The Field: Jsem blbej já, nebo ta deska?

Tak nevím. Poslouchám to odpředu odzadu furt dokola a stejně nemůžu přijít na to, čím si zasloužila From Here We Go Sublime tak vysoký hodnocení. Na metacriticu jsem průměrný hodnocení 96 (viděl jsem to před pár dny, dneska je tam 93) fakt dost dlouho neviděl. Jenže mně se ta deska nelíbí. Tak trochu jsem si vzpomněl na doby, kdy jsem poprvý poslouchal druhou desku Franz Ferdinand a debut Strokes. Oběma jsem nemohl přijít na chuť a měl jsem ty samý pocity. Že You Could Have It So Much Better nemám rád dodneška a Is This It? naopak mám rád čím dál víc je celkem nepodstatný, spíš tím chci říct, že než jsem se do toho stylu dokázal ponořit a pochopit ho, tak mi to dalo zabrat. Tak si říkám, že je to třeba podobný s minimal technem a zanedlouho The Fielda těžce docením. Ale nevypadá to tak.

Zní to dobře, chtělo by se říct ušlechtile. Ambiciózní začátky skladeb, které spíš zní jako prostředek sebe sama, minimální změna beatu, dva nebo tři motivy divně nalepené na leitmotiv. Do zblbnutí opakování postupu a až na Everday žádná pointa, rozuzlení, vyvrcholení. Jen tak to kolem vás propluje. A to je většina výplně From Here We Go Sublime. Vypadá to tak, že jsem ji nepochopil, takže může mi někdo vysvětlit podstatu toho, v čem je tak dobrá?

Hlásím se do klubu poníků!

Přiznávám se, že nejsem nějakej extra zoofil, zvlášť koníky a poníky beru jako záležitost afektovaných childish spolužaček, se kterýma se moc nebavíte a - co si budem nalhávat - jako sexuální objekt vás taky zrovna dvakrát neinspirujou (nebo máš snad jinej názor, ty ortodoxní greenpeaceáku?).

No dobře, nechme urážek & pseudocoolness (ampersand je mimochodem jedním z jejích hlavních znaků) a k věci: S těmahle poníkama bych se narozdíl od těch spolužaček bavil celkem rád, protože oni jsou neskutečně cool a sexy! Druhej přídomek platí aspoň na tu něžnější polovičku kapely.


Elektropopových kapel se špetkou toho kytarovýho koření je teď najednou jako hub po dešti a těch dobrých není nikdy dost. Jsem přesvědčený, že New Young Pony Club patří mezi ty lepší. Možná jedny z nejlepších - to za podmínky, že jejich debut naplánovaný na letošek bude tak nadupaný, jako jejich singly Ice Cream a Bomb. A jestli jo, tak teda fakt thumbs up na obou rukách a nohách.



Pokud je The Rapture, Cansei de Ser Sexy nebo Hot Chip v kombinaci s vašema barevnýma tričkama a teniskama, kterým se smějou heavymetaláci s ledvinkama, co vás maj za teplouše, to, čím žijete, vyfuckujte s rozzářeným úsměvem ty blbečky, co tomu hovno rozuměj (identifikujete je podle popisu výše), nakupte si spoustu Hariba (mým tajným tipem je Pico Balla) a do New Young Pony Club bez rozmyslu jděte. Vaše heslo? Optimismus! Je přece nádherně!

Náhoda?

Dneska jsem si vzpomněl na Wandering Star od Portishead a celý den si ji prozpěvuju, pak mrknu na net, jmenovitě na Pitchfork a uvidím tam tohle... Více se dozvíte tady. Opravdu neexistují náhody, Michale?

Depeche Mode - The Best of, Volume 1

Depeche Mode
The Best of, Volume 1
Mute

5.8

Depeche Mode je bezpochyby kapela, která má v historii pop music své vyhrazené místo, a proto je už teď jasné, že tato kompilace, jejímuž vydání předcházely už kolekce singlů a remixů, nebude jejich posledním výběrem, což ostatně naznačuje už ono "Volume 1".

Rekapitulaci dosavadní kariéry avizoval už před rokem touto dobou Andy Fletcher s tím, že tímto (z velké části komerčním) tahem budou chtít, aby se mladí potenciální fanoušci seznámili s tvorbou DM v tom nejlepším.

Jenže výsledek tomu moc nenapovídá. Spíš než jako výběr toho opravdu nejlepšího z kuchyně synthi-popové legendy, jejíž tvorba kulminovala na přelomu osmdesátek a devadesátek, to vypadá jako průřez její kariérou. Kariérou vzestupů a pádů, odchodů, (polo)rozpadů, také drogových excesů, ale hlavně hitů.

Best of: Volume 1 ale zoufale trpí jejich absencí. Samozřejmě, to nejdůležitější jako Enjoy the Silence, Personal Jesus anebo Never Let Me Down Again tady najdete, ale valná část zde chybí. Z alba Black Celebration je to stejnojmenná skladba, A Question of Time a Stripped, z (pro mě vrcholového) Music for the Masses postrádám jednoznačně Behind the Wheel a Nothing. Přelomová deska Violator nestojí a nepadá pouze na Enjoy the Silence a Personal Jesus. To si ale asi kompilátoři neuvědomili, jinak by nemohli opomenout vynikající World in My Eyes či neméně dobrou Policy of Truth. Bohužel ani In Your Room z (oproti dřívější tvorbě DM podstatně rockovějšího) Songs of Faith and Devotion se sem nevešla. A vyjmenované skladby, to je pouze to nejpodstatnější.

