Rapture.

Velmi dobře přijatou druhou desku vloni vydali také leedsko - londýnští Hot Chip. Jmenuje se The Warning a její obal je stejně chytrý a barevný jako jejich hudba. No a za vše mluví jedna z nejlepších věcí nejen z této desky, ale i celého roku - singl Over And Over. Šílený, ujetý, praštěný, neotřelý, originální, skvěle pospojovaný, s dvojitým úžasným rytmem, který vás nutí kroutit zadkem, s neskutečným množstvím perfektních zvuků. To vše pospojované v jeden celek tvoří tento skvělý (i když pro někoho možná fakt až moc švihlý) song. Také Boys from School je skladba založená na geniálním samplu, ale ke konci už trochu ztrácí dech.

Ale to všechno je jenom začátek. Shodou okolností mnoho stylově spřízněných kapel (např. právě výše uvedení) zanedlouho vydává svá druhá alba. Kromě nich se v Británii tvoří odnož, založená na trochu jiných základech, výstižně nazvaná new rave. Na druhou stranu, když se to vezme kolem a kolem, jde ve své nejprostší podstatě o totéž. A debutující kapela Klaxons hrající právě new rave, má nejlepší předpoklady k tomu, aby jí patřil letošní rok. Úspěšné EP, vítězství v anketě MTV2 o nejlepší track roku 2006 za Atlantis to Interzone, podpora v NME, předpověd BBC jako jeden z deseti "Sounds of 2007" a hlavně očekávané album Myths of the Near Future. Potřebujete ještě něco víc?

P.S.: abyste se na to správně naladili, zde máte sampler s tím zřejmě nejlepším z dance-punkové scény + novinka z ještě nevydaného alba Myth Takes od !!!, Heart of Hearts.

Setlist:
1. !!!: Heart of Hearts
2. Hot Chip: Boys from School
3. Hot Chip: Over and Over
4. Klaxons: Atlantis to Interzone
5. Klaxons: Gravity's Rainbow
6. LCD Soundsystem: Daft Punk Is Playing at My House
7. The Rapture: Don Go Do It
8. The Rapture: Get Myself Into It
9. The Rapture: Pieces of the People We Love