Kaiser Chiefs - Yours Truly, Angry Mob

Kaiser Chiefs
Yours Truly, Angry Mob
B-Unique [2/2007]

5.7

Je to bludný kruh. Už jsem o tom mluvil v souvislosti s dvojkou Bloc Party – indie-hvězdičky se s druhou deskou buď vzdají původního zvuku a image, anebo zopakují model debutu. Pak už nastává obligátní situace. Jsou desky-dvojky, které se už s datem vydání stanou všestranně přijatými za klasiku přesahující hranice svého žánru (Nevermind, The Grand Don’t Come for Free aj.) a ty dvojky, které jsou z nejrůznějších důvodů přijaté rozporuplně. A těch je drtivá většina.

Kaiser Chiefs vsadili vše na druhou možnost. Vlastně se jim ani nelze divit – když vyhrajete tři ceny na Brits a vyprodáváte haly, předpokládám, že by se vám taky do nějakých radikálních změn taky nechtělo. Takže je jasné, že záleží na tom, jaký je váš postoj k debutu Employment. Máte ho rádi? V tom případě vás Yours Truly, Angry Mob nezklame. Rozčiluje vás? Yours Truly, Angry Mob bude ještě víc.

"Kdybych měl pocit, že se z nás stává kapela jako Kaiser Chiefs, balím to." Alex Turner. Jistě, věta je vytržená z kontextu. Ale možná si ji NME schová na doby největší krize ostrovního indie-rocku, aby spustila válku na způsob Oasis vs. Blur. Kdo by vlastně v tomto imaginárním souboji byl Oasis a kdo Blur? Inspirace Beatles, The Jam a Franz Ferdinand a zvuková podobnost a bezstarostnost, která je patrná z raných nahrávek Blur. To je to, co k nim váže Kaiser Chiefs.

Věštění velké budoucnosti, dvě desky – jedna lepší než druhá, obě hitové a obě v něčem jiné. Zdravé postpubertální spratkovství. To jsou zase spojnice Oasis a Arctic Monkeys. Tu story o Oasis nemám rád a bojím se, že tak skončí nejedna z mých oblíbených kapel včetně takových Coldplay (když vynechám tu sebestřednost). A Opice k těm oblíbeným kapelám bezesporu patří. To proto, že v sobě mají něco, co je odlišuje právě od takových kapel, jako je Kaiser Chiefs.

U Kaiser Chiefs jde o to, že v ničem nevybočují z řady. Dělají jen lépe to, co se nedaří jiným - antidonchuánům Fratellis a nadrženým gymplákům Little Man Tate; když to převedu na naše poměry, tak je na Óčku uvidím mnohem raději než Tokio Hotel apod. Oproti prvním jmenovaným mají glanc, nedá se jim upřít čich na hity, ať už jsou jakkoliv žoviální a nabubřelé, protože mají přesně to, co českým kapelám chybí – skladatelská jistota, kterou "polosvětoví" a živě diskutovaní Sunshine prostě nemají. Rozhodně by mě pobavili po pár pivech na nějakém stadioně, ostatně většina skladeb je na ně jako dělaná, hlavně u takové Try Your Best si živě dokážu představit, jak ji dohromady zpívá xy tisíc lidí (vidíte, proč jsem mluvil o tom, že nakonec budou ty spojnice vést opačným směrem? Přístup k hudbě se tomu říká…).

Ale to vše ještě nedělá dobrou desku. Jako na dva tři poslechy dobrý. Jenže pokud chcete něco, co sice vychází z minulosti, ale není v ní zasmrádlé a zkyslé a zároveň přináší nové prvky, víte, kterou desku máte zvolit. Yours Truly, Angry Mob jí vážně nebude.

Vs.

Hodně, ale vážně hodně zajímavou rubriku si založili na Stylusu: Vs. Nejde jenom o ten nápad, porovnávat kapely jako v prvním případě U2 a R.E.M. a v tom druhém The Cure a Depeche Mode, jde i o zpracování.

Taková menší odbočka: Je to přesně o tom, o čem sním, abych dosáhl v budoucnu i já: dokázat své myšlenky vyjádřit jasně, ale přitom ne polopaticky, věcně, výstižně, trefně s mnoha přirovnáními, ve kterých se najde každý a přesto nejde o vlezdoprdelkování, a tak, aby to bylo přijatelné jak pro laiky, tak i pro (pseudo)odborníky. Těžký cíl, že? Nedělám si iluze, že k tomu musí časem dojít a že to tak na sto procent bude, ale budu se snažit. Věřte :-)

A teď zase zpátky: I přestože se MusicServer sice může pyšnit zajímavými náměty, články samotné z valné části pokulhávají. A zmiňované articles na Stylusu vážně doporučuju k přečtení, není to vůbec těžké k pochopení a alespoň si procvičíte slovní zásobu :-)

P.S.: pro mě (zatím) nejzajímavější výňatek:
"Depeche Mode influenced more good music, but the Cure influenced more important music."