Jako jo, poslouchá se to celkem dobře, ale spíš než jako výborně vybraný materiál, jakkoliv časově omezený (Oasis: Stop the Clocks), který ukazuje kapelu v nejlepším světle (až možná v lepším, než by si zasloužila), mě napadá paralela s odfláknutým výběrem U218, což je v obou případech s ohledem na jméno interpreta a potenciál jeho díla celkem škoda.

Thom Yorke - The Eraser

Thom Yorke
The Eraser
XL

9.3


Víte, co je nejnevděčnější povolání na světě? Být kytaristou Radiohead. Toto heslo platilo do doby, než kapela (respektive frontman Thom Yorke a kytarista Johny Greenwood) vyřešila ošemetnou situaci elegantním kompromisem – Radiohead samotní se na poslední desce Hail To The Thief svým způsobem vrátili ke svému kytarovému zvuku, který je proslavil v polovině devadesátých let minulého století, a Yorke tak mohl popustit uzdu své fantazie naplno na svém sólovém debutu The Eraser. A jak zní?
Plno elektroniky, jen občas nějaký nástroj, který rozpoznáte (klavír, kytara), a když už tam zazní, je to záruka opravdové pecky, jakou je třeba hned otvírák The Eraser nebo čtvrtá geniální Black Swan či osmý track Harrowdown Hill. Ale to samozřejmě neznamená, že další skladby jsou druhořadé – vůbec ne, jen jejich motivy nejsou tak dobře zapamatovatelné, ale to je zase záruka toho, že se vám deska jen tak neoposlouchá. Upozorňuji: tato hudba není kulisa – tato hudba se poslouchá, a to zřejmě mnohé odradí. Ale pro ty, kteří si udělají čas a náladu, je jako stvořená.
Tu a tam zní jako Björk (Skip Divided), minimalismem připomíná druhou polovinu Playing The Angel od Depeche Mode, jsou zde samozřejmě slyšet Radiohead, ale ti Radiohead, jak si je představoval sám Yorke, takže kdybyste vzali třeba Backdrifts nebo The Gloaming z Hail To The Thief a vložili je do The Erasera, rozhodně by nevybočovaly z koncepce desky. Naopak, nějaká ta stopáž navíc by neuškodila, devět skladeb je přece jen trochu pod standard, avšak na druhou stranu je upřednostněna kvalita před kvantitou. A devítiskladbové desky jsou přece legendární – třeba Violator od již zmiňovaných Depeche Mode nebo The Dark Side of the Moon od Pink Floyd – obě alba patří k tomu nejdůležitějšímu, co kdy bylo natočeno. A The Eraser se jim kvalitou rozhodně vyrovná.
Sečteno a podrženo – muselo by se stát něco hodně nečekaného, aby se The Eraser nestal albem roku.

Audio Bullys - Generation

Audio Bullys
Generation
Astralwerks

9.1

Audio Bullys jsou dva frájové ze západního Londýna, kteří dělají elektronickou hudbu. Úplně mě zaráží a mrzí to, že je (alespoň tedy u nás) prakticky nikdo nezná – zkoušel jsem jim založit fórum na lidé.cz, ale neuchytilo se. To by mě ale nepřekvapovalo tolik jako fakt, že na stránce azlyrics.com, kde jsem až dosud nalézal texty všech známějších zahraničních kapel, Audio Bullys jaksi nebyli. A ani na lyricsondemand.com to nebylo o moc lepší.
Tato deska sice není úplně nejnovějším počinem na hudební scéně – je zhruba půl roku stará – ale já jí tu musím udělat reklamu, protože ji prostě musíte mít. Mě přivedla k elektronice a taneční hudbě vůbec, ale musím podotknout, že Generation a vůbec celí Audio Bullys – to není úplně čistokrevná elektronika, jak se dozvíte níže.
Generation má vynikající zvuk – každá skladba je jiná, ale stále jsou to ti Audio Bullys. Shot You Down je výborný „tuckový“ remix stejnojmenné skladby, kterou můžete znát třeba z filmu Kill Bill. Hned po ní následuje Keep On Moving, balada znějící jako od The Streets, s geniálním refrénem, ve kterém se zpívá: „It’s all right, just keep on moving.“ Zaručuji vám, že si ho ještě dlouho po prvním poslechu budete zpívat a poté znovu a znovu pouštět stále dokola. A tak bych mohl pokračovat dále. První polovina desky je tanečnější, ta druhá je melodičtější, mezi ty opravdu nejlepší kousky té druhé poloviny patří třeba I’m In Love, jejíž text tu zamilovanost nádherně vystihuje. Poté skvělá bluesová skladba Struck By The Sound s úžasným saxofonovým sólem, následuje výtečná This Road, po ní Take You There se sedmdesátkovými retro smyčci. Opravdu – mohl bych sem napsat všechny skladby – od první po poslední, všechno jsou to neprvoplánové a nadčasové hity.
Audio Bullys prostě mají čich na dobré nápady, ty jsou jednoduché, ale to neznamená, že by nebyly chytré – naopak, v jednoduchosti je krása a v tomto případě genialita. Generation je nesmírně chytlavá deska a člověka v dobrém rozpoložení nenechá ani na dvě vteřiny v klidu. Jedna z nejdůležitějších desek na taneční scéně (nejen) poslední doby.

Nej kousky:
Keep on Moving, I Won't Let You Down, Struck By the Sound, This Road