The Arcade Fire - Neon Bible

The Arcade Fire
Neon Bible
Merge [3/2007]

9.5


Překonat debut. Věc, o kterou se snaží snad každá kapela. Zvlášť dnes ty, které svými prvotinami zazářily a staly se miláčky publika, hlavně toho britského. Jelikož si chtějí upevnit pozice, na které se derou stále novější seskupení, snaží se svými dvojkami o zásadní sdělení, často doprovázené radikálním odklonem od původního zvuku. To ale často vede k tomu, že výsledek působí příliš dospěle a taky ne zrovna uvěřitelně. Takových desek jsme v loňském roce mohli vidět hned několik (za všechny uveďme třeba ty od The Killers a Kasabian). V tomto roce to ale zatím vypadá velmi nadějně. Snad jakoby kapely pochopily, že tudy cesta nevede a jdou spíše směrem rozvíjení debutu. Což taky přináší své ovoce.
Arcade Fire, kteří na tom byli obdobně jako mnoho dalších indie hvězdiček, když vytřeli kritice zrak extrémně dobrým prvním albem Funeral, to ale vzali celkem šalamounsky. Jakoby si založili nějakou instituci, jež zkoumala, jak dopadla ta která druhá indie deska, spojili všechny dobré vlivy z obou stran dohromady a šoupli to na novou Neon Bible. Hned se tak nabízí otázka: je lepší než (už tak nesmírně vynikající) Funeral?
Samozřejmě je mnohem promakanější – kapela si na ní dala záležet, Win Butler se vzdaluje naříkání, mnohdy až vytí (které jsem mu ale i tak na Funeral sežral s navijákem), zvuk je sytější, plnější. Poznáte to nejednom tím, že si porovnáte první verzi No Cars Go z EP Arcade Fire a tu z Neon Bible, ale také si nebudete moct nevšimnout mnoha přírodních zvukových efektů (například audiozáznam bouře či moře). Jiným kapelám bych se za to vysmál, Arcade Fire to ale dokážou zamaskovat. Vlastně ne zamaskovat, spíš to tam spolu s jinými věcmi nenápadně šoupnout a nechat na vás, co všechno si z toho vezmete. Něco jako rada od kámoše, na níž v prvním okamžiku nezareagujete tak, že se vám obrátí svět naruby, ale až postupem času si vzpomenete, jak moc pro vás byla důležitá. Nevymývají vám mozek svými vizemi a představami, dobře vědí, že v konečném součtu by se přehnané horování obrátilo proti nim. Neznějí jako továrna na citové výlevy, přitom ať si pustíte kterýkoliv track z alba, dojme vás k slzám. Fakt.

Jistě – i na Neon Bible by se s trochou hnidopišství dala najít slabší místa, v tom ale podstata desky netkví. Sálá z ní totiž absolutní lidskost, kterou jinde prostě neuslyšíte, upřímnost umocněná prvnotřídními texty a čistá krása. A to všechno dohromady dělá z druhého alba Arcade Fire jednu z nejzásadnějších nahrávek posledních let.

Captain - This Is Hazelville

Captain
This Is Hazelville
EMI

4.2

Všimli jste si někdy, na kolik kapel začínajících na písmeno C by se dala použít nálepka "melancholická kytarovka"? The Cure, The Cranberries (když si od nich odmyslíte "the"), Coldplay a právě Captain budiž příkladem.

Jenže na rozdíl od The Cure, které v poslední době poslouchám skoro nepřetržitě, Cranberries, mojí srdcovky, a Coldplay, vedle U2 mé "oficiálně" nejoblíbenější kapely, Captain stále nějak nemůžu přijít na chuť. Jejich debut This Is Hazelville je totiž sakra zapeklitá deska.

První poslech: Jedenáct večer, ležím v posteli dost unavenej, takže cokoliv nenásilnýho mi v tu chvíli přijde vhod. Pouštím si Captain a dostávám to, co chci. Příjemný melodie, sice nic novýho a převratnýho, ale je mi to vlastně vcelku jedno. Usínám se sluchátkama na uších.

Druhý poslech: Sedím u stolu a jím kyselý rybičky (vím, že to asi není zrovna cool, ale co už). Ty už ani nejsou kyselý, jak vždycky bývaly, a vůbec z nich je takovej blivajz bez šťávy a opravdový chuti. Asociace s Captain. Vyhlížíte nějaký kytarový sólo, protože by se do skladby celkem hodilo, ale ne. Oni to vezmou oklikou a vyhnou se mu. Najednou mi to přijde bez ksichtu, charizmatu, koulí, nemají nic, co by mě na nich bavilo, ale vlastně nic konkrétního, co by mě na nich rozčilovalo, teda kromě afektovanýho akcentu jejich zpěváka. Nevím, co si mám myslet.

Od třetího poslechu se tyhle pocity mísí a přetrvávají. Let’s face it – je to svým způsobem dokonale udělaná deska. Každý akord tam, kde má být, snad všechny tóny zazpívané čistě, z melodického hlediska žádná skladba, která by přebývala. Ale ukažte mi na někoho, kdo by řekl, že tohle stačí, aby to z jakéhokoliv alba udělalo nevšední zážitek. Mnohem raději si totiž pustím třeba Arcade Fire, The Libertines či Jamie T, protože vím, že ti všichni to na mě nehrajou. Je to od srdce a já nemám důvod jim to nevěřit. Vůbec neříkám, že mě nebaví vypiplané a promakané desky (OK Computer je zrovna moje oblíbená), ale musí obsahovat něco. Něco, co Captain prostě chybí. A pojmenujte si to, jak chcete. Snad jsem vám k tomu dal správné indicie.

P.S.: Jestli můžu, dám vám dvě rady. Ta první zní, abyste tu desku radši nezkoušeli, jinak vás ty melodie budou pronásledovat a lézt krkem, a ta druhá, abyste si místo nich radši pořídili Fields.